67 C 22/2026

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl samosoudkyní Mgr. Lenkou Kloudovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně , 362 22 Nejdek zastoupená Jméno Zástupce A , advokátkou sídlem Anonymizováno proti žalované: Jméno žalované ., IČO: IČO žalované , sídlem Adresa žalované zastoupená Jméno Zástupce B , advokátem sídlem Adresa žalované o vyloučení movitých věcí z exekuce podle § 267 o. s. ř.

I. Z exekuce vedené soudním exekutorem , tituly před jménem, , jméno FO, , Exekutorský úřad , adresa, , pod sp. zn. , spisová značka, proti povinné , jméno FO, , r. č. , RČ, , se vylučují položky č. 1 až 13 zapsané v protokolu o soupisu movitých věcí ze dne 10. 11. 2025, a to:1. televizor značky Sencor,2. šatní skříně 2 kusy,3. vysavač značky Panasonic,4. myčka nádobí značky Zanussi,5. fritéza značky Guzzanti,6. rádio magnetofon značky RRS,7. mikrovlnná trouba značky Opo,8. televizor značky Philips,9. obývací stěna hnědá,10. gramofon,11. malý televizor Samsung,12. konferenční stolek černý,13. rychlovarná konvice.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 18. 1. 2026 se žalobkyně domáhala vyloučení ve výroku uvedených movitých věcí z exekuce vedené soudním exekutorem , tituly před jménem, , jméno FO, , Exekutorský úřad , adresa, , pod sp. zn. , spisová značka, proti povinné , jméno FO, . Uvedla, že na základě exekučních titulů a pověření exekučního soudu provedl exekutor dne 10. 11. 2025 v jejím bytě na adrese , adresa, , soupis movitých věcí, do něhož byly zahrnuty i věci specifikované v žalobě pod body 1 až 13. Žalobkyně tvrdila, že vlastníkem těchto věcí je ona sama, nikoli povinná, že v uvedeném bytě nejsou žádné movité věci povinné a že povinná v bytě trvale nebydlí, pouze se tam občas zdržuje v souvislosti s pobytem svého nezletilého syna. Tvrdila dále, že některé sepsané věci jsou staré více než čtyřicet let, takže je nemohla pořídit povinná, neboť v době jejich pořízení ještě nežila, a že k části novějších věcí disponuje daňovými doklady. K prokázání svých tvrzení označila soupis movitých věcí, daňový doklad č. , hodnota, ze dne 6. 6. 2024, daňový doklad č. , hodnota, ze dne 29. 5. 2018, své čestné prohlášení, čestné prohlášení , jméno FO, a výslech svědků , jméno FO, a , jméno FO, . Navrhla, aby soud žalobě v plném rozsahu vyhověl a přiznal jí náhradu nákladů řízení.

2. Žalovaná ve vyjádření ze dne 17. 2. 2026 se žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí. Uvedla, že vlastnictví žalobkyně k sepsaným movitým věcem nepovažuje za prokázané, a to zejména proto, že k většině věcí nebyly předloženy listiny o pořízení a předložené pokladní doklady neobsahují označení kupujícího. Ztotožnila se s argumentací soudního exekutora obsaženou v usnesení o zamítnutí návrhu na vyškrtnutí věcí ze soupisu a namítala, že samotná čestná prohlášení nejsou bez dalšího způsobilá prokázat vlastnické právo žalobkyně. V dalších podáních ze dne 20. 4. 2026 a 8. 6. 2026 žalovaná na svém stanovisku setrvala, současně však uvedla, že nehodlá řízení protahovat a ponechává posouzení důvodnosti vyloučení věcí na úvaze soudu po provedeném dokazování. Pro případ, že by soud žalobě vyhověl, navrhla, aby žalobkyni nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, popřípadě aby jí nebyla přiznána v plném rozsahu, a to s odkazem na § 150 o. s. ř. Uvedla, že soupis movitých věcí provedl soudní exekutor v rámci své zákonné pravomoci, žalovaná neurčovala konkrétní věci k sepsání, nebyla přítomna při soupisu, nedala exekutorovi pokyn k soupisu těchto konkrétních věcí a žalobkyně ji před podáním žaloby nekontaktovala s žádostí, aby dala exekutorovi podnět k vyškrtnutí věcí ze soupisu. Dále namítala, že vlastnické právo žalobkyně mělo být prokázáno až v tomto soudním řízení zejména prostřednictvím výpovědí osob jí blízkých, nikoli již před zahájením řízení jednoznačnými listinnými důkazy.

3. K jednání konaném dne 11. 6. 2026 se dostavila žalobkyně a její zástupkyně; žalovaná a její zástupce se z jednání omluvili a vyslovili souhlas s projednáním věci v jejich nepřítomnosti. Soud proto jednal podle § 101 odst. 3 občanského soudního řádu v nepřítomnosti žalované. Žalobkyně prostřednictvím své zástupkyně na žalobě setrvala a navrhla, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení.

4. Soud provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní, a to kopií daňového dokladu č. , hodnota, ze dne 6. 6. 2024, kopií daňového dokladu č. , hodnota, ze dne 29. 5. 2018, čestným prohlášením , jméno FO, ze dne 3. 12. 2025 a dvěma fotografiemi zachycujícími část vybavení bytu žalobkyně, dále výslechem svědkyně , jméno FO, a svědka , jméno FO, . Seznámil se rovněž s čestným prohlášením žalobkyně ze dne 3. 12. 2025, které však jako důkaz nehodnotil, neboť se jedná o písemné zachycení skutkových tvrzení samotné účastnice řízení, nikoli o samostatný důkazní prostředek.

5. Z daňového dokladu č. , hodnota, ze dne 6. 6. 2024 soud zjistil, že dne 6. 6. 2024 byl pořízen televizor v hodnotě 9 999 Kč. Z daňového dokladu č. , hodnota, ze dne 29. 5. 2018 soud zjistil, že dne 29. 5. 2018 byl pořízen televizor v hodnotě 6 330 Kč; podle upřesnění zástupkyně žalobkyně se jednalo o televizor značky Philips, tedy o položku č. 8 soupisu. Ačkoli na těchto dokladech není uvedeno jméno kupujícího, soud je nepovažoval za bezvýznamné, nýbrž za podpůrné listinné důkazy, které ve spojení s ostatními důkazy dokládají, že v domácnosti žalobkyně byly pořizovány televizory odpovídající tvrzeným položkám.

6. Z čestného prohlášení , jméno FO, soud zjistil, že jako otec žalobkyně potvrzuje dlouhodobou znalost vybavení bytu žalobkyně a uvádí, že sepsané věci patří žalobkyni. Jelikož , jméno FO, nebyl před soudem osobně vyslechnut (ke dni rozhodování zemřel) a soud nemohl bezprostředně hodnotit jeho osobu a věrohodnost, přiznal této listině pouze podpůrný význam. Listina však není v rozporu s ostatními provedenými důkazy.

7. Z předložených fotografií soud zjistil, že v bytě žalobkyně se nacházejí šatní skříně, hnědá obývací stěna a gramofon, tedy věci odpovídající položkám č. 2, 9 a 10 soupisu. Fotografie podporují tvrzení žalobkyně o tom, že uvedené věci byly historicky součástí její domácnosti.

8. Svědkyně , jméno FO, , dcera žalobkyně, po řádném poučení vypověděla, že byt žalobkyně navštěvuje dlouhodobě přibližně jednou za dva měsíce a zná jeho vybavení. Uvedla, že jde o běžné vybavení domácnosti její matky. Byt podle ní fakticky užívá žalobkyně spolu s otcem svědkyně , jméno FO, . Povinná v bytě trvale nebydlela, spíše tam od podzimu 2025 pobývala nahodile a nepravidelně; někdy přespávala jinde. Svědkyně výslovně uvedla, že povinná v bytě neměla vlastní vybavení domácnosti, přišla pouze s několika taškami osobních věcí. Pokud jde o jednotlivé sepsané věci, potvrdila, že v bytě žalobkyně byly televizory, jejich přesné značky si nepamatovala, avšak uvedla, že povinná k nim žádný vlastnický vztah neměla. K položkám č. 3, 4, 5, 7 a 13 uvedla, že jsou jí známy jako běžné vybavení domácnosti matky a že je užívali její rodiče, nikoli povinná, která si tyto věci nepořídila a neměla k nim vlastnický vztah.

9. Svědek , jméno FO, , bývalý manžel žalobkyně, který se žalobkyní i po rozvodu žije ve společné domácnosti, po řádném poučení vypověděl, že na uvedené adrese bydlí se žalobkyní, poměry v domácnosti zná bezprostředně a předmětnou bytovou jednotku užívá se žalobkyní nejméně po dobu dvanácti let. K pobytu povinné uvedl, že ta s nimi v minulosti krátce bydlela, následně se odstěhovala a v roce 2025 se k nim vrátila jen na omezenou dobu a nesouvisle. Při návratu si s sebou nepřinesla žádné vybavení domácnosti, pouze své osobní věci, převážně oblečení. Ke třem televizorům uvedl, že dva televizory obdrželi darem od otce žalobkyně a jeden, malý televizor Samsung, koupil on sám v bazaru přibližně v roce 2023. K položkám č. 2, 9 a 12 uvedl, že šatní skříně, obývací stěnu a konferenční stolek pořizoval společně se žalobkyní z novomanželské půjčky asi v letech 1984 až 1985, tedy již v době dlouho předtím, než se povinná mohla stát jejich pořizovatelkou, a že tyto věci byly součástí společné domácnosti se žalobkyní již v době, kdy byla povinná dítětem. Dále uvedl, že i ostatní sepsané položky jsou historicky součástí domácnosti jeho a žalobkyně, žádnou z nich povinná nepořídila ani si ji s sebou nepřivezla a nikdy ani netvrdila, že by některá z těchto věcí byla její.

10. Na základě takto provedeného dokazování soud vzal za prokázané, že dne 10. 11. 2025 byly v bytě žalobkyně sepsány ve výroku specifikované movité věci v rámci exekuce vedené proti povinné , jméno FO, , že tento byt je domácností žalobkyně, případně domácností žalobkyně a , jméno FO, , že povinná se v bytě v rozhodné době zdržovala nanejvýš přechodně a nesouvisle a že si do bytu nepřinesla vlastní vybavení domácnosti. Dále vzal soud za prokázané, že předmětné věci tvořily vybavení domácnosti žalobkyně, nacházely se v tomto bytě dlouhodobě, v případě některých položek desítky let, a že žádná z nich nebyla pořízena povinnou ani jí nepatřila. Zvláště přesvědčivě bylo prokázáno, že šatní skříně, obývací stěna a konferenční stolek byly pořízeny již v 80. letech minulého století ze společných prostředků žalobkyně a , jméno FO, a byly součástí jejich domácnosti dlouhodobě; stejně tak bylo prokázáno, že ostatní položky představovaly běžné vybavení domácnosti žalobkyně a povinná k nim neměla žádný vlastnický vztah. U televizorů byly navíc k dispozici podpůrné listinné důkazy o jejich pořízení.

11. Soud hodnotil provedené důkazy podle § 132 občanského soudního řádu, tedy každý jednotlivě i všechny v jejich vzájemné souvislosti. Výpovědi obou svědků považoval za věrohodné. Oba svědci sice jsou osobami žalobkyni blízkými, tato skutečnost však sama o sobě nevylučuje použitelnost jejich výpovědí a ani jejich věrohodnost nesnižuje. Obě výpovědi byly ve svých podstatných částech souladné, logické, konkrétní a korespondovaly s listinnými důkazy i s povahou věci. Svědkyně , jméno FO, vypovídala z pozice osoby, která byt pravidelně navštěvovala a znala jeho vybavení dlouhodobě; svědek , jméno FO, pak vypovídal jako osoba žijící v této domácnosti a znalá původu i stáří jednotlivých věcí. Soud neshledal v jejich výpovědích závažné rozpory, které by zpochybňovaly jejich věrohodnost. To, že si svědkyně , jméno FO, nepamatovala přesné značky všech televizorů a že svědek , jméno FO, nedokázal přesně určit rok koupě televizoru Samsung, soud nepovažuje za vadu, která by snížila přesvědčivost jejich výpovědí; naopak jde o přirozený , rodné přijmení, časového odstupu a nijak to neoslabuje rozhodný závěr o tom, že tyto věci tvořily vybavení domácnosti žalobkyně a nikoli povinné. Daňové doklady soud hodnotil jako podpůrné listiny, které samy o sobě bez dalšího vlastnictví žalobkyně neprokazují, avšak ve spojení se svědeckými výpověďmi a ostatními důkazy závěr o jejím vlastnickém právu významně podporují. Čestné prohlášení , jméno FO, soud rovněž hodnotil jen podpůrně. Žalovaná naproti tomu nenavrhla ani nepředložila žádný důkaz, z něhož by vyplývalo, že některá ze sepsaných věcí byla ve vlastnictví povinné; její obrana spočívala pouze v popření dostatečnosti důkazů žalobkyně a v odkazu na rozhodnutí soudního exekutora. Taková obrana však po provedeném dokazování neobstála.

12. Podle § 267 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) lze právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí. Podle § 68 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, může navrhovatel po doručení rozhodnutí exekutora, kterým nebylo vyhověno jeho včas podanému návrhu na vyškrtnutí věci ze soupisu, podat u exekučního soudu žalobu na vyloučení věci podle § 267 o. s. ř. V řízení o této žalobě je žalobce povinen tvrdit a prokázat, že mu ke spornému majetku svědčí právo, které nepřipouští jeho postižení v exekuci, typicky právo vlastnické. Důkazy hodnotí soud v souladu s § 125 a § 132 o. s. ř. a není vázán tím, jak věc posoudil soudní exekutor při rozhodování o návrhu na vyškrtnutí věcí ze soupisu.

13. V projednávané věci soud na základě všech provedených důkazů dospěl k závěru, že žalobkyně unesla své břemeno tvrzení i důkazní a prokázala, že ve výroku uvedené movité věci byly ke dni soupisu součástí její domácnosti a byly v jejím vlastnictví, nikoli ve vlastnictví povinné. Bylo současně prokázáno, že povinná se v bytě žalobkyně zdržovala pouze přechodně a že si do tohoto bytu nepřinesla vlastní vybavení domácnosti. Předmětné věci tedy neměly být v exekuci vedené proti povinné postiženy, neboť k nim žalobkyni svědčí právo, které exekuci nepřipouští. Z těchto důvodů soud žalobě v plném rozsahu vyhověl a rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I.

14. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 150 o. s. ř. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch a za obvyklého použití § 142 odst. 1 o. s. ř. by jí náleželo právo na náhradu nákladů řízení proti žalované. Soud však v dané věci shledal důvody hodné zvláštního zřetele, pro které výjimečně náhradu nákladů úspěšné žalobkyni nepřiznal. Soud vycházel zejména z toho, že soupis movitých věcí neprovedla žalovaná, nýbrž soudní exekutor v rámci své zákonné pravomoci, a v řízení nevyšlo najevo, že by žalovaná označila konkrétní věci k soupisu nebo dala exekutorovi pokyn k tomu, aby byly sepsány právě věci žalobkyně. Dále soud přihlédl k tomu, že ze spisu neplyne, že by žalobkyně před zahájením tohoto soudního řízení žalovanou jako oprávněnou přímo oslovila, předložila jí dostupné podklady a dala jí prostor zaujmout stanovisko k vyškrtnutí věcí ze soupisu. Významné je rovněž to, že rozhodující skutkový podklad pro vyhovění žalobě byl vytvořen až v rámci soudního dokazování, zejména výslechy svědků, když žalobkyně k většině věcí nedisponovala listinnými doklady o pořízení a její vlastnické právo bylo postaveno najisto až na základě výsledků dokazování provedeného soudem. Soud přihlédl i k procesnímu postoji žalované, která sice žalobě odporovala, avšak neuplatňovala zjevně obstrukční obranu, z jednání se omluvila a souhlasila s projednáním věci v její nepřítomnosti. Za této konkrétní skutkové a procesní situace by soud považoval uložení povinnosti žalované nahradit žalobkyni náklady řízení za nepřiměřeně tvrdé. Současně žalovaná ve věci úspěšná nebyla, a proto jí náhrada nákladů nenáleží. Náklady státu v řízení nevznikly; svědkové svědečné nepožadovali a jiné výdaje státu spojené s dokazováním zjištěny nebyly. Z uvedených důvodů soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).