67 C 25/2026

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl samosoudkyní Mgr. Lenkou Kloudovou ve věci žalobce: Jméno žalobce A , narozený Datum narození žalobce A bytem Adresa žalobce A zastoupený Jméno žalobce B , advokátem sídlem Anonymizováno proti žalovaným: 1) Jméno žalované A , narozený Datum narození žalované A bytem Adresa žalované A 2) Jméno žalované B , narozený Datum narození žalované B bytem Adresa žalované B o nahrazení projevu vůle

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému č. 1 na náhradě nákladů řízení částku 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému č, Anonymizováno, , Anonymizováno, 2 na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se žalobou podanou dne 20. 1. 2026 domáhal, aby soud nahradil projev vůle žalovaných spočívající v udělení souhlasu s umístěním sídla jeho podnikání na adrese , adresa, . Žalobu odůvodnil zejména tím, že mu původní vlastnice nemovitosti , tituly před jménem, , jméno FO, za svého života udělila souhlas s umístěním sídla podnikatele na uvedené adrese, na jehož základě žalobce dlouhodobě podnikal a vystupoval vůči orgánům veřejné moci i třetím osobám. Žalobce tvrdil, že tento souhlas založil stabilní právní stav, který jsou žalovaní jako právní nástupci původní vlastnice povinni respektovat. Dále poukazoval na principy dobré víry, právní jistoty, ochrany oprávněného očekávání, jakož i na své právo podnikat a na právo na soudní ochranu. Navrhl proto, aby soud chybějící projev vůle žalovaných nahradil.

2. Žalovaný 1) se k žalobě před jednáním písemně nevyjádřil. Při jednání uvedl, že žalobu neuznává, navrhl její zamítnutí v celém rozsahu a přiznání náhrady nákladů řízení.

3. Žalovaný 2) se vyjádřil podáním ze dne 6. 3. 2026 tak, že navrhl zamítnutí žaloby a přiznání náhrady nákladů řízení. Uvedl zejména, že žalobce k nemovitosti nemá žádný aktuální právní titul, byl z ní pravomocně vyklizen, jeho tvrzené dědické právo bylo pravomocně odmítnuto a žalovaní navíc již před podáním žaloby předmětnou nemovitost převedli na třetí osobu, takže sami již žalobci požadovaný souhlas ani poskytnout nemohou.

4. Ve věci bylo nařízeno jednání na den 21. 5. 2026, ke kterému se žalobce ani jeho právní zástupce přes řádné předvolání k jednání bez omluvy nedostavili. Soud proto postupoval podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti přihlížeje k obsahu spisu a provedeným důkazům.

5. Soud provedl dokazování při jednání podle § 122 o. s. ř. a zjistil následující skutkový stav:

6. Z výpisu z veřejného rejstříku a z osvědčení finančního úřadu soud zjistil, že žalobce vykonává podnikatelskou činnost a byl registrován k příslušným daním. Tyto listiny prokazují existenci podnikatelské činnosti žalobce a její evidenční souvislosti, nikoli však samy o sobě existenci aktuálního práva žalobce vůči žalovaným na udělení souhlasu s umístěním sídla na konkrétní adrese.

7. Z čestného prohlášení , jméno FO, ze dne 19. 7. 2000 soud zjistil, že původní vlastnice nemovitosti v minulosti žalobci udělila souhlas se zřízením místa podnikání na adrese , adresa, . Tato listina osvědčuje existenci historického souhlasu původní vlastnice, nicméně sama o sobě neprokazuje, že žalovaným po převzetí vlastnictví a následně po jeho převodu na třetí osobu vznikla vůči žalobci samostatná, trvající a soudně vymahatelná povinnost udělit nový nebo obnovovaný souhlas, jehož projevu vůle by bylo možno se proti nim úspěšně domáhat.

8. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 10. 2022, č. j. , spisová značka, , ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2023, č. j. , spisová značka, , soud zjistil, že žalobci byla pravomocně uložena povinnost předmětnou nemovitost vyklidit, a to z důvodu, že ji užíval bez právního důvodu, zatímco žalovaní byli v té době jejími oprávněnými spoluvlastníky. Tato rozhodnutí současně osvědčují, že žalobcem tvrzené dědické či jiné užívací oprávnění k nemovitosti nebylo v dřívějších řízeních shledáno důvodným.

9. Z vyrozumění Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, ve věci sp. zn. , č. účtu, -101 soud zjistil, že na základě kupní smlouvy byl proveden vklad vlastnického práva k předmětné nemovitosti, a to dne 17. 9. 2025, s právními účinky vkladu ke dni 22. 8. 2025. Z této listiny soud vzal za prokázané, že žalovaní převedli vlastnické právo k předmětné nemovitosti na třetí osobu ještě před podáním žaloby v nynější věci.

10. Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2025, č. j. , spisová značka, , soud zjistil, že žaloba žalobce proti rozhodnutí o zrušení údaje o místu jeho trvalého pobytu na adrese , adresa, byla zamítnuta. V tomto rozhodnutí správní soud mimo jiné uzavřel, že žalobce k dané nemovitosti neprokázal užívací právo a že objekt po exekučním vyklizení neužívá. Toto rozhodnutí sice nebylo v nynějším řízení podkladem pro řešení otázky pasivní věcné legitimace, avšak podporuje závěr, že žalobce nemá k nemovitosti aktuální právní titul.

11. Z usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2026, sp. zn. IV. ÚS 227/26, soud zjistil, že ústavní stížnost žalobce ve věci jeho tvrzeného dědického práva byla odmítnuta. I tento důkaz potvrzuje, že žalobcova argumentace údajným dědickým nárokem byla v předchozích řízeních bez úspěchu uplatněna a nemůže založit jeho úspěch v nynější věci.

12. Výše uvedené důkazy soud hodnotil ve smyslu § 132 o.s.ř. samostatně i v jejich vzájemné souvislosti, a pokud v řízení provedl dokazování důkazy dalšími, pak v odůvodnění svého rozhodnutí se jimi nezabývá, když z nich neučinil skutková zjištění pro své rozhodnutí ve věci samé. Po zhodnocení důkazů shora provedených soud dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána po právu.

13. Na základě provedeného dokazování soud učinil skutkový závěr o tom, že žalovaní byli po určitou dobu vlastníky předmětné nemovitosti, avšak vlastnické právo převedli kupní smlouvou na třetí osobu, přičemž právní účinky vkladu nastaly již dne 22. 8. 2025. Žaloba byla podána až dne 20. 1. 2026, tedy v době, kdy žalovaní již vlastníky předmětné nemovitosti nebyli. Žalobce prokázal toliko existenci historického souhlasu původní vlastnice se zřízením místa podnikání, nikoli existenci aktuální povinnosti žalovaných udělit požadovaný souhlas v době podání žaloby nebo v době rozhodování soudu.

14. Podle § 153 odst. 1 o. s. ř. soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci. Podle § 154 odst. 1 o. s. ř. je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Podle § 161 odst. 3 o. s. ř. pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle toto prohlášení nahrazují.

15. Z citovaného § 161 odst. 3 o. s. ř. plyne, že rozsudkem lze nahradit jen takový projev vůle, k němuž je žalovaný podle hmotného práva skutečně povinen. V řízení o nahrazení projevu vůle tedy musí žalobce tvrdit a prokázat takové skutečnosti, z nichž vyplývá existence konkrétní povinnosti žalovaného učinit požadované právní jednání. Současně musí být tato povinnost přičitatelná právě tomu, kdo je v řízení žalován.

16. Právě tento předpoklad v projednávané věci splněn nebyl. Jak bylo prokázáno vyrozuměním katastrálního úřadu, žalovaní již před podáním žaloby přestali být vlastníky předmětné nemovitosti. Za této situace nemohou být nositeli povinnosti udělit souhlas s umístěním sídla podnikatele na této adrese, neboť k takovému souhlasu již v rozhodné době neměli dispoziční oprávnění. Soud proto dospěl k závěru, že na straně obou žalovaných chybí pasivní věcná legitimace.

17. Na tomto závěru nic nemění ani žalobcova argumentace, že mu původní vlastnice nemovitosti v minulosti udělila souhlas se zřízením místa podnikání, že žalobce jednal v dobré víře, nebo že je třeba věc posuzovat optikou principu právní jistoty, legitimního očekávání či ústavně chráněného práva podnikat. I kdyby soud přijal žalobcova tvrzení o historickém vzniku určitého souhlasu jako pravdivá, nevedlo by to samo o sobě k závěru, že žalovaní, kteří již v době zahájení řízení nebyli vlastníky nemovitosti, jsou povinni učinit nový či obnovovaný projev vůle, jenž by soud mohl rozsudkem nahradit. Rozhodující překážkou úspěchu žaloby je již samotná absence pasivní věcné legitimace žalovaných.

18. Soud nepřehlédl ani to, že žalobce v žalobě obsáhle argumentoval údajně trvajícím dědickým nárokem a existencí jeho právního vztahu k nemovitosti. Na této argumentaci však nelze založit úspěch v dané věci. Z pravomocných rozhodnutí, která byla v řízení předložena, vyplývá, že žalobce nebyl ve svých nárocích na dědické postavení úspěšný, byl z nemovitosti pravomocně vyklizen a následně mu byl pravomocně zrušen údaj o místu trvalého pobytu na této adrese. Tato rozhodnutí potvrzují, že žalobce neprokázal žádný aktuální právní titul k nemovitosti. Soud by však žalobu zamítl i kdyby tato rozhodnutí neexistovala, a to pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaných.

19. Soud proto uzavírá, že žalobce neunesl břemeno tvrzení ani břemeno důkazní ohledně existence aktuální povinnosti žalovaných udělit požadovaný souhlas. Za stavu, kdy žalovaní nebyli v době zahájení řízení ani v době rozhodnutí soudu vlastníky předmětné nemovitosti, nelze jejich projev vůle rozsudkem nahrazovat. Žaloba proto byla jako nedůvodná zamítnuta.

20. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Oba žalovaní měli ve věci plný úspěch, zatímco žalobce ve věci úspěch neměl, a je proto povinen nahradit úspěšným žalovaným účelně vynaložené náklady řízení.

21. Podle § 137 odst. 1 o. s. ř. jsou náklady řízení zejména hotové výdaje účastníků a jejich zástupců. Podle § 151 odst. 3 o. s. ř. účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř. a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem.

22. V projednávané věci oba žalovaní vystupovali bez právního zastoupení a výši konkrétních hotových výdajů nedoložili. Soud proto vycházel z paušální náhrady podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř. Podle § 1 odst. 3 této vyhlášky se úkonem rozumí zejména písemné podání ve věci samé a účast na jednání před soudem.

23. Soud současně přihlédl k ústavně konformnímu výkladu náhrady hotových výdajů nezastoupeného účastníka. Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/13 vyplývá, že zásadu rovnosti účastníků řízení je třeba naplnit i při přiznávání paušální náhrady hotových výdajů nezastoupenému účastníku v těch situacích, v nichž by obdobná paušální náhrada náležela účastníku zastoupenému advokátem. Nejvyšší soud pak v usnesení ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, dovodil, že po 1. 1. 2025 je s ohledem na zvýšení paušální náhrady hotových výdajů advokáta podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu na 450 Kč za jeden úkon třeba z důvodu zachování rovnosti účastníků přiznávat nezastoupenému účastníku částku 450 Kč za úkon, nikoli částku 300 Kč podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.

24. Soud se s uvedeným ústavně konformním výkladem ztotožnil. V době rozhodování v této věci činila paušální náhrada hotových výdajů advokáta podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, částku 450 Kč za jeden úkon právní služby. Přiznání nižší částky nezastoupeným účastníkům by bez rozumného důvodu vedlo k nerovnému zacházení mezi účastníky podle toho, zda jsou či nejsou zastoupeni advokátem.

25. Žalovanému 1) soud přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 450 Kč za jeden úkon, jímž byla jeho osobní účast při jednání dne 21. 5. 2026, při němž přednesl své procesní stanovisko, navrhl zamítnutí žaloby a vyjádřil se k nákladům řízení. Jiný účelný úkon ze spisu ve vztahu k němu nevyplývá.

26. Žalovanému 2) soud přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč za dva úkony, a to za písemné vyjádření k žalobě ze dne 6. 3. 2026 a za osobní účast při jednání dne 21. 5. 2026. Oba tyto úkony byly zjevně účelné a směřovaly k procesní obraně proti uplatněnému nároku.

27. Třídenní lhůta k plnění plynoucí od právní moci rozsudku ohledně náhrady nákladů řízení byla stanovena podle § 160 odst. 1 věta první o.s.ř.