21 C 354/2024

Plný text

Okresní soud Praha-východ rozhodl samosoudkyní JUDr. Danou Fiedlerovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO: IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 642.962,69 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyní částku ve výši 567.521,17 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 8.172,36 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 16.267,60 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 129.793,95 Kč od 27. 3. 2024 do zaplacení, úrokem 13,8 % ročně z částky 127.693,95 Kč od 19. 10. 2023 do zaplacení, zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 437.727,22 Kč od 27. 3. 2024 do zaplacení a kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 28.739,80 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 75.441,52 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3.314,43 Kč kapitalizovaným úrokem ve výši 55.452 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 75.441,52 Kč od 27. 3. 2024 do zaplacení a úrokem 11,7 % ročně z částky 512.268,74 Kč od 19. 10. 2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 61.176,13 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 29. 7. 2024 domáhala zaplacení částky 642.962,69 Kč s příslušenstvím z titulu smluv o úvěru uzavřených mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, . (dříve pod názvem , právnická osoba, ), IČO: , IČO, , sídlem , adresa, , dne 28. 4. 2022 a 22. 9. 2021. Na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 28. 4. 2022 byl žalovanému poskytnut úvěr neúčelově jednorázově převodem ve výši 134.000 Kč. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byl sjednán úrok ve výši 13,80 % ročně. Žalovaný nehradil úvěr řádně a včas, proto právní předchůdkyně žalobkyně dopisem ze dne 18. 10. 2023 úvěr k témuž dni zesplatnila. Dle smlouvy vznikl právní předchůdkyni žalobkyně nárok na smluvní pokutu ve výši 20 % ze součtu splatných splátek ke dni zesplatnění úvěru. Dlužná částka nebyla žalovaným uhrazena. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 3. 2024, a to s účinností ke dni 21. 3. 2024, přičemž postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 15. 4. 2024. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 127.693,95 Kč, poplatků a smluvní pokuty ve výši 2.100 Kč, kapitalizovaných úroků z úvěru ve výši 16.267,60 Kč, kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 8.172,36 Kč. Žalobkyně dále požadovala úrok ve výši 13,80 % p.a. z dlužné jistiny úvěru ve výši 127.693,95 Kč od 19. 10. 2023 do zaplacení a úrok z prodlení v zákonné výši 15 % p.a. z dlužné částky ve výši 129.793,95 Kč, sestávající se z dlužné jistiny úvěru ve výši 127.693,95 Kč, dlužných poplatků a smluvní pokuty ve výši 2.100 Kč, od 27. 3. 2024 do zaplacení. Na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 22. 9. 2021 byl žalovanému poskytnut úvěr neúčelově jednorázově převodem ve výši 550.000 Kč. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byl sjednán úrok ve výši 11,70 % ročně. Žalovaný nehradil úvěr řádně a včas, proto právní předchůdkyně žalobkyně dopisem ze dne 18. 10. 2023 úvěr k témuž dni zesplatnila. Dle smlouvy vznikl právní předchůdkyni žalobkyně nárok na smluvní pokutu ve výši 20 % ze součtu splatných splátek ke dni zesplatnění úvěru. Dlužná částka nebyla žalovaným uhrazena. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 3. 2024, a to s účinností ke dni 21. 3. 2024, přičemž postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 512.268,74 Kč, poplatků a smluvní pokuty ve výši 900 Kč, kapitalizovaných úroků z úvěru ve výši 55.452,00 Kč, kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 32.054,23 Kč. Žalobkyně dále požadovala úrok ve výši 11,70 % p.a. z dlužné jistiny úvěru ve výši 512.268,74 Kč od 19. 10. 2023 do zaplacení, úrok z prodlení v zákonné výši 15 % p.a. z dlužné částky ve výši 513.168,74 Kč, sestávající se z dlužné jistiny úvěru ve výši 512.268,74 Kč, dlužných poplatků a smluvní pokuty ve výši 900 Kč, od 27. 3. 2024 do zaplacení. Podáním ze dne 30. 10. 2024 žalobkyně doplnila, že zkoumala úvěruschopnost žalovaného u obou úvěrů z informací sdělených žalovaným, dále je ověřovala v dostupných registrech, u úvěru ze dne 21. 9. 2021 měla právní předchůdkyně žalobkyně k dispozici potvrzení zaměstnavatele žalovaného.

2. Žalovaný je občanem Bulharské republiky s trvalým pobytem v České republice, proto se soud zprvu zabýval otázkou pravomoci a příslušnosti českého soudu a otázkou rozhodného práva. Soud na daný vztah aplikoval – v souladu s ustanovením § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „ZMPS“) - úpravu obsaženou jednak v nařízení EP a Rady EU č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (čl. 66 nařízení), jednak nařízení EP a Rady ES č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (tzv. Řím I), když mezi Českou republikou a Bulharskou republikou není žádná mezinárodní smlouva upravující problematiku smlouvy o úvěru uzavřena, a dospěl k závěru, že podle čl. 1, 4 nařízení EP a Rady EU č. 1215/2012 je dána jeho pravomoc i příslušnost k rozhodnutí věci a podle čl. 3 bod 1. nařízení EP a Rady ES č. 593/2008 ve spojení s čl. V obou smluv, je rozhodným právem právní řád České republiky.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Vzhledem k tomu, že žalovaný se k nařízenému jednání dne 28. 11. 2024 bez omluvy nedostavil, soud projednal a rozhodl věc v jeho nepřítomnosti postupem dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

5. Z provedených listinných důkazů zjistil soud následující skutkový stav.

6. Žalobkyně je akciovou společností, jejímž předmětem podnikání je mimo jiné poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru (viz výpis z obchodního rejstříku žalobkyně). Právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, ., (dříve , právnická osoba, ), IČO: , IČO, , sídlem , adresa, , a žalovaný uzavřeli dne 22. 9. 2021 smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet Expres půjčka, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 550.000 Kč na účet č. , č. účtu, , který se žalovaný zavázal splácet ve 120 měsíčních splátkách po 7.795,81 Kč a pojištění ve výši 772 Kč s tím, že poslední splátka měla být ve výši 3.826,46 Kč, tj. včetně pojištění ve výši 4.598,46 Kč. V souladu se smlouvou činí úroková sazba 11,70 % ročně. Celková částka, kterou měl žalovaný zaplatit, činila 932.822,85 Kč (viz smlouva o úvěru s pojištěním schopnosti splácet, expres půjčka). Žalovaný na dluh neuhradil ničeho (viz výpis z úvěrového účtu). Dopisem ze dne 20. 10. 2023 právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k úhradě částky 569.644,74 Kč (viz oznámení o prohlášení úvěru za splatný a potvrzení). V žádosti o úvěr dne 21. 9. 2021 žalovaný uvedl, že je státním příslušníkem Bulharska, má povolení k trvalému pobytu, je ženatý. Vzdělání má střední. Bydlí v pronájmu. Nemá zúženo SJM. Pracuje u společnosti , právnická osoba, , IČO: , IČO, jako dělník/řemeslník na pracovní poměr na dobu neurčitou. Průměrný čistý měsíční příjem za 3 měsíce činil 21.369 Kč. Celkový čistý příjem domácnosti měsíčně činí 50.000 Kč. Žádá o úvěr ve výši 600.000 Kč a o založení běžného účtu (viz žádost o úvěr ze dne 21. 9. 2022). Právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného z jím sdělených informací ze žádosti o úvěr, dále kontrolou insolvenčního rejstříku, bankovního a nebankovního registru klientských informací a kontrolou databází MVČR. Dále ověřovala žalovaným doložené dokumenty (viz vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti). Žalovaný k žádosti přiložil potvrzení o výši příjmu od zaměstnavatele společnosti , právnická osoba, , dle nějž měl žalovaný čistý příjem za 12 měsíců ve výši 263.840 Kč (viz potvrzení o výši příjmů ze dne 18. 9. 2021). Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný dále uzavřeli dne 28. 4. 2022 smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet Expres půjčka, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 134.000 Kč na účet č. , č. účtu, , který se žalovaný zavázal splácet v 96 měsíčních splátkách po 2.312,56 Kč a pojištění ve výši 229 Kč s tím, že poslední splátka měla být ve výši 332,96 Kč, tj. včetně pojištění ve výši 561,96 Kč. V souladu se smlouvou činí úroková sazba 13,80 % ročně. Celková částka, kterou měl žalovaný zaplatit, činila 221.321,16 Kč (viz smlouva o úvěru s pojištěním schopnosti splácet, expres půjčka a formulář žádosti). Dopisem ze dne 20. 10. 2023 právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k úhradě částky 146.364,30 Kč (viz oznámení o prohlášení úvěru za splatný). Žalovaný úvěr řádně a včas nesplácel (viz platební historie). V žádosti o úvěr dne 23. 4. 2022 žalovaný uvedl, že je státním příslušníkem Bulharska, má povolení k trvalému pobytu, je ženatý. Vzdělání má střední. Bydlí v pronájmu. Nemá zúženo SJM. Pracuje u společnosti , právnická osoba, , IČO: , IČO, jako dělník/řemeslník na pracovní poměr na dobu neurčitou. Průměrný čistý měsíční příjem za 3 měsíce činil 20.358 Kč. Celkový čistý příjem domácnosti měsíčně činí 40.000 Kč. Žádá o úvěr ve výši 155.000 Kč (viz žádost o úvěr ze dne 23. 4. 2022). Právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného z jím sdělených informací ze žádosti o úvěr, dále kontrolou insolvenčního rejstříku, bankovního a nebankovního registru klientských informací a kontrolou databází MVČR. Dále ověřovala žalovaným doložené dokumenty a informace z běžného účtu (viz vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti a lustrace). Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný dále Na základě smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy č. 1 a dohody, obou uzavřených dne 19. 3. 2024 právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávky ze smluv o úvěru ze dne 28. 4. 2022 a 22. 9. 2021 za žalovaným na žalobkyni (viz smlouva o postoupení pohledávek, příloha č. 1 smlouvy o postoupení pohledávek, dohoda mezi žalobkyní a právní předchůdkyní). Postoupení obou pohledávek na žalobkyni bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 2. 4. 2024 (viz oznámení o postoupení pohledávky). Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě obou pohledávek (viz výzvy k plnění, vč. podacích lístků).

7. Hmotněprávní posouzení věci bylo založeno mimo jiné na právní úpravě zákona č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), neboť všechny rozhodné skutečnosti nastaly již za jeho účinnosti (§ 3028 odst. 1 o. z.).

8. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

11. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Uzavřené smlouvy je třeba posoudit nejen podle ustanovení § 2395 o. z., ale s ohledem na jejich spotřebitelský charakter i podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 12. 2016 s ohledem na to, že předmětné smlouvy byly uzavřeny dne 28. 4. 2022, resp. 22. 9. 2021.

14. Soud má za to, že obdobně jako za předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, platné a účinné do 30. 11. 2016, je namístě se i nyní za účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru, z úřední povinnosti soudu zabývat (i bez námitky žalovaného) v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru předně otázkou, zda ze strany právní předchůdkyně žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (žalovaného). Povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr je v zákoně stanovena nikoliv pouze na ochranu zadlužujícího se spotřebitele, ale současně též na ochranu dotčeného věřitele (v jehož prospěch je, aby spotřebitel, jenž se vůči němu úvěrově zavazuje, byl skutečně schopen svým závazkům dostát), i na ochranu všech dalších (i potenciálních) věřitelů dotčeného dlužníka, u nichž by řádné splácení jejich pohledávek daným spotřebitelem v případě jeho předlužení (další závazky), mohlo být ohroženo. Zakotvením ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru do právního řádu došlo k implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, podle níž musí věřitel před uzavřením smlouvy posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (článek 8). Z ustálené judikatury Krajského soudu v Praze (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. 22 Co 5/2020, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. 22 Co 53/2020, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019 sp. zn. 27 Co 143/2019) plyne, že pouze jazykový výklad právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s právní předchůdkyní žalobkyně uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že „Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. I rozsudek SDEU ve věci C-679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené Okresním soudem v Ostravě právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, a shodné stanovisko v obdobné věci C-616/18, Cofidis. Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. V ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ustanovení § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (srovnej rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2021, č. j. 22 Co 92/2021-52).

15. Z listin označených žalobkyní k důkazu a založených ve spise nelze považovat za prokázané, že příjmy a výdaje žalovaného jako klienta její právní předchůdkyně byly náležitým způsobem ve vztahu ke smlouvě z 22. 9. 2021 zkoumány, a jeho úvěruschopnost tak byla řádně prověřena. Nebylo zjištěno, že by právní předchůdkyně žalobkyně blíže zkoumala výdaje žalovaného, tedy, kde žalovaný bydlí, jaké konkrétní výdaje vynakládá na poplatky za služby poskytované v souvislosti s bydlením (voda, elektřina, příp. plyn), které lze doložit poměrně snadno (např. výpisem z účtu). Právní předchůdkyní žalobkyně nebyly zkoumány ani další běžné měsíční výdaje žalovaného jako např. na jízdné, platby mobilnímu operátorovi, záliby, ošacení, atd. Právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé vyplnění formuláře právní předchůdkyně žalobkyně žalovaným nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným ustanovením § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. V tomto ohledu soud hodnotí jako nedostačující vycházet z potvrzení o příjmech žalovaného od jeho zaměstnavatele, které předložil spolu s žádostí o úvěr v roce 2021. Naopak při uzavření druhé smlouvy dne 28. 4. 2022 již byla úvěruschopnost žalovaného řádně prověřena, když právní předchůdkyně žalobkyně vedla pro žalovaného od 22. 9. 2021 běžný účet.

16. Neprokázala-li žalobkyně, že při sjednávání smlouvy o úvěru ze dne 22. 9. 2021 byla splněna zákonná povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného dlužníka, je třeba nahlížet na předmětnou smlouvu jako na absolutně neplatnou (§ 87 odst. 1 věta prvá zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o. z.). Za stavu, kdy mezi účastníky nebyl sjednán platný závazek, se při vypořádání vztahu mezi nimi na místo obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení uplatní speciální ustanovení § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého vzniká žalobkyni vůči žalovanému pouze nárok na vrácení poskytnuté jistiny.

17. Z provedeného dokazování soud zjistil, že žalovaný u smlouvy ze dne 22. 9. 2021 na čerpanou jistinu ve výši 550.000 Kč uhradil celkem částku 112.272,78 Kč. Na jistině tak zbývá uhradit částku 437.727,22 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně má pouze nárok na úhradu poskytnuté jistiny, uložil soud žalovanému, aby žalobkyni uhradil částku ve výši 437.727,22 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Pokud jde o pohledávku ze smlouvy ze dne 28. 4. 2022, z provedeného dokazování vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru ve výši 134.000 Kč zkoumala úvěruschopnost žalovaného v dostatečném rozsahu, kdy měla informace přímo o pohybech žalovaného na účtu č. , č. účtu, , vynaložila tak dostatečné úsilí na prověření úvěruschopnosti žalovaného, proto v této části soud žalobě vyhověl v plném rozsahu.

18. V návaznosti na uvedené soud rozhodl tak, že žalovaný je povinen žalobkyni uhradit částku 567.521,17 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 8.172,36 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 16.267,60 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 129.793,95 Kč od 27. 3. 2024 do zaplacení, úrokem 13,8 % ročně z částky 127.693,95 Kč od 19. 10. 2023 do zaplacení, zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 437.727,22 Kč od 27. 3. 2024 do zaplacení a kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 28.739,80 Kč (výrok I.) a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II.).

19. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož má-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně měla ve věci úspěch z 88,27 % (567.521,17 Kč s příslušenstvím) proti 11,73 % (75.441,52 Kč s příslušenstvím) žalovaného, a proto rozhodl soud o tom, že má žalobkyně nárok na náhradu 76,54 % svých účelně vynaložených nákladů, které se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 25.719 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému dle kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 642.962,69 Kč sestávající z částky 10.900 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (za převzetí a přípravu zastoupení, výzvu k plnění a písemné podání nebo návrh ve věci samé a účast na jednání dne 28. 11. 2024 dle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu) včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ve výši 9.408 Kč. Soud nepřiznal náhradu nákladů za doplnění žaloby ze dne 31. 10. 2024, neboť žalobkyně mohla rozhodné skutečnosti uvést již v žalobě, a tedy nejde o účelně vynaložený náklad. Žalobkyni tak náleží částka na náhradu nákladů ve výši 61.176,13 Kč (76,54 % z 79.927 Kč). O povinnosti zaplatit náhradu nákladů k rukám zástupce žalobkyně soud rozhodl podle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. (výrok III.).

20. Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem o. s. ř., neboť ke stanovení jiné lhůty neshledal soud důvody.