95 C 86/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl samosoudkyní Mgr. Klárou Rabasovou, LL.M., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem jméno FO sídlem adresa proti žalované: právnická osoba , č. IČO sídlem adresa zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o náhradu škody ve výši 1 262 447,88 EUR

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení částky 1 262 447,88 EUR, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 275 577,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalované , Jméno advokáta, , advokáta.

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne , datum, , ve znění jejího doplnění ze dne , datum, , domáhá po žalované zaplacení shora uvedené částky, a to s odůvodněním, že jí měla vzniknout škoda v důsledku předběžného opatření vydaného zdejším soudem pod sp. zn. , spisová značka, , jímž byla omezena v dispozicích s částkou ve výši 1 332 135,20 EUR uloženou na podnikatelském účtu vedeném u , Anonymizováno, . č. , č. účtu, . Žaloba žalované (tehdejší žalobkyně) byla v předchozím řízení zamítnuta rozsudkem zdejšího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , právní moc nastala k , datum, . K tomuto dni tak zaniklo vydané předběžné opatření. Žalobkyně proto požaduje náhradu škody, konkrétně ušlého zisku spočívajícího v úrocích z prodlení z částky, která jí byla neoprávněně zablokována na základě předběžného opatření, a nemohla s ní tak po dobu trvání předběžného opatření nijak disponovat. Škodu vyčíslila ve výši repo sazby ČNB + 8%, tedy jako zákonný úrok z prodlení, který je sankcí za prodlení s plněním peněžitého dluhu, a to za období od , datum, do , datum, . Tento ušlý úrok považuje za potenciální zisk, který neměla možnost získat v důsledku události způsobující škodu, když za dobu trvání předběžného opatření nepřirostly k finančním prostředkům na účtu žádné úroky či jiné zhodnocení. Žalobkyně odkázala na četnou judikaturu (zejm. nález I. ÚS 2293/23, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 334/2024 či Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3359/2022), z níž dovodila, že nárok na zaplacení úroků je oprávněný, neboť poskytuje poškozeným restitutio in integrum z důvodu nemožnosti užívat zadržené peníze v průběhu určitého období. Závěry citované judikatury lze pak dle jejího názoru vztáhnout nejen na případy, v nichž je odpovědným subjektem stát, ale rovněž na soukromoprávní vztahy. Žalobkyně zaslala žalované před podáním žaloby výzvu k náhradě škody, avšak žádné plnění neobdržela.

2. Žalovaná označila nárok žalobkyně za zcela neopodstatněný, neboť žalobkyně netvrdí ani nedokládá vznik skutečné škody a současně ani netvrdí a nedokládá příčinnou souvislost mezi předběžným opatřením a údajně vzniklou škodou. Konstrukce žalobkyně ohledně vyčíslení náhrady škody dle jejího názoru nemá oporu v zákoně ani rozhodovací praxi soudů, neboť zákonný úrok z prodlení nemůže představovat ušlý zisk. Žalovaná není a nikdy ani nebyla dlužníkem žalobkyně, a nemohla tak být v jakémkoli prodlení se splněním povinnosti. Zákonný úrok z prodlení pak ani nelze považovat za jakousi paušalizovanou škodu za omezení v možnosti nakládat s částkou na účtu. Aby bylo možné hovořit o ušlém zisku žalobkyně, musela by prokázat, že téměř s jistotou očekávala rozmnožení majetku, přičemž předběžné opatření tomu zabránilo. Dále poukázala na to, že žalobkyní citovaná judikatura na posuzovaný případ nedopadá, neboť buď řeší specifickou situaci celního řízení, nebo se týká ušlého zhodnocení částky o přirostlý bankovní úrok dle podmínek sjednaných smlouvou o bankovním účtu. Předběžné opatření však nikterak neomezovalo možnost navyšování předmětné částky. Ostatně žalobkyně ani netvrdí, že by v důsledku předběžného opatření k částce na účtu nepřirostly žádné bankovní úroky. Z procesní opatrnosti se pak žalovaná vyjádřila k tomu, zda bylo předběžné opatření v dané věci vůbec způsobilé zapříčinit žalobkyni vznik nějaké škody. Uvedla, že předcházející soudní řízení bylo vedeno ohledně vrácení částky 5 000 000 EUR dle Memoranda o porozumění ze dne , datum, uzavřeného mezi žalovanou a společností , právnická osoba, ., kdy tato částka byla vyplacena přímo žalobkyni. Jelikož ale došlo k odstoupení od Memoranda, měl být tento poplatek žalované vrácen, k čemuž nedošlo. Žalovaná pak byla v předchozím řízení neúspěšná pouze z důvodu, že žalobkyně (dříve žalovaná) nemohla být povinna k vrácení poplatku, neboť nebyla stranou Memoranda. Důležité však je, že poskytnutá částka měla být využita výlučně za účelem vybudování a přípravy specifikované výrobní linky, tudíž jedinou škodou, jež by v daném případě přicházela v úvahu, by byla škoda spočívající v nemožnosti dokončit výrobní linku, avšak žalobkyně takovouto škodu neuplatňuje. Nakonec poukázala na to, že předcházející řízení, tj. také doba trvání předběžného opatření, byla významně ovlivněna procesně účelovým jednáním žalobkyně, jež řízení prodloužilo o více než čtyři roky. Kromě toho žalobkyně ani jednou nenavrhla zrušení předmětného předběžného opatření. Z uvedených důvodů navrhla žalobu v plném rozsahu zamítnout.

3. Soud ve věci nařídil jednání na , datum, , při němž účastníci setrvali na svých stanoviscích. Žalobkyně kromě toho doplnila, že s ohledem na inflaci jsou peněžní prostředky nyní v úplně jiné hodnotě. Vzhledem k tomu, že žalobkyně při jednání hovořila jednak o škodě v podobě ušlých zákonných úroků, jednak zmiňovala zamezení přírůstu úroků na jejím bankovním účtu, vyzval ji soud dle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“), nechť doplní svá tvrzení a důkazy týkající se toho, o jaké konkrétně úroky byla připravena v důsledku vydání předběžného opatření, tj. o jaký zisk měla přijít právě v důsledku tohoto předběžného opatření. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že určitě netvrdí, že by v důsledku předběžného opatření přišla o úroky ve výši zákonných úroků z prodlení, neboť se jedná pouze o konstrukci paušalizované náhrady škody, která má krýt právě i inflaci. K tomu, že by v důsledku předběžného opatření přišla o nějaké bankovní úroky, žalobkyně neposkytla žádná konkrétní tvrzení, tudíž jí soud ani neposkytl lhůtu k doplnění důkazních návrhů.

4. Za svá skutková zjištění vzal soud dle § 120 odst. 3 o. s. ř. primárně následující shodná tvrzení účastníků:

5. Obvodní soud pro , adresa, nařídil usnesením ze dne , datum, č.j. , spisová značka, předběžné opatření, na základě něhož bylo žalobkyni znemožněno disponovat s peněžními prostředky ve výši 1 332 135,20 EUR, které měla uložené na účtu vedeném u , Anonymizováno, , č. , č. účtu, (dále také jen „předmětné předběžné opatření“). Rozsudkem Obvodního soudu pro , adresa, ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , byla žaloba žalované (v původním řízení žalobkyně) zamítnuta, přičemž rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne , datum, , č.j. , spisová značka, . Dle vyznačené doložky nabyla rozhodnutí právní moci dne , datum, . Po celou dobu trvání předběžného opatření k finančním prostředkům na účtu nepřirostly žádné úroky.

6. Z provedených listinných důkazů pak soud zjistil následující skutečnosti:

7. Předmětným předběžným opatřením bylo žalobkyni konkrétně zakázáno jakkoli disponovat s uvedeným bankovním účtem, zejména podávat platební příkazy, provádět platby, vybírat hotovost, povolovat inkasa, či činit jakékoli jiné úkony s bankovním účtem směřující ke snížení finančních prostředků na tomto účtu pod částku odpovídající částce 5 000 000 EUR (zjištěno z usnesení Obvodního soudu pro , adresa, ze dne , datum, č.j. , spisová značka, ).

8. Zdejší soud informoval žalobkyni, že předmětné předběžné opatření zaniklo ze zákona ke dni , datum, (zjištěno z potvrzení Obvodního soudu pro , adresa, o zániku předběžného opatření ze dne , datum, ).

9. Bankovní účet č. , č. účtu, vedený u , Anonymizováno, je typově běžným účtem (zjištěno z výpisu z účtu , Anonymizováno, za období , datum, až , datum, ).

10. Před podáním žaloby žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě žalované částky z titulu náhrady škody za neoprávněně podané předběžné opatření, tvořené zákonnými úroky z prodlení z blokované částky. Současně žalované sdělila, že nežádá náhradu nemajetkové újmy ani ušlého zisku, nýbrž pouze náhradu škody. Výzva byla dodána do datové schránky žalované dne , datum, (zjištěno z předžalobní výzvy na plnění náhrady škody ze dne , datum, vč. doručenky).

11. Soud hodnotil provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti a přihlédl také k tomu, co uvedli účastníci v průběhu řízení. Soud neměl důvod pochybovat o pravosti a správnosti listinných důkazů, přičemž ani účastníci řízení v tomto ohledu ničeho nenamítali.

12. Ostatní návrhy na provedení důkazů, a to rozsudku Obvodního soudu pro , adresa, č. j. , spisová značka, , rozsudku Městského soudu v Praze č. j. , spisová značka, , odpovědi na předžalobní výzvu ze dne , datum, , tabulky „zákonný úrok z prodlení dle REPO sazeb ČNB +8%“, smlouvy o zápůjčce ze dne , datum, , rozvahy ve zkráceném rozsahu pro mikro ú.j. ze dne , datum, včetně přílohy, doručenky ze dne , datum, , detailu zprávy ze dne , datum, , doručenky ze dne , datum, a memoranda ze dne , datum, , soud zamítl pro nadbytečnost, neboť z provedených důkazů dospěl k závěru o skutkovém stavu, na jehož základě mohl učinit rozhodnutí.

13. Soudem zjištěný skutkový stav je následující:

14. V souvislosti s předcházejícím soudním řízení bylo vydáno předběžné opatření, na jehož základě byla žalobkyně po dobu téměř devíti let omezena v dispozicích s peněžními prostředky na běžném bankovním účtu, jež by směřovaly ke snížení finančních prostředků na tomto účtu pod částku 5 000 000 EUR. Stav peněžních prostředků v době vydání předběžného opatření a v době zániku předběžného opatření byl totožný.

15. Po právní stránce posoudil soud věc následovně:

16. Dle § 77a odst. 1-3 o. s. ř. zaniklo-li nebo bylo-li zrušeno nařízené předběžné opatření z jiného důvodu než proto, že návrhu ve věci samé bylo vyhověno, nebo proto, že právo navrhovatele bylo uspokojeno, je navrhovatel povinen nahradit škodu a jinou újmu každému, komu předběžným opatřením vznikla. Této odpovědnosti se navrhovatel nemůže zprostit, ledaže by ke škodě nebo k jiné újmě došlo i jinak. Žalobu na náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavce 1 je třeba podat nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy předběžné opatření zaniklo nebo kdy bylo pravomocně zrušeno, jinak právo zanikne. Zmeškání této lhůty nelze prominout. Příslušným k projednání žaloby podle odstavce 2 a k rozhodnutí o ní je soud, který v prvním stupni rozhodoval o předběžném opatření.

17. Dle § 2894 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody). Podle § 2952 věty prvé o. z. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).

18. Nejprve se soud zabýval tím, zda žalobkyně splnila povinnost podat žalobu v zákonné šestiměsíční lhůtě, přičemž dospěl k závěru, že lhůta byla dodržena. Předběžné opatření totiž zaniklo dne , datum, a žaloba byla podána již dne , datum, . Soud se proto zabýval dalšími předpoklady vzniku povinnosti k náhradě újmy.

19. Ze shora citovaných zákonných ustanovení plyne povinnost navrhovatele předběžného opatření nahradit škodu každému, komu v důsledku předběžného opatření vznikla, a to mj. v situaci zániku předběžného opatření z důvodu zamítnutí žaloby. Jedná se o objektivní odpovědnost, tudíž zavinění není předpokladem vzniku povinnosti k náhradě škody. Žalobce však musí prokázat, že mu v příčinné souvislosti s předběžným opatřením vznikla konkrétní újma. Jde-li o újmu na jmění, hovoří zákon o škodě, která může mít podobu skutečné škody či ušlého zisku. Podle ustálené rozhodovací praxe soudů „nemůže ušlý zisk představovat jen zmaření zamýšleného výdělečného záměru či příslibu možného příjmu, není-li takový majetkový přínos podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že při jejich pravidelném běhu – nebýt škodní události – by k zamýšlenému zisku skutečně došlo“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2025, sp. zn. 25 Cdo 2061/2024). Nepostačuje tedy pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, nýbrž musí být najisto postaveno, že nebýt škodní události, tak by se majetkový stav poškozeného zvýšil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006). Žalobce je proto v případě žaloby na náhradu ušlého zisku zatížen břemenem tvrzení a navazujícím důkazním břemenem ohledně zmaření očekávaného majetkového přínosu v důsledku škodní události.

20. V souzené věci používala žalobkyně pojmy týkající se typů újmy dle o. z. poněkud zmatečně, když v předžalobní výzvě hovořila o škodě a nárok na ušlý zisk nechávala výslovně stranou, v žalobě pak hovoří výlučně o náhradě ušlého zisku. Soud její požadavek posoudil jako nárok na náhradu ušlého zisku, jelikož z obsahu žaloby jednoznačně plyne, že se žalobkyně domáhá náhrady toho, oč by se její majetek (údajně) zvýšil, pokud by nebylo předběžného opatření. Bylo tedy na žalobkyni, aby tvrdila a prokazovala, jakým konkrétním způsobem a v jaké přesně výši by bývalo došlo k navýšení jejího majetku. Této povinnosti však žalobkyně nedostála, neboť nežádala nahradit skutečně očekávaný majetkový přínos, nýbrž zcela hypotetický nárůst majetkových hodnot spočívající v zákonných úrocích z prodlení. Žalobkyně si tak v podstatě vytvořila obecný konstrukt, který neodpovídá ušlému zisku, jak jej chápe o. z.

21. Pokud jde o odkaz žalobkyně na nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2025, sp. zn. ÚS 2293/23, je třeba předně zdůraznit, že zde Ústavní soud řešil problematiku úroků z nesprávně stanoveného cla dle daňového řádu. Předně lze dát za pravdu žalované, že porušení povinnosti státu při výběru cla v celním řízení je zcela jinou otázkou. Přesto zde jsou obsaženy některé obecné závěry týkající se ušlého zisku, které lze bezpochyby vztáhnout na posuzovaný případ. Ústavní soud zde např. odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 96/2012, v němž NS mj. uvedl: „Odpovědnost státu za škodu v podobě ušlého zisku jako výnosu z peněz, který by přinesly při obvyklém způsobu hospodaření, by byla dána tehdy, pokud by žalobci v důsledku rozhodnutí nebylo umožněno po určitou dobu disponovat s jeho penězi a mohl mu tak ujít zisk, jehož by při běžném nakládání s těmito peněžními prostředky za normálního běhu okolností dosáhl. Například tehdy, pokud by bylo prokázáno, že na základě např. smlouvy o běžném či vkladovém účtu měl žalobce mít tyto peníze úročeny u některé z komerčních bank, tedy takový zisk mohl důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, avšak přišel o něj. Jen tehdy je taková ztráta reálně ušlým ziskem [...] a podmínka odpovědnosti státu v podobě vzniku škody je tak naplněna [...]. Pouze hypotetické závěry o možném zúročení předmětné částky nelze považovat za dostatečně dokládající vznik škody v daném rozsahu." Ústavní soud zde tak podpořil názor zastávaný Nejvyšším soudem, že hypotetické zhodnocení finančních prostředků k odpovědnosti za škodu v podobě ušlého zisku nestačí. To, že je třeba obecné tvrzení žalobce o vzniku škody ztrátou ceny zadržovaných finančních prostředků považovat za nedostatečné, potvrdil Ústavní soud např. ve svém usnesení ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 1712/16. Nárok, založený pouze na obecných tvrzeních o vzniku škody ztrátou ceny peněz vyčíslenou abstraktním výpočtem ušlého zisku bez uvedení jakýchkoli tvrzení o zisku, kterého by stěžovatelka bývala dosáhla, shledal Ústavní soud neopodstatněným. Také zde připomněl, že je konzistentní v názoru, že na náhradu škody nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace. Pouhé nepodložené tvrzení, že za jiných okolností by mohly být peněžní prostředky před inflací ochráněny třeba tím, že by byly vhodně investovány, označuje Ústavní soud za pouhou spekulaci, neboť nelze vyloučit, že by byly prostředky investovány způsobem, který by k žádnému výnosu nevedl.

22. Ani žalobkyní zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3359/2022, nepodporuje závěr o důvodnosti jejího žalobního nároku. Citované rozhodnutí totiž řeší právo oprávněného na úrok z prodlení z nevyplacené a exekutorem vymožené částky. Exekutor zde měl povinnost vyplatit ve stanovené lhůtě oprávněnému finanční prostředky spočívající ve výtěžku z dražby. Jelikož dluh nebyl včas splněn, vzniklo oprávněnému právo na úroky z prodlení z dlužné částky. V nyní souzené věci však ze strany žalované nedošlo k žádnému prodlení s plněním dluhu vůči žalobkyni. Rozsudek NS je tak zcela nepřiléhavý.

23. S přihlédnutím ke shora uvedeným judikatorním závěrům dospěl soud k závěru, že nárok žalobkyně není opodstatněný. Žalobkyně i po výzvě soudu dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. trvala na svém nároku na náhradu ušlého zisku spočívajícího v nemožnosti disponovat s peněžními prostředky na účtu, k nimž po dobu trvání předběžného opatření nepřirostly žádné úroky, a nebyly ani jinak zhodnoceny. Žalobkyně už ale netvrdila, jakým způsobem by se finanční prostředky zhodnotily, o jakou konkrétní investici byla připravena, jaký bankovní úrok jí případně v důsledku předběžného opatření ušel atp. Svá tvrzení ohledně výše ušlého zisku koncipovala zcela obecně, přičemž zastávala názor, že již jen tím, že byla omezena v dispozicích s financemi na účtu, jí vznikl nárok na zákonné úroky z prodlení za dobu trvání předběžného opatření, které označila za paušalizovanou náhradu škody. Takový závěr však z právní úpravy nevyplývá a je v rozporu také s konstantní judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu.

24. Soud proto žalobu v plném rozsahu zamítl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku.

25. O náhradě nákladů řízení pak soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 275 577,50 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů na zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 30 791 104 Kč (1 EUR = 24,39 Kč) sestávající z částky 113 240 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t. ze dne , datum, s tím, že odměna byla z původní částky 56 620 Kč podle § 12 odst. 1 a. t. zvýšena na dvojnásobek z důvodu vysoké náročnosti spočívající v nutnosti seznámit se s předmětem sporu a připravit obranu proti žalobě za použití cizího jazyka, včetně paušální náhrady výdajů ve výši 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a, odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 a. t. z tarifní hodnoty ve výši 30 677 483 Kč (1 EUR = 24,3 Kč) sestávající z částky 56 580 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne , datum, včetně paušální náhrady výdajů ve výši 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 a. t. z tarifní hodnoty ve výši 30 633 298 Kč (1 EUR = 24,265 Kč) sestávající z částky 56 580 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne , datum, včetně paušální náhrady výdajů ve výši 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 227 750 Kč ve výši 47 827,50 Kč. Pro úplnost soud uvádí, že žalované nepřiznal požadované zvýšení odměny až na trojnásobek za všechny tři úkony právní služby, neboť jej považoval za nepřiměřené okolnostem. Samotné vyjádření k žalobě a účast na jednání byly realizovány v českém jazyce, přičemž minimálně podstatná část argumentace musela být s klientkou dohodnuta v rámci úkonu „převzetí a příprava zastoupení“. Za tento úkon soud odměnu zvýšil na dvojnásobek, neboť advokát se dle prezentace na svých internetových stránkách specializuje také na zahraniční klientelu, tudíž pro něj zastupování cizí právnické osoby, a z toho pramenící komunikace v cizím jazyce, nemohly činit nadstandardní obtíže. Ke zvýšení odměny až na horní hranici, tj. na trojnásobek, proto soud nepřistoupil. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalobkyně povinna zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalované.

26. Lhůtu k plnění soud určil v souladu s ust. § 160 odst. 1 věty před středníkem jako obecnou třídenní.