27 C 49/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl předsedou senátu Mgr. Jakubem Antošem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený obecnou zmocněnkyní příjmení jméno příjmení , datum narození bytem adresa proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o povinnost zdržet se tvrzení, o omluvu a o nemajetkovou újmu ve výši 20 000 Kč

I. Žaloba, jíž se žalobce domáhá uložení povinnosti žalované: a) zdržet se tvrzení o tom, že se žalobce v březnu 2016 i jindy účastnil se žalovanou terapie či psychoterapie, dále že v březnu 2016 i jindy (až do dne 23. 1. 2022) odmítl podepsat mediační smlouvu nebo dohodu o zprostředkování pomoci; že v březnu 2016 i jindy (až do dne 23. 1. 2022) odmítl podepsat mediační smlouvu nebo dohodu o zprostředkování pomoci, protože nesouhlasil s jejími podmínkami, dále že v březnu 2016 i jindy odmítl podepsat závěry ze sezení v rámci odborné poradenské pomoci a k pokračování poradny uvedl, že další sezení nemá smysl a dále, že se žalobce odborné poradenské pomoci nechtěl účastnit na místě, které doporučil OSPOD, b) omluvy za to, že žalovaná od března 2016 doposud různými způsoby o žalobci uváděla tvrzení uvedená výše pod písmenem a), c) omluvy za to, že žalovaná na adresu žalobce na prvním setkání s mediátorem dne 24. 1. 2022 vyřkla, že tomu, co říká, se„ bude samozřejmě tupě usmívat“, d) zaplacení částky 20 000 Kč, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 16 456 Kč, k rukám právního zástupce žalované, Mgr. [jméno] [příjmení], advokáta, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobou na ochranu osobnosti ze dne 16. 2. 2022 se žalobce domáhal, aby byly žalované uloženy povinnosti, obsahově vymezené ve výroku I. tohoto rozsudku. Rozsáhle popsal skutkové okolnosti, jež měly vést k újmě na jeho osobnostních právech v důsledku nemorálního jednání žalované. Základem konfliktu mezi účastníky jsou jejich vzájemné neshody ve vztahu k jejich společnému nezletilému synovi. Řízení o úpravě jeho poměrů je vedeno u zdejšího soudu pod sp.zn. 11 P 50/2015, úkoly OSPOD v dané věci zajišťuje a funkci opatrovníka nezletilého v daném řízení vykonává Městská část Praha 19 – Kbely. Mezi účastníky je vedeno u zdejšího soudu více řízení, mimo jiné sp.zn. 52 C 280/2020. Žalovaná v řízeních uvádí četné vědomě nepravdivé či klamavé a zavádějící údaje, s úmyslem jimi uvést soud a další zúčastněné subjekty (zejm. OSPOD) v omyl a poškodit tak žalobce. Chronické lhaní žalované je zavrženíhodné lhaní zákeřné, lstivé, klamavé, útočné s cílem ublížit, poškodit práva jiných, překračující společenské a mravní normy a nemá tak podléhat ochraně. Předmětem této konkrétní žaloby je jednak série takovýchto negativních výroků dále vymezených, jednak jedna konkrétní urážka žalobce žalovanou, k níž došlo na prvním setkání s mediátorem dne 24. 1. 2022, přičemž všechna předmětná jednání žalované způsobila zásahy do osobnostních práv žalobce. Co se týká předmětné série výroků, pak tyto mají svůj původ ve výše zmíněné opatrovnické věci sp.zn. 11 P 50/2015 a v činnosti OSPOD s ním související. Vůči účastníkům, jakožto rodičům nezletilého, vydal v lednu 2016 OSPOD ve zkráceném správním řízení příkaz k využití odborné poradenské pomoci Centra sociálních služeb Praha, Triangl – centrum pro rodinu – Rodinné poradenství, Rodinná terapie. Tento příkaz byl k odporu žalobce zrušen, usnesení o zrušení příkazu však OSPOD (nesprávně) nedoručil žalobci a ten se tak o jeho zrušení nedozvěděl. Zároveň OSPOD zajistil účastníkům poradenskou pomoc u PhDr. [jméno] [příjmení] z Centra sociálních služeb, s jejíž dobrovolnou realizací oba souhlasili a OSPOD tak ve správním řízení nepokračoval. Dle vědomí žalobce se mělo jednat o odbornou poradenskou pomoc dle § 12 odst. 1 písm. zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, což byl omyl vyvolaný pochybením OSPOD. Žalobce v tomto omylu souhlasil s pomocí PhDr. [příjmení] a následně se jí také v tomto omylu účastnil. Naopak žalovaná byla ze strany OSPOD instruována, že předmětem pomoci PhDr. [příjmení] má být domluvit si režim (týkající se nezletilého), pokud stávající dohoda rodičů, schválená soudem, nefunguje - tedy mělo jít o mediační setkání. Každý z účastníků tak vnímal účel pomoci PhDr. [příjmení] odlišně (rodinná terapie x mediační setkání o změně režimu) a odlišně tak k ní i přistupoval, přičemž žalovaná omylu žalobce zneužívala. Toto bylo utvrzeno postupem OSPOD, který průběžně s žalovanou komunikoval, avšak s žalobcem nikoli. S ohledem na nejasnou a pro žalobce matoucí situaci byl tento svou právní zástupkyní instruován, aby se na sjednané schůzce u PhDr. [příjmení] (jež se původně měla konat 16. 2. 2016, avšak konala se až 1. 3. 2016) nejprve řádně seznámil s obsahem všech písemností, než je podepíše. Žalobce na schůzce dne 1. 3. 2016 dospěl k závěru, že k prostudování by potřeboval více času a pomoc právní zástupkyně, byl však ochoten se setkání zúčastnit a dokumenty prostudovat a podepsat následně. PhDr. [ulice] toto odmítla a uvedla, že nebudou-li dokumenty podepsány dnes, bude se schůzka konat bez účasti žalobce (tedy individuálně pouze se žalovanou). Nato bylo ujednáno, že žalobce se na svou individuální schůzku dostaví 4. 3. 2016 a následně proběhne již společná schůzka, a to 15. 3. 2016. Žalobce v mezidobí dokumenty s právní zástupkyní prostudoval a podepsal. Obě schůzky byly pro žalobce velmi stresující, jednak proto, že (na rozdíl od PhDr. [příjmení] a žalované) měl nadále za to, že probíhá rodinná terapie, jednak proto, že dle jeho názoru žalovaná již při první schůzce proti němu PhDr. [příjmení] zmanipulovala. Závěrem společného sezení bylo konstatování PhDr. [příjmení], že Centrum sociálních služeb, Praha, není subjektem, který by pracoval s takto rozhádanými rodiči a že by měli zvolit jinou službu. Poté ještě PhDr. [ulice] požádala účastníky o podpis souhlasu s podáním zprávy na OSPOD. Rovněž zde žalobce požádal o možnost prostudování textu před podpisem doma, avšak žádosti nebylo vyhověno a text mu nebyl poskytnut (a to ani následně na e-mailovou žádost). Když později žalobce odhalil svůj OSPODem vyvolaný omyl ohledně smyslu pomoci PhDr. [příjmení], oslovil dne 31. 3. 2016 žalovanou e-mailem, v němž navrhoval pokračování odborné pomoci od PhDr. [příjmení], nyní již v souladu s (jemu dříve neznámým) zadáním OSPODu, tedy ohledně úpravy režimu nezletilého. Na jeho návrh reagovala žalovaná nevěcně a nekonstruktivně e-mailem z 1. 4. 2016, označujíc jej za aprílový žertík. Žalovaná skutečnosti uvedené výše cíleně a účelově desinterpretuje a v úmyslu uvést soudy a další subjekty v omyl o nich nepravdivě či cíleně zavádějícím způsobem referuje, tak, aby poškodila žalobce. Konkrétně takto uvedla v omyl mediátorku MUDr. [jméno] [příjmení] na prvním setkání s mediátorem, nařízeném soudem ve výše zmíněné věci sp.zn. 52 C 280/2020 a konaném dne 24. 1. 2022. Tehdy žalovaná prohlásila, že„ žalobci se (v březnu 2016) nelíbily podmínky smlouvy (o mediaci), takže jí nepodepsal a nechtěl se účastnit (mediace) na místě, které doporučil OSPOD“, ačkoli prokazatelně věděla, že žalobce dohodu o poradenské pomoci v březnu 2016 podepsal (jinak by se ani druhé dvě ze schůzek u PhDr. [příjmení] nemohly konat). Na základě tohoto tvrzení přistupovala MUDr. [příjmení] k účastníkům nikoli nestranně a v rozporu se skutečností vyzvedávala žalovanou jako osobu, která je (na rozdíl od žalobce) vstřícná k mediaci a smírnému řešení. Dále takto žalovaná uvedla v omyl OSPOD, kterému e-mailem ze 4. 3. 2016 sdělila, že žalobce nepodepsal smlouvu o mediaci. Příslušný OSPOD pak v tomto směru informoval i opatrovnický soud. Dále takto žalovaná uvedla v omyl opatrovnický soud, kterému dne 4. 4. 2016 adresovala vyjádření ve vztahu k schůzce u PhDr. [příjmení], že žalobce„ závěry ze sezení odmítl podepsat a k pokračování poradny uvedl, že další sezení nemá smysl“. Věděla přitom, že žalobce dokument podepsat neodmítl, pouze požádal, zda by se s ním před podpisem mohl doma v klidu seznámit. Rovněž věděla, že žalobce neuvedl, že další sezení nemá smysl – takto se nevyjádřil on, nýbrž PhDr. [ulice]; naopak žalobce e-mailem z 31. 3. 2016 žalovanou žádal, aby sezení u PhDr. [příjmení] pokračovala. Dále takto žalovaná uvedla v omyl opatrovnický soud (a odvolací soud) v rámci části řízení o nařízení terapie nezletilého (kterou mělo být též žalované uloženo strpět), jež probíhalo na návrh žalobce, a to od prosince 2016 do března 2019. V úmyslu zabránit této pomoci, kterou nezletilý nutně potřeboval, sdělila žalovaná své advokátce, JUDr. [jméno] [příjmení], že rodiče již„ terapii“ či„ jakousi psychoterapii“ absolvovali, a že byla zbytečná kvůli žalobci – jednalo se však přitom o předmětnou odbornou poradenskou činnost v březnu 2016, tedy nikoli o terapii či psychoterapii. Prostřednictvím své právní zástupkyně pak tato účelově deformovaná tvrzení sdělovala opakovaně jak opatrovnickému soudu (ústní jednání dne 7. 8. 2018 a 13. 3. 2019), tak odvolacímu soudu (ústní jednání dne 12. 2. 2020). V důsledku těchto jejích tvrzení pak k nařízení tak potřebné terapie nedošlo. Žalovaná navíc není ve svých nepravdivých a zavádějících tvrzeních ani konzistentní, když odbornou poradenskou činnost PhDr. [příjmení] v březnu 2016 vydávala jednou za„ terapii“ (12. 2. 2020), jindy za„ mediaci“ (24. 1. 2022), vždy tak, aby dosáhla svých aktuálních cílů. Co se týká urážky žalobce žalovanou, k níž došlo na prvním setkání s mediátorem (MUDr. [příjmení]) dne 24. 1. 2022, pak žalovaná byla po celou dobu setkání k žalobci neslušná a neurvalá, mediátorka přitom na jeho obranu nijak nezasáhla, případně kárala oba účastníky stejně, ačkoli žalobce se jakkoli nevhodně nechoval. Předmětem žaloby je pak konkrétní výrok, kdy na adresu žalobce dodala„ on se tomu bude samozřejmě tupě usmívat...“ (což si dále podpořila souhlasným citoslovcem„ no“). Žalobce dále rozvedl, že žalovaná svými nepravdivými tvrzeními zasáhla neoprávněně do jeho práva na ochranu osobnosti, zejména jeho důstojnosti, vážnosti a cti, práva na soukromí a rodinný život. Zásah je o to citelnější, neboť je dlouhodobý a týká se rodinné sféry žalobce a byl žalovanou činěn v souvislosti s řízením ve věcech péče soudu o nezletilé, tedy řízení pro žalobce velkého osobního významu, kde žalovaná neoprávněně dlouhodobě svými výroky očerňuje žalobce ve výkonu jeho rodičovské odpovědnosti, kdežto žalovaná sama se prostřednictvím svých výroků přímo či nepřímo klamavě a nepravdivě vykresluje jako shledána zvnějšku za bezvadnou ve výkonu své rodičovské odpovědnosti a ve své mateřské roli, vstřícná, spolupracující a vždy jednající jen v nejvyšším zájmu nezletilého, o čemž je silou své interpersonální manipulace a verbálními schopnostmi s to zcela přesvědčit pro ni zájmové osoby, tedy i mediátory. Žalovaná svým jednáním porušila čest a vážnost žalobce před orgány státu – soudem, OSPOD, i před jednotlivci (psycholožkou, mediátorkou), a toto její jednání je úmyslné, cílené, nečestné a dlouhodobé, a prokazatelně jím ovlivňuje tyto subjekty v jejich činnosti v neprospěch žalobce. Žalobce se dovolává ochrany svých osobnostních práv zaručených § 81 občanského zákoníku. Dle § 82 odst. 1 občanského zákoníku se domáhá jednak upuštění od dalšího zásahu do svých práv (viz výrok I. písm. a) rozsudku) a dále náhrady nemajetkové újmy (zadostiučinění) ve formě omluvy (viz výrok I. písm. b) a c) rozsudku) a ve formě peněžité (viz výrok I. písm. d) rozsudku) v souladu s §§ 2951 odst. 2, 2955, 2956 a 2957 občanského zákoníku.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním ze dne 20. 4. 2022. V prvé řadě označila žalobní tvrzení za kusá, neúplná a nepřezkoumatelná, žalobní petit za neurčitý, nevykonatelný a nemající oporu v žalobních tvrzeních. Z žaloby není patrné, jakých konkrétních nároků se žalobce domáhá, na základě jakých skutků a čeho přesně ohledně jednotlivých skutků žádá. Ze všech těchto důvodů měla žalobu za neprojednatelnou, s tím, že nebude-li řádně opravena a doplněna, měla by být odmítnuta. V případě projednatelnosti žaloby pak žalovaná navrhla její zamítnutí. Žaloba obsahuje řadu subjektivních hodnocení žalované žalobcem, která jsou však nepravdivá, dále kritiku činnosti opatrovnického soudu, OSPOD a dalších osob, přičemž u převážné většiny žalobních tvrzení není vůbec patrný jejich vztah k žalobou uplatněným nárokům. Co se týká konkrétních výroků přičítaných žalované, pak tyto je obtížné v žalobě identifikovat, když obsahuje buď kusé informace vytržené z kontextu, nebo pouze generální hodnocení údajných výroků bez jejich uvedení. Žalobce obecným způsobem popisuje podmínky uplatnění osobnostních práv, aniž by bylo zřejmé, čeho se na základě jakých údajných výroků má domáhat, co mělo být porušeno a proč by měly být naplněny podmínky vzniku nároků z osobnostních práv. Žalované se nepodařilo identifikovat v žalobě žádný údajný skutek, který by byť jen vzdáleně naplňoval podmínky pro přiznání jakýchkoli údajných nároků z osobnostních práv a neuznává proto nároky uplatněné v žalobě, a to ani zčásti. Nad rámec toho by byly případné nároky žalobce přinejmenším z části promlčené, když v žalobě identifikovatelné informace se vztahují převážně k roku 2016.

3. Na ústním jednání ve věci dne 29. 6. 2022 účastníci svou dosavadní argumentaci podrobněji rozvedli. Žalobce se dovolával nemorálnosti dlouhodobého jednání žalované v širším kontextu věci. Je třeba důsledně přihlížet zejména k důsledkům toho, jakým způsobem žalovaná nepravdivými výroky ovlivňovala jednotlivé zájmové osoby, zejména tedy státní orgány, a jaké pak jejich uvedení v omyl z její strany mělo negativní důsledky pro žalobce. Je také potřeba přihlížet k motivaci a účelu jednání žalované, kdy tyto byly nekalé, s cílem žalobce poškodit. V důsledku těchto nepravdivých výroků, které žalovaná činila, došlo k zásahu do osobnostních práv žalobce. Jedná se ze strany žalované o soustavné jednání, které má charakter jednání nemravného a nemorálního, s čímž žalobce není ochoten se smířit a má za to, že by nápravy mělo být možné dosáhnout prostřednictvím této žaloby, respektive soudního řízení. Je nejen v zájmu žalobce, ale také veřejné moci, aby věc byla projednána a bylo rozhodnuto tak, jak je žalobcem navrhováno, neboť pokud se dostane žalované v tomto směru ochrany, budou její útoky pokračovat. Tak je tomu i v současné době, kdy se obdobnými prostředky snažila ovlivnit ředitelku krizového centra, která měla zajišťovat poskytnutí pomoci nezletilému synovi účastníků. Žalovaná měla nadále za to, že žaloba není věcně projednatelná, a měla by být odmítnuta. Jelikož však ve věci bylo nařízeno ústní jednání, a soud ji tedy má za projednatelnou, měla by být jako zcela nedůvodná zamítnuta. Žádný z údajných výroků, označených v žalobě, neučinila žalovaná výslovně nesporným (přinejmenším co do přesného znění či okolností pronesení), avšak v zásadě je ani výslovně nesporovala, a to s přihlédnutím k tomu, že i kdyby k nim došlo, nemohly by být podkladem pro vyhovění žalobě. Zdůraznila, že nemá žádný úmysl ubližovat žalobci a nemá ani žádný úmysl ovlivňovat veřejné orgány, či je jakýmkoliv způsobem uvádět v omyl. Žalovaná vždy pouze popisovala situaci tak, jak ji sama vnímá, jednalo se o její subjektivní hodnocení, přičemž výroky byly činěny vůči profesionálům, případně orgánům veřejné moci, kdy tyto subjekty jsou povinny si věc posoudit samy a zjistit stanovisko obou stran a skutkový stav zhodnotit. Dále podotkla, že osobní útoky činí též žalobce vůči žalované, ta se však žalobami na ochranu osobnosti nebrání. K incidentu, kdy měl žalobce odmítnout podepsat dohodu o mediaci (respektive o poradenských službách) v březnu 2016, uvedla, že skutečně to byl žalobce, kdo při prvním setkání dohodu odmítl podepsat. Za jakých okolností k tomu došlo je druhá věc, nejedná se však o lež žalované, pokud tvrdí či tvrdila, že tuto podepsat odmítl - dohoda nejprve podepsána nebyla, k tomu došlo až později. Každopádně žádný z tvrzených výroků nebyl způsobilý založit zásah do osobnostních práv žalobce. K zasažení osobnostních práv žalobce by nemohlo dojít tím, pokud by byl orgán veřejné moci“ uveden v omyl“. Údajné výroky byly činěny vůči subjektům vázaným mlčenlivostí, nebyly činěny veřejně (resp. nedošlo k jejich zveřejnění). Navíc v případě žádného z údajných výroků nejde o tzv. exces, nenaplnily by ani minimální intenzitu zásahu do práv žalobce. Žalobou z ochrany osobnosti nelze obcházet právo žalobce účastnit se daných řízení před správními, soudními a dalšími orgány a v těchto činit svá vyjádření, předestírat své verze skutkových okolností a případným nepravdám se tam bránit a uvést věc na pravou míru, tak, jak ji vnímal on. Je povinností těchto orgánů, aby samy osvětlily skutkový stav tím, že si získají informace od všech účastníků a případná nepravdivá informace jednoho z účastníků nemůže založit odpovědnost z ochrany práv osobnosti. Žalobce dále upozornil, že dokonce i na tomto ústním jednání se žalovaná opětovně vyjadřuje o okolnostech z března 2016 tak, jako by žalobce odmítl předmětnou dohodu u PhDr. [příjmení] podepsat, ačkoli bylo mj. šetřením ombudsmana jednoznačně zjištěno, že tomu tak nebylo. Námitka žalované strany, že od jednání v roce 2016 uplynulo již 6 let, není na místě, neboť žalovaná v průběhu doby až doposud své škodlivé výroky související s tímto setkáním opakuje, používá je opětovně a škodlivé účinky vznikají nadále, jedná se tedy o žalobu v tomto směru aktuální a ze stejných důvodů nemůže být nárok promlčen, neboť škodlivé jednání trvá. Žalovaná je odpovědná za jí způsobenou poruchu činnosti orgánů veřejné moci, v jejímž důsledku poté došlo k poškození práv žalobce. Ohledně výroku o tupém usmívání zdůraznil, že se v žádném případě nejedná o takový výrok, který by bylo možné ospravedlnit konfliktní situací mezi účastníky. Navíc připomněl, že žalobce na vzniku konfliktní situace nemá podíl. Nesouhlasil s tím, že by intenzita zásahů byla nějaká nízká či zanedbatelná, je naopak dána vysoká intenzita zásahů, žalobce pociťuje dopady nepravdivých tvrzení či urážlivých tvrzení žalované jako velmi intenzivní, navíc jsou dlouhodobé a nadále hrozí jejich opakování, což vše intenzitu zvyšuje. Jednotlivé výroky, které jsou předmětem tohoto řízení, jsou jednoznačně identifikovány v petitu žaloby a dostatečně popsány v jejích skutkových tvrzeních. Na rozdíl od žalované strany měl za to, že se v případě předmětných výroků jedná o exces, neboť ve slušné společnosti by takovéto výroky nemohly proběhnout, resp. nemohla by jim být poskytnuta ochrana. Pokud se žalovaná brání tím, že případné výroky uváděla pouze tak, aby prezentovala, jak situaci vnímá - a že se tedy jednalo o popis - pak tomu tak být nemůže, neboť i samotný lingvistický útvar popisu má zcela jinou charakteristiku, než jakou měly výroky žalované. Žalovaná doplnila, že je možné, že žalobce nějakým subjektivním způsobem vnímá skutečnost, avšak samo to, že ji vnímá negativně či nějakým jej poškozujícím způsobem ještě neznamená, že by byl žalobce poškozen ve smyslu zákonných ustanovení o ochraně osobnosti. U tvrzených výroků by nemohla být naplněna intenzita požadovaná zákonem pro vznik práva na ochranu osobnosti. Navíc v žalobě chybí tvrzení o příčinné souvislosti a o konkrétní újmě vzniklé žalobci.

4. Soud se v prvé řadě zabýval námitkou žalované, že žaloba trpí vadami, které, nebudou-li ani na jeho výzvu odstraněny, by měly vést k odmítnutí žaloby dle § 43 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“). Je pravdou, že žaloba je relativně neobvykle koncipovaná, značně rozsáhlá a obsahuje řadu pasáží, jejichž vztah k meritu věci není zcela zřetelný. Nicméně je třeba vést v patrnosti i to, že žaloba nebyla sepsána advokátem a není tak na její přehlednost možno klást přehnané nároky. Ustanovení § 43 o.s.ř. směřuje zejména na případy podání zcela nesrozumitelných, kde není patrné, čeho se žalobce domáhá či na základě čeho se toho domáhá, popř. kde chybí některá ze zákonných náležitostí žaloby. Taktomu v projednávané věci není. Skutky, jež jsou předmětem řízení, jsou dostatečně identifikovány v petitu žaloby (resp. v soudem pro větší přehlednost přeformulovaných žalobních bodech, jak jsou uvedeny ve výroku I. rozsudku); zástupkyně žalobce pak i na jednání dne 29. 6. 2022 potvrdila, že právě ty skutky, jež jsou uvedené v petitu, jsou ty, jež žalobce učinil předmětem řízení. Jak přímo z textu žaloby, tak z přednesu zástupkyně žalobce je patrné, že řada pasáží žaloby byla uvedena tzv. pro dokreslení kontextu a nemělo se jednat o rozšíření předmětu řízení nad rámec skutků, vyjmenovaných v petitu (a nejde tedy ani o nesoulad skutkových tvrzení a žalobního petitu). Případné drobnější nedostatky dílčích skutkových tvrzení apod. pak bylo možné odstranit postupy dle § 118a o.s.ř., pokud by taková potřeba vyšla na jednání najevo. K tomu však nedošlo, neboť bližší rozvádění detailů jednotlivých nároků/skutků nepovažoval soud za potřebné pro rozhodnutí ve věci, když už jejich základní vymezení a popis ze strany žalobce jej vedl k jednoznačnému závěru o nedůvodnosti žaloby (viz dále). Procesní úkony za účelem bližší specifikace dílčích okolností by byly činěny v rozporu se zásadami rychlosti a hospodárnosti řízení. Stejnou úvahou byl soud veden, když zamítl veškeré důkazní návrhy. Soud nemusí (resp. nemá) k dokazování přistoupit, plyne-li nedůvodnost žaloby již ze samotných skutkových tvrzení (rovněž viz dále).

5. Dle § 81 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého (odst. 1). Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy (odst. 2). Dle § 82 odst. 1 o.z., člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.

6. Soud úvodem připomíná, že ve věci nebylo prováděno dokazování a že převážná většina rozhodných skutkových okolnosti nebyla zjištěna ani nespornými tvrzeními účastníků. Proto soud s nejvyšší možnou intenzitou zdůrazňuje, že jeho úvahy byly vedeny pouze v rovině možnosti pravdivosti skutkových tvrzení žalobce, když – jak již bylo zmíněno – ani jejich prokázání (resp. zjištěná pravdivost) by nemohlo vést k vyhovění žalobě. Je tedy vylučováno, aby jakékoli dále uvedené okolnosti byly kýmkoli (des) interpretovány jako popis (zjištěného) skutkového stavu; veškeré následující odůvodnění tohoto rozsudku je vedeno pouze v rovině teoretické.

7. Jak správně rozlišil již žalobce v žalobě, předmětem řízení byly dvě relativně samostatné“ skupiny“ tvrzených zásahů žalované do osobnostních práv žalobce. Šlo jednak o jednu konkrétní urážku žalobce žalovanou, k níž mělo dojít na prvním setkání s mediátorem dne 24. 1. 2022, a dále o sérii údajných negativních (nepravdivých, zkreslených…) výroků žalované o žalobci, směřovaných vůči třetím subjektům, jejichž účelem i výsledkem mělo být narušení výkonu veřejné moci v neprospěch žalobce.

8. Co se týká prvního případu (urážky), pak žalovaná měla dle tvrzení žalobce na prvním setkání s mediátorem (MUDr. [jméno] [příjmení]), nařízeném zdejším soudem v řízení sp.zn. 52 C 280/2020 a konaném dne 24. 1. 2022, žalobce urazit a tak zasáhnout do jeho osobnostního práva na čest a důstojnost. Podle žaloby (resp. dle vymezení skutku, jak byl učiněn v žalobním petitu) měla žalovaná na adresu žalobce, při promluvě vůči mediátorce, uvést, že tomu, co žalovaná říká„ on se tomu bude samozřejmě tupě usmívat...“. Je patrné, že pokud by k takovému výroku došlo, jednalo by se o výrok neslušný a urážlivý, který by mohl být žalobci jistě nepříjemný. Ustálený výklad právní úpravy ochrany osobnosti nicméně nepředpokládá, že by právní cestou měla být poskytnuta ochrana jakékoli urážce či neslušnému jednání. Známý citát říká, že„ právo je minimum morálky“. Jakkoli se konkrétní výklad tohoto citátu u různých právních teoretiků liší, je zjevné, že aby se vůbec nějaká urážka dostala z roviny morální do roviny právní, musí dosahovat určité minimální intenzity, kvalitativní nebo/a kvantitativní. U předmětného (údajného) výroku taková potřebná intenzita schází bez jakýchkoli pochybností. Výrok je neslušný, nikoli však hrubě neslušný či vulgární. Výrok (jak byl vymezen v petitu) měl být pronesen pouze jednou, nejednalo by se tedy ani o soustavnou dehonestaci. Výrok měl být pronesen nikoli na veřejnosti, nýbrž za přítomnosti pouhé jedné další osoby, a to ještě mediátora při prvním setkání s mediátorem, což intenzitu případného zásahu dále snižuje. Soudem nařízené první setkání s mediátorem představuje specifický výsek soudního řízení, tedy procesu, v němž se (zpravidla, v případě konkrétních účastníků bezpochyby) řeší určitá konfliktní situace. Mediátor se má pokusit zajistit, aby účastníci zvolili smírné řešení konfliktu (zpravidla provedením mediace jako takové), avšak bez jakéhokoli nátlaku na účastníky, jejichž případná účast na mediaci je zcela dobrovolná a jejichž povinnost je vyčerpána dostavením se na soudem nařízené první setkání s mediátorem. Zajištění důstojného průběhu mediace (resp. i prvního setkání) je pak v prvé řadě úkolem mediátora, který by k tomu měl mít odborné předpoklady, nicméně nemá rozhodovací ani jinou právně autoritativní moc k vynucení slušného chování účastníků. Účastníci tak musí na takové setkání dojít s přinejmenším důvodnou obavou, že konflikt vyřešen smírně nebude a že se naopak může manifestovat či vyhrotit i před mediátorem. Mediátor je přitom subjektem, který je na manifestaci konfliktu připraven, který vystupuje v pozici specifického subjektu zúčastněného na soudním řízení a který si o účastnících nemá činit osobní závěry nad rámec svého úkolu, tedy nad rámec snahy vést účastníky ke smírnému vyřešení konfliktu. Jinými slovy, mediátor očekává možnost i velmi neslušného chování účastníků a neměl by (na rozdíl od případných jiných,„ běžných“ osob) si o účastnících či jejich chování činit jakékoli úsudky nad rámec jemu soudem zadaného úkolu. Tedy ani snížení cti či důstojnosti uraženého subjektu, k němuž by jinak mohlo dojít v očích„ běžné“ třetí osoby, není v případě pronesení urážky před mediátorem tak dobře možné (resp. se jedná o zásah do cti či důstojnosti v zásadě toliko mezi urážejícím a uráženým, bez přesahu k třetí osobě). Lze tak uzavřít, že i kdyby byl předmětný výrok žalovanou - za žalobcem popsaných okolností - pronesen, jednalo by se o urážku toliko v rovině morální, bez jakéhokoli přesahu do roviny právní (neboť schází minimální kvalitativní nebo/a kvantitativní intenzita), a nešlo by tak o zásah do práva chráněného zákonem, tedy ani o jednání zákonem postižitelné.

9. Co se týká údajných výroků žalované, souvisejících se setkáními účastníků s PhDr. [příjmení] v březnu 2016, je věc možno posuzovat ve dvou rovinách. V první rovině je třeba odmítnout právní konstrukci žalobce, že by k zásahu do jeho osobnostních práv ze strany žalované vůbec mohlo dojít až zprostředkovaně, tedy činností orgánů veřejné moci (soudu či OSPOD), kterou negativně ovlivnila. Rozhodovací i jiná vrchnostenská moc soudních i správních orgánů je založena příslušnými zákony, upravujícími jejich činnost a pravomoci. Pokud by k zásahu do osobnostních (či jakýchkoli jiných) práv žalobce došlo (až) v důsledku rozhodnutí či jiné činnosti orgánů veřejné moci, mohly by být za takové zásahy odpovědné pouze tyto orgány, resp. veřejnoprávní subjekt, jehož jsou součástí (tuto odpovědnost upravuje zejm. zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem). V tomto směru by tedy přímá odpovědnost žalované vůči žalobci nemohla být vůbec založena. V druhé rovině je však třeba vzít v potaz, že skutková žalobní tvrzení žalobkyně v tomto směru nejsou zcela jednoznačná, přičemž právním posouzením věci účastníky soud vázán není. Předmětná skutková tvrzení žalobce lze totiž právně interpretovat také tak, že žalovaná již přímo svými výroky zasáhla do osobnostních práv žalobce, a v příčinné souvislosti s tím došlo k negativnímu ovlivnění orgánů veřejné moci v neprospěch žalobce (což by již mohlo přímou odpovědnost žalované vůči žalobci založit, s tím, že zásahy do práv žalobce, související s činností orgánů veřejné moci, by /toliko/ zintenzivnily škodlivý následek původního zásahu jako takového). Právě touto druhou rovinou se pak soud dále blíže zabýval.

10. Pro posouzení věci z výše uvedeného hlediska je na místě stručně zhodnotit jednotlivé údajné výroky žalované (specifikované v petitu žaloby) a jejich okolnosti (tvrzené v textu žaloby). Žalovaná měla učinit vědomě nepravdivé či přinejmenším cíleně zavádějící tvrzení (dále též„ tvrzení 1.“), že se žalobce v březnu 2016 (popř. jindy) účastnil se žalovanou terapie či psychoterapie; tato tvrzení prostřednictvím své advokátky učinila vůči opatrovnickému soudu a odvolacímu soudu na ústních jednáních dne 7. 8. 2018, 13. 3. 2019 a 12. 2. 2020. Cílem mělo být uvedení soudů v omyl, že terapie či psychoterapie již jednou (neúspěšně) proběhla a tedy by neměla být (k projednávanému návrhu žalobce) soudem nařízena. Terapie (nezletilému) nakonec nařízena skutečně nebyla. Dále měla žalovaná učinit vědomě nepravdivé či přinejmenším cíleně zavádějící tvrzení (dále též„ tvrzení 2.“), že v březnu 2016 i jindy (až do dne 23. 1. 2022 – toto omezení nicméně není pro soud v této věci významné) žalobce odmítl podepsat mediační smlouvu nebo dohodu o zprostředkování pomoci; toto tvrzení měla žalovaná adresovat OSPOD e-mailem ze dne 4. 3. 2016 (a ten je dále nekriticky tlumočil opatrovnickému soudu). Cílem mělo být uvedení OSPOD (a případně jeho prostřednictvím též opatrovnického soudu) v omyl v tom směru, že žalobce odmítl tuto smlouvu či dohodu podepsat, resp. že ji nepodepsal (čímž v zásadě mařil snahy o mimosoudní řešení věci), ačkoli on ji ve skutečnosti podepsal - pouze nikoli na první schůzce s PhDr. [příjmení], ale až o něco málo později, neboť si chtěl dokument před podpisem v klidu a s právní pomocí prostudovat. Žalobce tak byl OSPOD a opatrovnickým soudem vnímán jako osoba, která nemá zájem o smírné řešení. Dále měla žalovaná učinit vědomě nepravdivé či přinejmenším cíleně zavádějící tvrzení (dále též„ tvrzení 3.“), že v březnu 2016 i jindy (až do dne 23. 1. 2022 – toto omezení nicméně není pro soud v této věci významné) žalobce odmítl podepsat mediační smlouvu nebo dohodu o zprostředkování pomoci, protože nesouhlasil s jejími podmínkami, a že se žalobce odborné poradenské pomoci nechtěl účastnit na místě, které doporučil OSPOD; toto tvrzení měla žalovaná sdělit mediátorce [příjmení] [příjmení] na prvním setkání s mediátorem, nařízeném soudem ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp.zn. 52 C 280/2020 a konaném dne 24. 1. 2022. Cílem mělo být uvedení mediátorky v omyl v tom směru, že žalobce již dříve mařil snahy o mimosoudní řešení, když odmítl takovou smlouvu či dohodu podepsat neboť se mu nelíbily podmínky a že se nechtěl poradenské pomoci účastnit na místě doporučeném OSPOD, to vše, ačkoli předmětný dokument žalobce ve skutečnosti podepsal (viz výše), navíc podmínky neodmítal, pouze si je chtěl před podpisem v klidu a s právní pomocí prostudovat; s místem poradenské pomoci problém neměl. Na základě tohoto tvrzení přistupovala MUDr. [příjmení] k účastníkům nikoli nestranně. Dále měla žalovaná učinit vědomě nepravdivé či přinejmenším cíleně zavádějící tvrzení (dále též„ tvrzení 4.“), že žalobce v březnu 2016 i jindy odmítl podepsat závěry ze sezení v rámci odborné poradenské pomoci a k pokračování poradny uvedl, že další sezení nemá smysl; toto tvrzení měla žalovaná učinit ve svém vyjádření ze dne 4. 4. 2016 pro opatrovnický soud. Cílem mělo být uvedení opatrovnického soudu v omyl, že po skončení odborné pomoci u PhDr. [příjmení] žalobce odmítl podepsat dokument s jejími závěry a že o další pomoc nemá zájem, ačkoli žalobce toto podepsat neodmítl, pouze si chtěl dokument před podpisem v klidu a s právní pomocí prostudovat; nezájem o pokračování pomoci neprojevil, naopak 31. 3. 2016 žádal žalovanou, aby bylo v pomoci PhDr. [příjmení] pokračováno, o což neměla zájem naopak žalovaná. Žalobce tak byl opatrovnickým soudem vnímán jako osoba, která nemá zájem o smírné řešení.

11. Nikoli každý nepravdivý (či cíleně zavádějící) výrok je způsobilý zasáhnout do osobnostních práv osoby, o níž je činěn (pro úplnost je vhodné připomenout, že do jejích osobnostních práv může být naopak zasaženo i výrokem pravdivým). Obdobně, jako ve výše rozebraném případě urážky či neslušného chování, i zde musí být naplněna určitá minimální intenzita zásahu, kvalitativní nebo/a kvantitativní. V případě žalobou uplatněných výroků (tvrzení 1. – 4. viz výše) k naplnění takové minimální intenzity nedošlo.

12. V prvé řadě se nejedná o výroky prvoplánově (očividně) nepravdivé (ve vztahu ke skutkovému stavu, jak je vykreslen žalobními tvrzeními). Žalovaná tyto výroky (pokud je učinila) formulovala opatrně, takovým způsobem, aby – v případě jejich účinného zpochybnění – vyzněly toliko jako hodnotící soudy, tedy sdělení jejího vlastního subjektivního pohledu na určité události (tedy nikoli jak se udály, ale jak je ona vnímala), případně jako pouze formulačně ne zcela přesné. Zda tak učinila (pokud tak vůbec učinila) cíleně či nikoli není z tohoto dílčího hlediska (nepravdivosti) podstatné. Takto lze např. zcela relevantně akceptovat zaměňování termínů„ terapie“,„ mediace“ a„ odborná pomoc“ ve vztahu ke službám PhDr. [příjmení] v březnu 2016. To samé platí pro tvrzení o odmítnutí podpisu mediační smlouvy nebo dohody o zprostředkování pomoci, když žalobce (dle vlastních žalobních tvrzení) skutečně na první schůzce odmítl příslušný dokument podepsat (byť třeba ze zcela pochopitelných a oprávněných důvodů). Takto lze nahlížet i na tvrzení, že žalobce dokument odmítl podepsat proto, že nesouhlasil s jeho podmínkami (když s nimi ani relevantně souhlasit nemohl, pokud si je nemohl včas v klidu a s právní pomocí přečíst). Právě uvedené platí i o tvrzení o odmítnutí podpisu závěrů ze sezení u PhDr. [příjmení]. Z hlediska nepravdivosti se jedná o výroky s nízkou intenzitou. To ovšem nic nemění na tom, že do osobnostních práv je možno zasáhnout i výroky (toliko) nepřesnými či zavádějícími, avšak jejich intenzita bývá zpravidla nižší.

13. Nejedná se ani o výroky pomlouvačné v klasickém významu tohoto slova. Ve všech případech se jednalo, zjednodušeně řečeno, o žalovanou (údajně) tvrzenou neochotu žalobce ke spolupráci v rámci smírných, mimosoudních apod. jednání, a to takových, u nichž je (ne) účast zcela dobrovolná (s výjimkou dostavení se na místo v případě prvního setkání s mediátorem). Tedy výroky, které měla žalovaná pronést, se týkaly pouze toho, že žalobce údajně nespolupracoval na takových úkonech, které jsou však zcela dobrovolné, a jeho nespolupráce (by) mu tak nemohla být kladena k tíži. Samozřejmě i tvrzení o takovéto neochotě jsou obecně způsobilá z hlediska pomlouvačnosti do osobnostních práv zasáhnout, avšak intenzita takového zásahu by byla podstatně snížena.

14. Stěžejním bodem pro rozhodnutí ve věci však byla zejména otázka adresátů (údajných) výroků. U jednoho z tvrzených výroků (tvrzení 3.) byl adresátem mediátor na soudem nařízeném prvním setkání s mediátorem (MUDr. [příjmení]). Zde měla žalovaná tvrdit, že žalobce odmítl (v jiné právní věci) podepsat mediační smlouvu nebo dohodu o zprostředkování pomoci, protože nesouhlasil s jejími podmínkami, a že se odborné poradenské pomoci nechtěl účastnit na místě, které doporučil OSPOD. Jak již bylo rozvedeno výše, mediátor je (či má být) osobou odborně způsobilou ke zvládání konfliktů, která předpokládá, že osoby účastné mediace nemusejí říkat pravdu. Pravdivost jejich tvrzení je pro něj navíc v zásadě irelevantní, neboť účastníci buď zcela dobrovolně ukončí spor uzavřením mediační dohody, nebo bude mediace zkrátka ukončena (popř. nezahájena) bez ohledu na důvody. Osobní názory na účastníky si – nad rámec jemu zadaného úkolu – činit nemá (viz výše srovnání postavení mediátora a případných jiných,„ běžných“ osob). Zejména pak mediátor není nadán žádnou vrchnostenskou či rozhodovací pravomocí nad osobami, jež se mediace účastní. Jak vyplynulo z předchozích odstavců, předmětné (údajné) výroky žalované nebyly takové intenzity, aby mohly do osobnostních práv žalobce zasáhnout samy o sobě (myšleno bez ohledu na adresáta) a osoba adresáta byla v tomto konkrétním případě naopak taková, že případnou intenzitu zásahu dále snižuje. U zbývajících tvrzených výroků (tvrzení 1., 2. a 4.) byly adresáty orgány veřejné moci, nadané vrchnostenskou a rozhodovací pravomocí (OSPOD, soudy), a to v řízeních, v nichž byl žalobce účastníkem. Riziky z toho pro žalobce plynoucími by mohla být intenzita případných zásahů zvyšována. Zcela zásadní okolností je však to, že účastníkem správních i soudních řízení byla také žalovaná, která (údajné) výroky činila právě z pozice účastníka a v zájmu podpory svého procesního stanoviska. Ochrana osobnostních práv žalobce, jakožto osoby zasažené (údajnými) výroky žalované, tak vstupuje do konfliktu s právem žalované jakožto účastnice činit v řízení svobodně přednesy a předkládat skutková tvrzení; ochranu těchto protichůdným práv je třeba pečlivě vyvážit. Právní teorie a praxe se přitom v zásadě shodují, že výkon práva dovoleného zákonem (zde konkrétně právo účastníka řízení činit přednesy a předkládat skutková tvrzení) zpravidla zásah do osobnostních práv vylučuje, a to s výjimkou tzv. excesů. Judikatura dovolacího soudu stojí na závěru, že neoprávněnost zásahu do osobnosti člověka je mj. vyloučena tehdy, pokud k jednání (zásahu) došlo v rámci výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem – např. při výkonu práva účastníka řízení (v řízení soudním nebo správním před povolanými orgány s rozhodovací mocí), potažmo při plnění povinnosti uložené zákonem. To neplatí pouze v případě excesu (zřejmého vybočení z výkonu práva, resp. plnění uložené povinnosti, viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp.zn. 30 Cdo 1404/2006); takovým excesem je např. křivé obvinění (§ 345 tr. zákoníku), křivá výpověď (§ 346 tr. zákoníku) či přestupkové jednání dle § 49 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb. (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2010, sp. zn. Cpjn 13/2007, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 54/2010); použitelnost těchto starších závěrů též za účinnosti tzv. nového občanského zákoníku potvrdil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 18. 2. 2021, sp.zn. 25 Cdo 1988/2021. Výčet excesivních jednání předestřený Nejvyšším soudem je pouze příkladný, je však zjevné, že další typy jednání, které by k nim bylo možno přiřadit, musí alespoň přibližně odpovídat míře závažnosti zvolených příkladů. Taktomu v projednávané věci zcela evidentně nebylo.

15. Zbývá dodat, že převážná většina soudních řízení i řada řízení správních je již ze samotné podstaty spojena s tím, že jeden (či více) účastníků se snaží rozhodující orgán přesvědčit, aby rozhodl tak, jak je v jeho (jejich) zájmu, a využívá k tomu všech dostupných prostředků. Jakkoli jsou lhaní či uvádění polopravd obecně jevy nežádoucí, v těchto řízeních se s nimi musí vždy počítat, a jejich výskyt je spíše pravidlem než výjimkou. Kdybychom žili v ideálním světě bez lží a polopravd, zřejmě by nebylo takových řízení ani třeba. A naopak, pokud by uvádění nepravdivých výroků (či jiných škodlivých výroků) mělo pravidelně představovat zásah do osobnostních práv, pak by v zásadě na každé soudní či správní řízení též pravidelně navazovalo alespoň jedno další řízení z ochrany osobnosti. Takovéto nastavení v právním řádu by bylo zcela zjevně iracionální, a výše popsaná doktrína excesu vhodně vyvažuje právo účastníka hájit v řízení svá práva na jedné straně, a zákaz excesivních zásahů do osobnostních práv ostatních na straně druhé. Mimo to, příslušné procesní předpisy dávají osobám zúčastněným na řízení – zejména pak účastníkům – nástroje, jak se proti lžím a zavádějícím tvrzením ostatních bránit. Jedná se zejména o právo činit přednesy a předkládat vlastní skutková tvrzení. V řízeních ovládaných zásadou projednací je koneckonců v tomto směru průběh i výsledek řízení především odpovědností účastníků. Ovšem i v řízeních ovládaných zásadou inkviziční, kde je odpovědnost za průběh a výsledek řízení primárně na rozhodujícím orgánu, jsou tato práva zachována (resp. vyšetřovací povinností příslušných orgánů dokonce posílena). Ochranu osobnosti podpůrně zajišťují též takové instituty, jako jsou pořádková opatření, či příslušné přestupkové a trestněprávní sankce (resp. již jejich hrozba). V projednávané věci tak intenzitu zásahů dále snižuje to, že rovněž žalobce byl účastníkem předmětných řízení, v jejichž rámci měla žalovaná škodlivé výroky činit (a aktivně se řízení účastnil). Měl tedy plné právo a možnost případné nepravdivé či zavádějící výroky žalované vyvracet či uvádět na pravou míru. Pokud tak neučinil nebo nebyl úspěšný, mohlo to pramenit z jeho nevhodné procesní strategie, případně z nesprávného úředního postupu příslušných orgánů (nebo ale i z toho, že jeho skutková verze skutečně nebyla pravdivá). To ovšem nejsou okolnosti přičitatelné žalované. Neúspěch s uplatňováním svých práv v jednom řízení není možné obcházet prostřednictvím žaloby na ochranu osobnosti (nejednalo-li se zároveň z druhé strany o judikaturou předvídaný exces). Obdobně není možné žalované pro futuro“ zakázat“, aby předmětné (údajné) výroky opakovala v jiných řízeních, neboť by tím bylo zasaženo do jejího práva účastníka činit přednesy a tvrdit skutečnosti dle vlastní zvolené procesní strategie. Je na žalobci, aby (případné) nepravdivé či zavádějící výroky v takových řízeních případně vyvracel a uváděl na pravou míru, tak, jak ostatně činil i v tomto řízení.

16. Soud v řízení o ochraně osobnosti není obecným arbitrem univerzální pravdy, a není ani soudem morálky či jiných hodnotových systémů (např. náboženství), pokud není dán zjevný přesah do roviny právní. Zároveň není jeho úkolem přezkoumávat (ne) správnost či (ne) zákonnost postupu či rozhodnutí orgánů veřejné moci či se preventivně snažit o zamezení takových pochybení do budoucna (nejde-li o žalobu proti příslušné veřejnoprávní korporaci), bez ohledu na to, kým byla případně tato porucha vyvolána. S ohledem na vše výše uvedené soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, když jedna část (údajných) výroků (by) nedosahovala takové intenzity, aby byla způsobilá zasáhnout do zákonem chráněných osobnostních práv žalobce, druhá část (by) pak spadala pod výluku výkonu práv žalované jakožto účastníka předmětných řízení, přičemž tyto výroky (by) nepředstavovaly exces a tedy výjimku z řečené výluky.

17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 16 456 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč sestávající z částky 3 100 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (příprava a převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě z 20. 4. 2022, účast na ústním jednání dne 29. 6. 2022 v délce 2h 14min - tedy za 2 úkony) včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 13 600 Kč ve výši 2 856 Kč. Za vyúčtovaný úkon„ zajištění CD s obsahem spisu“ soud nárok na odměnu nepřiznal, neboť se jedná o ve své podstatě pouze administrativní úkon a nikoli právní službu. Náhradu nákladů řízení je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta (§ 149 odst. 1 o.s.ř.) Lhůtu k plnění soud určil dle § 160 odst. 1 o.s.ř.