21 C 14/2026

Plný text

Okresní soud Praha-východ rozhodl samosoudkyní JUDr. Danou Fiedlerovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO: IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Anonymizováno bytem Adresa žalovaného o 178.977,08 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 178.977,08 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 154.796,12 Kč od 16. 62024 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 4. 11. 2025 se žalobkyně domáhala zaplacení 178.977,08 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že je na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 5. 12. 2024 právní nástupkyní společnosti , právnická osoba, ., IČO: , IČO, , sídlem , adresa, . Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 31. 1. 2022 smlouvu k službě , Anonymizováno, , čímž byl žalovanému zřízen platební účet (, Anonymizováno, ), prostřednictvím kterého byl žalovaný oprávněn realizovat platby za zboží a služby. Pro případ prodlení se splácením byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaný sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Před uzavřením smlouvy žalovaný vyplnil registrační formulář s uvedením svých osobních údajů. Žalovaný v období od 1. 4. 2023 do 31. 3. 2024 provedl celkem 21 plateb za zboží a služby. Na neuhrazených platbách za zboží a služby bylo žalovanému vyúčtována částka 129.653,40 Kč, na poplatku za službu zůstal dlužen 2.586,79 Kč a na poplatku z prodlení 22.555,93 Kč, celkem je tedy žalovaný dlužen částku 154.796,12 Kč. Celková výše nároků žalobkyně byla vypočtena s přihlédnutím k dílčím platbám učiněným žalovaným. S ohledem na prodlení žalovaného se zaplacením dlužných částek vznikla žalovanému dále povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 24.180,96 Kč. Předmětem žalované částky je též příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení z částky 154,796,12 Kč od 16. 6. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaný se k návrhu nevyjádřil.

3. Vzhledem k tomu, že z účasti na jednání nařízeném na 3. 3. 2026, se omluvil právní zástupce žalobkyně a jeho prostřednictvím i žalobkyně, a žalovaný se, ač byl řádně předvolán, k jednání soudu bez omluvy nedostavil, soud projednal a rozhodl věc v jejich nepřítomnosti postupem dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

4. Z provedených listinných důkazů zjistil soud následující skutkový stav.

5. Právní předchůdkyně žalobkyně (společnost , právnická osoba, .) se zavázala žalovanému zřídit službu , Anonymizováno, a zpřístupnit mu úvěrový rámec, z kterého měl být žalovaný oprávněn realizovat platby za zboží a služby, oproti závazku žalovaného hradit řádně a včas vyúčtování plateb a nákupů provedených prostřednictvím služby, tedy poskytnuté peněžní prostředky vrátit v souladu se smlouvou a všeobecnými obchodními podmínkami. V době uzavírání smlouvy měla právní předchůdkyně žalobkyně o žalovaném informace o jeho bydlišti, telefonním čísle a emailové adrese (viz smlouva k službě Twisto účet včetně všeobecných obchodních podmínek k , Anonymizováno, ). Právní předchůdkyně žalobkyně realizovala za žalovaného platby za zboží a služby (viz měsíčních vyúčtování za období od května 2023 do května 2024). Dne 16. 5. 2025 odeslala právní předchůdkyně žalovanému oznámení o postoupení své pohledávky na žalobkyni (viz oznámení o postoupení pohledávky ze dne 16. 5. 2025 včetně podacího lístku). Stejného dne byla žalovanému zaslána výzva k úhradě před podáním žaloby ohledně částky 187.422,08 Kč a nákladů právního zastoupení 32.379 Kč (viz výzva k úhradě před podáním žaloby ze dne 16. 5. 2025 včetně podacího lístku).

6. Hmotněprávní posouzení věci bylo založeno mimo jiné na právní úpravě zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), neboť všechny rozhodné skutečnosti nastaly již za jeho účinnosti (§ 3028 odst. 1 o. z.).

7. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

10. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Uzavřenou smlouvu je třeba posoudit nejen podle ustanovení § 2395 o. z., ale s ohledem na její spotřebitelský charakter i podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, s ohledem na to, že předmětná smlouva byla uzavřena dne 31. 10. 2022.

13. Soud má za to, že obdobně jako za předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, platné a účinné do 30. 11. 2016, je namístě se i nyní za účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru, z úřední povinnosti soudu zabývat (i bez námitky žalovaného) v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru předně otázkou, zda ze strany právní předchůdkyně žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (žalovaného). Povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr je v zákoně stanovena nikoliv pouze na ochranu zadlužujícího se spotřebitele, ale současně též na ochranu dotčeného věřitele (v jehož prospěch je, aby spotřebitel, jenž se vůči němu úvěrově zavazuje, byl skutečně schopen svým závazkům dostát), i na ochranu všech dalších (i potenciálních) věřitelů dotčeného dlužníka, u nichž by řádné splácení jejich pohledávek daným spotřebitelem v případě jeho předlužení (další závazky), mohlo být ohroženo. Zakotvením ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru do právního řádu došlo k implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, podle níž musí věřitel před uzavřením smlouvy posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (článek 8). Z ustálené judikatury Krajského soudu v Praze (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. 22 Co 5/2020, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. 22 Co 53/2020, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019 sp. zn. 27 Co 143/2019) plyne, že pouze jazykový výklad právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s právní předchůdkyní žalobkyně uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že „Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. I rozsudek SDEU ve věci C-679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené Okresním soudem v Ostravě právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, a shodné stanovisko v obdobné věci C-616/18, Cofidis. Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. V ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ustanovení § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (srovnej rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2021, č.j. 22 Co 92/2021-52).

14. Stran zkoumání úvěruschopnosti žalovaného poskytla žalobkyně pouze omezená tvrzení, ze kterých si šlo udělat pouze hrubý obrázek o tom, zda a jakým způsobem byla zkoumána schopnost žalovaného splácet poskytnuté peněžní prostředky. Žalobkyně tvrdila toliko, že žalovaným jí byly sděleny jeho osobní údaje. Soud proto žalobkyni před jednáním vyzval, aby svá tvrzení ohledně zkoumání schopnosti žalovaného splácet poskytnuté peněžní prostředky před uzavřením úvěrové smlouvy doplnila, a aby označila a předložila důkazy k prokázání těchto svých tvrzení. Žalobkyně na výzvu soudu nikterak nereagovala. Proto bylo nezbytné ji poučit podle ustanovení § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o absenci těchto tvrzení (potažmo důkazu) a z toho vyplývajícího následku pro řízení. Pro nepřítomnost žalobkyně při jednání soudu však nebylo možno postupovat podle uvedeného ustanovení. Žalobkyně byla k soudnímu jednání řádně předvolána, z jednání soudu se prostřednictvím své zástupkyně omluvila. Jak vplývá z konstantní judikatury, není-li účastník, jemuž se má dostat procesního poučení (např. podle ustanovení § 118a o. s. ř.), přítomen v jednací síni při jednání, při němž je věc rozhodnuta, může soud jednat podle ustanovení § 101 odst. 3 o.s.ř., avšak není povinen poučovat takového účastníka podle ustanovení § 119a odst. 1 o. s. ř., neboť toto poučení není určeno účastníkům, kteří se k jednání z jakéhokoliv důvodu, tedy omluveně nebo bez omluvy, nedostavili. Stejně tak poučení podle ustanovení § 118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. se poskytují jen tomu účastníkovi (jeho zástupci či zmocněnci), který je u jednání přítomen. Jedná-li soud v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka či jeho zástupce, zabránil tento účastník (zástupce) svou nepřítomností soudu, aby mu poskytl potřebná poučení. Nemůže proto ani absence poučení podle ustanovení § 118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. být vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jen z důvodu, aby bylo možno poskytnout nepřítomnému účastníkovi či jeho zástupci uvedené poučení, není potřebné jednání odročovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3665/2009). Protože žalobkyně nevyužila možnosti se k jednání dostavit a zabránila tak soudu, aby jí mohlo být poskytnuto příslušné poučení, soud uzavřel, že v řízení nebylo řádně tvrzeno ani prokázáno, že právní předchůdkyně zkoumala řádně schopnost žalovaného splácet poskytnuté peněžní prostředky. Neprokázala-li žalobkyně, že při sjednávání smlouvy o úvěru byla splněna zákonná povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného dlužníka, je třeba nahlížet na předmětnou smlouvu o úvěru jako na absolutně neplatnou (§ 87 odst. 1 věta prvá zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o. z.). Za stavu, kdy mezi účastníky nebyl sjednán platný závazek, se při vypořádání vztahu mezi nimi na místo obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení uplatní speciální ustanovení § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého vzniká žalobkyni vůči žalovanému pouze nárok na vrácení poskytnuté jistiny.

15. S ohledem na výše uvedené se soud poté zabýval otázkou, jaká byla žalovanému poskytnuta jistina a jakou částku žalovaný uhradil. I v tomto směru byla žalobkyně před jednáním vyzvána k doplnění svých tvrzení, kolik bylo žalovaným celkem čerpáno a kolik žalovaný celkem uhradil, a aby označila a předložila důkazy k prokázání těchto svých tvrzení, neboť z žalobních tvrzení a přiložených listinných důkazů (zejména měsíčních vyúčtování za období od května 2023 do května 2024) nebylo možné zjistit, jaká částka byla žalovaným na zboží a služby čerpána a jaká byla žalovaným vrácena, neboť žalobkyní tvrzená výše neodpovídá předloženým listinám. Ani v tomto případě žalobkyně na výzvu nikterak nereagovala a z jednání soudu se omluvila. Proto jí nemohlo být při jednání soudu poskytnuto poučení o doplnění rozhodných tvrzení a označení a předložení důkazů k jejich prokázání (§ 118a odst. 1, 3 o. s. ř.), soudu nezbývalo než uzavřít, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně toho, jaká částka byla žalovaným čerpána a jaká částka byla žalovaným následně uhrazena, resp. na vrácení jaké částky má žalobkyně nárok. Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítnul (výrok I.).

16. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy ve věci zcela úspěšnému žalovanému náleží plná náhrada nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalovanému dle obsahu spisu náklady řízení nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok II.).