33 C 189/2021

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. jméno příjmení a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové ve věci žalobců: a) celé jméno žalobce , datum narození bytem adresa žalobce, žalobce a žalobkyně , země b) celé jméno žalobce , datum narození bytem adresa žalobce, žalobce a žalobkyně , Slovenská republika c) celé jméno žalobkyně , datum narození bytem adresa žalobce, žalobce a žalobkyně , země všichni zastoupeni JUDr. Ing. jméno jméno sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa , země o určení dědiců, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. ledna 2023, č. j. 33 C 189/2021-115

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I mění tak, že se zamítá žaloba na určení, že žalobce a) a žalobce b) jsou dědici po zůstaviteli [jméno] [celé jméno žalovaného], narozenému [datum], zemřelému [datum], posledně bytem [adresa].

II. Žalobci a) a b) a žalovaný nemají vzájemně právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. určil, že žalobce a) a žalobce b) jsou dědici po zůstaviteli [jméno] [celé jméno žalovaného], narozeném [datum], zemřelém [datum], posledně bytem [adresa], [obec a číslo], výrokem II. zamítl žalobu na určení, že žalobkyně c) je dědicem po zůstaviteli [jméno] [celé jméno žalovaného], narozeném [datum], zemřelém [datum], posledně bytem [adresa], [obec a číslo], výrokem III. žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci a) na náhradu nákladů řízení 15 939,20 Kč k rukám JUDr. Ing. [jméno] [jméno] do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem IV. žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci b) na náhradu nákladů řízení 15 939,20 Kč k rukám JUDr. Ing. [jméno] [jméno] do tří dnů od právní moci rozsudku a výrokem V. rozhodl, že mezi žalobkyní c) a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

2. V odůvodnění uvedl, že žalobou, podanou [datum], se žalobci domáhali určení, že jsou dědici po zůstaviteli [celé jméno žalovaného] s tím, že k podání žaloby byli vyzváni usnesením [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], vydaného soudní komisařkou JUDr. [jméno] [příjmení], notářkou. V žalobě uvedli, že žalobci a) a b) jsou děti zůstavitele, žalobkyně c) jeho manželkou, jsou tedy dědici ze zákona v první skupině dědiců. Žalobkyně c) podala v roce [rok] návrh na doprojednání dědictví, když zjistila, že zůstavitel byl vlastníkem ½ domu [adresa], a pozemku parcelní [číslo] zastavěná plocha a nádvoří o výměře 800 m2 v [katastrální uzemí], [anonymizována tři slova] (dále jen nemovitosti). Zůstavitel pro případ smrti formou notářského zápisu vyhotovil závěť a listinu o vydědění, kterou za jediného dědice určil žalovaného a žalobce a) a b) vydědil podle ust. § 469a odst. 1 písm. b) zákona [číslo] Zb., protože o něho neprojevovali skutečný zájem, který jako potomci projevovat měli. Žalobci namítali, že ve vydědění chybí konkrétní skutkový popis a nesouhlasili s důvody vydědění. Podle nich takový důvod nebyl, naopak to byl zůstavitel, kdo o syny žádný zájem neprojevoval a svůj pobyt a soukromé informace před nimi tajil. Zůstavitel ze společné domácnosti odešel v roce [rok], soud upravoval poměry rodičů k dětem, v řízení v roce [rok] se poměry zůstavitele v důsledku jeho neznámého pobytu nepodařilo zjistit, v roce [rok] probíhalo řízení u [anonymizována dvě slova] [obec] o prohlášení zůstavitele za mrtvého. Podle žalobkyně c) bylo třeba zkoumat, zda předmět dodatečného projednání dědictví nespadá do bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen BSM). Právní zájem na určení dovozovali z odkazu soudu na podání žaloby.

3. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby s tím, že je třeba respektovat vůli zůstavitele, že žalobci věděli, že zůstavitel má pobyt na adrese [adresa], neexistuje jediný list, telefonát či jiný důkaz, který by svědčil o zájmu žalobců o zůstavitele. K nemovitostem uvedl, že je nabyl s bratrem v rámci dědického řízení po svém otci [jméno] [celé jméno žalovaného], v BSM proto nejsou, závětní dědic má přednost před dědicem ze zákona. Zůstavitel se s žalobcem a) potkal na pohřbu svého otce (dědy žalobce a/), odmítl s ním komunikovat s tím, že s ním nemá o čem hovořit.

4. Soud prvního stupně zjistil, že [jméno] [celé jméno žalovaného] byl otcem žalobců a) a b) a manželem žalobkyně c), zemřel [datum] na adrese [adresa], kde měl pronajatý služební byt správce ubytovny. Podle výpisu z katastru a usnesení Okresního soudu [obec] z [datum] zůstavitel se žalovaným nabyly každý v rámci dědického řízení po svém otci [jméno] [celé jméno žalovaného] jednu polovinu výše uvedených nemovitostí, žalovaný kupní smlouvou z [datum] svou polovinu převedl na [jméno] [příjmení], rozenou [celé jméno žalobkyně]. Zůstavitel pro případ smrti sepsal formou notářského zápisu ze dne [datum] závěť a listinu o vydědění, kterou za jediného dědice ustanovil žalovaného a dědice a) a b) vydědil podle ust. § 469a odst. 1 písm. b) zákona [číslo] Zb., protože o něj neprojevují skutečný zájem, který jako potomci měli projevovat. Adresa trvalého pobytu byla uvedena [anonymizováno] [číslo], [anonymizována tři slova], adresa přechodného pobytu [obec a číslo], [část obce], [ulice a číslo]. Rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka] byly žalobci a) a b) svěřeni do péče žalobkyně c) a zůstaviteli bylo určeno výživné, v té době byl nezaměstnaný a nežil ve společné domácnosti s žalobci. Rozsudkem z [datum rozhodnutí], [číslo jednací] [anonymizováno] [číslo], bylo rozhodováno o zvýšení výživného, žalobkyně c) uvedla, že o otci dětí nic neví, výživné neplatí, že s rodinou nežije od roku [rok], že k rodičům manžela s dětmi jezdila asi jednou ročně. Z podnětu žalobkyně c) u [anonymizována dvě slova] [obec] probíhalo řízení o prohlášení žalovaného za mrtvého, informativní výslech žalobkyně se uskutečnil [datum], řízení bylo zastaveno, neboť [datum] žalobkyně c) sdělila, že nezvěstný se zdržuje v [země]. Podle potvrzení [územní celek] [anonymizována dvě slova] zde byl zůstavitel hlášen k trvalému pobytu od [datum] do [datum]. Usnesením [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], byli žalobci odkázáni JUDr. [jméno] [příjmení], soudní komisařkou, aby uplatnili své dědické právo u [název soudu] žalobou na určení, že jsou dědici po zůstaviteli, proti [celé jméno žalovaného], do dvou měsíců od právní moci usnesení ([datum]), tj. do [datum].

5. Následně soud prvního stupně věc posuzoval právně. S ohledem na článek 4 a 21 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012, o příslušnosti, rozhodném právu a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření dědického osvědčení dospěl k závěru, že je dána pravomoc českých soudů a že rozhodným právem je právo české, neboť zůstavitel měl v době smrti bydliště v České republice.

6. Věc dále posuzoval podle ust. § [číslo], § [číslo], § 1654 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zabýval se tím, zda žalobci a) a b) o žalovaného skutečně neprojevovali opravdový zájem. K tomu s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR uvedl, že zájem je třeba posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu; je-li skutečnost, že potomek trvale neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, důsledkem toho, že zůstavitel neprojevuje zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění. Podle názoru soudu prvního stupně důvody pro vydědění žalobců a) a b) dány nebyly. Zůstavitel žalobce opustil v době, kdy byli žalobci a) a b) útlého věku, na jeho přítomnost a vzhled si ani nepamatovali. [příjmení] dobu zůstal nekontaktní, neplnil vyživovací povinnost, bylo proti němu vedeno řízení jako proti nezvěstnému o prohlášení za mrtvého. Ani poté, co bylo zjištěno, že zůstavitel žije v [země], k obnovení vztahů nedošlo. To, že nedošlo k obnovení vztahů, nelze přičítat k tíži žalobců a) a b) vzhledem k nezájmu zůstavitele o ně, absenci jakéhokoli zájmu o navázání citového vztahu. K vydědění tak došlo nedůvodně a žalobci a) a b) jsou nepominutelnými dědici a ani pořízení závěti, v níž je vše odkazováno žalovanému, nemůže nic změnit na tom, že žalobcům a) a b) přísluší zákonný dědický podíl, jehož rozsah bude zkoumán v dědickém řízení. 7. [příjmení] situaci soud prvního stupně shledal na straně žalobkyně c). Uvedl, že nemovitosti zůstavitel nabyl v dědickém řízení, nemohou spadat do společného jmění manželů, žalobkyně c) není nepominutelným dědicem. Za situace, kdy žádný z žalobců platnost závěti nesporoval, dospěl soud prvního stupně k závěru, že zde není důvod, na základě, něhož by mohl žalobě vyhovět.

8. O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobci a) a b) a žalovaným rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a protože byli v řízení plně úspěšní, přiznal jim náhradu těchto nákladů.

9. Ve vztahu mezi žalobkyní c) a žalovaným o náhradě nákladů rozhodl tak, že žádný z nich nemá právo na jejich náhradu, když úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly.

10. Proti tomuto rozsudku, pouze proti výrokům I, III, a IV, podal žalovaný odvolání, kterým se domáhal jeho změny tak, aby byla zamítnuta také žaloba žalobcům a) a b) a bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; zamítavý výrok II (a tím i výrok V o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní c/ a žalovaným) považoval za správný. V odvolání trval na svých argumentech, uplatněných před soudem prvního stupně. Podle něho žalobci a) a b) měli plně respektovat vůli svého otce. Důvod vydědění byl z listiny o vydědění zřejmý a k vydědění podle něho došlo důvodně. Trval na tom, že žalobci nepředložili žádný důkaz, že se pokoušeli zůstavitele, jakkoliv kontaktovat. V letech [rok] [rok] žalobkyně c) věděla, že zůstavitel žil na adrese [adresa]. Tvrzení žalobců, že nemohli zůstavitele kontaktovat, podle něho neodpovídá realitě. Nesouhlasil ani s tím, že by zůstavitel neplnil vyživovací povinnost. Když se zůstavitel skrýval, požádal svou matku, aby výživné za něho plnila. Jen v roce [rok] zaplatil manželce na výživné 30 800 Sk. Závěr soudu, že žalobci a) a b) nemohli o zůstavitele projevovat zájem, z uvedených důvodů považoval za neprokázaný.

11. Odvolací soud ve věci nařídil jednání na [datum]. Žalobci se z ústního jednání omluvili, souhlasili s tím, aby bylo jednáno v jejich nepřítomnosti a navrhli potvrzení napadeného rozsudku, když se plně ztotožnili se závěry soudu prvního stupně ohledně vydědění žalobců a) a b). Rovněž žalovaný se z ústního jednání omluvil a o odročení jednání nežádal. Odvolací soud proto postupoval podle ust. § 101 odst. 3 ve spojení s ust. § 211 o. s. ř. a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků.

12. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř. – ve lhůtě patnácti dnů od doručení rozsudku), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř. – účastníkem řízení), že má náležitosti, vyžadované ust. § 205 o. s. ř., postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného rozsudku v mezích, vytyčených odvoláním (§ 206 odst. 2 o. s. ř. – tj. v odvoláním napadených výrocích I, III a [příjmení]) a poté dospěl k závěru, že napadený rozsudek je třeba změnit, byť z jiných důvodů, než pro které se změny domáhal žalovaný.

13. Nejprve je třeba uvést, že žalovaný podal odvolání pouze proti výroku I a závislým výrokům o nákladech řízení III a IV. Ve výrocích II a V tak rozsudek samostatně nabyl právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.) a odvolací soud správnost těchto výroků nepřezkoumával.

14. Odvolací soud především souhlasí se soudem prvního stupně, že vzhledem k článkům 4 a 21 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 je dána mezinárodní příslušnost českých soudů k projednání a rozhodnutí věci a že věc se řídí právem České republiky, konečně tento závěr žádný z účastníků ani nezpochybňoval.

15. V posuzovaném případě byli žalobci odkázáni k podání žaloby na určení, že jsou dědici, usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 7. 2021, č. j. 13 D 617/2018-76, ve lhůtě dvou měsíců od právní moci usnesení, neboť, podle odůvodnění rozhodnutí, závěť a listinu o vydědění považovali za neplatnou. Protože usnesení nabylo právní moci dne [datum] a žaloba byla podána k soudu dne [datum], byla podána ve stanovené lhůtě a soud se mohl zabývat její důvodností.

16. Žalobci v dědickém řízení prohlásili, že závěť a listinu o vydědění považují za neplatné, důvody neplatnosti závěti neuvedli. V podané žalobě neuvedli žádný důvod, pro který by závěť měla být neplatná. [příjmení] o to, zda nemovitosti patří či nepatří do BSM či SJM, neplatnost závěti jednoho z manželů nezpůsobuje, žalobkyně c) nic takového ani netvrdila. V České republice již neplatí občanský zákoník č. 40/1964 Sb., který stále platí ve [země], který v ust. § 479 říkal, jaký podíl se musí dostat (nezletilým) potomkům a zároveň uváděl, že pokud tomu závěť odporuje, je v této části závěť neplatná, nedošlo-li k (platnému) vydědění potomků. Práva tzv. nepominutelných dědiců (potomků zůstavitele) byla v občanském zákoníku č. 89/2012 Sb., účinném od 1. 1. 2014, upravena znovu a rozdílně od předchozí právní úpravy. Rozdílnost vysvětlil Nejvyšší soud ČR ve svých rozhodnutích sp. zn. 21 Cdo 4392/2017 a 24 Cdo 2236/2020, na jejichž podrobné odůvodnění odvolací soud odkazuje, neboť se s tam uvedenými závěry ztotožňuje.

17. Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého rozhodnutí sp. zn. 24 Cdo 2236/2020 mimo jiné uvedl:

18. Podle ustanovení § 110 odst. 1 věta před středníkem z. ř. s. jsou účastníky řízení o pozůstalosti ti, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici. Podle ustanovení § 113 z. ř. s. je nepominutelný dědic účastníkem při projednání pozůstalosti, jde-li v něm o soupis pozůstalosti, určení obvyklé ceny pozůstalosti a o vypořádání jeho povinného dílu.

19. Nepominutelnému dědici náleží z pozůstalosti povinný díl (§ 1642 o. z.). Nepominutelnými dědici jsou děti zůstavitele a nedědí-li, pak jsou jimi jejich potomci (§ 1643 odst. 1 o. z.). Povinný díl může být zůstaven v podobě dědického podílu nebo odkazu, ale musí zůstat nepominutelnému dědici zcela nezatížen (§ [číslo] odst. 1). Nepominutelný dědic nemá právo na podíl z pozůstalosti, nýbrž jen na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu (§ 1654 odst. 1 věta první o. z.). Ze zákonných důvodů lze nepominutelného dědice vyděděním z jeho práva na povinný díl vyloučit, anebo jej v jeho právu zkrátit (§ [číslo] odst. 1 věta první o. z.).

20. Z uvedených ustanovení o. z. a z. ř. s. vyplývá zcela jiné postavení tzv. nepominutelných dědiců, jimiž jsou děti, resp. vnuci zůstavitele, oproti předcházející právní úpravě. Za současné hmotněprávní úpravy nepominutelný dědic, na kterého zůstavitel v pořízení pro případ smrti nepamatoval, již nemůže požadovat odpovídající podíl na dědictví, jako tomu bylo dříve. Jeho ochrana, nezpochybňuje-li platnost takového pořízení, spočívá v tom, že má právo na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu. Lze tak dovodit, že pořízením pro případ smrti opomenutý potomek zůstavitele již„ nevstupuje“ do práv a povinností zůstavitele (které podle ustanovení § 1475 odst. 2 o. z. tvoří pozůstalost), a nelze mít důvodně za to, že je zůstavitelovým dědicem. Uvedené koresponduje s právním závěrem vysloveným Nejvyšším soudem České republiky v rozsudku ze dne 30. 7. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4392/2017, podle nějž se novou právní úpravou nepominutelný dědic stává pouhým věřitelem dědiců, tudíž mu nesvědčí dědické právo.

21. Nelze-li mít důvodně za to, že je„ nepominutelný dědic“ dědicem zůstavitele, není ani účastníkem při projednání pozůstalosti ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 z. ř. s . Omezenou účast při projednání pozůstalosti - ve vyjmenovaných fázích řízení (při soupisu pozůstalosti, při určení obvyklé ceny pozůstalosti a při vypořádání povinného dílu) - mu přiznává ustanovení § 113 z. ř. s . Při aplikaci tohoto procesního ustanovení však nelze přehlédnout, že podle ustanovení § 1646 odst. 1 o. z. je vyděděný potomek vyloučen z jeho práva na povinný díl. Existuje-li tedy listina o vydědění, jejíž platnost vyděděný potomek nezpochybňuje, pouze tvrdí, že nejsou dány důvody jeho vydědění, pak, dokud o tomto jeho tvrzení není soudem rozhodnuto (přičemž se tak nemůže stát prostřednictvím odkazu podle § 170 z. ř. s . na podání žaloby ve sporném soudní řízení, když nejde o dědické právo, srov. názor vyslovený Nejvyšším soudem České republiky ve výše uvedeném rozsudku), je třeba na něho hledět jako na potomka vyděděného, tj. podle ustanovení § 1646 odst. 1 o. z. vyloučeného z práva na povinný díl.„ Nepominutelný dědic“ bez práva na povinný díl pak zcela logicky nemůže být účastníkem řízení o pozůstalosti ani podle ustanovení § 113 z. ř. s ., neboť není důvod provádět výpočet povinného dílu ani povinný díl vypořádávat, k čemuž jinak nepochybně směřuje tímto ustanovením založené účastenství skutečného nepominutelného dědice (tj. nevyděděného, ale platným pořízením pro případ smrti opomenutého potomka) při projednání pozůstalosti.

22. Lze shrnout, že pokud pozůstalý vnuk nezpochybňuje platnost závěti, kterou zůstavitel ustanovil za dědičku pouze manželku, není dědicem, a byl-li zůstavitelem vyděděn, pak nemá právo ani na povinný díl z pozůstalosti. Nemá-li právo na povinný díl jako nepominutelný dědic, nesvědčí mu postavení účastníka řízení podle ustanovení § 113 z. ř. s .

23. Ve věci vedené pod sp. zn. 21 Cdo 4392/2017 Nejvyšší soud ČR ještě doplnil, že žalobci se jako nepominutelní dědicové zůstavitele mohou (nejsou-li jejich práva na povinný díl uspokojena v rámci pozůstalostního řízení např. rozhodnutím nebo dohodou o vypořádání povinného dílu) ve smyslu ustanovení § 1654 odst. 1 o. z. domáhat žalobou vůči dědicům zůstavitele (žalovaným) plnění spočívajícího ve vyplacení povinného dílu v penězích (případně jiným dohodnutým způsobem). Soud se ve sporném řízení zahájeném takovou žalobou bude jako předběžnou otázkou zabývat tím, zda byli potomci zůstavitele (žalobci) vyděděni po právu či nikoli. K výpočtu povinného dílu, jehož výše je určována na základě ceny pozůstalosti zjištěné v pozůstalostním řízení podle ustanovení § 180 odst. 1 z. ř. s., je přitom nutno zdůraznit, že nepominutelní dědicové ve smyslu výše zmíněného ustanovení § 113 z. ř. s. musí být účastníky pozůstalostního řízení a usnesení o obvyklé ceně majetku zůstavitele jim musí být doručeno, již z toho důvodu, aby pro ně byla určená cena pozůstalosti závazná.

24. Vycházeje z výše uvedených právních názorů a zjištění, že žalobci a) a b) nezpochybňují platnost závěti, ale domáhají se jen svých práv nepominutelných dědiců jako potomků zůstavitele, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobci a) a b) nemají naléhavý právní zájem na požadovaném určení dle § 80 písm. c) o. s. ř. Na vysvětlenou je třeba uvést, že nejde o žalobu dle § 170 z. ř. s., neboť žalobci platnost závěti podanou žalobou nezpochybnili, jak bylo uvedeno, nepominutelný dědic není dědicem, je jen věřitelem dědiců, který se svých nároků může domoci žalobou na plnění.

25. S ohledem na uvedené dospěl odvolací soud k závěru, že napadený rozsudek je třeba ve výroku I. dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnit a žalobu žalobců a) a b) jako nedůvodnou zamítnout.

26. Protože byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, odvolací soud znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobci a) a b) a žalovaným (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). Žalovaný byl v řízení úspěšný, podle ust. § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. tak má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Žalovaný, který platil soudní poplatek z odvolání ve výši 2 000 Kč, žádal, aby odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. S ohledem na tento návrh odvolací soud rozhodl tak, jak se podává výroku II. tohoto rozhodnutí.