21 C 277/2023

Plný text

Okresní soud Praha-východ rozhodl samosoudkyní JUDr. Danou Fiedlerovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částka s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku ve výši [částka] spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši [částka] od [datum] do [datum], kapitalizovaným úrokem ve výši [částka] od [datum] do [datum] a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne [datum] domáhala zaplacení částky [částka] s příslušenstvím z titulu smlouvy o hotovostním úvěru č. [anonymizováno], kterou žalobkyně uzavřela se žalovaným dne [datum]. Tvrdila, že na základě předmětné smlouvy žalovaný čerpal úvěr ve výši [částka], který měl být splacen nejpozději do [datum], a to [anonymizováno] měsíčními splátkami po [částka] měsíčně, splatných vždy do 14. dne v měsíci. Úvěruschopnost žalovaného ověřovala žalobkyně především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy. Žalovaný byl dotazován na výši příjmu. Na základě uvedených skutečností banka zhodnotila výši příjmu jako dostatečnou k pokrytí splátek a životních výdajů. Žalobkyně pak stanovila hranici poměru splátkového zatížení k průměrnému příjmu a vyměřila měsíční splátku úvěru. Žalovaný do dnešního dne žalovanou částku neuhradil, a to ani přes zaslání předžalobní upomínky ze dne [datum].

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Vzhledem k tomu, že žalovaný je státním příslušníkem Bulharské republiky s trvalým pobytem v České republice, soud se zprvu zabýval otázkou pravomoci a příslušnosti českého soudu a otázkou rozhodného práva. Soud na daný vztah aplikoval v souladu s ustanovením § 2 zákona č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů, úpravu obsaženou jednak v nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (čl. 66 nařízení) a jednak v nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 864/2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy. Soud tak dospěl k závěru, že podle čl. 1 a čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1215/2012 je dána jeho pravomoc i příslušnost k rozhodnutí dané věci a podle čl. 4 bod 1 nařízení č. 864/2007 je rozhodným právem právní řád České republiky.

4. S ohledem na to, že k nařízenému jednání dne [datum] se žalovaný bez omluvy nedostavil, soud projednal a rozhodl věc v nepřítomnosti žalovaného postupem dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“).

5. Z provedených důkazů zjistil soud následující skutkový stav.

6. Ze smlouvy o vedení účtu ze dne [datum], vč. přílohy, bylo zjištěno, že byla uzavřena mezi žalobkyní a žalovaným. Žalobkyně se ve smlouvě zavázala zřídit a vést účet pro žalovaného.

7. Z potvrzení o výši pracovního příjmu z [datum] bylo zjištěno, že žalovaný pracoval jako dělník v pracovním poměru na dobu neurčitou od [číslo] u [právnická osoba], [IČO], s čistým měsíčním příjmem za posledních 12 měsíců [částka].

8. Z mimořádných výpisů z účtu [číslo] vedeného u [právnická osoba] bylo zjištěno, že v období od [datum] do [datum] činil počáteční zůstatek [částka] a konečný zůstatek [částka] (kredity: [částka] a debety [částka]. V období od [datum] do [datum] činil počáteční zůstatek [částka] a konečný zůstatek [částka] (kredity: [částka] a debety [částka]. V období od [datum] do [datum] činil počáteční zůstatek [částka] a konečný zůstatek [částka] (kredity: [částka] a debety [částka]).

9. Z žádosti o poskytnutí hotovostního úvěru mPůjčka ze dne [datum] bylo zjištěno, že zde bylo uvedeno, že je žalovaný ženatý a bydlí v pronajatém bytě.

10. Z informací ze systému žalobkyně bylo zjištěno, že byla provedena lustrace žalovaného v Bankovním registru klientských informací – CBCB. CBCB skóre činilo 562. Skóre CIS – platební schopnost bylo B, - důvěryhodnost – A.

11. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru z [datum] bylo zjištěno, že celková výše úvěru měla činit [částka] a RPSN 10,37 % p.a., resp. 13,35 % p.a.

12. Ze smlouvy o hotovostním úvěru„ mPůjčka PLUS“ ze dne [datum] bylo zjištěno, že byla uzavřena mezi žalobkyní jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným. Žalobkyně se ve smlouvě zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši [částka] a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splatit v [anonymizováno] měsíčních splátkách po [částka] společně se sjednaným úrokem ve výši 7,9 % ročně z dosud nesplacené části čerpané jisty. Nedílnou součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky pro zakládání a vedení účtů fyzických osob, podmínky pro poskytování hotovostních úvěrů a sazebník bankovních poplatků (viz Sazebníku bankovních poplatků, Podmínky pro poskytování hotovostních úvěrů a Všeobecné obchodní podmínky pro zakládání a vedení účtů fyzických osob).

13. Z transakční historie bylo zjištěno, že dne [datum] došlo ke zřízení účtu. Dne [datum] byl poskytnut úvěr [částka]. Téhož dne byla tato částka převedena na účet [číslo] vedený u [právnická osoba] Následně, v období od [datum] do [datum] byl úvěr splácen. Dne [datum] došlo k poskytnutí úvěru ve výši [částka]. Z historie úvěru bylo zjištěno, že žalovaný celkem žalobkyni zaplatil [částka].

14. Z výzvy ze dne [datum], vč. kopie vrácené obálky, bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné pohledávky v celkové výši [částka] s tím, že pokud k úhradě dlužné částky nedojde do 7 dnů od doručení této výzvy, je tato výzva zároveň odstoupením od smlouvy.

15. Z výzvy ze dne [datum], vč. podacího archu bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky.

16. Zaplacení dlužné částky, ani jiné skutečnosti významné z hlediska základu či výše žalobou uplatněného nároku nebyly tvrzeny, tedy ani prokázány.

17. Hmotněprávní posouzení věci bylo založeno mimo jiné na právní úpravě zákona č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), neboť všechny rozhodné skutečnosti nastaly již za jeho účinnosti (§ 3028 odst. 1 o. z.).

18. Po právní stránce byla smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným posouzena jako smlouvou o úvěru dle ustanovení § 2395 a násl. o. z.

19. Podle ustanovení § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

20. Podle ustanovení § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

21. Podle ustanovení § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně plnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanovení vláda nařízení; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

22. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

23. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

24. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

25. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

26. Uzavřenou smlouvu je třeba posoudit nejen podle ustanovení § 2395 o. z., ale s ohledem na její spotřebitelský charakter i podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 12. 2016 s ohledem na to, že předmětná smlouva byla uzavřena dne [datum].

27. Soud má za to, že obdobně jako za předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, platné a účinné do 30. 11. 2016, je namístě se i nyní za účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru, z úřední povinnosti soudu zabývat (i bez námitky žalovaného) v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru předně otázkou, zda ze strany právní předchůdkyně žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (žalovaného). Povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr je v zákoně stanovena nikoliv pouze na ochranu zadlužujícího se spotřebitele, ale současně též na ochranu dotčeného věřitele (v jehož prospěch je, aby spotřebitel, jenž se vůči němu úvěrově zavazuje, byl skutečně schopen svým závazkům dostát), i na ochranu všech dalších (i potenciálních) věřitelů dotčeného dlužníka, u nichž by řádné splácení jejich pohledávek daným spotřebitelem v případě jeho předlužení (další závazky), mohlo být ohroženo. Zakotvením ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru do právního řádu došlo k implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, podle níž musí věřitel před uzavřením smlouvy posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (článek 8). Z ustálené judikatury Krajského soudu v Praze (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. 22 Co 5/2020, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. 22 Co 53/2020, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019 sp. zn. 27 Co 143/2019) plyne, že pouze jazykový výklad právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s právní předchůdkyní žalobkyně uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. I rozsudek SDEU ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené Okresním soudem v Ostravě právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, a shodné stanovisko v obdobné věci C -616/18, Cofidis. Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. V ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ustanovení § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (srovnej rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2021, č. j. 22 Co 92/2021-52).

28. Z provedených listinných důkazů nelze považovat za prokázané, že příjmy a výdaje žalovaného jako klienta žalobkyně byly náležitým způsobem zkoumány, a jeho úvěruschopnost tak byla řádně prověřena. Žalobkyně i přes poučení soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. k prokázání tvrzení, že byla řádně posouzena úvěruschopnost žalovaného, resp. že byly zkoumány výdaje žalovaného, nedoložila nad rámec již předložených listin ničeho a nebylo tak zjištěno, že by žalobkyně blíže zkoumala příjmy a výdaje žalovaného, tedy, kde žalovaný bydlí, jaké konkrétní výdaje vynakládá na poplatky za služby poskytované v souvislosti s bydlením (voda, elektřina, příp. plyn), které lze doložit poměrně snadno (např. výpisem z účtu). Žalobkyní nebyly zkoumány ani další běžné měsíční výdaje žalovaného jako např. na jízdné, platby mobilnímu operátorovi, záliby, ošacení, atd. Žalobkyně si pouze vystačila se zkoumáním příjmu žalovaného a dotazem na registry [spisová značka]. Z výpisu z účtu žalovaného za období od ledna do března [rok] bylo zřejmé, že žalovanému na účtu zbývají řádově maximálně desítky korun, což již také mohlo svědčit o platební (ne) schopnosti žalovaného. Žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé potvrzení o výši pracovního příjmu, výpis z účtu za období od ledna do března [rok] a žádost o poskytnutí hotovostního úvěru nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným ustanovením § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k příjmům a výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít.

29. Neprokázala-li žalobkyně, že při sjednávání smlouvy o úvěru byla splněna zákonná povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného dlužníka, je třeba nahlížet na předmětnou smlouvu o úvěru jako na absolutně neplatnou (§ 87 odst. 1 věta prvá zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o. z.). Za stavu, kdy mezi účastníky nebyl sjednán platný závazek, se při vypořádání vztahu mezi nimi na místo obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení uplatní speciální ustanovení § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého vzniká žalobkyni vůči žalovanému pouze nárok na vrácení poskytnuté jistiny.

30. Soud se poté zabýval otázkou, jaká byla žalovanému poskytnuta jistina a jakou částku žalovaný uhradil. Žalobkyně tvrdila, že dlužná částka bez příslušenství ke dni [datum] činila celkem [částka]. Z provedených důkazů bylo zjištěno, že žalovaný celkem čerpal částku ve výši [částka] a celkem uhradil částku [částka]. Vzhledem k tomu, že žalovaný již část čerpané jistiny uhradil, bylo žalobě vyhověno pouze co do nároku na zaplacení [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení od [datum] vyhověno (výrok I.) a ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta (výrok II.).

31. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož má-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně měla ve věci úspěch ze 43,89 % ([částka] s příslušenstvím) proti 56,11 % ([částka] s příslušenstvím) žalovaného. Žalovaný by tak měl nárok na 12,22 % svých účelně vynaložených nákladů. Vzhledem k tomu, že žalovanému dle obsahu spisu náklady řízení nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok III.).

32. Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem o. s. ř., neboť ke stanovení jiné lhůty neshledal soud důvody.