21 C 417/2025

Plný text

Okresní soud Praha-východ rozhodl samosoudkyní JUDr. Danou Fiedlerovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného , 250 67 Klecany o 66.951,37 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 42.203 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 42.203 Kč od 12. 11. 2024 do zaplacení a kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 14.264,19 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 24.748,37 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 11.854,83 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 24.748,37 Kč od 12. 11. 2024 do zaplacení a úrokem ve výši 18,37 % ročně z částky 66.951,37 Kč od 12. 11. 2024 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 5.943 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 25. 6. 2025 domáhala zaplacení částky 66.951,37 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 535636831 uzavřené mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , IČO , IČO, , sídlem , adresa, , dne 30. 11. 2022. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr v hotovosti ve výši 78.000 Kč, žalovaný se zavázal za tento poskytnutý úvěr zaplatit částku 22.297 Kč, která představuje součet kapitalizovaných úroků s úrokovou sazbou 18,37 % ročně za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 16.970 Kč a dále částku za zpracování zápůjčky ve výši 1.500 Kč a částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 1.919 Kč. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas, a proto právní předchůdkyně žalobkyně dopisem ze dne 23. 7. 2023 úvěr k témuž dni zesplatnila, dlužná jistina činila 66.951,37 Kč a dlužný poplatek 15.912,63 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 4. 2024 s účinností k témuž dni, přičemž postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno doporučeným dopisem. Za období od postoupení pohledávky do dne sepisu žaloby uhradil žalovaný na svůj dluh částku 19.000 Kč. Žalobkyně tak po žalovaném požadovala zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 66.951,37 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 11.854,83 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 14.264,19 Kč, úroků ve výši 18,37 % ročně z dlužné jistiny ve výši 66.951,37 Kč od 12. 11. 2024 do zaplacení, úroků z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z dlužné jistiny ve výši 66.951,37 Kč od 12. 11. 2024 do zaplacení. Žalobkyně dále uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru posoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného úvěr splácet zejména vyhodnocením informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy ohledně rodinných, majetkových, pracovních a jiných poměrů, tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalovaného, mezi které patří pracovní smlouva, výplatní pásky za poslední 3 měsíce předcházející žádosti o poskytnutí úvěru a nájemní smlouva. Podáním ze dne 4. 12. 2025 pak žalobkyně doplnila, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřila před uzavřením smlouvy majetkovou situaci žalovaného též z živnostenského rejstříku, výpisů z bankovního účtu za období od srpna do října 2022 a fakturami za stejné období, současně si z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku ověřila, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení. S ohledem na informace, které žalovaný uvedl, zejména že je podnikatel v hostinské činnosti, jeho měsíční příjem činí 69.750 Kč, žije v nájmu, nemá úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti, a dále s ohledem na výši příjmu žalovaného i výši požadovaného úvěru dospěla právní předchůdkyně žalobkyně k názoru, že schopnost žalovaného splácet tento úvěr je dostatečná. Právní předchůdkyně žalobkyně ani žalobkyně nemají k dispozici kopie dokladů žalovaného. Přitom ověření příslušných informací dle předložených dokladů žadatele o zápůjčku bez pořizování jejich kopií je zcela dostačující a vyhovující požadavkům zákona. K tomu žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. K nařízenému jednání se žalovaný bez omluvy nedostavil, ačkoli mu bylo předvolání k jednání řádně doručeno. Soud tedy projednal a rozhodl věc v nepřítomnosti žalovaného postupem podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

4. Z provedených listinných důkazů zjistil soud následující skutkový stav.

5. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 30. 11. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 535636831, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 78.000 Kč v hotovosti s pevnou úrokovou sazbou 38 % po celou dobu trvání smlouvy, žalovaný se zavázal splácet tento úvěr a zaplatit poplatek v celkové výši 20.389 Kč sestávající z úroku ve výši 16.970 Kč, částky za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1.500 Kč a částky za rozšířenou službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 1.919 Kč ve 12 měsíčních splátkách po 8.359 Kč s tím, že poslední splátka měla činit 8.348 Kč, dále bylo sjednáno doplňkové pojištění s pojistným 1.908 Kč, celková částka, kterou měl žalovaný zaplatit, tak činila 100.297 Kč (viz smlouvu o úvěru č. 535636831). Žalovaný na dluh uhradil pouze částku 16.797 Kč a následně dle sdělení žalobkyně ještě částku 19.000 Kč (viz tabulku umoření ze dne 6. 5. 2024). V žádosti o úvěr ze dne 30. 11. 2022 žalovaný uvedl, že je svobodný, má jednu vyživovací povinnost, bydlí v pronájmu, vzdělání má učňovské, vlastní auto a zdrojem jeho příjmů je podnikání v oboru hostinské činnosti. Co se týče příjmů a výdajů, žalovaný uvedl, že jeho čistý měsíční příjem je 39.750 Kč, jako další čisté příjmy domácnosti (bez bližšího určení) uvedl částku 30.000 Kč měsíčně, celkem tedy 69.750 Kč, odhadované měsíční výdaje jsou podle žalovaného 16.000 Kč. Z žádosti dále vyplývá, že žalovaný měl právní předchůdkyni žalobkyně předložit výpisy z bankovního účtu za srpen až říjen 2022 a faktury za stejné období. Dále žalovaný uvedl, že nemá kreditní kartu ani spotřebitelský úvěr u jiné společnosti (viz žádost o spotřebitelský úvěr ze dne 30. 11. 2022). Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným vzniklou z předmětné smlouvy o úvěru na žalobkyni, a to dne 29. 4. 2024, což oznámila žalovanému dopisem z téhož dne (viz smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 29. 4. 2024 včetně přílohy č. 1, potvrzení o uhrazení úplaty za postoupené pohledávky ze dne 30. 4. 2024, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 4. 2024 včetně podacího lístku). Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu v celkové výši 105.554,08 Kč nejpozději do 13. 8. 2024 (viz výzvu k plnění ze dne 29. 7. 2024 včetně podacího lístku).

6. Žalobkyně uvedla, že žalovaný na svůj dluh uhradil celkem 35.797 Kč, avšak zaplacení dalších splátek ani jiné skutečnosti významné z hlediska základu či výše žalobou uplatněného nároku nebyly tvrzeny, tedy ani prokázány.

7. Soud věc právně posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a dále s ohledem na spotřebitelský charakter uzavřené smlouvy také podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).

8. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

11. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Soud má za to, že obdobně jako za předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, platné a účinné do 30. 11. 2016, je namístě se i nyní za účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti soudu předně zabývat (i bez námitky žalovaného) v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru otázkou, zda ze strany žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (žalovaného). Povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr je v zákoně stanovena nikoli pouze na ochranu zadlužujícího se spotřebitele, ale současně též na ochranu dotčeného věřitele (v jehož prospěch je, aby spotřebitel, jenž se vůči němu úvěrově zavazuje, byl skutečně schopen svým závazkům dostát), i na ochranu všech dalších (i potenciálních) věřitelů dotčeného dlužníka, u nichž by řádné splácení jejich pohledávek daným spotřebitelem v případě jeho předlužení (další závazky), mohlo být ohroženo. Zakotvením ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru do právního řádu došlo k implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, podle níž musí věřitel před uzavřením smlouvy posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (článek 8). Z ustálené judikatury Krajského soudu v Praze (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. 22 Co 5/2020, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. 22 Co 53/2020, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019, sp. zn. 27 Co 143/2019) plyne, že pouze jazykový výklad právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou jako takovou by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že „Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je namístě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. Srov. i rozsudek SDEU ve věci C-679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené Okresním soudem v Ostravě právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru a shodné stanovisko v obdobné věci C-616/18, Cofidis. Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury) a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. V ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ustanovení § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (srovnej rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2021, č. j. 22 Co 92/2021-52).

14. Z listin označených žalobkyní k důkazu a založených ve spise nelze považovat za prokázané, že příjmy a výdaje žalovaného jako klienta byly náležitým způsobem zkoumány, a jeho úvěruschopnost tak byla řádně prověřena. Právní předchůdkyně žalobkyně blíže nezkoumala příjmy žalovaného, a to zejména tvrzený další příjem domácnosti ve výši 30.000 Kč měsíčně, ani výdaje žalovaného, tedy kde žalovaný bydlí, jaké konkrétní výdaje vynakládá na poplatky za služby poskytované v souvislosti s bydlením (voda, elektřina, příp. plyn), které lze doložit poměrně snadno (např. nájemní smlouvou, výpisem z účtu). Právní předchůdkyní žalobkyně zřejmě nebyly zkoumány ani další běžné měsíční výdaje žalovaného jako např. náklady na jízdné, záliby, ošacení, platby mobilnímu operátorovi atd. Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že údaje, které uvedl v tomto směru žalovaný, nejsou zcela důvěryhodné, např. celkové měsíční výdaje ve výši 16.000 Kč, přestože žalovaný bydlí v nájmu a má jednu vyživovací povinnost. Právní předchůdkyně žalobkyně však z těchto údajů i přesto bez bližšího zkoumání vycházela. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/201539, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé vyplnění formuláře při vyplňování žádosti o úvěr nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V tomto ohledu považuje soud za nedostatečné vycházet pouze z údajů deklarovaných žalovaným bez jejich zasazení do kontextu (tj. zejména údaji o zdroji těchto příjmů a o výdajích). V souladu se shora citovaným ustanovením § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k příjmům a zejména výdajům domácnosti žalovaného v daném případě nemohlo dojít. Z uvedeného je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného nesplnila. K námitce žalobkyně, že je dostačující, jestliže dokumenty k posouzení úvěruschopnosti žalovaného měla právní předchůdkyně žalobkyně k dispozici pouze při uzavírání smlouvy, soud uvádí, že i v takovém případě je z předložených listin zřejmé, že podklady, s nimiž se právní předchůdkyně žalobkyně spokojila, byly k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalovaného zcela nedostačující, jak bylo blíže popsáno výše.

15. Neprokázala-li žalobkyně, že při sjednávání smlouvy o úvěru byla splněna zákonná povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného dlužníka, je třeba nahlížet na předmětnou smlouvu o úvěru jako na absolutně neplatnou (§ 87 odst. 1 věta prvá zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o. z.). Za stavu, kdy mezi účastníky nebyl sjednán platný závazek, se při vypořádání vztahu mezi nimi namísto obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení uplatní speciální ustanovení § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého vzniká žalobkyni vůči žalovanému pouze nárok na vrácení poskytnuté jistiny.

16. Soud se poté zabýval otázkou, jaká byla žalovanému poskytnuta jistina a jakou částku žalovaný uhradil. Z předložených listinných důkazů bylo zjištěno, že žalovaný celkem čerpal částku ve výši 78.000 Kč, a z tvrzení žalobkyně vyplývá, že žalovaný na dluh uhradil celkem 35.797 Kč. Soud tak žalobě vyhověl co do čerpané jistiny po odečtení uhrazených splátek, tj. co do částky 42.203 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 42.203 Kč od 12. 11. 2024 do zaplacení a kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 14.264,19 Kč, který žalobkyni náleží podle § 1968 a 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I.). Ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 24.748,37 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 11.854,83 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 24.748,37 Kč od 12. 11. 2024 do zaplacení a úrokem ve výši 18,37 % ročně z částky 66.951,37 Kč od 12. 11. 2024 do zaplacení, pak byla žaloba zamítnuta (výrok II.).

17. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož má-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně měla ve věci úspěch z 63,04 % proti žalovanému, který měl úspěch co do 36,96 % (žalobkyně byla úspěšná co do převážné části jistiny a části úroku z prodlení a neúspěšná co do části jistiny, části úroku z prodlení a celého smluvního úroku), a proto soud rozhodl tak, že žalobkyně má nárok na náhradu 26,08 % (63,04 % minus 36,96 %) svých účelně vynaložených nákladů, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2.679 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna v celkové výši 20.110 Kč stanovená podle § 6 odst. 1 a § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 66.951,37 Kč sestávající z částky 3.780 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 písm. a), d), g) a. t. (převzetí a příprava zastoupení, výzva před podáním návrhu, návrh ve věci samé, účast na jednání soudu) včetně čtyř paušálních náhrad výdajů, z toho dvou ve výši 300 Kč za úkony učiněné do 31. 12. 2024 (převzetí a příprava zastoupení, výzva před podáním návrhu) a dvou ve výši 450 Kč za úkony učiněné od 1. 1. 2025 (návrh ve věci samé, účast na jednání soudu) podle § 13 odst. 1, 4 a. t. a daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 16.620 Kč ve výši 3.490 Kč. Celkem má tak žalobkyně nárok na úhradu 26,08 % nákladů z částky 22.789 Kč, tj. na částku 5.943 Kč (výrok III.). Soud žalobkyni nepřiznal odměnu za písemné podání ze dne 2. 12. 2025, neboť žalobkyně mohla a měla veškeré rozhodné skutečnosti uvést již v žalobě, a nejedná se tak o účelně vynaložený náklad.

18. Povinnost k plnění byla stanovena v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.); náhrada nákladů řízení pak na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).