67 C 86/2026

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl samosoudkyní Mgr. Lenkou Kloudovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená Jméno Zástupce , advokátkou sídlem Anonymizováno Anonymizováno žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 77 310 Kč s přísl.

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 189 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 54 094 Kč a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 63 283 Kč od 23. 7. 2025 do zaplacení- částky 14 027,70 Kč- úroku ve výši 78,08 % ročně z částky 51 643,71 Kč od 23. 7. 2025 do 15. 8. 2025 ve výši 2 571,36 Kč- úroku ve výši 12 % ročně z částky 51 643,71 Kč od 16. 8. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 23. 7. 2025 dosáhne částky 204 825,60 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 10. 3. 2026 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení souhrnné částky 77 310 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Argumentovala tím, že mezi ní jako věřitelem a žalovaným jako klientem byla uzavřena dne 21. 2. 2025 Smlouva o úvěru č. , hodnota, (dále jen „smlouva“), na jejímž základě byl žalovanému poskytnut na účet ve smlouvě uvedený úvěr ve výši 52 000 Kč. K vyplacení úvěru došlo téhož dne. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok v sazbě 78,08 % ročně splácet ve 48měsíčních splátkách ve výši 3 556 Kč splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce, počínaje březnem 2025 dle splátkového kalendáře. Smlouvu strany uzavřely prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, což strany deklarovaly v dodatku ke smlouvě o úvěru, který uzavřely téhož dne. Žalobkyně prověřila schopnost žalovaného úvěr řádně hradit na základě jím předložených dokladů a informací, dále databází SOLUS, NRKI, dále z dokladu o příjmech a z Prohlášení žalovaného. Na základě tohoto postupu a také provedeného scoringu žalovaného jako klienta žalobkyně rozhodla o poskytnutí úvěru žalovanému. Přitom zjistila, že žalovaný a ani jeho zaměstnavatel nebyli v rozhodné době evidován v insolvenčním rejstříku, u žalobkyně žalovaný neměl předchozí smlouvu ve stavu vymáhání, jeho doklad totožnosti byl platný. Vzhledem k tomu, že žalovaný neplnil řádně smluvní podmínky a ocitl se v prodlení s úhradou splátek, kdy uhradil pouze dne 5. 5. 2025 částku 7 112 Kč a 699 Kč, přistoupila žalobkyně v souladu s čl. 6.3. smlouvy k zesplatnění úvěru ke dni 21. 7. 2025. Zároveň v souladu se smluvním ujednáním požadovala zaplacení smluvních pokut a nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením. Ke dni podání žaloby žalovaný neuhradil ani přes zaslané výzvy, včetně výzvy předžalobní ze dne 16. 2. 2026 ničeho. Při jednání soudu žalobkyně doplnila, že žalovaný uhradil dne 4. 5. 2026 částku 30 000 Kč a dne 13. 5. 2026 částku 5 000 Kč, souhrnem tedy uhradil částku 42 811 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k jednání soudu se přes řádné předvolání bez omluvy nedostavil. Soud proto jednal podle § 101 odst. 3 o. s. ř. v jeho nepřítomnosti.

3. Z provedených důkazů, které předložila pouze žalobkyně a z důkazů, které soud opatřil postupem podle § 120 odst. 2 o. s. ř. soud zjistil následující skutkový stav:

4. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru a žalovaný jako klient uzavřeli prostřednictvím prostředků komunikace na dálku dne 21. 2. 2025 smlouvu o úvěru č. , hodnota, . V době uzavření smlouvy si žalobkyně od žalovaného vyžádala kopii občanského průkazu, provedla lustraci v registru SOLUS a NRKI a provedla hodnocení žalovaného jako klienta. Vycházela přitom také z informací o tom, že žalovaný je zaměstnán u společnosti , právnická osoba, od 1. 11. 2022 s příjmem 16 500 Kč měsíčně, jeho výdaje na bydlení činí 6 008 Kč, a zohlednila částku životního minima 4 860 Kč, tedy vycházela z jeho celkových výdajů 10 868 Kč. Smlouvou o úvěru se zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 52 000 Kč s tím, že žalovaný se zavázal žalobkyni zaplatit 170 688 Kč v 48měsíčních splátkách po 3 556 Kč vždy nejpozději do 17. dne každého kalendářního měsíce. Zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 78,08 % ročně, RPSN 113,06 % (Smlouva o úvěru č. , hodnota, a její dodatek č. , hodnota, ze dne 21. 2. 2025, Předsmluvní formulář pro úvěr poskytovaný ve výši 52 000 Kč, kopie občanského průkazu žalovaného, interní doklad žalobkyně Základní informace o klientovi a Hodnocení klienta, výpis z registru SOLUS a NRKI, Oznámení o schválení úvěru ze dne 24. 2. 2025 a splátkový kalendář, interní doklad Prohlášení klienta, doklad o vyplacení úvěru dne 21. 2. 2025 ve výši 52 000 Kč na účet č. , č. účtu, ). Právní zástupkyně žalobkyně žalovaného dne 16. 2. 2026 vyzvala před podáním žaloby k zaplacení částky 63 283 Kč s příslušenstvím do 15 dnů ode dne odeslání této výzvy na sdělené číslo účtu. Tuto výzvu předala k poštovní přepravě sama žalobkyně (předžalobní výzva ze dne 16. 2. 2026 a podací arch z téhož data). Průměrný čistý měsíční příjem žalovaného v době před poskytnutím úvěru u jeho zaměstnavatele , právnická osoba, činil 16 500 Kč (Sdělení zaměstnavatele k výzvě sodu ze dne 24. 3. 2026). Soud má rovněž prokázáno, že žalovaný je (byl) majitelem účtu č. , č. účtu, , přičemž na jeho účtu je evidována příchozí platba od žalobkyně v souvislosti s předmětnou smlouvou ve výši 52 000 Kč dne 24. 2. 2025. V období předcházejícím uzavření předmětné úvěrové smlouvy vykazoval zůstatek účtu žalovaného vždy zápornou hodnotu (12/2024 – 4964,70 Kč, 1/2025 – 3 604,08 Kč). Z výpisů rovněž vyplývají další závazky žalovaného 12/2024 úvěr od Zaplo ve výši 6 500 Kč + 1 500 Kč, půjčka KAMALI 10 000 Kč, splátka úvěru u , právnická osoba, – 5901 Kč. V 1/2025 půjčky od Zaplo 2 500 Kč + 1 174 Kč, splátka úvěru u , právnická osoba, 5 901 Kč, úvěr od Movinero 4 630 Kč (odpověď , právnická osoba, ze dne 25. 3. 2026 a zaslané výpisy z účtu žalovaného).

5. Vzhledem k datu uzavření smlouvy o úvěru dopadá na projednávanou věc úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“). Soud proto nejdříve posuzoval, zda žalobkyně splnila svoji základní povinnost vyplývající ze zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zda řádně posuzovala úvěruschopnost žalovaného.

6. Podle § 3 odst. 1 písm. c) z. s. ú. se pro účely tohoto zákona rozumí posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.

7. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů.

9. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná, přičemž soud podle druhé věty citovaného ustanovení k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

10. Podle důvodové zprávy k citovaným ustanovením je poskytovatel povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí; toto posouzení přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba ke splácení úvěru. V opačném případě je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

11. V dané souvislosti je namístě odkázat na obsah nálezu Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle něhož součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Obdobné závěry konstantně zastává i Nejvyšší soud, podle kterého nelze vycházet pouze ze souhrnných či dílčích údajů o příjmech, o nákladech a o výdajích uvedených žadatelem o úvěr v žádosti, aniž by poskytovatel úvěru tyto údaje jakkoliv ověřoval. Bez ověření údajů o příjmech a o skutečných nákladech žadatele a o výdajích (všech) osob žijících s ním ve společné domácnosti (včetně doložení jejich výše) lze těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost splácet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024). Z citovaného rozhodnutí též plyne, že odpovědnost za zjištění úplných, přesných a pravdivých údajů nezbytných pro posouzení schopnosti spotřebitele je na straně věřitele; pokud žadatel blíže nevyčíslí své příjmy a výdaje, nelze tyto údaje nahradit fiktivními údaji zjištěnými ze statistických modelů či využitím interních a externích datových zdrojů.

12. Důkazní břemeno ohledně prokázání řádného posouzení úvěruschopnosti nese poskytovatel úvěru, tedy žalobkyně (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. C-449/13; rozsudek Nejvyššího soudu 9. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2981/2022).

13. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele, osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. C-755/22).

14. Na základě výše uvedeného soud uzavřel, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, která spočívá v řádném ověření úvěruschopnosti spotřebitele. V daném případě má soud za prokázané, že žalobkyně sice prověřovala osobu žalovaného v některých rejstřících a databázích a ověřila jeho příjem, avšak rezignovala na řádné ověření jeho výdajů a dalších závazků. Prohlášené náklady na bydlení a finanční závazky žalovaného byly zjevně v rozporu s údaji zjištěnými z bankovního účtu, a proto bylo povinností žalobkyně si k ověření těchto základních výdajů vyžádat výpisy z účtu žalovaného minimálně za dobu 2 měsíců před uzavřením úvěrové smlouvy. Zjistila by tak, že finanční kondice žalovaného se nachází v záporných hodnotách a že má nesplacené závazky u dalších nebankovních poskytovatelů půjček/úvěrů. Pouhé neověřené tvrzení spotřebitele o jeho výdajích nemohou být pro učinění závěru o jeho úvěruschopnosti dostačující, jak konstantně zastává shora uvedená judikatura vrcholných soudů. K závěru o tom, že žalovaný nebyl v době uzavření smlouvy úvěruschopný, přispívá i skutečnost, že na čerpaný úvěr nehradil řádně od samého počátku, kdy zaplatil dne 5. 5. 2025 pouze částku 7 811 Kč, následně plnil až po podání předmětné žaloby.

15. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou z. s. ú., je smlouva neplatná a spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Soud již pro nadbytečnost nezkoumal rozpor úvěrové smlouvy s dobrými mravy s ohledem na sjednanou výši sjednaných úroků a na výši RPSN.

16. S ohledem na neplatnost smlouvy z důvodu porušení povinnosti žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele podle § 86 z. s. ú. soud omezil další dokazování pouze pro účely zjištění výše bezdůvodného obohacení. Z potvrzení o bezhotovostní platbě má soud za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 52 000 Kč, která byla na účet žalovaného připsána dne 24. 2. 2025. Následně v průběhu jednání uvedla, že žalovaný uhradil dne 4. 5. 2026 částku 30 000 Kč a dne 13. 5. 2026 částku 5 000 Kč. Celkem tak žalovaný uhradil částku 42 811 Kč a vzhledem k tomu, že netvrdil, natož aby prokázal, že na poskytnutý úvěr uhradil více, rozhodl soud tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku (52 000 Kč mínus 42 811 Kč).

17. Co do dalších nároků požadovaných žalobkyní soud žalobu zamítl (výrok II.), neboť jak uvedeno výše, dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná pro porušení povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. V daném případě má věřitel právo na zaplacení nesplacené jistiny v nové lhůtě splatnosti. Nárok na zákonné úroky z prodlení mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny v době podle § 87 odst. 1 z. s. ú., tj. ve lhůtě, kterou si strany dohodnou a není-li takové dohody, pak ve lhůtě určené soudem. Ukládá-li soud spotřebiteli povinnost vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí z. s. ú., nastává povinnost plnit dluh až vyhlášením rozsudku, resp. ve lhůtě stanovené rozhodnutím soudu. Z tohoto důvodu se žalovaný dosud v prodlení s plněním dluhu neocitl a nárok žalobkyně na zaplacení zákonného úroku z prodlení důvodný není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262, rozsudek Městského soudu v Praze dne 15. 10. 2025, č. j. 72 Co 260/2025-75).

18. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Při posouzení procesního úspěchu účastníků ve věci soud zohlednil, že procesní úspěch stran je takřka shodný, kdy pro úplnost uvádí, že zohlednil v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08 kromě samotné pohledávky i její příslušenství, které kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku.

19. Třídenní lhůta k plnění plynoucí od právní moci rozsudku ve věci samé, byla stanovena podle § 160 odst. 1 věta první o. s. ř.