27 C 109/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl předsedou senátu Mgr. Jakubem Antošem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupené advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupené advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 2 686,07 EUR s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni: a) částku 1 701,94 EUR spolu s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 1 701,94 EUR od 14. 10. 2018 do zaplacení a spolu s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1 031 Kč, b) částku 984,13 EUR spolu s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 984,13 EUR od 21. 10. 2018 do zaplacení a spolu s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1 035 Kč, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se částečně zamítá v rozsahu, v němž se žalobkyně po žalované domáhala: a) úroku z prodlení ve výši 1 % ročně z částky 1 701,94 EUR od 14. 10. 2018 do zaplacení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 169 Kč, b) úroku z prodlení ve výši 1 % ročně z částky 984,13 EUR od 21. 10. 2018 do zaplacení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 165 Kč.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 76 662,40 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobkyně, JUDr. [jméno] [příjmení], advokáta.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 9 náhradu nákladů řízení ve výši 2 869 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) ze dne 15. 6. 2020 se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 2 686,07 EUR spolu s příslušenstvím, jakož i náhrady nákladů řízení. Předmětem žaloby je částka z neuhrazené kupní ceny za smluvené zboží, jež žalobkyně žalované dodala a na základě těchto dodávek byly vystaveny žalované k uhrazení faktury [číslo] [číslo]. Faktura [číslo] byla žalobkyní vystavena dne 28. 9. 2018, zněla na 1 728,46 EUR a byla splatná dne 13. 10. 2018. S ohledem na skutečnost, že obdobný obchodní styk probíhal mezi účastníky pravidelně, byla ze strany žalované z dřívější faktury ze dne 2. 8. 2019 č. 8919 předplacena částka 26,52 EUR, která byla ze strany žalobkyně započítána na plnění z faktury [číslo] kdy žalobkyní nárokovaná částka z této faktury tak činí 1 701,94 EUR. Faktura [číslo] byla žalobkyní vystavena dne 5. 10. 2018, zněla na 984,13 EUR a byla splatná dne 20. 10. 2018. Žalobkyně rovněž požaduje po žalované minimální výši nákladů spojených s uplatněním této pohledávky dle § 3 nařízení vlády ČR č. 351/2013 Sb., ve spojení s ust. § 513 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 2011 ze dne 16. 2. 2011, ve výši 1 200 Kč za každou z uplatněných částek z neuhrazených faktur. Žalobkyně žalovanou předžalobně vyzvala k zaplacení shora uvedeného plnění dne 20. 4. 2020, žalovaná však neuhradila ničeho.

2. K podané žalobě se vyjádřila žalovaná dne 16. 7. 2020 tak, že nárok neuznala. Žalovaná uvedla, že obchodní spolupráce mezi účastníky začala na jaře 2018, kdy se jednatel žalované, pan [jméno] [příjmení], seznámil s jednatelem žalobkyně, panem [příjmení] [jméno], kdy se tito dohodli na dodávce čerstvých ryb od žalobkyně žalované. Ze strany žalobkyně byla tato spolupráce podmiňována zálohovými platbami, ke kterým jednatel žalované dostával pokyny telefonicky a které hradil v souladu s těmito pokyny. Tyto platby měla žalovaná identifikovat Ania nebo záloha na fakturu. Žalovaná dále uvedla, že takto již dne 10. 7. 2018 poukázala na č. účtu It [anonymizováno] částku ve výši 1 904 EUR, dne 4. 9. 2018 částku 500 EUR, dne 17. 9. 2018 částku 400 EUR a dne 27. 9. 2018 částku 120 EUR Celkem tedy před první spornou dodávkou ryb žalovaná uhradila žalobkyni na zálohách 2 924 EUR. Ještě před vystavením faktury [číslo] ze dne 28. 9. 2018 na částku 1 728,46 EUR tak žalovaná dodané zboží uhradila v plné výši formou záloh a platba naopak přesáhla fakturovanou částku o 1 195,54 EUR. Za druhou spornou dodávku ryb, kterou žalobkyně vyfakturovala dne 5. 10. 2018, fakturou [číslo] na částku 984,13 EUR, zaplatila žalovaná již dne 3. 10. 2018 částku ve výši 640 EUR. Žalovaná ještě uvedla, že žalobkyně sjednané zboží nedodala v požadovaném množství a kvalitě, žalovaná odstoupila od ústně sjednané spolupráce pro nespolehlivost dodavatele – žalobkyně. Žalovaná tak shrnula svá tvrzení tak, že žalobkyní vystavené faktury znějí na částku 2 686,07 EUR, žalovaná žalobkyni zaplatila celkem 3 564 EUR, za částku 877,93 EUR ryby nebyly dodány a spolupráce byla ukončena. S ohledem na uvedené žalovaná navrhla zamítnout žalobu v plném rozsahu.

3. V replice ze dne [datum] se žalobkyně vyjádřila v tom smyslu, že označila za nesporná tvrzení týkající se spolupráce mezi účastníky spočívající v dodávkách čerstvých ryb, přičemž v posledním období spolupráce skutečně požadovala placení části dodávek zálohově, a to pro nespolehlivost žalované, nicméně další tvrzení žalované označila za nepravdivá, když i po započtení všech plnění žalované zůstal dluh ve výši žalované částky neuhrazen. Žalobkyně se rovněž vymezila vůči listinným důkazům žalované, označeným jako potvrzení o platbách na účet žalobkyně, když se nejedná o platby žalované žalobkyni za dodávané zboží, ale jde o platby za zcela jiný subjekt, a to společnost ANIA s.r.o., [IČO]. Faktury v předložených výpisech navíc nejsou identifikovány standardně číslem faktury a žalovaná tak nijak neprokazuje, že by se jednalo o platby na dlužné faktury. Žalobkyně dále uvedla, že společnost ANIA s.r.o. byla společností jiného italského podnikatele, pana [jméno] [příjmení], které žalobkyně rovněž dodávala zboží, nicméně spolupráce byla pro neplacení ze strany ANIA s.r.o. ukončena. Ohledně žalovanou tvrzeného plnění ve výši 1 904,92 EUR pak žalobkyně odkázala na vystavenou fakturu [číslo] která byla zaslána právě [právnická osoba] s.r.o., přičemž se navíc ani nejednalo o zálohovou platbu (tomu neodpovídá nezaokrouhlená částka), ale platbu za již odebrané zboží; částka fakturovaná společnosti ANIA s.r.o. na cent odpovídá výši platby, o níž žalovaná tvrdí, že byla platbou její.

4. V rámci dupliky ze dne [datum] žalovaná uvedla, že nemá nic společného se společností ANIA s.r.o. a rozhodně za tento subjekt neplatila žádné dluhy. Naopak vždy vše platila v dobré víře dle telefonických pokynů žalobkyně. Žalovaná nikdy nepřevzala dluh za jiného, neuzavřela dohodu o převzetí dluhu ani nikdy nebyl udělen souhlas s převzetím dluhu. Žalovaná vždy v dobré víře platila zálohy předem, za účelem udržení obchodní spolupráce.

5. Na podání žalované ze dne [datum] ještě reagovala žalobkyně, a to podáním ze dne [datum]. Především označila za nepravdivé tvrzení žalované, že neměla nic společného se společností ANIA s.r.o. Z e-mailové komunikace ze dne [datum] je patrné, že pan [jméno] [příjmení] informuje žalobkyni o založení nové společnosti s panem [jméno] [příjmení] – žalované, která má nahradit v obchodní spolupráci společnost ANIA s.r.o., se kterou žalobkyně obchodovala. Z další e-mailové komunikace pak vyplývá propojenost společnosti žalované a ANIA s.r.o., když je z ní patrná zejména snaha o platby za obě společnosti dohromady,„ přefakturaci“ stávajících objednávek na žalovanou a jednání pana [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] za obě uvedené společnosti dohromady.

6. Soud ve věci nařídil první ústní jednání na den [datum]. Účastníci u tohoto ústního jednání označili za nesporné, že žalobkyně v minulosti žalované ryby dodávala, nebyla uzavřena žádná písemná rámcová kupní smlouva či obdobná smlouva o spolupráci. K formálnímu ukončení spolupráce nedošlo, pouze k ukončení objednávání i dodávek ryb. Žalobkyně u tohoto ústního jednání doplnila své procesní stanovisko v tom smyslu, že ohledně faktury z data 2. 8. 2019 se jedná o překlep v datu, platba proběhla před předmětnými žalovanými fakturami. Dle žalobkyně existovala rámcová kupní smlouva, byť byla uzavřena pouze ústně, a to ohledně dodávání ryb na základě dílčích objednávek ze strany žalované, přičemž následně po určitých problémech byly žádány ze strany žalobkyně zálohové platby. Ne vždy však zálohová platba byla požadována, docházelo i k objednávkám bez zálohové platby. Objednávky a jednání probíhaly vždy dálkově, a to buď telefonicky, nebo e-mailem. K žádnému vytýkání množství či kvality dodaného zboží ze strany žalované nikdy nedošlo. Žalobkyně rovněž řádně vyzvala žalovanou předžalobní výzvou se všemi uvedenými náležitostmi. Žalobkyně dále popřela tvrzení žalované ohledně toho, že by požadovala placení záloh ze soukromého účtu jednatele žalované, nemohla však ovlivnit, odkud peníze přišly. Žalovaná u tohoto ústního jednání doplnila své procesní stanovisko v tom smyslu, že popřela dodávky ryb z předmětných žalovaných faktur s tím, že ryby nepřevzala, nikdy nebyly žalované doručeny, faktury neobsahují razítko ani podpis a dodací listy neexistují. Žádná ústní rámcová kupní smlouva uzavřena nebyla, probíhaly pouze dohody o jednotlivých objednávkách, přičemž žalobkyně většinou výslovně žádala hrazení z osobního účtu jednatele žalované, někdy bylo ovšem hrazeno přímo z účtu žalované. Pokyny od žalobkyně k zálohovému placení probíhaly tak, že se dojednalo telefonicky, kolik zaplatí, pak byly zaslány ryby přibližně v této hodnotě a poté byla vystavena faktura dle skutečné dodávky. Takto došlo asi k 15 objednávkám v hodnotě přibližně 10 000 EUR Pan [anonymizována dvě slova] nebyl osobou oprávněnou jakýmkoli způsobem za žalovanou jednat. Žalovaná dále uvedla, že vytýkala množství a kvalitu dodaných ryb, a to telefonicky. K uhrazení částky 640 EUR dne 3. 10. 2018 žalovaná uvedla, že tuto platbu provedla právě dle pokynů žalobkyně a až poté jednateli došlo, že má předplaceno 1 195,54 EUR. Vrácení těchto prostředků nicméně zatím nepožadovala, neboť ukončením spolupráce měla věc za uzavřenou.

7. Podáním doručeným dne [datum] se žalobkyně mj. ohradila proti tvrzení, že pan [jméno] [příjmení] nebyl oprávněn jednat za žalovanou, když z obchodního rejstříku vyplývá, že dotyčný byl zakládajícím společníkem žalované s 50 % podílem, který až následně převedl na pana [příjmení]. Zároveň žalobkyně k výzvě soudu doložila existenci žalobkyně.

8. Podáním ze dne [datum] žalobkyně v soudem poskytnuté lhůtě dále doplnila svá žalobní tvrzení. Především sdělila, že dodává zboží ve velkém, a tudíž není možné, aby dodávala přímo jednotlivým maloodběratelům. Zboží je tudíž dodáváno kamionovou dopravou do odběrného místa, chlazených skladů společnosti [právnická osoba], jež zajišťuje logistiku a skladování a odtud je zboží distribuováno dále. Zde si tak žalovaná objednané zboží přímo vyzvedla. Takovýto způsob dodávek byl mezi stranami sjednán a fungoval u všech dodávek. Převzetí předmětného zboží žalovaná vždy potvrdila u této spediční firmy a faktury byly zaslány až následně. O potvrzení převzetí žalovanou svědčí dodací listy potvrzené jednatelem žalované. Žalobkyně dále modifikovala svá žalobní tvrzení ohledně způsobu placení s tím, že se ve skutečnosti nejednalo o zálohové placení, když částky placené žalovanou neodpovídaly cenám dle vystavených faktur, ale šlo o průběžné dílčí platby, kterými žalovaná splácela dlužné kupní ceny a každá přijatá platba byla započtena na nejstarší dlužné plnění. Žalobkyně tak shrnula, že za období srpen až říjen 2018 dodala zboží v 10 dodávkách za celkovou částku 10 372,40 EUR z čehož prvních 8 bylo uhrazeno (byť s prodlením) z 9. dodávky bylo uhrazeno 26,52 EUR a 10. dodávka nebyla uhrazena vůbec. Žalobkyně dále doplnila, že faktura [číslo] z jejíhož plnění vznikl následně započtený přeplatek ve výši 26,52 EUR, byla vystavena dne 21. 9. 2018.

9. U ústního jednání konaného dne [datum] žalovaná argumentovala, že v posledních dvou případech, tzn. týkajících se dodávek zboží z žalovaných faktur, toto zboží neobdržela a nepřevzala, nicméně mohl tak učinit pan [příjmení], který však již od 8. 8. 2018 neměl ke společnosti žádný vztah a nebyl tak osobou oprávněnou zboží převzít. Ty objednávky, které žalovaná řádně převzala, přebírala prostřednictvím pana [příjmení], který připojil razítko a podpis, který je však odlišný než na posledních dvou dodacích listech k předmětným dodávkám. Rovněž tak problematická je komunikace mezi panem [příjmení] a jednatelem žalobkyně, kdy pan [příjmení] nikdy nebyl jednatelem společnosti žalované a neměl tak oprávnění za ní jakýmkoli způsobem jednat. Ohledně placení s poznámkou Ania se jednatel domníval, že platí za dodávky žalované, když takto zněly pokyny žalobkyně, nikdy se nemělo jednat o úhradu jakýchkoli závazků společnosti A. Žalobkyně se u předmětného ústního jednání vyjádřila v tom smyslu, že z jejího pohledu je lhostejné, kdo si ryby převzal, když toto je interní záležitostí žalované a je dostatečně prokázané, že zboží bylo dodáno.

10. Soud vzal v dané věci z vyjádření účastníků za nesporné, že mezi účastníky probíhala obchodní spolupráce spočívající v dodávání ryb ze strany žalobkyně žalované. Žádná písemná smlouva v tomto smyslu nebyla mezi účastníky uzavřena, vše bylo dojednáváno prostřednictvím dálkové komunikace (nesporná byla jednání telefonická). K formálnímu ukončení spolupráce nedošlo, účastníci jednoduše přestali dále spolupracovat. Za nespornou soud z vyjádření účastníků rovněž vzal skutečnost, že mezi nimi nebyla uzavřena žádná doložka týkající se pravomoci soudu či rozhodného práva. Za nesporné soud také vzal to, že prvních 8 dodávek zboží v roce 2018 bylo mezi účastníky realizováno a kupní cena ohledně tohoto zboží byla ze strany žalované zaplacena.

11. Z provedených listinných důkazů učinil soud následující skutková zjištění, významná pro rozhodnutí ve věci. Z předžalobní výzvy ze [datum], přehledu neuhrazených faktur z 29. 1. 2020, plné moci z [datum] a potvrzení o odeslání z [datum], včetně úředního překladu přehledu neuhrazených faktur z 29. 1. 2020, soud zjistil, že dne 20. 4. 2020 byla na poštu podána zásilka obsahující tyto listiny, a to na adresu žalované – [ulice a číslo], [PSČ] [obec a číslo]. Z těchto listin dále plyne, že právní zástupce žalobkyně žalovanou tímto předžalobně vyzval k uhrazení předmětné žalované částky, a to na základě již uvedených faktur [číslo] [číslo]. Soud rovněž k důkazu provedl originály těchto listin v do té doby neotevřené obálce zaslané žalované, jež se žalobkyni vrátila s poznámkou, že žalovaná je na uvedené adrese neznámá, popř. se odstěhovala (viz protokol z [datum]). Bylo zjištěno, že tyto originály jsou stejné jako shora uvedené listiny. Soud dále k důkazu provedl úplný výpis z obchodního rejstříku pro společnost ANIA s.r.o. dle stavu zápisu k 3. 8. 2020, ze kterého vzal za prokázané, že jejím jednatelem a společníkem byl mj. v období od 4. 9. 2017 do 25. 10. 2018 [jméno] [příjmení]. Dále byl k důkazu proveden úplný výpis z obchodního rejstříku žalované, dle stavu zápisu k 19. 1. 2021, na č. l. 62, ze kterého soud vzal za prokázané, že žalovaná k tomuto datu existovala, sídlí na v záhlaví uvedené adrese a jejím jediným jednatelem a společníkem je [jméno] [příjmení] [jméno], [datum narození]. Od [datum] do [datum] byl společníkem také [jméno] [příjmení], [datum narození]. Soud následně provedl k důkazu rovněž notářský zápis o založení žalované ze dne 3. 5. 2018 na č. l. 66-67, ze kterého zjistil, že žalovaná byla takto dne 3. 5. 2018 založena panem [jméno] [příjmení] [jméno] (současný jednatel žalované, dále též jen„ pan [příjmení]“) a panem [jméno] [příjmení], (dále jen„ pan [příjmení]“).

12. K důkazu byl následně proveden obyčejný překlad výpisu žalobkyně z italského obchodního rejstříku ke dni 14. 1. 2021, na č. l. 63-65, ze kterého je patrná existence žalobkyně, sídlem jako v záhlaví tohoto rozsudku, s předmětem podnikání„ velkoobchod s ostatními potravinami včetně ryb, korýšů a měkkýšů“, se společníky [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], a s úředníky („ řediteli“) stejnými jako v předchozím návětí, spolu s předsedou představenstva [jméno] [příjmení]. Z k důkazu provedených fotografie na č. l. 68-69 soud zjistil, že v blíže nespecifikovaném internetovém mapovém rozhraní je vedeno sídlo společnosti žalobkyně, dále že žalobkyně má oficiální internetové stránky a že domovní vchod, jenž by měl být na adrese sídla žalované, není označen žádným viditelným označením společnosti žalované. Dále z úředního překladu přehledu záznamů žalobkyně o objednávkách společnosti ANIA s.r.o. ze dne 30. 7. 2020 soud zjistil, že za společnost ANIA s.r.o. bylo uhrazeno: 1) dne 12. 7. 2018 částka 1 904,92 EUR, pod ref. [číslo] s poznámkou„ přijetí platby za fakturu ANIA SRO“, 2) dne 6. 9. 2018 částka 500 EUR, pod ref. [číslo] s poznámkou“ přijetí platby za fakturu [číslo] – zálohy k faktuře [číslo] ANIA SRO“, 3) dne 19. 9. 2018 částka 400 EUR, pod ref. [číslo] s poznámkou„ přijetí zálohy k faktuře ANIA SRO“, 4) dne 1. 10. 2018 částka 120 EUR, pod ref. [číslo] s poznámkou„ přijetí zálohy ANIA SRO“, 5) dne 2. 10. 2018 částku 360 EUR, pod ref. [číslo] s poznámkou„ přijetí zálohy k faktuře ANIA SRO“, 6) dne 5. 10. 2018 částka 640 EUR, pod ref. [číslo] s poznámkou„ přijetí zálohy ANIA SRO“. Soud dále k důkazu provedl úřední překlad faktury žalobkyně [číslo] na společnost ANIA s.r.o. [číslo] ze dne 25. 5. 2018, ze kterého je patrné, že žalobkyně fakturovala společnosti ANIA s.r.o. zde uvedené dodané zboží (zejm. ryby), v celkové ceně 1 904,92 EUR.

13. Soud k důkazu ještě provedl úřední překlad e-mailové komunikace z [datum] až [datum], ze kterého zjistil následující. Žalobkyně v e-mailové komunikaci od 10. 5. 2018 komunikovala s panem [příjmení] jednak ohledně objednávek ryb a druhak ohledně založení nové společnosti (společnosti nynější žalované) právě panem [příjmení] a panem [příjmení], který dále požadoval komunikaci přes e-mailovou schránku této nové společnosti [email]), kdy žalobkyně preferovala pokračovat v obchodní spolupráci se společností ANIA s.r.o. kvůli pojistnému krytí. Následně v e-mailové komunikaci od 13. 6. 2018 ze strany pana [příjmení] došla zpráva, že tedy ještě budou nějakou dobu pokračovat v nákupu se společností ANIA s.r.o., přičemž toto budou přefakturovávat na žalovanou společnost. Rovněž bylo ze strany pana [příjmení] navrženo, že by vyzvedávali zboží přímo na ulici a zboží se přeložilo na jejich dodávku v rámci úspor za skladní poplatky, což bylo ze strany žalobkyně odmítnuto. V rámci této komunikace bylo rovněž ze strany pana [příjmení] sděleno, že žalované byla udělena registrace DPH a VIES a je tak plně operativní, přičemž pod tímto e-mailem byl podepsán jak pan [příjmení], tak pan [příjmení]. V průběhu těchto e-mailových konverzací přitom nadále pokračovalo ze strany pana [příjmení] objednávání zboží od žalobkyně a sjednávání další spolupráce (viz např. e-mail ze dne 13. 6. 2018 16:08 hod. a 16. 6. 2018, kdy u této zprávy je podpis křestních jmen [jméno] a [jméno]). Z e-mailové komunikace od 28. 9. 2018 mezi panem [příjmení] a žalobkyní je patrné, že prvně jmenovaný se domáhal slevy 15 EUR za účelem amortizace bankovních poplatků. Dále je ze shora uvedených e-mailů patrné, že pan [příjmení] chtěl provést jednotnou platbu za společnosti ANIA i [anonymizováno], nicméně kvůli účetnictví byly ze strany žalobkyně požadovány dvě separátní platby. Z e-mailové komunikace od 8. 10. 2018, vedené mezi panem [příjmení] a žalobkyní je patrné, že došlo k neshodám ohledně placení žalovanou, kdy byla s placením v prodlení, přičemž kopie každé z těchto zpráv byly zasílány panu [příjmení] a ten byl v e-mailu výslovně zmíněn. V e-mailu ze dne [datum] je výslovně zmíněno, že se společnostmi bez pojistného krytí (jako žalovaná) spolupracuje žalobkyně jen výjimečně a to z důvodu, že zná pana [příjmení].

14. K tomuto se vyjádřila žalobkyně, když uvedla, že žádosti žalované, aby byly ryby dodávány napřímo nevyhověla a ryby byly nadále dodávány prostřednictvím skladů Fjord Bohemia. Žalovaná k tomu uvedla, že dle jejího výkladu e-mailové komunikace byla přímá překládka dohodnutá ústně mezi žalobkyní a panem [příjmení].

15. K e-mailu ze dne 28. 9. 2018 se žalobkyně vyjádřila v tom smyslu, že jednoznačně prokazuje propojení společnosti ANIA s.r.o. se žalovanou, což je dále patrné z potvrzení o platbách, respektive výpisů z účtu. Žalovaná se k tomu vyjádřila v tom smyslu, že jednatel žalované byl k tomu, aby platil za ANIA s.r.o. donucen postupem žalobkyně, sám se domníval, že jde o platby za společnost žalované a nikoli za prvně jmenovanou společnost, se kterou neměl nic společného.

16. Následně soud k důkazu provedl úřední překlad screenshotů o pěti platbách provedených jednatelem žalované v období od 10. 7. 2018 do 3. 10. 2018, ze kterých zjistil, že jednatel žalované, pan [příjmení], provedl dne 10. 7. 2018 platbu částky 1 904,92 EUR (s poznámkou platba faktury), dne 4. 9. 2018 částky 500 EUR (s poznámkou„ záloha faktury Ania“), dne 17. 9. 2018 úhradu částky 400 EUR (s poznámkou„ úhrada za Ania“), dne 27. 9. 2018 úhradu částky 120 EUR (s poznámkou„ platba Ania“) a dne 3. 10. 2018 úhradu částky 640 EUR (s poznámkou„ platba faktury Ania“). Dále soud k důkazu provedl úřední překlad dodacích listů [číslo] z 10. 8. 2018, [číslo] z 22. 8. 2018, [číslo] z 24. 8. 2018, [číslo] z 29. 8. 2018, [číslo] z 5. 9. 2018, [číslo] ze 7. 9. 2018, [číslo] z 12. 9. 2018, [číslo] z 19. 9. 2018 (s poznámkou, že část zboží - chobotnice, nebylo objednáno a bylo vráceno), [číslo] z 26. 9. 2018 a [číslo] z 3. 10. 2018, ze kterých vzal za prokázané, že žalobkyně dodala zde uvedené zboží žalované prostřednictvím přepravní (speditérské) společnosti do skladů společnosti Fjord Bohemia s.r.o. Z těchto listin soud dále zjistil, že na dodacím listu [číslo] je razítko žalované a na všech dodacích listech je pod položkou FIRMA DEL CONDUCENTE podpis přebírajícího řidiče. Dále soud vzal z těchto listin ještě za své, že zboží uvedené na dodacím listě [číslo] ze dne 26. 9. 2018 bylo dodáno do skladů Fjord Bohemia dne 27. 9. 2018 a zboží uvedené na dodacím listě [číslo] ze dne 3. 10. 2018 bylo dodáno do stejných skladů dne 4. 10. 2018.

17. K uvedeným dodacím listům se vyjádřila žalobkyně v tom smyslu, že ohledně přebírající osoby by se mělo jednat o podpis jednatele žalované, pana [příjmení]. Žalovaná k tomu uvedla, že nikoli, že se jedná o podpisy řidiče (přepravce).

18. Dále byl k důkazu proveden úřední překlad e-mailových objednávek z 11. 9. 2018, 25. 9. 2018, 26. 9. 2018 a 2. 10. 2018, ze kterých soud zjistil, že žalovaná prostřednictvím své e-mailové schránky [email]) objednávala v těchto e-mailech uvedené zboží (ryby a další mořské plody), a to zejména specifikací požadovaného zboží. Na e-mailu ze dne 11. 9. 2018 a 26. 9. 2018 je jako podpis uvedeno [jméno], resp. [jméno] [příjmení]. Z úředních překladů dále uvedených faktur soud zjistil následující: 1) z faktury [číslo] z 12. 8. 2018, že se jedná o fakturu k přepravnímu dokladu [číslo] z 10. 8. 2018, s celkovou fakturovanou částkou k úhradě 1 217,13 EUR, 2) z faktury [číslo] z 24. 8. 2018, že se jedná o fakturu k přepravnímu dokladu [číslo] z 22. 8. 2018, s celkovou fakturovanou částkou k úhradě 851,59 EUR, 3) z faktury [číslo] z 26. 8. 2018 (datum dle originálu faktury, v překladu je uvedeno 12. 8. 2018 - zřejmě administrativním nedopatřením překladatele), že se jedná o fakturu k přepravnímu dokladu [číslo] z 24. 8. 2018, s celkovou fakturovanou částkou k úhradě 1 250,55 EUR, 4) z faktury [číslo] z 31. 8. 2018, že se jedná o fakturu k přepravnímu dokladu [číslo] z 29. 8. 2018, s celkovou fakturovanou částkou k úhradě 724,79 EUR, 5) z faktury [číslo] z 7. 9. 2018, že se jedná o fakturu k přepravnímu dokladu [číslo] z 5. 9. 2018, s celkovou fakturovanou částkou k úhradě 495,26 EUR, 6) z faktury [číslo] z 9. 9. 2018, že se jedná o fakturu k přepravnímu dokladu [číslo] z 7. 9. 2018, s celkovou fakturovanou částkou k úhradě 638,04 EUR, 7) z faktury [číslo] ze 14. 9. 2018, že se jedná o fakturu k přepravnímu dokladu [číslo] z 12. 9. 2018, s celkovou fakturovanou částkou k úhradě 609,15 EUR, 8) z faktury [číslo] z 21. 9. 2018, že se jedná o fakturu k přepravnímu dokladu [číslo] z 19. 9. 2018, s celkovou fakturovanou částkou k úhradě 1 873,48 EUR, 9) z faktury [číslo] z 28. 9. 2018, že se jedná o fakturu k přepravnímu dokladu [číslo] z 26. 9. 2018, s celkovou fakturovanou částkou k úhradě 1 728,46 EUR, 10) z faktury [číslo] z 5. 10. 2018, že se jedná o fakturu k přepravnímu dokladu [číslo] z 3. 10. 2018, s celkovou fakturovanou částkou k úhradě 984,13 EUR. Ze všech těchto faktur je dále patrné, že žalovaná byla povinna uhradit částky uvedené ve fakturách do 15 dnů ode dne fakturace. Z úředního překladu výpisu z účtu [číslo] o platbě z 2. 8. 2019 vzal soud za prokázané, že žalobkyni došla tohoto dne platba od osoby [jméno] [příjmení] [jméno] ve výši 500 EUR s poznámkou platba faktury za [anonymizováno].

19. K této konkrétní platbě se vyjádřila žalovaná v tom smyslu, že se jednalo o placení pro čest tak, aby byly vzájemné závazky se žalobkyní vyrovnány, tedy o platbu pro zboží, které předcházelo posledním dvěma dodávkám, resp. vzniku povinností, o kterých se vede toto řízení.

20. K důkazu soud ještě provedl úřední překlad výpisu pohledávek a závazků žalobkyně a žalované od 1. 1. 2018 do 18. 1. 2021, ze kterého vyplývá, že žalovaná byla s platbami za dodané zboží již od počátku uvedeného období nepřetržitě v prodlení a plnila pravidelně ve výších, které neodpovídaly fakturovaným částkám. Z této listiny dále soud zjistil, že v rámci tohoto období činila vyfakturovaná částka celkem 17 644,72 EUR, žalovanou bylo uhrazeno 14 958,65 EUR a žalovaná neuhradila částku 2 686,07 EUR (nyní žalovaná částka).

21. K této listině žalovaná namítla, že v ní nejsou zahrnuty platby, které žalobkyně započetla na společnost ANIA s.r.o. Výsledná částka v tomto důkazu odpovídá právě posledním dvěma fakturám, za které však žalovaná zboží neobdržela.

22. K důkazu byl ještě proveden úřední překlad přehledu pohledávek a závazků žalobkyně a žalované ke dni 21. 1. 2021, ze kterého soud vzal za své, že pohledávky žalobkyně za žalovanou z faktur [číslo] byly uhrazeny, kdežto pohledávky z faktur [číslo] ve výši 1 728,46 EUR a [číslo] ve výši 984,13 EUR uhrazeny nebyly.

23. S ohledem na mezinárodní prvek v řízení (sídlo žalobkyně v Itálii), soud nejprve posuzoval otázkou své mezinárodní příslušnosti (pravomoci) k projednání a rozhodnutí věci. Tato je založena ustanovením čl. 7 bodu 1. písm. a), b) nařízení Brusel I bis (Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012), neboť místem plnění ze smlouvy (místem dodání zboží) bylo území České republiky. Nespornou skutečností mezi účastníky přitom bylo to, že mezi nimi nedošlo k uzavření žádné dohody o mezinárodní prorogaci ve smyslu čl. 25 nařízení Brusel I bis (viz výslovná stanoviska stran na ústním jednání dne [datum]), přičemž písemná prorogační doložka na fakturách („ soud v S. Doná di Piave“) představovala toliko jednostranné prohlášení vystavitele (žalobkyně) k němuž sházel souhlasný projev vůle druhé strany a jehož se navíc v řízení ani jedna ze stran nedovolávala. Pokud pak žalovaná na ústním jednání dne 13. 10. 2021 vyslovila domněnku o mezinárodní nepříslušnosti zdejšího soudu z důvodu absence uzavření jakékoli písemné smlouvy mezi účastníky, pak soud připomíná, že ustanovení čl. 7 bod 1. písm. a) nařízení Brusel I bis neomezuje svou aplikovatelnost pouze na smlouvy uzavřené v písemné formě. Mezi účastníky přitom bylo nesporné, že mezi sebou uzavírali kupní smlouvy, na jejichž základě měla žalobkyně dodávat zboží (předmět koupě) do České republiky, což se týká i příslušných dvou dílčích nároků, uplatněných v žalobě.

24. Po ověření své mezinárodní příslušnosti se soud zabýval otázkou rozhodného hmotného práva. Ta je řešena nařízením Řím I (Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008), z jehož čl. 4 bodu 1. písm. a) vyplývá, že předmětný smluvní vztah mezi účastníky je třeba posuzovat dle italského práva, neboť bydliště (sídlo) prodávajícího (žalobkyně) bylo a je v Itálii. Nespornou skutečností mezi účastníky přitom bylo to, že mezi nimi nedošlo k uzavření žádné dohody o rozhodném právu ve smyslu čl. 3 nařízení Řím I (viz výslovná stanoviska stran na ústním jednání dne [datum]). Pokud pak žalobkyně na ústním jednání dne [datum] vyslovila domněnku o tom, že rozhodným právem by mělo být české právo z důvodu užšího vztahu předmětných kupních smluv k České republice (tedy odkazovala na čl. 4 bod 3. nařízení Řím I), pak soud tento názor nesdílí, obzvláště za situace, kdy žalovaná se naopak domnívala, že by mělo být rozhodným právem právo italské. Jakkoli je pravdou, že sídlo žalované je v České republice a ryby byly dodávány do České republiky, stejně tak platí, že sídlo žalobkyně je v Itálii a ryby byly dodávány z Itálie. Navíc komunikace mezi účastníky probíhala v italštině a ceny zboží byly účtovány v EUR. Smlouva tak měla buď přímo užší vztah k Itálii, nebo případně rovnocenný vztah k oběma státům, přičemž čl. 4 bod 3. nařízení Řím I směřuje pouze na případy, kdy je vztah ke druhé (resp. jiné) zemi (zde České republice) užší„ zjevně“, což v projednávané věci konstatovat nelze.

25. Co se týká rozsahu použitelnosti italského práva na projednávanou věc, ten vyplývá zejména z čl. 12 bodu 1. nařízení Řím I a italské hmotné právo je proto použitelné na převážnou většinu v řízení sporných, či rozhodných skutečností (viz zejm. čl. 12 bod 1. písm. a) a b) nařízení Řím I), a to včetně posouzení nároků na žalobou uplatněné sankční příslušenství (viz čl. 12 bod 1. písm. c) nařízení Řím I). Z projednávaných věcí je v tomto směru jedinou výjimkou otázka (mezi účastníky sporná) týkající se posuzování některých jednání pana [příjmení] při zastupování žalované. Podle čl. I. bodu 2. písm. g) nařízení Řím I se totiž nařízení nevztahuje na„ otázku, zda může zmocněnec zavazovat vůči třetí osobě osobu, na jejíž účet tvrdí, že jedná, nebo zda může orgán obchodní společnosti sdružení nebo právnické osoby tuto obchodní společnost, sdružení nebo právnickou osobu zavazovat vůči třetí osobě“. Rozhodné právo bylo v tomto směru nutno zjistit z českých kolizních norem. Z § 45 zákona č. 35/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále též jen„ ZMPS“) pak vyplývá, že rozhodným právem je v tomto směru právo české, neboť pan [příjmení] byl žalovanou pověřen k jednání (zastupování) při provozu obchodního závodu, jenž se nacházel a nachází v České republice (viz též dále).

26. Zjišťování a aplikace cizího hmotného práva v českém civilním soudním řízení představuje svébytný proces, upravený relativně stručně zejména v § 23 ZMPS. Jedná se o součást právního posouzení věci, k němuž je soud povinen z moci úřední, zároveň však má prvky skutkové, neboť je součástí procesu dokazování v širším slova smyslu. Soud přitom není zásadně limitován co do metody a rozsahu zjišťování cizího hmotného práva, aplikováno má být v souladu s právním řádem, jehož je součástí. Jelikož zdejšímu soudu nebyl obsah italského práva znám a konkrétní přínos nevyplynul ani ze spolupráce s Ministerstvem spravedlnosti ČR, zvažoval soud zejména potřebný rozsah a způsob zjišťování italského práva, přičemž výrazně přihlížel též k procesním stanoviskům a aktivitě účastníků v tomto směru (viz dále). Po důkladném zvážení konkrétních okolností případu soud zvolil takový postup, že především pořídil strojový, avšak kvalitní překlad těch pasáží italského hmotného práva, jež se týkají smluvních závazků, zejména pak smlouvy kupní a dále sankčního příslušenství. Ohledně posuzování věci samé totiž soud dospěl k závěru, že základní zásady italského smluvního práva jsou značně podobné základním zásadám smluvního práva českého a totéž platí pro právní úpravu kupní smlouvy. Soukromé právo hmotné včetně práva smluvního je upraveno především v italském občanském zákoníku Codice Civile (zák. č. 262/1942, ve znění novelizací). Jedná se o klasický evropský civilní zákoník, vycházející z římskoprávní tradice prostřednictvím inspirace z významných civilních zákoníků (francouzský Code Napoléon a německý Bürgerliches Gesetzbuch) a má tedy společné základy (a zásady) s českým občanským zákoníkem z roku 2012. Právní úprava žalobou uplatněného sankčního příslušenství (zákonného úroku z prodlení a paušálních nákladů spojených s vymáháním) je pak obsažena v legislativním nařízení č. 231/2002, ve znění novelizací, což je italský transpoziční předpis ke Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2000/35/ES ze dne 29. června 2000 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích. K jeho výkladu a ke zjištění úrokových sazeb dále soud vycházel z česky psaného článku Zákonné úroky z prodlení Itálie z oficiálních stránek EU European Justice Portál evropské e-Justice - Zákonné úroky z prodlení (europa.eu).

27. O tom, že soud bude ve věci aplikovat italské právo jakožto rozhodné právo hmotné, byli účastníci informováni na ústním jednání dne [datum], přičemž soud neobdržel žádné důkazní či procesní návrhy účastníků ve směru zjišťování či aplikace italského práva. Na dalším ústním jednání dne [datum] byli účastníci soudem podrobně seznámeni s postupem a výsledky zjišťování italského hmotného práva, přičemž k tomuto neměli žádných námitek. Soud poté provedl zdroje italského hmotného práva, popsané v předchozím odstavci, k důkazu. Rovněž k provedenému dokazování cizím právem a jeho předběžně předestřené interpretaci ze strany soudu neměli účastníci žádných připomínek ani námitek a nenavrhli ani žádné doplnění dokazování v tomto směru. S důkladným přihlédnutím ke stanoviskům a návrhům účastníků, při zvažování všech okolností včetně zásady hospodárnosti řízení, dospěl soud k závěru, že italské právo bylo zjištěno v dostatečném rozsahu i kvalitě pro rozhodnutí ve věci a nebylo tedy přistoupeno ke složitějším, zdlouhavějším a zejména nákladnějším způsobům jeho zjišťování (např. znaleckým posudkem z oboru italského smluvního práva nebo úředním překladem italských právních předpisů). Soud vzal v úvahu také to, že základem sporu mezi účastníky byly především skutkové okolnosti věci. <b>28. Soud věc právně posoudil zejména dle následujících ustanovení:</b> Dle § 1350 italského občanského zákoníku Codice Civile (zák. č. 262/1942, dále jen„ Codice Civile“), nazvaného„ Úkony, které musí mít písemnou formu“, musí být uzavřeny veřejnou listinou nebo soukromou smlouvou pod sankcí neplatnosti: 1) smlouvy o převodu vlastnictví nemovitostí; 2) smlouvy, kterými se zřizuje, mění nebo převádí užívací právo k nemovitostem, právo superficies, právo zadavatele a emfytee; 3) smlouvy tvořící společenství práv uvedené v předchozích odstavcích; 4) smlouvy o zřízení nebo změně věcných břemen, užívacích práv k nemovitostem a práv k bydlení; 5) listiny o vzdání se práv uvedených v předchozích odstavcích; 6) smlouvy o zcizení emfyteutického majetku; 7) antické smlouvy; 8) pronájmy nemovitostí na dobu delší než devět let; 9) partnerské smlouvy nebo smlouvy o sdružení, na jejichž základě se přenechává užívání nemovitosti nebo jiná věcná práva k nemovitosti na dobu delší než devět let nebo na dobu neurčitou; 10) listiny, které představují trvalou nebo doživotní rentu, na kterou se vztahují ustanovení týkající se státní renty; 11) listiny o rozdělení nemovitostí a jiných věcných práv k nemovitostem; 12) vypořádání sporů týkajících se právních vztahů uvedených v předchozích odstavcích; 13) další úkony zvlášť uvedené v zákoně. Dle § 1352 Codice Civile, pokud se strany písemně dohodly na přijetí určité formy pro budoucí uzavření smlouvy, předpokládá se, že tato forma byla určena pro platnost smlouvy. Dle § 1470 Codice Civile,„ Prodej“ je smlouva o převodu vlastnictví věci nebo převodu jiného práva za určitou cenu. Dle § 1510 Codice Civile, není-li ujednáno jinak, musí být věc dodána v místě, kde se nacházela v době prodeje, pokud si toho strany byly vědomy, nebo v místě, kde měl prodávající bydliště nebo sídlo své podnikatelské činnosti. Není-li dohodnuto nebo obvyklé jinak, má-li být předmět prodeje přepraven z jednoho místa na druhé, zprostí se prodávající povinnosti dodat věc předáním věci dopravci nebo speditérovi; náklady na přepravu nese kupující. Dle čl. 1 bodu 1. italského legislativního nařízení č. 231/2002 (dále též jen„ nařízení 231“), ustanovení tohoto dekretu se vztahují na všechny platby provedené jako protiplnění v rámci obchodní transakce. Dle čl. 3 bodu 1. nařízení 231, poškozená strana má nárok na úrok z prodlení z dlužné částky podle článků 4 a 5, pokud neprokáže, že prodlení s platbou bylo způsobeno nemožností plnění z důvodů, které nemohla ovlivnit. Dle čl. 4 bodu 1. nařízení 231, úroky z prodlení jsou splatné ode dne následujícího po uplynutí lhůty pro zaplacení, aniž by bylo nutné oznámení o prodlení. Dle čl. 5 bodu 1 nařízení 231, úrok z prodlení se stanoví v rozsahu zákonného úroku z prodlení. V obchodních transakcích mezi podniky se strany mohou dohodnout na jiné úrokové sazbě v mezích stanovených v článku 7. Dle čl. 5 bodu 2 nařízení 231, referenční sazba se stanoví takto: a) pro první pololetí roku, na který se zpoždění vztahuje, je platná k 1. lednu tohoto roku; b) pro druhé pololetí roku, na který se zpoždění vztahuje, je platný k 1. červenci daného roku. Dle čl. 5 bodu 3 nařízení 231, Ministerstvo hospodářství a financí vyhlašuje referenční sazbu a zveřejňuje ji v Úředním věstníku Italské republiky pátý pracovní den každého kalendářního pololetí. Dle čl. 6 bodu 1 nařízení 231, v případech uvedených v článku 3 má poškozený rovněž nárok na náhradu nákladů vzniklých při vymáhání včas nezaplacených částek. Dle čl. 6 bodu 2 nařízení 231, věřitel má nárok na paušální částku 40 EUR jako náhradu škody bez nutnosti formálního oznámení. Tím není dotčeno prokázání vyšší škody, která může zahrnovat náklady na pomoc při vymáhání dluhu. Dle § 430 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.), pověří-li podnikatel někoho při provozu obchodního závodu určitou činností, zastupuje tato osoba podnikatele ve všech jednáních, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Dle § 431 o.z., překročí-li zástupce podnikatele zástupčí oprávnění, podnikatele právní jednání zavazuje; to neplatí, věděla-li třetí osoba o překročení nebo musela-li o něm vědět vzhledem k okolnostem případu. <b>29. Po právním posouzení skutkového stavu, zjištěného na základě nesporných tvrzení a na základě provedených důkazů, při zohlednění tvrzení účastníků (§ 132 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád /dále jen o.s.ř.), dospěl soud k následujícím závěrům.</b> 30. Mezi účastníky bylo nesporné, že obě společnosti spolu v roce 2018 navázaly (a následně též ukončily) obchodní spolupráci, spočívající v prodeji ryb a mořských plodů žalobkyní žalované na základě dílčích objednávek, kdy žalovaná za dodané zboží měla hradit žalobkyni kupní cenu. Nesporné bylo též to, že jednotlivé obchody byly realizovány samostatnými kupními smlouvami, které neměly listinou formu. Byly uzavírány e-mailem či telefonicky (tvrzení žalobkyně) anebo výhradně telefonicky (tvrzení žalované); případný spor o formu je bez významu, neboť pro uzavření kupní smlouvy není italským právem vyžadována písemná, popř. listinná forma právního jednání a smluvní ujednání o formě nebylo v řízení nikým tvrzeno (§§ 1350, 1352 Codice Civile). Rovněž zda byla mezi stranami formálně uzavřena též rámcová kupní smlouva zůstalo mezi účastníky sporné (žalobkyně tvrdila ústní formu, žalovaná popírala jakoukoli rámcovou smlouvu). Nejedná se však o skutečnost významnou pro rozhodnutí ve věci, neboť z tvrzení stran a provedených důkazů je zcela zřejmé, že všechny prováděné obchody vykazovaly shodné znaky jednoznačně svědčící o shodné vůli smluvních stran pro celou dobu realizace obchodní spolupráce. Zda je takováto forma konsenzu klasifikována jako rámcové smlouva či zda se jedná“ jen“ o ustálenou obchodní praxi (resp. obchodní zvyklost) mezi stranami není podstatné, je-li možné zjistit obsah konsenzu (což v projednávané věci lze). Z podstatných bodů se to týká zejména toho, že zboží bylo žalobkyní z Itálie žalované do České republiky vždy zasíláno mezinárodní přepravou (spedicí), s tím, že zboží bylo dopravcem dováženo do skladu třetí společnosti Fjord Bohemia s.r.o., kde bylo následně přebíráno žalovanou. Z provedených důkazů (zejm. dodacích listů, faktur a soupisu faktur) soud zjistil, že v období od 10. 8. 2018 do 19. 9. 2018 bylo realizováno 8 jednotlivých dodávek zboží, přičemž mezi účastníky je nesporné, že za tyto dodávky byla kupní cena uhrazena. Za dodávky provedené ve vztahu k dodacímu listu [číslo] ze dne 26. 9. 2018 (s kupní cenou vyfakturovanou fakturou [číslo] ze dne 28. 9. 2018 ve výši 1 728,46 EUR) a k dodacímu listu [číslo] ze dne 3. 10. 2018 (s kupní cenou vyfakturovanou fakturou [číslo] ze dne 5. 10. 2018 ve výši 984,13 EUR) pak žalobkyně tvrdí, že kupní cena uhrazena nebyla, resp. že pouze část kupní ceny za dodávku vyfakturovanou fakturou [číslo] byla v částce 26,52 EUR uhrazena zápočtem z přeplatku žalované z dřívější faktury [číslo] zbytek (tedy zbývající částka 1 701,94 EUR z faktury [číslo] celá částka 984,13 EUR z faktury [číslo]) zůstal neuhrazen.

31. Žalovaná nejprve svou procesní obranu stavěla na tvrzení, že zboží, odpovídající sporným fakturám, nebylo žalobkyní dodáno v požadovaném množství a kvalitě, pročež žalovaná od další spolupráce odstoupila; platby za zboží činila zálohově, všechno dodané zboží tak bylo zaplaceno a za naopak přeplacenou částku jí žalobkyně nikdy ryby nedodala. Tuto argumentační linii žalovaná v řízení dále nerozváděla a ničeho k ní neprokazovala, naopak ji převážně nahradila novější (obsahově částečně neslučitelnou) procesní obranou a soud se jí tedy dále nezabýval. V další fázi řízení totiž žalovaná tvrdila (kromě dalších dílčích námitek) zejména to, že zboží, odpovídající sporným fakturám ([číslo] č [číslo]) jí nebylo dodáno vůbec a dále, že žalovaná nezohlednila některé platby, které vůči ní jednatel žalované prováděl a tedy i sporné faktury byly zaplacené (s výše zmíněným přeplatkem 877,93 EUR). To se týká plateb, které prováděl jednatel žalované ze svého soukromého účtu a označoval je zpravidla„ ANIA“, a měl tak činit proto, že na tom trvala žalobkyně. Ta nyní (dle žalované) účelově tvrdila, že se nejednalo o platby žalované, resp. o platby směřující k úhradě jejích pohledávek u žalobkyně. Ohledně sporných dodávek zboží pak žalovaná připustila, že žalobkyně zboží do České republiky dodala. Nebylo ovšem dodáno žalované, či jejímu jednateli, mohlo nicméně být dodáno panu [příjmení], který však v té době neměl žádné oprávnění za žalovanou jednat či ji zastupovat.

32. Soud má za prokázané, že dne 26. 9. 2018 učinila žalovaná prostřednictvím své e-mailové schránky [email] objednávku, která byla do skladu Fjord Bohemia dodána (na základě dodacího listu [číslo] ze dne 26. 9. 2018) dne 27. 9. 2018 a na základě toho byla žalobkyní vystavena dne 28. 9. 2018 faktura [číslo]. Dále dne 2. 10. 2018 učinila žalovaná prostřednictvím své e-mailové schránky [email] objednávku, která byla do skladu Fjord Bohemia dodána (na základě dodacího listu [číslo] ze dne 3. 10. 2018) dne 4. 10. 2018 a na základě toho byla žalobkyní vystavena dne 5. 10. 2018 faktura [číslo]. V obou případech tak došlo k uzavření kupní smlouvy (§ 1470 Codice Civile), přičemž žalobkyně splnila svůj závazek dodat zboží žalované. Námitky žalované ohledně osoby, která podepisovala dodací listy, popř. která zboží ve skladu Fjord Bohemia přebírala, jsou zcela nedůvodné již jen proto, že ve smyslu § 1510 Codice Civile splnila žalobkyně svou povinnost dodat zboží žalované již jeho předáním přepravci. Pokud přitom bylo zboží do České republiky přepravcem dodáno (což nebylo žalovanou nikdy výslovně zpochybněno a vyplývá to již ze samotných dodacích listů, potvrzených společností Fjord Bohemia s.r.o., která je subjektem na řízení nezúčastněným a tedy důvěryhodným), je zřejmé, že přepravci muselo být též žalobkyní předáno. Nad rámec toho je pak třeba zdůraznit, že i kdyby zboží přebíral pan [příjmení], jednal při tom jakožto zástupce žalované, resp. s právními důsledky pro žalovanou.

33. Zde je na místě vyřešit zásadní námitku žalované, že pan [příjmení] nebyl oprávněn (přinejmenším od 8. 8. 2018, kdy přestal být společníkem žalované) jakkoli (právně či fakticky) za žalovanou jednat. Význam této otázky přitom nesouvisí pouze s přebíráním zboží, ale i se samotným uzavíráním kupních smluv. Ze všech okolností případu, zejména z e-mailové korespondence, jež byla provedena k důkazu (jejíž pravost žalovaná nezpochybnila a ani neuvedla žádná tvrzení či důkazní návrhy zpochybňující její obsah), bez jakýchkoli pochyb vyplývá, že pan [příjmení] byl (přinejmenším v době sjednávání spolupráce se žalobkyní) pověřen k zastupování žalované či alespoň jí byl pověřen k výkonu činnosti při provozu jejího obchodního závodu. Rozsah tohoto zmocnění (či pověření) přitom v projednávané věci fakticky odpovídá oprávněním, která zpravidla připadají jednateli, generálnímu řediteli či přinejmenším prokuristovi. Klíčový je již jeden z prvních e-mailů, kdy dne 10. 5. 2018 je to právě pan [příjmení], kdo žalobkyni informuje o tom, že on a jednatel žalované (pan [příjmení]) založili žalovanou společnost a že žalovaná bude v budoucnu využívat e-mailovou schránku [email]. V e-mailu ze dne 13. 6. 2018 jsou uvedeny další podrobnosti budoucí spolupráce žalobkyně a žalované a je zde spolu s panem [příjmení] podepsán též jednatel žalované. Jednatel žalované je spolu s panem [příjmení] podepsán též pod e-mailem ze dne 16. 6. 2018 s objednávkami, které měly být realizovány v zájmu žalované společnosti, byť ještě formálně prostřednictvím společností ANIA s.r.o. Významný je též e-mail jednatele žalované ze dne 27. 9. 2018, který je v kopii zasílán panu [příjmení] v době, kdy již dle tvrzení žalované neměla s ním tato mít nic společného. Dále z e-mailu jednatele žalované ze dne 28. 9. 2018 je zřejmé, že žádal žalobkyni o slevu na poplatcích v době, kdy již v řízení tvrdí, že spolupráce byla ukončena. A zejména z e-mailů z 8. a 9. 10. 2018, které byly zasílány mezi jednatelem žalované a žalobkyní vždy s kopií pro pana [příjmení] jednoznačně vyplývá, že ještě v této době spolupráce žalobkyně a žalované probíhala, že byl do ní na straně žalované zapojen pan [příjmení] (jednatel žalované píše v množném čísle, píše„ já ani pan [příjmení]“ i…) a že to byla naopak žalovaná, kdo měl zájem o další objednávky a žalobkyně, kdo o další spolupráci zájem neměl z důvodů dluhu žalované, přičemž žalobkyně doposud k žalované přistupovala vstřícně právě z důvodu angažmá pana [příjmení] u žalované. S ohledem na absenci prokázaného formálního zástupčího oprávnění pana [příjmení] (např. plné moci) soud věc právně posoudil dle § 430 o.z. s tím, že pan [příjmení] byl žalovanou pověřen k veškeré činnosti, související se sjednáváním a realizací kupních smluv se žalobkyní v rámci obchodní spolupráce spočívající v dodávkách ryb a mořských plodů žalované. Pokud pak později došlo k odvolání či omezení zmocnění (pověření), bylo povinností žalované o tomto informovat žalobkyni, popř. za účelem minimalizace škod též společnost Fjord Bohemia s.r.o. Nic takového (popř. že by žalobkyně o zániku či omezení zástupčího oprávnění, resp. pověření pana [příjmení] věděla jinak či měla vědět z okolností případu) však nebylo žalovanou v řízení tvrzeno, natožpak prokázáno. V žádném případě za toto nelze považovat změnu ve vlastnické struktuře žalované, pokud o ní navíc nebyla žalobkyně ani informována (že by informována byla, nebylo žalovanou v řízení ani tvrzeno) přičemž průběžné sledování stavu českého obchodního rejstříku nebylo povinností žalobkyně. Veškerá jednání pana [příjmení], týkající se žalobkyně, významná pro rozhodnutí v této věci (zejm. činění objednávek zboží včetně předmětných e-mailových objednávek z 26. 9. 2018 a 2. 10. 2018, případně uzavírání kupních smluv a dále případně též přebírání dodaného zboží včetně předmětného zboží dodaného do skladu Fjord Bohemia ve dnech 27. 9. 2018 a 4. 10. 2018) tedy byla činěna s plnými právními účinky pro žalovanou. A to buď přímo na základě § 430 o.z., když žalovaná v řízení vůbec odvolání či omezení zmocnění (pověření) pana [příjmení] neprokázala, nebo dle § 431 o.z., neboť žalobkyně o případném překročení zástupčího oprávnění nevěděla a vědět nemusela. Míra takovéto případné neopatrnosti žalované, ve spojení s její procesní důkazní pasivitou (nenavrhovala např. ani svědecký výslech pana [příjmení]) navíc vzbuzuje pochybnosti ve smyslu účelovosti celé této větve procesní obrany žalované.

34. Dále bylo třeba posoudit procesní obranu žalované, že veškeré dodané zboží (včetně zboží odpovídajícího sporným fakturám) zaplatila. Uhrazení kupní ceny (kupních cen) za prvních 8 dodávek bylo mezi účastníky nesporné. Ve vztahu ke sporným fakturám (dodávkám) tvrdila žalovaná jejich zálohovou úhradu, resp. přeplacení v důsledku provedení plateb z 10. 7. 2018 (1 904,92 EUR), z 4. 9. 2018 (500 EUR), z 17. 9. 2018 (400 EUR), z 27. 9. 2018 (120 EUR) a z 3. 10. 2018 (640 EUR). Tvrzení žalované v tomto směru jsou však vyvracena již důkazy předloženými samotnou žalovanou, tedy screenshoty o provedených platbách. Z nich jasně vyplývá, že se nejednalo o platby žalované žalobkyni za předmětné dodávky ryb (byť zálohové), nýbrž o platby jiné. Platby byly prováděny ze soukromého účtu jednatele žalované a byly zcela jednoznačně identifikované jakožto platby za společnost ANIA s.r.o. Jedinou výjimkou, kde se v popisu neobjevuje společnost ANIA s.r.o. výslovně, je platba ze dne 10. 7. 2018, u níž však nelze s ohledem na její specifickou výši (1 904,92 EUR) předpokládat, že by se jednalo o nekonkrétní zálohovou platbu (navíc v popisu platby je uvedeno, že jde o platbu na fakturu, nikoli na zálohu – zálohové faktury se v obchodním styku žalobkyně a žalované nevyskytovaly), naopak šlo o platbu na nějaký konkrétní závazek. Výše platby pak zcela (a to - jak přiléhavě připomněla žalobkyně -„ na cent“) odpovídá faktuře [číslo] ze dne 25. 5. 2018, vystavené žalobkyní společnosti ANIA s.r.o. (takto také byla platba žalobkyní zaúčtována). Rovněž zbývající 4 žalovanou tvrzené platby byly (v souladu s jejich popisem) zaúčtovány na starší závazky společnosti ANIA s.r.o., jak vyplývá z důkazu přehledem účetních operací mezi žalobkyní a společností ANIA s.r.o. Pokud toto žalovaná vysvětlovala tak, že při provádění plateb takto její jednatel postupoval (tedy že platil ze svého soukromého účtu a že platby zpravidla doprovázel popisem ANIA) proto, že byl k tomu výslovně instruován žalobkyní (telefonicky !) a zřejmě byl (žalobkyní, popř. též panem [příjmení]) uveden v omyl či přímo podveden, neoznačila ke svému tvrzení jediný důkaz a nic takového nenaznačuje ani k důkazu provedená rozsáhlá e-mailová komunikace založená žalobkyní. Samotné toto tvrzení pak působí poněkud neuvěřitelně, neboť žalovaná nevysvětlila, proč by její jednatel na takový značně atypický a rizikový způsob provádění plateb žalovanou žalobkyni vůbec přistoupil, navíc aniž by byl jakkoli (alespoň e-mailem) písemně zachycen. Obzvláště pak, pokud žalovaná uváděla, že její jednatel s žalobkyní požadovaným postupem nesouhlasil a připadal mu podezřelý (přičemž se však podle všeho jednatel po důvodech údajného požadavku žalobkyně ani nedotazoval…). Pokud by snad žalobkyně na takovém postupu z jakéhosi důvodu skutečně trvala, bylo věcí jednatele žalované, pokud na to již přistoupil, aby v souladu s povinností řádného hospodáře od žalobkyně požadoval alespoň kvitanci, resp. potvrzení toho, že (navzdory zdroji financí a označením plateb) byly částky žalobkyní přijaty jakožto platba žalované na předmětné dodávky ryb, a že byly zaúčtovány jakožto platba žalované na závazky (či budoucí závazky) žalované. Soud tedy této linii procesní obrany žalované žádným způsobem neuvěřil, neboť tvrzení jsou nejen neprokazovaná, nýbrž též celkově nedůvěryhodná. To platí zejména při srovnání argumentace žalované (že s panem [příjmení] ani společností ANIA s.r.o. neměla v zásadě nic společného) a obsahu k důkazu provedené e-mailové komunikace (podle níž po celou dobu žalovaná vystupovala vůči žalobkyni též prostřednictvím pana [příjmení] jako svého zástupce, a zejména, že ještě v říjnu 2018 psal jednatel žalované o závazcích společnosti ANIA s.r.o. vůči žalobkyni jakožto o závazcích souvisejících s ním a žalovanou).

35. Pro úplnost je třeba uvést, že argumentace žalované, podle níž žalovaná ani její jednatel nepřevzali žádný závazek společnosti ANIA s.r.o. vůči žalobkyni, ani k němu nepřistoupili, a neměli tedy právní důvod na takový závazek cokoli žalobkyni hradit, je pro projednávanou věc zcela irelevantní. To platí obzvláště za situace, kdy žalovaná v řízení ani neuplatnila námitku započtení žalované částky proti případnému bezdůvodnému obohacení na straně žalobkyně (takový případný nárok toliko zmínil pouze jednatel žalované jakožto svůj osobní nárok, což je ostatně pro vztah mezi žalobkyní a žalovanou zcela bezpředmětné, a navíc k jednatelem avizovanému uplatnění takového nároku nikdy nedošlo). Za situace značně nekonkrétní a nejasné argumentace žalované a při absenci jejích důkazních návrhů se pak jakékoli bližší zjišťování vztahů mezi žalobkyní a společností ANIA s.r.o. zcela míjí s předmětem tohoto řízení. Naopak e-mailovou komunikací bylo prokázáno, že společnost ANIA s.r.o. byla určitým způsobem propojena s žalovanou, či alespoň jejími reprezentanty. Jeví se tak naopak více než pravděpodobné (jakkoli to nebylo pro rozhodnutí ve věci významné a je to uváděno pouze obiter dictum), že jednatel žalované hradil na závazky společnosti ANIA s.r.o. z určitého (byť přesně nezjištěného) důvodu a zejména zcela vědomě. Argumentaci žalované dále znevěrohodňuje, že její jednatel ještě dne 2. 8. 2019 (tedy cca rok poté, kdy žalovaná údajně ve zlém ukončila svou spolupráci se žalobkyní a evidovala za ní údajný nevrácený přeplatek na zálohách bez protiplnění ve výši 877,93 EUR) provedl ve prospěch žalobkyně platbu ve výši 500 EUR, označenou jako„ Platba faktury za [anonymizováno]“. Vysvětlení této platby, přednesené jednatelem žalované na jednání 13. 10. 2021 nedává - především v kontextu projednávané věci - smysl.

36. Jelikož bylo v řízení prokázáno, že žalobkyně na základě posledních dvou uzavřených kupních smluv předmětné zboží žalované dodala a žalovaná za dodané zboží nezaplatila (s výjimkou části kupní ceny z faktury [číslo] jež byla uhrazena zápočtem dřívějšího přeplatku a žalobkyní v žalobě již zohledněna), vznikl žalobkyni nárok na úhradu kupní ceny. Výši kupní ceny (resp. žalované částky) žalovaná v řízení nikdy nesporovala, a je navíc dostatečně prokazována srovnáním předmětných objednávek, dodacích listů a faktur. Doplnit zbývá, že cena za jednotku dodávaného zboží byla po celou dobu obchodní spolupráce předjednávána ve formě ceníků či separátních dohod a vždy odpovídala fakturovaným částkám (opak nebyl tvrzen). Pokud došlo ke sporu, byla fakturovaná částka dodatečně upravena (viz vrácená část zboží dle dodacího listu [číslo] ze dne 19. 9. 2018 a tomu odpovídající faktura [číslo] ze dne 21. 9. 2018). Ohledně projednávaných dvou sporných faktur však žádný takový požadavek na úpravu nebyl žalovanou vznesen ani nebyl v řízení tvrzen. V souladu s obchodní praxí zavedenou mezi stranami tak neměl soud pochybnosti o tom, že žalobkyní vyfakturované částky byly skutečně kupní cenou (kupními cenami) ve vztahu k posledním dvěma kupním smlouvám. Rovněž co se týká splatnosti uplatněné v žalobě, pak její (jejich) okamžik nebyl žalovanou v řízení zpochybněn. Projednávané poslední dvě (sporné) faktury stanovily datum splatnosti vždy po dodání zboží, s dostatečným časovým prostorem pro úhradu, odpovídajícím fakturám dřívějším (nesporným). Určení splatnosti prostřednictvím faktury tak odpovídá nejen obecným obchodním zvyklostem (pro případy, že splatnost není smlouvou výslovně sjednána), tak obchodní praxi mezi stranami zavedené. Následující den po uplynutí lhůty splatnosti té které faktury se tak žalovaná dostala do prodlení s úhradou té které kupní ceny. Konkrétně částka dle faktury [číslo] ve výši (po odečtení dřívějšího přeplatku) 1 701,94 EUR se stala splatnou 13. 10. 2018 (prodlení od 14. 10. 2018) a částka dle faktury [číslo] ve výši 984,13 EUR se stala splatnou 20. 10. 2018 (prodlení od 21. 8. 2018). Protože byl nárok ohledně jistiny uplatněn v plném rozsahu důvodně, soud žalobě v tomto směru vyhověl.

37. Jelikož se žalovaná dostala s úhradou kupní ceny do prodlení, vznikl žalobkyni též nárok na zaplacení úroku z prodlení a paušálních nákladů na vymáhání pohledávky, obojí ve formě odpovídají prodlení mezi podnikateli v rámci obchodního styku. Žalobkyně v žalobě vyčíslila toto sankční příslušenství dle českého práva, což – jak vysvětleno výše – neodpovídá ustanovením mezinárodního práva soukromého, když i sankční příslušenství se v projednávané věci řídí právem italským. Nárok na sankční příslušenství byl nicméně žalobkyní uplatněn (co do základu) řádně. Žalobkyně výslovně uplatnila„ zákonný“ úrok z prodlení, a paušální náklady na vymáhání pohledávky uplatnila výslovně s odkazem na Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2000/35/ES ze dne 29. června 2000 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích. Soud tedy pouze oba dílčí nároky posoudil a vyčíslil dle italského práva, konkrétně dle legislativního nařízení č. 231/2002, ve znění novelizací (s přihlédnutím k údajům a interpretačním pomůckám v článku Zákonné úroky z prodlení Itálie z oficiálních stránek EU European Justice, viz výše). Podmínky uplatnění obou dílčích nároků se v italském právu neliší v (pro řízení) podstatných bodech od podmínek práva českého. Nárok na zaplacení úroků z prodlení i paušálních nákladů na vymáhání pohledávky vzniká zásadně bez dalšího dnem následujícím po dnu splatnosti pohledávky (žalovaná ostatně ani žádnou obranu v tomto směru v řízení neuplatnila). Pouze výše úroku z prodlení byla pro obě dílčí pohledávky stanovena sazbou 8 % ročně, namísto žalobou požadovaných 9 % ročně, a výše paušálních nákladů na vymáhání pohledávky byla stanovena ve výši 40 EUR namísto žalobou požadovaných 1 200 Kč. Zde pak soud přistoupil k přepočtu (předpisem stanovené) částky 40 EUR na (žalobou požadované) české koruny, vždy k datu vzniku prodlení a dospěl k tomu, že dle platných směnných kursů ČNB k rozhodným dnům měla žalobkyně nárok na úhradu pouze částek 1 031 Kč, resp. 1 035 Kč. V rozsahu rozdílu požadovaných a oprávněných úroků z prodlení (1% ročně) a rozdílu požadovaných a oprávněných paušálních nákladů na vymáhání pohledávky (169 Kč, 165 Kč) soud žalobu jakožto nedůvodnou částečně zamítl.

38. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 3 o.s.ř., neboť procesní neúspěch žalobkyně se týkal jen zcela marginální části příslušenství pohledávky. Žalobkyni proto přiznal v prvé řadě nárok na náhradu zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 890 Kč. Dále náhradu advokátního zastoupení, kdy za tarifní hodnotu vzal soud žalovanou částku přepočtenou na české koruny dle kursu ČNB platného ke dni vyhlášení rozsudku (24,42 Kč / 1 EUR), tedy 65 594 Kč a odměna za jeden úkon právní služby tak dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen a.t.) činila 3 740 Kč. Zástupce žalobkyně poskytl v řízení 11 úkonů právní služby (kdy soud považuje jejich výčet v podání žalobkyně z 12. 1. 2022 za správný ve smyslu § 11 odst. 1 a.t. s výjimkou podání z 19. 11. 2021 viz dále), odměna tak činí 41 140 Kč, včetně 11 režijních paušálů dle § 13 odst. 4 a.t. po 300 Kč ve výši 3 300 Kč a DPH ve výši 9 332,40 Kč, celkem 53 772,40 Kč. Podání ze dne 19. 11. 2021 soud nepovažuje za úkon právní služby, neboť se jednalo jen o stručnou informaci o výsledku mimosoudních jednání, za která navíc žalobkyni náhrada přiznána byla. Dále soud přiznal žalobkyni nárok na náhradu nákladů důkazů (překladu italsky psaných listin do češtiny) ve výši žalobkyní složené zálohy 20 000 Kč. Pokud žalovaná namítala, že nebyla žalobkyní řádně předžalobně vyzvána k plnění, pak tato argumentace byla provedeným dokazováním jednoznačně vyvrácena. Bez ohledu na to je ustálený soudní výklad § 142a o.s.ř. takový, že k nepřiznání náhrady nákladů řízení může dojít pouze tehdy, pokud žalovaný přistoupí k úhradě pohledávky neprodleně poté, kdy se o podané žalobě dozví, což není případ projednávané věci, kdy žalovaná nárok žalobkyně do poslední chvíle aktivně sporovala. Celkem tak soud žalované uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 76 662,40 Kč a to k rukám právního zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

39. Jelikož náklady důkazů placené státem činily 22 869 Kč a tyto pokryla žalobkyní složená záloha jen do výše 20 000 Kč, uložil dále soud žalované nahradit České republice rozdíl ve výši 2 869 Kč podle § 148 odst. 1 o.s.ř.

40. Pro úplnost soud doplňuje, že náklady na tlumočení při ústních jednáních představovaly náklady placené státem, který na jejich náhradu nemá nárok, neboť tímto zajišťoval právo účastníka (žalované) jednat ve své mateřštině, které se vztahuje i na případy, kdy je uplatňuje česká právnická osoba z důvodů na straně svého statutárního orgánu.

41. U všech rozsudkem uložených platebních povinností soud stanovil obecnou zákonnou lhůtu k plnění (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).