27 C 47/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl samosoudkyní JUDr. Andreou Höllgeovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného zastoupený advokátkou Jméno advokátky , jako opatrovnicí, sídlem adresa o zaplacení 20 625,15 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 10. 2. 2021 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 18 125,15 Kč,kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 664,61 Kč,kapitalizovaný úrok ve výši 2 740,12 Kč,zákonný úrok z prodlení z částky 12 279,9 Kč od 19. 12. 2020 do 9. 2. 2021,zákonný úrok z prodlení z částky 9 779,9 Kč od 10. 2. 2021 do zaplacení,úrok 29 % ročně z částky 12 279,9 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení,se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 20 625,15 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně společností , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále jen původní věřitel), smlouvu o spotřebitelském úvěru a to dne 21. 1. 2019, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, . Původní věřitel prověřil schopnost žalovaného úvěr splácet a poskytl mu peněžní prostředky ve výši 22 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši 19 017 Kč, tvořeným kapitalizovanými úroky za půjčené peněžní prostředky za dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3 935 Kč, s úrokovou sazbou 29 % ročně, poplatkem za zpracování, doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 8 596 Kč, a poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortního splácení ve výši 6 486 Kč. Celkovou částku měl žalovaný zaplatit v 60 týdenních (sedmidenních) splátkách po 684 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 16. 3. 2020. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, poslední splátku zaplatil dne 11. 8. 2019. Žalovaný na svůj dluh uhradil celkem 19 500 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobkyni smlouvou ze dne 18. 12. 2020 s účinností ke dni 5. 1. 2021. Žalobkyně se tak domáhala na žalovaném zaplacení částky 20 625,15 Kč sestávající se z dlužné jistiny ve výši 12 279,90 Kč a dlužné částky poplatku ve výši 8 345,25 Kč. Dále úroku ve výši 29 % ročně, který za období od 17. 3. 2020 do 18. 12. 2020 kapitalizovala ve výši 2 740,12 Kč a úroku z prodlení, který za období od 19. 8. 2019 do 18. 12. 2020 kapitalizovala ve výši 1 664,61 Kč.

2. Podáním ze dne 17. 4. 2025 žalobkyně doplnila, že původní věřitel splnil svou zákonnou povinnost ve smyslu § 84 až § 89 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy o zápůjčce, kdy byl dotazován na své rodinné majetkové, pracovní a jiné poměry, a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Současně si z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku ověřila, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Žalovaný převzal v hotovosti celou částku sjednané zápůjčky v den podpisu, tj. dne 21. 1. 2019. Žalovaný celkem uhradil 19 500 Kč, přičemž část těchto plateb ve výši 9 779,90 Kč byla použita na částečnou úhradu poplatku a zbývající část plateb ve výši 9 720,10 Kč byla použita na částečnou úhradu jistiny.

3. Usnesením ze dne 5. 6. 2024 č. j. , spisová značka, soud žalovanému ustanovil pro toto řízení opatrovníka podle § 29 odst. 3 a 4 o. s. ř.

4. Podáním ze dne 26. 7. 2024 opatrovník žalovaného namítal, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému spotřebitelský úvěr, aniž by z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, a proto je smlouva o úvěru neplatná. Z žádosti o spotřebitelský úvěr plyne, že žalovaný uvedl čistý příjem ve výši 23 000 Kč, byl , Anonymizováno, , bydlel v pronajatém bytě, a měl , Anonymizováno, , Anonymizováno, povinnost. V době, kdy žalovaný žádal o úvěr, již splácel zápůjčku splátkou 1 050 Kč. S přihlédnutím k výši běžného nájemného, nezbytným nákladům na živobytí a již splácenému dluhu a vyživovací povinnosti k , Anonymizováno, , příjem žalovaného neumožňoval splácet splátky úvěru ve výši 2 736 Kč měsíčně (4x týdenní splátka po 684 Kč). Smlouva o úvěru je proto neplatná, a žalobkyně má nárok jen na vydání bezdůvodného obohacení. Opatrovník žalovaného dále namítal, že smlouvou o zápůjčce se žalovaný zavázal zaplatit i odměnu za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 8 596 Kč a poplatek za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 6 486 Kč. Celkem tyto náklady činí 15 082 Kč, což odpovídá zhruba 70 % zápůjčky. Není tak zřejmé, za jaké konkrétní služby jsou tyto platby požadovány, a výše těchto plateb je naprosto neadekvátní běžným nákladům, které poskytovali zápůjčky mohli vzniknout. Požadované poplatky v celkové výši 15 082 Kč lze považovat za zakázaná ve smyslu ustanovení § 1813 o. z., neboť sice byl žalovaný o jejich výši ve smlouvě o zápůjčce informován, ale nebyl mu jasně a srozumitelně vysvětlen důvod těchto poplatků, a tím ani jejich výše. Pokud zápůjčka činila 22 000 Kč, poplatky ve výši 15 082 Kč ve vztahu k zápůjčce se jeví jako nepřiměřené.

5. Na základě provedeného dokazování má soud za prokázané, že společnost , právnická osoba, uzavřela s žalovaným dne 21. 1. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, . Původní věřitel hodnotil schopnost žalovaného na základě informací poskytnutých žalovaným, kdy uvedl, že je , Anonymizováno, , má , Anonymizováno, , Anonymizováno, povinnost, bydlí v nájemním bytě, vzdělání má , Anonymizováno, , není , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , je zaměstnán na plný pracovní úvazek dle pracovní smlouvy. Příjem žalovaného byl od 1. 2. 2018 ve výši , částka, , respektive jeho čistý příjem činil ke dni 6. 12. 2018 částku , částka, , ke dni 29. 1. 2019 částku , částka, (zákaznická karta – žádost o spotřebitelský úvěr, pracovní smlouva ze dne 1. 3. 2019, dodatek k pracovní smlouvě ze dne , datum, , dodatek k pracovní smlouvě ze dne , datum, , výpis z účtu žalovaného předložený žalobkyní). Poté, co původní věřitel hodnotil schopnost žalovaného úvěr splácet, poskytla tato společnost žalovanému úvěr ve výši 22 000 Kč, a žalovaný se zavázal tento úvěr splácet spolu s poplatkem 19 017 Kč, který byl tvořen úrokem ve výši 3 935 Kč s úrokovou sazbou 29 % ročně, poplatkem za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení 8 596 Kč a poplatkem za vedení zákaznického účtu a komfortního splácení 6 486 Kč, to vše v 66 týdenních splátkách po 684 Kč s tím, že poslední splátka činí 661 Kč (smlouva o zápůjčce ze dne 21. 1. 2019). Žalovaný na úvěr zaplatil v období od 21. 1. 2019 do 11. 8. 2019 částku 19 500 Kč (tabulka umoření). Pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020, a tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 6. 1. 2021, kterým byl žalovaný zároveň vyzván k úhradě částky 30 754,08 Kč do 10 dnů od data doručení tohoto dopisu. Dopis byl předán poštovní přepravě dne 25. 1. 2021. Žalovanému byla rovněž zaslána předžalobní výzva k plnění ze dne 28. 6. 2021, dopis byl předán poštovní přepravě dne 28. 6. 2021 (smlouva o postoupení pohledávek včetně přílohy, výpis z obchodního rejstříku žalobkyně, příloha č. , hodnota, smlouvy – seznam pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky, podací lístek, předžalobní výzva, podací lístek).

6. Soud vzal na základě učiněných zjištění za prokázané, že mezi původním věřitelem a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

7. Po takto provedeném dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu:

8. Právní předchůdkyně žalobkyně se dne 21. 1. 2019 zavázala žalovanému poskytnout finanční prostředky ve výši 22 000 Kč a žalovaný se tyto zavázal splácet ve výši a lhůtě dle sdělení právní předchůdkyně. Žalovaný se zavázal tento úvěr splácet spolu s poplatkem ve výši 19 017 Kč, z tohoto poplatku činila částka 3 935 Kč úvěr, částka 8 596 Kč odměnu za zpracování, doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení, a částka 6 486 Kč poplatek za vedení zákaznického účtu a komfortního splácení. Úroková sazba činila 29 % ročně, RPSN činila 230,50 %. Žalovaný uhradil ve splátkách částku 19 500 Kč. Před poskytnutím úvěru měla právní předchůdkyně k dispozici pracovní smlouvu žalovaného na dobu určitou a výplatní z bank. účtu. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020. K úhradě byl žalovaný vyzván dopisem datovaným dne 6. 1. 2021, odeslaným dne 25. 1. 2021, a to do deseti dnů ode dne doručení tohoto dopisu. Dále byl žalovaný opakovaně vyzván k úhradě do 13. 7. 2021 dopisem právního zástupce žalobkyně ze dne 28. 6. 201 podaným dne 28. 6. 2021.

9. Při svém rozhodování soud vycházel z této právní úpravy:

10. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění k 28. 6. 2022 (dále jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění k 28. 6. 2022 (dále jen „ZSÚ“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

12. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 5. 3. 2020, C-679/18, harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.

15. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatným právním jednáním to, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

16. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Podle § 2991 odst. 1 o. z. ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

18. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

19. Přestože žalobkyně byla vyzvána, není zřejmé, jak původní věřitel ověřoval jednak příjmy a jednak výdaje žalovaného, jakož i jeho celkovou rodinnou a majetkovou situaci. Právní předchůdkyně a žalovaný uzavřeli dne 21. 1. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru (§ 2395 o. z., § 2 odst. 1 ZSÚ), na jejímž základě právní předchůdkyně poskytla žalovanému úvěr 22 000 Kč a žalovaný se zavázal tento vrátit spolu s poplatkem 19 017 včetně úroku 29 % ročně ve splátkách dle určení právní předchůdkyně. Tuto smlouvu však soud shledal za absolutně neplatnou (§ 580 odst. 1 o. z.). Soud při závěru absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru vycházel z toho, že právní předchůdkyně nedostála své povinnosti prověřit schopnost žalovaného, jakožto spotřebitele, splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ bylo její povinností před poskytnutím spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele totiž nejsou informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, a včetně povinnosti věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu, o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , jehož závěry se uplatní i za současné právní úpravy). Dle předložených listin bylo zjištěno, že žalovaný je rozvedený, má 1 vyživovací povinnost a bydlí v nájemním bytě, když z přiložených bank. Z výpisů je zřejmé, že se jeho měsíční příjem pohyboval v rozmezí od 22 až 24 tisíc Kč. Výdaje byly zjištěny ve výši 13 000, není však zřejmé, jak k tomuto výsledku právní předchůdkyně žalobkyně dospěla, jak se zaobírala tím, že žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že má , Anonymizováno, , jaké má náklady na bydlení a jaké má další životní náklady. Žalobkyní předložené důkazy naopak vyvolávají podstatnou pochybnost o tom, že předmětný spotřebitelský úvěr měl být žalovanému poskytnut. Soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně jednoznačně povinnosti řádně ověřit úvěruschopnost žalovaného nedostála. Žalobkyně dále nikterak, ani přes výzvu soudu (usnesení zdejšího soudu ze dne 4. 3. 2025, č. j. , spisová značka, ) nedoložila, jakým způsobem zjišťovala, okolnosti dalších závazků žalovaného. Nedoložila, že by žalovaného lustrovala v bankovních a nebankovních registrech (např. registry SOLUS, NRKI, BRKI) nebo veřejných rejstřících (insolvenční rejstřík, rejstřík exekucí, apod.). Právní předchůdkyně žalobkyně tak na řádné splněné své povinnosti podle § 86 odst. 1 ZSÚ rezignovala.

20. S ohledem na shora uvedené závěry, soudu po právní stránce nezbylo než věc posoudit tak, že smlouva o úvěru uzavřená mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným, je absolutně neplatná podle § 588 o.z., neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

21. Vyjma shora uvedených závěrů ohledně absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru soud uvádí, že by předmětná smlouva byla neplatné i pro to, že se zjevně příčí dobrým mravům, když byl sjednán nemravně vysoký úrok, resp. náklady spotřebitelského úvěru. Dle judikátu Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. , spisová značka, za nepřiměřený úrok nemusí být považován takový, který dosahuje výše obvyklého úroku poskytovaného bankami dvakrát až třikrát. Na tomto stanovisku setrvává Nejvyšší soud i nadále – např. sp. zn. , spisová značka, .

22. Ze smlouvy o úvěru soud zjistil, že výše úvěru činila 22 000 Kč a veškeré poplatky spolu s úrokem činily 19 017 Kč, zápůjční úroková sazba byla ujednána ve výši 29 % ročně. Dle smlouvy o úvěru při 60 měsíčních splátkách je RPSN ve výši 230,50 % ročně. Z veřejně dostupných informací České národní banky soud zjistil, že obvyklá RPSN v bankovním sektoru v lednu 2019 byla 8,48 %. V daném případě RPSN ve výši 230,50 % přesahuje RPSN v bankovním sektoru nikoliv třikrát, ale cca 27x. Z toho lze tedy učinit závěr, že sjednané souhrnné poplatky včetně úroku jsou z důvodu své nepřiměřené výše neplatné pro rozpor s dobrými mravy podle § 588 o.z. Soud se dále zabýval oddělitelností tohoto ujednání (o výši poplatků a úroků) od ostatních ujednání a dospěl k závěru, že toto ujednání není oddělitelné od ostatních částí smlouvy, naopak je jeho integrální součástí. K tomuto závěru vede soud zejména skutečnost, že z předtištěného formuláře smlouvy o úvěru vyplývá, že byla pevně stanovena (právní předchůdkyní žalobkyně) výše úrokové sazby, resp. RPSN (v případě 60ti měsíčních splátek ve výši 230,50%), když jiná možnost připuštěna nebyla. Tedy bez sjednání tohoto nepřiměřeného úroku, resp. roční procentní sazby nákladů, by nedošlo k poskytnutí úvěru žalovanému.

23. Dále nelze přehlédnout, že ve smlouvě byla uvedena celková dlužná částka včetně souhrnného poplatku, kterou byl žalovaný povinen právnímu předchůdci žalobkyně zaplatit. Poplatek byl stanoven ve výši 19 017 Kč a sestával se z úroku ve výši 3 935 Kč, odměny za zpracování, doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 8 596 Kč a poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortního splácení ve výši 6 486 Kč. Ze smlouvy nijak nevyplývá, za jaké konkrétní služby jsou tyto platby požadovány, a dle názoru soudu výše těchto plateb je neadekvátní běžným nákladům, které poskytovateli zápůjčky mohly vzniknout. Po vypočtení všech poplatků byl tedy žalovaný povinen zaplatit jednu nedělitelnou částku. A konečně splátky byly nastaveny tak, že byly z části započitatelné na částku odpovídající úroku a dalším souhrnným poplatkům a z části na částku odpovídající jistině. Bez placení souhrnného poplatku by tedy nedošlo ke splacení samotné jistiny, to znamená, že zaplacení úvěru je podmiňováno zaplacením uvedených poplatků a úroku. Z těchto okolností lze podle soudu jednoznačně uzavřít, že neplatně sjednané souhrnné poplatky činí absolutně neplatnou celou smlouvu o úvěru pro zjevný rozpor s dobrými mravy podle § 588 o.z.

24. Soud tak uzavírá, že převzal-li žalovaný předmět úvěru na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 o.z. jako bezdůvodné obohacení.

25. Bezdůvodné obohacení žalovaného soud vyčíslil částkou 2 500 Kč, když právním předchůdcem žalobkyně byla žalovanému poskytnuta částka 22 000 Kč, a žalovaný uhradil částku 19 500 Kč. V řízení nebylo ze strany žalovaného tvrzeno, tím méně pak prokázáno, že by něčeho na úhradu této pohledávky právnímu předchůdci žalobkyně či žalobkyni samotné uhradil. Žalovanému tak byla uložena povinnost k zaplacení částky ve výši 2 500 Kč (výrok II.) jakožto bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 1 a 2 o.z.). Vzhledem k prodlení s plněním peněžitého dluhu (§ 1970 o.z.) byla žalovanému rovněž uložena povinnost z dlužné částky zaplatit úroky z prodlení, a to ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Počátek prodlení soud vztáhl k dopisu zaslanému 6. 1. 2021, který obsahoval výzvu k úhradě do deseti dnů, tedy počátek prodlení započal dne 10. 2. 2021. Vzhledem k tomu, že žalovaný zůstal v řízení nečinný, nemohl soud zjistit jeho možnosti pro určení lhůty k vrácení bezdůvodného obohacení. Aktivní legitimace žalobkyně se opírá o § 1879 a § 1880 o.z. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věty před středníkem o.s.ř.

26. Protože má soud smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou, tak ostatní žalobní nároky plynoucí z uvedené smlouvy, tedy zbytek dlužné jistiny, souhrnné poplatky, úrok i zákonný úrok z prodlení (částečně kapitalizované) zamítl, neboť jsou svou povahou akcesorické a váží se hlavnímu závazkovému vztahu, který byl neplatně sjednán.

27. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Při srovnání rozsahu procesního zavinění žalobkyně a procesního úspěchu žalovaného, by žalobkyni stíhala povinnost k částečné úhradě nákladů řízení žalovanému, avšak vzhledem k tomu, že žalovanému žádné náklady nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.