11 C 306/2021

Plný text

Okresní soud Praha - východ rozhodl samosoudkyní JUDr. Zuzanou Brzobohatou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o určení vlastnictví

I. Určuje se, že pozemková parcela [číslo] o výměře 105 m2, zahrada, vzniklá podle geometrického plánu vyhotoveného Ing. [jméno] [příjmení] [číslo] 2023, který je nedílnou součástí výroku tohoto rozsudku, a to oddělením od pozemkové parcely [číslo] ve vlastnictví žalované o výměře 733 m2, zahrada, [katastrální uzemí], [územní celek], okres [okres], patří do výlučného vlastnictví žalobkyně.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 29 684 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala určení vlastnického práva k pozemkové parcele specifikované ve výroku tohoto rozhodnutí (dále též„ předmětný pozemek“) s tím, že tento pozemek (původně ve výměře 104 m2) byl od právních předchůdců žalované přikoupen v roce 1987 pro účely vydání stavebního povolení (a nutnosti dodržení odstupu od sousedního pozemku min. 3 m) na základě kupní smlouvy, která měla být spolu s geometrickým plánem [číslo] odeslána na katastrální úřad; převod vlastnického práva na základě uvedené kupní smlouvy však nebyl do katastru nikdy zapsán. Žalobkyně užívala předmětný pozemek (nově zaměřen v rozsahu 105 m2) jako jeden celek s pozemkem zapsaným v katastru na její jméno, tj. s pozemkem [číslo] zakoupeným v roce 1984 jJko jeden celek byly pozemky také od r. 1987 oploceny, téhož roku bylo vydáno stavební povolení na stavbu rodinného domu. Všechna jednání o koupi pozemků a následně stavbě rodinného domu vedli rodiče žalobkyně, kupní smlouvy byly uzavřeny jménem žalobkyně. Předmětný pozemek užívala žalobkyně od počátku v plném rozsahu vlastnických práv – nyní se tam nachází mj. vchodová branka, hlavní brána, parkování, skleník, vzrostlé stromy a keře. V říjnu 2021 oslovil žalobkyni neznámý muž s tím, že zaměřuje nemovitost žalované a že předmětný pozemek patří žalované. Žalobkyně má za to, že jej vydržela podle § 1095 o. z., když jej v dobré víře po dobu více než 20 let nerušeně užívala.

2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, namítala, že se žalobkyně nemohla stát vlastníkem předmětného pozemku, neboť – pokud je jí známo - ten nebyl nikdy oddělen ani převeden na třetí osobu, jak je zřejmé i z katastru nemovitostí. Žalovaná nabyla svůj pozemek darovací smlouvou ze dne [datum] od své matky, v darovací smlouvě je její pozemek označen jako parc. [číslo] o výměře 773 m2 (tj. včetně předmětného pozemku). Totožně je označen i v darovací smlouvě, na základě které nabyla pozemek její matka ([číslo]) od [jméno] [příjmení]. Žalovaná o faktickém rozporu nic nevěděla až do chvíle, kdy byly na podzim 2021 na její žádost přeměřeny hranice pozemků, a to na výzvu katastru nemovitostí související s upřesněním obrysu budovy na pozemcích žalované. Předmětný pozemek je v nově vyhotoveném geometrickém plánu Ing. [příjmení] označen [číslo] ve výměře nikoli 104 m2, ale 105 m2. Žalovaná se také ohradila proti tomu, že ji žalobkyně před podáním žaloby nijak neoslovila. S vydržením předmětného pozemku nesouhlasí také s odkazem na zásadu materiální publicity, kdy nejpozději k [datum] (účinnost zákona č. 265/1992 Sb.) mohla žalobkyně zjistit, že zápis v katastru nemovitostí neodpovídá faktickému stavu. Dále namítala, že sama žalobkyně, resp. její právní předchůdci měli nesrovnalosti ve skutečné výměře pozemku.

3. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobkyně fakticky užívá předmětný pozemek.

4. Z provedeného dokazování zjistil soud následující skutečnosti.

5. Z výpisu z katastru nemovitostí, [list vlastnictví], k datu 18. 11. 2022 soud zjistil, že vlastníkem pozemku parc. [číslo] zahrada, o výměře 733 m2, k. ú. [obec] u [část obce], je žalovaná. Z výpisu [list vlastnictví] k datu 22. 10. 2021 zjistil, že výměru téhož pozemku činila 773 m2.

6. Z výpisu z katastru nemovitostí, [list vlastnictví], k datu 17. 11. 2022, soud zjistil, že vlastníkem pozemku parc. [číslo] o výměře 163 m2, zastavěná plocha a nádvoří, na němž stojí rodinný dům, a pozemku [číslo] o výměře 503 m2, zahrada, tj. celkově 666 m2, je žalobkyně.

7. Ze zprávy katastrálního úřadu ze dne 11. 11. 2021 soud zjistil, že na žádost žalobkyně přešetřil katastrální úřad údaje v katastru a uzavřel, že: na základě kupní smlouvy ze dne 3. 4. 1984 bylo do evidence nemovitostí zapsáno vlastnické právo žalobkyně k pozemkové parcele [číslo] o výměře 669 m2 vzniklé oddělením z pozemkové parcely [číslo] podle předloženého geometrického plánu z roku 1983. V roce 2000 byla do KN zapsána stavba rodinného domu [adresa] na stavební parcele [číslo] o výměře 124 m2 vzniklé oddělením z pozemkové parcely [číslo]. Po takto provedeném zápisu byla ve vlastnictví žalobkyně zapsána stavební parcela [číslo] parcela [číslo] o celkové výměře 669 m2. Na základě žádosti ze dne [datum] došlo v souladu s předloženým geometrickým plánem z roku 2001 mj. ke zmenšení parcely [číslo] o 3 m2. Od té doby je v KN zapsáno vlastnické právo žalobkyně ke stavební parcele [číslo] o výměře 163 m2 a k parcele [číslo] o výměře 503 m2, tj. celkově o výměře 666 m2.

8. Z notářského zápisu ze dne 3. 4. 1984 spolu s přiloženým geometrickým plánem z prosince 1983, soud zjistil, že žalobkyně nabyla téhož dne kupní smlouvou pozemek [číslo] o výměře 669 m2, který vznikl oddělením od pozemku [číslo] ve vlastnictví Ing. J. [příjmení].

9. Z geometrického plánu [číslo] ze dne 20. 3. 1987 soud zjistil, že tento zachycuje oddělení pozemku o výměře 104 m2 z parcely [číslo] o původní celkové výměře 773 m2, čímž v geometrickém plánu vznikl pozemek o velikosti 104 m2 přičleněný k parcele [číslo], dohromady o výměře 773 m2.

10. Z geometrického plánu z roku 1990 soud zjistil, že tento zachycuje stavbu rodinného domu na pozemku žalobkyně, přičemž mezi hranicí pozemku žalované a rodinným domem žalobkyně je dostatečný prostor. Pozemky žalobkyně jsou v celkové výměře 773 m2. Na geometrickém plánu je poznámka, že mu předchází„ gpl [číslo] – dělení pp [číslo]“.

11. Z geometrického plánu z roku 2021 soud zjistil, že předmětný pozemek je označen jako parc. [číslo] o výměře 105 m2, oddělen plotem od pozemku [číslo].

12. Z geometrického plánu z roku 2023 soud zjistil, že předmětný pozemek je označen jako parc. [číslo] o výměře 105 m2, oddělen od pozemku [číslo] za pomocí rohů plotu.

13. Z čestného prohlášení matky žalobkyně ze dne 25. 11. 2021 soud zjistil, že je jí známa skutečnost, že v r. 1987 byl vyhotoven geometrický plán, neboť byla odkoupena část pozemku o výměře 104 m2, vzhledem k tomu, že pro povolení stavby rodinného domu bylo nutné dodržet odstup od sousedního pozemku min. 3 metry. Byla proto sepsána druhá kupní smlouvy mezi žalobkyní a tehdejším majitelem J. Végrem o odkupu 104 m2, kupní cena byla uhrazena v hotovosti při podpisu kupní smlouvy. V roce 1987 byl postaven plot oddělující pozemek žalobkyně spolu s předmětným pozemkem od pozemku právního předchůdce žalované. Bylo vydáno stavební povolení na rodinný dům, stavba byla kolaudována v roce 1990, kdy byl vypracován další geometrický plán, pozemek byl na něm evidován ve výměře 773 m2. Koncem října 2021 došlo k zaměření pozemku neznámým mužem.

14. Z fotografií předložených žalobkyní soud zjistil, že pozemky účastnic jsou odděleny plotem, na předmětném pozemku se nachází vchodová branka žalobkyně, částečně také kryté místo k parkování automobilu, pozemek je osázen vzrostlými dřevinami, za nimi je skleník, na předmětném pozemku je udržovaná zahrada, která tvoří vizuálně jeden celek s pozemkem zapsaným v katastru ve vlastnictví žalobkyně.

15. Ze snímku pozemkové mapy z roku 2001 soud zjistil, že pozemek žalobkyně vypadá vizuálně zakreslen včetně předmětného pozemku (od rodinného domu na pozemku žalobkyně je zřetelný odstup od pozemku žalované).

16. Z přiznání k dani z nemovitosti na rok 1993 soud zjistil, že žalobkyně uvedla výměru parcely 773 m2. Přiznání k dani sestavil Ing. [příjmení] (otec žalobkyně).

17. Z listiny ze stavebního úřadu, nákres rodinného domu z roku 1987, soud zjistil, že pozemek žalobkyně je zakreslen včetně předmětného pozemku (od rodinného domu na pozemku žalobkyně je odstup 380 m od pozemku žalované).

18. Ze spisu stavebního úřadu soud zjistil, že obsahem spisu je geometrický plán z roku 1990 vypracovaný za účelem zaměření RD, kde je předmětný pozemek zakreslen ve vlastnictví žalobkyně, pozemky žalobkyně jsou v celkové výměře 773 m2; v roce 1997 bylo vydáno stavební povolení na rodinný dům [adresa] na pozemku žalobkyně, o tom byl informován i právní předchůdce žalované, v roce 1998 bylo rodičům žalobkyně vydáno kolaudační rozhodnutí týkající se nástavby a přístavby rodinného domu [adresa] na pozemku žalobkyně; v roce 1989 bylo vydáno původní kolaudační rozhodnutí týkající se rodinného domu na pozemku žalobkyně.

19. Z darovací smlouvy ze dne 26. 1. 2015 soud zjistil, že žalovaná nabyla své pozemky darováním od své matky, u pozemků byla uvedena celková výměra 773 m2.

20. Z účastnického výslechu žalobkyně soud zjistil, že s rodiči chtěli zakoupit parcelu v dané oblasti, neboť v té tehdy bydlel také strýc s tetou. Od tehdejšího majitele odkoupili první část, poté i předmětný pozemek, v době kdy sousední pozemek (nyní ve vlastnictví žalované) kupoval děda žalované, již tam stál plot v současných místech, který postavila žalobkyně s rodiči. Žalobkyně a její rodiče na pozemku pracovali, postavili tam dům, žalobkyně se tam poté nastěhovala s dětmi. Všechna právní jednání i jednání s úřady vyřizoval otec žalobkyně, pozemek zakoupil v jejím zastoupení – tedy na její jméno. Vztahy se sousedy byly dobré až do doby, kdy přišel geodet, do té doby nebyla jediná zmínka o tom, že by předmětný pozemek měl patřit žalované či jejím právním předchůdcům, naopak žalobkyně věděla o tom, že otec předmětný pozemek přikupoval, proto neměla žádné pochybnosti o tom, že je tento pozemek také její.

21. Soud neprovedl důkaz darovací smlouvou ze dne 24. 6. 2009 ani dotazem na finanční úřad [okres], neboť tyto neměly relevantní souvislost s předmětem řízení. Soud také nepřistoupil k navrhovanému výslechu matky a babičky žalované z důvodu nadbytečnosti, neboť mezi účastníky nebylo sporu o tom, že pozemky žalované byly předmětem darování, jak u žalované, tak u jejích právních předchůdců, a dle samotného tvrzení žalované se žalovaná o rozporu zapsaného a skutečného stavu dozvěděla až v roce 2021.

22. Po skutkové stránce vyšlo v řízení najevo, že účastnice jsou vlastnice sousedních pozemků. Žalobkyně od roku 1987 dodnes užívá předmětný pozemek, majíc za to, že jej přikoupila ke svému pozemku [číslo] předmětný pozemek byl od té doby připlocen k jejímu pozemku, pozemky užívala v celém rozsahu jako jeden celek, v držbě nebyla rušena právními předchůdci žalované ani žalovanou; ostatně žalovaná se o nesouladu faktického a zapsaného stavu dozvěděla až v r. 2021. Předmětný pozemek tvoří opticky jeden celek s pozemkem žalobkyně. Za žalobkyni vedl jednání o koupi pozemků její otec, který vyřizoval rovněž veškerá jednání s úřady. V roce 1987 byl vyhotoven geometrický plán, který zachycoval oddělení předmětného pozemku (tehdy ve výměře 104 m2), avšak nebyl zapsán do katastru nemovitostí. <i>23. Podle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“) určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.</i> 24. V projednávané věci je zřejmé, že žalobkyni na požadovaném určení naléhavý právní zájem svědčí, neboť předmětem sporu je určení vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí, přičemž žalovaná je zapsána jako vlastník sporné nemovitosti. <i>25. Podle § 989 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též„ o. z.“) vlastnické právo drží ten, kdo se věci ujal, aby ji měl jako vlastník.</i> <i>26. Podle § 1091 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.</i> <i>27. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.</i> 28. Z citovaných ustanovení vyplývá, že podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. Kvalifikace držby„ nikoliv v nepoctivém úmyslu“ vychází z hodnocení poctivosti či nepoctivosti v obecném smyslu. K naplnění takové držby postačí„ držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma“; jde zde o kritérium obdobné dobré víře„ v nejméně přísném pojetí“ (viz Petrov, J. in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1163).

29. Nadto judikatura (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. 22 Cdo 3387/2021) dospěla k závěru, podle něhož: - samotný„ nikoliv nepoctivý úmysl“ se nemusí změnit v úmysl nepoctivý jen tím, že držitel zjistí okolnosti, ze kterých se podává, že vlastníkem věci je ve skutečnosti někdo jiný (…). Je třeba zvážit, že i vlastnické právo k nemovitosti lze nabýt mimoknihovně (vydržením), takže ani vědomost o tom, že držitel nemovitosti není jako vlastník evidován ve veřejném seznamu, nevylučuje nepoctivý úmysl; to platí tím spíše pro zápisy v takovém seznamu, které mají původ v letech 1948 až 1990, ev. i o něco později, v dobách, kdy nebyla vedena řádná evidence práv k nemovitostem. - nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně„ vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (§ 993 o. z.).

30. Vzhledem k tomu, že způsobilost sporného pozemku k vydržení ani subjekty vydržení nebyli v projednávané věci v žádném ohledu sporné, zbývala k posouzení otázka délky držby a nikoli nepoctivého úmyslu žalobkyně.

31. Z dokazování přitom nikterak nevyplynulo, že by žalobkyně jednala v nepoctivém úmyslu - naopak žalobkyně se chopila držby předmětného (sousedního) pozemku již v roce 1987, přičemž od té doby na tuto skutečnost žalovaná ani její právní předchůdci nijak neupozornili, nebránili žalobkyni v jejím užívání, otázka vlastnického práva vyvstala až v roce 2021 v souvislosti s přeměřováním obrysů budovy žalované; předmětný pozemek volně navazuje na pozemek žalobkyně, vizuálně s ním tvoří jednolitou část, byl dlouhodobě oplocen společně s pozemkem žalobkyně, která k němu přistupovala jako ke svému vlastnictví. Toto deklarovala i ve vyplněném přiznání k dani z nemovitosti, jakož i v rámci stavebního a kolaudačního řízení (vedené jejími rodiči), přičemž jí nebylo nikdy vytknuto, že by jí předmětný pozemek nenáležel. Pokud jde o délku nepřerušené držby, z dokazování vyplynulo, že žalobkyně předmětný pozemek držela od roku 1987, tj. více než zákonem vyžadovaných 20 let.

32. Nad rámec uvedeného připomíná soud závěry Ústavního soudu, dle něhož není nezbytným požadavkem seznámení se s obsahem katastrální mapy - viz nález ze dne 16. července 2013, sp. zn. I. ÚS 4365/12 (ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2197/2010).

33. K námitce žalované, že z přiznání žalobkyně k dani z nemovitosti na rok 1993 plynou nesrovnalosti, poukazuje soud na to, že vyplněné údaje korespondují s geometrickým plánem z rou 1990, kde je uváděna celková výměra 773 m2, přičemž 613 m2 připadá na zahradu , 124 m2 na zastavěnou plochu a 36 m2 na ostatní plochu. Z vyjádření katastrálního úřadu pak plyne, že v roce 2002 došlo mj. ke zmenšení výměry parcely [číslo] o 3 m2.

34. S ohledem na všechny výše uvedené důvody proto soud žalobě v plném rozsahu vyhověl (výrok I).

35. Soud přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení, přestože mezi účastníky nebylo sporu o tom, že před podáním žaloby nebyla žalovaná ze strany žalobkyně nijak kontaktována. V tomto směru poukazuje soud na to, že účelem § 142a o. s. ř. není formalistické nepřiznávání nákladů tam, kde je zřejmé, že účelu výzvy by nebylo dosaženo. V projednávané věci žalovaná nárok žalobkyně sporovala, neuznávala jej, jak v počátku, tak i v průběhu celého řízení, rovněž i po poukazu soudu na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu týkající se otázky mimořádného vydržení. Pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je přitom rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (viz usnesení ze dne 15. 4. 2015 sp. zn. 29 Cdo 2620/2014 nebo ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. 29 Cdo 4388/2013), podle níž není absence výzvy podle § 142a o. s. ř. zásadně důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v případech, kdy žalovaný (dlužník) ani po doručení žaloby dluh nezaplatí, popřípadě jinak nepřivodí jeho zánik (např. započtením), soud náklady řízení plně úspěšné žalobkyni přiznal.

36. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 5 000 Kč a odměny advokáta za 6 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, účast na jednání dne 16. 9. 2022, 18. 11. 2022, 13. 1. 2023 a 10. 2. 2023) podle § 9 bod 4 písm. b) ve spojení s § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, tedy 3 100 Kč za jeden úkon, tj. 18 600 Kč, dále 6 náhrad hotových výdajů v paušální výši po 300 Kč v celkové výši 1 800 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), to vše spolu s 21% DPH z výše uvedených částek, 4 284 Kč, tj. celkově 29 684 Kč, které je žalovaná povinna uhradit v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám právního zástupce žalobkyně v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.) (výrok II).