21 C 405/2025

Plný text

Okresní soud Praha-východ rozhodl samosoudkyní JUDr. Danou Fiedlerovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO: IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného o 30.000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 18.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 18.000 Kč od 12. 8. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 12.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 12.000 Kč od 12. 8. 2025 do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1.000 Kč, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 611 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 27. 8. 2025 domáhala zaplacení žalované částky z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru. Tvrdí, že dne 30. 12. 2024 byla uzavřena mezi žalobkyní jako věřitelem na straně jedné a žalovaným jako dlužníkem na straně druhé smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. 160349, na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 30.000 Kč. Úroky úvěru měly být žalovaným hrazeny v měsíčních splátkách 6.000 Kč vždy k 15. dni příslušného kalendářního měsíce. Žalovaný však nedodržel splátkový kalendář a dostal se do prodlení se splátkou, jež byla splatná dne 15. 3. 2025. Na základě tohoto porušení smluvních povinností zaslala žalobkyně žalovanému několik upomínek, kterými vyzvala žalovaného k úhradě dlužné splátky, žalovaný však neuhradil ničeho. Dne 28. 7. 2025 proto přistoupila žalobkyně k zesplatnění úvěru a vyzvala žalovaného k úhradě zbývající jistiny úvěru, kapitalizovaného smluvního úroku vypočteného ode dne prodlení s danou splátkou do dne zaslání zesplatnění, nákladů na upomínkování a nákladů právního zastoupení. Žalovaná částka představuje zesplatněnou jistinu poskytnutého úvěru ve výši 30.000 Kč a 1.000 Kč jako náklady na upomínkování za upomínku č. 1 a upomínku č.

2. Žalobkyně odeslala žalovanému předžalobní výzvu k úhradě dlužné částky dne 28. 7. 2025. Před uzavřením smlouvy o úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní. Podáním ze dne 16. 12. 2025 doplnila žalobkyně k výzvě soudu svá tvrzení tak, že splátky ve výši 2x 6.000 Kč ze dne 6. 2. 2025 započetla na úroky.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Z účasti na jednání nařízeném na den 30. 12. 2025 se žalobkyně omluvila podáním ze dne 16. 12. 2025, žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, ačkoli mu bylo předvolání k jednání řádně doručeno. Soud tedy projednal a rozhodl věc v nepřítomnosti účastníků postupem podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

4. Z předložených listinných důkazů zjistil soud následující skutkový stav.

5. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 30. 12. 2024 smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. 160349, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 30.000 Kč na dobu 12 měsíců se zápůjční úrokovou sazbou 20 % měsíčně, přičemž po dobu trvání smlouvy měl být úrok z poskytnuté jistiny v celkové výši 72.000 Kč hrazen formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 6.000 Kč, splatných vždy k 15. dni kalendářního měsíce (počínaje 15. 1. 2025), a to bez umoření jistiny, jejíž splatnost byla sjednána současně s poslední splátkou úroku, celková částka spotřebitelského úvěru včetně úroků, tj. částka v celkové výši 102.000 Kč, tak měla být splatná ke dni 15. 12. 2025 (viz smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. 160349 a předsmluvní informace). Jistina úvěru ve výši 30.000 Kč byla žalovanému poukázána bankovním převodem dne 30. 12. 2024 (viz detail pohybu – bezhotovostní platba). Jelikož žalovaný neuhradil splátku úvěru ve výši 6.000 Kč splatnou ke dni 15. 3. 2025, zaslala mu žalobkyně dne 20. 3. 2025 první upomínku a dne 5. 4. 2025 druhou upomínku, v nichž zároveň požadovala úhradu částky 500 Kč za každou z těchto upomínek (viz upomínku č. 1 ze dne 20. 3. 2025 a upomínku č. 2 ze dne 5. 4. 2025). Dne 28. 7. 2025 žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu k úhradě dlužné částky v celkové výši 63.096,13 Kč (viz předžalobní výzvu, zesplatnění úvěru, oznámení o převzetí právního zastoupení ze dne 28. 7. 2025 včetně podacího lístku). Pro účely ověření úvěruschopnosti žalovaného vycházela žalobkyně z příjmu žalovaného nalezeného na bankovním účtu ve výši 45.000 Kč měsíčně, z nákladů na bydlení 6.000 Kč, z nákladů domácnosti 3.000 Kč, přestože žalovaný deklaroval náklady domácnosti 6.000 Kč, z finančních závazků ve výši 14.129 Kč a z nákladů na sázení a hazardní hry ve výši 755 Kč, což žalobkyně vyhodnotila tak, že žalovaný je schopen splácet nové závazky částkou 20.616 Kč měsíčně, aniž by tím byla dotčena jeho životní úroveň (viz přílohu č. 1 smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. 160349).

6. Žalobkyně uvedla, že žalovaný jí uhradil dvě splátky ve výši 6.000 Kč, avšak zaplacení dalších splátek ani jiné skutečnosti významné z hlediska základu či výše žalobou uplatněného nároku nebyly tvrzeny, tedy ani prokázány.

7. Soud věc právně posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a dále s ohledem na spotřebitelský charakter uzavřené smlouvy také podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).

8. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

11. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Soud má za to, že obdobně jako za předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, platné a účinné do 30. 11. 2016, je namístě se i nyní za účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti soudu předně zabývat (i bez námitky žalovaného) v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru otázkou, zda ze strany žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (žalovaného). Povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr je v zákoně stanovena nikoli pouze na ochranu zadlužujícího se spotřebitele, ale současně též na ochranu dotčeného věřitele (v jehož prospěch je, aby spotřebitel, jenž se vůči němu úvěrově zavazuje, byl skutečně schopen svým závazkům dostát), i na ochranu všech dalších (i potenciálních) věřitelů dotčeného dlužníka, u nichž by řádné splácení jejich pohledávek daným spotřebitelem v případě jeho předlužení (další závazky), mohlo být ohroženo. Zakotvením ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru do právního řádu došlo k implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, podle níž musí věřitel před uzavřením smlouvy posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (článek 8). Z ustálené judikatury Krajského soudu v Praze (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. 22 Co 5/2020, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. 22 Co 53/2020, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019, sp. zn. 27 Co 143/2019) plyne, že pouze jazykový výklad právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou jako takovou by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že „Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je namístě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. Srov. i rozsudek SDEU ve věci C-679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené Okresním soudem v Ostravě právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru a shodné stanovisko v obdobné věci C-616/18, Cofidis. Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury) a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. V ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ustanovení § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (srovnej rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2021, č. j. 22 Co 92/2021-52).

14. Z listin označených žalobkyní k důkazu a založených ve spise nelze považovat za prokázané, že příjmy a výdaje žalovaného jako klienta byly náležitým způsobem zkoumány, a jeho úvěruschopnost tak byla řádně prověřena. Žalobkyně blíže nezkoumala příjmy žalovaného (neměla k dispozici výplatní pásky či daňová přiznání) ani výdaje žalovaného, tedy kde žalovaný bydlí, jaké konkrétní výdaje vynakládá na poplatky za služby poskytované v souvislosti s bydlením (voda, elektřina, příp. plyn), které lze doložit poměrně snadno (např. výpisem z účtu). Žalobkyní zřejmě nebyly zkoumány ani další běžné měsíční výdaje žalovaného jako např. náklady na jízdné, záliby, ošacení, platby mobilnímu operátorovi atd. Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že údaje, které uvedl v tomto směru žalovaný, nejsou zcela důvěryhodné (např. náklady na bydlení ve výši 6.000 Kč), a žalobkyně z nich přesto vycházela. Žalobkyně tak svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé vyplnění formuláře při vyplňování žádosti o úvěr nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V tomto ohledu považuje soud za nedostatečné vycházet pouze z údajů deklarovaných žalovaným bez jejich zasazení do kontextu (tj. zejména údaji o zdroji těchto příjmů a o výdajích). V souladu se shora citovaným ustanovením § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k příjmům a zejména výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně svou povinnost řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného nesplnila.

15. Neprokázala-li žalobkyně, že při sjednávání smlouvy o úvěru byla splněna zákonná povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného dlužníka, je třeba nahlížet na předmětnou smlouvu o úvěru jako na absolutně neplatnou (§ 87 odst. 1 věta prvá zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o. z.). Za stavu, kdy mezi účastníky nebyl sjednán platný závazek, se při vypořádání vztahu mezi nimi namísto obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení uplatní speciální ustanovení § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého vzniká žalobkyni vůči žalovanému pouze nárok na vrácení poskytnuté jistiny.

16. Soud se poté zabýval otázkou, jaká byla žalovanému poskytnuta jistina a jakou částku žalovaný uhradil. Z předložených listinných důkazů bylo zjištěno, že žalovaný celkem čerpal částku ve výši 30.000 Kč, a z tvrzení žalobkyně vyplývá, že žalovaný uhradil na splátkách celkem 12.000 Kč. Soud tak žalobě vyhověl co do čerpané jistiny po odečtení uhrazených splátek, tj. co do částky 18.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 18.000 Kč od 12. 8. 2025 do zaplacení, který žalobkyni náleží podle § 1968 a 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I.). Ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 12.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 12.000 Kč od 12. 8. 2025 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1.000 Kč, pak byla žaloba zamítnuta (výrok II.).

17. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož má-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně měla ve věci úspěch z 60 % proti žalovanému, který měl úspěch co do 40 %, a proto soud rozhodl tak, že žalobkyně má nárok na náhradu 20 % (60 % minus 40 %) svých účelně vynaložených nákladů, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1.240 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému podle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), náleží odměna ve výši 400 Kč a podle § 14b odst. 6 písm. a) advokátního tarifu náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč za každý ze tří úkonů právní služby [převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění a návrh ve věci samé podle § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu] a dále náhrada za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % z částky 1.500 Kč, tj. ve výši 315 Kč. Celkem má tak žalobkyně nárok na úhradu 20 % nákladů z částky 3.055 Kč, tj. na částku 611 Kč (výrok III.).

18. K výpočtu nákladů řízení podle § 14b advokátního tarifu soud přistoupil, neboť řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně žalobkyní ve skutkově a právně obdobných věcech (viz např. řízení vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 24 C 422/2025, 35 C 398/2025, 7 C 281/2025 či 46 C 80/2025) a tarifní hodnota předmětu řízení nepřesahuje 50.000 Kč.

19. Povinnost k plnění byla stanovena v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.); náhrada nákladů řízení pak na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).