52 C 111/2026

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl soudkyní Mgr. Katarínou Kuhnovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného (Praha 9), o zaplacení 30.283 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba v části, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku částka, dále zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky částka od datum do datum, zákonný úrok z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku částka s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši částka, k rukám právního zástupce žalobkyně Jméno advokáta, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se po žalovaném v žalobě ze dne datum domáhala zaplacení částky částka s příslušenstvím. K odůvodnění žaloby uvedla, že společnost právnická osoba, IČO IČO, (dále též jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela se žalovaným dne datum smlouvu o úvěru č. hodnota, na jejímž základě bylo žalovanému poskytnuto na bankovní účet č. č. účtu nejprve ve výši částka a následně byl navýšen na celkovou výši částka. Žalovaný na svůj dluh doposud neuhradil ničeho. Žalobkyně nabyla pohledávku za žalovaným na základě Smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne datum mezi společností právnická osoba a žalobkyní. Žalobkyně dále požadovala zákonný úrok z prodlení od datum, neboť finanční prostředky měly být vráceny do datum. Žalovanému byla zaslána předžalobní upomínka právním zástupcem žalobkyně dne datum.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, („o. s. ř.“) k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí a nejedná se o věc uvedenou v § 120 odst. 2 o. s. ř.

4. Žalovaný se k výzvě soudu ze dne datum nevyjádřil, soud tedy předpokládal, že souhlasí s tím, aby bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalobkyně vyjádřila souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání v návrhu na zahájení řízení. S ohledem na to, že byly splněny podmínky pro postup dle § 115a o. s. ř., soud postupoval dle cit. ustanovení a ve věci rozhodl bez nařízení jednání.

5. Na základě listinných důkazů založených ve spise dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu:

6. Zejména ze smlouvy „o úvěru č. hodnota“ soud zjistil, že byla uzavřena mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným dne datum. Předmětem této smlouvy byl úvěr poskytnutý žalovanému nejprve ve výši částka, přičemž žalovaný byl povinen celkově z titulu této smlouvy zaplatit částka, nejpozději do datum. Finanční prostředky měly být vyplaceny na bankovní účet označený žalovaným č. č. účtu. Dodatkem č. hodnota ke smlouvě byla navýšena částka poskytovaná žalovanému na celkovou částku částka a žalovaný byl povinen celkově zaplatit částka. Dodatkem č. hodnota pak byla ujednána nová doba splatnosti dluhu žalovaného do datum a žalovaný byl povinen za uzavření tohoto dodatku zaplatit částka. Ve smlouvě o úvěru byla mezi účastníky sjednána pevná úroková sazba ve výši 279,83 % ročně a v Dodatku č.hodnota ve výši 216,96 % ročně, dále bylo sjednáno RPSN bylo sjednáno ve výši 1141,20 % ročně a v Dodatku č.hodnota ve výši 2990,50 % ročně (zjištěno ze smlouvy č. hodnota a jejich dodatků č. hodnota a 2).

7. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla na základě uvedené smlouvy a dodatku č. hodnota na účet označený žalovaným dne datum peněžní prostředky ve výši částka a dne datum ve výši částka (zjištěno z doložených výpisů z účtu právní předchůdkyně žalobkyně).

8. Ze sjetiny stavu dluhu žalovaného evidovaného žalobkyní soud zjistil, že žalovaný z titulu splacení poskytnutého úvěru nezaplatil dosud ničeho (zjištěno z evidence žalobkyně o koupených pohledávkách ve formátu Microsoft Excel).

9. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum a souvisejícího Seznamu postupovaných pohledávek soud zjistil, že předmětnou pohledávku za žalovaným nabyla žalobkyně. Z Oznámení o postoupení pohledávky ze dne datum soud zjistil, že postoupení pohledávky mu bylo řádně oznámeno.

10. Žalovaný byl zástupcem žalobkyně vyzván k úhradě částky dlužné z titulu shora uvedené smlouvy do tří dnů od data doručení. Tato výzva byla předána k poštovní přepravě dne datum (zjištěno z předžalobní výzvy ze dne datum včetně podacího lístku).

11. Z exportů ze systému České národní banky ARAD ze dne datum byla soudem zjištěna průměrná úroková sazba spotřebitelského úvěru v srpnu 2024 ve výši 8,81 % ročně a v září 2024 ve výši 8,70 % ročně (Exporty ze systému České národní banky ARAD ze dne datum).

12. Na základě výše uvedených skutkových zjištění z jednotlivých písemných důkazů předložených žalobkyní soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému na jeho žádost a v jeho prospěch dne datum peněžní prostředky ve výši částka a dne datum ve výši částka. Žalovaný se jí je zavázal do datum vrátit společně s úrokem a poplatky, celkově částka. Za uzavření dodatku č. hodnota byl žalovaný povinen právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit dalších částka. V období, kdy byla uzavřena smlouva o úvěru a její dodatky, tj. srpen a září 2024, činila průměrná úroková sazba u úvěru obdobného typu 8,81 % a 8,70 % ročně.

13. Takto zjištěný skutkový stav by soud (v případě platnosti uzavřené smlouvy) právně posoudil, dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), v souladu se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jako úvěrovou smlouvu, kterou se úvěrující (žalobkyně) zavazuje, že úvěrovanému (žalovanému) poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od datum, (dále „zákon o spotřebitelském úvěru“) je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Postoupení pohledávky z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni pak soud posoudil v souladu s ust. § 1879 a násl. o.z., na základě, kterého může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka postupníkovi. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovaným 2 úvěrové smlouvy.

14. Z důvodu neplatnosti uzavřené smlouvy takto zjištěný skutkový stav, soud právně posoudil, dle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), kdy plnila-li strana (právní předchůdkyně žalobkyně), aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Žalobkyně poskytla žalovanému částku částka, žalovaný však žalobkyni (právní předchůdkyni žalobkyně) do dnešního dne ničeho nevrátil, žalovaný však uhradil poplatek ve výši částka (za Dodatek č. hodnota), proto je žalovaný povinen žalobkyni doplatit částku částka (Anonymizováno částka).

15. Dle § 2 odst. 3 o.z. výklad a použití předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Podle § 547 o. z. právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Normy občanského práva, jsou podle výslovné úpravy § 1 odst. 2 o.z., zásadně normami dispozitivního charakteru. Jen tak je totiž subjektům občanskoprávních vztahů umožněno, aby si v souladu s uplatňujícím se principem autonomie mohly v podmínkách tržního hospodářství, volné soutěže a konkurence smlouvou svobodně uspořádat občanskoprávní vztahy a jejich obsah, tj. souhrn vzájemných subjektivních občanských práv a povinností, odchylně od občanského zákoníku. Tak mohou subjekty občanskoprávních vztahů nejlépe realizovat vlastní osobní a hospodářské představy a záměry v souladu s jejich individuálními zájmy a potřebami, neboli realizovat je po svém. Což znamená, že v prvé řadě je rozhodující to, co si smluvní subjekty dohodly. Tato smluvní svoboda má však své meze a nemůže se dostat, pod sankcí absolutní neplatnosti, do rozporu se zákonem (§ 580 odst.1 o.z.). Aby se právní úkon příčil dobrým mravům ve smyslu § 547 o.z., musel by se jeho obsah ocitnout v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu k žalobě na vrácení zaplaceného nájemného ze strany nájemce, v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Ustanovení § 547 o.z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními (vztahujícími se nejen k žalovanému, nýbrž i k žalobci) a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Dle nálezu Ústavního soudu I. ÚS 523/07 (obdobně pak i rozhodnutí Nejvyššího soudu 32 Cdo 242/2011), porušení zásad poctivého obchodního styku při uplatnění nároku na úrok z prodlení je nutno zkoumat ve vazbě na konkrétní okolnosti, na zásadu řádného a včasného plnění závazků a že rozpor právního úkonu s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k jejich tehdejšímu postavení, je samozřejmě taková úvaha potud správná, pokud sama výše těchto úroků nemá spíše než motivační charakter právě charakter šikanózní.

17. Spotřebitel je chráněn i proti nepřiměřeně vysoké výpůjční sazbě úroku, výše úroku je sice dána dohodou stran úvěrové smlouvy, avšak nikoliv bez omezení. Ochranu (spotřebitele) poskytuje ustanovení § 1796 o.z., podle kterého: „Neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.“ Uvedené ustanovení téměř kopíruje s vymezením lichvy, obsaženém v trestním zákoníku. Ohledně zneužití stavu tísně, ve které se spotřebitel nachází, a díky které dochází k uzavření i zjevně nevýhodných úvěrových smluv, lze vycházet z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Tdo 225/2012, který ve svém odůvodnění uvedl: Pro závěr, zda poškozený jednal v tísni, kterou pak pachatel trestného činu lichvy zneužil, není podstatné, zda se do tísně poškozený dostal vlastním přičiněním, nebo vlivem okolností nezávislých na jeho vůli. Pokud poškozený mohl hrozícímu stavu tísně předejít například uhrazením splatných pohledávek z jiných finančních zdrojů a neučinil tak a do stavu tísně se nakonec reálně dostal, nevylučuje to trestní odpovědnost pachatele (lichváře). Podstatné je, aby pachatel, vědom si tísnivé situace poškozeného, jí zneužil a poskytl mu řešení např. ve formě krátkodobého úvěru nebo půjčky, za něž si nechá smluvně slíbit takové plnění, které je co do povahy a výše v hrubém nepoměru s jím poskytnutým plněním.

18. Soud v řízení vycházel zejména z rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004, [AN 3/2007 s. 87], tzv. „lichvářské úroky“. „V rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 ObčZ, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček“. Žalobce při uzavírání smluv o půjčce (včetně dohody o výši úroků) pravděpodobně jednal v tíživé situaci (byť nemusela dosáhnout intenzity vyžadované pro naplnění skutkové podstaty lichvy podle ustanovení § 253 TrZ), která ho vedla k tomu, aby souhlasil se sjednáním úroků z půjčené částky ve výši 5 % měsíčně (tj. 60 % ročně) při splatnosti půjčky za tři roky od uzavření smluv. Pro závěr, zda dohodnuté úroky jsou nepřiměřené a tedy odporující dobrým mravům, však tato hlediska nemohou být významná. V souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce je takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce „spokojí“ – bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník – s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá „zhodnotit“ běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. Nelze totiž přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce a dohodu o úrocích z půjčené částky často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci poskytoval (musel poskytovat) věřiteli nepřiměřené nebo dokonce „lichvářské“ úroky. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 ObčZ, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V projednávané věci soudy zjistily, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smluv o půjčce 9 až 15,5 % ročně. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 39 ObčZ neplatné.

19. Soud v řízení dále vycházel z nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07 [SR 12/2009 s. 464]. Soulad obsahu právního úkonu s dobrými mravy – v posuzovaném případě obsah ujednání účastníků o dohodnutém úroku z prodlení – musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, zda by i byl výsledkem tvrzeného svobodného ujednání mezi účastníky smlouvy. Zásada smluvní volnosti je v daném případě modifikována účelem a smyslem sankčního a motivačního mechanismu institutu úroků z prodlení; jejich použití je možné a zákonné, jejich výše však nemůže být bezbřehá. Pokud bývá v judikatuře zdůrazňováno, že porušení zásad poctivého obchodního styku při uplatnění nároku na úrok z prodlení je nutno zkoumat ve vazbě na konkrétní okolnosti, na zásadu řádného a včasného plnění závazků a že rozpor právního úkonu s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k jejich tehdejšímu postavení, je samozřejmě taková úvaha potud správná, pokud sama výše těchto úroků nemá spíše než motivační charakter právě charakter šikanózní. Částka odpovídající úroku 182 % ročně je již očividně za hranicí, kterou lze považovat podstatě a smyslu daného institutu úroku z prodlení za adekvátní. Smysl úroku z prodlení lze nacházet v jeho motivační a sankční funkci, pokud se dlužník ocitne v prodlení se včasným a řádným vrácením dluhu. I zde je však nutno dbát na zásadu přiměřenosti, která je jedním ze stěžejních principů ústavního soudnictví, dodržovaným v demokratických právních státech, chápaným nikoliv pouze formálně, ale zejména materiálně (materiální právní stát).

20. Soud v řízení dále vycházel z rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, 9 Co 29/2020, ze dne 7. 4. 2020. V případě, že ujednání úvěrové smlouvy o výši smluvního úroku je neplatné pro rozpor s dobrými mravy, náleží úvěrujícímu obvyklý úrok, přičemž při stanovení výše obvyklého úroku lze vycházet z databáze České národní banky (z časových řad ARAD).

21. Shora popsaný skutkový stav soud posoudil po právní stránce tak, že mezi původní právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu citovaného speciálního zákonného ustanovení, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému na jeho žádost a v jeho prospěchu peněžní prostředky a v níž se žalovaný zavázal poskytnuté peněžní prostředky spolu s úrokem vrátit. Pohledávka za žalovaným byla na žalobkyni rovněž platně postoupena ve smyslu § 1879 a násl. o. z.

22. Zároveň však soud nemohl přehlédnout, že žalovaný-spotřebitel (§ 419 o. z.) byl celkově povinen žalobkyni v souladu se smluvními ujednáními (včetně dodatků) zaplatit částka (tj. smluvní úrok a poplatek za ujednání dodatku č. hodnota), přičemž úvěr mu byl poskytnut toliko ve výši částka, úvěr mu byl vyplacen ve dnech datum a datum a splatnost celkové dlužné částky byla stanovena na datum. Žalovaný pak v souvislosti s Dodatkem č.hodnota uhradil žalobkyni poplatek ve výši částka.

23. Soud v řízení vycházel i ze systému časových řad ARAD, přístupného na stránkách České národní banky, a. s., www.cnb.cz, údajů týkajících se úrokových sazeb bank, popř. dalších měnových finančních institucí (MFI)ARAD, v srpnu 2024 (v době uzavření smlouvy). Mezi účastníky byla sjednána pevná úroková sazba ve výši 279,83 % ročně (v Dodatku č.hodnota ve výši 216,96 % ročně), a RPSN bylo sjednáno ve výši 1141,20 % ročně (v Dodatku č.hodnota ve výši 2990,50 % ročně). A v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu 21 Cdo 1484/2004, soud zohlednil i výši zákonného úroku z prodlení ke dni poskytnutí úvěru, která činila 12,75 % ročně. Smluvní úrok není sice zákonem ani vyhláškou stanoven, avšak musí splňovat přiměřenost, s ohledem na okolnost případu. Poskytovatel spotřebitelského úvěru je v Česku od 1. ledna 2002 ze zákona povinen uvádět u své nabídky i RPSN (roční procentní sazba nákladů). Když RPSN udává procentuální podíl z dlužné částky, který musí spotřebitel zaplatit za období jednoho roku v souvislosti se splátkami, správou a dalšími výdaji spojenými s čerpáním úvěru. Pokud poskytovatel tuto povinnost nesplní, je jím poskytnutý úvěr automaticky úročen repo sazbou ČNB (což je zpravidla pro zákazníka výrazně výhodnější). Obdobnou povinnost mají i poskytovatelé v ostatních zemích EU, vyplývá ze směrnice 98/7/ES. Jako referenční hodnota pro zjištění obvyklé sazby spotřebitelského úvěru mohou posloužit statistické údaje shromažďované ČNB v databázi ARAD, Klientské úrokové sazby: Úroková sazba z nových spotřebitelských úvěrů, dostoupnou na internetových stránkách ČNB. Pokud zákonný úrok z prodlení ke dni poskytnutí úvěru činil 12,75 % ročně, pak sjednaná roční sazba (u RPSN ve výši 1141,20 % a výši 2990,50 %) přesahovala více jak osumdesátdevětkrát (89 krát) u smlouvy o úvěru a dvěstětřicetčtyřikrát (234 krát) u Dodatku č.hodnota. Požadovaný úrok (RPSN) podstatně přesahoval úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Z přehledu ČNB systému ARAD) bylo dále zjištěno, že v době uzavření smlouvy byl běžný úrok u bankovních institucí pro spotřebitelské úvěry 8,81 % ročně. Ačkoli si tedy smluvní strany ujednaly smluvní úrok ve výši 279,83 % ročně (v Dodatku č.hodnota ve výši 216,96 % ročně), je zcela zjevně excesivně vysoký, když sjednaná roční sazba přesahovala více jak třicetjednakrát (31 krát) u smlouvy o úvěru a více jak dvacetčtyřikrát (24 krát) u Dodatku č.hodnota. Proto z důvodu nepřiměřeně vysokého RPSN ve výši 1141,20 % ročně (v Dodatku č.hodnota ve výši 2990,50 % ročně) a z důvodu nepřiměřeně vysokého úroku ve výši 279,83 % ročně (v Dodatku č.hodnota ve výši 216,96 % ročně), soud shledal projednávaný případ v rozporu s dobrými mravy, (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2024), a je proto dle § 580 odst. 1 o. z. absolutně neplatné. Jelikož se současně jedná o podstatnou náležitost smlouvy o úvěru, nelze takové ujednání od smlouvy oddělit, a jako absolutně neplatnou je tedy třeba hodnotit smlouvu celou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2021, č. j. 24 Cdo 1611/2021-598, proti němuž byla ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2022, sp. zn. III. ÚS 3142/21, odmítnuta). Z tohoto důvodu se proto soud dále nezabýval ani tvrzeným žalobním nárokem na smluvní pokutu, neboť byl opět vznesen z titulu neplatné smlouvy.

24. Vzhledem k výše uvedenému závěru by tak byl žalovaný povinen žalobkyni vrátit pouze to, co mu bylo z titulu neplatné smlouvy poskytnuto (§ 2993 o. z.), tj. částka, nicméně tuto částku bylo nutné dále snížit o zaplacený poplatek za uzavření (rovněž neplatného) dodatku č. hodnota ve výši částka, neboť žalobkyně se v žalobě domáhala účinnosti tohoto dodatku a netvrdila, že by žalovaný částku podmiňující tuto účinnost nezaplatil. Kromě uvedeného poplatku žalovaný nezaplatil jinak ničeho. Proto mu soud výrokem II. rozsudku uložil povinnost uhradit celou dlužnou částku částka.

25. Zároveň soud žalovanému uložil zaplatit z této částky částka, též zákonný úrok z prodlení (§ 1968 a § 1970 o. z.) s tím, že za počátek prodlení s plněním uvedeného peněžitého dluhu soud považoval až den datum a od tohoto dne soud žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení, jak je uvedeno ve výroku II. rozhodnutí. Dne datum byla poštovnímu doručovateli předána předžalobní výzva, jež byla dle fikce v § 573 o. z. doručena žalovanému dne datum, a splatnost dle třídenní lhůty k plnění ve výzvě stanovené (počítané ode dne jejího doručení) tak nastala datum. Výše úroku z prodlení je pak stanovena dle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.. Soud proto žalobu zamítl pro zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky částka od datum do datum, zákonný úrok z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, jak je uvedeno ve výroku I. rozhodnutí.

26. Ve zbytku soud z výše vyložených závěrů (viz odstavec 23) žalobu zamítl (výrok I.), pro zaplacení částky částka Anonymizováno). Částečné zamítnutí pak soud mohl učinit bez nařízení jednání v souladu s § 115a o. s. ř., neboť nedospěl k závěru o nesplnění povinnosti tvrzení nebo neunesení důkazního břemene kterékoli ze stran řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1696/2005, či nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. I ÚS 3271/09).

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 a § 142a odst. 1 o. s. ř. výrokem III. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce částka. Žalobkyně byla úspěšná pro částku částka s částí zákonného úroku z prodlení, jak je uvedeno ve výroku II. rozhodnutí. Žalovaný byl úspěšný pro nedůvodnou částku částka se zákonným úrokem z prodlení, jak je uvedeno ve výroku I. rozhodnutí. Přičemž přiznané náklady řízení představují nárok na 21,34 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 60,67 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 39,33 %, přičemž úroky z prodlení byly kapitalizovány ke dni vydání tohoto rozsudku). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce částka. Dále z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) ve výši částka (3x částka), sestávající z částky částka za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky částka za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky částka za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t.. Včetně tří paušálních náhrad výdajů ve výši částka (3 x částka), po částka dle § 14b odst. 6 písm. a) a. t.. A daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky částka ve výši částka, kterou je zástupce žalobkyně povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Soud rozhodl o aplikaci § 14b vyhlášky, neboť se v daném případě jednalo o návrhu podaném na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž účastníkem ve skutkově i právně obdobných věcech, hodnota sporu nepřesáhla částka.

28. O lhůtách k plnění rozhodl soud v souladu s § 160 odst. 1 větou před středníkem o. s. ř. a neshledal důvod k jejich prodloužení. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 9. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.