52 C 45/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl soudkyní Mgr. Katarínou Kuhnovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného (Praha 9), o zaplacení 50.490 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši , částka, , náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši , částka, , dále zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do , datum, a zákonný úrok z prodlení ve výši 2 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku , částka, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení, k rukám právní zástupkyně žalobkyně, , tituly před jménem, , jméno FO, , ve výši , částka, , a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně podala dne , datum, k Obvodnímu soudu pro , adresa, žalobu, kterou se domáhala na žalovaném zaplacení částky , částka, s příslušenstvím, z titulu spotřebitelského úvěru. Žalobkyně uvedla, že s ní žalovaný uzavřel dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím internetových stránek www.crediton.cz, kde žalovaný vyplnil registrační formulář, a následně provedl verifikační platbu. Žalovaný byl identifikován jak SMS zprávou s unikátním číselným kódem, tak osobními doklady. Úvěruschopnost žalovaného byla posuzována interními systémy žalobkyně, a dále z dostupných bankovních i nebankovních registrů, systému SOLUS, centrální evidencí exekucí a insolvenčního rejstříku. Žalovanému byly z titulu smlouvy, poskytnuty na jeho bankovní účet finanční prostředky ve výši , částka, , který se žalovaný zavázal hradit tak, že smluvní úrok bude hradit v pravidelných měsíčních splátkách, vždy ke dni splatnosti. Zbytek celkové částky k úhradě, měl splatit nejpozději ke dni ukončení smlouvy uzavřené na dobu neurčitou. Vzhledem k tomu, že žalovaný úvěr řádně a včas neuhradil, došlo dne , datum, k jeho zesplatnění. Žalovaný po zesplatnění úvěru neuhradil žalobkyni ničeho a žalobkyni vznikl nárok na úhradu jistiny úvěru ve výši , částka, a smluvní pokuty od , datum, do , datum, ve výši 0,10 % denně z částky , částka, , celkem výši , částka, . Žalobkyně po žalovaném dále požaduje částku , částka, , jako náklady spojené s uplatněním (vymáháním) pohledávky a dále i zákonný úrok z prodlení od , Datum narození advokátky, předžalobní výzvy ze dne , datum, . Žalobkyně navrhla, pokud soud dojde k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná, nechť soud nárok posoudí, jako bezdůvodné obohacení.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Obvodní soud pro , adresa, o věci rozhodl, dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), aniž by nařizoval jednání, neboť je objasněna listinnými důkazy a účastníci s takovým postupem souhlasili, a to žalobkyně výslovně ve svém žalobním návrhu ze dne , datum, a žalovaný pak ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 o.s.ř., když se k výzvě soudu ze dne , datum, v určené lhůtě nevyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání.

4. Na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a skutkových tvrzení žalobkyně, kterým žalovaný nikterak neodporoval, neboť byl ve sporu zcela nečinný, dále zejména ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, , sazebníku poplatků, Všeobecných obchodních podmínek a listiny označené jako Popis procesu uzavírání spotřebitelského úvěru, soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne , datum, elektronicky uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru na dobu neurčitou s možností opakovaného čerpání splacené části úvěru. Na základě této smlouvy se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši , částka, a žalovaný se zavázal je řádně a včas vrátit v dohodnutých měsíčních splátkách vždy ke 27. dni v měsíci, a to i s dohodnutými úroky 40 % měsíčně (RPSN 5534 %). V případě prodlení s hrazením jakékoliv splátky se žalovaný zavázal žalobkyni zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, s kterou bude v prodlení. Žalovaný se dále žalobkyni zavázal uhradit účelně vynaložené náklady s případným vymáháním pohledávky. Z výpisu ze systému Kontomatik a kopie občanského a řidičského průkazu žalovaného, soud zjistil, že si žalobkyně před uzavřením smlouvy ověřila totožnost žalovaného. Dále soud zjistil, že žalovaný žalobkyni udělil přístup ke své transakční historii, informacím o bankovním účtu, o svých příjmech a výdajích a dalších informacích o své finanční situaci. Žalobkyně zjistila příjmy žalovaného ve výši , částka, a výdaje ve výši , částka, . Z printscreenu softwarového programu Platon soud zjistil, že žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalovaného v bankovních i nebankovních registrech, databázi mikropůjček, SOLUSu, centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříku. Z potvrzení o provedené platbě, oznámení Crediton.cz a z Financial Data Provider Request Detail soud zjistil, že žalobkyně dne , datum, zaslala , částka, na účet žalovaného. Žalovaný měl první splátku ve výši , částka, žalobkyni uhradit do , datum, . Z oznámení o zesplatnění úvěru ze dne , datum, soud zjistil, že žalobkyně ke dni , datum, úvěr zesplatnila. Z výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne , datum, a souvisejícího podacího lístku soud zjistil, že žalovaný byl k úhradě dlužné částky vyzván, a to do 7 dnů od odeslání této výzvy. Tato výzva byla žalovanému odeslána dne , datum, .

5. Na základě výše uvedených listinných důkazů a z výše uvedených skutkových tvrzení žalobkyně, má soud prokázán následující skutkový stav. Žalobkyně dne , datum, uzavřela se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru na základě které dne , datum, poskytla žalovanému částku ve výši , částka, a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit a zaplatit úrok. V případě prodlení s hrazením jakékoliv splátky se žalovaný zavázal žalobkyni zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,10 % denně z částky, s kterou bude v prodlení. Žalovaný se dále žalobkyni zavázal uhradit účelně vynaložené náklady s případným vymáháním pohledávky. Dle ujednání činila úroková sazba 40 % měsíčně (tj. , částka, ), RPSN činí 5534 %. Dopisem ze dne , datum, vyzval právní zástupce žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky před podáním žaloby, a to do sedmi dnů od odeslání předžalobní výzvy.

6. Takto zjištěný skutkový stav soud právně posoudil, dle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), kdy plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Žalobkyně poskytla žalovanému částku , částka, , žalovaný však na tuto částku žalobkyni do dnešního dne ničeho nevrátil, na straně žalovaného tak vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši , částka, .

7. Soud má z provedeného dokazování za prokázané, že žalobkyně a žalovaný měli uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru dle § 2395 o. z. ve spojení s § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, na jehož základě byla žalovanému poskytnuta částka , částka, . Žalovaný se zavázal uhradit částku celkem ve výši , částka, , přičemž tato částka je nad rámec jistiny tvořena úrokem ve výši , částka, . Výši úroků považuje soud za nepřiměřenou a rozpornou s dobrými mravy. Samotná úroková sazba 40 % je dle stanoviska soudu vysoká, RPSN (roční procentní sazba nákladů, tj. celkové skutečné náklady spotřebitelského úvěru vyjádřené jako roční procento z celkové výše úvěru) je nadto až 5534 %.

8. Soud v řízení vycházel, zejména z právního názoru uvedeného v rozsudku Městského soudu v Praze v rozhodnutí ze dne , datum, , č.j. , spisová značka, , kde uvedl, že „pokud byl v souzené věci sjednán úrok 81,68 %, jedná se prakticky o desetinásobek. V souladu s výše citovanou judikaturou, je tak závěr soudu I. stupně, že ujednání o úrocích z úvěru se příčí dobrým mravům ve smyslu dle § 580 odst. 1 o.z., tedy se jedná o neplatné ujednání dle § 588 o.z. Odvolací soud poznamenává, že žalobkyně je profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů, tedy jí musí být známo, že poskytuje úvěry s vysokou úrokovou sazbou. Odvolací soud se neztotožnil s argumentací žalobkyně o moderaci výše úroku z úvěru dle § 577 o.z. Správný je tak závěr, že úvěrová smlouva je neplatná dle § 588 o.z. ve spojení s § 576 a 577 o.z., arg. a contrario, absolutně a jako celek. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru jako celku tak nemá žalobkyně právo ani na další žalobou uplatněné nároky z titulu sjednaného úroku z úvěru, poplatku, ani smluvních pokut. Soud I. stupně posoudil nárok správně z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 a násl. o.z.

9. Soud v řízení vycházel dále zejména, i z právního názoru v rozsudku Městského soudu v Praze v rozhodnutí, č.j. ze dne , datum, , , spisová značka, , kde uvedl, že „vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 95,89 % ročně) přesahovala téměř čtyřnásobně dokonce nejvyšší uváděné úrokové sazby v systému časových řad ARAD zveřejňované Českou národní bankou, jde o překročení tak podstatné, že jde o ujednání v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 580 a 588 o. z. absolutně neplatné. Odvolací soud, a konkrétně i senát 22 Co, se k této otázce v typově podobných případech, které se týkaly také žalobkyně, již vyslovoval (viz rozsudek ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , jakož i např. z poslední doby rozsudek ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, ), a to ve prospěch neplatnosti smlouvy jako celku. Odvolací soud dospěl k závěru, že moderace podle ustanovení § 577 o. z. na obvyklou, ještě přípustnou, výši úroku z úvěru, zde možná není a dále odvolací soud uvedl, že žalobkyně jako profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů staví své podnikání právě na zjevně neobvykle (excesivně) vysoké sazbě úroku z úvěru. Redukce zachovávající platnost v režimu § 577 o. z. by znamenala v případě jako je tento, že by žalobkyně nijak nebyla motivována k dodržování požadavku na mravnou výši úroku z úvěru. Smlouva o úvěru uzavřená mezi účastníky sporu je z uvedených důvodů absolutně neplatná jako celek. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru jako celku nemá žalobkyně právo na plnění ze smlouvy, ale pouze na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2992 o. z.“10. Soud dále v řízení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, [AN 3/2007 s. 87], tzv. „lichvářské úroky“. „V rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 ObčZ, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. […] Žalobce při uzavírání smluv o půjčce (včetně dohody o výši úroků) pravděpodobně jednal v tíživé situaci (byť nemusela dosáhnout intenzity vyžadované pro naplnění skutkové podstaty lichvy podle ustanovení § 253 TrZ), která ho vedla k tomu, aby souhlasil se sjednáním úroků z půjčené částky ve výši 5 % měsíčně (tj. 60 % ročně) při splatnosti půjčky za tři roky od uzavření smluv. Pro závěr, zda dohodnuté úroky jsou nepřiměřené a tedy odporující dobrým mravům, však tato hlediska nemohou být významná. V souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce je takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce „spokojí“ – bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník – s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá „zhodnotit“ běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. Nelze totiž přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce a dohodu o úrocích z půjčené částky často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci poskytoval (musel poskytovat) věřiteli nepřiměřené nebo dokonce „lichvářské“ úroky. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 ObčZ, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V projednávané věci soudy zjistily, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smluv o půjčce 9 až 15,5 % ročně. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 39 ObčZ neplatné.

11. Soud v řízení vycházel též z nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne , datum, , sp. zn. I. ÚS 523/07 [SR 12/2009 s. 464]. „Soulad obsahu právního úkonu s dobrými mravy – v posuzovaném případě obsah ujednání účastníků o dohodnutém úroku z prodlení – musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, zda by i byl výsledkem tvrzeného svobodného ujednání mezi účastníky smlouvy. , adresa, smluvní volnosti je v daném případě modifikována účelem a smyslem sankčního a motivačního mechanismu institutu úroků z prodlení; jejich použití je možné a zákonné, jejich výše však nemůže být bezbřehá. Pokud bývá v judikatuře zdůrazňováno, že porušení zásad poctivého obchodního styku při uplatnění nároku na úrok z prodlení je nutno zkoumat ve vazbě na konkrétní okolnosti, na zásadu řádného a včasného plnění závazků a že rozpor právního úkonu s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k jejich tehdejšímu postavení, je samozřejmě taková úvaha potud správná, pokud sama výše těchto úroků nemá spíše než motivační charakter právě charakter šikanózní. Částka odpovídající úroku 182 % ročně je již očividně za hranicí, kterou lze považovat podstatě a smyslu daného institutu úroku z prodlení za adekvátní. Smysl úroku z prodlení lze nacházet v jeho motivační a sankční funkci, pokud se dlužník ocitne v prodlení se včasným a řádným vrácením dluhu. I zde je však nutno dbát na zásadu přiměřenosti, která je jedním ze stěžejních principů ústavního soudnictví, dodržovaným v demokratických právních státech, chápaným nikoliv pouze formálně, ale zejména materiálně (materiální právní stát).“12. Soud v řízení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu, , spisová značka, ze dne , datum, , [C 12130], které ve svém rozhodnutí zmiňoval i nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 523/07, podle kterého za hranicí, kterou lze považovat za adekvátní podstatě a smyslu smluvního úroku z prodlení, je situace, v níž je dlužník povinen zaplatit věřiteli za prodlení částku, která odpovídá úroku 182 % ročně, se vztahuje jak na úroky jako cenu peněz, tak i na úroky z prodlení. Soud prvního stupně - jak se podává z odůvodnění jeho rozsudku - sice uvedený nález Ústavního soudu nepominul, nicméně jej nesprávně vyložil (a proto k němu nepřihlédl), pokud se domníval, že se vztahuje pouze na úroky jako cenu peněz a nikoli na úroky z prodlení. Odvolací soud, jak již bylo zmíněno výše, k judikatuře Ústavního soudu v této otázce vůbec nepřihlédl. Právní názor Ústavního soudu vyjádřený v cit. nálezu je významný v tom, že považuje judikatorní praxi soudů při zvažování vlivu konkrétních okolností pro závěr o rozporu právního úkonu (jímž je ujednání o smluvním úroku z prodlení) s dobrými mravy za správnou, ovšem pouze potud, pokud samotná výše (sazba) smluvních úroků z prodlení nemá spíše než motivační charakter právě charakter šikanózní. Přitom v dané věci dospívá k závěru, že úrok z prodlení představující 182 % ročně (ze základu dlužné částky) překračuje hranici, kterou lze z hlediska podstaty a smyslu úroku z prodlení považovat za adekvátní. Tímto způsobem však odvolací soud při poměřování předmětného právního úkonu korektivem dobrých mravů nepostupoval.

13. Soud v řízení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, [R 104/2012 civ.]. Při posouzení, zda se účastníky sjednaná sazba úroků z prodlení příčí dobrým mravům ve smyslu § 39 obč. zák., nelze bez zvážení všech rozhodných okolností konkrétního případu vyjít pouze ze závěrů jiného rozhodnutí soudu v obdobné věci a nepostačí jen srovnání smluvené sazby úroku z prodlení se sazbou zákonnou.

14. Soud v řízení vycházel z rozhodnutí Krajského soudu v , adresa, ze dne , datum, , , spisová značka, . V případě, že ujednání úvěrové smlouvy o výši smluvního úroku je neplatné pro rozpor s dobrými mravy, náleží úvěrujícímu obvyklý úrok, přičemž při stanovení výše obvyklého úroku lze vycházet z databáze České národní banky (z časových řad ARAD).

15. Soud v řízení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, -II. V ustanovení § 1972 o. z. (obdobně též v ustanovení § 1964 o. z.) je stanovena možnost věřitele dovolat se neúčinnosti ujednání o úrocích z prodlení odchylujícího se od zákona tak, že se zřetelem ke všem okolnostem a podmínkám případu zhoršuje jeho postavení, aniž je pro takovou odchylku spravedlivý důvod, a namísto neúčinného ujednání použít zákonná ustanovení, případně nahradit neúčinné ujednání v zájmu spravedlivého uspořádání rozhodnutím soudu. Tato úprava tedy dopadá i na případy, kdy byl bez spravedlivého důvodu sjednán úrok z prodlení výrazně nižší než je sazba stanovená nařízením vlády. V případě ujednání excesivně vysokého úroku z prodlení však občanský zákoník obdobnou zvláštní úpravu, jež by upravovala ochranu dlužníka - podnikatele (srov. § 420 a § 421 o. z.), neobsahuje. Jak již bylo uvedeno v R 104/2012, Nejvyšší soud má za to, že tento závěr obstojí i s přihlédnutím k názoru vyjádřenému v nálezech Ústavního soudu ze dne ze dne , datum, , sp. zn. I. ÚS 523/07, a ze dne , datum, , sp. zn. I. ÚS 728/10, v nichž Ústavní soud dovodil neústavnost ujednání o úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky, který podle něj byl „očividně (rovněž) za hranicí, kterou lze považovat podstatě a smyslu daného institutu úroku z prodlení za adekvátní“. I v těchto nálezech totiž Ústavní soud uvedený závěr učinil na podkladě konkrétních okolností daných věcí. Ostatně v později vydaném usnesení ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 1169/13, Ústavní soud s ohledem na konkrétní okolnosti tam projednávané věci neposoudil jako protiústavní ujednání o úroku z prodlení ve výši 0,6 % denně z dlužné částky sjednané ve smlouvě kupní mezi podnikateli a uvedl, že shora citované nálezy vycházely ze zcela rozdílné situace. Též v nálezu ze dne , datum, , sp. zn. II. ÚS 3194/18, v němž se Ústavní soud v případě spotřebitelské půjčky vyjadřoval k posuzování výše úroků z prodlení přiznaných exekučním titulem v exekučním řízení a dospěl k závěru, že úroky z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky a vyšší jsou již ústavně neakceptovatelné, výslovně uvedl, že se v tomto nálezu nevyjadřuje k případům, kdy se k placení úroků z prodlení v obdobné výši zavázal podnikatel nebo kdy je výkon rozhodnutí na zaplacení takových úroků z prodlení uložen podnikateli, a též k případům, v nichž by oprávněný prokázal, že mu byla způsobena škoda odpovídající sjednané výši úroků a že by tato škoda měla být hrazena z přiznaných úroků z prodlení. V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že sjednaná výše úroku z prodlení není zcela zjevně nepřiměřená, nezakládá zjevnou nerovnost v právech a povinnostech účastníků a není v rozporu s funkcemi tohoto institutu. Tento svůj závěr však založil pouze na posouzení postavení účastnic jako podnikatelek a obsahu smluvních podmínek a dohodnutých sankcí. Nezabýval se dalšími rozhodnými okolnostmi výše zmíněnými (například výší hrozící škody, rizikovostí transakce, okolnostmi sjednávání apod.), z nichž bylo možné dovodit, zda je v poměrech projednávané věci sjednaná výše úroku z prodlení 0,5 % denně z dlužné částky ještě výší odůvodnitelnou plněním jeho sankčně-motivační a kompenzační funkce, či zda již šlo o úrok z prodlení, jehož výše byla jeho podstatě a smyslu zcela neadekvátní. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak neúplné, a proto nesprávné.

16. Dle § 2 odst. 3 o.z. výklad a použití předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke , podezřelý výraz, nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Podle § 547 o.z. právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. Podle § 580 odst. 1 o.z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Normy občanského práva, jsou podle výslovné úpravy § 1 odst. 2 o.z., zásadně normami dispozitivního charakteru. Jen tak je totiž subjektům občanskoprávních vztahů umožněno, aby si v souladu s uplatňujícím se principem autonomie mohly v podmínkách tržního hospodářství, volné soutěže a konkurence smlouvou svobodně uspořádat občanskoprávní vztahy a jejich obsah, tj. souhrn vzájemných subjektivních občanských práv a povinností, odchylně od občanského zákoníku. Tak mohou subjekty občanskoprávních vztahů nejlépe realizovat vlastní osobní a hospodářské představy a záměry v souladu s jejich individuálními zájmy a potřebami, neboli realizovat je po svém. Což znamená, že v prvé řadě je rozhodující to, co si smluvní subjekty dohodly. Tato smluvní svoboda má však své meze a nemůže se dostat, pod sankcí absolutní neplatnosti, do rozporu se zákonem (§ 580 odst.1 o.z.). Aby se právní úkon příčil dobrým mravům ve smyslu § 547 o.z., musel by se jeho obsah ocitnout v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami , podezřelý výraz, řádu demokratické společnosti. , adresa, mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními (vztahujícími se nejen k žalovanému, nýbrž i k žalobci) a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Dle nálezu Ústavního soudu I. ÚS 523/07 (obdobně pak i rozhodnutí Nejvyššího soudu , spisová značka, ), porušení zásad poctivého obchodního styku při uplatnění nároku na úrok z prodlení je nutno zkoumat ve vazbě na konkrétní okolnosti, na zásadu řádného a včasného plnění závazků a že rozpor právního úkonu s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k jejich tehdejšímu postavení, je samozřejmě taková úvaha potud správná, pokud sama výše těchto úroků nemá spíše než motivační charakter právě charakter šikanózní.

18. Spotřebitel je chráněn i proti nepřiměřeně vysoké výpůjční sazbě úroku, výše úroku je sice dána dohodou stran úvěrové smlouvy, avšak nikoliv bez omezení. Ochranu (spotřebitele) poskytuje ustanovení § 1796 o.z., podle kterého: „Neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.“ Uvedené ustanovení téměř kopíruje s vymezením lichvy, obsaženém v , podezřelý výraz, zákoníku. Ohledně zneužití stavu tísně, ve které se spotřebitel nachází, a díky které dochází k uzavření i zjevně nevýhodných úvěrových smluv, lze vycházet z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, , který ve svém odůvodnění uvedl: Pro závěr, zda poškozený jednal v tísni, kterou pak pachatel , podezřelý výraz, činu lichvy zneužil, není podstatné, zda se do tísně poškozený dostal vlastním přičiněním, nebo vlivem okolností nezávislých na jeho vůli. Pokud poškozený mohl hrozícímu stavu tísně předejít například uhrazením splatných pohledávek z jiných finančních zdrojů a neučinil tak a do stavu tísně se nakonec reálně dostal, nevylučuje to , podezřelý výraz, odpovědnost pachatele (lichváře). Podstatné je, aby pachatel, vědom si tísnivé situace poškozeného, jí zneužil a poskytl mu řešení např. ve formě krátkodobého úvěru nebo půjčky, za něž si nechá smluvně slíbit takové plnění, které je co do povahy a výše v hrubém nepoměru s jím poskytnutým plněním.

19. S ohledem na skutková tvrzení ze strany žalobkyně, po provedeném dokazování, dále s ohledem na shora uvedená zákonná ustanovení, a také s ohledem na četná citovaná rozhodnutí vyšších soudů, soud shledal žalobu částečně za nedůvodnou. Soud v řízení vycházel i ze systému časových řad ARAD, přístupného na stránkách České národní banky, a. s., www.cnb.cz, údajů týkajících se úrokových sazeb bank, popř. dalších měnových finančních institucí (MFI)ARAD, v roce 2023. V řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky měla být uzavřena úvěrová smlouva dne , datum, , na základě, které žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši , částka, . Avšak mezi účastníky byl sjednán úrok za poskytnutí úvěru ve výši úrokové sazby 40 % p.m. (tj. 480 % ročně) a RSPN za celý úvěr činilo 5.534 %. V souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu , spisová značka, , soud zohlednil i výši zákonného úroku z prodlení ke dni poskytnutí úvěru (, datum, ), která činila 15 % ročně. Smluvní úrok není sice zákonem ani vyhláškou stanoven, avšak musí splňovat přiměřenost, s ohledem na okolnost případu. Poskytovatel spotřebitelského úvěru je v Česku od , datum, ze zákona povinen uvádět u své nabídky i RPSN (roční procentní sazba nákladů). Když RPSN udává procentuální podíl z dlužné částky, který musí spotřebitel zaplatit za období jednoho roku v souvislosti se splátkami, správou a dalšími výdaji spojenými s čerpáním úvěru. Pokud poskytovatel tuto povinnost nesplní, je jím poskytnutý úvěr automaticky úročen repo sazbou ČNB (což je zpravidla pro zákazníka výrazně výhodnější). Obdobnou povinnost mají i poskytovatelé v ostatních zemích EU, což vyplývá ze směrnice 98/7/ES. Jako referenční hodnota pro zjištění obvyklé sazby spotřebitelského úvěru mohou posloužit statistické údaje shromažďované ČNB v databázi ARAD v tabulce: „Statistika úrokových sazeb - nové obchody - úvěry: Měsíční, Úroková sazba, Domácnosti - obyvatelstvo, Spotřebitelské (bez KTK, BÚ a karet), CZK, Banky včetně stavebních spořitelen“, dostoupnou na internetových stránkách ČNB, kde v období 11/2023 měla obvyklá výše roční úrokové sazby činit výši 9,27 % ročně (úvěry na spotřebu). Pokud byl sjednán úrok za poskytnutí úvěru ve výši úrokové sazby 40 % p.m. (tj. 480 % p. a.) a RPSN ve výši 5534 % pak sjednaná úroková sazba přesahovala více jak 51krát (viz zápůjční úroková sazba), resp. 596krát (viz RPSN), obvyklou výši roční úrokové sazby, dle ARAD, v období 11/2023. Požadovaný úrok podstatně přesahoval úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Soud s ohledem na rozhodnutí vyšších soudů, shledal úroky sjednané v úvěrové smlouvě, za úroky požadované v rozporu s dobrými mravy (v nepřiměřené výši), dle § 580 odst 1 o.z., § 588 o.z.. Také z důvodu nepřiměřeně vysoké RPSN v úvěrové smlouvě, ve výši 5534 % p.a., soud shledal projednávaný případ v rozporu s dobrými mravy, dle § 580 odst 1 o.z., § 588 o.z.. Soud tak po provedeném dokazování a při posouzení okolností daného sporu, shledal úvěrovou smlouvu ze dne , datum, , za absolutně neplatnou. S ohledem na shora uvedené (absolutní neplatnost úvěrové smlouvy), je soud oprávněn žalobkyni přiznat pouze bezdůvodné obohacení, představující neuhrazenou jistinu ze strany žalovaného ve výši , částka, .

20. S ohledem na shora uvedené, soud žalobu částečně zamítl, pro nedůvodné příslušenství (smluvní pokutu) ve výši , částka, a nedůvodné náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši , částka, (které lze požadovat pouze mezi podnikateli, zde však byla uzavřena smlouva se spotřebitelem), jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozhodnutí. , právnická osoba, soud žalobě vyhověl pouze v rozsahu bezdůvodného obohacení žalovaného ve výši , částka, , jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

21. S ohledem na prodlení s plněním peněžitého dluhu (§ 1970 o.z., když se žalovaný nezaplacením dlužné částky řádně a včas dostal do prodlení, byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení. Výše zákonných úroků z prodlení je přitom stanovena, dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném ke dni vzniku prodlení. Soud v řízení (z předložených listinných důkazů) zjistil, že právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky dopisem ze dne , datum, , a to nejpozději do , datum, . Nejpozději tedy měl žalovaný vydat bezdůvodné obohacení dne , datum, . Jelikož tak neučinil, dostal se následující den, tj. dne , datum, , do prodlení. Proto soud přiznal zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z dlužné částky , částka, , až ode dne , datum, , jak je uvedeno ve výroku II. rozhodnutí.

22. S ohledem na to, že soud shledal za důvodný zákonný úrok z dlužné částky, až od , datum, , proto soud zbývající zákonný úrok z prodlení z částky , částka, od , datum, do , datum, , jako nedůvodný úrok, zamítl. Soud rovněž zamítl nárok žalobce na zákonný úrok z prodlení ve výši 2 % (rozdíl mezi požadovaným úrokem 14,75 % a přiznaným úrokem ve výši 12,75 %, který byl stanoven pro prodlení vzniklé během 2. pololetí roku 2024) ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, která byla v řízení z větší části úspěšná. Tyto náklady by se sestávali ze zaplaceného soudního poplatku v částce , částka, . Dále z nákladů zastoupení advokátkou, které náleží odměna stanovená dle § 14b odst. 1 písm. c) bodu 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.“), ve výši , částka, , za tři úkony právní služby po , částka, (příprava a převzetí zastoupení, sepis předžalobní upomínky a sepis žaloby). , právnická osoba, náhrady hotových výdajů advokáta za výše uvedené úkony právní služby ve výši , částka, (3x po , částka, ) dle § 14b odst. 5 písm. a) a.t. Soud nepřiznal 21 % DPH, neboť žalobkyně neprokázala, že je jejím plátcem a tato informace neplyne ani z výpisu ze živnostenského rejstříku. Soud žalobkyni nepřiznal náklady za úkon – doplnění žaloby ze dne , datum, , neboť žaloba měla být perfektní a bez vad, již při jejím podání. Soud použil ustanovení § 14b vyhlášky, neboť žalobkyně vede u zdejšího soudu další řízení s obdobným předmětem sporu, která byla zahájena na základě shodného formulářového typu, tudíž se jedná o návrh na ustáleném vzoru v dikci § 14b odst. 1 a. t., a předmětem tohoto řízení je zaplacení peněžitého plnění, kdy tarifní hodnota nepřevyšuje , částka, . Žalobkyně byla úspěšná pro částku , částka, , což představuje 80 % z původní žalované částky (ve výši , částka, , skládající se z , částka, + , částka, za náklady spojené s uplatněním pohledávky. Žalobkyně nebyla úspěšná pro částku , částka, (skládající se z 9.040 + 1.450), což představuje 20 % z původní žalované částky. Od úspěchu ve výši 80 % (výrok II.), soud odečetl neúspěch 20 % (výrok I.) a žalobkyni tak náleží nárok na 60 % z celkových nákladů řízení (80-60). S ohledem na shora uvedené, soud přiznal žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení v částce , částka, (před zaokrouhlením , částka, ), přičemž tato částka představuje 60 % z jejich celkové výše , částka, .

24. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o.s.ř., když nebyly shledány okolnosti pro její prodloužení.