21 C 376/2025

Plný text

Okresní soud Praha-východ rozhodl samosoudkyní JUDr. Danou Fiedlerovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 11.694,20 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 5.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 5.000 Kč od 25. 2. 2025 do zaplacení, a to v pravidelných splátkách ve výši 500 Kč měsíčně, splatných vždy do 25. dne příslušného kalendářního měsíce, počínaje měsícem, v němž nabude právní moci tento rozsudek, to vše pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 6.694,20 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 264,47 Kč od 25. 2. 2025 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu dne 7. 7. 2025 domáhala zaplacení částky 11.694,20 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. 25156479 uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 22. 10. 2024. Na základě této smlouvy žalobkyně dne 22. 10. 2024 poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 5.000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet spolu s příslušenstvím, tj. poplatkem za vyplacení úvěru ve výši 1,99 % z vyplacené částky a smluvním úrokem ve výši 1,066 % denně z nesplacené části jistiny, a to v pravidelných denních splátkách, přičemž první splátka byla splatná dne 21. 11. 2024 a konec kreditového rámce měl nastat dne 15. 4. 2026, žalovaný si dále sjednal službu „, Anonymizováno, “ za poplatek ve výši 165 Kč. Žalovaný se však dostal do prodlení s úhradou pravidelných denních splátek, proto žalobkyně smlouvu vypověděla ke dni 24. 2. 2025, do prodlení s úhradou celého úvěru se žalovaný dostal dne 25. 2. 2025, žalobkyni tak vznikl rovněž nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Žalobkyně tedy po žalovaném požadovala zaplacení jistiny v částce 4.999,97 Kč, poplatku za vyplacení tranší úvěru ve výši 99,50 Kč, smluvního úroku ve výši 6.374,69 Kč, poplatku za službu „Presto“ ve výši 165 Kč, smluvní pokuty ve výši 55,04 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 5.264,47 Kč od 25. 2. 2025 do zaplacení. Žalobkyně dále uvedla, že před poskytnutím úvěru posoudila úvěruschopnost žalovaného tak, že nejprve zjistila celkový počet členů domácnosti žijících ve společně hospodařící domácnosti se spotřebitelem, příjmy žalovaného i dalších členů jeho domácnosti, jejich pravidelné měsíční výdaje, dále žalobkyně ověřila, zda se žalovaný nenachází v následujících registrech: výpis z centrální evidence exekucí, z insolvenčního rejstříku, z registru neplatných dokladů, z registru PČR hledaných osob, z registru politicky aktivních osob, z katastrálního úřadu, z registru „sankční seznamy“ a interních registrů historie klienta. Posouzení úvěruschopnosti provedla žalobkyně podle interní metodiky schválené ČNB a zcela v souladu se zákonnými požadavky. Žalobcem ověřená výše čistého měsíčního příjmu žalovaného činila 25.797 Kč.

2. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 11. 11. 2025 uvedl, že smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná, protože výše RPSN i další ujednání ve smlouvě odporují dobrým mravům, navíc žalobkyně nedostatečně posoudila úvěruschopnost žalovaného. Dále žalovaný zpochybňoval, zda úvěrová smlouva sjednaná prostřednictvím elektronické komunikace na dálku byla vůbec uzavřena, mechanismus sjednání úvěrové smlouvy totiž nezajišťuje, že dochází opravdu k podpisu té totožné smlouvy ve znění zaslané další dokumentace, která byla klientovi doručena na e-mail. Žalovaný proto uznal svůj dluh pouze do výše jistiny 5.000 Kč a navrhl, aby mu bylo povoleno splácení této částky v měsíčních splátkách ve výši 500 Kč, neboť vyšší splátky není schopen hradit.

3. Žalobkyně v podání ze dne 15. 12. 2025 znovu popsala, jakým způsobem prováděla posouzení úvěruschopnosti žalovaného a projevila souhlas s návrhem žalovaného na rozložení splácení žalované částky do měsíčních splátek po 500 Kč, a to pod ztrátou výhody splátek, pokud dojde k prodlení s úhradou, byť jediné z nich, přičemž první splátka by měla být uhrazena nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, v němž nabude právní moci rozhodnutí soudu v této věci. Stanovení data splatnosti jednotlivých splátek v měsíci ponechala žalobkyně na úvaze soudu.

4. Z účasti na jednání nařízeném na den 13. 1. 2026 se žalobkyně i její zástupce omluvili podáním ze dne 6. 1. 2026, soud tedy projednal a rozhodl věc v jejich nepřítomnosti postupem podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

5. Z provedených listinných důkazů zjistil soud následující skutkový stav.

6. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 22. 10. 2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 25156479, na jejímž základě byl žalovanému téhož dne poskytnut úvěr ve výši 5.000 Kč s pevnou úrokovou sazbou 1,066 % denně a s RPSN 2051,60 %, žalovaný se zavázal splácet tento úvěr a zaplatit poplatek za vyplacení tranše úvěru ve výši 1,99 % z čerpané částky v pravidelných denních splátkách se splatností první splátky ke dni 21. 11. 2024, žalobkyně při uzavírání smlouvy ověřila totožnost žalovaného (viz smlouvu o úvěru č. 25156479, předpis denních splátek, přehled bankovních transakcích vyplacených spotřebiteli, kopii občanského průkazu a autorizaci ověření totožnosti). Žalovaný při sjednávání smlouvy uvedl, že jeho příjem činí 100.000 Kč, celkový počet členů ve společně hospodařící domácnosti je 4, že vynakládá 4.000 Kč měsíčně na půjčky a 8.000 Kč měsíčně na bydlení a nemá žádné další nezbytné výdaje, za zbytné výdaje pak vynaloží 5.000 Kč měsíčně, žalobkyně ověřila čistý měsíční příjem žalovaného z výpisu z bankovního účtu ve výši 25.797 Kč měsíčně (viz výpis o posouzení úvěruschopnosti, identifikované příjmy). Z výpisu z bankovního účtu žalovaného za období od 20. 10. 2023 do 18. 10. 2024 je zřejmé, že jediný pravidelný příjem žalovaného byl příjem od , právnická osoba, . za období od července do října 2024, a to v průměrné výši 25.405 Kč měsíčně, za květen až červen 2024 obdržel žalovaný podporu v nezaměstnanosti či podporu při rekvalifikaci, žalovaný opakovaně zasílal finanční prostředky ve prospěch různých sázkových kanceláří, ke svému účtu měl sjednaný kontokorent, který využíval, dále je z výpisů z účtu patrné, že žalovaný měl na své jméno vedeny i jiné bankovní účty a že mu byly poskytnuty další zápůjčky či úvěry od různých nebankovních společností (viz výpisy z bankovního účtu žalovaného za období od 20. 10. 2023 do 18. 10. 2024). Dne 24. 2. 2025 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky ve výši 12.289,20 Kč a před podáním žaloby byl žalovaný k úhradě dluhu vyzván znovu (viz výzvy k plnění ze dnů 24. 2. 2025 a 19. 6. 2025 včetně podacího lístku).

7. Zaplacení dlužné částky ani jiné skutečnosti významné z hlediska základu či výše žalobou uplatněného nároku nebyly tvrzeny, tedy ani prokázány.

8. Soud věc právně posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a dále s ohledem na spotřebitelský charakter uzavřené smlouvy také podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).

9. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

12. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Soud má za to, že obdobně jako za předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, platné a účinné do 30. 11. 2016, je namístě se i nyní za účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti soudu předně zabývat (i bez námitky žalovaného) v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru otázkou, zda ze strany žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (žalovaného). Povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr je v zákoně stanovena nikoli pouze na ochranu zadlužujícího se spotřebitele, ale současně též na ochranu dotčeného věřitele (v jehož prospěch je, aby spotřebitel, jenž se vůči němu úvěrově zavazuje, byl skutečně schopen svým závazkům dostát), i na ochranu všech dalších (i potenciálních) věřitelů dotčeného dlužníka, u nichž by řádné splácení jejich pohledávek daným spotřebitelem v případě jeho předlužení (další závazky), mohlo být ohroženo. Zakotvením ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru do právního řádu došlo k implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, podle níž musí věřitel před uzavřením smlouvy posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (článek 8). Z ustálené judikatury Krajského soudu v Praze (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. 22 Co 5/2020, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. 22 Co 53/2020, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019, sp. zn. 27 Co 143/2019) plyne, že pouze jazykový výklad právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou jako takovou by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že „Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je namístě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. Srov. i rozsudek SDEU ve věci C-679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené Okresním soudem v Ostravě právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru a shodné stanovisko v obdobné věci C-616/18, Cofidis. Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury) a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. V ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ustanovení § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (srovnej rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2021, č. j. 22 Co 92/2021-52).

15. Z listin označených žalobkyní k důkazu a založených ve spise nelze považovat za prokázané, že příjmy a výdaje žalovaného jako klienta byly náležitým způsobem zkoumány, a jeho úvěruschopnost tak byla řádně prověřena. Žalobkyně blíže nezkoumala tvrzený příjem žalovaného ve výši 100.000 Kč měsíčně ani výdaje žalovaného, tedy kde žalovaný bydlí, jaké konkrétní výdaje vynakládá na poplatky za služby poskytované v souvislosti s bydlením (voda, elektřina, příp. plyn), které lze doložit poměrně snadno (např. nájemní smlouvou, smlouvou s příslušným dodavatelem energie či služby). Žalobkyní zřejmě nebyly zkoumány ani další běžné měsíční výdaje žalovaného jako např. náklady na jízdné, záliby, ošacení, platby mobilnímu operátorovi atd. Žalobkyně pravděpodobně nepřihlédla ani k dalším rizikovým faktorům, jež jsou na první pohled patrné z výpisů z účtu žalovaného, a sice že žalovaný opakovaně vynakládal finanční prostředky ve prospěch různých sázkových kanceláří, že pravidelně využíval kontokorent, který měl sjednaný ke svému účtu, že mu bylo poskytnuto více zápůjček či úvěrů od několika nebankovních společností nebo že měl na své jméno vedených více bankovních účtů. Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že údaje, které uvedl žalovaný o svých příjmech a výdajích, nejsou zcela důvěryhodné a neodpovídají údajům ve výpisech z účtu žalovaného. Žalobkyně z nich přesto vycházela a ani si nevyžádala výpisy z ostatních účtů vedených na jméno žalovaného. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/201539, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé vyplnění formuláře při vyplňování žádosti o úvěr nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V tomto ohledu považuje soud za nedostatečné vycházet pouze z údajů deklarovaných žalovaným bez jejich zasazení do kontextu (tj. zejména údaji o zdroji těchto příjmů a o výdajích). V souladu se shora citovaným ustanovením § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku podkladů k příjmům a zejména výdajům domácnosti žalovaného v daném případě nemohlo dojít. Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně svou povinnost řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného nesplnila.

16. Neprokázala-li žalobkyně, že při sjednávání smlouvy o úvěru byla splněna zákonná povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného dlužníka, je třeba nahlížet na předmětnou smlouvu o úvěru jako na absolutně neplatnou (§ 87 odst. 1 věta prvá zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o. z.). Za stavu, kdy mezi účastníky nebyl sjednán platný závazek, se při vypořádání vztahu mezi nimi namísto obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení uplatní speciální ustanovení § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého vzniká žalobkyni vůči žalovanému pouze nárok na vrácení poskytnuté jistiny.

17. Soud se poté zabýval otázkou, jaká byla žalovanému poskytnuta jistina a jakou částku žalovaný uhradil. Z předložených listinných důkazů bylo zjištěno, že žalovaný celkem čerpal částku ve výši 5.000 Kč, a ze shodných tvrzení účastníků vyplývá, že žalovaný na svůj dluh neuhradil ničeho. Soud tak žalobě vyhověl co do čerpané jistiny, tj. co do částky 5.000 Kč, a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 5.000 Kč od 25. 2. 2025 do zaplacení, přičemž toto plnění rozložil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. do splátek ve výši 500 Kč měsíčně, splatných vždy do 25. dne příslušného kalendářního měsíce, počínaje měsícem, v němž nabude právní moci tento rozsudek, a to pod ztrátou výhody splátek, neboť plnění ve splátkách navrhl žalovaný a žalobkyně s tím souhlasila (výrok I.). Ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 6.694,20 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 264,47 Kč od 25. 2. 2025 do zaplacení, pak byla žaloba zamítnuta (výrok II.).

18. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož má-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Vzhledem k tomu, že rozdíl mezi úspěchy každého z účastníků byl nepatrný, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).