27 C 89/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl předsedou senátu Mgr Jakubem Antošem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 34 600 EUR s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 34 600 EUR spolu s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 34 600 EUR od 3. 4. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se částečně zamítá v rozsahu, v němž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení úroku z prodlení z částky 34 600 EUR od 30. 3. 2020 do 2. 4. 2020.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 136 274,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobkyně, JUDr. [jméno] [příjmení], advokáta.

1. Žalobou, podanou dne 23. 6. 2020, se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 34 600 EUR spolu se zákonným úrokem z prodlení od 30. 3. 2020 do zaplacení, jakož i náhrady nákladů řízení. Předmětem žaloby je nárok na vrácení kauce, kterou žalobkyně žalované (prostřednictvím advokátní úschovy) uhradila na základě čl. 5 podnájemní smlouvy ze dne 17. 10. 2018. Předmětnou smlouvou žalovaná dala žalobkyni do podnájmu„ prostor A“ o výměře 32,5 m2, v přízemí budovy č.p. 43, která je součástí pozemku parc. č. 988 v k.ú. Staré Město, obec Praha, vše zapsáno na LV č. 279 (budova hotelu InterContinental Prague na adrese Pařížská 43/30, 110 00 Praha 1), účelem podnájmu byl prodej luxusních hodinek a souvisejících doplňků žalobkyní. Dle podnájemní smlouvy byla žalovaná oprávněna dát předmětné prostory do podnájmu na základě nájemní smlouvy ze dne 7. 12. 2015, uzavřené mezi žalovanou a vlastníkem budovy, společností [právnická osoba], [IČO] (aktuálním právním nástupcem vlastníka je společnost [právnická osoba], [IČO]). Jelikož dne 20. 3. 2020 došlo v rozporu s podnájemní smlouvou k jednostrannému fyzickému znepřístupnění podnajatých prostor, odstoupila žalobkyně od podnájemní smlouvy dopisem ze dne 26. 3. 2020, a to pro podstatné porušení smluvní povinnosti dle § 2002 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o.z.“). Odstoupením od podnájemní smlouvy odpadl právní důvod složení a zadržování kauce žalovanou. Jelikož žalovaná neuznala důvodnost odstoupení, nezbývá žalobkyni než se vrácení kauce domáhat žalobou. Předžalobní argumentaci žalované, že žalobkyni bylo uloženo mít provozovnu uzavřenou z důvodu opatření souvisejících s vyhlášením nouzového stavu vládou dne 12. 3. 2020, má žalobkyně jednak za nesprávnou (i v případě uzavření provozovny veřejnosti by v ní mohla žalobkyně vykonávat podnikatelskou činnost), jednak za irelevantní (když posuzování možného dopadu vládního omezení na podnikání žalobkyně – natožpak jeho vymáhání – žalované nepřísluší). Žalovaná též žalobkyni protiprávně odňala movité věci, jež se v provozovně nacházely.

2. K podané žalobě se vyjádřila žalovaná dne 10. 9. 2020 prostřednictvím podání své tehdejší právní zástupkyně tak, že nárok neuznává. Nesporným učinila uzavření předmětné podnájemní smlouvy ze dne 17. 10. 2018, jakož i to, že jí bylo doručeno předmětné odstoupení ze dne 26. 3. 2020. Žalovaná nicméně má předmětné odstoupení (jakož i případnou výpověď podnájemní smlouvy v něm obsaženou) za nedůvodné a tedy neplatné. V prvé řadě namítala, že k uzavření hotelu InterContinental Prague došlo na základě vyhlášení nouzového stavu v souvislosti s pandemií Covid-19. Jedná se o bezprecedentní situaci, kterou nikdo nemohl jakkoli předvídat. Žalovaná nemohla uzavření hotelu jakkoli ovlivnit, jednalo se o vis maior a tedy o případ, pro nějž na sebe převzala žalobkyně nebezpečí změny okolností dle ust. 9.8 podnájemní smlouvy. Dále uvedla, že na žalobkyni se od 14. 3. 2020 vztahoval vládní zákaz maloobchodního prodeje a prodeje služeb, omezení jejího podnikání tedy nevyplynulo z jednání žalované, nýbrž z vládního opatření. Žalobkyně navíc odeslala odstoupení již 6 dní po uzavření hotelu, přičemž takto krátké omezení by nemohlo představovat důvod pro neuzavření podnájemní smlouvy žalobkyní a tedy ani důvod pro její odstoupení dle § 2002 o.z. Žalobkyně mohla žádat o podporu z programu Covid-nájemné a případně o slevu z nájemného, raději se však rozhodla zneužít pandemické situace a nájemní vztah bez pokusu o smírné řešení a bez poskytnutí dodatečného času žalované (pro případ, kdy by snad uzavření nebylo důsledkem vládního opatření) ukončit odstoupením – takové jednání považuje žalovaná za nemravné. Ohledně žalobkyní alternativně uplatňované výpovědi podnájmu žalovaná namítla, že nebyly splněny podmínky dle čl. 3 písm. b) podnájemní smlouvy, když předmět nájmu nezanikl ani se nestal nepoužitelným.

3. V replice ze dne 10. 12. 2020 žalobkyně soud informovala, že žalovaná proti ní v mezidobí podala žalobu o zaplacení údajně dlužného (pod) nájemného z podnájemní smlouvy, přičemž řízení je vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 170/2020. Žalobní argumentaci dále doplnila o tvrzení, že uzavření hotelu bylo zřejmě plánováno již od roku 2018 či 2019 (z důvodu chystané rekonstrukce, a tedy bez ohledu na budoucí pandemii), aniž by na to přitom byla žalobkyně jakkoli předem upozorněna. Předmět podnájmu byl žalobkyni znepřístupněn vědomě a cíleně.

4. Soud ve věci nařídil ústní jednání na den 5. 2. 2021. Dne 28. 1. 2021 obdržel soud oznámení o ukončení právního zastoupení žalované dosavadní právní zástupkyní. Na jednání dne 5. 2. 2021 se žalovaná bez omluvy nedostavila. Se souhlasem přítomného právního zástupce žalobkyně bylo jednání za účelem opětovného předvolání žalované odročeno na 31. 3. 2021, a to před zahájením jednání ve věci samé.

5. Podáním ze dne 4. 3. 2021 žalobkyně soud informovala, že ve výše uvedeném řízení o údajné dlužné (pod) nájemné bylo již Obvodním soudem pro Prahu 1 dne 8. 2. 2021 rozhodnuto rozsudkem č.j. 21 C 170/2020-36 tak, že žaloba proti zdejší žalobkyni byla zamítnuta. Tamější soud mimo jiné konstatoval platnost odstoupení zdejší žalobkyně od předmětné podnájemní smlouvy.

6. Rovněž na jednání dne 31. 3. 2021 se žalovaná bez omluvy nedostavila, ač byla řádně předvolána (doručení vykázáno dne 18. 2. 2021), a soud tedy věc v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o.s.ř.“), projednal a rozhodl v její nepřítomnosti.

7. Žalobkyně na jednání dne 31. 3. 2021 doplnila, že i kdyby snad nebyla podnájemní smlouva platně ukončena odstoupením či výpovědí, bez jakýchkoli pochybností zanikla nejpozději 1. 3. 2021, kdy (by) uplynula sjednaná doba podnájmu – ohledně jistiny je tak žalobní nárok zcela zjevně důvodný. Žalobkyně z opatrnosti žalovanou opětovně vyzvala k vrácení kauce též z tohoto důvodu, a to dopisem z 18. 3. 2021. K dotazu soudu na splatnost jistiny žalovaného nároku (z titulu odstoupení) žalobkyně uvedla, že odstoupeno bylo e-mailem již 26. 3. 2020; odstoupení bylo zasíláno též právnímu zástupci žalované a bylo zasíláno též datovou schránkou žalované a rovněž poštou. Na jednání nicméně neměla k dispozici důkaz prokazující doručení předmětného odstoupení žalované dříve, než 30. 3. 2020, a byla srozuměna s tím, že žaloba může být v odpovídající části úroku z prodlení z tohoto důvodu zamítnuta; o dodatečnou lhůtu k doplnění důkazních návrhů k otázce splatnosti žalobkyně nežádala, preferovala rozhodnutí na jednání dne 31. 3. 2021. V rámci závěrečného návrhu žalobkyně uvedla, že jednání žalované v předmětné záležitosti bylo zcela zásadním způsobem nemravné a účelové, svědčí o zneužívání silnějšího postavení. Žalované se hodila situace související s koronavirem k zahájení rekonstrukce, která byla plánována na rok 2021, a účelově tímto způsobem, ve shodě s vlastníkem, poškodila uživatele, respektive podnájemce v předmětném hotelu, včetně žalobkyně. O účelovém a nemravném postupu žalované svědčí také to, že s žalobkyní po nastalé situaci žádným způsobem nekomunikovala, nenabízela alternativní možnosti řešení a zároveň uplatnila protiprávně zadržovací právo k movitým věcem, nacházejícím se v předmětu podnájmu.

8. Soud v dané věci vzal z vyjádření účastníků za nesporná tvrzení o tom, že dne 17. 10. 2018 byla uzavřena předmětná podnájemní smlouva, jakož i její obsah a dále, že žalované byl ze strany žalobkyně doručen dopis ze dne 26. 3. 2020, obsahující odstoupení (a in eventum výpověď) od této smlouvy.

9. Soud z provedených listinných důkazů učinil následující skutková zjištění, významná pro rozhodnutí ve věci. Z podnájemní smlouvy ze 17. 10. 2018 (dále též jen„ Smlouva“) soud zjistil, že žalobkyně jakožto podnájemce a žalovaná jakožto nájemce spolu uzavřely tuto podnájemní smlouvu. Předmětem podnájmu byl„ prostor A“ o výměře 32,5 m2, v přízemí budovy č.p. 43, která je součástí pozemku parc. č. 988 v k.ú. Staré Město, obec Praha, vše zapsáno na LV č. 279 (budova hotelu InterContinental Prague na adrese Pařížská 43/30, 110 00 Praha 1), sloužící k podnikatelským účelům, poskytnutý spolu s vnitřním vybavením. Žalovaná byla tento prostor oprávněna podnajmout na základě nájemní smlouvy ze dne 7. 12. 2015 ve znění dodatků, uzavřené s vlastníkem Budovy, společností [právnická osoba], [IČO] (aktuálním právním nástupcem vlastníka je společnost [právnická osoba], [IČO]). Účelem podnájmu pak byl zejm. maloobchodní prodej luxusních hodinek (úvodní ustanovení, čl. 1 Smlouvy). Podnájem byl sjednán na dobu určitou, a to do 1. 3. 2021. Podnájemce (žalobkyně) byl dle čl. 3 Smlouvy oprávněn Smlouvu vypovědět výlučně z těchto důvodů: a) hrubé porušení podstatných povinností nájemce (žalované), pokud porušení nebude napraveno do 30 dnů, b) stane-li se předmět podnájmu zcela nepoužitelným k povolenému užívání z důvodů nikoli na straně podnájemce, popř. předmět podnájmu zanikne. Výpovědní doba pak činila vždy 30 dní ode dne následujícího po dni doručení výpovědi druhé smluvní straně. V čl. 3 pak byla vyloučena možnost podnájemce vypovědět Smlouvu, odstoupit od Smlouvy nebo ji jakkoli jinak ukončit z jiných důvodů, než které jsou uvedeny ve Smlouvě, s vyloučením ustanovení občanského zákoníku pro ukončení smlouvy ze strany podnájemce - žalobkyně (čl. 3 Smlouvy). Výše nájemného byla sjednána na částku 6 899 EUR měsíčně, se sjednanými slevami do dubna 2019 (čl. 4 Smlouvy). Strany si mezi sebou dále sjednaly složení jistoty podnájemcem (žalobkyní) ve výši 34 600 EUR, a to do úschovy advokátní kanceláře [příjmení], [příjmení] & [anonymizováno], [IČO] (schovatel), se sídlem [adresa]. Jistota slouží k zajištění řádného plnění všech závazků podnájemce (žalobkyně), přičemž k tomuto účelu nepoužitou část jistoty vrátí nájemce (žalovaná) podnájemci do 10 pracovních dnů po skončení této Smlouvy (čl. 5 Smlouvy, zejm. čl. 5). Mezi povinnosti nájemce patřilo zejména umožnit podnájemci nerušené užívání předmětu podnájmu v souladu se Smlouvou, za předpokladu, že podnájemce řádně plní své povinnosti (čl. 7 Smlouvy). Ze smlouvy o úschově z 12. 10. 2018 pak soud vzal za prokázané, že strany uzavřely tuto smlouvu se shora uvedenou advokátní kanceláří [příjmení], [příjmení] & [anonymizováno], [IČO], a to na základě shora uvedené Smlouvy, za účelem složení jistoty 34 600 EUR do této úschovy, na účet schovatele č. [bankovní účet] vedený u UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia a.s. (čl. 1 smlouvy o úschově). V rámci smlouvy o úschově bylo dále ujednáno, že schovatel uvolní a vyplatí předmět úschovy nájemci na jeho účet, za předpokladu souhlasu pronajímatele s podnájmem a předložení originálu podepsané podnájemní smlouvy. Podle čl. 2 v případě, že bude zahájeno soudní řízení o předmětu úschovy, je schovatel oprávněn neučinit žádnou dispozici s jistotou až do skončení takového řízení, po skončení pak s předmětem úschovy (jistotou) naloží dle rozhodnutí soudu (čl. 2 smlouvy o úschově). Z potvrzení o provedení platby vydané Raiffeisen Bank a.s., soud zjistil, že složení shora uvedené jistoty 34 600 EUR bylo ze strany žalobkyně provedeno dne 15. 10. 2018 na účet schovatele ujednaný ve smlouvě o úschově.

10. Soud dále k důkazu provedl odstoupení od podnájemní smlouvy z 26. 3. 2020 včetně potvrzení o podání poštou a o odeslání datovou schránkou, ze kterého vzal za své, že žalobkyně takto zaslala žalované odstoupení od Smlouvy dle § 2003 z důvodu § 2002 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.), když svévolné znepřístupnění budovy, v rámci níž byl sjednán předmět podnájmu, považuje žalobkyně za podstatné porušení smlouvy ze strany žalované. Spolu s tímto odstoupením byla žalovaná vyzvána k vrácení jistoty ve výši 34 600 EUR, a to do 3 dnů od doručení tohoto dopisu. Subsidiárně pak byla z důvodu právní jistoty v tomto dopise rovněž podána výpověď dle čl. 3 a), b) smlouvy, když znepřístupnění budovy považuje žalobkyně za učinění předmětu podnájmu nepoužitelným. Z reakce na odstoupení od podnájemní smlouvy z 31. 3. 2020 vzal soud za své, že žalovaná považovala odstoupení i výpověď za neplatné a učiněné v rozporu s uzavřenou Smlouvou, neboť Smlouva jiné důvody krom uvedených ve Smlouvě vyloučila (vč. důvodů zákonných) a k naplnění výpovědních důvodů ze Smlouvy dle názoru žalované nedošlo. Žalovaná v této odpovědi mj. uvedla, že podnájemci nebrání v užívání žalovaná, ale nouzový stav vyhlášený v souvislosti s pandemií nového typu koronaviru, kdy s ohledem na sortiment je žalobkyně povinna mít provozovnu uzavřenu. Z dopisu právního zástupce žalobkyně z 20. 4. 2020 (na základě plné moci z 6. 3. 2020) a dále z odpovědi schovatele na tento dopis z 27. 4. 2020 vzal soud za prokázané, že právní zástupce žalobkyně se domáhal informací, jak bylo naloženo se složenou jistotou 34 600 EUR, přičemž schovatel (pod novým názvem Eversheds-Sutherland) odpověděl, že s jistotou bylo naloženo v souladu s podmínkami Smlouvy.

11. K důkazu byl dále proveden odpor zdejší žalobkyně ze dne 24. 9. 2020 v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1 na č. listu 78 až 79, ze kterého soud zjistil, že zdejší žalobkyně se bránila vůči uplatněnému nároku zdejší žalované na nájemné z předmětných podnajatých prostor. Zdejší žalobkyně brojí proti žalobě stejnou argumentací jako v této věci, včetně poukazu na to, že zdejší žalovaná jí protiprávně zadržuje movité věci v ceně 602 184 Kč oproti pohledávce ve výši 8 650,29 EUR za nájemné za duben 2020, kdy byla již nemovitost fakticky znepřístupněna, přičemž tento stav trvá a movité věci žalobkyně nacházející se v těchto prostorách doposud vydány nebyly. K důkazu soud následně provedl internetový článek z 13. 5. 2020 na č. listu 80 až 81, ze kterého je patrné, že byla plánována rekonstrukce hotelu InterContinental na rok 2021, přičemž z důvodu vypuknutí koronavirové krize a následné uzávěry tato začala již v roce 2020.

12. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 2. 2021, č.j. 21 C 170/2020-36 soud zjistil, že shora zmíněná žaloba, podaná zdejší žalovanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 na zdejší žalobkyni z důvodu neplacení nájemného z předmětného podnájmu, byla zamítnuta v plném rozsahu. Soud takto rozhodl poté, co vzal za prokázané, že odstoupení, které bylo zdejší žalované doručeno dne 30. 3. 2020, bylo učiněno platně, když ujednání smlouvy o vyloučení práva zdejší žalobkyně na odstoupení od Smlouvy (dle čl. 3 Smlouvy) posoudil jakožto rozporné s dobrými mravy i dle judikatury Nejvyššího soudu Smlouva tedy takto zanikla dne 30. 3. 2020 a nárok na nájemné za duben a květen 2020 tak nemohl vzniknout. K tomu žalobkyně v nyní projednávané věci uvedla, že co se týká splatnosti žalované částky, pak žalovaná byla o vrácení kauce vyzývána v rámci odstoupení od smlouvy, přičemž toto odstoupení bylo zasláno již emailem 26. 3. 2020; bylo zasíláno též právnímu zástupci žalované a bylo zasíláno též datovou schránkou žalované a rovněž poštou. Žalobkyně nicméně nedoložila důkaz prokazující skutečné doručení předmětného odstoupení žalované dříve, než 30. 3. 2020 (datum vyplývající z výše uvedeného rozsudku).

13. Soud k důkazu ještě provedl opakovanou výzvu k vrácení kauce z 18. 3. 2021, včetně potvrzení o odeslání zprávy datovou schránkou z téhož dne, ze kterých zjistil, že žalobkyně opětovně žalovanou vyzývala k vrácení jistoty ve výši 34 600 EUR včetně zákonného úroku z prodlení od 30. 3. 2020 do zaplacení, a to jednak s ohledem na učiněné odstoupení od Smlouvy, avšak nově též (z opatrnosti) z důvodu uplynutí doby trvání Smlouvy (1. 3. 2021), kdy dle článku 5.6 smlouvy by bylo povinností žalované za takové situace jistotu vrátit do 10 dnů.

14. Podle § 13 o.z. každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.

15. Podle § 2001 o.z. lze od smlouvy odstoupit, ujednají-li si to strany, nebo stanoví-li tak zákon. Podle § 2002 odst. 1 o.z., poruší-li strana smlouvu podstatným způsobem, může druhá strana bez zbytečného odkladu od smlouvy odstoupit. Podstatné je takové porušení povinnosti, o němž strana porušující smlouvu již při uzavření smlouvy věděla nebo musela vědět, že by druhá strana smlouvu neuzavřela, pokud by toto porušení předvídala; v ostatních případech se má za to, že porušení podstatné není. Podle § 2003 odst. 1 o.z., jakmile strana oprávněná odstoupit od smlouvy oznámí druhé straně, že od smlouvy odstupuje, nebo že na smlouvě setrvává, nemůže volbu již sama změnit. Podle § 2004 odst. 1 o.z. odstoupením od smlouvy se závazek zrušuje od počátku. Podle § 2005 odst. 1 o.z. odstoupením od smlouvy zanikají v rozsahu jeho účinků práva a povinnosti stran. Tím nejsou dotčena práva třetích osob nabytá v dobré víře. Podle odst. 2 se odstoupení od smlouvy nedotýká práva na zaplacení smluvní pokuty nebo úroku z prodlení, pokud již dospěl, práva na náhradu škody vzniklé z porušení smluvní povinnosti ani ujednání, které má vzhledem ke své povaze zavazovat strany i po odstoupení od smlouvy, zejména ujednání o způsobu řešení sporů. Byl-li dluh zajištěn, nedotýká se odstoupení od smlouvy ani zajištění.

16. Podle § 2201 o.z. se nájemní smlouvou pronajímatel zavazuje přenechat nájemci věc k dočasnému užívání a nájemce se zavazuje platit za to pronajímateli nájemné. Podle § 2205 o.z. nájemní smlouva pronajímatele zavazuje: a) přenechat věc nájemci tak, aby ji mohl užívat k ujednanému nebo obvyklému účelu, b) udržovat věc v takovém stavu, aby mohla sloužit tomu užívání, pro které byla pronajata, c) zajistit nájemci nerušené užívání věci po dobu nájmu. Podle § 2215 odst. 1 o.z. souhlasí-li pronajímatel, může nájemce zřídit třetí osobě k věci užívací právo; byla-li nájemní smlouva uzavřena v písemné formě, vyžaduje i souhlas pronajímatele písemnou formu.

17. Po právním posouzení skutkových zjištění dospěl soud k závěru o převážné důvodnosti žaloby. Mezi účastníky bylo nesporným uzavření předmětné podnájemní smlouvy ze dne 17. 10. 2018, jakož i její obsah, nesporným bylo též učinění úkonu odstoupení (a alternativně výpovědi) dopisem žalobkyně z 26. 3. 2021. [příjmení] (resp. žalovanou nesporovanou a nepřímo potvrzenou) skutečností je též to, že žalobkyni byl od 20. 3. 2020 znemožněn přístup do jí podnajatých prostor, a dále, že žalobkyně uhradila kauci 34 600 EUR do advokátní úschovy a že žalované byly následně finanční prostředky z kauce vyplaceny z advokátní úschovy do její dispozice. Předmětem sporu bylo v zásadě“ jen“ to, zda žalobkyně od podnájemní smlouvy dopisem z 26. 3. 2020 odstoupila platně nebo neplatně (popř. zda Smlouvu platně či neplatně vypověděla). S ohledem na toliko eventuální argumentaci žalobkyně výpovědí podnájemní smlouvy (vyjádřenou jako subsidiární zcela jednoznačně jak v dopise z 26. 3. 2021, tak v žalobě) a s ohledem na systematický vztah právních institutů odstoupení a výpovědi, řešil soud nejprve platnost odstoupení. Jelikož odstoupení shledal platným (viz dále), otázkou výpovědi se pro zjevnou nadbytečnost dále nezabýval.

18. Nejprve bylo třeba posoudit, zda žalobkyni vůbec svědčilo oprávnění k odstoupení od podnájemní smlouvy dle § 2002 o.z., a to s ohledem na ujednání v čl. 3 podnájemní smlouvy. Podle tohoto ujednání byla žalobkyně oprávněna od Smlouvy odstoupit (či ji vypovědět nebo jinak ukončit) výlučně z důvodů, stanovených ve Smlouvě; užití zákonných důvodů dle občanského zákoníku bylo výslovně vyloučeno. Zdejší soud se v tomto směru (též s ohledem na § 13 o.z.) ztotožnil se závěry rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 2. 2021, č.j. 21 C 170/2020-36. Zákonné důvody pro odstoupení od podnájemní smlouvy byly vyloučeny na straně podnájemce, nájemci však zůstaly zachovány, zároveň Smlouva žádné důvody pro odstoupení ze strany podnájemce nestanovila. Při analogické aplikaci závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 32 Odo 1043/2004 je na místě uzavřít, že ujednání čl. 3 podnájemní smlouvy je pro rozpor se zákonem (§ 2001 o.z.) absolutně neplatné, neboť podnájemci (navíc jakožto slabší smluvní straně) by znemožňovalo od smlouvy odstoupit i v případě zcela flagrantního porušení smluvních povinností nájemcem. Pro případ naplnění dispozice § 2002 o.z. tedy žalobkyni právo na odstoupení od podnájemní smlouvy svědčilo.

19. Jak bylo uvedeno výše, je v zásadě nesporné, že žalovaná nezajistila od 20. 3. 2020 žalobkyni jakýkoli přístup do podnajatých prostor. Umožnění užívání předmětu podnájmu je přitom primární a zcela stěžejní povinností nájemce z podnájemní smlouvy, a to jak obecně (§ 2215 a násl. o.z. při analogické aplikaci § 2201 a násl. o.z.), tak konkrétně (čl. 7 podnájemní smlouvy). Je přitom v zásadě irelevantní, zda k uzavření hotelu InterContinental Prague, resp. znepřístupnění předmětu podnájmu, došlo aktivním jednáním samotného nájemce (popř. společným jednáním s vlastníkem), či“ toliko“ vlastníka, přičemž však nájemce neučinil ničeho k zajištění práv podnájemce, ač byl k tomu nájemce podnájemcem vyzván. V každém případě se jednalo o podstatné porušení smlouvy ve smyslu § 2002 o.z., neboť je zjevné, že v případě, kdy by žalobkyně věděla, že jí bude znemožněn jakýkoli přístup do podnajatých prostor, k uzavření Smlouvy by nepřistoupila, což muselo být při uzavření Smlouvy zřejmé i žalované. Pokud žalovaná namítala, že žalobkyně přistoupila k odstoupení příliš“ brzy“ a nedala jí možnost situaci vyřešit, nelze se s tímto tvrzením ztotožnit. Je sice pravdou, že žalobkyně odeslala odstoupení 6 dní po znemožnění přístupu, což by za určitých okolností bylo možné považovat za předčasné, je však třeba vzít v potaz, že žalovaná neprokázala, že by se jakkoli snažila o nápravu situace. Ba právně naopak, již z reakce na odstoupení z 31. 3. 2020 je zřejmé, že žalovaná nikdy neměla v úmyslu k obnovení přístupu cokoli učinit a spoléhala na smluvně upravenou nemožnost žalobkyně od Smlouvy odstoupit. Toto pak bylo potvrzeno i ex post tím, že žalovaná žalobkyni podnajaté prostory nezpřístupnila již nikdy a neprokázala ani žádnou snahu o nápravu situace či dohodu s žalobkyní. Námitka předčasnosti odstoupení, uplatněná teprve v rámci procesní obrany v tomto řízení, je tedy zjevně ryze účelová. K případnému doplnění tvrzení a důkazních návrhů v tomto směru dle §118a o.s.ř. pak soud nemohl žalovanou vyzvat z důvodu její neomluvené neúčasti u ústního jednání.

20. Soud neakceptoval ani námitku žalované, že znepřístupnění podnajatých prostor ji není možno přičítat, neboť se jednalo o vis maior (nařízení vlády v souvislosti s pandemií Covid-19). Jak totiž správně uváděla žalobkyně, a jak uzavřel též Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém rozsudku ze dne 8. 2. 2021, č.j. 21 C 170/2020-36, vládní nařízení v rozhodné době sice zakazovalo maloobchodní prodej, avšak nepřikazovalo uzavření provozoven. Žalobkyně měla nadále právo prostřednictvím svých orgánů či zaměstnanců vstupovat do podnajatých prostor a vykonávat tam veškerou svou činnost s výjimkou maloobchodního prodeje (inventarizace, závoz/odvoz zboží, vypravování a výdej případných on-line objednávek, úklid, údržba, opravy atd.). Žalobkyně tvrdila, že žalovaná jí znemožnila jakýkoli přístup do podnajatých prostor, dokonce uváděla i to, že žalovaná jí protiprávně zadržovala zboží, přičemž žalovaná tato tvrzení žádným způsobem nesporovala; k doplnění tvrzení a důkazních návrhů v tomto směru dle §118a o.s.ř. ji pak soud nemohl vyzvat z důvodu neomluvené neúčasti u ústního jednání.

21. S ohledem na výše uvedené je na místě uzavřít, že žalobkyně dopisem ze dne 26. 3. 2020 platně odstoupila od podnájemní smlouvy ze dne 17. 10. 2018, a žalované vznikla povinnost vrátit jí přijatou kauci 34 600 EUR z titulu bezdůvodného obohacení (plnění přijaté z právního důvodu, který odpadl, § 2991 a násl. o.z.).

22. K posouzení zbývala otázka splatnosti jistiny, resp. úroků z prodlení. Žalobkyně prokázala doručení odstoupení od podnájemní smlouvy žalované až ke dni 30. 3. 2020 (a práva na dokazování dřívějšího doručení se výslovně vzdala), přičemž v rámci odstoupení poskytla žalované lhůtu 3 dnů k vrácení kauce. Jistina nároku se tak stala splatnou teprve dne 2. 4. 2020 a žalovaná se dostala do prodlení až uplynutím této přiměřené lhůty (§ 1958 odst. 2 o.z.), tedy dne 3. 4. 2020. Nárok na úrok z prodlení byl proto žalobkyni přiznán až od 3. 4. 2020, a ohledně požadovaného úroku z prodlení za období od 30. 3. 2020 do 2. 4. 2020 soudu nezbylo, než žalobu částečně zamítnout.

23. Zcela nad rámec soud podotýká, že ohledně jistiny a části úroku z prodlení by žalobkyně byla úspěšná i v případě, kdy by snad odstoupení (či výpověď) platné nebylo, a to z důvodu, že ke dni rozhodnutí soudu (§ 154 odst. 1 o.s.ř.) by podnájemní smlouva tak jako tak zanikla, a to dne 1. 3. 2021, z důvodu uplynutí sjednané doby podnájmu (čl. 3 podnájemní smlouvy). Kauce by se tak stala dle čl. 5 podnájemní smlouvy splatnou 11. 3. 2021. Žalovaná v řízení netvrdila, že by byla doba podnájmu jakkoli prodlužována, či že by měla vůči žalobkyni jakékoli splatnost odkládající nároky ve smyslu čl. 5 podnájemní smlouvy.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 3 o.s.ř., když procesní neúspěch žalobkyně byl naprosto marginální, a přiznal tedy žalobkyni nárok na náhradu v plném rozsahu. Náklady se skládají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 46 468 Kč a náhrady advokátního zastoupení. V daném případě soud určil za tarifní hodnotu ve smyslu § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátní tarif (dále jen a.t.) částku 34 600 EUR přepočtenou na tuzemskou měnu v kurzu ČNB k datu podání žaloby (ke dni 23. 6. 2020 - 26,61 Kč za 1 Euro), tedy částku 920 706 Kč. Sazba mimosmluvní odměny z této tarifní hodnoty dle § 7 bodu 6 a.t. činí na 1 úkon právní služby částku 12 020 Kč. Soud přiznal žalobkyni náhradu nákladů za 5 úkonů právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 a.t. á 12 020 Kč (příprava a převzetí, žaloba ze dne 4. 6. 2020, vyjádření z 10. 12. 2020, účast na jednáních dne 5. 2. 2021 a 31. 3. 2021) a dále náhradu nákladů za 2 výzvy z 26. 3. 2020 a 18. 3. 2021 dle § 11 odst. 2 a.t. á 6 010 Kč, celkem tedy částku mimosmluvní odměny ve výši 72 120 Kč Dále soud přiznal za shora uvedené úkony právní služby (7 úkonů) náhradu paušálních nákladů dle § 13 odst. 3 a.t. á 300 Kč, celkem 2 100 Kč. K tomu soud připočetl příslušné 21% DPH z uvedených částek ve smyslu § 14a a.t., v celkové výši 15 586,20 Kč. Celková výše náhrady nákladů řízení pak činí (včetně náhrady zaplaceného soudního poplatku) částku 136 274,20 Kč Místo plnění (k rukám právního zástupce žalobkyně) vyplývá z § 149 odst. 1 o.s.ř.

25. Třídenní lhůta k plnění plynoucí od právní moci rozsudku, a to jak ve věci samé, tak ohledně náhrady nákladů řízení, byla stanovena podle § 160 odst. 1 věta první o.s.ř.