8 C 114/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl soudkyní Mgr. Blankou Jarolímkovou ve věci žalobce: Anonymizováno , IČO Anonymizováno sídlem Anonymizováno zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované ., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta pro na určení neexistence práva

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala určení, že pozemek p.č. , Anonymizováno, v k.ú. , Anonymizováno, není zatížen právem stavby zřízeným ve prospěch , Jméno žalované, ., IČO: , IČO, , na základě smlouvy o zřízení práva stavby ze dne 1.9.2020 uzavřené mezi , adresa, , IČO: , IČO, , a , Jméno žalované, . IČO:, IČO, , se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci rozsudku nahradit žalované náklady řízení ve výši 137 519,3 Kč, a to k rukám právního zástupce žalované.

1. Žalobce se žalobou ze dne 30. 10. 2024 domáhal určení, že pozemek p.č. , Anonymizováno, k.ú. , Anonymizováno, není zatížen právem stavby zřízeným ve prospěch žalované, na základě smlouvy o zřízení práva stavby ze dne 1. 9. 2020 uzavřené mezi , adresa, , IČO: , IČO, (dále jen „farnost”), a žalovanou.

2. Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl ve věci rozsudkem č. j. 8 C 114/2024-163 ze dne 1. 4. 2025 tak, že se určuje, že předmětný pozemek není zatížen právem stavby ve prospěch žalované. Obvodní soud uvedl, že smlouva o zřízení vlastnického práva mezi farností a žalovanou byla uzavřena v době, kdy jí nesvědčilo vlastnické právo k věci, což založilo absolutní neplatnost smlouvy. Z toho důvodu soud žalobě vyhověl a určil, že předmětný pozemek není zatížen právem stavby. Žalovaná ve věci podala odvolání, na jehož základě Městský soud v Praze usnesením č.j. 29 Co 237/2025-203 ze dne 16. 10. 2025 rozsudek zdejšího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

3. Městský soud v Praze ve svém usnesení č.j. 29 Co 237/2025-203 ze dne 16. 10. 2025 vyslovil právní závěry, že skutečnost, že farnost nebyla vlastníkem předmětného pozemku nemůže být sama o sobě důvodem absolutní neplatnosti smlouvy. Městský soud v Praze se opřel o judikaturu Nejvyššího soudu i znění § 1760 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.”). V řízení nevyšly najevo žádné jiné okolnosti, na jejichž základě by bylo možné dovozovat, že předmětná smlouva je absolutně neplatná. Z toho důvodu je třeba nadále vycházet z toho, že smlouva je platná a aplikovat § 984 o.z. upravujícího zásadu tzv. materiální publicity zápisů do veřejných rejstříků. Odvolací soud uvedl, že § 984 o.z. sestává z několika podmínek, aby mohlo dojít k nabytí věcného práva od neoprávněného (v posuzovaném případě k platnému zřízení práva stavby svědčícího žalované farností). Jedná se 1) o podmínku, že právo bylo nabyto od osoby v rozhodné době zapsané v katastru nemovitostí (přičemž zapsaný stav nebyl v souladu se skutečným stavem), 2) že k nabytí práva došlo na základě úplatného právního jednání, 3) že byl nabyvatel práva v dobré víře, 4) že skutečný vlastník neuplatnil své právo postupy podle § 985 nebo § 986 o. z. V řízení přitom bylo prokázáno naplnění prvních dvou podmínek a současně nebyla naplněna ani podmínka čtvrtá. V tomto řízení tak zbývá k vyřešení pouze otázka dobré víry žalované v oprávnění farnosti zřídit jí právo stavby. Dobrá víra žalované se presumuje. Žalobce dosud neuvedl skutečnosti zpochybňující dobrou víru žalované. Odvolací soud odmítl, že by důvodem nedostatku dobré víry byl rozsudek Městského soudu v Praze, na jehož základě bylo vlastnické právo ve prospěch farnosti zapsáno v roce 2006. Ke zpochybnění dobré víry by mohly vést pouze jiné objektivní okolnosti svědčící, že zapsaný stav neodpovídá skutečnosti. Žalobce postupoval laxně, když nenechal své vlastnické právo zapsat do katastru nemovitostí.

4. Obvodní soud pro Prahu 8 na základě závazného právního názoru odvolacího soudu vyzval žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) k doplnění tvrzení a označení důkazů, na základě jakých skutečností zpochybňuje dobrou víru žalované v oprávnění farnosti zřídit právo stavby na předmětném pozemku.

5. Žalobkyně na výzvu soudu uvedla, že jsou dány takové skutečnosti, které mohou prokázat zjevné zneužití práva na straně žalované ve smyslu § 8 o.z., tj. i nedostatek poctivosti a dobré víry. Žalobkyně navrhla k prokázání tvrzení reportáž České televize „, Anonymizováno, ” ze dne , datum, o zřízení práva stavby na předmětném pozemku, ve které farář , jméno FO, Klimkovič uvedl, že si byl vědom existence rozsudku, jímž bylo potvrzeno vlastnické právo žalobce. Reportáž se také zaměřila na finanční nevýhodnost smlouvy o zřízení práva stavby. Dále uvedla, že věc byla prověřována orgány činnými v trestním řízení, které ve věci vydaly dne 23. 10. 2025 usnesení o odložení věci č.j. , Anonymizováno, Žalobkyně tvrdila, že z vyjádření Arcibiskupství pražského vyplývá, že své právní stanovisko zakládá na tom, že vlastnické právo farnosti vzniklo dne 1. 1. 2013, a to s účinností zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Jedná se o změnu stanoviska arcibiskupství, které v uvedené reportáži uvádělo, že o soudních rozhodnutích nevědělo. Žalobkyně dále odkázala na zápis z jednání ze dne 10. 12. 2021 mezi představiteli žalobkyně, Arcibiskupství pražského a žalovanou, jehož podstatou bylo jednání o směně vlastnického práva k předmětnému pozemku za jiné pozemky ve vlastnictví Arcibiskupství pražského. Žalobkyně také upozornila na to, že obsah smlouvy o zřízení práva stavby neodpovídal deklarovanému účelu, o kterém hovoří zástupce Arcibiskupství pražského, a že cena práva stavby byla nepřiměřeně nízká.

6. Žalovaná se ve věci vyjádřila tak, že tvrzené zneužití práva se týká farnosti, resp. Arcibiskupství pražského, nikoli žalované. Tvrzení Arcibiskupství pražského o znalosti rozsudků, kterými bylo určeno vlastnictví k předmětnému pozemku, nezpochybňuje dobrou víru žalované.

7. Mezi účastnicemi je nesporné, že žalobkyně byla ke dni vyhlášení rozsudku zapsaná jako vlastnice pozemku p.č. , Anonymizováno, k.ú. , Anonymizováno, .

8. Soud provedl všechny důkazy navržené žalobkyní, až na znalecký posudek na ocenění práva stavby, který pro nadbytečnost zamítnutl (viz níže), a ve věci po provedeném dokazování zjistil následující skutkový stav:

9. Reportáž České televize z , datum, se věnuje vkladu práva stavby k předmětnému pozemku. Reportáž se zaměřuje na to, zda farnost, resp. Arcibiskupství pražské o vlastnictví žalobkyně k předmětnému pozemku věděly. Žalovaná pro Českou televizi uvedla, že o vlastnictví žalobkyně k předmětnému pozemku nevěděla (prokázáno z reportáže ČT , Anonymizováno, – dostupné online na www.ceskatelevize.cz)

10. Zástupci žalobkyně, žalované a Arcibiskupství pražského se sešli dne 10. 12. 2021. Na schůzce se projednávalo vložení práva stavby k předmětnému pozemku do katastru nemovitostí. Arcibiskupství pražské vyjádřilo zájem o nabytí předmětného pozemku, a to za účelem narovnání vztahů s žalovanou, výměnou za pozemky ve vlastnictví arcibiskupství (prokázáno ze zápisu z jednání na č.l. 224).

11. Obvodní ředitelství policie Praha III usnesením odložilo trestní stíhání , jméno FO, , nar. , datum, a , jméno FO, , nar. , datum, pro podezření ze spáchání zločinu podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „trestní zákoník”), kterého se měli dopustit tím, že jako osoby jednající za farnost (, jméno FO, ) a Arcibiskupství pražské (, jméno FO, ) uzavřeli s žalovanou dne 1. 9. 2020 smlouvu o zřízení práva stavby k předmětnému pozemku na 70 let do dne 27. 8. 2090, a to za celkovou úplatu ve výši 9 000 000 Kč, kdy obvyklá cena za právo stavby by byla mnohonásobně vyšší, a to navzdory skutečnosti, že skutečným vlastníkem předmětného pozemku v době uzavření smlouvy byl žalobce. K odložení věci policejní orgán přistoupil, neboť nejde o podezření z trestného činu a věc není na místě vyřídit jinak. Policejní orgán v usnesení uvedl, že jednatel žalované odmítl vypovídat, farář , jméno FO, (jednající za farnost) uvedl, že to celé byl podfuk, smlouvu ho donutili podepsat, , jméno FO, (tehdejší výkonný ředitel Arcibiskupství pražského) mu řekl, že pokud to nepodepíše, zbaví ho funkce, je to církevní záležitost – dále odmítl vypovídat, výkonný ředitel , jméno FO, uvedl, že na žádost žalované jí bylo zřízeno právo stavby, neboť žalovaná potřebovala přes cíp pozemku zřídit přístup od silnice ke svým pozemkům. Pro církev to byl nepotřebný pozemek. Nevěděl, že pozemek není ve vlastnictví církve, bylo to zapsáno v katastru nemovitostí. Smlouvy připravovala advokátní kancelář, které důvěřovali. Odmítl, že by faráře , Anonymizováno, nutil smlouvu podepsat, neměl nad ním žádnou personální pravomoc. Farnost uvedla, že smlouvu byl oprávněn podepsat ředitel , jméno FO, . Od právního oddělení si vyžádal pouze interní sdělení, následné kroky byly činěny s externími advokáty. Jednání o využití daného pozemku, ale probíhala i před působením , jméno FO, ve funkci. K reportáži , Anonymizováno, uvedli, že podali stížnost k Radě ČT, které bylo vyhověno pro zamlčení informace o právní složitosti případu. Současně byla doložena interní sdělení obsahující právní názor, že předmětný pozemek je ve vlastnictví farnosti. Je zde upozorňováno na možná právní rizika (prokázáno z usnesení Policie ČR č.j. , Anonymizováno, ze dne 23. 10. 2025 na č.l. 219-223).

12. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Osoby odpovědné za uzavření smlouvy o zřízení práva stavby k předmětnému pozemku, , jméno FO, a , jméno FO, , byly šetřeny policejním orgánem pro podezření ze spáchání zločinu podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, policejní orgán však zhodnotil, že o podezření z trestného činu nejde, věc není na místě vyřídit jinak, a proto věc odložil. Policejní orgán vyslechl podezřelé i řadu svědků. Z žádného vyjádření neplyne, že by žalovaná věděla o tom, že vlastníkem pozemku není farnost. Tato skutečnost neplyne ani z reportáže České televize z , datum, nebo ze zápisu ze schůzky mezi zástupci žalobkyně, žalované a Arcibiskupství pražského dne 10. 12. 2021.

13. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.

14. Dle § 7 o.z. se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře.

15. Dle § 8 o.z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

16. Dle § 984 o.z. není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. , adresa, víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis.

17. Aby mohlo dojít k nabytí věcného práva od neoprávněného, je třeba naplnit čtyři podmínky: 1) k nabytí došlo od osoby zapsané ve veřejném seznamu, přičemž zápis ve veřejném seznamu nebyl v souladu se skutečným právním stavem, 2) k nabytí věcného práva došlo za úplatu, 3) nabyvatel práva byl v dobré víře, 4) skutečný vlastník neuplatnil své právo postupy dle § 985 nebo 986 o.z., jak konstatoval odvolací soud.

18. Zdejší soud se tak v souladu se závazným právním názorem soudu odvolacího zabýval pouze podmínkou dobré víry žalované, neboť naplnění ostatních podmínek bylo již v řízení prokázáno. Dle § 7 o.z. se přitom dobrá víra presumuje. Z provedených důkazů, které žalobkyně navrhla po poučení soudem dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., soud však nezjistil absenci dobré víry žalované v oprávnění farnosti zřídit právo stavby na předmětném pozemku. Veškeré navržené a provedené důkazy by mohly případně zpochybnit pouze dobrou víru farnosti, resp. Arcibiskupství pražského. Konkrétně v reportáži v pořadu Reportéři ČT ze dne 19. 6. 2023, je rozhovor s farářem (, jméno FO, ), který uvedl, že si byl rozsudku týkajícího se vlastnického práva vědom a upozorňoval na to příslušné právní oddělení farnosti. Hovořil o nátlaku ze strany osob ve farnosti. V reportáži se dále rozebírá zjevná finanční nevýhodnost smlouvy o zřízení práva stavby, ze které těžila výlučně žalovaná, a zamýšlený stavební záměr. Uvedené žádným způsobem nezpochybňuje dobrou víru žalované. Skutečnost, zda byla farnost v dobré víře, není pro rozhodnutí podstatná. Navíc reportáž je až z června roku 2023 a smlouva s žalovanou byla uzavřena již v září roku 2020, takže neprokazuje, že by mohla mít žalovaná v době uzavírání smlouvy pochybnosti (tedy že mohla mít vědomí o veřejně přístupné reportáži). Situace byla prověřována policejním orgánem, přičemž rozhodnutím ze dne 23. 10. 2025 byla věc odložena. Podaná vysvětlení jednotlivých osob se příliš netýkají samotného uzavírání smlouvy, naopak se to točí kolem vědomosti farnosti o tom, zda byla nebo nebyla vlastníkem pozemků. Opět to žádným způsobem nezpochybňuje dobrou víru žalované. Trestní oznámení bylo podáno až dne 17. 12. 2024, úkony trestního řízení byly zahájeny dne 11. 3. 2025 (tedy dávno po uzavření smlouvy s žalovanou). Dokládá to maximálně pochybnost o dobré víře farnosti, k čemuž však ani policejní orgán nedospěl a věc odložil. Ze skutečnosti, že jednatel žalované (, jméno FO, ) odmítl na policii vypovídat, nelze dovodit nedostatek dobré víry žalované. Odmítnout vypovídat bylo jeho právo a nemůže mu to být přikládáno k tíži. Zřízení práva stavby sice měla dle sdělení právního zástupce , jméno FO, (tehdejší výkonný ředitel farnosti) iniciovat žalovaná, avšak v řízení nebyly předloženy důkazy k tomu, jaké měla informace a jak probíhalo samotné sjednávání smlouvy (chybí i zde tvrzení). Důvodem žalované vedoucím k uzavření smlouvy měla být potřeba zřídit si přístup ke svým pozemkům, což je důvod legitimní. Ani změna stanoviska farnosti, když své vlastnické právo odvozuje od účinnosti zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (tj. od 1. 1. 2013), nemůže vést ke zpochybnění dobré víry žalované. Žalobkyně poukázala na zápis z jednání ze dne 10. 12. 2021, kterého se účastnila vedle žalobkyně a farnosti i žalovaná (jednatel , jméno FO, ) a kde se řešila případná směna pozemků a snaha spor vyřešit mimosoudně. Toto opět to žádným způsobem nezpochybňuje dobrou víru žalované v době uzavírání smlouvy. Jednání navíc proběhlo až po uzavření smlouvy, a není patrné, jaké měla žalovaná v době uzavření smlouvy informace. Žalobkyně se pozastavuje nad tím, proč nebyla místo práva stavby zřízena služebnost stezky nebo cesty na cípu předmětného pozemku, když žalovaná potřebovala přístup ke svým pozemkům. Obsah smlouvy tak dle žalobce neodpovídá deklarovanému účelu. To je sice zvláštní, avšak samo o sobě (ani ve spojení s ostatními námitkami) to nezpochybňuje dobrou víru žalované v době uzavření smlouvy. Navíc ze strany žalované vůbec nezaznělo, z jakého důvodu uzavírala smlouvu. Cena za zřízení práva stavby byla podstatně nižší, než je reálná hodnota práva stavby. K důkazu žalobkyně navrhla znalecký posudek na ocenění práva stavby k předmětnému pozemku. tento však soud pro nadbytečnost zamítnul, protože by sám o sobě, a ani ve spojení s ostatními důkazy nemohl vést k závěru o tom, že žalovaná nebyla v dobré víře v oprávnění farnosti zřídit jí právo stavby. Není také jasné, s čím by se to měla cena porovnávat – pouze s cenou ve smlouvě nebo s tím, za kolik se reálně v té době a v tom místě zřizovala jiná práva stavby? Pokud by se skutečně zjistilo, že byla cena podhodnocená, nelze z toho učinit závěr o problémech s vlastnickým právem. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 3. 2025, sp. zn. 22 Cdo 817/2024 uvedl: „Dle Stranami sjednaná výše kupní ceny však v dané věci nemůže být bez dalšího skutečností, která nabyvatele nutí k investigativní činnosti ohledně zjišťování vlastnického práva převodce.” Tedy ani skutečnost, že ke zřízení práva stavby došlo za částku, kterou žalobce označuje s odkazem na reportáž Na cizím gruntu jako podstatně nižší, než je reálná hodnota práva stavby, není podstatná. Nemá tedy ani za následek zpochybnění dobré víry žalované. Je pravdou, že příslušný katastrální úřad nezapsal vlastnické právo žalobkyně na základě rozsudků, které mu byly doručeny dne 14. 8. 2008 a následně přehlížeje tyto rozsudky, nesprávně zapsal právo stavby ve prospěch žalované. Jedná se o pochybení katastrálního úřadu, které ale opět nemůže zpochybnit dobrou víru žalované, naopak, jak uvedl odvolací soud, byla to žalobkyně, která svým laxním přístupem k zápisu vlastnického práva zapříčinila nastalý stav, neboť ke zřízení práva stavby nemuselo dojít, když žalobkyně po dobu 12 let mezi pravomocným rozsudkem a uzavřením smlouvy o zřízení práva stavby nenechala zapsat své vlastnické právo do katastru nemovitostí. Právo náleží bdělým a žalobkyně se tak nemůže dovolávat zneužití práva ze strany žalované dle § 8 o.z..

19. Lze proto uzavřít, že žalobkyně neprokázala zpochybnění dobré víry žalované v oprávnění farnosti zřídit právo stavby na pozemku p.č. , Anonymizováno, k.ú. , Anonymizováno, , neboť žádný z argumentů žalobkyně sám o sobě ( a ani v souhrnu) nepodporují závěr o tom, že žalovaná si měla být v době uzavírání smlouvy 1.9.2020 vědoma problémů týkajících se vlastnictví uvedeného pozemku, a soud proto žalobu výrokem I. zamítnul.

20. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal ji účastníku, který měl ve věci plný úspěch, tedy žalované. V případě úkonů činěných do 31. 12. 2024 vyšel soud z částky 9 000 000 Kč jako tarifní hodnoty s ohledem na to, že za tuto částku bylo zřízeno právo stavby. Soud se též opřel o nález Ústavního soudu č. II ÚS 3292/24 ze dne 25. 3. 2025, který lze téměř bez dalšího vztáhnout na projednávaný případ, neboť stěžovatelem byla žalovaná. Jednalo se o související řízení o neplatnosti práva stavby vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 10 C 141/2021 se stejnými účastníky. Žalobce jako veřejnoprávní korporace zastoupená právním profesionálem si musí být vědoma skutečnosti, že v případě neúspěchu ve věci, bude hradit náhradu nákladů řízení. Žalobce v průběhu řízení poukázal na nízkou cenu práva stavby, nicméně je třeba vycházet ze skutečnosti, že výše úplaty nebyla podstatou sporu, „hodnota” tohoto sporu byla dána od samého počátku. Ostatně sám žalobce předložil smlouvu o zřízení práva stavby, která hodnotu jeho zřízení stanovila. Taktéž je nepochybné, že žalovaný ve svém vyúčtování z této hodnoty sám vychází.

21. V případě úkonů činěných od 1. 1. 2025 soud však vyšel z částky 500 000 Kč jako tarifní hodnoty. Dle § 9a odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996, o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif”) výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva, nejvýše však částka 500 000 Kč, se považuje za tarifní hodnotu ve věcech určení, zda tu je právní vztah nebo právo, určení neplatnosti právního jednání, jde-li o obchodní závod, nemovitou věc, nebo právo z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, lze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích.

22. V případě úkonů činěných do 31. 12. 2024 činila odměna za jeden úkon dle § 8 odst. 1, § 7 bod 6 ve spojení s § 11 odst. 1 advokátního tarifu 44 300 Kč, paušální náhrada výdajů za úkon právní služby činila 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu.

23. Odměna za úkony činěné od 1. 1. 2025 byla 10 300 Kč dle § 9a odst. 1 písm. d), § 7 bod 6 ve spojení s § 11 odst. 1 advokátního tarifu, paušální náhrada výdajů za úkon právní služby činila 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu.

24. Přiznaná částka na náhradě nákladu řízení ve výši 137 519,3 Kč zahrnuje následující položky: Odměna za zastupování advokátem ve výši 88 600 Kč za dva úkony právní služby činěné do 31. 12. 2024 (příprava a převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě), odměna za zastupování advokátem ve výši 41 200 Kč za čtyři úkony právní služby činěné od 1. 1. 2025 (účast na jednání dne 1. 4. 2025, odvolání, reakce na vyjádření žalobce, účast na jednání dne 20. 1. 2025) paušální náhrada výdajů ve výši 600 Kč za shora uvedené dva úkony právní služby činěné do 31. 12. 2024, paušální náhrada výdajů ve výši 1 800 Kč za shora uvedené čtyři úkony právní služby činěné od 1. 1. 2025 1 800 Kč jako náhrada za promeškaný čas za 12 započatých půlhodin strávených na cestě k soudnímu jednání ze sídla advokáta (, adresa, ) k soudu (, adresa, ) a zpět ve výši 150 Kč za každou i jen započatou půlhodinu podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu ve spojení s ustanovením § 14 odst. 3 advokátního tarifu. 1756,61 Kč jako náhradu cestovních nákladů za cestu automobilem zn. , jméno FO, , RZ , SPZ, , na shora uvedené trase v délce 182 km za cestu k ústnímu jednání dne 1. 4. 2025 při průměrné spotřebě 11,1 l/km, ceně nafty 34,70 Kč/l a paušální náhradě 5,80 Kč/km, 1762,69 Kč jako náhradu cestovních nákladů za cestu automobilem zn. , jméno FO, , RZ , SPZ, , na shora uvedené trase v délce 182 km za cestu k ústnímu jednání dne 20. 1. 2026 při průměrné spotřebě 11,1 l/km, ceně nafty 34,10 Kč/l a paušální náhradě 5,90 Kč/km25. Lhůta ke splnění povinnosti byla stanovena v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.), když soud neshledal důvod k jejímu prodloužení či stanovení splátek.