15 C 75/2026

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl soudkyní Mgr. Martinou Lhotákovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o zaplacení částky 12 458,20 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 5 009,4 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované. Žalobkyně se návrhem doručeným zdejšímu soudu dne 24. 9. 2025 domáhala po žalované zaplacení částky 12 458,20 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 2. 8. 2024 byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena distančním způsobem smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, (dále jen „smlouva“), na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalované poskytnout úvěr až do výše 47 400 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr spolu s příslušenstvím splácet v pravidelných denních splátkách, přičemž první splátka byla splatná dne 1. 9. 2024. Schopnost žalované řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena mj. na základě dokladů a informací získaných od žalované. Dále byla ověřena úvěrová historie žalované v databázích SOLUS a NRKI (Nebankovní registr klientských informací). Na základě smlouvy žalobkyně žalované poskytla částku ve výši 5 500 Kč. Protože žalovaná ze smlouvy řádně a včas neplnila, domáhá se žalobkyně zaplacení částky v celkové výši 12 458,20 Kč s příslušenstvím, která sestává z nesplacené části úvěru, společně se smluvními a zákonnými úroky, jakož i smluvními poplatky.Na základě tohoto návrhu soud dne 9. 10. 2025 vydal elektronický platební rozkaz, č. j.: EPR 271289/2025-6.Žalovaná proti elektronickému platebnímu rozkazu podala odpor, v němž uvedla, že nárok žalobkyně neuznává. Poukázala při tom zejména na to, že žalobkyně při uzavíraní smlouvy v rozporu se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neprověřila řádně úvěruschopnost žalované, neboť při prověřování její úvěruschopnosti žalobkyně vycházela převážně z informací poskytnutých od žalované, což však vzhledem ke konstantní judikatuře vyšších soudů žalovaná nepovažuje za dostatečné prověření úvěruschopnosti. Dále žalovaná uvedla, že výše úroků sjednaná ve smlouvě odporuje dobrým mravům a nárok vyplývající z takové smlouvy by proto neměl požívat právní ochrany. Kromě toho žalovaná uvedla, že na základě smlouvy žalobkyni plnila v částce 8 699 Kč, což doložila výpisy pohybu na svém účtu.Podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí a nejedná se o věc uvedenou v § 120 odst. 2 o. s. ř. S ohledem na to, že byly splněny podmínky pro postup dle § 115a o. s. ř., neboť účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání projevili souhlas, postupoval soud dle cit. ustanovení a ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Pro úplnost soud dodává, že k uvedenému rozhodnutí přistoupil v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn.: 21 Cdo 1696/2005, tj. za situace, kdy dospěl k závěru, že skutkový stav věci byl na základě účastníky předložených listin náležitě zjištěn a všechny mezi účastníky sporné skutkové okolnosti, významné pro právní posouzení věci, byly v daném případě dostatečně prokázány. Soud nedospěl k závěru o nesplnění povinnosti tvrzení nebo neunesení důkazního břemene a mohl tak postupovat dle § 115a o. s. ř., a to i v případě posouzení věci toliko jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení, tj. případného neúspěchu ve věci (srov. také nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2010, sp. zn.: I ÚS 3271/09).Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:Dne 2. 8. 2024 byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena distančním způsobem smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které žalobkyně žalované poskytla částku ve výši 5 500 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr spolu s příslušenstvím splácet v pravidelných denních splátkách. Smluvní úrok byl ve smlouvě ujednán ve výši 1,066 % denně, RPSN ve výši 2 404,09 %. Žalovanou bylo žalobkyni na dlužnou částku zaplaceno celkem 8 699 Kč.Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:Žaloba na zaplacení částky v celkové výši 12 458,20 Kč s příslušenstvím nebyla podána po právu. Soud nemohl přehlédnout, že úroky z úvěru byly sjednány ve výši 389,09 % ročně a RPSN ve výši 2 404,09 %. Z výpisu systému ARAD dostupném na webu ČNB bylo zjištěno, že v době uzavření smlouvy, tj. v srpnu 2024, činil úrok u spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami průměrně 8,81 % ročně. Tedy je vidno, že sjednaný úrok dosahuje více než 44násobku úroku obvyklého u bankovních subjektů v poměru ke spotřebitelským úvěrům. Soud tak dospěl k závěru, že ujednání o výši úroků z úvěru je v rozporu s dobrými mravy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn.: 21 Cdo 1484/2004, dle nějž je v rozporu s dobrými mravy sjednaná úroková sazba téměř překračující čtyřnásobně horní hranici obvyklé úrokové sazby u úvěrů poskytovanými bankami), a proto je dle § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), absolutně neplatné. Absolutně neplatné je rovněž ujednání o výši RPSN, která dle smlouvy činí 2 404,09 %. V této souvislosti soud odkazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 2010, sp. zn.: 33 ICmo 91/2010, podle kterého hranice maximální přípustné výše RPSN pro nebankovní instituce činí 100 % ročně. Jelikož jsou ujednání o výši úroku z úvěru a o výši RPSN podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, nelze taková ujednání od smlouvy oddělit, a tedy celou smlouvu je třeba hodnotit jako absolutně neplatnou. Soud tedy posuzoval smlouvu jako neplatnou, vč. ujednání o smluvní pokutě či jiných poplatcích (k tomu srov. konstantně zastávaný názor Městského soudu v Praze v obdobných věcech, např. rozsudek ze dne 26. 4. 2022, č. j.: 22 Co 61/2022-40, a rozsudek ze dne 27. 4 2022, č. j.: 19 Co 102/2022-61).Jelikož soud dospěl k závěru, že smlouva je absolutně neplatná z důvodu rozporu s dobrými mravy, považoval za nadbytečné zabývat se další obranou žalované spočívající v tvrzeném porušení povinnosti žalobce řádně posoudit její úvěruschopnost.S ohledem na shora uvedené soud žalobu zamítl, neboť žalovaná žalobkyni jistinu úvěru v částce 5 500 Kč zcela splatila (výrok ad I).O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 5 009,4 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 12 458,20 Kč sestávající z částky 1 620 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 1 620 Kč za podání písemného vyjádření k návrhu na zahájení řízení dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 4 140 Kč ve výši 869,4 Kč (výrok ad II).