19 C 376/2014

Plný text

Okresní soud Praha-východ rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Viktorem Smolíkem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 87.776kč s přísl.

I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 87 776 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 11. 5. 2014 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 118 660,40 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

III. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu Praha-východ plnou náhradu nákladů řízení státu v částce, jejíž přesná výše bude uvedena v samostatném usnesení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se domáhal předmětné částky s tím, že strany uzavřely innominátní smlouvu o vedení účetnictví, na základě které žalobce pro žalovaného spravoval účetnictví za roky 2010 a 2011. V rámci těchto prací se v průběhu roku 2011 ohlásila daňová kontrola a účastníci smlouvy si ujednali, že žalobce bude zastupovat žalovaného v rámci této kontroly. Na jejím základě vyšlo najevo, že výsledná daňová přiznání za rok 2009 neodpovídají vedenému účetnictví. Žalovanému by proto vlivem kaskádového efektu vznikl přeplatek na daních za rok 2011. Účastníci řízení spolu se správcem daně proto ujednali postup, na základě kterého by žalovaný doplnil svá daňová tvrzení, čímž by v důsledku došlo ke snížení daní a povinných odvodů za rok 2011. Žalovaný si proto u žalobce objednal rekonstrukci účetnictví za rok 2009. Žalobce tak požadoval zaplatit celkovou částku 87 776 Kč s příslušenstvím, kterou tvořily práce pro žalovaného uvedené na fakturách řady FVR 2014 -026 až 028, spočívající ve zhotovení daňových přiznání a příslušných odvodů, v rekonstrukci účetnictví za rok 2009 a v zastupování žalovaného u daňové kontroly. Vzhledem k tomu, že byl žalovaný v prodlení, požadoval žalobce též zákonný úrok z prodlení.

2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby v plném rozsahu. Popřel, že by mezi stranami byla uzavřena nějaká smlouva, když si strany neujednaly všechny její náležitosti, a to i přes skutečnost, že žalobce pro žalovaného dělal činnosti spojené s vedením účetnictví a daňovou kontrolou. Žalovaný popřel, že by si u žalobce objednal rekonstrukci účetnictví za rok 2009, takže žalobci nevzniklo právo na zaplacení žalované částky. Pokud jde o ostatní činnosti, tak žalovaný učinil za nesporné, že tyto činnosti pro žalovaného učiněny byly, jakož i to, že měly žalobcem uvedenou hodnotu. Nicméně žalovaný navrhl zamítnutí žaloby i v této části, když žalovaný na předmětné plnění uhradil celkovou částku 52 600 Kč.

3. Žalobce na jednání dne 15. 3. 2021 požádal o odročení věci s ohledem na jeho potřebu se podrobně seznámit s výpovědí znalkyně. Soud k tomuto kroku nepřistoupil, když znalkyně v podstatných rysech vypovídala v souladu se znaleckým posudkem a odročením jednání by toliko došlo k navýšení nákladů řízení. S ohledem na tento závěr soud přistoupil k závěrečným návrhům a spor rozhodl.

4. Soud ve věci vyhlásil již několik rozsudků. Poprvé rozhodl rozsudkem ze dne 12. 11. 2015, č. j. 19 C 376/2014-91, kterým žalobu v plném rozsahu zamítl. Z provedeného dokazování uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce s žalovaným uzavřeli smlouvu, na základě které by se žalobce zavázal pro žalovaného vyhotovit rekonstrukci účetnictví, zastupovat žalovaného u daňové kontroly a provést zpracování daní a odvodů za rok 2011 a žalovaný by se zavázal za tyto služby uhradit žalovanou částku. Soud tak uzavřel, že žalobce přes poučení neprokázal existenci tvrzené innominátní smlouvy dle § 269 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen„ ObchZ“) a dále přes poučení netvrdil dostatek rozhodných skutečností pro posouzení nároků z bezdůvodného obohacení. Citovaný rozsudek byl rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 3. 2017, č. j. 23 Cdo 4368/2016-170, zrušen a věc byla vrácena zdejšímu soudu k dalšímu řízení, a to pro porušení ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud proto uložil zdejšímu soudu doplnit dokazování o žalobcovy důkazní návrhy.

5. Soud poté, co doplnil dokazování dle pokynů dovolacího soudu, o věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 29. 5. 2017, č. j. 19 C 376/2014-191, kterým opět žalobu v plném rozsahu zamítl ze stejných důvodů jako v předcházejícím rozhodnutí. Tento rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2018, č. j. 21 Co 384/2017 – 217, dle kterého zdejší soud zatížil rozhodnutí vadou, když žalobce nekonkrétně poučil ve vztahu k otázce bezdůvodného obohacení. Odvolací soud se ztotožnil s názorem zdejšího soudu v otázce prokázání existence smlouvy, avšak vzhledem k tomu, že žalobce byl nesprávně poučen dle § 118a odst. 2 o. s. ř., nezbylo odvolacímu soudu než citovaný rozsudek zrušit poté, co uvedenou vadu napravil a žalobce poučil, aby tvrdil a k těmto tvrzením navrhl důkazy, které konkrétní činnosti žalobce vykonal pro žalovaného, kdy a v jakém rozsahu.

6. V reakci na toto zrušovací usnesení rozhodl soud částečným rozsudkem ze dne 23. 8. 2018, č. j. 19 C 376/2014 – 248, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 9. 5. 2019, č. j. 19 C 376/2014 – 267, o nárocích z faktur FVR 2014 -026 a FVR 2014 -028, když v tomto rozsahu žalobě vyhověl. Vyšel při tom ze skutečností, že mezi stranami nebyl spor o to, že žalobce provedl činnosti uvedené na těchto fakturách a hodnota těchto prací byla fakturována v ceně v místě a čase obvyklé. Soud tak uzavřel, že žalobce má na uhrazení těchto položek nárok, a to bez ohledu na to, zda z titulu žalobcem tvrzené smlouvy, nebo bezdůvodného obohacení. Tento rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2019, č. j. 21 Co 162/2019 – 274, ve kterém odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce vůbec nesplnil poučení dané mu odvolacím soudem, tedy aby tvrdil a k těmto tvrzením navrhl důkazy, které konkrétní činnosti žalobce vykonal pro žalovaného, kdy a v jakém rozsahu. Uložil pak zdejšímu soudu, aby žalobci poskytl lhůtu k doplnění těchto tvrzení a poté opětovně rozhodl.

7. Soud prvého stupně vázán právním názorem soudu odvolacího poskytl žalobci uvedenou lhůtu a poté opětovně projednal žalobu a dospěl k následujícím skutečnostem.

8. Ze shodných tvrzení účastníků soud zjistil, že žalobce v průběhu roku 2010 převzal pro žalovaného a pro společnost právnická osoba, ve které žalovaný figuruje v pozici jednatele, vedení účetnictví. Žalobce převzal účetnictví za situace, kdy se daňová evidence za rok 2009 neshodovala se skutečností (prokázáno e-mailem celé jméno svědkyně). Žalobce oběma subjektům toto vedení účetnictví fakturoval v částce 35 Kč za účetní položku a v částce 150 – 200 Kč za položku mezd a oba subjekty tyto faktury průběžně platily (prokázáno jednotlivými fakturami a doklady o zaplacení). V průběhu roku 2011 se přihlásila daňová kontrola a účastníci se dohodli, že žalobce bude žalovaného zastupovat před touto kontrolou (prokázáno shodnými tvrzeními účastníků a protokoly o daňové kontrole). Koncem roku pak žalovaný přerušil své podnikání (prokázáno shodnými tvrzeními účastníků). Po provedení daňové kontroly nebyly shledány žádné závažnější nedostatky (prokázáno Protokolem ze dne 17. 4. 2012 ve spojení se znaleckým posudkem).

9. V návaznosti na tyto události došlo k ukončení spolupráce (shodné tvrzení účastníků). Žalobce vyzval žalovaného k uzavření písemné smlouvy, zaslal žalovanému vyúčtování a plánoval ukončení spolupráce. Žalovaný odmítl předmětné vyúčtování a naopak požadoval vrácení primárních dokladů (prokázáno mailovou komunikací účastníků). Ty poté žalobce v důsledku soudního sporu žalovanému vydal dne 4. 6. 2014 (prokázáno shodným tvrzením účastníků, rozsudkem zdejšího soudu a Krajského soudu v Praze ve věci sp. zn. 7 C 214/2012), a to spolu se šanony označenými jako rekonstrukce účetnictví roku 2009 (prokázáno předávacím protokolem). Touto rekonstrukcí pak byla neúplná daňová evidence (prokázáno touto evidencí ve spojení se znaleckým posudkem a výpovědí znalce).

10. Dne 21. 4. 2014 žalobce vystavil fakturu č. FVR 2014 -026 na doúčtování účetnictví za rok 2011 (žalovaný měl v tomto bodě přeplatek), daňová přiznání a odvody za rok 2011 a přefakturování poštovného. Faktura zněla na částku 664 Kč. Stejného dne žalobce vystavil fakturu č. FVR 2014 -028 na zastupování žalovaného u daňové kontroly na částku 11 011 Kč. Obě faktury byly splatné dne 10. 5. 2014 (prokázáno těmito fakturami).

11. Dne 21. 4. 2014 žalobce vystavil fakturu č. FVR 2014 -027 na objednanou rekonstrukci účetnictví za rok 2009 za 3039 dokladů po 35 Kč v celkové výši 106 365 Kč, přičemž od této částky odečetl plnění 52 600 Kč, které žalovaný uhradil dne 6. 4., 13. 4. a 25. 4. 2012. Faktura byla splatná dne 10. 5. 2014 (prokázáno touto fakturou). Strany poté shodně prohlásily, že uvedené platby od žalovaného proběhly.

12. Podle § 3028 odst. 1 o. z., tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle odst. 3, není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

13. Podle § 261 odst. 1 ObchZ, tato část zákona upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.

14. Podle § 269 odst. 2 ObchZ, účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není upravena jako typ smlouvy. Jestliže však účastníci dostatečně neurčí předmět svých závazků, smlouva uzavřena není.

15. Soud se zaobíral tvrzenou smlouvou a uzavřel, že z provedených listinných důkazů lze dovodit, že strany sporu se dohodly, že žalobce počínaje 1. 1. 2010 bude žalovanému poskytovat služby v podobě vedení účetnictví a zastupování u daňové kontroly. Z provedeného dokazování lze dovodit, že žalobce žalovanému fakturoval tyto služby cenou 35 Kč za daňový doklad a žalovaný tuto cenu platil. To však neplatí ohledně dalších žalobcem poskytnutých služeb. Z provedených listinných důkazů se nepodává, že by si účastníci domluvili fakturovanou cenu za vyhotovení daňových přiznání a odvodů, případně za zastupování u daňové kontroly. Tyto listiny také neprokazují, že by si žalovaný vůbec objednal od žalobce provedení tzv. rekonstrukce účetnictví za rok 2009, natož pak že by si strany ujednaly jakoukoliv cenu.

16. K těmto skutečnostem vypovídal žalovaný, který ujednání o ceně prací jednoznačně popřel stejně jako ujednání o provedení rekonstrukce. Na podporu smlouvy vypovídala jednatelka žalobce, která tato ujednání potvrdila.

17. Ve věci byla též slyšena svědkyně celé jméno svědkyně, která však vypověděla, že se s žalobcem nikdy nesetkala, takže nebyla schopna potvrdit, co si účastníci řízení domluvili. Svědkyně sice hovořila o nutnosti rekonstrukce účetnictví za rok, kdy skončila, avšak z její výpovědi nebylo možné dovozovat, že v dané věci bylo nutné rekonstruovat účetnictví tak, jak tvrdil žalobce. Svědkyně jednoznačně potvrdila, že předala účetnictví bez konečné závěrky, neboť předávala účetnictví někdy začátkem roku. S ohledem na žalobní tvrzení tak předávala účetnictví v roce 2010. Z její výpovědi se tak nepodávalo, že by obecně bylo nutné rekonstruovat účetnictví roku 2009, natož to, že by si tuto práci žalovaný objednal, ale dle názoru soudu primárně hovořila o tom, že žalobce musel pracovat na účetnictví roku 2010 od samého počátku.

18. Z žádného dalšího důkazu nebylo prokázáno, že by mezi účastníky byl ujednán obsah smlouvy na provedení fakturovaných prací. Soud za této situace nepovažoval výpověď žalobcovy jednatelky za dostatečně průkaznou, aby jí uvěřil, když tento důkaz stál zcela osamocen a nebyl podložen žádnými jinými důkazy. Soud tak uzavírá, že žalobce, ač v tomto směru byl poučen dle § 118a o. s. ř. dne 27. 8. 2015, neunesl břemeno důkazní ohledně existence tvrzené smlouvy a jejího obsahu.

19. Soud jen pro úplnost uvádí, že žalobce k této otázce navrhoval k důkazu i výslech Ing. jméno příjmení, zaměstnance finančního úřadu, k prokázání skutečnosti, že potřeba provedení rekonstrukce účetnictví vyvstala z daňového řízení. Soud však výslech svědka neprovedl, neboť žalovaný s tímto výslechem nesouhlasil a svědek je vázán povinností mlčenlivosti, které nemůže být soudem zproštěn (§ 52 – 55 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád). Vzhledem k tomu, že svědek nemohl být slyšen k otázkám dotýkající se správy daní žalovaného, nebyl jeho výslech vyhodnocen jako přípustný.

20. Soud se poté zabýval otázkou, zda se žalovaný na žalobcův úkor neobohatil. Při stanovení právní úpravy bezdůvodného obohacení pak soud vycházel z právního stavu v okamžiku, kdy mělo k předmětnému bezdůvodnému obohacení dojít.

21. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

22. Podle § 2999 odst. 1 o. z., není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání.

23. Podle § 451 odst. 1 obč. zák., kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odst. 2, bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

24. Při stanovení bezdůvodného obohacení a jeho míry je základním východiskem plnění, které ochuzený poskytl obohacenému, že toto plnění bylo poskytnuto bez právního/spravedlivého důvodu, čímž došlo k zvýšení případně nesnížení jmění obohaceného. Základní myšlenkou bezdůvodného obohacení tak není nahrazení toho, oč se snížila hodnota jmění ochuzeného, ale toho, oč se naopak obohacený obohatil (viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2887/2016).

25. V dikci této úvahy se soud ve smyslu poučení učiněného Krajským soudem v Praze dne 21. 2. 2018 zabýval tím, co konkrétně žalobce pro žalovaného učinil, kdy a v jakém rozsahu.

26. Soud se nejprve zabýval spornou rekonstrukcí účetnictví za rok 2009. Vycházel při tom z právní úpravy platné a účinné v době předání, neboť žalovaný mohl mít jakýkoliv profit z rekonstruovaného účetnictví až v okamžiku, kdy se dostalo do jeho dispozice.

27. Žalobce tvrdil, že pro žalovaného vyhotovil účetnictví za rok 2009, a to tak, že zanesl do systému žalovaného 3 039 primárních dokladů v položkové ceně 35 Kč za doklad, tyto doklady zkontroloval, učinil záznamové povinnosti k DPH, provedl kontrolu evidence za předchozí roky, dohodl a narovnal nesrovnalosti, opravil položky dle výsledků kontroly pro účely dodatečného přiznání, zúčtoval v časovém rozlišení motorová vozidla a všechny položky, které bylo dle finančního úřadu možné vložit do nákladů. Nakonec pro žalovaného vyhotovil účetnictví za rok 2009. Žalovaný se tak dle názoru žalobce obohatil tím, že díky této rekonstrukci došlo k navýšení nákladů prostřednictvím odpisovaného majetku, čímž vlivem kaskádového efektu mělo dojít ke vzniku daňové ztráty, kterou žalovaný mohl uplatnit v rámci roku 2011, ve kterém ukončoval své podnikání, díky čemuž měl vysoké zisky.

28. Soud v tomto směru žalobce poučil na jednání dne 23. 8. 2018, aby prokázal, že se žalovaný tímto způsobem obohatil.

29. Soud následně provedl dokazování ohledně tvrzené rekonstrukce a uzavřel, že po provedeném dokazování je nepochybné, že žalobce žalovanému v srpnu roku 2014 předal šanony s provedenou daňovou evidencí za rok 2009 (prokázáno výslechem znalce a předávacím protokolem). Fakturou FVR 2014 -027 ze dne 21. 4. 2014 tuto práci fakturoval v počtu 3039 dokladů v jednotkové ceně 35 Kč za doklad, přičemž na tuto fakturu započetl platby v celkové hodnotě 52 600 Kč (prokázáno touto fakturou).

30. Žalobce dovozoval, že žalovaný tento dluh započítanými platbami, které proběhly v roce 2012, uznal. Vzhledem k okamžiku, kdy k platbám došlo, soud toto tvrzené uznání posoudil podle práva platného a účinného do konce roku 2014.

31. Podle § 407 odst. 3 ObchZ, plní-li dlužník částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku.

32. Předpokladem uznání dluhu dle citovaného ustanovení je však skutečnost, že dlužník plní na konkrétní dluh a z tohoto projevu vůle je zřejmé, že dluh uznává v celé výši. Již jen z jazykového výkladu je nepochybná skutečnost, že předpokladem takového uznání musí být vždy znalost celého dluhu. I kdyby však žalovaný prostředky hradil na rekonstrukci účetnictví, tak v roce 2012 nemohl znát celkovou hodnotu prací, kterou žalobce fakturoval až o 2 roky později.

33. Z provedeného dokazování je navíc zřejmé, že žalobce fakturou FV- 2012 ze dne 4. 4. 2012 fakturoval společnosti právnická osoba„ administrativní práce včetně organizační strukturalizace firmy včetně programového nastavení účetních vazeb. Odborná konzultace k vedení podniku – interní administrativa“ v celkové výši 72 600 Kč (prokázáno citovanou fakturou). Na tuto fakturu bylo z účtu této společnosti zaplaceno celkově 52 600 Kč, a to platbami ze dne 6. 4. 2012, 13. 4. 2012 a 25. 4. 2012 (prokázáno výpisem z účtu žalobce). Strany shodně prohlásily, že tyto platby ve skutečnosti zaplatil žalovaný nikoliv společnost právnická osoba 34. Pokud jde o fakturu FV- 2012 ze dne 4. 4. 2012, byla tato faktura formulována záměrně tak, aby nebylo zřejmé, co žalobce fakturoval, neboť záměrem účastníků bylo to, aby mohl žalovaný tento náklad zanést do účetnictví společnosti právnická osoba Daná faktura tak nemůže být podkladem pro stanovení předmětu jejího plnění (ani to, zda fakticky jde o platbu na již poskytnuté plnění, nebo zálohu na plnění v budoucnosti).

35. Pokud jde o výpovědi účastníků, tak zatímco žalovaný vypověděl, že tyto platby byly činěny na závazky spojené se zbývajícími fakturami, jednatelka žalobce tvrdila, že se jednalo o zálohy na rekonstrukci. Soud konstatuje, že za situace, kdy žalovaný má jiný potenciální dluh v pro něj neznámé výši, který však do základu uznává, tak nelze jednoznačně určit, na jaký dluh měl žalovaný vůli prostředky uhradit. Nelze proto dovozovat, že by je hradil na tvrzenou rekonstrukci účetnictví, čímž existenci závazků z tohoto důvodu uznal. Účastnickou výpověď v takovém případě není možné brát za dostatečně věrohodnou, aby na ní mohl soud stavět své závěry.

36. Soud tak uzavírá, že k uznání dluhu nedošlo.

37. Soud se proto zaobíral tím, zda bylo prokázáno, co žalobce pro žalovaného udělal. Již v žalobě bylo tvrzeno, že žalobce vedl účetnictví v systému strany žalované (dle žalobních tvrzení žalovaný odpojil žalobce od systému, čímž mu zabránil v rekonstrukci pokračovat). Z výpovědi svědkyně celé jméno svědkyně pak bylo prokázáno, že účetnictví za rok 2009 bylo touto účetní do nějaké míry zhotoveno, nicméně z provedeného dokazování nebylo možné zjistit do jaké. Z výpovědi jednatelky žalobce pak se podávalo, že ta vyhotovila celé účetnictví zcela znovu, tedy, že jej vybudovala tzv. na zelené louce.

38. Soud se zaobíral tím, o jakou hodnotu se touto rekonstrukcí žalovaný obohatil a nechal v tomto směru vypracovat znalecký posudek. Znalkyně ve svém posudku doplněného svojí výpovědí jednoznačně stanovila, že zpětné vytvoření účetnictví (případně daňové evidence) za předchozí roky může v obecné rovině mít pro daňový subjekt nějakou hodnotu. Při svém zkoumání stanovila obvyklou hodnotu takové práce v místě a čase na částku 35 Kč za jednu položku u plnohodnotného účetnictví a na částku 20 Kč za jednu položku daňové evidence. Tento rozdíl pak vysvětlila různou složitostí těchto prací. Dále uvedla, že z obsahu spisu je zřejmé, že žalobce žalovanému vyhotovil nekompletní daňovou evidenci o počtu 3039 položek, přičemž však nebylo možné určit, jak velký objem práce žalobce učinil, když spis neobsahuje záznam o úpravách databáze žalovaného, přičemž již z žaloby a výpovědi svědkyně celé jméno svědkyně je zřejmé, že část databáze již byla zavedena. Ze znaleckého posudku se tak podávalo, že dle názoru znalkyně nebylo nutné stavět účetnictví tzv. na zelené louce.

39. Soud tak uzavřel, že žalobce přes poučení dle § 118a o. s. ř. neprokázal, co přesně pro žalovaného dělal, když z výslechu svědkyně celé jméno svědkyně ve spojení se závěry znaleckého zkoumání se jeví nutnost provedení rekonstrukce v plném rozsahu jako neúčelná a nepotřebná. Soud tak nemá za prokázané, v jakém rozsahu byla předmětná rekonstrukce skutečně žalobcem provedena a v jakém žalobce navazoval již na provedenou část prací.

40. Znalkyně se dále vyjádřila k použitelnosti takto provedené daňové evidence pro žalovaného, když ta mu byla předána v roce 2014 za rok 2009, u kterého proběhla daňová kontrola. Uvedla, že z pohledu daňové kontroly s ohledem na nemožnost ji opakovat, nepodá-li daňový subjekt nové daňové přiznání, není takovéto plnění pro daňový subjekt z tohoto pohledu přínosné. Vzhledem k provádění kontrol ve věci povinných odvodů a četnosti těchto kontrol, pak dospěla k závěru, že i z tohoto pohledu by plnění pro žalovaného nemělo význam. Znalkyně tak zjevně odkazovala na ustanovení § 85a d. ř., přičemž finanční úřad by nemohl bez aktivity žalovaného znovu předmětnou evidenci zkontrolovat.

41. Soud tak uzavřel, že se žalovaný neobohatil, pokud jde o rekonstrukci účetnictví za rok 2009 provedenou žalobcem, z pohledu povinností vůči orgánům veřejné správy, když díky ní nedošlo k zvýšení majetku a ani k zabránění jeho snížení (žalovaný by za této situace vyhotovení nové evidence nežádal).

42. Soud se zabýval i otázkou, zda mohl žalovaný díky tomuto plnění uplatnit žalobcem tvrzené odpočty. Soud však konstatuje, že přes poučení dle § 118a o. s. ř. žalobce toto své tvrzení prokazoval toliko výpovědí jednatelky. Soud poznamenává, že tímto způsobem je možné prokazovat skutečnosti jen v případě, že je není možné prokazovat jinak (§ 131 o. s. ř.), když jednatel společnosti tvoří vůli účastníka řízení a má proto v tomto směru jeho postavení. Znalkyně se pak u svého výslechu rezolutně vyjádřila v tom smyslu, že předložená evidence nemohla být dostatečným podkladem k podání dodatečného daňového přiznání a bez dodatečného daňového přiznání by si žalobce nemohl uplatnit ztrátu za rok 2009 v roce 2011. Soud také konstatuje, že s ohledem na skutečnost, že žalovaný v roce 2011 ukončoval své podnikání (shodné tvrzení účastníků), tak je nepravděpodobné tvrzení žalobce, že by v tomto období měl vysoký zisk, který by si mohl daňovou ztrátou snížit (při přerušování živnosti dochází primárně k utlumování činností a nikoliv ke zvyšování obratů). Soud proto neuvěřil výpovědi jednatelky žalobce, že žalovaný měl vůbec nějaký zisk, ze kterého mohl činit jakékoliv odpočty.

43. S ohledem na tyto závěry tak soud konstatuje, že z provedeného dokazování vyplývá, že žalovaný nemohl předmětnou rekonstrukci použít na uplatnění daňové ztráty v daňovém přiznání za rok 2011 jako ztrátu za předcházející roky, a tedy se tímto způsobem nikterak neobohatil.

44. Vzhledem k tomu, že v řízení nebylo přes řádné poučení dle § 118a o. s. ř. prokázáno, v jakém rozsahu žalobce rekonstrukci provedl, že ji žalovaný mohl jakkoliv využít a že vzhledem k případným kontrolám bylo toto plnění dle znalce pro žalovaného bez hodnoty, konstatuje soud, že žalovaný z uvedeného plnění neměl žádný prospěch. Žalovaný se proto nikterak neobohatil a žalobci nenáleží plnění dle § 2991 a násl. o. z., a to včetně úroků z prodlení dle § 1970 o. z.

45. Soud proto žalobu v tomto rozsahu zamítl.

46. Soud se následně zabýval otázkou bezdůvodného obohacení za doměřená plnění za vedení účetnictví, daňová přiznání a odvody za rok 2011 (faktura č. FVR 2014 -026) a za zastupování žalovaného u daňové kontroly (faktura č. FVR 2014 -028).

47. Žalobce od počátku tvrdil, že předmětnými fakturami vyúčtoval žalovanému jeho zastupování u daňové kontroly a dále vedení účetnictví za rok 2010 až 2011, zpracování DPFO OSSP a VZP a silniční daně za rok 2011.

48. Žalobce byl k těmto fakturám poučen Krajským soudem v Praze dne 21. 2. 2018, aby tvrdil a k těmto tvrzením navrhl důkazy, které konkrétní činnosti žalobce vykonal pro žalovaného, kdy a v jakém rozsahu. Tento svůj požadavek Krajský soud v Praze ve vztahu k těmto činnostem zopakoval ve svém usnesení ze dne 15. 10. 2019, č. j. 21 Co 162/2019 – 274, a uložil zdejšímu soudu, aby žalobci poskytl lhůtu k doplnění svých tvrzení. Soud tak učinil usnesením ze dne 4. 11. 2019, č. j. 19 C 376/2014-278, avšak žalobce svá tvrzení zcela nedoplnil.

49. Soud vázán názorem soudu odvolacího uzavřel, že žalobce ve vztahu k těmto fakturám nesplnil břemeno tvrzení, když není zřejmý rozsah provedených prací, jakož i dobu jejich provedení, a to i přes poučení dle § 118a o. s. ř.

50. Soud však konstatuje, že i kdyby žalobce tuto svoji povinnost splnil, tak by žaloba v tomto rozsahu byla na zamítnutí. Pro tyto účely soud s ohledem na § 3028 odst. 3 o. z. postupoval dle práva platného a účinného do konce roku 2013, neboť v tomto období by došlo k obohacení žalovaného.

51. Podle § 559 odst. 1 obč. zák., splněním dluh zanikne.

52. Z faktury č. FVR 2014 -026 bylo beze zbytku prokázáno, že žalovaný zaplatil na zálohách spojených s vedením účetnictví za rok 2011 částku 52 556,35 Kč, avšak hodnota tohoto plnění měla činit 48 024,90 Kč. Rozdíl těchto částek by tak byl přeplatek a fakticky žalobce touto fakturou fakturoval toliko zpracování daní a povinných odvodů a přefakturované poštovní úhrady. Fakturou č. FVR 2014 -028 pak žalobce fakturoval zastupování u daňové kontroly. Strany sporu se shodly, že fakturované částky odpovídaly hodnotě poskytnutých prací v místě a čase obvyklé.

53. Jak bylo konstatováno výše, tak žalovaný uhradil žalobci celkově částku 52 600 Kč, a to platbami ze dne 6. 4. 2012, 13. 4. 2012 a 25. 4. 2012. Je nepochybné, že tyto prostředky směřovaly na původně nesjednané práce provedené žalobcem, u kterých si však strany nesjednaly žádnou cenu (viz shora). I když je žalobce započetl na tvrzenou rekonstrukci účetnictví (viz faktura č. FVR 2014 -027), tento zápočet byl nesprávný. Jak bylo konstatováno shora, tak nárok z innominátní smlouvy na provedení rekonstrukčních prací na účetnictví za rok 2009 nevznikl, žalovaný se tímto plněním nikterak neobohatil a také výslovně neuvedl, že by prostředky na toto plnění posílal. Není proto možné uzavřít jeho jednání jinak, než že uvedené prostředky byly plněny právě na práce, které žalobce žalovanému poskytl na základě těchto dvou faktur. Případný nárok tak zanikl splněním již v roce 2012.

54. Soud tak uzavírá, že požadovaný nárok 11 675 Kč je třeba zamítnout, neboť žalobce neunesl břemeno tvrzení ohledně existence uvedeného nároku, avšak i kdyby tento nárok skutečně v této výši existoval, tak již zanikl splněním dle § 559 odst. 1 obč. zák.

55. Vzhledem k tomu, že žalobce neunesl svá břemena tvrzení a důkazní ohledně existence smluvního ujednání a existence bezdůvodného obohacení, soud žalobu zamítl jako nedůvodnou, a to včetně úroků z prodlení dle § 1970 o. z.

56. Jen pro úplnost soud konstatuje, že z dalších provedených důkazů nezjistil pro věc rozhodné skutečnosti a další účastníky navržené důkazy nebyly způsobilé prokázat relevantní skutečnosti, takže bylo jejich provedení nadbytečné. Pokud žalobce navrhoval doplnit výslech svědkyně celé jméno svědkyně k otázce, zda byla přítomna jednání na finančním úřadu, tak soud konstatuje, že z její případné přítomnosti u tohoto jednání není možné dovozovat žádné relevantní skutečnosti.

57. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalovanému, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 118 660,40 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 87 776 Kč sestávající z částky 4 620 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 4 620 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 7. 10. 2014, z částky 4 620 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 18. 6. 2015, z částky 4 620 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 6. 8. 2015, z částky 4 620 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 27. 8. 2015, z částky 4 620 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 5. 11. 2015, z částky 4 620 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 20. 4. 2016, z částky 4 620 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 25. 5. 2017, z částky 4 620 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 21. 2. 2018, z částky 4 620 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 7. 5. 2018, z částky 4 620 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 21. 6. 2018, z částky 4 620 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 28. 6. 2018, z částky 4 620 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 16. 8. 2018, z částky 4 620 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 23. 8. 2018, z částky 4 620 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 3. 12. 2019, z částky 4 620 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 23. 1. 2020, z částky 4 620 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 5. 3. 2020, z částky 9 240 Kč (2 x 4 620 Kč) za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 15. 3. 2021, a to včetně devatenácti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 a. t. z tarifní hodnoty ve výši 11 675 Kč sestávající z částky 1 580 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 11. 10. 2018 a z částky 1 580 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 28. 5. 2019, a to včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 97 240 Kč ve výši 20 420,40 Kč.

58. Soud při stanovení výše tarifní hodnoty vycházel z předmětu řízení. Toliko pokud šlo o odvolání proti částečnému rozsudku ze dne 23. 8. 2018, č. j. 19 C 376/2014 – 248, a proti doplňujícímu rozsudku ze dne 9. 5. 2019, č. j. 19 C 376/2014 – 267, vycházel soud z tarifní hodnoty 11 675 Kč, když tato odvolání se týkala částečného rozsudku o zaplacení faktur v této celkové hodnotě.

59. Lhůtu k plnění pak soud stanovil dle § 160 o. s. ř.

60. O nákladech státu soud rozhodl dle § 148 odst. 1 o. s. ř. podle míry úspěchu tak, že tuto náhradu uložil zaplatit procesně neúspěšnému žalobci.

61. Tyto náklady se sestávají z nákladů znaleckého zkoumání, které jsou z části kryty zálohou 10 000 Kč uhrazenou žalobcem, přičemž soud doposud pravomocně rozhodl o nákladu vyhotovení posudku v částce 14 125 Kč, avšak stále nebylo rozhodnuto o znalečném za účast znalce na jednání.

62. Vzhledem k tomu, že doposud není známa výše nákladů státu, rozhodl soud o základu a výši těchto nákladů si dle § 151 odst. 6 o. s. ř. ponechal do samostatného rozhodnutí.

63. Lhůtu k plnění pak soud stanovil dle § 160 o. s. ř. ve spojení s § 151 odst. 6 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu Praha-východ. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalobce povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, mohou se žalovaný a Česká republika domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu nebo exekuce.