6 C 279/2007

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Anny Vrdlovcové a přísedících Mgr. Jaroslava Růžičky a Václavy Tenglerové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený obecným údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o proplacení dlužné mzdy ve výši 95 335 Kč s přísl.

I. Žaloba se v plném rozsahu zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 12 132 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 6. 11. 2007 domáhal zaplacení částky 95 335 Kč s příslušenstvím (po částečném zastavení řízení výrokem I. rozsudku zdejšího soudu z 14.9.2016, č.j. 6 C 279/2007 – 374), tj. zákonným úrokem z prodlení, za neproplacenou mzdu za dobu od listopadu 2005 do prosince 2008. Mzda v takové výši mu náleží za dobu přiměřenou pro oddech a jídlo bez přerušení provozu nebo práce, kterou vykonával, neboť pracoval v nepřetržitém provozu, na pozici hasič, na níž žalobce nemohl v žádném případě během dvou půlhodinových přestávek opustit pracoviště. Žalovaný mu však za práci proplácel jen 11,25 hodin za směnu, místo 12,25 hodin za směnu, čímž se žalovaný na žalobci bezdůvodně obohatil. Podle mínění žalobce se povinnost zaměstnavatele zajistit zaměstnanci přiměřenou dobu pro oddech a jídlo (§ 89 odst. 1 zákoníku práce) vztahuje na případy, kdy výkon práce z provozních důvodů přerušen být nemůže a zaměstnanec je povinen konat práci podle pracovní smlouvy nepřetržitě po celou směnu. Tato doba se tak nestává dobou odpočinku podle ustanovení § 83 odst. 2 zákoníku práce a zaměstnanci tak náleží mzda, neboť se jedná o pracovní dobu ve smyslu rozhodnutí NS sp. zn. 21 Cdo 42/2006. V novém zákoníku práce zákonodárci upřesnili dříve platný § 87 tak, že se jedná o výkon práce. V případě žalobce, který pracoval v nepřetržitém provozu jako hasič, dle vyhl. č. 247/2001 Sb. při výkonu služby nosí stejnokroj a střídání směn u hasičů z povolání lze uskutečnit jen při současné přítomnosti hasičů, kteří službu končí a kteří do služby nastupují. Při střídání směn si hasiči z povolání vzájemně předají úkoly, požární techniku, věcné prostředky požární ochrany a další prostředky potřebné pro výkon služby.

2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, neboť má za to, že poskytnuté přestávky v práci na jídlo a oddech se v souladu se zákoníkem práce nezapočítávají do pracovní doby, nejedná se o výkon práce, a proto žalobci nepřísluší mzda. Žalovaný v souladu se zákoníkem práce poskytoval žalobci během směny 2 přestávky v práci na jídlo a oddech, které čerpal podle rozpisu daného denním řádem zaměstnanců hasičského záchranného sboru podniku. Účelem přestávek v práci je, aby se zaměstnanec mohl najíst a částečně si odpočinout. Žalovaný s přihlédnutím k jeho povinnosti umožnit zaměstnancům stravování a s ohledem na odlehlost areálu zaměstnavatele, v němž se nachází pracoviště žalobce, od veřejných stravovacích zařízení a s přihlédnutím k relativně krátké době trvání přestávky práce, zajišťuje stravování ve zmíněném areálu. Žalobci na pozici hasič byly poskytovány, v rámci bezpečnostního řádu schváleného ředitelem dopravního podniku, 2 přestávky v době 30 minut, které nebyly pracovní dobou a z toho důvodu nebyly propláceny, s čímž byli hasiči srozuměni. Výjimka byla stanovena pouze u hasiče spojaře a hasiče staršího spojaře v místnosti stálé spojové služby – ohlašovny požáru, kteří měli přiměřenou dobu na oddech a jídlo, jež se do pracovní doby započítávala. Pokud došlo k přerušení přestávky v případě výjezdu hasičů, dělo se tak ve velmi výjimečných případech, což bylo hasičům propláceno jako práce přesčas, takže finančně žádnou újmu žalobce neutrpěl. U žalobce nebránilo nic v čerpání přestávky na jídlo a oddech. Přiměřenou dobu na oddech a jídlo ve smyslu § 88 odst. 1 věta druhá zákoníku práce lze chápat jen jako výjimku z uvedeného kogentního ustanovení zákoníku práce a je věcí zaměstnavatele, aby vnitřním předpisem sám vymezil charakter vykonávané práce, což žalovaný operativně řešil.

3. V předchozím průběhu řízení soud nejprve projednával žalobu, kterou spolu s žalobcem podala též původní žalobkyně [jméno] [příjmení]. Zdejší soud ve věci nejprve meritorně rozhodl rozsudkem z 31. 7. 2013, č.j. 6 C 279/2007-218, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 1. 2015 č. j. 6 C 279/2007 – 264, kterým ve vztahu k žalobci žalobu zamítl a žalobkyni částečně vyhověl, dále pak rozhodl též o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 11. 2014, č.j. 23 Co 118/2014 - 260, rozsudek soudu prvního stupně výrokem I. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení v zamítavém výroku o věci samé ve vztahu k žalobci. Řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným bylo pravomocně skončeno ke dni 22.12.2014. Zdejší soud poté rozhodl znovu, nově již jen o nároku nynějšího žalobce proti žalovanému, rozsudkem z 14. 9. 2016, č.j. 6 C 279/2018 – 374 tak, že žalobci přiznal právo na zaplacení částky 95 335 Kč s příslušenstvím, neboť shledal, že žalobci byla skutečně poskytována pouze přiměřená doba na oddech a jídlo, která se započítává do pracovní doby a tudíž za ni žalobci náleží mzda. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu potvrdil rozsudkem z 22.3. 2017, č.j. 23 Co 47/2017 – 411. Žalovaný se poté obrátil s dovoláním na Nejvyšší soud, který oba rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, přičemž je zavázal svým vysloveným právním názorem, a to rozsudkem z 12.6. 2018, č.j. 21 Cdo 6013/2017 – 448. V rámci dalšího řízení bylo řízení přerušeno usnesením z 29.11.2018, č.j. 6 C 279/2007 – 472 a zdejší soud požádal Soudní dvůr Evropské Unie o rozhodnutí o předběžné otázce usnesením z 3.1.2019, č.j. 6 C 279/2007 – 476. Odpověď na položené otázky a související výklad příslušných ustanovení směrnice č. 2003/88/ES byl Soudním dvorem EU poskytnut rozsudkem z 9.9.2021, sp.zn. C – 107/19.

4. Následně zdejší soud nařídil k věci ústní jednání, při kterém o věci rozhodl. Soud nepovažoval s ohledem na poskytnutý výklad unijního práva za potřebné doplňovat skutková zjištění ve věci; ostatně v předchozím řízení neměl odvolací ani dovolací soud ke skutkovým zjištěním učiněným nalézacím soudem žádných výhrad. Nad rámec dříve provedeného dokazování pak soud vzal dle § 120 odst. 3 o.s.ř. za svá shodná tvrzení účastníků řízení, že žalovaný po právní moci rozsudku Městského soudu v Praze z 22.3. 2017, č.j. 23 Co 47/2017 – 411 žalobci zaplatil celou žalovanou částku, vč. příslušenství, jak mu byla přiznána, a dále uhradil i přisouzené náklady řízení za řízení v rozsudku zdejšího i odvolacího soudu. V řízení soud učinil následující skutková zjištění:

5. Soud má na základě provedeného dokazování za prokázané, že žalobce byl u žalovaného zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 9. 1983 pro výkon funkce strojník. Nejméně od 1. 1. 2005 byl žalobce žalovaným zaměstnán na pozici hasič – velitel, a to až do 31. 12. 2007, kdy došlo na základě dohody mezi účastníky ke změně pracovní pozice na pozici hasič s tím, že pracovní poměr by uzavřen na dobu určitou do 31. 12. 2008. Uvedený skutkový stav věci byl zjištěn z pracovní smlouvy ze dne 1. 9. 1983 (na č.l.11-12), pracovní smlouvy ze dne 19. 4. 2007 (přílohy žalobce), tzv. Dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 26. 11. 2007 (č.l.303), tzv. Mzdovému zařazení odpovídajícímu sjednanému druhu práce a podnikovému katalogu povolání a funkcí ze dne 21. 1. 2005, 18. 1. 2006 a 26. 1. 2007 (na č.l. 13-15).

6. Dále má soud za prokázané, že žalobce vykonával práci v depu [část obce] ve směnném provozu tak, že směny jsou ranní a noční, přičemž ranní směna začíná v 6:45 a končí v 19:00 hodin a noční směna začíná v 18:45 a končí v 7:00 hodin, tento turnus je 12týdenní, odsloužené hodiny nad rámec zákonné pracovní doby si po těchto 12 týdnech žalobce vybíral v tzv. vypadávkách, kdy měl volné 2 směny. Tento systém je stanoven vždy na celý rok dopředu rozpisem služeb. Nástup a konec směny se eviduje ve strážní knize, která je umístěna v PC u velitele družstva, stejně jako konec směny. Přestávky v práci určuje denní řád, který vydával v předmětném období velitel jednotek pan [příjmení], který byl schválen bezpečnostním ředitelem a je daný. Během směny jsou 2 přestávky. Denní řád zaměstnanců HZS přesně stanoví doby a činnosti, včetně 1. a 2. přestávky vždy o délce 30 minut v době od 11:15 hod do 11:45 hod a v době od 23:15 hod do 23:45 hod a dále v době od 16:15 hod do 16:45 hod a od 04:15 hod do 04:45 hod. V depu [část obce] je v areálu budova určená pro hasiče, kde mají zaměstnanci k dispozici kuchyňku vybavenou mikrovlnou troubou, sporákem, lednicí a mrazákem a prostorem určeným jako jídelna, kde si mohou sami připravovat občerstvení. Mimo to je v areálu v jiné budově vzdálené asi 200 metrů závodní jídelna a kantýna, která má provoz od 6:30 do 13:30 hod, kde se pro zaměstnance vaří. Kromě spojaře, mohou hasiči během směny odejít do jídelny mimo svoji budovu, jsou vybaveni vysílačkami a, pokud by bylo za potřebí výjezd k nějakému zákroku, musí se okamžitě dostavit k výjezdu, přičemž pro ně přijede k budově, kde je jídelna, vozidlo. Pokud je tímto výjezdem přerušena pracovní doba, je to zaznamenáno ve strážní knize a tento čas, který strávili při výkonu, se jim proplácel jako přesčasové hodiny. Doba, která je určena pro přestávku na jídlo se neeviduje, pouze jednotliví zaměstnanci oznámí veliteli družstva, že jdou na jídlo. Žalobce má celkem 3 pracoviště hasičského sboru, na [část obce], [část obce] a [část obce], se kterými bylo řešeno jak upravit přestávky na odpočinek a občerstvení, neboť nebylo při jejich činnosti možné stanovit tuto dobu na všech 3 pracovištích fixní dobou po dobu trvání 30 minut. Byla snaha dohodnout se, že si vyberou během směny podle konkrétní situace dobu 30 minut po dohodě s velitelem družstva na jídlo a občerstvení, proplácení této doby byla záležitost personálního úseku. Asi od ledna 2008 byly tyto přestávky dohodnuty v délce 30 minut dle řádu. Uvedené skutečnosti soud zjistil z výslechu svědka [celé jméno svědka] (na č.l. 88-90), denního řádu (příloha č.1 OŘ - HZ).

7. Dále má soud za prokázané, že žalobce byl seznámen s kolektivními smlouvami žalovaného, které zaručovaly v příp. nepřerušeného provozu přiměřenou dobu na jídlo a oddech, jakož i přísl. směrnicemi generálního ředitele, které určují evidenci docházky, pracovní dobu vč. přestávky v práci na jídlo a oddech a přiměřené doby na oddech a jídlo. Tyto však náležely toliko pracovníku na pozici hasič - spojař a hasič - straší spojař (až od r. 2008), dále definovaly vystavování prvotních mzdových dokladů apod., v přílohách pak náplň konkrétních hasičských profesí. Režim zaměstnanců – hasičů se řídil denním řádem. Směrnice generálního ředitele nenařizovala, kdy má být volno pro oddech a jídlo čerpáno a pokud se stalo, že došlo k výjezdu v době přestávky pro oddech a odpočinek, pak toto bylo propláceno jako práce přesčas. Tento výjezd byl evidován v strážní knize či knize docházek. Žalobce pracoval ve funkci hasič – velitel, (v r. 2008 již jen toliko coby hasič), kdy měl na starosti výjezdní jednotku požárního družstva. Žalobce přestávky na oddech a jídlo nečerpal, neboť byli s dalšími zaměstnanci připraveni k výjezdům, např. kontrolám silnic, apod. O jejich proplácení byly vedeny se zaměstnavatelem, tj. se žalovaným, spory. Žalobce a jeho jednotka si nemohli dovolit čerpat volno, tj. přestávku na oddech a jídlo neboť byli neustále připraveni k výjezdu a čerpáním přestávky by byl ohrožen výkon jejich práce, tj. lidé či doprava. Žalobce usiloval o zařazení nezbytné doby na oddech a jídlo i u hasičů, neboť dle příslušené vyhlášky hasiči do 2 minut musí být na místě nahlášeni a s ohledem na povolené přestávky v práci by toto nešlo realizovat. Nemohl by je nikdo zastoupit či vystřídat. Z toho důvodu museli být hasiči stále v pohotovosti. Od roku 2007 byla zrušena pohotovost na pracovišti na základě novely zákoníku práce, ta mohla být dohodnuta pouze se souhlasem zaměstnance. Jak bylo již uvedeno, výkonem práce žalobce byl velitel jednotky, vedl výcvik nebo resp. práci hasičů, jejich výcvik s technikou, zabezpečování prohlídky jednotlivých stanic metra, kontrolu přístrojů, tlakových zkoušek, apod. Hasiči museli být neustále připraveni na zásahy a práci pro metro - po sloučení též i pro tramvaje i autobusy. Evidence pracovní doby se zaznamenávala do knihy příchodů a odchodů. Přestávky v práci evidovány nebyly. Někteří hasiči jedli to, co si donesli, nebo chodili na oběd do závodní jídelny, avšak byli vždy vybaveni vysílačkou, kdy museli být v neustálém spojení s hasičem spojařem a, pokud spojař zahlásil výjezd, museli vyběhnout před budovu, kde bylo přistaveno auto (řidič se musel stravovat na tzv. denní místnosti). Činnost hasičů byla stanovena denním řádem, který se však pokaždé nedal vykonávat tak, jak byl stanoven společně s přestávkami na jídlo a odpočinek, neboť mimo depo v době nácviku likvidace havárie nebylo možno všeho zanechat a jít se např. najíst. Počet výjezdů v době přestávky pro oddech a jídlo bylo 4 – 5 do roka, avšak připravenost v každou dobu byla na místě. Uvedené skutečnosti byly zjištěny z výslechu žalobce (na č.l. 126-127), Směrnice generálního ředitele č. 16/2004 (viz. č. l.286-292, jakož i přílohy žalovaného, č.l 47, 161-168), Kolektivních smluv (viz. přílohy).

8. Dále má soud za prokázané, že rozdíl za období od listopadu 2005 do prosince 2008 představující nedoplatek mzdy žalobce s ohledem na vyplacenou mzdu žalovaným a nezohledněnou mzdu náležející za přiměřenou dobu na oddech a jídlo v počtu dvou půlhodin na každou vykonanou směnu činil: za měsíc listopad roku 2005 částku 3 032 Kč, prosinec roku 2005 částku 2 545 Kč, leden roku 2006 částku 3 186 Kč, únor roku 2006 částku 2 716 Kč, březen roku 2006 částku 2 209 Kč, duben roku 2006 částku 2 853 Kč, květen roku 2006 částku 3 217 Kč, červen roku 2006 částku 1 800 Kč, červenec roku 2006 částku 3 331 Kč, srpen roku 2006 částku 1 357 Kč, září roku 2006 částku 337 Kč, říjen roku 2006 částku 2 579 Kč, listopad roku 2006 částku 2 584 Kč, prosinec roku 2006 částku 489 Kč, leden roku 2007 částku 1 181 Kč, únor roku 2007 částku 9 505 Kč, březen roku 2007 částku 2 181 Kč, duben roku 2007 částku 2 756 Kč, květen roku 2007 částku 3 455 Kč, červen roku 2007 částku 3 602 Kč, červenec roku 2007 částku 3 056 Kč, srpen roku 2007 částku 2 884 Kč, v září roku 2007 s částku 1 427 Kč, říjen roku 2007 částku 3 228 Kč, listopad roku 2007 částku 3 102 Kč, prosinec roku 2007 částku 3 400 Kč, leden roku 2008 částku 3 992 Kč, únor roku 2008 částku 1 865 Kč, březen roku 2008 částku 2 819 Kč, duben roku 2008 částku 2 519 Kč, květen roku 2008 částku 2 184 Kč, červen roku 2008 částku 2 229 Kč, červenec z roku 2008 částku 1 603 Kč, srpen roku 2008 částku 534 Kč, září roku 2008 částku 1 133 Kč, říjen roku 2008 částku 3 043 Kč, listopad roku 2008 částku 928 Kč a konečně prosinec roku 2008 částku 473 Kč. Uvedená skutková zjištění byla učiněna na základě závěrů vypracovaného znaleckého posudku [číslo] [celé jméno znalkyně], znalce z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence a mzdy (na č.l. 328-347).

9. Pokud jde o samotné dokazování v průběhu řízení, pak lze shrnout, že v závěrech učiněných z jednotlivých důkazů, ani v jejich vzájemných souvislostech, nespatřoval soud žádný rozpor ani pochybnost, pro které by považoval za potřebné provádět další dokazování a shledal provedené dokazování dostačujícím. V řízení byla provedena řada dalších listinných důkazů (mzdové listy apod., v podrobnostech viz. citovaný rozsudek soudu I. stupně), které mnohdy sloužily jako podklad výpočtu znalkyni, příp. se k dané problematice vztahovaly jen okrajově (dokumenty Inspektorátu práce apod.). V daném případě soud upustil mimořádně od výslechu znalkyně, když znalecký posudek se stranám i soudu jevil z hlediska výpočtu jasným, srozumitelným a řádně zdůvodněným. Je zde na místě konstatovat, že žalovaný k výzvě soudu žádné tvrzení ohledně skutečnosti, že svým vnitřním technickoorganizačním opatřením zajistil zastupitelnost zaměstnance v profesi hasiče (příp. hasiče velitele) netvrdil, tím spíše nenabídl žádný důkazní prostředek.

10. Před samotným hmotněprávním posouzením věci považuje soud za nezbytné uvést, že mu Nejvyšší soud v rozsudku z 12.6. 2018, č.j. 21 Cdo 6013/2017 – 448 pro další řízení uložil aplikovat jím vyslovený závazný právní názor na výklad rozhodných ustanovení zákoníku práce. Zdejší soud však měl jisté pochybnosti, zda Nejvyšší soud při svém rozhodování dostatečně zohlednil výklad směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003, o některých aspektech úpravy pracovní doby (dále jen„ směrnice č. 2003/88/ES“), neboť k tomu aspektu ve svém rozhodnutí pomlčel. Zdejší soud považoval za klíčové vyložit pojem„ pracovní doba“ obsažený ve směrnici č. 2003/88/ES tzv. eurokonformním způsobem. Z tohoto důvodu se soud obrátil na Soudní dvůr Evropské Unie s žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce usnesením z 3.1.2019, č.j. 6 C 279/2007 – 476 Soudní dvůr Evropské Unie v rámci svého rozsudku z 9.9.2021 uvedl též, že„ zásada přednosti unijního práva musí být vykládána v tom smyslu, že brání tomu, aby vnitrostátní soud, který rozhoduje poté, co bylo jeho rozhodnutí zrušeno nadřízeným soudem, byl v souladu s vnitrostátním procesním právem vázán právním názorem tohoto nadřízeného soudu, když tento názor není slučitelný s unijním právem.“ (bod 49 cit. rozsudku). Nad rámec těchto nepochybných závěrů Soudního dvora považuje zdejší soud za podstatné odkázat též na nález Ústavního soudu z 18.10.2021 sp.z. II. ÚS 1854/20, který se vyjádřil mimo jiné k procesnímu postupu zdejšího soudu:„ Postup prvoinstančního soudu, který po kasačním rozhodnutí dovolacího soudu položí Soudnímu dvoru předběžnou otázku na výklad unijního práva, je tedy v souladu s ustálenými principy unijního práva a není důvodem pro zneklidnění.“ (bod 64 cit. nálezu ÚS).

11. Z hlediska právního posouzení je třeba projednávanou věc posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá nedoplatku mzdy za období listopadu 2005 až prosinec 2008 podle zák. č. 65/1965 Sb., účinného do 31. 12. 2006 (dále jen„ zákoník práce 1965“) a zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2008 (dále jen„ zák. práce“).

12. Dle ust. § 89 odst. 1 zákoníku práce 1965„ zaměstnavatel je povinen poskytnout zaměstnanci nejdéle po šesti hodinách nepřetržité práce přestávku v práci na jídlo a oddech v trvání nejméně 30 minut; (…). Jde-li o práce, které nemohou být přerušeny, musí být zaměstnanci i bez přerušení provozu nebo práce zajištěna přiměřená doba pro oddech a jídlo; (…)“. Dle odst. 5 cit. ust. poskytnuté přestávky na jídlo a oddech se nezapočítávají do pracovní doby.

13. Dle ust. § 88 odst. 1 zák.práce„ zaměstnavatel je povinen poskytnout zaměstnanci nejdéle po 6 hodinách nepřetržité práce přestávku v práci na jídlo a oddech v trvání nejméně 30 minut; (…). Jde-li o práce, které nemohou být přerušeny, musí být zaměstnanci i bez přerušení provozu nebo práce zajištěna přiměřená doba na oddech a jídlo; tato doba se započítává do pracovní doby. (…)“. Dle odst. 4 poskytnuté přestávky v práci na jídlo a oddech se nezapočítávají do pracovní doby.

14. Citovaná ustanovení zákoníku práce 1965 a zák. práce implementují do českého právního řádu čl. 4 směrnice č. 2003/88/ES, podle nějž mají členské státy přijmout nezbytná opatření, aby měl při pracovní době delší než šest hodin každý zaměstnanec nárok na přestávku na odpočinek. Podle směrnice č. 2003/88/ES je třeba ve všech případech vymezit, zda je posuzovaný čas pracovní dobou nebo dobou odpočinku; třetí možnost unijní právo nepřipouští. Pracovní dobou se dle čl. 2 odst. 1 cit. směrnice rozumí jakákoli doba, během níž pracovník pracuje, je k dispozici zaměstnavateli a vykonává svou činnost nebo povinnosti v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi. Doba odpočinku je v čl. 2 odst. 2 cit. směrnice definována jako každá doba, která není pracovní dobou. Soudní dvůr Evropské Unie poskytl ve svém rozsudku zdejšímu soudu výklad uvedených ustanovení s ohledem na skutkové obrysy projednávané věci.

15. Soudní dvůr uvedl:„ v době, kdy (žalobce) čerpal přestávky, nebyla žádným způsobem zajištěna jeho zastupitelnost a (žalobce) byl po tuto dobu vybaven vysílačkou, prostřednictvím které mohl být upozorněn na nutnost přerušení přestávky z důvodu potřeby okamžitě vyjet k nějakému zásahu. Z toho plyne, že žalobce v původním řízení držel po dobu přestávek pracovní pohotovost, což je pojem, který v obecné rovině zahrnuje všechny doby, během nichž pracovník zůstává k dispozici zaměstnavateli, aby mohl zajistit výkon práce na žádost tohoto zaměstnavatele (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. března 2021, Radiotelevizija Slovenija (Doba pracovní pohotovosti na odlehlém místě), C‑ 344/19, EU:C: 2021, bod 2).“ (bod 27 cit. rozsudku SDEU). Soudní dvůr zopakoval závěry, které formuloval již ve výše citované judikatuře (ve věcech C -344/19 a C -580/19). Ponechal pak na zdejším soudu, aby podle skutkových okolností případu rozhodl, zda se v případě žalobce jednalo o„ pracovní dobu“ či„ dobu odpočinku“ (bod 37 cit. rozsudku), zároveň však ještě zdůraznil dva faktory, které musí zdejší soud při rozhodnutí zohlednit. Zaprvé:„ vzhledem k tomu, že přestávky v práci, na které měl (žalobce) nárok, byly krátké, a sice třicetiminutové, jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, nesmí předkládající soud při určování, zda omezení (žalobce) během těchto dob mohla objektivně a velmi významně omezit možnosti tohoto pracovníka věnovat se volnočasovým aktivitám nebo činnostem dle svého výběru, přihlížet k omezením těchto možností, která by existovala v každém případě, protože nevyhnutelně vyplývala z třicetiminutové doby trvání každé z těchto přestávek, neboť taková omezení jsou nezávislá na omezeních spojených s jeho povinností být připraven k výjezdu do dvou minut.“ (bod 39 rozsudku). Zadruhé„ v souvislosti se skutečností, že k přerušení přestávek dochází nahodile a nepředvídatelně, již Soudní dvůr rozhodl, že okolnost, že v průměru musí pracovník během doby pracovní pohotovosti přistoupit k výkonu práce pouze zřídka, nemůže vést k tomu, že tyto doby budou považovány za„ doby odpočinku“ ve smyslu čl. 2 bodu 2 směrnice 2003/88, pokud je dopad lhůty uložené pracovníkovi k návratu k profesním činnostem takový, že stačí k objektivnímu a velmi významnému omezení možnosti nakládat během těchto dob volně s časem, během něhož jeho profesní služby nejsou vyžadovány (rozsudek ze dne 9. března 2021, Radiotelevizija Slovenija (Doba pracovní pohotovosti na odlehlém místě), C‑ 344/19, EU:C: 2021, bod 54). K tomu je nutno dodat, že nepředvídatelnost možných přerušení přestávky na odpočinek může mít na možnost pracovníka nakládat volně s tímto časem ještě další omezující účinek. Nejistota, která z této nepředvídatelnosti plyne, totiž může tohoto pracovníka stavět do stavu trvalé ostražitosti“ (body 40 a 41 cit. rozsudku).

16. Zdejší soud pro stručnost z rozsudku Soudního dvora citoval pouze nejpodstatnější závěry, v úplnosti pak odkazuje na cit. rozsudek.

17. Ze skutkových zjištění v projednávané věci vyplynulo, že žalobce měl dle denního rozvrhu dvě půlhodinové„ pauzy“ v pevně stanovený čas, během nichž mohl pobývat v budově hasičů v areálu žalovaného, kde měl k dispozici kuchyňku k přípravě svého jídla, či mohl si dojít do závodní jídelny v jiné budově areálu. V takovém případě však musel mít u sebe vysílačku a v případě zásahu vyběhnout okamžitě před budovu jídelny, kde mu bylo přistaveno vozidlo, a do 2 minut od hlášení zásahu být připraven k výjezdu. Žalobce musel být s ohledem na krátkou reakční dobu po celou dobu„ pauzy“ v uniformě. Žalobce tak neměl v podstatě jakoukoliv možnost disponovat se svým časem, neboť musel být stále připraven k takřka okamžitému zásahu. Žalobce se nemohl v rámci„ pauzy“ věnovat odpočinkovým činnostem s vědomím, že z nich nemůže být v kterýkoliv okamžik vyrušen; je jen těžko představitelné, že by si žalobce mohl v rámci„ pauzy“ zajít na kávu za kolegy z jiného oddělení (třeba v jiné budově) nebo na poštu, stejně tak neměl zajištěn úplný klid (bez nutnosti být připraven činnost přerušit) pro odpočinkové aktivity jako např. krátká vycházka na čerstvém vzduchu či meditace apod. Soud zde nepřehlédl skutečnost, že celková doba„ pauzy“ činila právě 30 minut, tedy dobu poměrně krátkou, nicméně i s takto omezeným časovým prostorem by žalobce mohl volně naložit výrazně odlišným způsobem, kdyby v celém jeho průběhu nemusel být připraven k zásahu do 2 minut. Ostatně právě příkladmo zmíněné činnosti by mohly být typickou náplní přestávky na jídlo a oddech.

18. Soud je tak přesvědčen, že žalobce musel být po celou dobu„ pauzy“ připraven k možnému výjezdu k zásahu a jeho možnost nakládat s tímto časem tak byla nejen výrazně omezena, ale takřka znemožněna. Stejně tak prokázaná četnost zásahů, cca 4 – 5x ročně v době„ pauzy“ žádným způsobem nesnížila potřebu připravenosti k zásahu. Pokud by soud připustil, že s ohledem na nízkou pravděpodobnost zásahu v době„ pauzy“ by žalobce nemusel být„ tak úplně připraven k zásahu“, znamenalo by to snížení úrovně požární bezpečnosti a popření smyslu základních povinností hasičů. Soud tak dospěl k závěru, že právě aspekt připravenosti k zásahu ve velmi krátké době v kteroukoliv chvíli činí z„ pauzy“ dobu pracovní, tedy – slovy zákoníku práce„ přiměřenou dobu na oddech a jídlo“, která má být jako součást pracovní doby též odměněna.

19. V případě žalobce bylo v řízení prokázáno, že odměna, kterou mu žalovaný neoprávněně nevyplatil, činila částku 95 335 Kč s příslušenstvím (viz bod 8 shora a znalecký posudek). V tomto rozsahu tedy je, resp. by byl žalobcův návrh důvodný ze shora popsaných důvodů.

20. Zároveň však soud musel zohlednit nesporné tvrzení účastníků řízení, že požadovaná částka byla žalobci v plném rozsahu vyplacena po právní moci rozsudku Městského soudu v Praze z 22.3.2017, č.j. 23 Co 47/2017 – 411. Je tak zřejmé, že žalobou uplatněný nárok k okamžiku rozhodnutí soudu již netrvá, neboť zanikl„ dobrovolným“ splněním ze strany žalovaného. Zdejší soud tak musel rozhodnout výrokem I. tak, že žalobu zamítl, neboť žalovaný nárok již netrvá; skutečnost, že žaloba byla podána po právu, je pak plně vyjádřena pouze v odůvodnění tohoto rozsudku a rozhodnutí o nákladech řízení; v podrobnostech srov. usnesení Nejvyššího soudu z 22.1.2020, sp.zn. 26 Cdo 3090/2019.

21. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že jejich plnou náhradu přiznal žalobci, který (by) byl ve věci zcela procesně úspěšný, neboť jím uplatněný nárok byl po právu. Poněvadž byl žalobce zastoupen obecným zmocněncem, náleží mu náhrada nákladů řízení určená dle § 151 odst. 3 o.s.ř.

22. Žalobci náleží náhrada za původní část řízení – do vydání rozsudku zdejšího soudu z 14.9.2016 – v níž žalobce uplatnil původně vyšší nárok (celkem 106 237 Kč, přičemž co do částky 10 902 Kč vzal žalobce žalobu zpět). Žalobce tak z procesního hlediska byl neúspěšný cca v 10 % a žalovaný byl neúspěšný z cca 90 %, náleží žalobci právo na náhradu vynaložených nákladů řízení co do 80 %. Žalobci vznikly v souvislosti s tímto řízením náklady za zaplacené soudní poplatky ve výši 7 440 Kč (2 000 +150 +5 190 +100). Dle ust. § 151 odst. 3 o.s.ř ve spojení s ust. § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. náleží žalobci dále paušální náhrada nákladů za 17 úkonů po 300 Kč (§ 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za sepis žaloby, doplnění žaloby ze dne 28. 2. 2008 a účast na jednání konaném dne 21. 10. 2008, rozšíření žaloby ze dne 28. 10. 2008, účast na jednání 27. 1. 2009, účast na jednání 15. 6. 2011, účast na jednání 14. 11. 2011, doplnění žaloby ze dne 6. 12. 2011, účast na jednání 16. 3. 2012, účast na jednání 24. 7. 2013, odvolání ze dne 25. 9. 2013, účast na jednání před odvolacím soudem 26. 11. 2014, změna žaloby ze dne 8. 5. 2015, účast na jednání dne 6. 5. 2015, účast na jednání 24. 6. 2016, částečné zpětvzetí žaloby ze dne 8. 8. 2016, účast na jednání dne 14. 9. 2016), tzn. celková částka 5 100 Kč Náklady žalobce představují výši 12.540 Kč (7.440 + 5.100), přičemž 80 % z této částky činí 10.032 Kč. Dále žalobci vznikly náklady v odvolacím řízení za dva úkony, tzn. v částce 600 Kč. Po právní moci rozsudku Městského soudu v Praze pak žalobci vznikly ještě náklady za celkem 5 úkonů (vyjádření k dovolání z 20.11.2017, písemné vyjádření před soudem prvního stupně z 15.11.2018, účast u jednání zdejšího soudu dne 29.11.2018, písemné vyjádření z 18.10.2021, ústní jednání 6.1.2022) v částce 1 500 Kč Celkem tak žalobci náleží náhrada nákladů řízení v částce 12 132 Kč.

23. Soud si je vědom shodných tvrzení účastníků řízení, že žalovaný (spolu s jistinou nároku a příslušenstvím) po právní moci rozsudku z 22.3.2017, č.j. 23 Co 47/2017 – 411 uhradil žalobci též dosud přiznané náklady řízení. Jelikož však byly dosavadní rozsudky zrušeny Nejvyšším soudem, zanikly též právní tituly pro náhradu nákladů řízení. Nárok na náhradu nákladů řízení vzniká až rozhodnutím soudu, tedy soud musel nyní rozhodnout o celém nároku na náhradu nákladů řízení. Žalovaným dosud uhrazená částka tak může být účastníky považována za zálohu na náklady řízení a později být započtena na jejich úhradu, až výrok II. dospěje do právní moci. To je však již plně v dispozici účastníků řízení a na jejich právních jednáních. Soud tak pouze shrnuje, že žalobci v průběhu celého řízení vzniklo právo na náhradu nákladů řízení ve výši 12 132 Kč, které mu přiznal výrokem II., přičemž tato částka překračuje o 1 500 Kč dosud žalovaným uhrazenou částku„ zálohy“ na náklady řízení.