14 C 204/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl samosoudkyní Mgr. Annou Vrdlovcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem titul jméno příjmení , titul . se sídlem adresa , číslo obec a číslo o zaplacení 22 592 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 880 Kč, a to ve lhůtě tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 16 712 Kč spolu s veškerým příslušenstvím zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 5 383,09 Kč k rukám právního zástupce žalovaného, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 22 592 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že společnost [právnická osoba], [IČO], uzavřela s žalovaným dne 12. 12. 2016 smlouvu [číslo] na jejímž základě přenechala žalovanému peněžní prostředky ve výši 22 000 Kč, jež žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy a zavázal se je splatit spolu s úrokem ve výši 3 080 Kč vypočteným sazbou 23,66 % ročně, odměnou za administrativní činnost ve výši 4 400 Kč, odměnou za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 800 Kč a poplatkem za doplňkovou službu životního pojištění ve výši 522 Kč, a to vše v 58 týdenních splátkách po 669 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 22. 1. 2018 [právnická osoba], posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr, a to především na základě informací získaných od žalovaného, jenž byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, přičemž takto získané informace byly ověřovány na základě dokladů vyžádaných od žalovaného, zejména na základě výplatních pásek, pracovní smlouvy a nájemní smlouvy. Žalovaný sdělil, že je zaměstnán jako obchodní zástupce s měsíčním příjmem ve výši 23 883 Kč, žije ve vlastním bytě či domě bez zástavy, nemá žádnou vyživovací povinnost a nemá žádný úvěr z kreditní karty, půjčku či zápůjčku u jiné společnosti. Jako jeho výdaje byla zohledněna částka 10 000 Kč měsíčně. Z insolvenčního rejstříku bylo ověřeno, že proti žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Žalovaný však nesplácel splátky řádně a včas. Od 23. 1. 2018 byla nesplacená jistina ve výši 17 164,28 Kč úročena úrokem ve výši 23,66 % ročně. Smlouvou ze dne 29. 11. 2019 byla předmětná pohledávka vůči žalovanému postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem z téhož dne. Žalovaný do dne postoupení splatil celkem 16 210 Kč Poslední platbu před postoupením provedl dne 7. 11. 2019. Výše pohledávky ke dni postoupení činila celkem 22 592 Kč a skládala se z částky 17 164,28 Kč na jistině, z dlužného poplatku za hotovostní inkaso ve výši 5 123,79 Kč a z dlužného poplatku za životní pojištění ve výši 303,93 Kč. Po postoupení pohledávky žalovaný již nesplatil ničeho. Jako příslušenství z jistiny požadovala žalobkyně smluvní úrok kapitalizovaný za dobu ode dne následujícího po splatnosti poslední splátky do dne postoupení pohledávky na částku 7 625,78 Kč a dále běžící od 30. 11. 2019 do zaplacení a rovněž zákonný úrok z prodlení kapitalizovaný za dobu od uplynutí týdenní lhůty po splatnosti poslední splátky dne 30. 1. 2018 do dne postoupení pohledávky na částku 2 711,24 Kč a běžící od 30. 11. 2019 do zaplacení. Žalovaný byl k zaplacení dlužné částky předžalobně upomenut, přesto již dále nesplatil ničeho.

2. Žalovaný s žalobním nárokem nesouhlasil. Namítl, že nárok je již promlčen, neboť žaloba byla podána až dne 27. 1. 2021. Dále tvrdil, že po něm nebyly požadovány žádné informace o jeho příjmech a výdajích a původní věřitel si takové informace nevyžádal a neověřil ani z jiného zdroje. Jako jediný doklad žalovaný předkládal svůj občanský průkaz. Na dluh plnil nejméně 16 210 Kč. Konečně namítl, že smluvní ujednání o jeho povinnosti zaplatit poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 800 Kč a další poplatek ve výši 4 400 Kč jsou nemravná a nepřiměřená.

3. K projednání věci soud nařídil jednání na den 11. 11. 2021 a na den 28. 4. 2022.

4. Z kopie smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 12. 12. 2016 soud zjistil, že dne 12. 12. 2016 byla mezi společností [právnická osoba], [IČO], a žalovaným podepsána smlouva [číslo] kterou společnost [právnická osoba], přenechala žalovanému peněžní prostředky ve výši 22 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy, což žalovaný potvrdil podpisem a zavázal se uvedenou částku vrátit a zaplatit úrok ve výši 3 080 Kč vypočtený sazbou 23,72 % ročně, administrativní poplatek ve výši 4 400 Kč, odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 800 Kč a poplatek za životní pojištění [anonymizována dvě slova] ve výši 522 Kč, přičemž celková částka, kterou byl žalovaný na základě smlouvy povinen zaplatit, činila 38 802 Kč a žalovaný se ji zavázal splatit v 58 týdenních splátkách po 669 Kč počínaje sedmým dnem po uzavření smlouvy.

5. Z karty zákazníka včetně informace o zpracování osobních údajů soud zjistil, že žalovaný sdělil společnosti [právnická osoba], že je od 4. 2. 2016 zaměstnán jako obchodní zástupce [jméno] [příjmení] s čistým měsíčním příjmem ve výši 23 883 Kč měsíčně, s výdaji na bydlení ve výši 4 000 Kč měsíčně a s osobními výdaji na telefon, jídlo, léky, dopravu a oblečení ve výši 6 000 Kč měsíčně. Žalovaný souhlasil s pořízením kopií výplatních pásek za období posledních 3 měsíců a pracovní smlouvy a s jejich uschováním do doby splnění všech dluhů ze smlouvy. Žalovaný prohlásil, že proti jeho osobě nejsou vedeny exekuce a není politicky exponovanou osobou.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy č. 1 – seznamu pohledávek soud zjistil, že pohledávka vůči žalovanému ze smlouvy [číslo] ve výši 22 592 Kč byla společností [právnická osoba], dne 29. 11. 2019 postoupena na žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 11. 2019 včetně podacího lístku soud zjistil, že žalovaný byl o postoupení pohledávky společností [právnická osoba], vyrozuměn dopisem ze dne 29. 11. 2019 s tím, že dluh ze smlouvy [číslo] činil 22 592 Kč bez příslušenství a žalovaný byl vyzván k jeho splnění do 10 dnů po obdržení dopisu. Z výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 11. 12. 2020 včetně podacího lístku soud zjistil, že k zaplacení dlužné částky byl žalovaný vyzván též zástupcem žalobkyně dopisem ze dne 11. 12. 2020, a to ve lhůtě do 26. 12. 2020. Z tabulky se jménem dlužníka a zůstatkem k datu 29. 11. 2019 (postoupení pohledávky) soud zjistil, že ke dni 29. 11. 2019 zůstatek půjčky [číslo] činil 17 164,28 Kč na jistině a 5 427,72 Kč na souhrnném poplatku. V období od 15. 12. 2016 do 7. 11. 2019 žalovaný splatil celkem 16 210 Kč.

7. Z tabulky úrokových sazeb korunových úvěrů obstarané ze systému ARAD soud zjistil, že v období od listopadu 2016 do února 2017 se úrokové sazby úvěrů poskytovaných bankami na spotřebu se splatností nad 1 rok do 5 let pohybovaly v rozmezí od 12,17 % do 12,56 % ročně, u úvěrů na spotřebu obecně bez bližšího určení splatnosti pak přibližně o polovinu procentního bodu nižší. Z tabulky ročních procentních sazeb nákladů obstarané ze systému ARAD soud zjistil, že v období od listopadu 2016 do února 2017 se roční procentní sazba nákladů u úvěrů poskytovaných bankami na spotřebu domácnostem pohybovaly v rozmezí od 10,17 do 10,85.

8. Z výslechu svědkyně [celé jméno svědkyně] soud zjistil, že pracovala u společnosti [právnická osoba], jako obchodní zástupkyně. Žalovaného si nepamatuje, patrně jí tedy byl pouze přidělen manažerem poté, co si sám zavolal na takzvanou zelenou linku. Obecně po přidělení klienta jej svědkyně obvykle kontaktovala, domluvila si s ním termín schůzky u něj doma a sdělila mu, jaké si má připravit dokumenty. Klient jí vždy předložil občanský průkaz, pracovní smlouvu a 2 nebo 3 výplatní pásky a svědkyně z těchto dokladů zjistila výši příjmů, jméno zaměstnavatele, délku zaměstnání a bydliště a zaznamenala tyto údaje do zákaznické karty, popřípadě též do mobilní aplikace, byla-li již v té době v provozu. Výdaje zjišťovala dotazem u klienta, jinak je neověřovala. Na základě uvedených údajů o poskytnutí půjčky a její výši poté rozhodl její nadřízený. Svědkyně si již nepamatuje, zda do určité výše půjčky nemusela pro nadřízeného pořizovat listinné nebo elektronické kopie předložených dokumentů, nebo zda je musela pořizovat vždy. Schválenou půjčku vyplácela na místě v hotovosti na pokyn nadřízeného. V případě pochybností o pravosti předkládaných dokumentů mohlo proběhnout telefonické ověření u zaměstnavatele anebo se půjčka neposkytla. Svědkyně byla odměňována podle počtu uzavřených smluv a za následné výběry hotovostních splátek.

9. Na základě výše uvedených skutkových zjištění z jednotlivých provedených důkazů a na základě shodných tvrzení účastníků soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Dne 12. 12. 2016 byla mezi žalovaným a společností [právnická osoba], [IČO], uzavřena smlouva, kterou uvedená společnost přenechala žalovanému peněžní prostředky ve výši 22 000 Kč, a žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit poskytnuté peněžní prostředky v pravidelných splátkách. Žalovaný splatil společnosti [právnická osoba], celkovou částku 16 210 Kč. Pohledávka ze smlouvy vůči žalovanému byla společností [právnická osoba], postoupena na žalobkyni smlouvou ze dne 29. 11. 2019. Žalovaný již ničeho dalšího žalobkyni nesplatil.

10. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“),„ (p) řenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“ 11. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZSÚ“),„ (s ) potřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.“ 12. Podle § 78 odst. 1 ZSÚ„ (p) oskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem.“ Podle § 78 odst. 2 písm. b) ZSÚ„ (p) oskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména (…) dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele (…).“ Podle § 78 odst. 4 věty první ZSÚ„ (p) oskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta.“ Podle § 78 odst. 5 ZSÚ„ (p) ovinnost uvedenou v odstavci 1 má i právní nástupce poskytovatele nebo zprostředkovatele a ten, jehož oprávnění k činnosti zaniklo nebo bylo zrušeno.“ 13. Podle § 84 odst. 2 ZSÚ„ (s ) potřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.“ 14. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ„ (p) oskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ Podle § 86 odst. 2 věty první ZSÚ„ (p) oskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.“ 15. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ ve znění účinném do 28. 5. 2022,„ (p) oskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ Podle § 87 odst. 2 ZSÚ,„ (j) e-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“ 16. Shora uvedený skutkový závěr soud posoudil po právní stránce tak, že mezi žalovaným a společností [právnická osoba], byla uzavřena smlouva o zápůjčce jako spotřebitelském úvěru podle § 2390 o. z. a § 2 odst. 1 ZSÚ. Pohledávka společnosti [právnická osoba], na vrácení poskytnutých peněžních prostředků byla postoupena na žalobkyni podle § 1879 o. z.

17. Žalobkyni se naopak přes výzvu soudu podle § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), nepodařilo prokázat, že by společnost [právnická osoba], před uzavřením smlouvy s žalovaným řádně ověřovala jeho schopnost poskytnuté peněžní prostředky splácet ve sjednaných pravidelných splátkách.

18. Žalobkyně sice tvrdila, že žalovaným prohlášený příjem ověřovala z jím předložených výplatních pásek a pracovní smlouvy, z provedených důkazů však taková skutečnost nevyplynula. Z důkazu kartou zákazníka sice vyplynulo, že výplatní pásky a pracovní smlouva předloženy být měly, rovněž však z tohoto důkazu vyplývá, že z předložených dokladů měly být společností [právnická osoba], pořízeny kopie a tyto uschovány až do splacení všech dluhů ze smlouvy. Žalobkyně však žádné takové kopie soudu nepředložila, přestože by je s ohledem na popsaný obsah karty zákazníka jakož i § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 4 větu první a odst. 5 ZSÚ měla mít dosud uschovány. Svědkyně [celé jméno svědkyně] nevyloučila, že v některých případech nebylo po obchodních zástupcích požadováno pořizovat kopie předložených dokladů. Jedinou osobou, která by v takovém případě mohla ověřit správnost sdělení žalovaného ohledně jeho příjmu, by pak byla pouze svědkyně jako obchodní zástupkyně. S ohledem na osobní prospěch obchodního zástupce z každé uzavřené smlouvy v podobě provize však takový zpětně nepřezkoumatelný postup posuzování schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nelze považovat za dostatečný. Skutečnost, že společnost [právnická osoba], neuchovává dokumenty týkající se plnění její povinnosti posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, popřípadě že takové dokumenty neuchovává žalobkyně, jde pouze k tíži žalobkyně, není-li proto schopna prokázat, že povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr byla řádně splněna. Zároveň si svědkyně již nepamatovala žádné konkrétní okolnosti uzavírání předmětné smlouvy s žalovaným. Žalobkyně tedy neprokázala, že by společnost [právnická osoba], výši příjmu žalovaného ověřovala podle § 84 odst. 2 věty poslední ZSÚ, přestože právě výše příjmu je podle § 86 odst. 2 věty první ZSÚ rozhodující pro posouzení schopnosti splácet pravidelné splátky spotřebitelského úvěru a z toho důvodu je nutné ji ověřovat.

19. Ohledně výdajů žalovaného žalobkyně zprvu obecně tvrdila, že si společnost [právnická osoba], od žalovaného vyžádala nájemní smlouvu, následně však již uváděla, že žádné doklady k prokázání výdajů žalovaného předloženy nebyly. K tomu soud konstatuje, že obdobně jako výše příjmu je i výše výdajů spotřebitele rozhodujícím hlediskem pro posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, jak vyplývá z § 86 odst. 2 věty první ZSÚ. Jistou část těchto výdajů na zajišťování základních osobních potřeb lze patrně určit odhadem, jak to činí i zákonodárce například při zřízení institutu životního minima. Takový zjednodušený postup však lze aplikovat jen tehdy, je-li pro odhad výše výdajů k dispozici dostatek ověřených vstupních údajů. V případě nákladů na bydlení je tak zejména potřeba mít ověřeno, zda spotřebitel využívá bydlení nájemní, nebo zda bydlí ve vlastní nemovitosti, neboť výše nákladů spojených s bydlením je u každé z uvedených variant značně rozdílná, přičemž zejména u nájemního bydlení budou náklady na bydlení patrně tvořit největší část výdajů spotřebitele. Jestliže poskytovatel spotřebitelského úvěru rezignuje na ověření přesné výše výdajů spotřebitele a zároveň neověří ani způsob bydlení spotřebitele, nelze mít za to, že by řádně ověřil výši výdajů spotřebitele podle § 84 odst. 2 věty poslední ZSÚ.

20. Po příjmech a výdajích spotřebitele je dalším neméně významným údajem pro posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr také způsob plnění dosavadních dluhů podle § 86 odst. 2 věty první ZSÚ. Aby mohl poskytovatel spotřebitelského úvěru daný způsob plnění posoudit, musí nejprve zjistit, zda spotřebitel již měl nebo stále má dluhy a jak dluhy splácí. Zároveň musí sjednané splátky dosud nesplacených dluhů zahrnout též mezi výdaje spotřebitele. V předmětném případě nebylo prokázáno, že by společnost [právnická osoba], ověřovala existenci a způsob plnění dluhů žalovaného, neboť taková skutečnost nevyplynula ani z karty zákazníka. Svědkyně [celé jméno svědkyně] si pouze obecně a nikoliv konkrétně ve vztahu k žalovanému vybavovala, že údaje o spotřebiteli se zadaly do mobilní aplikace společnosti [právnická osoba], a domnívala se, že v rámci této aplikace byly též ověřeny v rámci bankovního a nebankovního registru klientských informací. Nepamatovala si však, zda v době uzavírání smlouvy s žalovaným již byla popsaná aplikace v provozu. Žádné doklady podle § 78 odst. 1 a odst. 2 písm. b) ZSÚ ohledně ověřování existence a způsobu plnění dosavadních dluhů žalovaného nebyly soudu předloženy. Přes výzvu soudu podle § 118 odst. 3 o. s. ř. se tak žalobkyni nepodařilo prokázat, že by společnost [právnická osoba], přes uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru ověřovala existenci a způsob plnění dosavadních dluhů žalovaného.

21. Jelikož nebylo prokázáno, že by společnost [právnická osoba], před uzavřením smlouvy s žalovaným řádně posoudila jeho schopnost splácet sjednané pravidelné splátky, s ohledem na § 86 odst. 1 ZSÚ nebyla oprávněna s ním smlouvu uzavřít. Protože smlouvu přes uvedené uzavřela, je tato neplatná podle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ. K této neplatnosti soud přihlíží i bez návrhu přes § 87 odst. 1 větu druhou ZSÚ a podle § 588 o. z., neboť porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr zjevně narušuje veřejný pořádek, neboť již Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl, že„ (p) ovinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.“ Povinnost soudu přihlížet k neplatnosti i bez návrhu a bez časového omezení plyne též z článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, jak dovodil rovněž Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C‑ 679/18 (OPR- Finance s.r.o. proti GK). K tomu se sluší poznamenat, že podle čl. XVIII zákona č. 96/2022 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti finančního trhu zejména v souvislosti s implementací předpisů Evropské unie týkajících se unie kapitálových trhů, bude s účinností od 29. 5. 2022 bude § 87 odst. 2 věta druhá ZSÚ výslovně znít:„ Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.“ 22. Protože závazek ze smlouvy uzavřené mezi žalovaným a společností [právnická osoba], je neplatný, jsou si smluvní strany povinny podle zásad bezdůvodného obohacení upravených v § 2991 a 2993 o. z. se zvláštní úpravou splatnosti v § 87 odst. 1 větě poslední ZSÚ, přičemž pohledávka společnosti [právnická osoba], vůči žalovanému přešla na žalobkyni. Všechny platby provedené žalovaným je třeba vzhledem k závěru o neplatnosti smlouvy považovat za plnění na jistinu. Součet výše plateb žalovaného nepřevyšuje částku peněžních prostředků, které mu byly poskytnuty jako jistina. Proto je povinen vrátit žalobkyni nesplacenou jistinu, jak soud rozhodl výrokem I. tohoto rozsudku.

23. Pro úplnost soud dodává, že neshledal důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovaným. Žalovaný na dluh opakovaně částečně plnil v období od 15. 12. 2016 do 7. 11. 2019 a z okolností nebylo možné usuzovat, že by těmito částečnými plněními nebyl uznán i zbytek dluhu, jelikož žalovaný splácel nejen sjednané splátky, ale s nepravidelnými částečnými plněními pokračoval i po původně ujednané době splatnosti. Částečná plnění žalovaného tak měla účinky uznání zbytku dluhu podle § 2054 odst. 2 o. z. Každým uznáním dluhu počala běžet nová desetiletá promlčecí lhůta podle § 639 věty první a § 653 odst. 1 o. z., jež před podáním žaloby v této věci dosud neuplynula. Zároveň soud uvádí, že se neztotožnil s právním názorem žalovaného, podle něhož by ujednané poplatky měly mít pro rozpor s dobrými mravy za následek neplatnost celé smlouvy, a to zejména s ohledem na § 576 o. z.

24. Žalovaný je podle § 87 odst. 1 věty poslední ZSÚ povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Účastníci se na této době nedohodli, vznikl tak mezi nimi spor o tuto dobu, proto soudu nezbylo než dobu přiměřenou možnostem žalovaného určit podle § 87 odst. 2 ZSÚ. Žalovaný uvedl, že není vůbec v jeho možnostech vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu. Nevrácení jistiny by však neodpovídalo spravedlivému uspořádání práv a povinností účastníků, jelikož nevrácená jistina stále představuje bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. Soud proto stanovil žalovanému lhůtu k plnění podle § 87 odst. 1 věty poslední ZSÚ a § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř. v délce 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku, jež se jeví jako přiměřená k tomu, aby si během ní žalovaný opatřil dostatek peněžních prostředků pro splacení celého dluhu, jehož výše není nikterak závratná.

25. Ve zbývajícím rozsahu pak soud žalobu výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl i s veškerým příslušenstvím včetně úroku z prodlení, neboť splatnost peněžitého dluhu nastane až po právní moci tohoto rozsudku, žalovaný tak dosud není v prodlení s jeho splacením.

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému, jenž byl v řízení z větší části úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 5 383,09 Kč, přičemž tato částka představuje 47,94 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 73,97 % a úspěchu žalobkyně v rozsahu 26,03 % co do jistiny). Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 22 592 Kč sestávající z částky 2 020 Kč za převzetí a přípravu zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 2 020 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé (vyjádření k žalobě ze dne 13. 5. 2021) podle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 2 020 Kč za účast na jednání soudu dne 11. 11. 2021 podle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. a z částky 2 020 Kč za účast na jednání soudu dne 28. 4. 2022 podle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. včetně 4 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 9 280 Kč ve výši 1 948,80 Kč Lhůtu ke splnění povinnosti žalobkyně nahradit žalovanému náklady řízení soud stanovil v délce 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř.