27 C 258/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl předsedou senátu Mgr. Jakubem Antošem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou Mgr. jméno příjmení , LL.M. sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená obecným zmocněncem příjmení jméno příjmení trvale bytem adresa o náhradu nemajetkové újmy

I. Žaloba, jíž se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení částky 240 000 Kč, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 500 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobou ze dne 19. 6. 2021 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 240 000 Kč jakožto náhrady nemajetkové újmy, a náhrady nákladů řízení. Žaloba byla původně podána též dalšími dvěma žalobci (dětmi žalobkyně), kteří se domáhali po žalované zaplacení – každý – částky 60 000 Kč jakožto náhrady nemajetkové újmy, a náhrady nákladů řízení; ve vztahu mezi těmito žalobci a žalovanou bylo řízení zastaveno (pro nezaplacení soudních poplatků) usnesením ze dne 31. 8. 2021, č.j. 27 C 258/2021-29, jež nabylo právní moci dne 22. 9. 2021. Soud se dále zabýval pouze nárokem samotné žalobkyně, a to i z hlediska rozsahu relevantních žalobních tvrzení a důkazních návrhů.

2. Svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 240 000 Kč žalobkyně odůvodnila traumatem, utrpěným v důsledku nemožnosti uložit urny svých 4 příbuzných z otcovy strany. Jednalo se o urny s popelem takto postupně zesnulých příbuzných žalobkyně: prababička ([jméno] [anonymizováno]), strýc ([jméno] [anonymizováno]), prateta ([jméno] [anonymizováno]) a babička ([jméno] [anonymizováno]). Urny s ostatky se dlouhodobě nacházely v rodinném domě v [část obce], který byl ve vlastnictví otce žalobkyně a zároveň druha žalované ([jméno] [anonymizováno]), jenž dům zdědil po smrti své matky ([jméno] [anonymizováno]) a také se do něj nastěhoval. Po jeho smrti v roce 2009 žalovaná – jeho družka, která s ním v [část obce] žila ve společné domácnosti přibližně od roku 1986 až do jeho smrti – tehdy přerušila veškeré styky s žalobkyní a její rodinou, o úmrtí [jméno] [příjmení] je informovala jen e-mailem a neuvedla je na parte, došlo ke zpřetrhání dosavadních vazeb (kdy žalobkyně sice se svým otcem ani žalovanou dobré vztahy neměla, avšak její děti ano, neboť se jednalo o funkční vztah mezi vnoučaty a dědečkem a /byť nevlastní/ babičkou). Rodina žalobkyně také zjistila, že [jméno] [příjmení] před smrtí“ přepsal“ nemovitý majetek (zejm. rodinný dům v [část obce]) i některý movitý majetek na žalovanou – zřejmě (též) z důvodu obav z reakce rodiny žalovaná kontakt přerušila. Účastníci se ještě viděli na pohřbu [jméno] [příjmení], avšak již spolu nemluvili a žalovaná ukončila veškerou komunikaci. Žalobkyni bylo známo, že ostatky příbuzných jsou dlouhodobě v domě v [část obce] uloženy na nepříliš důstojném místě - na skříních v pokoji ve špatném technickém stavu. Zároveň jí bylo známo, že přáním babičky ([jméno] [anonymizováno]) bylo, aby ostatky její i dalších 3 dříve zesnulých příbuzných byly uloženy do rodinného hrobu na [obec]. Toto přání babičky bylo známo i otci žalobkyně ([jméno] [anonymizováno]), který je však dlouhodobě odmítal respektovat a urny uchovával ve zděděném domě v [část obce]. Z důvodu špatných vztahů mezi žalobkyní a jejím otcem nebylo možné, aby žalobkyně přání babičky splnila za jeho života. Proto se v dubnu 2010 obrátila dopisem na žalovanou, aby jí urny vydala ona. Ta toho však nedbala, a to ani v následujícím období, kdy žalobkyně svou žádost zopakovala ústně na prvním jednání u notáře (ve věci dědictví po [jméno] [příjmení]). Následných sporů (zejm. o neplatnost závěti) se již žalovaná neúčastnila osobně a kontakt se žalobkyní odmítala. Bez úspěchu byla též obdobná výzva žalobkyně, směřovaná žalované prostřednictvím jejího syna, jakož i výzva učiněná v rámci řízení o dodatečném projednání dědictví. Nakonec žalobkyně o povinnost vydat urny žalovanou zažalovala u zdejšího soudu, řízení bylo vedeno pod sp.zn. 5 C 259/2018. Teprve v tomto řízení žalobkyně zjistila, že žalovaná již v roce 2015 sama svévolně uložila předmětné urny s ostatky, jakož i urnu s ostatky [jméno] [příjmení], a to do rodinného hrobu rodiny [příjmení] (tedy rodiny žalované), označeného„ [příjmení] [příjmení] [jméno]“. Nájemcem hrobu dokonce nebyla ani sama žalovaná, nýbrž její bratr, který k nikomu z příbuzných žalobkyně neměl již vůbec žádný vztah. Jelikož byly urny uloženy na veřejném pohřebišti, musela žalobkyně vzít žalobu zpět. O plánovaném uložení uren s ostatky žalovaná žalobkyni neinformovala, když ta by měla zájem se uložení zúčastnit. Žalobkyni tak bylo znemožněno se jakkoli postarat o své blízké, splnit jejich přání a vytvořit pietní místo, kam by ona i její děti jakožto jediní pokrevní žijící příbuzní mohli chodit v rámci piety své blízké vzpomenout. Rodina žalobkyně může těžko chodit na hrob úplně jiného nájemce a úplně jiné, cizí rodiny. Žalobkyni tak vzniklo předmětné trauma, jež jí vykořeňuje od pokrevní rodiny a jež se projevilo (a dodnes projevuje) též na jejím zdravotním stavu, kdy musela navštívit kardiologa a má též psychické problémy. Traumatem bylo zasaženo do jejího práva na soukromí a rodinný život, jedná se navíc o trauma dlouhodobé, jež se bude přenášet na další generace. Podstatnou částí žaloby byl také podrobný popis historie rodinných vztahů, z něhož vyplývá, že žalobkyně měla zejm. ke své babičce ([jméno] [anonymizováno]), ale také pratetě ([jméno] [anonymizováno]) a strýci ([jméno] [anonymizováno]) nadstandardně blízký a vřelý vztah, když po odchodu jejího otce ([jméno] [anonymizováno]) od rodiny (k níž se již nikdy nevrátil a jeho vztah s žalobkyní se neobnovil) byla její matka jako samoživitelka velmi zaměstnána, a tito příbuzní se o žalobkyni vedle matky starali jako její nejbližší rodina. Žalobkyně se (i svým nynějším manželem) se též o babičku starala v době jejího stáří, po skonu všech ostatních příbuzných (s výjimkou otce žalobkyně, který se však se svou matkou nestýkal a nepečoval o ni). Dále žalobkyně popsala zvláštní vztah své rodiny k [obec], když její vzdálenější předci vykonávali na tamním panství pozici správců majetku, a nachází se tam jejich rodinná hrobka v čísle [anonymizováno] oddělení [anonymizováno] pohřebiště, v níž již byly uloženy ostatky prastrýce žalobkyně ([jméno] [anonymizováno]).

3. Ve vyjádření datovaném 19. 9. 2021 navrhla žalovaná žalobu zamítnout. V souvislosti s uložením předmětných čtyř uren žalovanou do rodinného hrobu (v nájmu jejího bratra) nebyla naplněna žádná ze zákonných podmínek vzniku nároku žalobkyně vůči žalované na náhradu nemajetkové újmy. Žalobkyně v prvé řadě nijak neprokazuje svou domnělou újmu ani její vztah k jednání žalované. Ze strany žalované pak nešlo o žádný protiprávní čin, proto ani není možné uvažovat o otázce zavinění. Žalovaná v roce 2015 toliko uložila do hrobu ostatky svého životního partnera ([jméno] [anonymizováno]), jenž zemřel dne 18. 7. 2009, a to společně s ostatky jeho vlastních zesnulých příbuzných. Povinnost informovat o tomto úkonu žalobkyni z žádného právního předpisu nevyplývá. Žalovaná dále doplnila data úmrtí ostatních členů rodiny žalobkyně: prababička ([jméno] [anonymizováno]) zemřela 30. 8. 1953, strýc ([jméno] [anonymizováno]) zemřel 28. 10. 1979, prateta ([jméno] [anonymizováno]) zemřela 25. 9. 1980 a babička ([jméno] [anonymizováno]) zemřela 29. 11. 1981. Je s podivem, že žalobkyně, která měla v souvislosti s uložením ostatků příbuzných do hrobu v roce 2015 (resp. následné nemožnosti uložení provést) utrpět trauma, se uložení nedomáhala po celou předešlou dobu, kdy urny byly v domě jejího otce. V roce 2015 uplynulo od úmrtí jednotlivých příbuzných žalobkyně již 62, 36, 35 a 29 let. Žalobkyně měla nejpozději od roku 1981, kdy zemřela její babička, dostatek času se se svým otcem, před jeho smrtí v roce 2009, dohodnout, jak bude s ostatky naloženo, nikdy jej však v tomto směru nekontaktovala. Stejnou možnost pak měla vůči žalované od roku 2009 do roku 2015. Je pravda, že žalobkyně se na žalovanou obrátila dopisem datovaným dne 21. 4. 2010, v němž žádala o vydání uren, byť toliko dvou z předmětných čtyřech (a to s ostatky [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]). Dopis se nicméně týkal též majetkových sporů mezi účastníky a žalovaná nepovažovala za relevantní se k němu za probíhajícího soudního řízení vyjadřovat. Od té doby žalobkyně již žalovanou o vydání uren nepožádala ani s ní jinak nekomunikovala. Zájem o urny projevila až v roce 2018, kdy bez předchozí výzvy podala vůči žalované žalobu, projednávanou u zdejšího soudu pod sp.zn. 5 C 259/2018, kterou následně vzala zpět. Žalovaná se stala družkou [jméno] [příjmení] v roce 1985 a od roku 1987 žili (též s jejím synem) společně jako rodina ve společné domácnosti. Byl jejím životním partnerem a jejímu synovi byl otcem, byť nikoli biologickým. Rovněž jeho příbuzné pak žalovaná považuje za součást své rodiny. Bratr žalované (MVDr. [jméno] [příjmení]) se svou rodinou bydlel a stále bydlí v [anonymizováno], k.ú. [obec]. Žalovaná se synem i s druhem ([jméno] [anonymizováno]) za bratrem často jezdili a [obec] a jejich okolí si všichni tři zamilovali. Proto se žalovaná rozhodla uložit ostatky [jméno] [příjmení], i ostatky jeho příbuzných, právě na tamější hřbitov (a to se souhlasem svého bratra, který byl nájemcem rodinného hrobu [číslo]). Před umístěním uren nechala žalovaná hrob řádně zrenovovat. K urnám s ostatky se tedy zachovala s náležitou úctou a péčí. Z ničeho neplyne, že by byla povinna (byť z morálního hlediska) o uložení uren informovat žalobkyni. Podaná žaloba je dle názoru žalované v rozporu s dobrými mravy.

4. Na prvním soudním jednání dne 30. 3. 2022 nebylo zahájeno jednání ve věci samé, neboť účastníci z iniciativy soudu projevili zájem o mimosoudní narovnání. To mělo spočívat v dohodě o přesunu předmětných 4 uren s ostatky ze hřbitova v [obec] na hřbitov na [obec] a v ukončení tohoto soudního řízení bez dalších vzájemných nároků. Smírná jednání pak skutečně probíhala, dne 23. 9. 2022 však žalovaná soudu sdělila, že - byť žalobkyně zajistila 20. 5. 2022 souhlas Městského úřadu v Dobříši s uložením uren a žalovaná zajistila 29. 6. 2022 souhlas obce Malotice s vyjmutím uren, o čemž se vzájemně informovaly - žalobkyně poté přestala s žalovanou komunikovat. Podáním ze dne 4. 11. 2022 žalobkyně sdělila, že mimosoudní jednání nebyla úspěšná proto, že žalovaná po žalobkyni požaduje úhradu nákladů s vyjmutím uren z původního hrobu. Jelikož k uložení uren žalovanou došlo protiprávně, žalobkyně má za to, že by neměla nést náklady nad rámec vyzvednutí uren s ostatky a jejich uložení do nového hrobu.

5. Na druhém soudním jednání dne 31. 3. 2023 setrvali účastníci na svých stanoviscích, přičemž stanoviska k možnému smírnému řešení se navzdory snaze soudu nezměnila. Žalobkyně doplnila svá skutková tvrzení v prvé řadě prostřednictvím (až na jednání dne 31. 3. 2023 do spisu založeného) vyjádření ze dne 15. 10. 2021. V něm žalobkyně připomněla svou osobní blízkost k babičce ([jméno] [anonymizováno]) jakož i strýci ([jméno] [anonymizováno]) a pratetě ([jméno] [anonymizováno]), a opětovně připomněla špatný vztah se svým otcem ([jméno] [anonymizováno]), přičemž rovněž uvedení příbuzní měli bližší vztah k žalobkyni než k jejímu otci. Připomněla též, že její otec o svou matku a ostatní příbuzné nejevil za života zájem, a tím spíše se jednalo o zcela cizí lidi pro žalovanou. Ta přesto neváhala jejich ostatky uložit do hrobu své rodiny, byť věděla o zájmu žalobkyně, jako pokrevní příbuzné zesnulých, o jejich ostatky, což je nemorální. Žalobkyně se o ostatky brala vícekrát, než jen dopisem z roku 2010 a v soudním řízení v roce 2018. Opětovně připomněla význam vztahu své rodiny k [obec]. Žalobkyně pro špatný vztah s otcem nemohla za jeho života zajistit uložení uren, přičemž předpokládala, že toto zajistí z piety k příbuzným právě on, když se jako dědic své matky stal vlastníkem nemovitosti, kde byly urny nedůstojně uloženy. V dědickém řízení po otci žalobkyně bylo prokázáno, že je jeho dědičkou v zákonné posloupnosti, a tak se legitimně domnívala, že jí bude po jeho smrti umožněno s urnami naložit, což jí však bylo postupem žalované znemožněno. Rodina má právo na společné setrvání nejen za života, ale i po smrti. Nad rámec písemného vyjádření žalobkyně připomněla, že zesnulé osoby neměly žádný vztah k místu uložení a ani žalobkyně a její příbuzní nemají žádný vztah k hrobovému místu, kde jsou urny uloženy. Došlo k zásahu do práva žalobkyně na pietu a o oprávněnosti takto konstruovaného nároku svědčí mimo jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 2782/2007, které takový zásah charakterizuje jako zásah do osobnostního práva na soukromí. Žalobkyni bylo způsobeno trauma, které se negativně projevilo též na jejím zdraví. Co se týká možného přesunu uren do hrobu na [obec], žalovaná nebyla ochotna poskytnout dostatečnou součinnost, tak, jak žalobkyně požadovala. Žalovaná na jednání uvedla, že ačkoli ona učinila potřebné úkony i nad rámec dohody na předchozím jednání, žalobkyně k přesunu ostatků do druhého hrobu nepřistoupila, neboť nebyla ochotna na to vynaložit finanční prostředky. Od úmrtí prvního z předmětných příbuzných uplynulo již 60 let, avšak žalobkyně ve věci uložení ostatků ničeho neučinila. Pokud tak následně učinila žalovaná, učinila tak s náležitou úctou, řádným způsobem, a do hrobu, který nechala zrenovovat s nemalými náklady. Uvedla, že účastníci ani dříve v zásadě nebyli v kontaktu, a kromě dopisu z roku 2010 mezi nimi neprobíhala komunikace; žalovaná ani nespatřovala důvod žalobkyni o uložení uren do hrobu informovat. Urny jsou uloženy na veřejném pohřebišti v souladu se zákonem o pohřebnictví, a to v hrobě, který byl zrenovován; hrob je přístupný každému, tedy i žalobkyni a jejím dětem.

6. Soud provedl k důkazu fotografie (neznámého data) hrobu, v němž jsou uloženy předmětné ostatky Hrob je umístěn na hrobovém místě [anonymizováno], náhrobek, dekorativní sloup i hrobní deska jsou vyrobeny z mramoru a působí honosně. V horní části náhrobku je proveden nápis„ [příjmení] [příjmení] – [anonymizováno]“, ve střední části, pod dekorativním reliéfem, jsou jména a data narození a úmrtí paní [jméno] [příjmení] a MUDr. [jméno] [příjmení], a dále nápis„ [příjmení] [příjmení] – [anonymizováno]“; ve spodní části citát„ Nikdy není zapomenut kdo byl milován“. Hrob působí důstojně a je zjevně umístěn na veřejně přístupném místě v rámci veřejného pohřebiště, na hrobu jsou květiny, lucerna a svíčka. Dále soud provedl důkaz dopisem ze dne 21. 4. 2010 (včetně podacího lístku). Z něj soud zejména zjistil, že žalobkyně se jím obrátila na žalovanou ve věci svého zájmu o dohodu, jak bude naloženo s věcmi babičky žalobkyně ([jméno] [anonymizováno]); dopis byl odeslán 28. 4. 2010. Žalované nabídla odkup rodinných památek, a dále uren babičky ([jméno] [anonymizováno]) a strýce ([jméno] [anonymizováno]), aby konečně mohli v klidu spočinout ve společném hrobě. Dále nabídla odkup části parcely (vztahující se zjevně k domu v [část obce]). V dopise apelovala na slušné a čestné řešení, zdůrazňovala svůj blízký vztah k babičce ([jméno] [anonymizováno]) a její památku, jakož i to, aby bylo postupováno v souladu s babiččiným přáním. V případě vyhovění nabídce se žalobkyně zavázala vzít zpět všechny žaloby, které proti ní podala. Konečně soud provedl důkaz fotografií (neznámého data), o níž obě strany shodně prohlásily, že je na ní zachyceno místo uložení předmětných uren v domě v [část obce]. Místnost je plná starého oblečení, krabic, svítidel, a dalšího nepořádku (s výjimkou dvou zachovalých skříní, které jsou však nepořádkem zavaleny). Na zdi je patrná veliká vlhká skvrna, v rohu je oprýskaná omítka a pavučiny. Na zadní skříni jsou patrné dva objekty, které by mohly být urnami.

7. Podstatná část skutkových tvrzení, významných pro rozhodnutí ve věci, byla mezi účastníky nesporná, lišila se v zásadě jen jejich interpretace. Soud tak vzal za svá skutková zjištění, že žalobkyně je příbuznou předmětných zesnulých osob: prababička ([jméno] [anonymizováno] / [jméno] [příjmení]), zesnulá [datum], strýc ([jméno] [anonymizováno]), zesnulý [datum], prateta ([jméno] [anonymizováno] / [příjmení]), zesnulá [datum], babička ([jméno] [anonymizováno]), zesnulá [datum]. Žalobkyně byla dcerou a žalovaná dlouholetou družkou [jméno] [příjmení] (syna [jméno] [příjmení]), zesnulého [datum]. Urny s ostatky všech zesnulých byly postupně ukládány v domě v [část obce], jenž nejprve patřil paní [jméno] [příjmení], poté [jméno] [příjmení] a nakonec žalované (přinejmenším z hlediska faktické dispozice, soud se otázkou vlastnického práva nezabýval, neboť to nebylo pro rozhodnutí významné). V roce 2015 žalovaná uložila urny s ostatky všech pěti zesnulých do hrobu v [obec], jenž byl v nájmu jejího bratra. O plánu tohoto postupu ani o jeho následné realizaci žalovaná žalobkyni neinformovala, a to až do doby soudního řízení o vydání uren s ostatky zesnulých příbuzných žalobkyně (s výjimkou ostatků [jméno] [příjmení]), zahájeného v roce 2018. Vztah žalobkyně a jejího otce ([jméno] [anonymizováno]) byl špatný, v zásadě spolu po mnoho let nekomunikovali; žalobkyně neudržovala za života svého otce žádné styky ani s žalovanou.

8. Zbývající důkazní návrhy soud pro nadbytečnost zamítl. Co se týká důkazních návrhů žalobkyně v žalobě, pak nebylo důvodu nevěřit jejímu tvrzení, že měla k zesnulým příbuzným (přinejmenším k babičce) nadstandardně blízký vztah, a žalovaná toto ostatně ani nepopírala. S ohledem na právní hodnocení věci (viz dále) bylo navíc bližší důkazní zkoumání nadbytečné. Obdobné platí o příčinách špatného vztahu žalobkyně k jejímu otci ([jméno] [anonymizováno]). Otázka vztahu žalované k dětem žalobkyně byla po částečném zastavení řízení irelevantní. Skutečnost, že pokrevní příbuzní [jméno] [příjmení] nebyli žalovanou uvedeni na jeho parte, opět nebyla žalovanou sporována, a navíc pro rozhodnutí ve věci neměla význam. Co se týká důkazního návrhu spisem zdejšího soudu sp.zn. 5 C 259/2018 (o vydání uren s ostatky), žalobkyně na jednání dne 31. 3. 2023 k výslovnému dotazu soudu uvedla, že tento důkaz má sloužit k prokázání toho, že ostatky všech příbuzných jsou skutečně uloženy v předmětném hrobě a že o jejich uložení se žalobkyně dozvěděla až v rámci tohoto řízení. Jednalo se tak o důkazní návrh k prokázání skutečností, které již byly dostatečně zjištěny z nesporných tvrzení účastníků (viz výše). Co se týká důkazního návrh žalované ve vyjádření k žalobě (holografní závěť [jméno] [příjmení]), pak ten měl směřovat k prokázání skutečnosti, že žalobkyně neudržovala se svým otcem, ani s žalovanou rodinné či jiné osobní vazby. Opět tak jde o důkazní návrh k prokázání skutečnosti, která již byla dostatečně zjištěna z nesporných tvrzení účastníků (viz výše). Co se týká důkazních návrhů žalobkyně na jednání dne 31. 3. 2023, pak navržené svědecké výslechy měly směřovat v prvé řadě k objasnění vztahu žalobkyně k zesnulým příbuzným a dalších vztahů v rodině. Tyto okolnosti měl soud částečně za již dostatečně zjištěné, částečně je nepovažoval za relevantní pro rozhodnutí ve věci (obdobné platí pro důkazní návrh spisem Okresního soudu v Teplicích sp.zn. 21 C 37/2020) Dále měly směřovat k doložení dopadů jednání žalované na žalobkyni – to považoval soud za nadbytečné s ohledem na právní hodnocení věci (viz dále), což platí též pro důkazní návrh účastnickým výslechem žalobkyně a důkazní návrh e-mailovou korespondencí s ošetřující lékařkou žalobkyně. Fotografii hrobu ostatních příbuzných nepovažoval soud za významnou, neboť neměl pochybnosti o tom, že žalobkyně o něj řádně pečuje, a že má zájem na tom obstarávat též hrob příbuzných, projednávaných v tomto řízení (o tom ostatně dostatečně svědčí již dříve podaná žaloba o vydání uren s ostatky). Konečně co se týká dědického spisu sp.zn. 13 D 700/2009, pak to, že žalovaná nepozvala dceru žalobkyně na pohřeb [jméno] [příjmení] a ani ji o jejím úmrtí neinformovala je po částečném zastavení řízení irelevantní. Zda se žalobkyně pokoušela se žalovanou domluvit na vydání uren s ostatky i jindy, než dopisem ze dne 21. 4. 2010, je sice otázkou mezi účastníky spornou, s ohledem na formu uplatnění však nikoli významnou pro rozhodnutí ve věci (viz dále).

9. Provedené důkazy soud hodnotil dle § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o.s.ř.“), přičemž pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, když skutková tvrzení činil též z nesporných skutkových tvrzení (§ 120 odst. 3 o.s.ř.).

10. Dle § 82 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o.z.“), člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek. Dle § 82 odst. 2 o.z., po smrti člověka se může ochrany jeho osobnosti domáhat kterákoli z osob jemu blízkých. Dle § 92 odst. 1 o.z., lidské tělo je pod právní ochranou i po smrti člověka. Naložit s lidskými pozůstatky a s lidskými ostatky způsobem pro zemřelého nedůstojným se zakazuje. Dle § 92 odst. 2 o.z., nejsou-li lidské ostatky uloženy na veřejném pohřebišti, má na jejich vydání právo osoba, kterou člověk před svou smrtí výslovně určil; jinak postupně jeho manžel, dítě nebo rodič, a není-li žádný z nich nebo odmítnou-li ostatky převzít, převezme je jeho dědic. Dle § 114 odst. 1 o.z, člověk je oprávněn rozhodnout, jaký má mít pohřeb. Nezanechá-li o tom výslovné rozhodnutí, rozhodne o jeho pohřbu manžel zemřelého, a není-li ho, děti zemřelého; není-li jich, pak rozhodnou rodiče a není-li jich, sourozenci zemřelého; nežijí-li, pak rozhodnou jejich děti a není-li ani jich, pak kterákoli z osob blízkých; není-li žádná z těchto osob, pak rozhodne obec, na jejímž území člověk zemřel. Dle § 2910 věta první o.z., škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Dle § 2951 odst. 2 o.z., nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. Dle § 2956 o.z., vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy. Dle § 2 zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví (dále též jen „zákon o pohřebnictví“), se pro jeho účely rozumí dle písm. c) lidskými pozůstatky tělo zemřelého a jiné lidské pozůstatky; dle písm. d) lidskými ostatky lidské pozůstatky po pohřbení; dle písm. e) pohřbením uložení lidských pozůstatků do hrobu nebo hrobky na pohřebišti nebo jejich zpopelnění v krematoriu; dle písm. f) veřejným pohřebištěm prostor určený k pohřbení lidských pozůstatků nebo uložení lidských ostatků v podobě míst pro hroby a hrobky nebo úložiště jednotlivých uren nebo rozptylové či vsypové louky nebo jejich kombinace. Dle § 16 věta první zákona o pohřebnictví, provozování veřejného pohřebiště je službou ve veřejném zájmu zajišťovanou obcí v samostatné působnosti nebo registrovanou církví nebo náboženskou společností (dále jen "provozovatel pohřebiště").

11. Soud se nejprve zabýval obecnou právní povahou žalobou uplatněného nároku. Žalobkyně zcela jednoznačně uvedla, že se jedná o nárok na náhradu nemajetkové újmy, spočívající v zásahu do jejích vlastních osobnostních práv (na soukromí a rodinný život), že tato újma vznikla jí osobně a že ji žádá nahradit v penězích. Tím bylo bez jakýchkoli pochyb vymezeno, že se nejedná o nárok z tzv. postmortální ochrany osobnosti zesnulého (zesnulých) ve smyslu § 82 odst. 2 o.z. Nárok na postmortální ochranu zesnulého může uplatnit jakákoli osoba blízká, jedná však v pozici kvazizástupce zesnulého, do jehož osobnostních práv bylo (byť po jeho smrti) zasaženo. V takovém případě též nevzniká újma osobě blízké, a právo plynoucí z této ochrany může být uplatňováno jen žalobami na nepeněžitá plnění (typicky negatorní či restituční žalobou), nikoli satisfakční žalobou na zaplacení peněžní částky (v podrobnostech viz TŮMA, Pavel. § 82 (Nároky ze zásahu do osobnosti člověka). In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 328.). Jelikož se nejedná o nárok z postmortální ochrany, byla též v zásadě nevýznamná otázka přání babičky žalobkyně ([jméno] [anonymizováno]) kde mají být její ostatky uloženy, neboť případný zásah do jejích osobnostních práv není předmětem řízení (bez ohledu na to, že k prokázání této skutečnosti žalobkyně neoznačila žádný důkaz, i že přání měla vyslovit pouze babička, nikoli ostatní z předmětných příbuzných). Bez právního významu je v tomto směru ustanovení § 114 o.z., které se dotýká pohřbu a nikoli uložení ostatků (v podrobnostech viz TŮMA, Pavel. § 114 (Pohřeb). In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 421, marg. č. 4) Dále žalobkyně uváděla, že v důsledku utrpěného traumatu došlo též ke zhoršení jejího zdravotního stavu. S ohledem na zcela jednoznačné vymezení žalovaného nároku jako nároku na náhradu (toliko) nemajetkové újmy ze zásahu do osobnostních práv soud tato tvrzení posoudil jakožto tvrzení směřující k vykreslení intenzity zásahu (a tedy atributu významného pro určení výše náhrady nemajetkové újmy), nikoli jako modifikaci žalobního nároku na nárok na náhradu škody na zdraví. Soud tedy žalobu posuzoval jako žalobu o zaplacení zadostiučinění v penězích dle § 2951 odst. 2 o.z. ve spojení s § 82 odst. 1 o.z., § 2910 o.z. a § 2956 o.z.

12. Rovněž v oblasti práv na ochranu osobnosti je zásadně podmínkou odpovědnosti protiprávnost jednání škůdce (v podrobnostech viz TŮMA, Pavel. § 82 (Nároky ze zásahu do osobnosti člověka). In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 329, marg. č. 2). Projednávaná žaloba vychází primárně z konstrukce porušení práva žalobkyně na vydání ostatků konkrétních 4 příbuzných, a z něho plynoucí nemožnosti uložit tyto ostatky dle přání žalobkyně. Je správným závěr, že právo na vydání ostatků dle § 92 odst. 2 o.z. zaniká, jsou-li ostatky uloženy na veřejném pohřebišti. To ovšem nevylučuje vznik odpovědnosti za zásah do osobnostního práva osoby, jíž předtím právo na vydání ostatků svědčilo a bylo neoprávněně porušeno. Zde je však třeba připomenout, že okruh osob, jimž svědčí právo na vydání ostatků, je v § 92 odst. 2 o.z. stanoven taxativně. V řízení nebylo tvrzeno, že by některá ze zesnulých osob určila osobu, které se mají její ostatky vydat, proto nastupují v zákonem stanovené posloupnosti manžel, dítě nebo rodič, a nakonec dědic. Projednávaný zásah se netýká ostatků otce žalobkyně a druha žalované ([jméno] [anonymizováno]), kdy by žalobkyni svědčil nárok na vydání jeho ostatků jakožto dítěti zesnulého. Ani žalobkyně, ani žalovaná pak nejsou žádnou z osob vyjmenovaných v § 92 odst. 2 o.z. ve vztahu k předmětným 4 zesnulým. Předmětné ustanovení nehovoří o potomcích, ale o dětech, a pokud hovoří o dědicích, pak se jedná o dědice té které zesnulé osoby. Žádný z účastníků přitom netvrdil, že by on sám byl dědicem některého z předmětných 4 zesnulých. Ze skutkových tvrzení stran lze ostatně dovozovat, že zesnulé osoby dědily určitým způsobem navzájem, a že dědicem poslední zesnulé z rozhodné čtveřice ([jméno] [anonymizováno]) byl její syn ([jméno] [anonymizováno]). Nárok na vydání ostatků je ryze osobnostním právem, a tedy není předmětem dědického nároku a smrtí oprávněné osoby zaniká. Nárok [jméno] [příjmení] na vydání ostatků [jméno] [příjmení] (které měl nicméně po celou dobu v držení) tak nemohl přejít na jeho dědice, a tedy ani na jednoho z účastníků (proto je též pro rozhodnutí ve věci irelevantní konečný výsledek dědického řízení po [jméno] [příjmení]). Tím spíše pak na žádného z účastníků nemohlo přejít ani právo na vydání ostatků zbylých tří příbuzných [jméno] [příjmení], kteří zemřeli ještě před jeho matkou. Z popsaných důvodů tak skutečnost, že žalovaná v roce 2015 uložila ostatky 4 příbuzných žalobkyně do hrobu v rozporu s přáním žalobkyně, ignorovala její předchozí žádost o vydání ostatků a znemožnila domáhat se právní cestou jejich pozdějšího vydání (neboť byly uloženy na veřejné pohřebiště) nepředstavuje porušení práva žalobkyně na jejich vydání, neboť toto právo ve smyslu § 92 odst. 2 o.z. žalobkyni nikdy nesvědčilo.

13. Kromě přímého porušení práva žalobkyně na vydání ostatků dle § 92 odst. 2 o.z. žalobkyně v žalobě uplatňovala též obecnější porušení svých osobnostních práv na soukromí a rodinný život. Jelikož právo na ostatky předmětných 4 osob nesvědčilo nejen žalobkyni, ale ani žalované, bylo třeba posoudit, zda jí provedené uložení ostatků do jí vybraného hrobu (oproti přání žalobkyně) mohlo představovat protiprávní zásah jiný, než dle § 92 odst. 2 o.z.. Není totiž možno odhlédnout od skutečnosti, že žalobkyně je pokrevním příbuzným předmětných osob, zatímco žalovaná nikoli. Soud přitom neměl žádných pochybností o tvrzení žalobkyně (jež ani žalovaná nijak nezpochybňovala), že žalobkyně měla navíc ke třem z předmětných osob velmi blízký vztah, a že žalovaná naopak tyto osoby neznala. Dle § 92 odst. 1 o.z. platí, že naložit s lidskými pozůstatky a s lidskými ostatky způsobem pro zemřelého nedůstojným se zakazuje. V řízení byla nesporná (a též důkazně prokázaná) skutečnost, že předmětné ostatky byly dlouhodobě uloženy ve zcela nevhodných a zejména nedůstojných podmínkách, na skříni v zanedbaném pokoji v rodinném domě. Tomuto protiprávnímu stavu nebyla žalobkyně dlouhodobě schopna zabránit. Pokud žalovaná po smrti svého druha následně zajistila pro jejich uložení hrob na veřejném pohřebišti, který nechala vkusně zrenovovat a označila jej rodinnými jmény zesnulých, postupovala v souladu s § 92 odst. 1 o.z., neboť tak napravovala dlouhodobý protiprávní stav. Jestliže žalobkyně neměla žádný zájem o ostatky svého otce, je logické, že o jejich uložení rozhodla žalovaná jako jeho životní partnerka. Za dané situace lze považovat za souladný s § 92 odst. 1 o.z. postup žalované v tom směru, že ostatky jeho příbuzných nechala uložit do stejného hrobu, jako ostatky jeho, a to i za situace, kdy zřejmě jeho vztahy k těmto jeho příbuzným nebyly ideální (nebyl však tvrzen konfliktní vztah, tak, jako se žalobkyní). Okolnost, kdo byl nájemcem hrobového místa, je pak zcela irelevantní, nebylo-li z tohoto důvodu tvrzeno faktické ohrožení piety zesnulých. Skutečnost, že žalovaná svým postupem plnila zákonnou povinnost dle § 92 odst. 1 o.z., dle názoru soudu vylučuje jeho posouzení jako protiprávního.

14. Navzdory výše uvedenému nelze odhlédnout od toho, že jednání žalované vůči žalobkyni bylo morálně pochybné. Žalovaná věděla o zájmu žalobkyně o ostatky jejích příbuzných (přinejmenším dvou z nich), což plyne z nesporných skutečností týkajících se dopisu ze dne 21. 4. 2010. Žalovaná přitom netvrdila žádný svůj vlastní zájem na uložení ostatků předmětných 4 příbuzných žalobkyně, a netvrdila ani, že by o společné uložení se svými příbuznými měl kdy zájem [jméno] [příjmení]. Netvrdila ani to, že by žalobkyně např. neposkytla součinnost s převzetím uren. Předání uren žalobkyni by ostatně vyřešilo protiprávní stav ve smyslu § 92 odst. 1 o.z., resp. by přinejmenším žalovanou z tohoto problému vyvázalo. Za morálně nevhodné lze jednoznačně označit též to, že o místě a času uložení ostatků žalovaná žalobkyni neinformovala ani předem, ani následně, a to až do okamžiku, kdy tak učinila čistě v rámci své procesní obrany v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp.zn. 5 C 259/2018. Soud se však nedomnívá, že by amorálnost postupu žalované dosahovala takové intenzity, že by zakládala protiprávnost, resp. že by byla způsobilá zasáhnout do osobnostních práv žalobkyně takovou intenzitou, kdy by bylo na místě zásah kompenzovat cestou finančního zadostiučinění. Ne každé nemorální jednání je postižitelné cestou práva, a ne každý zásah do osobnostních práv je napravitelný cestou práva.

15. V prvé řadě je třeba souhlasit se žalovanou v tom směru, že žalobkyně před podáním této žaloby neprojevovala zájem o ostatky svých příbuzných tak intenzivně, jak by odpovídalo jí tvrzené závažnosti zásahu, a lze se domnívat, že podání žaloby má přinejmenším z části nátlakový charakter. Co se týká prababičky žalobkyně ([jméno] [anonymizováno] dle žalobkyně, [jméno] [příjmení] dle žalované), pak ta zemřela ještě před narozením žalobkyně, a nelze tak dovozovat újmu související s blízkým osobním vztahem. Co se týká pratety žalobkyně ([jméno] [anonymizováno] dle žalobkyně, [jméno] [příjmení] dle žalované), pak v jediné písemné výzvě žalobkyně vůči žalované, týkající se vydání ostatků (dopis ze dne 21. 4. 2010) se o této ani nehovoří. Co se týká babičky žalobkyně ([jméno] [anonymizováno]) a strýce žalobkyně ([jméno] [anonymizováno]), pak o jejich ostatcích se sice v dopise ze dne 21. 4. 2010 hovoří, avšak jen na jednom místě, a to ještě v rámci více požadavků, týkajících se movitých rodinných památek a dalších majetkových návrhů. Zásadní je pak zejména to, že ostatky se ke dni jejich uložení nacházely v nedůstojném prostředí v rodinném domě 62, 36, 35 a 34 (zde žalovaná nesprávně uvádí“ jen“ 29) let. Žalobkyně sama uvedla, že ve věci jejich důstojného uložení byla zcela pasivní přinejmenším do roku 2009, kdy zemřel její otec; již tehdy byly ostatky v daném prostředí 56, 30, 29 a 28 let. Tři příbuzní, kteří zemřeli za života žalobkyně, pak zemřeli v době, kdy již žalobkyně byla zletilá ([číslo]) a mohla se bez účasti dalších osob zasazovat o důstojné uložení ostatků již od jejich úmrtí. Soud samozřejmě zcela vnímá, že s ohledem na špatný vztah s otcem by byly snahy žalobkyně v tomto směru pro ni velmi stresující. Nynější tvrzená enormní závažnost újmy do osobnosti žalobkyně, v souvislosti s jiným než jí preferovaným uložením ostatků, vyčíslovaná částkou 240 000 Kč na nemajetkové újmě, však v tomto směru vzbuzuje důvodné pochybnosti. Ty jsou dále potvrzovány pasivitou žalobkyně i po úmrtí jejího otce. Sama potvrdila, že dopis ze dne 21. 4. 2010 (který navíc neobsahuje ani kategorickou výzvu k vydání 2 v ní zmíněných uren a další 2 urny v něm nejsou zmíněny vůbec, a zároveň je zájem žalobkyně formulován toliko tak, aby [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] byli uloženi ve společném hrobě, k čemuž však nakonec došlo) byl jedinou písemnou snahou o získání ostatků až do podání žaloby v roce 2018. Soud nepovažoval za podstatné důkazně ozřejmit, kolikrát žalobkyně se svým požadavkem oslovila žalovanou ústně či kolikrát se o to marně pokusila. Míra této i jen tvrzené snahy by opět neodpovídala tvrzenému zásahu do osobnostních práv, resp. jeho tvrzené intenzitě. Ostatně pokud žalovaná nereagovala vstřícně ani na písemný zájem v dubnu 2010, a byly-li vztahy účastníků dlouhodobě špatné (o čemž svědčí další vedená řízení), těžko bylo lze očekávat změnu na základě ústních apelů, a bylo případně na místě domáhat se řešení jednoznačnou písemnou výzvou a pak případnými právními kroky; k tomu však žalobkyně přistoupila až v roce 2018, tedy 9 let po úmrtí otce a 8 let po poslední (jediné) písemné výzvě. Nyní projednávaná žaloba pak byla podána až 2 roky po skončení řízení o vydání uren s ostatky. Určitý (byť ryze doplňkový) význam pak soud shledal též v okolnosti, že žalovaná v průběhu smírných jednání byla vstřícná realizaci přesunu ostatků všech 4 předmětných příbuzných z hrobu v [obec] do hrobu na [obec], a za tímto účelem též poskytla žalobkyni odpovídající součinnost. Žalobkyně však na tuto variantu nakonec nepřistoupila pro finanční náklady spojené s vyzvednutím uren s ostatky ze stávajícího hrobu. Její argumentace předchozím nemorálním postupem žalované je samozřejmě zcela na místě, to ovšem nic nemění na skutečnosti, že u ní finanční či vnitřní morální překážky převýšily nad možností zhojení tvrzeného traumatu, vyčísleného na 240 000 Kč.

16. Rovněž další okolnosti věci žalobnímu nároku nesvědčí. Žalobkyně sama potvrdila, že pohřbu svého otce přítomna byla, byť na něj zřejmě nebyla žalovanou pozvána; otázka její přítomnosti na pohřbech 3 z předmětných příbuzných, kteří zemřeli za jejího života (a v době její zletilosti), nebyla předmětem řízení, každopádně k těmto pohřbům došlo dávno předtím, než se vůbec žalovaná seznámila se [jméno] [příjmení], a případná absence žalobkyně na těchto pohřbech nemůže jít k její tíži. Podstatná je v tomto směru též definice pohřbu dle zákona o pohřebnictví, která je souladná s vnímáním v běžné společnosti. V případě pohřbu žehem se jedná o poslední rozloučení se zesnulým již v krematoriu, a následné případné uložení ostatků do hrobu má již mnohem méně symbolický a spíše technický charakter (čímž se pohřeb žehem zásadně liší od pohřbu uložením lidských pozůstatků do hrobu nebo hrobky). Samotná nepřítomnost žalobkyně u faktického aktu uložení uren s ostatky do hrobu, zaviněná žalovanou - která ji o tom v rozporu se zásadami slušnosti neinformovala - je tak sice žalované v morální rovině přičitatelná k tíži, ovšem v zásadně menší míře, než by tomu bylo v případě (teoretické) žalovanou zaviněné nepřítomnosti žalobkyně na pohřbech (viz výše). Zcela zásadní je dále okolnost, že žalovaná ostatky uložila nejenže do důstojného a řádně označeného hrobu, ale zejména tak učinila na veřejném pohřebišti, a to ve stejném (Středočeském) kraji, jako se nachází rodinný hrob žalobkyně. Žalobkyni a její rodině tak nic nebrání v tom své předky dle vlastí potřeby navštěvovat a prokazovat jim pietní úctu, jakkoli žalobkyně v žalobě tvrdí opak. Je třeba zdůraznit, že naopak teprve uložením na veřejném pohřebišti v roce 2015 se tato možnost žalobkyni otevřela, když předtím k ostatkům, uloženým v domě jejího otce a později žalované, neměla volný přístup po celých 28 let. Žalovaná opět postupovala nemorálně, pokud žalobkyni ani ex post o místě uložení ostatků po roce 2015 neinformovala, a ta se o něm dozvěděla až v rámci řízení o jejich vydání na základě žaloby z roku 2018. V kontextu výše uvedeného se však opět toto nemohlo významným způsobem promítnout do práv žalobkyně, pro níž nebylo faktického rozdílu v nemožnosti prokazovat ostatkům předků pietní úctu pro jejich (domnělou) přítomnost v domě žalované na jedné straně a pro jejich (skutečnou, avšak žalobkyni neznámou) přítomnost na hřbitově v [obec] na straně druhé. Amorální postup žalované tak nemohl způsobit zásah do práv žalobkyně.

17. V širším kontextu soud podotýká, že zákonodárce zjevně nepřikládá osudu lidských ostatků po pohřbu zásadnější význam v soukromoprávní rovině. O tom svědčí v prvé řadě konstrukce práva na jejich vydání dle § 92 odst. 2 o.z., které je jednak vždy definitivně vyčerpáno uložením ostatků na veřejném pohřebišti (lhostejno kdy a kým k uložení došlo), a dále jeho význam umenšuje taxativně vymezený výčet oprávněných osob. Tento výčet je navíc značně užší, než výčet oprávněných osob u jiných souvisejících institutů (např. u postmortální ochrany dle § 82 odst. odst. 2 o.z. či u osob oprávněných rozhodovat o pohřbu dle § 114 odst. 1 o.z.). Při určení pořadí osob oprávněných pak zákonodárce ani neřeší otázku kvality vztahu konkrétních osob vůči zesnulému (právo bude např. svědčit pozůstalému manželovi, i kdyby s ním zesnulý nežil a měl s ním špatné vztahy, a naopak žil po mnoho let s milovaným druhem, pokud zesnulý před smrtí výslovně neurčil jinak, což se však běžně nestává). Tyto okolnosti jednoznačně svědčí o zájmu zákonodárce jednak minimalizovat soukromoprávní spory týkající se ostatků, jednak motivovat k co možná nejdřívějšímu uložení ostatků na veřejné pohřebiště bez právních ohledů na to, kdo tak učiní. Jedná se přitom o jediné ustanovení občanského zákoníku, řešící právní vztahy k lidským ostatkům inter partes. Povahu zájmu zákonodárce ve věci ostatků v soukromoprávní rovině dále vystihuje § 92 odst. 1 o.z., kdy základem právní úpravy erga omnes je pouze zamezit nedůstojnému nakládání s ostatky. Právo z tohoto zákazu plynoucí je pak speciálním druhem osobnostního práva zesnulého, jehož se mohou na základě institutu postmortální ochrany (§ 82 odst. 2 o.z.) domáhat všechny osoby blízké. Další právní úpravu ostatků již zákonodárce ponechává právu veřejnému (zejm. zákonu o pohřebnictví), čímž dále podtrhuje svůj zájem na maximálním vyloučení právních vztahů k nim z rámce práva soukromého (což dále souvisí s doktrínou vyloučení lidských ostatků z úpravy věcných práv). Jestliže sám zákonodárce připisuje lidským ostatkům takto malý soukromoprávní význam (je-li s nimi nakládáno důstojně), lze těžko ukládat povinnost zvýšeného zájmu soukromým osobám, a případná související morální pochybení tak mohou zakládat soudně uplatnitelné nároky jen zcela výjimečně. Takové výjimečné okolnosti soud v projednávané věci neshledal, když – jak již bylo uvedeno – žalovaná s ostatky naložila důstojně, žalobkyni z možnosti navštěvovat hrob s ostatky nevyloučila a z předchozího (ne) konání žalobkyně nemohla předpokládat nyní žalobkyní tvrzené zásadní poškození jejích osobnostních práv.

18. Konečně co se týká žalobkyní odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 2782/2007, pak jeho závěry (aplikující předchozí občanskoprávní úpravu dle zákona č. 40/1964 Sb.) jsou sice správné, zejména skutkové okolnosti jsou však zásadně odlišné. Ve věci řešené v předmětném judikátu totiž bylo naloženo s věcmi zesnulého syna tamější žalobkyně nedůstojným způsobem, v krátké časové návaznosti na jeho úmrtí, a osobou, která neměla k zesnulému jakýkoli vztah. V nyní projednávané věci s ostatky nebylo naloženo nedůstojně (naopak, jednáním žalované byl protiprávní nedůstojný stav napraven), k nakládání s ostatky došlo v řádech desetiletí od úmrtí jednotlivých osob, a žalovaná nakládala s ostatky příbuzných svého životního partnera (byť je osobně neznala). Zejména však likvidací věcí ve věci řešené Nejvyšším soudem došlo k nenapravitelné ztrátě možnosti piety, zatímco v nyní řešené věci je hrob s předmětnými ostatky volně (a tedy i žalobkyni a její rodině) přístupný k vykonávání pietních úkonů.

19. Soud tedy dospěl k závěru, že žalovaná neučinila protiprávní zásah do osobnostních práv žalobkyně. I když žalovaná jednala nemorálně, míra amorálnosti nedosahovala takové intenzity, kterou by bylo zasaženo do osobnostních práv žalobkyně v míře právem postižitelné, přičemž i kdyby tomu tak bylo, nebyl by založen nárok na zadostiučinění v peněžní formě (přičemž jiné formy zadostiučinění se žalobkyně nedomáhala, čímž je soud vázán). Proto soud žalobu výrokem I. zcela zamítl.

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 500 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 1 500 Kč představující 300 Kč za každý z pěti úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky. Třídenní lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 věta první o.s.ř.