9 C 115/2017

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl samosoudkyní Mgr. Blankou Jarolímkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovaným: 1. anonymizováno právnická osoba , IČO sídlem adresa žalované zastoupená advokátem JUDr. jméno jméno sídlem adresa anonymizováno právnická osoba , IČO sídlem adresa žalované o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy I. 1) žalovaná a 2) žalovaná jsou povinny souhlasit s vydáním předmětu z úschovy a to osobního automobilu značky BMW X5 (N1) combi 4,8 l; 260 kW, VIN: [anonymizováno] z úschovy Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. [spisová značka], žalobkyni. II. 1) žalovaná a 2) žalovaná jsou povinny souhlasit s vydáním předmětu z úschovy a to osobního automobilu značky Mercedes ML 320 (N1) combi 3.0 cdi 165 kW, VIN: [anonymizováno], z úschovy Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. [spisová značka], žalobkyni. III. 1) žalovaná a 2) žalovaná jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 222 220 Kč, a to k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala toho, aby soud uložil žalovaným povinnost souhlasit s vydáním předmětů úschovy vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 20 Sd 2/2017 žalobkyni. Předmětem úschovy v uvedeném spise jsou přitom dvě ve výroku blíže specifikované vozidla, na jejichž koupi žalobkyně poskytla žalované 2) účelové úvěry ve výši jistiny 480 000 Kč a 400 000 Kč. Obě úvěrové smlouvy byly zajištěny zajišťovacím převodem práva k vozidlům, které měly být z poskytnutých úvěrů do značné míry financovány, když pořizovací cena prvního z vozidel - BMW X5 (N1) combi 4,8 l (dále jen„ vozidlo BMW“) – činila 600 000 Kč, přičemž pořizovací cena druhého - Mercedes ML 320 (N1) combi 3.0 cdi (dále jen„ vozidlo Mercedes“) – byla 500 000 Kč. Na základě ujednání o zajišťovacím převodu práva bylo ze strany žalované 2) převedeno na žalobkyni vlastnické právo k oběma vozidlům pro zajištění závazků žalované 2) vyplývajících z uzavřených smluv o úvěru. Žalovaná 2) se tedy převzetím vozidel od dodavatele stala pouze jejich vypůjčitelem, aniž by měla možnost vozidla prodat, pronajmout či umožnit třetí osobě disponovat s vozidly bez písemného souhlasu žalobkyně. Žalovaná 2) však závazky z úvěrových smluv řádně neplnila, pročež žalobkyně od úvěrových smluv odstoupila a žalovanou 2) vyzvala k přistavení vozidel na parkoviště žalobkyně. Ta své povinnosti nedostála, proto na ni podala žalobkyně trestní oznámení, které vyústilo v rozhodnutí policejního orgánu o vzetí obou vozidel do úschovy zdejšího soudu, jelikož nárok na ně uplatňovaly všechny účastnice tohoto řízení. Žalobkyně však nesouhlasí s nárokem ani jedné z žalovaných, když napadá tvrzenou dobrou víru žalované 1) s tím, že při vynaložení běžné opatrnosti (např. lustrací VIN kódu vozidla v dostupných internetových databázích) by žalovaná 1) mohla zajistit, že na vozidle BMW vázly právní vady. Žalované 2) pak mělo být rovněž podivné, že žalovaná 1), která byla ve finanční tísni, disponovala vozidly v poměrně vysoké hodnotě, jinými slovy si žalovaná po tomto zjištění měla zvýšit obezřetnost, čímž by došla k tomu, že žalovaná 1) není vlastnicí vozidla BMW, a proto žalovaná 2) nemůže být v dobré víře při jeho koupi. Ohledně vozidla Mercedes pak mohla žalovaná 1) jednoduše z velkého technického průkazu zjistit, že žalovaná 2) je evidována pouze jako provozovatel vozidla, přičemž jako vlastník v něm byla evidována žalobkyně. Zadržovací právo žalované 2) z pohledu žalobkyně nenáleží proto, že žalovaná 2) neprokázala, že by servisní prohlídku vozidla provedla, resp. za ni nevyúčtovala žalované 1) žádnou dlužnou částku, pro jejíž zajištění by mohla zadržovací právo uplatnit. Závěrem žalobkyně uvedla, že žalovaná 1) se nakládáním s vozidly dopustila trestného činu, pročež je nabytí věci od neoprávněného ze zákona vyloučeno.

2. Žalovaná 1) se na výzvu soudu vyjádřila k žalobě tak, že vůči oběma vozidlům uplatňuje zadržovací právo a právo vlastnické, neboť v dobré víře zapůjčila žalované 2) finanční prostředky oproti zřízení zadržovacího práva vůči vozidlu Mercedes. Vozidlo BMW pak bylo dle tvrzení žalované 1) řádné koupeno a zaplaceno s dobrou vírou v to, že na vozidle neváznou právní vady v podobě práv jiného subjektu. Z těchto důvodů navrhla závěrem žalobu zamítnout.

3. Žalovaná 2) se na výzvu soudu nijak nevyjádřila, ačkoli jí bylo usnesení o výzvě k vyjádření fikcí doručeno do její datové schránky. Žalovaná 2) si ani nezvolila právního zástupce a sama zůstala v tomto řízení zcela nečinná, když ani na jednání se nedostavila.

4. Soud ve věci poprvé rozhodl rozsudkem ze dne 1. 10. 2019, č. j. 9 C 115/2017-35, kterým žalobě vůči oběma žalovaným vyhověl a uložil jim povinnost souhlasit s vydáním vozidel z úschovy žalobkyni. K odvolání žalované 1) Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 9. 2020, č. j. 91 Co 161/2020-180, rozsudek zdejšího soudu zrušil a věc mu vrátil se závazným právním názorem. Dbajíc tohoto právního názoru nadřízeného soudu proto zdejší soud jednoznačně označuje žalované, zabýval se nejdříve naplněním zákonných předpokladů v § 1109 písm. b) a c) a pro závěr o spáchání trestného činu vyžádal spis zdejšího soudu v trestní věci sp. zn. [spisová značka].

5. Soud provedl všechny stranami navržené listinné důkazy a dále připojil spis zdejšího trestního soudu ve věci [spisová značka], a zároveň i spis [spisová značka] o soudní úschově předmětných vozidel. Účastníci žádné další návrhy na dokazování neučinili.

6. Po provedeném dokazování soud dospěl ke skutkovým zjištěním, že žalobkyně s žalovanou 2) uzavřela dne 13.5.2013 smlouvu o úvěru, na základě níž byl žalované 2) poskytnut účelový úvěr ve výši 400 000 Kč na financování koupě vozidla Mercedes; v ní si strany smlouvy ujednaly, že práva a povinnosti smluvních stran se řídí obchodními podmínkami smlouvy o úvěru a sjednaly způsob zajištění zajišťovacím převodem práva (prokázáno smlouvou o úvěru [číslo] ze dne 13. 5. 2013). Žalobkyně nabyla vlastnické právo k zajištění svých pohledávek ze smlouvy o úvěru [číslo] (dále jen„ smlouva 1“) již okamžikem převzetí vozidla Mercedes klientem od dodavatele. Tento způsob zajištění přitom trval až do úplného uspokojení všech pohledávek žalobkyně za žalovanou 2) souvisejících se smlouvou 1. Žalovaná 2) zároveň nebyla oprávněna vozidlo Mercedes jakýmkoli způsobem předat třetí osobě či jinak jí umožnit s ním disponovat bez souhlasu žalobkyně (prokázáno obchodními podmínkami úvěrových smluv [číslo] ze dne 24. 5. 2013). Žalobkyně nabyla vlastnické právo v souladu s obchodními podmínkami k vozidlu Mercedes dne 15. 5. 2013 (prokázáno protokolem o převzetí předmětu financování k smlouvě 1).

7. Žalovaná 1) uzavřela dne 3.7.2014 s [jméno] [příjmení] smlouvu o půjčce a zřízení zadržovacího a zástavního práva k vozidlu Mercedes, ve které se žalovaná 1) zavázala panu [jméno] [příjmení] půjčit částku 300 000 Kč oproti závazku pana [příjmení] vozidlo Mercedes ve vlastnictví žalované 2) zřídit žalované 1) zástavní právo k vozidlu Mercedes (prokázáno uvedenou smlouvou ze dne 3. 7. 2014). Pan [příjmení] [příjmení] byl přitom předseda představenstva žalované 2) (prokázáno výpisem z obchodního rejstříku žalované 2)). Žalovaná 1) pro nezaplacení závazků pana [příjmení] vyplývajících mu ze smlouvy o půjčce uplatnila vůči panu [příjmení] a žalované 2) své zadržovací právo ve vztahu k vozidlu Mercedes (prokázáno oznámením o zadržení věci ze dne 26. 2. 2015). Vlastníkem vozidla Mercedes byla přitom ke dni 14. 8. 2015 (tohoto dne byl vydán nový technický průkaz, neboť došlo ke ztrátě toho předchozího) zapsána žalobkyně, přičemž žalovaná 2) byla zapsána pouze jako jeho provozovatel (prokázáno velkým technickým průkazem vozidla Mercedes). Žalovaná 2) objednala u žalované 1) servisní prohlídku vozidla [jméno], jeho opravu a uskladnění a konzervaci (prokázáno objednávkou [číslo] ze dne 9. 9. 2014).

8. Žalobkyně s žalovanou 2) posléze dne 12.9.2013 uzavřela další obdobnou smlouvu o úvěru, na základě níž byl žalované 2) poskytnut účelový úvěr ve výši 480 000 Kč na financování koupě vozidla BMW; v ní si strany smlouvy ujednaly, že práva a povinnosti smluvních stran se řídí obchodními podmínkami smlouvy o úvěru a sjednaly způsob zajištění zajišťovacím převodem práva (prokázáno smlouvou o úvěru [číslo] ze dne 12. 9. 2013). Žalobkyně nabyla vlastnické právo k zajištění svých pohledávek ze smlouvy o úvěru [číslo] (dále jen„ smlouva 2“) již okamžikem převzetí vozidla BMW klientem od dodavatele. Tento způsob zajištění přitom trval až do úplného uspokojení všech pohledávek žalobkyně za žalovanou 2) souvisejících se smlouvou 2. Žalovaná 2) zároveň nebyla oprávněna vozidlo BMW jakýmkoli způsobem předat třetí osobě či jinak jí umožnit s ním disponovat bez souhlasu žalobkyně (prokázáno obchodními podmínkami úvěrových smluv [číslo] ze dne 19. 9. 2013). Žalobkyně nabyla vlastnické právo v souladu s obchodními podmínkami k vozidlu BMW dne 19. 9. 2013 (prokázáno protokolem o převzetí předmětu financování k smlouvě 2).

9. Žalovaná 1) s žalovanou 2) spolu uzavřely dne 9.9.2014 kupní smlouvu ohledně vozidla BMW, v níž žalovaná 2) mimo jiné prohlásila, že na vozidel BMW neváznou žádné právní vady ani práva třetích osob (prokázáno kupní smlouvou ze dne 9. 9. 2014). Ke dni 30. 10. 2013 byla žalovaná 2) zapsána jako vlastník vozidla BMW a rovněž jako jeho provozovatel (prokázáno velkým technickým průkazem vozidla BMW a malým technickým průkazem). Žalobkyně odstoupila od smlouvy oznámením ze dne 21. 9. 2015 pro poručení obchodních podmínek spočívající v prodlení s hrazením plateb, čímž žalované 2) vznikla povinnost vozidlo BMW žalobkyni navrátit (prokázáno zmíněnou listinou od žalobkyně o odstoupení smlouvy a obchodními podmínkami ke smlouvě 2).

10. Předseda představenstva žalované 2), pan [jméno] [příjmení], byl zdejším soudem uznán vinným ze spáchání zločinu zpronevěry dle § 206 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku, a byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání pěti let, a to mimo jiné za nakládání s vozidly Mercedes a BMW, u nichž si byl vědom, že tomuto není oprávněn, s cílem získat pro sebe od žalované 1) majetkový prospěch (prokázáno rozsudkem zdejšího soudu ze dne 26. 2. 2018, č. j. [číslo jednací]). Svědek [příjmení] v trestním řízení uvedl, že předseda představenstva žalované 2) při uzavření kupní smlouvy doložil kompletní dokumentaci s výjimkou nabývacího titulu. Svědek [příjmení] (zaměstnanec žalované 2) v trestním řízení uvedl, že pan [příjmení] požádal v červenci roku 2014 žalovanou 1) o poskytnutí krátkodobé půjčky 300 000 Kč za zastavení vozidla Mercedes. Tomuto požadavku bylo vyhověno, načež pan [příjmení] přišel v září téhož roku znovu s tím, že by potřeboval další peníze, když za ně nabídl tentokrát prodej vozidla BMW (prokázáno výše uvedeným trestním rozsudkem).

11. Z ostatních provedených důkazů soud neučinil žádná pro rozhodnutí ve věci podstatná skutková zjištění.

12. Po právní stránce soud věc zhodnotil podle § 1109 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), dle kterého se vlastníkem věci stane ten, kdo získal věc, která není zapsána ve veřejném seznamu, a byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v oprávnění druhé strany vlastnické právo převést na základě řádného titulu, pokud k nabytí došlo a) ve veřejné dražbě, b) od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku, c) za úplatu od někoho, komu vlastník věc svěřil, d) od neoprávněného dědice, jemuž bylo nabytí dědictví potvrzeno, e) při obchodu s investičním nástrojem, cenným papírem nebo listinou vystavenými na doručitele, nebo f) při obchodu na komoditní burze.

13. Podle § 1110 o. z. získal-li někdo v dobré víře za úplatu použitou movitou věc od podnikatele, který při své podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku obchoduje takovými věcmi, vydá ji vlastníku, který prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo že mu věc byla odňata svémocně a že od ztráty nebo odnětí věci uplynuly nejvýše tři roky.

14. Dle § 1111 o. z. získal-li někdo movitou věc za jiných okolností, než které stanoví § [číslo] nebo [číslo], stane se vlastníkem věci, pokud prokáže dobrou víru v oprávnění převodce převést vlastnické právo k věci. To neplatí, pokud vlastník prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo činem povahy úmyslného trestného činu.

15. Podle § 1112 o. z. vlastnického práva ani dobré víry svého předchůdce se nemůže k svému prospěchu dovolat ten, kdo získal movitou věc s vědomím, že vlastnické právo bylo nabyto od neoprávněného.

16. Na základě zjištěného skutkového stavu a následného právního posouzení věci soud uzavřel, že žaloba je v celém rozsahu důvodná, neboť žalobkyně v tomto řízení prokázala, že je to právě ona, kdo zůstává (s počátkem od převzetí vozů žalovanou 2) od dodavatele) vlastnicí obou uvedených vozidel, který byla v rámci řízení [spisová značka] vzata do soudní úschovy, pročež soud v dané věci rozhodl o tom, že obě žalované jsou povinny vyslovit s vydáním vozidel žalobkyni souhlas.

17. Předně je třeba uvést, že nabytí vlastnického práva od neoprávněného je třeba vykládat restriktivně. Ústavní soud ve svých nálezech ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 112/2001, ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. I. ÚS 437/02, či ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 75/04, uzavřel, že právní úprava nabytí od nevlastníka (dříve ustanovení § 446 obch. zák.) zasahuje významným způsobem do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek (článek 11 Listiny základních práv a svobod) a upřednostňuje před ním dobrou víru a jistotu účastníků obchodněprávních vztahů.

18. V první řadě se soud zabývat vlastnictvím vozidla Mercedes, neboť toto vozidlo žalovaná 2) obdržela od žalobkyně jako v pořadí první. Ohledně tohoto soud uvádí, že neměl jakýchkoli pochyb o tom, že vlastníkem vozidla Mercedes zůstává i nadále žalobkyně, resp. že žalovaná 1) nenabyla vlastnické právo k vozidlu Mercedes od neoprávněné - žalované 2). V souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu, soud nejprve zkoumal možnou aplikaci § 1109 o.z., dále § 1110 o.z. a v poslední řadě § 1111 o.z. Na dané vozidlo dle soudu nelze použít § 1109 o. z., neboť má za to, že písm. a), d), e) a f) skutkově nedopadají na daný případ. Zůstává pouze možná aplikace písm. b) a c) uvedeného ustanovení, která také dle soudu není pro tento případ přiléhavá. Je tomu tak proto, neboť bylo v řízení prokázáno, že smlouva o půjčce a zřízení zadržovacího a zástavního práva k vozidlu Mercedes, na základě níž následně uplatnila žalovaná 1) své zadržovací právo, nebyla uzavřena žalovanou 2) jakožto obchodní společností – provozovatelem vozidla Mercedes zapsaném v technickém průkazu vozidla, ale [jméno] [příjmení] jakožto osobou fyzickou (předsedy představenstva žalované 2), který neměl vůči vozidlu žádná práva (ani práva vypůjčitele). Vůz tedy dle § 1109 písm. b) nebyl nabyt od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku, ani dle § 1109 písm. c) o.z., protože panu [anonymizováno] nebyl vůz svěřen. Jelikož na vlastnictví vozidla Mercedes nelze aplikovat ze stejných důvodů ani § 1110 o. z. (pan [jméno] [příjmení] není ve smlouvě o půjčce a zřízení zadržovacího a zástavního práva k vozidlu Mercedes identifikován jako podnikatel), je nutné využít úpravu stanovenou § 1111 o. z. Co se týče prokázání dobré víry žalované 1) v oprávnění převodce (pana [příjmení]) převést vlastnické právo k vozidlu Mercedes, nebylo zapotřebí ji v této části prokazovat, neboť věta druhá uvedeného ustanovení v sobě obsahuje výjimku, kdy nabyvatel (žalovaná 1) věc nenabyde ani za předpokladu, že byl v dobré víře, a tedy takovou, že věta první neplatí, pokud vlastník prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo činem povahy úmyslného trestného činu. Jelikož v řízení bylo prokázáno připojeným trestním spisem, že pan [příjmení] spáchal svým výše popsaným jednáním úmyslný trestný čin zpronevěry, nebylo možno z pohledu zákona nabytí vlastnického práva žalované 1) akceptovat. S uvedeným závěrem soudu se do jisté míry ztotožnila sama žalovaná 1) ve svých recentních vyjádření k žalobě. Nad rámec výše uvedeného soud uvádí, že dobrá víra žalované 1) v oprávnění žalované 2) převést vozidlo Mercedes by nemohla být prokázána, neboť pan [příjmení] v době uzavření zmíněné smlouvy s žalovanou 1) nedisponoval technickým průkazem k vozidlu, který byl vydán až dne 14. 8. 2015, a to s žalobkyní uvedenou jako vlastníkem vozidla.

19. Co do nabytí vlastnického práva k vozidlu BMW od žalované 2) soud uvádí, že v případě vozidla BMW bylo zapotřebí posuzovat a věcně se zabývat dobrou vírou žalované 1) s ohledem na výklad ustanovení § 1109 písm. c) o. z. Danému ustanovení proto musel dát zdejší soud přednost před subsidiárně použitelným § 1111 o. z., neboť v případě vozidla v BMW se jedná o nabytí vlastnického práva za úplatu od někoho (od žalované 2), komu vlastník (žalobkyně) věc svěřil. Proto jestliže by žalovaná 1) prokázala, že byla v době uzavření kupní smlouvy v dobré víře v oprávnění žalované 2) vozidlo převést, byla by vlastníkem vozidla BMW právě žalovaná 1). K tomu je třeba podotknout, že žalovaná 1) byla prostřednictvím svého právního zástupce při jednání dne 31. 5. 2022 podle § 118 o. s. ř. vyzvána, aby doložila důkazy k prokázání dobré víry žalované 1) v oprávnění žalované 2) převést vozidlo BMW. Žalovaná 1) však žádné další důkazy nedoložila. Za této situace tedy soud musel vycházet ze všech již provedených důkazů v tomto řízení. Pravdou zůstává, že ohledně vozidla BMW byla žalovaná 2) uvedena nejen jako provozovatel tohoto vozidla, ale rovněž jako jeho vlastnice. Z toho ovšem bez dalšího nevyplývá, že žalovaná 1) byla v dobré víře, že žalovaná 2) je skutečnou vlastnicí vozidla BMW viz. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.9.2017 sp.zn. 22 Cdo 5330/2015. Jak vyplynulo z dokazování, žalované 1) byl ze strany žalované 2) při procesu uzavírání kupní smlouvy na vozidlo BMW předložen velký i malý technický průkaz, nebyl jí však předložen žádný nabývací titul, který by věrně prokázal vlastnictví vozidla BMW žalovanou 2). Jak bylo prokázáno z výpovědí svědků (zejména zaměstnance žalované 2) pana [příjmení]) v trestním řízení a předmětnou zástavní smlouvou, předseda představenstva žalované 2) požádal v červenci roku 2014 žalovanou 1) o poskytnutí krátkodobé půjčky 300 000 Kč za zastavení vozidla Mercedes. Tomuto požadavku bylo vyhověno, načež pan [příjmení] přišel po dvou měsících znovu s tím, že by potřeboval další peníze, když za ně nabídl tentokrát prodej vozidla BMW. Žalovaná 1) měla za této situace vynaložit alespoň základní míru obezřetnosti a ověřit si, zdali je žalovaná 2) skutečným vlastníkem vozidla, nikoli se pouze spoléhat na správnost údajů uvedených v technickém průkazu vozidla. Je totiž přinejmenším alarmující, přijde-li zástupce žalované 2) dvakrát v tak krátkém sledu po sobě s žádostí o poskytnutí finančních prostředků, přičemž za poskytnutí peněžních prostředků nabízí vždy vozidlo v pořizovací ceně min. 500 000 Kč. Za této situace se měla žalovaná zabývat skutečným vlastnictvím žalované 2), neboť nemohla spoléhat pouze na skutečnost zapsanou v technickém průkazu vozidla BMW. O to více za předpokladu, že při uzavření zástavní smlouvy na vozidlo Mercedes u sebe předseda představenstva žalované 2) neměl ani velký technický průkaz vozidla.

20. Ze všeho výše uvedeného tedy plyne, že spatřovala-li žalovaná 1) prokázání dobré víry pouze v údajích obsažených v technickém průkazu vozidla BMW a prosté skutečnosti, že žalovaná 2) jako vlastnice vozidla vystupovala a do kupní smlouvy vtělila odstavec o prohlášení neexistence právních vad vozidla, nepočínala si žalovaná dostatečně obezřetně při zjišťování vlastnictví vozidla BMW, ergo neprokázala dobrou víru v to, že žalovaná 2) byla oprávněna vozidlo BMW na žalovanou 1) převést, pročež ji nelze ve smyslu § 1109 písm. c) vnímat jako nabyvatele vlastnického práva, a tudíž novou vlastnici vozidla BMW. Soud proto uzavírá, že stejně jako u vozidla Mercedes, vlastnicí vozidla BMW i nadále zůstává žalobkyně (jak tomu ostatně je od doby předání vozidla BMW od dodavatele). S ohledem na to žalobě vyhověl a uložil žalovaným souhlasit s vydáním obou vozidel ze soudní úschovy žalobkyni.

21. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, a proto jí náleží plná náhrada všech účelně vynaložených nákladů řízení. Náklady řízení sestávají na jedné straně ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč, na straně druhé z odměny advokáta dle advokátního tarifu (dále jen„ a. t.“). V této souvislosti je nutno podotknout, že předmětem řízení je nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy. Tímto předmětem úschovy jsou přitom dvě výše uvedená (ocenitelná) vozidla, pročež není splněna podmínka stanovená § 9 a. t., v případě jejíhož naplnění by byla stanovena tarifní hodnota sporu paušální částkou. Pro ocenění uvedených vozidel soud vycházel z pořizovací ceny stanovené smlouvami o úvěru, které v případě vozidla [jméno] tuto cenu stanovují na částku 500 000 Kč a vozidla BMW na částku 600 000. Pro stanovení výše odměny tedy soud vycházel z tarifní hodnoty předmětu řízení ve výši 1 100 000 Kč. Této tarifní hodnotě odpovídá odměna advokáta dle § 7 a. t. ve výši 12 700 Kč za každý ze 14 úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (1. převzetí a příprava zastoupení, 2. podání návrhu, 3. – 5. vyjádření žalobce ze dnů 26. 1. 2018, 1. 3. 2018 a 26. 4. 2022, 6. vyjádření žalobce k odvolání žalovaného 1) ze dne 23. 9. 2020, 7. vyjádření žalobce spojené se závěrečným návrhem ze dne 7. 4. 2022, 8. - 13. účast na jednání soudu dne 1. 2. 2018, 16. 4. 2019, 12. 7. 2019, 1. 10. 2019, 12. 10. 2021 a 31. 5. 2022 a 14. účast žalobce na jednání odvolacího soudu dne 23. 9. 2020) včetně 14 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 182 000 Kč ve výši 38 220 Kč. Celková náhrada nákladů řízení tedy činí 222 220 Kč. Dle § 149 odst. 1 o. s. ř. jsou žalované povinny zaplatit náhradu nákladů řízení advokátovi žalobkyně.

22. Pro úplnost soud na závěr dodává, že nepřiznal odměnu za úkon žalobce ze dne 11. 1. 2022 spočívající v pouhém doplnění důkazů, ve kterém žalobce pouze uvedl, jakou konkrétní listinou má být z trestního spisu doplněno dokazování a podal stručné vyjádření k trestnímu rozsudku. Zároveň je nutno podotknout, že žalobce vyjádření nečinil ani na výzvu soudu, ani jako reakci na podání žalovaného.

23. Lhůtu k plnění soud uložil podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., když pro jiné rozhodnutí neshledal zákonné důvody.