18 C 180/2024

Plný text

Okresní soud Praha-východ rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Kopeckou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 11 959,20 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku částka s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba co do části, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky částka, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky částka od datum do datum v kapitalizované výši a dále od datum do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši částka, úroku ve výši 22,99 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu domáhala zaplacení částky částka (dlužná jistina a poplatky) s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši částka, kapitalizovaným úrokem ve výši částka, úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky částka od datum do zaplacení a úrokem ve výši 22,99 % ročně z částky částka od datum do zaplacení s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost právnická osoba., IČ: IČO, sídlem adresa (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“) s žalovanou uzavřel dne datum Smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání kreditní karty č. hodnota (dále jen „smlouva č. hodnota“), na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému úvěrový rámec ve výši částka a kreditní kartu MoneyCard Smart. Žalovaný se zavázal splácet úvěr každý měsíc částkou ve výši 2 % z částky, která byla vyčerpána v předcházejícím měsíci, včetně vyúčtovaných poplatků, částek po splatnosti a z částky, o kterou byl úvěrový rámec přečerpán. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, v důsledku čehož právní předchůdce žalobkyně dne datum ukončil smlouvu a vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byla právním předchůdcem žalobkyně pohledávka ze smlouvy č. hodnota postoupena na žalobkyni. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky prostřednictvím svého právního zástupce, žalovaný však na předmětný dluh do dnešního dne ničeho neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě, ač mu byla řádně doručena, nevyjádřil.

3. Vzhledem k tomu, že žalovaný je státním příslušníkem Bulharské republiky s trvalým pobytem v České republice, soud se zprvu zabýval otázkou pravomoci a příslušnosti českého soudu a otázkou rozhodného práva. Soud na daný vztah aplikoval v souladu s ustanovením § 2 zákona č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém, úpravu obsaženou jednak v nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení Brusel I. bis“) a jednak v nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen „Nařízení Řím I“). Soud tak dospěl k závěru, že podle čl. 17 odst. 1 písm. c) Nařízení Brusel I. bis je dána jeho pravomoc i příslušnost k rozhodnutí dané věci a podle čl. 6 odst. 1 Nařízení Řím I je rozhodným právem právní řád České republiky.

4. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise a žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez jednání již v samotném návrhu, vyzval soud žalovaného, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) vyjádřil k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se žalovaný k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný se k této výzvě nevyjádřil, ač mu byla řádně doručena, proto soud rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise, z nichž zjistil následující skutkový stav:

5. Z žádosti o smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty soud zjistil, že žalovaný je ženatý, bydlí v pronajaté nemovitosti, má pracovní poměr na dobu neurčitou, přičemž ke dni žádosti nebyl ve zkušební ani výpovědní lhůtě. Průměrný čistý měsíční příjem za 3 měsíce činil částka. Náklady na bydlení žalovaný uvedl ve výši částka, ostatní nezbytné měsíční náklady žalovaný uvedl ve výši částka. Celkový čistý měsíční příjem domácnosti žalovaného byl ve výši částka, přičemž zdroj příjmu byl 1. Žalovaný uvedl, že nemá žádné srážky ze mzdy ani jiné měsíční splátky. Žalovaný byl zaměstnán u společnosti PAL Wiping právnická osoba., jako dělník. Žalovaný požádal právního předchůdce žalobkyně o vydání kreditní karty a poskytnutí revolvingového úvěru ve výši částka.

6. Z vyjádření právního předchůdce žalobkyně soud zjistil, že žalovaný měl před poskytnutím předmětného úvěru u právního předchůdce žalobkyně závazky se splátkami celkem částka měsíčně.

7. Ze smlouvy o spotřebitelském revolvingovém úvěru č. hodnota ze dne datum soud zjistil že žalovaný byl na základě smlouvy oprávněn opakovaně čerpat úvěr do výše částka, a to prostřednictvím kreditní karty. Žalovaný byl povinen splatit celý úvěr včetně úroků a veškerých poplatků. Splácení mělo probíhat průběžně ve výši alespoň minimální splátky. Minimální splátka byla stanovena na 2 % z vyčerpaného úvěrového rámce. Roční úroková sazba pro hotovostní i bezhotovostní čerpání byla stanovena na 22,99 %.

8. Z platební historie bankovního účtu č. č. účtu, který je veden na jméno žalovaného, bylo zjištěno, že žalovaný měl k dispozici úvěr ve výši částka, přičemž žalovaný nakládal s částkou ve výši částka, z čehož žalobkyni uhradil částka.

9. Z upomínky ze dne datum soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně zesplatnil svou pohledávku ze smlouvy č. hodnota. Důvodem bylo prodlení s placením povinné minimální splátky o více než 30 dní. Právní předchůdce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dluhu nejpozději do datum.

10. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum včetně seznamu pohledávek soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně se zavázal postoupit pohledávky specifikované v seznamu pohledávek na žalobkyni. V seznamu pohledávek byla i pohledávka za žalovaným vyplývající ze smlouvy č. hodnota.

11. Z dohody právního předchůdce žalobkyně a žalobkyně ze dne datum soud zjistil, že k postoupení pohledávek dojde až okamžikem zaplacení úplaty za postoupení.

12. Z potvrzení ze dne datum bylo zjištěno, že úplata za postoupení pohledávek byla zaplacena a došlo k postoupení pohledávek dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum.

13. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne datum soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně žalovanému oznámil postoupení pohledávky ze smlouvy č. hodnota na žalobkyni.

14. Z předžalobní výzvy ze dne datum, včetně podacího lístku soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu a upozornila ho na možné řešení situace soudní cestou, v případě, že dluh neuhradí.

15. Z dalších předložených listin soud neučinil žádná skutková zjištění rozhodná pro posouzení věci.

16. Hmotněprávní posouzení věci bylo založeno na právní úpravě zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do datum (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).

17. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

18. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

19. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

20. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

21. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

22. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

23. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne datum o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, v účinném znění (dále jen „směrnice“), zajistí členské státy, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.

24. Na základě shora uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že žalobkyně a žalovaný zamýšleli uzavřít smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. Vzhledem k tomu, že v právním vztahu vystupoval žalovaný jako spotřebitel, řídí se smlouva i příslušnými ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru.

25. Z žalobkyní předložených listin se podává, že právní předchůdce žalobkyně nesplnil svou povinnost řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného zejména v otázce jeho výdajů, když zcela rezignoval na zjištění skutečných výdajů žalovaného alespoň v rozsahu jeho mandatorních výdajů na bydlení, které jsou pro posouzení úvěruschopnosti nezbytné, viz například rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne datum, č. j. spisová značka: „Odvolací soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele zásadně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů působí účelově – snahou uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ Právnímu předchůdci žalobkyni mělo být na první pohled zřejmé, že tvrzení žalovaného o jeho nezbytných měsíčních nákladech ve výši částka a nákladech na bydlení ve výši částka zcela zjevně neodpovídá reálným nákladům ženaté osoby s nájemním bydlením. Faktické náklady žalovaného na život, alespoň v rozsahu mandatorních nákladů na bydlení, si poskytovatel úvěru nemůže sám domodelovat na základě statistických nebo interních údajů, zvláště pak za situace, kdy je příjmová stránka žalovaného poměrně nízká a je již zavázán k úhradě splátek ve výši přesahující polovinu jeho příjmů. Tvrzením žalovaného rovněž neodpovídá měsíční příjem domácnosti ve výši částka, když žalovaný tvrdí, že zdroj příjmů je jen 1 a on má průměrný měsíční příjem ve výši částka. Soud proto uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně nesplnil svou povinnost řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní.

26. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti (k tomu blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 4129/18 a zejména rozsudek Soudního dvora EU ze dne datum, sp. zn. C-679/18).

27. Protože je smlouva absolutně neplatná, náleží žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení (finanční prostředky byly žalovanému poskytnuty na základě neplatné smlouvy podle § 2991 o. z.) pouze nesplacená jistina úvěru. Při stanovení výše bezdůvodného obohacení vyšel soud z toho, že žalovanému byla poskytnuta částka částka a na úvěr bylo uhrazeno částka. Dále žalobkyni náleží úrok z prodlení podle § 1968 a 1970 o. z. ve spojení s § 1958 o. z. ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ohledně data prodlení žalovaného vyšel soud z předložené výzvy k úhradě zaslané žalovanému, kdy soud vycházel z domněnky § 573 o. z. a lhůty k zaplacení do datum, kterou žalobkyně žalovanému poskytla. Den následující po uplynutí této lhůty se tedy žalovaný dostal prokazatelně do prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení. V tomto rozsahu je tedy nárok žalobkyně důvodný a soud mu proto vyhověl (výrok I.). Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

28. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když náhrada nákladů by náležela žalovanému, který byl v řízení úspěšnější než žalobkyně, tomu však žádné náklady řízení nevznikly (výrok III). Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu Praha-východ. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu (§ 251 o. s. ř.) nebo za podmínek zvláštního zákona (zákona č. 120/2001 Sb.) u soudního exekutora.