67 C 190/2026

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl samosoudkyní Mgr. Lenkou Kloudovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 12 600 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 600 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 12 600 Kč od 17. 9. 2024 do zaplacení zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právní zástupkyně žalobkyně na náhradě nákladů řízení 2 615 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou ke zdejšímu soudu dne 3. 2. 2026 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 12 600 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Argumentovala tím, že jí byla postoupena pohledávka z úvěrové smlouvy, která byla uzavřena dne 6. 11. 2023 mezi žalovaným a společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, , sídlem , adresa, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“). Na základě úvěrové smlouvy byla žalovanému poskytnuta na jeho bankovní účet č. , č. účtu, částka v celkové výši 39 500 Kč, přičemž splatnost úvěru byla sjednána na dobu neurčitou. Vzhledem k tomu, že se žalovaný dostal do prodlení s úhradou úvěru a svůj dluh neuhradil ani po opakovaných upomínkách ze strany právní předchůdkyně žalobkyně, byl žalovaný dne 16. 9. 2024 informován o zesplatnění celého úvěru a vyzván k jeho okamžité úhradě. Žalovaný zaplatil na úvěr celkem částku 26 900 Kč, žalobkyně se proto domáhá zaplacení nesplacené jistiny ve výši 12 600 Kč (39 500 Kč – 26 900 Kč) a zákonného úroku z prodlení. Před podáním žaloby vyzvala právní zástupkyně žalobkyně žalovaného k zaplacení dlužné částky předžalobní výzvou, přesto nebylo uhrazeno ničeho. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně požadovala od žalovaného doložení příjmu.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a po celou dobu řízení zůstal nečinný.

3. Soud ve věci postupoval podle § 115a o. s. ř., neboť žalobkyně s tímto postupem souhlasila, žalovaný se k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, nevyjádřil (§ 101 odst. 4 o. s. ř.) a soud ve věci mohl rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů. Soud pro úplnost dodává, že z ustanovení § 115a o. s. ř. nevyplývá, že by bylo možné tímto způsobem postupovat pouze v případě, kdy je možné žalobě vyhovět v celém rozsahu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soud České republiky ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009). Soudem nebylo v daném případě uzavřeno, že skutkový děj nelze z listinných důkazů postavit najisto, kdy z provedených důkazů byl učiněn závěr o skutkovém ději. Přestože soud změnil právní kvalifikaci, jak bude níže uvedeno, nenařídil ve věci jednání a nepoučil žalobkyni podle § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť i při změně právní kvalifikace jsou tvrzení žalobkyně dostačující a jsou bez dalšího podkladem pro věcné rozhodnutí, tedy na jejich základě soud může dospět k závěru o tom, zda žalobě vyhoví nebo ji zamítne. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu ust. § 118a odst. 2 o. s. ř dopadá pouze na případy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkovi prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto.

4. Soud ze Smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru č. , hodnota, ze dne 6. 11. 2023 zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně jako úvěrující poskytla žalovanému jako úvěrovanému možnost čerpat revolvingový úvěr až do limitu 14 020 Kč (citovaná smlouva). Vzhledem k datu uzavření smlouvy o úvěru na projednávanou věc dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“). Soud proto nejdříve posuzoval, zda žalobkyně splnila svoji základní povinnost vyplývající ze zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zda řádně posuzovala úvěruschopnost žalovaného.

5. Podle § 3 odst. 1 písm. c) z. s. ú. se pro účely tohoto zákona rozumí posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.

6. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů.

8. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná, přičemž soud podle druhé věty citovaného ustanovení k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

9. Podle důvodové zprávy k citovaným ustanovením je poskytovatel povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí; toto posouzení přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba ke splácení úvěru. V opačném případě je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

10. V dané souvislosti je namístě odkázat na obsah nálezu Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle něhož součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Obdobné závěry konstantně zastává i Nejvyšší soud, podle kterého nelze vycházet pouze ze souhrnných či dílčích údajů o příjmech, o nákladech a o výdajích uvedených žadatelem o úvěr v žádosti, aniž by poskytovatel úvěru tyto údaje jakkoliv ověřoval. Bez ověřených údajů o příjmech a o skutečných nákladech žadatele a o výdajích (všech) osob žijících s ním ve společné domácnosti (včetně doložení jejich výše) lze těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost splácet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024). Z citovaného rozhodnutí též plyne, že odpovědnost za zjištění úplných, přesných a pravdivých údajů nezbytných pro posouzení schopnosti spotřebitele je na straně věřitele; pokud žadatel blíže nevyčíslí své příjmy a výdaje, nelze tyto údaje nahradit fiktivními údaji zjištěnými ze statistických modelů či využitím interních a externích datových zdrojů.

11. Žalobkyně v žalobě (návrhu na vydání EPR) k posouzení úvěruschopnosti pouze uvedla, že její právní předchůdkyně požadovala po žalovaném doložení příjmu. Žalobkyně doložení příjmu soudu nepředložila, stejně jako netvrdila a nedoložila, jaké konkrétní výdaje žalovaného její právní předchůdkyně zjistila či zda a jakým způsobem ověřovala osobu žalovaného v příslušných rejstřících a databázích. Soud k doplnění tvrzení a důkazů žalobkyni v souladu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení nevyzýval, neboť je mu známo, že se žalobkyně domáhá dlouhodobě a pravidelně nároků z titulů úvěrových smluv uzavíraných její právní předchůdkyní, přičemž tyto smlouvy jsou pravidelně shledávány neplatnými pro porušení povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele. Sama žalobkyně v žalobě připouští, že úvěrová smlouva může být pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti neplatná, když navrhuje alternativně posouzení jejího nároku jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Z těchto důvodů soud shledal jako neúčelným vyzývat žalobkyni k doplnění jejích tvrzení a přistoupil k rozhodnutí bez nařízení jednání.

12. Důkazní břemeno ohledně prokázání řádného posouzení úvěruschopnosti nese poskytovatel úvěru, resp. jeho právní nástupce – v daném případě žalobkyně (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. C-449/13; rozsudek Nejvyššího soudu 9. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2981/2022).

13. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele, osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. C-755/22).

14. Na základě výše uvedeného soud uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem spočívající v řádném ověření úvěruschopnosti spotřebitele.

15. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou z. s. ú., je smlouva neplatná a spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Soud již pro nadbytečnost nezkoumal případný rozpor úvěrové smlouvy s dobrými mravy s ohledem na sjednanou výši sjednaných úroků a na výši RPSN.

16. S ohledem na neplatnost smlouvy pro porušení povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele podle § 86 z. s. ú. soud omezil další dokazování pouze pro účely zjištění výše bezdůvodného obohacení.

17. Z potvrzení o provedených platbách má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poukázala ze svého bankovního účtu na bankovní účet žalovaného částku v celkové výši 39 500 Kč (dne 6. 11. 2023 částku 10 000 Kč, dne 8. 11. 2023 částku 4 000 Kč, dne 3. 1. 2024 částku 3 000 Kč, dne 8. 1. 2024 částku 2 000 Kč, dne 8. 2. 2024 částku 1 500 Kč, dne 21. 3. 2024 částku 3 000 Kč, dne 12. 5. 2024 částku 2 000 Kč, dne 19. 5. 2024 částku 11 000 Kč a dne 21. 5. 2024 částku 3 000 Kč) (potvrzení o provedené platbě ze dne 6. 11. 2023, 8. 11. 2023, 3. 1. 2024, 8. 1. 2024, 8. 2. 2024, 21. 3. 2024, 12. 5. 2024, 19. 5. 2024 a 21. 5. 2024).

18. Pohledávka za žalovaným z předmětné úvěrové smlouvy byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 3. 11. 2025 z právní předchůdkyně žalobkyně na společnost De Vries , právnická osoba, ., IČO , IČO, , sídlem , adresa, , a smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 4. 11. 2025 ze společnosti , právnická osoba, . na žalobkyni. Postoupení pohledávky na žalobkyni bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 21. 11. 2025 (smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 11. 2025 a ze dne 4. 11. 2025, příloha, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 21. 11. 2025).

19. Dopisem ze dne 21. 11. 2025 vyzvala právní zástupkyně žalobkyně žalovaného k zaplacení dlužné částky 29 482,27 Kč z titulu úvěrové smlouvy ze dne 6. 11. 2023 a nákladů právního zastoupení ve výši 5 200 Kč (výzva k úhradě před podáním žaloby ze dne 21. 11. 2025, potvrzení o podání doporučené zásilky). Další listinné důkazy předložené žalobkyní soud pro nadbytečnost neprovedl.

20. Vzhledem k tomu, že žalovaný netvrdil, natož prokázal, že by žalobkyni na poskytnutý úvěr čehokoliv uhradil, vyhověl soud žalobkyni co do požadované nesplacené jistiny a rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

21. Co do zákonného úroku z prodlení soud žalobu zamítl (výrok II.), neboť dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná pro porušení povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. V daném případě má věřitel právo na zaplacení nesplacené jistiny v nové lhůtě splatnosti. Nárok na zákonné úroky z prodlení mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny v době podle § 87 odst. 1 z. s. ú., tj. ve lhůtě, kterou si strany dohodnou a není-li takové dohody, pak ve lhůtě určené soudem. Ukládá-li tedy soud spotřebiteli povinnost vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí z. s. ú., nastává povinnost plnit dluh až vyhlášením rozsudku, resp. ve lhůtě stanovené rozhodnutím soudu. Z tohoto důvodu se žalovaný dosud v prodlení s plněním dluhu neocitl a nárok žalobkyně na zaplacení zákonného úroku z prodlení důvodný dán není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262, rozsudek Městského soudu v Praze dne 15. 10. 2025, č. j. 72 Co 260/2025-75).

22. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl výrokem III. tohoto rozsudku v souladu s § 142 odst. 3 o. s. ř. a přiznal žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení, neboť její neúspěch ve věci byl v poměrně nepatrné části. Soud žalobkyni v souladu s § 137 o.s.ř. přiznal náhradu nákladů řízení za zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč, dále náhradu nákladů zastoupení žalobkyně advokátem podle § 14b odst. 1 bod 2 vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. ve výši 1 452 Kč a 3 paušální částky náhrady po 100 Kč jako náhradu advokátových výdajů za 3 úkony právní služby ve výši 363 Kč (převzetí a příprava zastoupení, zaslání výzvy k plnění a sepsání žaloby podle § 14b odst. 6 písm. a/ ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a/ a d/ vyhl. č. 177/1996 Sb.), vše včetně příslušné 21% DPH. Soud postupoval při určování náhrady nákladů zastoupení advokátem podle § 14b cit. vyhlášky, neboť se jedná o standardizované znění žaloby, jež zástupkyně žalobkyně podává v obdobných věcech téže žalobkyně opakovaně. Celkem byla přiznána na náhradě nákladů řízení částka 2 615 Kč. Podle § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právní zástupkyně žalobkyně.

23. Třídenní lhůta k plnění plynoucí od právní moci rozsudku, a to jak ve věci samé, tak ohledně náhrady nákladů řízení, byla stanovena podle § 160 odst. 1 věta první o. s. ř.