52 C 112/2026

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl soudkyní Mgr. Katarínou Kuhnovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného (Praha 9), o zaplacení 18.700 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky částka, zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky částka od datum do datum a zákonného úroku z prodlení ve výši 2,75 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku částka se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne datum po žalovaném domáhala zaplacení částky částka s příslušenstvím. K odůvodnění žaloby uvedla, že uzavřela se žalovaným dne datum smlouvu o spotřebitelském úvěru č. hodnota, na jejímž základě bylo žalovanému poskytnuto na bankovní účet č. č. účtu celkem částka. Žalovaný se naopak zavázal poskytnutou částku vrátit společně se smluvními úroky ve výši 40 % p. m. Za první měsíc trvání smluvního vztahu tak úrok činil částka, přičemž smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou. Žalovaný však úvěr řádně a včas nesplácel, neuhradil z tohoto titulu ničeho, pročež žalobkyně dne datum tento úvěr zesplatnila. Žalobkyně dále požadovala zákonný úrok z prodlení od datum a smluvní pokutu dle odst. 4.2. písm. c) smlouvy ve výši 0,1 % denně, kapitalizovanou od datum do datum (odeslání předžalobní výzvy) ve výši částka. Žalovanému byla právní zástupkyní žalobkyně zaslána předžalobní upomínka.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud ve věci postupoval dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. s. ř.“). Žalobkyně s tímto postupem vyslovila svůj souhlas již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu a žalovaný se k výzvě v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne datum, obsahujícímu doložku dle § 101 odst. 4 o. s. ř., v soudem určené lhůtě nevyjádřil, přičemž ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě předložených důkazů.

4. Na základě listinných důkazů založených ve spise dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu:

5. Smlouva nazvaná „o spotřebitelském úvěru č. hodnota“ byla uzavřena mezi žalobkyní a žalovaným dne datum. Žalovaný byl oprávněn na svůj bankovní účet č. č. účtu, jenž žalobkyni pro tyto účely sdělil, čerpat peněžní prostředky až do výše částka a byl z čerpané částky povinen zaplatit měsíční úrok ve výši 40 %. RPSN podle smlouvy činila 5.535,7 %. Úvěr byl poskytnut na dobu neurčitou a splátky ujednány vždy ke 26. dni v měsíci. Žalovaný žalobkyni sdělil adresu shodnou s adresou v hlavičce tohoto rozsudku (zjištěno ze smlouvy č. hodnota). Žalovaný celkově vyčerpal částka (zjištěno z potvrzení o bankovní transakci ze dne datum). Žalobkyně dne datum odeslala žalovanému na adresu sdělenou při kontraktaci výzvu k plnění se stanovenou lhůtou tří dnů od doručení výzvy (zjištěno z předžalobní výzvy včetně podacího lístku).

6. Průměrná úroková sazba spotřebitelského úvěru v říjnu 2023 činila 9,37 % ročně (zjištěno z exportu ze systému České národní banky ARAD ze dne datum).

7. Po právní stránce spor by posoudil jako smlouvu o úvěru, dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující se zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, (dále „zákon o spotřebitelském úvěru“) je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

8. Z důvodu neplatnosti uzavřené smlouvy (viz odstavec 10, 17) takto zjištěný skutkový stav, soud právně posoudil, dle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), kdy plnila-li strana (právní předchůdkyně žalobkyně), aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Žalobkyně poskytla žalovanému částku částka, žalovaný však žalobkyni do dnešního dne ničeho nevrátil, proto je žalovaný povinen žalobkyni doplatit částku částka.

9. Podle § 580 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Normy občanského práva, jsou podle výslovné úpravy § 1 odst. 2 o. z., zásadně normami dispozitivního charakteru. Jen tak je totiž subjektům občanskoprávních vztahů umožněno, aby si v souladu s uplatňujícím se principem autonomie mohly v podmínkách tržního hospodářství, volné soutěže a konkurence smlouvou svobodně uspořádat občanskoprávní vztahy a jejich obsah, tj. souhrn vzájemných subjektivních občanských práv a povinností, odchylně od občanského zákoníku. Tak mohou subjekty občanskoprávních vztahů nejlépe realizovat vlastní osobní a hospodářské představy a záměry v souladu s jejich individuálními zájmy a potřebami neboli realizovat je po svém. Což znamená, že v prvé řadě je rozhodující to, co si smluvní subjekty dohodly. Tato smluvní svoboda má však své meze a nemůže se dostat, pod sankcí absolutní neplatnosti, do rozporu se zákonem (§ 580 odst.1 o. z.). Aby se právní úkon příčil dobrým mravům ve smyslu § 547 o. z., musel by se jeho obsah ocitnout v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu k žalobě na vrácení zaplaceného nájemného ze strany nájemce, v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Ustanovení § 547 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními (vztahujícími se nejen k žalovanému, nýbrž i k žalobci) a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Dle nálezu Ústavního soudu I. ÚS 523/07 (obdobně pak i rozhodnutí Nejvyššího soudu 32 Cdo 242/2011), porušení zásad poctivého obchodního styku při uplatnění nároku na úrok z prodlení je nutno zkoumat ve vazbě na konkrétní okolnosti, na zásadu řádného a včasného plnění závazků a že rozpor právního úkonu s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k jejich tehdejšímu postavení, je samozřejmě taková úvaha potud správná, pokud sama výše těchto úroků nemá spíše než motivační charakter právě charakter šikanózní.

11. Spotřebitel je chráněn i proti nepřiměřeně vysoké výpůjční sazbě úroku, výše úroku je sice dána dohodou stran úvěrové smlouvy, avšak nikoliv bez omezení. Ochranu (spotřebitele) poskytuje ustanovení § 1796 o. z., podle kterého: „Neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.“ Uvedené ustanovení téměř kopíruje s vymezením lichvy, obsaženém v trestním zákoníku. Ohledně zneužití stavu tísně, ve které se spotřebitel nachází, a díky které dochází k uzavření i zjevně nevýhodných úvěrových smluv, lze vycházet z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Tdo 225/2012, který ve svém odůvodnění uvedl: Pro závěr, zda poškozený jednal v tísni, kterou pak pachatel trestného činu lichvy zneužil, není podstatné, zda se do tísně poškozený dostal vlastním přičiněním, nebo vlivem okolností nezávislých na jeho vůli. Pokud poškozený mohl hrozícímu stavu tísně předejít například uhrazením splatných pohledávek z jiných finančních zdrojů a neučinil tak a do stavu tísně se nakonec reálně dostal, nevylučuje to trestní odpovědnost pachatele (lichváře). Podstatné je, aby pachatel, vědom si tísnivé situace poškozeného, jí zneužil a poskytl mu řešení např. ve formě krátkodobého úvěru nebo půjčky, za něž si nechá smluvně slíbit takové plnění, které je co do povahy a výše v hrubém nepoměru s jím poskytnutým plněním.

12. Soud v řízení vycházel zejména z rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004, [AN 3/2007 s. 87], tzv. „lichvářské úroky“. „V rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 ObčZ, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček“. Žalobce při uzavírání smluv o půjčce (včetně dohody o výši úroků) pravděpodobně jednal v tíživé situaci (byť nemusela dosáhnout intenzity vyžadované pro naplnění skutkové podstaty lichvy podle ustanovení § 253 TrZ), která ho vedla k tomu, aby souhlasil se sjednáním úroků z půjčené částky ve výši 5 % měsíčně (tj. 60 % ročně) při splatnosti půjčky za tři roky od uzavření smluv. Pro závěr, zda dohodnuté úroky jsou nepřiměřené, a tedy odporující dobrým mravům, však tato hlediska nemohou být významná. V souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce je takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce „spokojí“ – bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník – s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá „zhodnotit“ běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. Nelze totiž přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce a dohodu o úrocích z půjčené částky často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci poskytoval (musel poskytovat) věřiteli nepřiměřené nebo dokonce „lichvářské“ úroky. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 ObčZ, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V projednávané věci soudy zjistily, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smluv o půjčce 9 až 15,5 % ročně. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 39 ObčZ neplatné.

13. Soud v řízení dále vycházel z nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07 [SR 12/2009 s. 464] „Soulad obsahu právního úkonu s dobrými mravy – v posuzovaném případě obsah ujednání účastníků o dohodnutém úroku z prodlení – musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, zda by i byl výsledkem tvrzeného svobodného ujednání mezi účastníky smlouvy. Zásada smluvní volnosti je v daném případě modifikována účelem a smyslem sankčního a motivačního mechanismu institutu úroků z prodlení; jejich použití je možné a zákonné, jejich výše však nemůže být bezbřehá. Pokud bývá v judikatuře zdůrazňováno, že porušení zásad poctivého obchodního styku při uplatnění nároku na úrok z prodlení je nutno zkoumat ve vazbě na konkrétní okolnosti, na zásadu řádného a včasného plnění závazků a že rozpor právního úkonu s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k jejich tehdejšímu postavení, je samozřejmě taková úvaha potud správná, pokud sama výše těchto úroků nemá spíše než motivační charakter právě charakter šikanózní. Částka odpovídající úroku 182 % ročně je již očividně za hranicí, kterou lze považovat podstatě a smyslu daného institutu úroku z prodlení za adekvátní. Smysl úroku z prodlení lze nacházet v jeho motivační a sankční funkci, pokud se dlužník ocitne v prodlení se včasným a řádným vrácením dluhu. I zde je však nutno dbát na zásadu přiměřenosti, která je jedním ze stěžejních principů ústavního soudnictví, dodržovaným v demokratických právních státech, chápaným nikoliv pouze formálně, ale zejména materiálně (materiální právní stát).“ 14. Soud v řízení dále vycházel z rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 4. 2020, sp. zn. 9 Co 29/2020: „V případě, že ujednání úvěrové smlouvy o výši smluvního úroku je neplatné pro rozpor s dobrými mravy, náleží úvěrujícímu obvyklý úrok, přičemž při stanovení výše obvyklého úroku lze vycházet z databáze České národní banky (z časových řad ARAD).“ 15. Shora popsaný skutkový stav soud posoudil po právní stránce tak, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu citovaného speciálního zákonného ustanovení, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému na jeho žádost a v jeho prospěch peněžní prostředky a v níž se žalovaný zavázal poskytnuté peněžní prostředky spolu s úrokem vrátit (smlouvu soud shledal za neplatnou, viz níže). Avšak soud nemohl přehlédnout, že úroky z úvěru byly sjednány ve výši 40 % měsíčně a žalovaný-spotřebitel (§ 419 o. z.) tak již po čerpání částky částka (úvěrový limit činil až částka) po prvním měsíci smluvního vztahu měl pouze z titulu vrácení jistiny a smluvního úroku zaplatit částka (částka jistina + částka úrok).

16. Mezi účastníky byla sjednána pevná úroková sazba ve výši 40 % měsíčně, a RPSN bylo sjednáno ve výši 5535,7 % ročně. A v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu 21 Cdo 1484/2004, soud zohlednil i výši zákonného úroku z prodlení ke dni poskytnutí úvěru, která činila 15 % ročně. Z přehledu ČNB bylo zjištěno, že v době uzavření smlouvy byl běžný úrok u bankovních institucí pro spotřebitelské úvěry 9,37 % ročně. Smluvní úrok není sice zákonem ani vyhláškou stanoven, avšak musí splňovat přiměřenost, s ohledem na okolnost případu. Poskytovatel spotřebitelského úvěru je v Česku od 1. ledna 2002 ze zákona povinen uvádět u své nabídky i RPSN (roční procentní sazba nákladů). Když RPSN udává procentuální podíl z dlužné částky, který musí spotřebitel zaplatit za období jednoho roku v souvislosti se splátkami, správou a dalšími výdaji spojenými s čerpáním úvěru. Pokud poskytovatel tuto povinnost nesplní, je jím poskytnutý úvěr automaticky úročen repo sazbou ČNB (což je zpravidla pro zákazníka výrazně výhodnější). Obdobnou povinnost mají i poskytovatelé v ostatních zemích EU, vyplývá ze směrnice 98/7/ES. Jako referenční hodnota pro zjištění obvyklé sazby spotřebitelského úvěru mohou posloužit statistické údaje shromažďované ČNB v databázi ARAD, Klientské úrokové sazby: Úroková sazba z nových spotřebitelských úvěrů, dostoupnou na internetových stránkách ČNB. Pokud zákonný úrok z prodlení ke dni poskytnutí úvěru činil 15 % ročně, pak sjednaná roční sazba (u RPSN ve výši 5535,7 %) přesahovala více jak třistašedesátdevětkrát (369 krát). Požadovaný úrok (RPSN) podstatně přesahoval úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Z přehledu ČNB systému ARAD) bylo dále zjištěno, že v době uzavření smlouvy byl běžný úrok u bankovních institucí pro spotřebitelské úvěry 9,37 % ročně. Ačkoli si tedy smluvní strany ujednaly smluvní úrok počítaný s frekvencí měsíční je zřejmé, že 40 % měsíční úrok (představující výši 480 % ročně, vypočtený 12 měsíců x 40) u úvěru ujednaného na dobu neurčitou (tj. trvajícího potenciálně právě i rok nebo déle) je zcela zjevně excesivně vysoký, když sjednaná roční sazba (480 %) přesahovala více jak padesátjednakrát (51 krát). Z důvodu nepřiměřeně vysokého RPSN ve výši 5.535,7 % ročně a smluvního úroku ve výši 40 % měsíčně, soud shledal projednávaný případ v rozporu s dobrými mravy, (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2024), a je proto dle § 580 odst. 1 o. z. absolutně neplatné. Jelikož se současně jedná o podstatnou náležitost smlouvy o úvěru, nelze takové ujednání od smlouvy oddělit, a jako absolutně neplatnou je tedy třeba hodnotit smlouvu celou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2021, č. j. 24 Cdo 1611/2021-598, proti němuž byla ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2022, sp. zn. III. ÚS 3142/21, odmítnuta). Z tohoto důvodu se proto soud dále nezabýval ani tvrzeným žalobním nárokem na smluvní pokutu, neboť byl opět vznesen z titulu neplatné smlouvy.

17. Vzhledem k výše uvedeným závěrům tak byl žalovaný povinen žalobkyni vrátit pouze to, co mu bylo z odpadlého právního důvodu poskytnuto (§ 2993 o. z.), tj. částka, přičemž dosud žalovaný žalobkyni nezaplatil ničeho (výrok II. rozsudku).

18. Zároveň soud žalovanému uložil zaplatit z této částky též zákonný úrok z prodlení (§ 1968 a § 1970 o. z.) s tím, že za počátek prodlení s plněním uvedeného peněžitého dluhu soud považoval až den datum. Dne datum byla poštovnímu doručovateli předána předžalobní výzva, jež byla dle fikce v § 573 o. z. doručena žalovanému dne datum, a splatnost dle lhůty k plnění ve výzvě stanovené tak nastala datum a ode dne následujícího (ode dne datum) se žalovaný dostal do prodlení. Výše úroku z prodlení je pak stanovena dle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a činila 12 % ročně (ode dne prodlení, od datum).

19. Ve zbytku, pro zaplacení částky částka (Anonymizováno částka) soud z výše vyložených závěrů žalobu zamítl (výrok I.). Dále soud zamítl žalobu v části nedůvodného příslušenství, pro zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky částka od datum do datum a zákonný úrok z prodlení ve výši 2,75 % ročně z částky částka od datum do zaplacení. Částečné zamítnutí pak soud mohl učinit bez nařízení jednání v souladu s § 115a o. s. ř., neboť nedospěl k závěru o nesplnění povinnosti tvrzení nebo neunesení důkazního břemene kterékoli ze stran řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1696/2005, či nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. I ÚS 3271/09).

20. O lhůtě k plnění rozhodl soud v souladu s § 160 odst. 1 větou před středníkem o. s. ř. a neshledal důvod k jejímu prodloužení.

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem II. podle § 142 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. tak, že náhradu nákladů nepřiznal žádnému z účastníků. Žalobkyně neměla úspěch pro částku částka s příslušenstvím (výrok I.). Žalovaný neměl úspěch pro částku částka s příslušenstvím (výrok II.). Žalovaný, byl v řízení úspěšnější jen nepatrně (rozdíl úspěchu žalovaného a žalobkyně činil 4,70 %, přičemž úroky z prodlení byly pro tyto účely kapitalizovány ke dni vydání rozsudku) a zejména mu dosud žádné náklady v této souvislosti nevznikly. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 9. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.