7 C 45/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl soudcem JUDr. Martinem Valehrachem v právní věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa žalobce zastoupen advokátem: Mgr. jméno příjmení jméno příjmení . se sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného se sídlem adresa žalované o 245 876 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 245 776 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od [datum] do zaplacením, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení na účet Mgr. [jméno] [příjmení] [jméno] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 43 350 Kč.

III. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí soudní poplatek ve výši 12 294 Kč.

1. Žalobce podal žalobu na zaplacení sporné částky s odůvodněním, že žalovaný plní žalobci od [datum] (správně 2000) – náhradu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti na základě plnění z renty [číslo] pojistná událost [číslo]. Žalobce začal [datum] podnikat v rámci živnostenského oprávnění. Žalovaný 19 letech vyplácení renty přestal žalobci rentu vyplácet, a to od měsíce března 2019, s odůvodněním, že dle pracovní smlouvy z [datum] je jediným společníkem, je jediným jednatelem společnosti [právnická osoba], když tato skutečnost byla důvodem pro zastavení vyplácení renty s tvrzením, že smlouva je absolutně neplatná, s tím, že k neplatnosti se přihlíží ex offo. Žalobci bylo uloženo doložit pracovní smlouvu, která nebude v rozporu s občanským zákoníkem (nový pracovní poměr) s tím, že poté bude výplata renty opět obnovena, žalobce na požadavek reagoval nesouhlasně přípisem z [datum] s tím, že má za to, že zastavení výplaty renty je protiprávní a odkázal na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu ČR s tím, že i bez ohledu na existující pracovní poměry žalobce je zde nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti na základě podnikatelské činnosti. Žalovaný vyjádřil písemně svůj nesouhlas a zopakoval důvody pro zastavení vyplácení renty dne [datum]. S ohledem na uvedené zaslal žalobce prostřednictvím právního zástupce dne [datum] předžalobní výzvu, dle které požadoval jednak úhradu dlužné renty za období od dubna do října 2019 ve výši 140 744 Kč a jednak obnovení výplaty předmětné renty. Na tuto výzvu žalovaný opětovně reagoval negativně s odkazem na dřívější důvody pro zastavení renty. S ohledem na uvedené žalovaný zaslal druhou předžalobní výzvu za období od dubna 2019 do února 2020, následně žalobce zjistil, že žalovaný rentu nehradil již od měsíce března 2019 do měsíce února 2020, když požaduje za 10 měsíců roku 2019 celkem od března do prosince 206 980 hrubého a za rok 2020 38 896, celkem sporná částka. Mechanismus výpočtu renty vyplývá z výplatních pásek žalobce, které každý měsíc pravidelně zasílá žalované, když o přesné výši je žalobce informován vyrozumívacím dopisem, v období od února 2019 činila renta měsíčně 17 593 Kč, když po dobu jednoho kalendářního roku je renta neměnná. Za leden a únor 2019 byla vyplacena renta ve výši 41 396, od které byla odečtena daň ve výši 6 210 Kč, renta činila 35 186 Kč, tedy 17 593 za 1 měsíc, kterou žalobce požaduje pro přehlednost i za rok 2020, byť si je vědom, že částka renty v roce 2020 se zvýšila o 567 Kč čistého. Výše renty mezi účastníky není sporná a důkazy k výši disponuje žalovaný.

2. Žalovaný navrhoval, aby žaloba byla zamítnuta s odůvodněním, že činí nesporným, že od února 2001 vyplácel žalovaný žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (rentu) dle vyhlášky ministerstva financí [číslo] kterou se stanovovaly podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti organizace za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání. Výplata renty byla přerušena v období od března 2019 do února 2020, když povinností žalované dle citované vyhlášky je vyplatit pojistné plnění za pracovní úraz v případě, že má zaměstnavatel se zaměstnancem platně uzavřen pracovně právní vztah. Vzhledem k tomu, že v daném případě tomu tak nebylo, považovala žalovaná své rozhodnutí odmítnout vyplácení pojistného plnění žalobci za správné. Pracovní smlouva uzavřená mezi žalobcem jako zástupcem zaměstnavatele na straně jedné a zaměstnancem na straně druhé, když pracovní smlouvu z [datum] uzavřel žalobce jako osoba, která je jednatelem společnosti [právnická osoba], která řídí, organizuje a kontroluje práci a rozhoduje o mzdovém ohodnocení a na druhé straně jako poškozený, jako zaměstnanec, který neměl žádného nadřízeného, který by mu dával pokyny k výkonu jeho činnosti a zároveň jeho činnost zkontroloval, když je na místě tento vztah považovat za faktický střet zájmů. Žalobce žádným tvrzením, ani důkazem neprokazuje opak, žalovaný má za to, že smlouva, která směřovala ke vzniku pracovního poměru jako dvoustranný právní úkon je výsledkem jednání, do něhož obě strany zpravidla vstupují s rozdílnými představami o jejich obsahu a výsledku. Žalovaný má za to, že protichůdnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance je dána již tím, že jejich cílem je sjednat smlouvu pro sebe co nejvýhodnější, když v případě, že poškozený je jediným společníkem a jednatelem lze dle názoru žalované o protichůdnosti zájmů důvodně pochybovat. V tomto směru žalovaný odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 3053/2010. Žalovaný s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu považuje pracovní smlouvu za neplatnou, protože svým účelem se příčí zákonu nebo jej obchází. Žalovaný též odkazoval na rozsudek NS ČR z 26. 11. 2019 sp. zn. 21 Cdo 2124/2018, ze kterého vyplývá, že je vyloučeno, aby jiného zastupoval ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, statutární orgán nemůže jednat jménem obchodní společnosti, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmem obchodní společnosti. Žalovaný dále s odkazem na rozsudek Vrchního soudu v Praze z 21. 4. 1993 pod sp. zn. 6 Cdo 108/92, podle kterého sice právní předpisy ani povaha společnosti s ručením omezeným nebrání tomu, aby jiné činnosti než činnost statutárního orgánu pro tuto obchodní společnost vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních vztahů, vznikají ohledně této práce vztahy z tzv. faktického pracovního poměru. Ze samotné okolnosti, že faktický pracovní poměr je pracovněprávní institut však nelze usuzovat na to, že plnění, které poškozený zaměstnanec po právu od zaměstnavatele obdržel, musí zaměstnavateli nahradit příslušná pojišťovna podle ustanovení § 5 odst. 2 vyhlášky č. 125/1996 Sb., podmínkou vzniku zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu, při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání (§ 365 odst. 1 zákoníku práce) není, aby poškozený u něj vykonával jakoukoliv činnost. Zákonné pojištění jako vztah mezi zaměstnavatelem a příslušnou pojišťovnou vzniká teprve dnem vzniku prvního pracovněprávního vztahu u zaměstnavatele (§ 1 odst. 3 vyhlášky č. 125/1996 Sb.). Tímto pracovněprávním vztahem je třeba rozumět právní vztah vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem (§ 1 písm. a) zákoníku práce), tedy základní pracovněprávní vztah ve smyslu § 3 zákoníku práce (pracovní poměr a vztahy založené dohodou o pracích konaných mimo pracovní poměr). Tzv. faktický pracovní poměr, i když se jedná o pracovněprávní institut, za takový pracovněprávní vztah – jak vyplývá z výše uvedeného – nelze považovat; jedná se jen o faktický vztah, na jehož základě zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání nevzniká. Žalovaný též poukázal na fakt, že nemá možnost ani povinnost kontrolovat, zda vznikl pracovní poměr platně. Výběr pojistného a následné vyplácení podle vyhlášky [číslo] je zakázkou státu, žalovaný je při této činnosti povinen chránit jeho zájmy, resp. odpovídá za to, že předmětné prostředky jsou vynaloženy po právu. Pro přiznání jakékoliv náhrady z tohoto titulu je nezbytné prokázat veškeré jeho předpoklady. Žalovaný je tedy přesvědčen, že pokud odmítl plnění, učinil tak po právu. Žalovaný též odkázal na rozsudek NS ČR z 26. 11. 2019 vydaný pod sp. zn. 21 Cdo 2124/2018, žalovaný má za to, že mezi žalobcem na [právnická osoba] stav s.r.o. nevznikl platný pracovněprávní vztah, nýbrž faktický pracovní poměr, který není kryt pojištěním dle citované vyhlášky, argumentaci uvedené ve výše uvedenému rozsudku považuje žalovaný za správný a odkazuje na něj. Pokud se týká výpočtu renty, neměl žalovaný výhrady a rozsah nároku činí nesporným, sporným zůstává základ.

3. Soud provedl důkaz těmito listinami: -) dopis žalovaného adresovaný žalobci z [datum], -) žádost o sdělení zástupce žalobce z [datum], -) dopis žalovaného adresovaný zástupci žalobce z [datum], -) dopis zástupce žalobce adresovaný žalovanému z [datum], -) dopis žalovaného adresovaný zástupci žalobce z [datum], -) předžalobní výzva žalobce z [datum], -) reakce - dopis žalovaného z [datum], -) dopis žalovaného z [datum], -) druhá předžalobní výzva žalobce z [datum], -) dopis žalovaného z [datum], -) výstup z evidence obyvatel týkající se žalobce z [datum], -) vyrozumívací dopis poškozenému z [datum], -) potvrzení o zdanitelných příjmech za období roku 2019 ze [datum], -) vyrozumívací dopis poškozenému z [datum], -) pracovní smlouva z [datum], -) výstup z obchodního rejstříku firmy [právnická osoba] ze dne [datum], pokud soud považoval za vhodné provést důkaz pojistnou smlouvou, která byla uzavřena mezi [právnická osoba] s. p., žalobce smlouvu v držení neměl, nebyl účastníkem tohoto smluvního vztahu, důkazní břemeno přešlo na žalovaného. Žalovaný smlouvu nepředložil, z kontextu jeho podání a faktického plnění mnoho let zpětně, soud konstatuje, že má za to, že existence pojistné smlouvy je mezi účastníky nesporná.

4. Mezi účastníky je nesporné, že byla uzavřena pojistná smlouva mezi bývalým zaměstnavatelem žalobce [právnická osoba], nesporné je též, že u žalobce došlo za účinnosti starého občanského zákoníku k úrazu, na základě kterého žalovaný vyplácel žalobci rentu, která byla rozdílem mezi průměrným výdělkem před poškozením zdraví a výdělkem dosahovaným po poškození zdraví. Mezi účastníky bylo též nesporné, že žalovaný žalobci vyplácel tuto rentu až do měsíce února 2019, žalovaným nebylo uplatňováno, že by ke vzniku škody na zdraví žalobce došlo porušením jeho povinností.

5. Z pracovní smlouvy uzavřené [datum], kde na straně [právnická osoba] vystupuje žalobce jako jednatel a zaměstnavatel zároveň jako zaměstnanec s datem nástupu práce [datum] se stanovenou minimální mzdou ve výši 9 200 Kč měsíčně (viz nařízení vlády č. 204/2014 Sb. § 3 odst. 1 bod 1). Soud za situace, kdy mezi účastníky je nesporná ušlá mzda neshledává, že by výše uvedená pracovní smlouva byla neplatná, protože fakt, že na straně subjektu jednajícího za zaměstnavatele vystupuje stejný subjekt jako na straně zaměstnance, nemusí bez dalšího znamenat neplatnost smlouvy, zvlášť za situace, kdy žalovaný měl za to, že pokud by statutárním orgánem [právnická osoba] byla jiná osoba za jinak nezměněné situace, kdy by žalobce byl nadále společníkem, platí to zejména za situace, kdy judikatura (21 Cdo 2193/2017-110) není dogmatická, uvádí, že pouze zpravidla rozdílnost zájmů zaměstnance a zaměstnavatele vylučuje, aby za zaměstnavatele sjednala a podepsala pracovní smlouvy stejná osoba, která je stranou smlouvy jako zaměstnanec. Za této situace soud neshledal, že by skutečnost, že za obě strany uzavíral smlouvu žalobce, způsobovala neplatnost pracovněprávní smlouvy, proto, že zaměstnanec a zaměstnavatel by měli mít rozdílné zájmy, naopak v tomto případě platí, že jak zájmy zaměstnance, tak zaměstnavatelé jsou shodné – profit firmy. Soud vzhledem k absenci dalších skutkových tvrzení a důkazů předpokládá, že i v následujících letech byla smluvenou odměnou za práci minimální mzda, když požadovaný nárok byl rozdílem mezi dosahovanou mzdou před úrazem, respektive škodou na zdraví a příjmem dosahovaným poté, soud též konstatuje, že žádný z účastníků nenavrhl žádný důkaz ke konkrétní škodě na zdraví, respektive omezení žalobce, pokud se týká možnosti zaměstnávání, za této situace soud vychází z nesporných tvrzení obou účastníků, že požadované částky, tedy rozdíly mezi dosahovanými příjmy před škodou na zdraví a poté s ohledem na očekávaná zjištění je správné, soud proto žalobě v plném rozsahu vyhověl a přiznal žalobci spornou částku, jako rozdíl mezi dosahovaným výdělkem před poškozením zdraví a výdělkem dosahovaným po skončení pracovní neschopnosti ([číslo] odst. 1 platného obč. zák.), když tato úprava je obdobná jako úprava uvedená v § 271b odst. 1, 2 a 3 zákoníku práce č. 262/2006 Sb. Základ nároku žalobce je dán úpravou účinnou v době úrazu uvedenou v § 187 odst. 1 a 2 zák. č. 65/1965 Sb., ve znění účinném v době škody na zdraví. Žalovaný byl poučen při jednání o nutnosti doplnit skutková tvrzení a důkazy, neučinil tak, (viz protokol z [datum]), tento stav je nutno je nutno vyložit v jeho neprospěch.

6. Žalovaný má stejné povinnosti, jako by měl zaměstnavatel v případě, kdy by neexistovalo zákonné pojištění u žalovaného v souladu s vyhláškou č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání. Soud neshledal pracovní smlouvu za neplatnou, neshledal rozpor zájmů zaměstnance a zaměstnavatele, proto žalobě při nesporné výši nároku vyhověl.

7. Soud vycházel z provedených důkazů a shodných skutkových tvrzení účastníků, protože žádné další důkazy, pokud se týká základu odpovědnosti žalovaného, okolností vzniku úrazu, dopadu do zdravotního stavu a možnosti uplatnění žalobce na pracovním trhu nenabídli, zároveň to však nebylo důvodem pro vrácení žaloby k odstranění vad žaloby. Soud přiznal žalovanou částku společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené ČNB zvýšené o osm procentních bodů v souladu s § 1970 obč. zák. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

8. Výrok o náhradě nákladů řízení v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř.. Soud přiznal úspěšnému žalobci náhradu nákladů, které byly spojeny s účelným hájením práva na účet právního zástupce za 4 úkony právní služby plně (převzetí a příprava zastoupení, jedna předžalobních výzva, podání žaloby, účast u jednání [datum], účast u jednání [datum] jednou polovinou, kdy již nebylo prováděno žádné dokazování a pouze formálně bylo odkázáno na písemné závěrečné návrhy, soud přiznal tedy náhradu za 4,5 úkonu právní služby ve výši dle § 7 advokátního tarifu tedy po 9 300 Kč společně s pěti paušálními náhradami hotových nákladů po 300 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu (§ 11 odst. 1 písm. a), d) a odst. 2 písm. f) ve spojení s odst. 3 advokátního tarifu).

9. Výrok o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek je odůvodněn ustanovením § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích ve spojení s § 11 odst. 2 písm. d) zákona o soudních poplatcích č. 549/1991. Žalobce je ze zákona osvobozen od soudních poplatků, protože se jedná o nárok, který souvisí s újmou na zdraví a poplatková povinnost do výše v jaké bylo žalobě vyhověno, přechází na žalovaného.

10. Splatnost nároků byla stanovena v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř. Soud neshledal důvod pro změnu třídenní zákonné pariční lhůty.