14 C 30/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Anny Vrdlovcové a přísedících PhDr. Evy Maximovičové a Václavy Tenglerové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: právnická osoba , IČO sídlem adresa vedlejší účastnice pro: náhrada nemajetkové újmy na zdraví

I. Žaloba o zaplacení částky 5 421 341 Kč s příslušenstvím se v celém rozsahu zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Vedlejšímu účastníku řízení se náhrada nákladů nepřiznává.

IV. Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce žalobou z 25.1.2022 uplatnil vůči žalované nárok na náhradu nemajetkové újmy na jeho zdraví, která je představována jednak bolestným a jednak tzv. ztížením společenského uplatnění, dále pak žalobce uplatnil nároky na náhradu škody, které jsou tvořeny náklady léčby, náklady na pořízení zdravotních pomůcek či úpravy žalobcem obývaných prostor. Celkem vyčíslil požadovanou náhradu újmy na částku 5 421 341 Kč. Žalobce konkrétně tvrdí, že se zúčastnil lyžařského zájezdu v [obec] jako student žalované v termínu od 25. – 29.1.2019 Zájezd byl organizován žalovanou jako dobrovolný, pro pokročilé lyžaře, přičemž jeho vrcholem byl závod ve slalomu konaný poslední den zájezdu. Dne 26.1.2019 ve [údaj o čase] se žalobci při lyžování stal úraz s velmi vážnými následky, a to poté co ve značné rychlosti vjel na skokánek, který se nacházel v sekci Snowpark při sjezdovce [název sjezdovky 2] v [obec]. Žalobce skok nezvládl, dopadl na zem a poranil si páteř. Žalobce je přesvědčen, že žalovaná je odpovědná k náhradě újmy ve smyslu § 391 odst. 3 zák. práce, neboť na její straně došlo k porušení povinností spočívajícímu v tom, že ze strany instruktora nebyl stanoven jednoznačný zákaz vjezdu do Snowparku, instruktor dostatečně nevyhodnotil nebezpečnost situace a zároveň neměl o pohybu všech studentů dostatečný přehled. Žalobce však připustil částečné vlastní zavinění na vzniklé újmě, které vyjádřil mírou 30 %, a spatřuje je v přílišné rychlosti, s níž na skokánky vjel. Zároveň je však žalobce přesvědčen, že z uvedených důvodů ze strany žalované nebyly naplněny liberační důvody. Žalobce uvedl, že následkem utrpěného úrazu je trvale upoután na invalidní vozík a jeho způsob života je ovlivněn i dalšími zdravotními omezeními. Žalobce dále precizně popsal jednotlivé nároky na odškodnění újmy; soud pro stručnost v tomto ohledu odkazuje na podanou žalobu, neboť z níže uvedených důvodů posuzoval pouze otázku základu nároku, tj. existence odpovědnosti žalované.

2. Žalovaná uplatněný nárok odmítla s tím, že žalobce nedbal pokynů vedoucího zájezdu [celé jméno svědka 1] a instruktora [celé jméno svědka 2]. Podle jejího tvrzení žalovaná studenty jednoznačně poučila, že předně musí dodržovat pokyny instruktorů, neoddělovat se od skupiny, lyžovat v rámci svých schopností a s plnou kontrolou lyží a o ostatních bezpečnostních pravidlech. Žalovaná, resp. instruktor nepovolil vjíždět na skokánky a do Snowparku. Žalovaná je přesvědčena, že jedinou příčinou zranění žalobce je – bohužel – skutečnost, že porušil stanovené pokyny a bez povolení vjel do Snowparku a na skokánek, na němž se zranil.

3. Vedlejší účastník na straně žalované (pojišťovna) se v řízení ztotožnil s argumentací i procesním stanoviskem žalované.

4. Účastníci v řízení učili velký okruh skutkových okolností nesporným, který pak soud ve smyslu § 120 odst. 3 o.s.ř. vzal za svá skutková zjištění. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že: žalobce byl studentem žalované v době konání lyžařského zájezdu, který žalovaná pořádala od 25. do 29. 1. 2019 v [obec]. Žalobce spolu se svou skupinou vedenou instruktorem [celé jméno svědka 2] lyžoval v odpoledních hodinách dne 26. 1. 2019 na sjezdovce [název sjezdovek], vjel do oblasti Snowparku, najel na skokánek a upadl, čímž si způsobil závažné poranění. Bezprostředně po úrazu až do předání do péče záchranářů byla žalobci poskytována první pomoc ze strany žalované řádným způsobem. Konečně účastníci učinili nesporným, že instruktor [celé jméno svědka 2] byl pro vedení skupiny studentů řádně kvalifikován.

5. Soud se tak v řízení zabýval pouze hodnocením důvodnosti základu nároku, tj. existencí odpovědnosti žalované. Z tohoto důvodu soud (nad rámec nesporných skutečností) prováděl dokazování pouze ke stěžejní otázce, podle níž o žalobě rozhodl, a to zda (a příp. jaká) pravidla žalovaná nastavila pro studenty ve vztahu k lyžování v rámci lyžařského zájezdu a zároveň i k jednání samotného žalobce, které bezprostředně předcházelo vzniku úrazu. Soud provedl dokazování při ústních jednáních dne 22.9.2022, 22.12.2022 a o věci rozhodl při jednání dne 3.2.2023.

6. Ohledně poměrů v terénu na sjezdovkách [název sjezdovek] soud zjistil následující skutečnosti (srov. sdělení společnosti [právnická osoba] na č. l. 69, fotografie – zejm. č. 5 přílohové obálky II, plánek prostoru – příloha C obálky V a dále výpovědi žalobce a svědků): V rámci areálu v [obec] jsou provozovány lyžařské vleky (kotvy) [název sjezdovky 1] a [název sjezdovky 2], které dopravují lyžaře ke sjezdovým tratím [název sjezdovek 1, 2 a 3], [anonymizována tři slova]. Lyžařské vleky jsou umístěny bezprostředně vedle sebe, a to v prostoru mezi sjezdovkami [obec a číslo] a [obec a číslo], přičemž sjezdovka [obec a číslo] se při pohledu od horní stanice vleků směrem dolů nachází vlevo od vleků, sjezdovka [obec a číslo] pak vpravo, ještě více vpravo je pak sjezdovka [obec a číslo] (tj. vedle [obec a číslo]); sjezdovky [název sjezdovek 2 a 3] [anonymizována dvě slova] jsou v terénu odděleny pouze sloupy osvětlení, v horní části je pohyb mezi sjezdovkami volný. Při stejném pohledu je pak u horní stanice vleků v pravé části (tj. v horní části sjezdovek [název sjezdovek 2 a 3] [anonymizována dvě slova]) umístěn tzv. Funpark. Tento prostor není od samotné sjezdovky nijak oddělen, nacházejí se v něm jednoduché překážky určené i pro začínající lyžaře (bedny, raily, boule); prostor je jen ve velmi mírném svahu„ skoro na rovině“ (viz výpověď svědka [příjmení svědka 2]). Zhruba v polovině délky sjezdovky [název sjezdovky 2] se nachází skupina stromů a těsně pod nimi i menší rekreační objekt; pod touto přírodní překážkou se rozprostírá prostor Snowparku. Snowpark pokračuje v celé zbývající délce sjezdovek a je umístěn mezi sjezdovkami [název sjezdovek 2 a 3] [anonymizována dvě slova]. V dolní části pak lyžaři ze všech uvedených prostor, tj. [název sjezdovky 2], Snowparku a [název sjezdovky 3] vyjedou k dolní stanici vleků. Prostor Snowparku je od [název sjezdovky 2] oddělen v celé délce plůtky či páskou s vlajkami, je tak patrné, že prostor není přístupný jinudy než z prostoru oficiálního vjezdu. Ten se nachází přímo pod skupinou stromů, které je nutno objet z pravé strany. Vjezd do Snowparku je zřetelně označen, je u něj umístěn provozní řád s upozorněním, že je určen pro pokročilé lyžaře. V prostoru Snowparku se nachází shora nejprve 2x překážka flatdown a dále menší (horní) skok a větší (dolní skok), přičemž hrany skoků byly v den úrazu označeny modrou barvou pro lepší orientaci lyžaře, dále zde byly umístěny cedule„ zpomal – slow“. Prostor Snowparku byl dne 26.1.2019 řádně upraven a otevřen pro veřejnost (sdělení [právnické osoby] na č. l. 113). Snowpark je od sjezdovky [název sjezdovky 3] oddělen v prostoru sloupy osvětlení. Z videozáznamů předložených žalovanou soud zjistil, že na velkém skokánku ve Snowparku se pohybovali rekreační lyžaři, vč. dětí.

7. Ze Záznamu o úrazu z 28.1.2019 soud zjistil, že byl sepsán ředitelem žalované [titul] [jméno] [příjmení] a že dne 26.1.2019 ve [údaj o čase] se žalobci stal na sjezdovce stal úraz páteře, přičemž lze předpokládat zavinění zraněného v důsledku jeho nekázně. Žalobce měl jet vysokou rychlostí na skokánek, skok nezvládl a při pádu se poranil. Úrazu byl přítomen instruktor [celé jméno svědka 2]. Dále k důkazu soud provedl zprávu o úrazu [celé jméno svědka 2] z 26.1.2019, ve které autor popsal, jak žalobce vjel na skokánek, kde se poranil, dále se podrobně věnoval poskytnutí první pomoci žalobci. Svědek ve zprávě popsal události před pádem shodným způsobem jako v rámci svého následného svědeckého výslechu. Konečně ze zprávy [celé jméno svědka 1] z 27.1.2019 soud zjistil, že svědek v ní popisoval zejm. obsah poučení, které dal studentům den před prvním lyžováním a znovu ráno před odchodem na sjezdovku; obsah zprávy zcela odpovídá obsahu svědecké výpovědi, přičemž svědek i v rámci své výpovědi uvedl, že si před výslechem zprávu znovu četl.

8. V řízení soud provedl dále důkaz účastnickou výpovědí žalobce, dále pak vyslechl svědky [celé jméno svědka 1] [celé jméno svědka] (vedoucího zájezdu), [celé jméno svědka 2] [celé jméno svědka] (instruktora skupiny, v níž lyžoval žalobce) a dále studenty, kteří lyžovali v týmu žalobce, a to [celé jméno svědka 3] [celé jméno svědka], [celé jméno svědkyně 4] [celé jméno svědkyně], [celé jméno svědkyně 5] [celé jméno svědkyně], [celé jméno svědka 6] [celé jméno svědka], [celé jméno svědka 7] [celé jméno svědka] a [celé jméno svědkyně 8] [celé jméno svědkyně].

9. Ohledně pokynů pro studenty stran lyžování soud zjistil následující: Žalobce a všichni svědci uvedli, že první den po příjezdu do [obec] ještě nelyžovali, jen se ubytovali na chatě. Před večeří měl vedoucí zájezdu, svědek [příjmení svědka 1]„ nějaký proslov“, další proslov pak měl svědek dne 26.1.2019 při snídani. Pokud jde o obsah jeho řečí ke studentům, svědek [příjmení svědka 1] ji popsal velmi podrobně, uvedl, že zdůraznil nutnost kontrolované jízdy, bezpodmínečné poslušnosti studentů, bezpečné odstupy a zákaz jízdy mimo sjezdovku a na skokánky. Svědek [příjmení svědka 1] dále poukázal na svou téměř 30letou praxi s tím, že bezpečnostní instrukce pro studenty pro něj byly zcela rutinní záležitostí, jejich obsah se tedy nijak zásadně nelišil při jednotlivých akcích. Žalobce a svědci z řad studentů však uvedli, že si konkrétní obsah jeho řeči nevybavují, že asi lze předpokládat, že dostali i nějaké pokyny k lyžování, ale nepamatují si jejich obsah. V podstatě totéž pak potvrdil i svědek [příjmení svědka 2] (instruktor), který uvedl, že obvykle svědek [příjmení svědka 1] dával podrobné pokyny, vč. toho, že studenti mají poslouchat, držet se ve skupině a nejezdit mimo sjezdovky. To ostatně nepřímo potvrdil i sám svědek [příjmení svědka 1], když uvedl, že je„ nechvalně znám svými proslovy“ a že studenti obvykle nebývají úplně trpěliví a pozorní při sledování jeho instrukcí. Všichni svědci pak potvrdili, že během prvních dvou dnů zájezdu se lyžovalo ve skupinách s instruktory a poslední den následoval závod ve slalomu, přičemž se jednalo o dobrovolný zájezd pro pokročilé lyžaře.

10. Svědek [příjmení svědka 2] vypověděl, že při samotném výcviku svému týmu, který byl tvořen sedmi studenty (žalobce a ostatní svědci z řad studentů), dával pokyny k lyžování, které vycházely z tvz. 10 základních pravidel FIS k bezpečnému pohybu po sjezdovce. Svědek uvedl, že se studenty i uvedená pravidla nacvičoval v rámci lyžování. Doplnil, že vždy studentům zdůrazňuje, že„ nebudeme podjíždět vlek, nebudeme jezdit do lesa a nebudeme jezdit na skokánky“, přičemž nevidí důvod, proč by to zrovna při tomto konkrétním zájezdu udělal jinak, resp. studentům neřekl. Dále popsal podrobně způsob lyžování ve skupině a zdůraznil, že jako instruktor vždy jede poslední, aby mohl případně řešit pády na sjezdovce apod. Uvedl, že studentům umožnil projíždět Fun Parkem, který byl„ v podstatě na rovině“; studenti se mohli rozhodnout, zda do prostoru pojedou či nikoliv, a celá skupina se setkala vždy pod tímto„ velmi malým“ prostorem. Dále svědek uvedl, že studenti se na možnost vjezdu do Snowparku, tj. prostoru s velkými skokánky, vůbec neptali, považovali to„ za úplné tabu“, bylo jasné, že se tam jezdit nesmí. Konečně uvedl, že si není vědom, že by (do žalobcova úrazu) došlo k nějakému porušení pokynů ze strany studentů, že by se někdo oddělil od skupiny.

11. Žalobce a též všichni slyšení svědci, s výjimkou svědka [příjmení svědka 1] shodně uvedli, že bezprostředně před úrazem žalobce skupina lyžovala na sjezdovce [název sjezdovky 2], úraz se stal na horním velkém skokánku ve Snowparku, všichni pak shodně na fotografii označili sjezdovku, na které při inkriminované jízdě jeli, části Funpark a Snowpark. Všichni svědci byli též dotazováni na způsob, jakým se pohybovala jejich skupina po sjezdovce, jakým způsobem a kde se seskupovali. Žalobce i svědci [příjmení svědka 2], [příjmení svědka 3], [příjmení svědkyně 4] a [příjmení svědkyně 5], kteří vypovídali při jednání 22.9.2022, shodně uvedli, že se všichni sešli u horní stanice vleku (dle žalobce„ se seřadili do lajny“), určilo se, kdo pojede první, a místo, kde se všichni v průběhu sjezdovky zastaví. Tam se všichni opět seskupili a sjeli druhou část sjezdovky, pod níž se sešli u dolní stanice vleku, přičemž instruktor jezdil jako poslední. Studenti nejezdili striktně za sebou„ jako husy“, nicméně všichni jezdili po stejné části sjezdovky, vyráželi a dojížděli ze/do stejného místa na pokyn instruktora a dodržovali vždy společná místa k zastavení; slovy žalobce„ celou dobu dodržovali tento formát“. Svědci, kteří vypovídali u jednání dne 22.12.2022 (svědci [příjmení svědka 6], [příjmení svědka 7] a [příjmení svědkyně 8]), pak popisovali způsob lyžování ve skupině jako poněkud volnější, nicméně i oni jednoznačně potvrdili, že vždy se celá skupina setkala na začátku, někdy uprostřed a na konci sjezdovky, a že všichni jezdili po stejné sjezdovce, uváděli, že jezdili poměrně rychle, neboť byli hodně pokročilí lyžaři. Všichni svědci i žalobce uvedli, že měli dovoleno projíždět Funparkem a činili tak dle vlastní chuti pod dohledem instruktora.

12. Pokud jde o tu část výpovědi svědka [příjmení svědka 1], v níž se vyjadřoval ke způsobu lyžování ve skupině instruktora [příjmení svědka 2] a k poměrům na sjezdovce [název sjezdovek], soud k ní nepřihlížel, neboť sám svědek [příjmení svědka 1] uvedl, že se studenty nelyžoval (byl po operaci kyčle), informace měl pouze od instruktora a studentů. Jeho výpověď o uzavření Snowparku a sjezdovky [název sjezdovky 3] pro veřejnost pak byla vyvrácena jednak výpověďmi všech ostatních svědků, zprávami provozovatele areálu a videonahrávkami předloženými žalovanou a pořízenými den po úrazu.

13. Žalobce a svědci z řad studentů byli tázáni při svých výsleších specificky na možnost vjezdu do Snowparku (k velkým skokánkům). Žalobce uvedl, že se o tomto prostoru s instruktorem vůbec nebavili. On sám vjezd do Snowparku považoval za trochu riskantní, ale neměl pocit, že by vjezdem porušoval pravidla. Svědek [příjmení svědka 3 uvedl], že on ani lidé z jeho okolí neprojevili zájem o vyzkoušení skokánků; ostatně svědek uvedl, že před nástupem na gymnázium (tj. cca 3-4 roky před zraněním žalobce) na stejném skokánku sám upadl a„ skončil v trutnovské nemocnici s podezřením na zlomeninu obratle“. Svědkyně [příjmení svědkyně 3] a [příjmení svědkyně 4] si nevybavily, že by ohledně Snowparku studenti dostali nějaké pokyny, ony však neměly zájem jezdit ani do prostoru Funparku, natož aby uvažovaly o Snowparku s velkými skokánky. Svědek [příjmení svědka 6] uvedl, že instruktor vjezd do Snowparku nezakazoval, on sám tam jednou (před žalobcovým úrazem) vjel, nicméně se na skokánku velmi bál (má strach z výšek) a neskočil tam. Svědek vypověděl, že při jízdě na vleku těsně před zraněním mu žalobce řekl, že pojede na skokánky skočit; svědkovi to připadalo„ vlastně v pohodě“, také uvedl, že jsme„ byli teenageři, tak jsme prostě dělali ptákoviny“. Svědek [příjmení svědka 7] si nevybavil, že by do Snowparku někdo ze spolužáků vjel (mimo žalobce), stejně tak si nevybavil, zda měli dovoleno jezdit do Snowparku, on tam však nikdy nejel a ani o tom neuvažoval. Svědkyně [příjmení svědkyně 8] uvedla, že ke Snowparku nedostali pokyny, že se o něm s instruktorem nebavili, nevybavila si, že by tam vjel někdo ze spolužáků (kromě žalobce), ona tam určitě nejela a ani o tom neuvažovala.

14. Nikdo ze svědků, vč. instruktora [příjmení svědka 2] při inkriminované jízdě nezaznamenal, že se žalobce odpojil od skupiny a vjel do prostoru Snowparku, nikdo též neviděl na vlastní oči jeho pád. Žalobce uvedl, že při této jízdě jel se skupinou na místo zastávky na sjezdovce, po zastávce se oddělil a vjel do Snowparku v prostoru vjezdu (objel stromy) a najel na skokánek, přičemž před ním ještě zrychlil. Svědci [příjmení svědka 2 a] [příjmení svědkyně 8] poté uvedli, že od skupinky snowbordistů, kteří pád viděli na vlastní oči a byli u zraněného žalobce jako první, slyšeli, že žalobce okolo nich projel, když se chystali na svůj skok na skokánku, jel velmi rychle, vyskočil a ještě ve vzduchu se začal přetáčet na záda, posléze dopadl na zem. Všichni svědci též vypověděli, že se po sjetí sjezdovky jako obvykle seskupili u dolní stanice vleku a vyhlíželi žalobce, kterého však nikde neviděli. Nakonec přijeli nějaké děti, které hovořili o pádu člověka na skokánku, poté se všichni svědci vydali rychle na místo pádu, kde zjistili, že se jedná o žalobce.

15. Všichni svědci i sám žalobce uvedli, že žalobce byl velmi dobrý lyžař.

16. Konečně soud provedl ještě důkaz listinou označenou jako Informace, které účastníci výcviku dostali od vedoucího výletu před odjezdem (písm. B přílohové obálky vedlejšího účastníka), nicméně z jeho obsahu zjistil, že se týkal jiného lyžařského zájezdu, který se konal až po úrazu žalobce (od 28.1.2019). Soud tak z listiny nezjistil žádné relevantní skutečnosti. Konečně soud neprováděl další navržené důkazy (např. ke kvalifikaci instruktora, vedoucího zájezdu, obecným pravidlům chodu školy apod.), neboť se netýkaly skutečností rozhodných pro posouzení věci, příp. nebyly mezi účastníky spornými (zejm. kvalifikace instruktora).

17. Z takto provedeného dokazování, soud učinil následující závěr o skutkovém stavu stran skutečností, které jsou mezi účastníky sporné: Soud z dokazování zjistil, že žalobce, který byl zdatným lyžařem, lyžoval v sedmičlenném družstvu, které vedl instruktor [celé jméno svědka 2]. Instruktor studentům před lyžováním sdělil určité pokyny k bezpečnému lyžování (dle svědka [příjmení svědka 2] se jednalo o tzv. 10 pravidel FIS), jejich konkrétní obsah si svědci již nepamatují, ale všichni uvedli, že s největší pravděpodobností takové instrukce dostali. Soud uvěřil svědku [příjmení svědka 2], že se jednalo o základní pravidla lyžování (dodržovat odstupy, kde bezpečně stavět, mít jízdu pod kontrolou atd.), neboť tomu odpovídá i prokázaný způsob, kterým studenti fakticky lyžovali. Svědci z řad studentů si zároveň nevybavili obsah instrukcí sdělovaných na chatě vedoucím zájezdu [příjmení svědka 1]. Soud však považuje za nejpodstatnější pokyny, které uděloval instruktor přímo na svahu a jakým způsobem jejich dodržování probíhalo.

18. Studenti v okamžiku úrazu lyžovali 2. půlden, přičemž přinejmenším v odpolední části lyžovali striktně organizovaně ve skupině, vždy na jedné sjezdovce tak, že se shromáždili nad horní stanicí vleku, na pokyn sjeli do cca poloviny sjezdovky, přičemž dodržovali určité bezpečné rozestupy, po opětovném shromáždění stejným způsobem sjeli druhou část sjezdovky k nástupní stanici vleku. Tímto způsobem jezdili po celou dobu dosavadního výcviku, všichni pokyn respektovali, nikdo ze studentů tento způsob neporušil. Výpověď svědka [příjmení svědka 6], že on na velký skokánek ve Snowparku vjel (před úrazem) taktéž, zůstala zcela osamocená a soud jí tak nepřikládal většího významu, i s ohledem na to, že svědek [příjmení svědka 6] poněkud tápal ve svých vzpomínkách po časovém ukotvení dějů a jejich obsahu. Soud v tomto ohledu uvěřil svědeckým výpovědím ostatních studentů, vč. žalobce, kteří o jiném studentovi ve Snowparku nevěděli. Nadto výpovědi všech studentů i žalobce potvrzují výpověď instruktora [příjmení svědka 2], že s ním studenti o využití různých atrakcí a výběru sjezdovek diskutovali, měli tedy jasno v tom, že se pohybují jako skupina, že projetí atrakcí není samozřejmostí a je třeba dbát pokynů instruktora, příp. mít jeho svolení (viz též výpověď svědkyně [příjmení svědkyně 8] o„ závodě v rychlosti“ mezi ní a [celé jméno svědka 3] [celé jméno svědka]). Jak svědek [příjmení svědka 2], tak ostatní svědci z řad studentů vypověděli, že považovali možnost vjezdu do Snowparku s velkými skokánky za vyloučenou, byť nebylo prokázáno, že by takový zákaz výslovně ze strany instruktora zazněl. Tento závěr pak nemohla vyloučit ani zmiňovaná výpověď svědka [příjmení svědka 6], který potvrdil, že se s žalobcem o jeho záměru jet na skokánek bavil při jízdě na vleku, svědecká výpověď zůstala v tomto směru osamocena a ani jednoznačně nesměřovala k tomu, že by studenti měli výslovné svolení k vjezdu do Snowparku. Ostatně všichni další svědci z řad studentů uvedli, že nikdo další kromě žalobce při osudné jízdě na skokánky nevjel.

19. Dále má soud za prokázané, že při inkriminované jízdě celá skupina nejprve projela Funparkem, pod ním zastavila a následně sjížděla po sjezdovce [název sjezdovky 2] (mezi vleky a Snowparkem). Žalobce se po zastávce od skupiny odpojil a vjel do Snowparku z pravé strany při pohledu shora, pravděpodobně objel skupinu stromů k místu vjezdu, tudíž se výrazně odpojil od sjezdovky, kterou jeho družstvo sjíždělo. U vjezdu do snowparku pak byla umístěna cedule informující, že je prostor určen pro„ pokročilé lyžaře“, před skokánkem pak žalobce minul a zaznamenal ceduli„ zpomal“, avšak on zrychlil. Poté vjel na první velký skokánek a upadl tak, že si způsobil vážný úraz s trvalými a velmi vážnými následky.

20. Soud tedy má za prokázané, že studenti měli zavedeno„ pozitivně formulované“ pravidlo, že jezdí všichni ve skupině organizovaným způsobem, který byl popsán v bodě 18 shora. Toto pravidlo studenti dodržovali a nikdo se ze skupiny neodděloval, až do okamžiku úrazu žalobce. Zároveň při sjíždění bylo umožněno projíždět Fanparkem u horní stanice vleků, v němž jsou umístěny nenáročné překážky. Prostory obou snowparků jsou od sebe zcela jednoznačně v terénu odděleny, žádným způsobem na sebe nenavazují. Z povolení projíždět Fanparkem tak nelze dle mínění soudu dovodit jakékoliv, byť implicitní povolení ve vztahu k „ velkému“ Snowparku.

21. Po stránce hmotného práva je pro posouzení rozhodná úprava obsažená v zák. č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen„ zák. práce“), a to ve znění účinném ke dni 26.1.2019, tj. okamžiku úrazu. Podle § 391 odst. 3 zák. práce platí, že„ Příslušná právnická osoba vykonávající činnost školy odpovídá žákům středních škol, (…) za škodu, která jim vznikla porušením právních povinností nebo úrazem při teoretickém a praktickém vyučování ve škole nebo v přímé souvislosti s ním. (…) Došlo-li ke škodě při výchově mimo vyučování ve školském zařízení nebo v přímé souvislosti s ní, odpovídá za škodu právnická osoba vykonávající činnost daného školského zařízení. (…)“ Takto konstruovaná odpovědnost je stanovena jako přísně objektivní, zákon však umožňuje škole, aby se odpovědnosti (zcela nebo z části) zprostila za podmínek stanovených v § 270 odst. 1 nebo 2 zák. práce, tj.„ prokáže-li, že vznikla a) tím, že postižený (…) svým zaviněním porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, (…) že zaměstnavatel nemohl škodě zabránit, a že tyto skutečnosti byly jedinou příčinou škody nebo nemajetkové újmy.“ 22. V kontextu odpovědnosti za újmu způsobenou žákům, resp. studentům se Nejvyšší soud zabýval výkladem cit. ustanovení a uvedl:„ Přitom je třeba mít na zřeteli, že existenci liberačních důvodů uvedených v ustanovení § 367 odst. 1 písm. a), případně § 367 odst. 2 písm. a) zák. práce soud vždy zkoumá s přihlédnutím k okolnostem jednotlivého případu, zejména se zřetelem k tomu, kde (za jakých místních podmínek) a z jakých důvodů byl pokyn k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci zaměstnavatelem vydán (zda šlo o pokyn přiměřený dané situaci), komu byl bezpečnostní pokyn určen (zda byl adresátovi s ohledem na jeho fyzickou a psychickou vyspělost srozumitelný), popřípadě čeho jím mělo být dosaženo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4.3.2009 sp. zn. 21 Cdo 576/2008). (…) Pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jsou konkrétní pokyny dané zaměstnanci vedoucími zaměstnanci, kteří jsou mu nadřízeni (§ 349 odst. 3 zák. práce). Z tohoto ustanovení vyplývá, že, kromě toho, že je akcentována konkrétnost pokynu, nejsou předepsány žádné další náležitosti jak co do formy, tak co do obsahu; právní relevanci proto má jakýkoli výslovný pokyn, ať je již učiněn písemně, nebo ústně, stanoví-li závazný způsob chování jednoznačným a nezaměnitelným způsobem. Není ničím vyloučeno, aby s ohledem na případnou složitost problematiky, v jejímž kontextu je vydáván, byl pokyn pro snazší pochopení doplněn bližším odůvodněním, uvedení důvodu však není náležitostí, bez které by měl být pokyn jako takový neúplný. Je třeba totiž mít na zřeteli, že pokyn k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci vlastně představuje závazné pravidlo chování, které (v zákonných mezích) ukládá povinnost něco (ne) konat, či něčeho se zdržet, aniž by – důsledně vzato – jeho adresát byl oprávněn jeho obsah hodnotit z hlediska jeho důvodů, případně z hlediska jeho smyslu a účelu. To platí zejména, je-li obsahem pokynu absolutní, srozumitelně vyjádřený, zákaz určitého chování, který adresát musí bez dalšího respektovat. (… zároveň pak) musí jít o zaviněné porušení těchto pokynů (srov. při obsahově nezměněné právní úpravě stanovisko býv. Nejvyššího soudu ze dne 27.1.1975 sp. zn. Cpj 37 /1974, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1976, pod č. 11, str. 103). Zavinění, jako vnitřní psychický vztah poškozeného ke svému jednání a k jeho následkům, může být zkoumáno jen nepřímo, a to prokázáním takových skutečností, jejichž prostřednictvím se psychický (vnitřní) vztah poškozeného k jeho jednání a k následkům jeho jednání projevuje navenek, jinak řečeno – protože poškozený za normálních okolností nechce sám sobě přivodit poškození zdraví úmyslně – prokázáním skutečností, z nichž lze dovodit, že poškozený věděl, nebo vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl, že si svým jednáním může poškození zdraví způsobit.“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 268/2015).

23. V poměrech souzené věci pak soud dospěl závěru, jak bylo uvedeno, že studenti v žalobcově skupině měli instruktorem zavedené„ pozitivně formulované“ pravidlo, že jezdí všichni ve skupině organizovaným způsobem, který byl popsán shora v bodě 18. Všichni takové pravidlo (až do úrazu žalobce) respektovali, tedy se jednalo o pravidlo srozumitelné a efektivně zajišťované ze strany instruktora. Z toho pro soud jednoznačně plyne, že žalobce, pokud se od skupiny odpojil a jel jiným směrem a do prostoru Snowparku, takové pravidlo porušil. Poněvadž se jednalo o dobrého lyžaře a vzhledem k poměrům v terénu, je vyloučeno, že by žalobce do Snowparku a na skokánek samotný vjel omylem; to ostatně ani sám žalobce neuváděl, naopak vypověděl, že chtěl skok vyzkoušet, byť své počínání vnímal jako riskantní. Soud tak uzavřel, že žalobce zaviněně porušil nastavené pravidlo pohybu po sjezdovce. Skutečnost, že nájezd na skokánek v prostoru Snowparku byl jedinou příčinou vzniku újmy, nebyla mezi účastníky spornou.

24. Soud k uvedenému závěru dospěl i přes to, že nebylo v řízení prokázáno, že by studentům bylo jednoznačně zakázáno do Snowparku vjíždět. Soud je totiž přesvědčen, že úkolem školy, resp. dohlížejícího instruktora nemůže být, aby vedle jednoznačně formulovaného„ pozitivního pravidla“ ještě sdělil všechny ostatní (více či méně myslitelné) formy chování, které je zakázáno. V projednávané věci všichni studenti věděli, že mají dbát pokynů instruktora a že mají jezdit organizovaným způsobem; požadovat tak ještě kromě pokynu„ jedeme pravou sjezdovkou“ též zákaz veškerých dalších variant („ nejedeme levou sjezdovkou, nejedeme do lesa, nejedeme do chalupy, …“) by bylo i s ohledem na věk a inteligenci studentů (prestižního gymnázia) v daném případě snad až urážející, a v praxi velmi těžce realizovatelné.

25. Soud tak dospěl k jednoznačnému závěru, že žalovaná se své odpovědnosti za újmu způsobenou žalobci zcela zprostila tím, že prokázala, že újma byla způsobena tím, že žalobce porušil instruktorem zavedená a studenty respektovaná pravidla pro pohyb na sjezdovce.

26. Na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit ani tvrzení žalobce, že instruktor [příjmení svědka 2] neměl o studentech dostatečný přehled, když nezaznamenal, že se žalobce od skupiny oddělil. Jak bylo v řízení zjištěno, oddělení žalobce od skupiny nezaznamenal nejen instruktor ale ani nikdo ze spolužáků. Je však zřejmé, že instruktor nemůže mít v každém okamžiku pohybu po sjezdovce přehled o všech studentech, neboť musí i sám dbát na bezpečnost svého lyžování. Způsob, kterým byla skupina organizována (postupný odjezd členů z téhož místa, přestávka a opětovné seskupení vprostřed sjezdovky a dojezd do konce sjezdovky, přičemž instruktor jel poslední), umožňoval instruktorovi maximální možný přehled o studentech; to vše při předpokladu dodržování stanovených pravidel. Tomu odpovídá i to, co bylo prokázáno, že instruktor ihned po dojetí zjistil, že žalobce chybí, tedy se ve skupině dobře orientoval a od dalších lyžařů zjistil, že a v jakém úseku měl žalobce pád.

27. Na okraj pak soud doplňuje, že pro jeho rozhodnutí nebyly zcela přenositelné závěry Krajského soudu v Ostravě v rozsudku z 5.10.2022, č.j. 16 Co 143/2022 – 183, neboť se od sebe oba případy skutkově poněkud odlišují. V projednávané věci bylo příčinou vzniku újmy zjištěné porušení pravidla chování zavedeného školou, resp. instruktorem, zatímco ve věci projednávané u tamního soudu se jednalo o porušení pravidla chování stanoveného obsluhou bobové dráhy, kterou studenti v rámci lyžařského výcviku navštívili (tj. soud se zabýval tím, zda mělo být pravidlo – způsob usazení na bob – studentům sděleno přímo ze strany školy či zda„ postačí“ informování studentů na instruktážních cedulích a obsluhou zařízení). Skutečnost, že v nyní projednávané věci žalobce porušil pokyn na výstražné ceduli„ slow – pomalu“ by sama o sobě nemohla vést k liberaci žalované z odpovědnosti, pokud by nebylo prokázáno porušení pravidel chování zavedených instruktorem [příjmení svědka 2].

28. Byť soud nechce a nemůže jakkoliv zlehčovat závažnost újmy, kterou žalobce utrpěl a která má zcela zásadní dopad do způsobu jeho života, nemůže to ničeho změnit na závěru, že žalovaná není ve smyslu § 391 odst. 3 zák. práce odpovědná za vzniklou újmu. Ze všech shora uvedených důvodů soud žalobu v celém rozsahu zamítl.

29. Při úvaze o náhradě nákladů soud rozhodl podle ust. § 150 o.s.ř. tak, že jejich náhradu žalované a vedlejšímu účastníku na její straně nepřiznal, ač byli oba ve věci plně procesně úspěšní. Soud dospěl k závěru, že na straně žalobce jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, které odůvodňují takové rozhodnutí. Tyto důvody soud spatřuje především ve zdravotním stavu žalobce, pro který mu byl přiznán invalidní důchod pro invaliditu III. stupně a který je zároveň důsledkem skutečností projednávaných v souzené věci. I sama povaha uplatněného nároku (újma vzniklá z těžkého poškození zdraví žalobce) pak odůvodňuje zmírnění dopadů rozhodnutí soudu do majetkové sféry žalobce. Soud tak dospěl k závěru, že je na místě právě aplikace § 150 o.s.ř., což nalezlo svůj odraz ve výrocích II. a III.

30. Pokud jde o náklady řízení, které dosud nesl stát (svědečné), o nich soud rozhodl výrokem IV. dle § 148 odst. 1 o.s.ř. Zohlednil pak i skutečnost, která v řízení vyplynula, že žalobce stále studuje, což jeho výdělkové možnosti limituje ještě dále nad rámec jeho zdravotního stavu. Soud tak uzavřel, že u žalobce by byly dány důvody pro osvobození od soudních poplatků