95 C 2/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl samosoudkyní Mgr. Klárou Rabasovou, LL.M., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 50 260,27 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 44 233,55 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do části, kterou se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky 6 026,72 Kč a úroku ve výši 18,9 % ročně z částky 49 260,27 Kč od , datum, do , datum, , úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 49 260,27 Kč od , datum, do zaplacení, úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 49 260,27 Kč od , datum, do zaplacení a kapitalizovaného úroku od , datum, do , datum, ve výši 2 321,17 Kč, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 011 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalobkyně , Jméno advokáta, , advokáta.

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne , datum, domáhala po žalovaném shora uvedené částky s příslušenstvím. Co se týče nároku na zaplacení částky 49 260,27 Kč s příslušenstvím (nárok I), žalobu odůvodnila tím, že dne , datum, uzavřela s žalovaným Rámcovou smlouvu č. , hodnota, v souladu s Obchodními podmínkami žalobkyně. Na základě této smlouvy byl žalovanému aktivován běžný účet č. , č. účtu, . Téhož dne pak uzavřel žalovaný s žalobkyní Dodatek č. 1 k Rámcové smlouvě, jehož podpisem žalovaný požádal o úvěr ve výši 50 000 Kč, který mu byl schválen a bylo mu umožněno jeho čerpání na účtu. Žalobkyně provedla vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného na základě interních a externích databází, a to úvěrové zprávy z Bankovního registru klientských informací, který zahrnuje i údaje z Nebankovního registru klientských informací, a dále na základě informací některých společností patřících do skupiny PPF. Vzhledem k závažnému porušení smluvních povinností ze strany žalovaného, přistoupila žalobkyně dne , datum, k zesplatnění kontokorentu, o čemž žalovaného informovala prostřednictvím zesplatňujícího dopisu. Na dluh však žalovaný neuhradil ničeho. Dále žalobkyně požaduje po žalovaném zaplacení částky 1 000 Kč (nárok II), jelikož se žalovaný navzdory ustanovení v Obchodních podmínkách žalobkyně dostal do nepovoleného debetu 1 000 Kč. Žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k úhradě dlužných částek, avšak dluh uhrazen nebyl.

2. Výzvou ze dne , datum, byla žalobkyně vyzvána, aby písemně doplnila svá tvrzení ohledně posuzování úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy, a to tak, že doplní, jakým konkrétním způsobem a s jakým výsledkem zjišťovala zejména příjmy a výdaje žalovaného, a dále jeho další závazky. Byla rovněž vyzvána, aby ve stanovené lhůtě označila důkazy k prokázání doplněných tvrzení s tím, že v opačném případě může být se svou žalobou neúspěšná.

3. Svá tvrzení stran posuzování úvěruschopnosti žalovaného před uzavřeném smlouvy o úvěru žalobkyně doplnila tak, že vycházela z tvrzení žalovaného o čistém ročním příjmu z podnikání ve výši 700 000 Kč. Dále uvedla, že standardně provádí také posuzování případné exekuční minulosti žadatele. Pokud jde o výdaje žalovaného, vycházela z údajů poskytnutých žalovaným a také interních a externích databází. Jelikož žalovaný neuvedl žádné informace o svých výdajích na bydlení, jídlo, léky, dopravu či splátky dalších úvěrů, využila žalobkyně sofistikovaných statistických modelů, na základě kterých stanovila částku 3 860 Kč jako částku potřebnou na výdaje žalovaného. Dále při posuzování úvěruschopnosti zohledňuje výsledky analýzy výdajů, kterou zpracovává na základě informací o spotřebním koši od Českého statistického úřadu a analýzy výdajů, kterou v žádostech uvedli ostatní klienti. U žalovaného žalobkyně neměla důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Nadto je toho názoru, že u kontokorentu se jedná o nízký úvěrový rámec, přičemž tento typ úvěru slouží k překlenutí momentální nepříznivé finanční situace žadatele. Zdlouhavé posuzování podmínek pro jeho poskytnutí by tak popřelo jeho účel.

4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

5. S ohledem na cizí prvek (žalovaný je státním občanem Maďarska) se soud nejprve zabýval svou mezinárodní příslušností. Ta je dána na základě čl. 4 odst. 1 a čl. 62 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, neboť žalovaný má pobyt na území ČR. Jako rozhodné právo si pak strany v souladu s čl. 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), zvolily právo české (viz str. 6 Podmínek pro používání kontokorentu).

6. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil.

7. Žalobkyně se k jednání dostavila a uvedla, že na podané žalobě trvá. Soud jí zde poskytl rovněž ústní poučení dle § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“), týkající se označení a doplnění důkazů k prokázání tvrzení o řádném prověření úvěruschopnosti žalovaného, a to konkrétně důkazů prokazujících, že byly ověřeny tvrzené příjmy žalovaného a zjišťovány a také ověřovány jeho pravidelné výdaje. Žalobkyně byla poučena, že v opačném případě může být se svou žalobou neúspěšná. Na základě této výzvy žalobkyně požádala soud o poskytnutí lhůty k doplnění důkazů s tím, že by se jednalo pravděpodobně o doplnění pohybu na účtech žalovaného a výpisů z bankovního a nebankovního registru klientských informací. Lhůtu k doplnění soud žalobkyni neposkytl, jelikož jí byla poskytnuta již před nařízením jednání, tudíž měla dostatečný prostor pro doplnění požadovaných důkazů.

8. Z provedených listinných důkazů pak soud zjistil následující skutečnosti.

9. Dne , datum, byla mezi žalovaným a žalobkyní uzavřena Rámcová smlouva č. , hodnota, , na jejímž základě byl žalovanému zřízen běžný účet č. , č. účtu, a jejíž nedílnou součástí byly Obchodní podmínky a Ceník (zjištěno z Rámcové smlouvy č. , hodnota, ). Žalovaný byl povinen udržovat na účtu tolik peněz, aby pokryly odchozí úhrady. S některými transakcemi se mohl dostat do nepovoleného přečerpání, avšak poté byl povinen zaplatit dluh nejpozději do 5 pracovních dnů (zjištěno z Obchodních podmínek žalobkyně).

10. Dne , datum, byl mezi žalobkyní a žalovaným uzavřen Dodatek č. 1 k Rámcové smlouvě č. , hodnota, , na základě kterého byl žalovanému poskytnut kontokorentní úvěr až do výše 50 000 Kč, s úrokovou sazbou 18,9 % ročně. V dodatku byly sjednány také podmínky používání kontokorentu, mj. že k datu měsíční splatnosti úroků bude na běžném účtu k dispozici zůstatek odpovídající min. výši úroků z kontokorentu za předchozí měsíc. Dále si strany sjednaly, že bude-li žalovaný v prodlení s úhradou dluhu, může žalobkyně přistoupit k zesplatnění úvěru (zjištěno z Dodatku č. 1 k Rámcové smlouvě č. , hodnota, , Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a Podmínek pro používání kontokorentu).

11. Žalovanému bylo ze strany žalobkyně poskytnuto 49 260,27 Kč, z čehož bylo celkem 6 026,72 Kč započteno na úroky (zjištěno z Přehledu čerpání a splácení kontokorentu k , datum, ). K , datum, se žalovaný dostal do debetu 1 000 Kč (zjištěno z výpisu z běžného účtu ze dne , datum, ).

12. Předžalobní výzvou ze dne , datum, byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu (zjištěno z výzvy k zaplacení dluhu z , datum, ).

13. Žalovaný před uzavřením smlouvy uvedl, že dosahuje příjmu z podnikání ve výši 700 000 Kč ročně. K výdajům na domácnost („bydlení/léky-jídlo-doprava/splátky všech členů“) uvedl částky 5000 Kč/10 000 Kč (zjištěno z Přehledu žádostí o úvěr-úvěrová data ). Žalovaný nebyl nalezen v Bankovním registru klientských informací (zjištěno z Úvěrové zprávy ze dne , datum, ).

14. Z Ceníků soud nezjistil žádné skutečnosti významné pro jeho rozhodnutí.

15. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci.

16. Dne , datum, byla mezi žalovaným a žalobkyní uzavřena rámcová smlouva, na jejímž základě byl žalovanému zřízen běžný účet. Dne , datum, byl mezi žalobkyní a žalovaným uzavřen dodatek k rámcové smlouvě, na základě kterého byl žalovanému poskytnut kontokorentní úvěr až do výše 50 000 Kč. Žalovanému bylo ze strany žalobkyně poskytnuto 49 260,27 Kč, z čehož bylo celkem 6 026,72 Kč započteno na úroky. Žalobkyně vycházela před poskytnutím úvěru z tvrzeného příjmu žalovaného ve výši 700 000 Kč ročně. Žalovaný se na svém účtu dostal do nepovoleného debetu ve výši 1 000 Kč.

17. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

18. V prvé řadě má soud za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru (§ 2395 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen o. z.), ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 9. 2021 (dále jen „zákon o SÚ“).

19. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2 odst. 1 zákona o SÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

20. Podle § 78 odst. 1 zákona o SÚ poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona o SÚ poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména […] dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele […]. Podle § 78 odst. 4 věty první zákona o SÚ poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta.

21. Podle § 84 odst. 2 zákona o SÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů. Podle § 86 odst. 1 zákona o SÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věty první zákona o SÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

22. Podle § 87 odst. 1 zákona o SÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná […] Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

23. Co se týče povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žadatele o úvěr, dospěl soud k závěru, že žalobkyně nepředložila a zejména neoznačila dostatečné důkazy (tedy neunesla důkazní břemeno) ke svému tvrzení o řádném prověření úvěruschopnosti žalovaného ve smyslu shora uvedených ustanovení. Z provedených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně ověřovala tvrzené příjmy žalovaného, naopak z jejího poukazu na nízký úvěrový rámec a charakter kontokorentního úvěru lze dovodit, že žalobkyně v daném případě nepovažovala ověřování tvrzených příjmů žalovaného za nutné. Soud na tomto místě konstatuje, že úvěr až do výše 50 000 Kč nepovažuje za natolik nízký, že by snad bylo možné vycházet pouze z ničím neověřeného tvrzeného příjmu žadatele. Je obecně známo, že se v době žádosti o úvěr pohybovala průměrná mzda v ČR kolem 37 000 Kč hrubého měsíčně, tudíž dle názoru soudu nelze úvěr ve výši 50 000 Kč považovat za nízký. Kromě toho nelze ani u nízkých úvěrů rezignovat na povinnost poskytovatele úvěru alespoň elementárním způsobem ověřit příjmovou a výdajovou stránku rozpočtu žadatele. Co se týče výdajů žalovaného, tyto nebyly z provedeného dokazování rovněž zjištěny. Žalovaný do žádosti uvedl pouze částku 5000/10 000 Kč a žalobkyně dle svých tvrzení vycházela ze statistického modelu, jenž určil výdaje žalovaného v částce 3 860 Kč. Výše výdajů zjištěná žalobkyní je dle názoru soudu zcela neadekvátní poměrům dnešní doby, navíc je v rozporu s výdaji uvedenými žalovaným.

24. Lhůtu k doplnění důkazů soud žalobkyni při jednání neposkytl, neboť byla již před nařízením jednání vyzvána k doplnění, jak již shora uvedeno. Kromě toho soud doplňuje, že z pohybů na účtu žalovaného, které by žalobkyně dle svých slov pravděpodobně doplnila, by mohly stěží vyplynout příjmy žalovaného v době před poskytnutím úvěru, když žalovaný založil svůj bankovní účet u žalobkyně až v den sjednání smlouvy o spotřebitelském úvěru. Co se týče zprávy z Bankovního a nebankovního registru klientských informací, tak ta by byla sama o sobě zcela nedostatečná, navíc již z úvěrové zprávy bylo prokázáno, že žalovaný v těchto registrech nebyl nalezen. Konkrétní údaje konkrétního dlužníka tak nebyly věřitelem zjištěny a ověřeny řádně, a žalobkyně tedy řádně neprověřila jeho úvěruschopnost ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (resp. žalobkyně toto řádné prověření v řízení neprokázala). V této souvislosti soud poukazuje např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, v němž NSS judikoval, že „součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.)“. Se závěry Nejvyššího správního soudu se v rozhodnutí ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ztotožnil i Nejvyšší soud. Ačkoli se jedná o závěry učiněné za účinnosti původního zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, lze je aplikovat i na právní stav, který tu byl za účinnosti zákona o SÚ, ve znění účinném do 30. 9. 2021. Také Soudní dvůr (čtvrtý senát) ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další, C-449/13, konstatoval, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.

25. Dle závěrů rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18 v takovém případě nezbývá, než ustanovení § 87 odst. 1 větu první zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy) vyložit eurokonformním způsobem, tedy tak, že předmětná smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná absolutně (a nikoli pouze relativně, jak zněl text zákona).

26. Dle § 87 odst. 1 zákona o SÚ je spotřebitel v takovém případě povinen vrátit (toliko) poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 téhož ustanovení, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Jelikož žalovaný byl v řízení zcela nečinný a nebylo možno zjistit jeho možnosti a poměry (a ani žalovanému nebylo možno dát pro jeho nepřítomnost poučení dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř.), nespatřuje soud důvod k poskytnutí delší lhůty, než činí běžná pariční lhůta dle § 160 odst. 1 o.s.ř.

27. S ohledem na výše uvedené soud žalovanému uložil zaplatit žalobkyni poskytnutou jistinu úvěru po odečtení všech dosavadních plateb. Na základě provedeného dokazování soud zjistil, že žalovanému byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši 49 260,27 Kč, z čehož bylo 6 026,72 Kč započteno na úroky. Vzhledem k neplatnosti smlouvy soud toto plnění započetl na dlužnou jistinu, a dospěl tak k závěru, že žalovaný je povinen vrátit žalobkyni, co se týče nároku I, částku 43 233,55 Kč. Co se týče nároku II má žalobkyně právo na částku 1 000 Kč za nepovolený debet, do něhož se žalovaný dostal v rozporu s rámcovou smlouvou. Celkem je tak žalovaný povinen zaplatit žalobkyni 44 233,55 Kč (viz výrok I.).

28. Jelikož jsou předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru absolutně neplatné, nemohl žalobkyni po právu vzniknout ani žádný další nárok z těchto smluv. Žaloba byla proto ve zbývající části zamítnuta. Co se týká zákonného úroku z prodlení z jistiny, pak Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, usměrnil dosavadní soudní praxi, která převážně kvalifikovala nárok na vrácení jistiny úvěru jako bezdůvodné obohacení v režimu občanského zákoníku. Nejvyšší soud vyjasnil, že právní úprava § 87 zákona o spotřebitelském úvěru představuje lex specialis, kdy teprve soud svým rozhodnutím určuje splatnost dluhu, která tak nastává v budoucnu. Za takové situace samozřejmě není možno uvažovat o prodlení dlužníka před uplynutím soudem stanovené lhůty, a tedy ani přiznat jakékoli úroky z prodlení. Soud tedy žalobu zamítl v celém zbývajícím rozsahu nad rámec nesplacené jistiny (výrok II.).

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 011 Kč. Žalobkyně měla jako převážně úspěšný účastník právo na náhradu nákladů řízení představujících 41,66 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 70,83 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 29,17 %, kdy do míry úspěchu a neúspěchu bylo zahrnuto rovněž příslušenství pohledávky kapitalizované ke dni vyhlášení rozsudku, a to v souladu s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 011 Kč, nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 900 Kč představující 300 Kč za každý ze tří úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky (výzva, návrh, doplnění návrhu) a dále z nákladů právního zastoupení ve výši 7 180 Kč sestávajících z odměny za dva úkony právní služby (převzetí a příprava, účast na jednání) ve výši 3 140 Kč /úkon dle § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „AT“), a dvou tzv. paušálních náhrad dle § 13 odst. 4 AT ve výši 450 Kč/úkon, tj. celkem se jedná o částku 8 080 Kč, z níž činí 41,66 % částku 3 366 Kč. Žalobkyně však požadovala náhradu nákladů řízení pouze ve výši soudního poplatku, a proto soud o nákladech rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. rozsudku.

30. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle ustanovení § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř.