21 C 420/2025

Plný text

Okresní soud Praha-východ rozhodl samosoudkyní JUDr. Danou Fiedlerovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o 40.348,15 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 31.897,01 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 31.897,01 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení a kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2.059,25 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 8.451,14 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 3.390,09 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 216,63 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 2.651,47 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení a úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 33.648,48 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 4.733 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 27. 8. 2025 domáhala zaplacení částky 40.348,15 Kč s příslušenstvím uvedeným ve výrocích I. a II. tohoto rozsudku z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 5713161763 uzavřené mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně , právnická osoba, , IČO , IČO, , se sídlem , adresa, , dne 22. 5. 2024. Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut úvěr ve výši 34.000 Kč, a to bezhotovostně, žalovaná se zavázala za tento poskytnutý úvěr zaplatit úrok ve sjednané výši, poplatky a náklady. Žalovaná nehradila splátky řádně a včas, a proto právní předchůdkyně žalobkyně úvěr ke dni 24. 10. 2024 zesplatnila. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 4. 2025 s účinností k témuž dni, přičemž postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno doporučeným dopisem. Za období od poskytnutí úvěru do postoupení pohledávky uhradila žalovaná na svůj dluh pouze částku 2.102,99 Kč, po postoupení pohledávky pak žalovaná neuhradila ničeho. Žalobkyně tak po žalované požadovala zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 33.648,48 Kč, dlužného poplatku ve výši 900 Kč, dlužného úroku z jistiny do zesplatnění ke dni 24. 10. 2024 ve výši 5.799,67 Kč, kapitalizovaných úroků od 25. 10. 2024 do 28. 4. 2025 ve výši 3.390,09 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení od 25. 10. 2024 do 28. 4. 2025 ve výši 2.275,88 Kč, dále úroků ve výši 12,75 % ročně z dlužné jistiny ve výši 33.648,48 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení a zákonných úroků z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky ve výši 34.548,48 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení. Žalovaná byla před podáním žaloby vyzvána k úhradě dlužné částky, ale ničeho neuhradila. Žalobkyně dále uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru posoudila s odbornou péčí schopnost žalované úvěr splácet zejména tak, že vzala v potaz sociální a demografická data, informace z interních databází a externích registrů (tj. ověření závazků žalované v bankovním a nebankovním registru klientských informací), zkontrolovala bonitu a udržitelnost příjmů žalované, kterou žalovaná prokázala předložením dokladů, a to zejména doložením výpisu z bankovního účtu nebo zpřístupněním náhledu do bankovního účtu. Podáním doručeným soudu dne 22. 12. 2025 pak žalobkyně doplnila, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala a vyhodnocovala transakce na běžném účtu žalované, z nichž získala úplné ucelené informace o finanční situaci žalované, a to za dostatečné období, z uvedených poznatků pak právní předchůdkyně žalobkyně zjistila, že žalovaná je schopna hradit úvěr ve výši poskytnutého limitu 34.000 Kč.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. K nařízenému jednání se žalovaná bez omluvy nedostavila, ačkoli jí bylo předvolání k jednání řádně doručeno. Soud tedy projednal a rozhodl věc v nepřítomnosti žalované postupem podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

4. Z provedených listinných důkazů zjistil soud následující skutkový stav.

5. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřeli dne 22. 5. 2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 5713161763, na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 33.000 Kč dne 22. 5. 2024 a ve výši 1.000 Kč dne 27. 5. 2024 s roční úrokovou sazbou 54 %, celková částka, kterou měla žalovaná zaplatit, tak činila 45.055,27 Kč. Žalovaná se zavázala splácet tento úvěr pravidelně vždy k 26. dni v každém kalendářním měsíci, právní předchůdkyně žalobkyně ověřila totožnost žalované pomocí fotografie obličeje žalované s jejím občanským průkazem (viz smlouvu o úvěru č. 5713161763, potvrzení o provedení transakcí, občanský průkaz žalované včetně fotografie). Žalovaná na dluh uhradila pouze částku 2.102,99 Kč (viz tabulku umoření ze dne 28. 4. 2025). Protože žalovaná nehradila splátky řádně a včas, vyzvala ji právní předchůdkyně žalobkyně dopisem ze dne 19. 9. 2024 k úhradě dlužné částky 4.871,19 Kč ve lhůtě 30 dnů (viz výzvu před zesplatněním ze dne 19. 9. 2024). Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovanou vzniklou z předmětné smlouvy o úvěru na žalobkyni, a to dne 28. 4. 2025, což oznámila žalované dopisem z téhož dne (viz smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 28. 4. 2025 včetně přílohy č. 1 a oznámení o postoupení pohledávky ze dne 28. 4. 2025 včetně podacího lístku). Před podáním žaloby byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu v celkové výši 48.236 Kč nejpozději do 13. 8. 2025 (viz výzvu k plnění ze dne 29. 7. 2025 včetně podacího lístku).

6. Žalobkyně uvedla, že žalovaná na svůj dluh uhradila celkem 2.102,99 Kč, avšak zaplacení dalších splátek ani jiné skutečnosti významné z hlediska základu či výše žalobou uplatněného nároku nebyly tvrzeny, tedy ani prokázány.

7. Soud věc právně posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a dále s ohledem na spotřebitelský charakter uzavřené smlouvy také podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).

8. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

11. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Soud má za to, že obdobně jako za předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, platné a účinné do 30. 11. 2016, je namístě se i nyní za účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti soudu předně zabývat (i bez námitky žalovaného) v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru otázkou, zda ze strany žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (žalovaného). Povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr je v zákoně stanovena nikoli pouze na ochranu zadlužujícího se spotřebitele, ale současně též na ochranu dotčeného věřitele (v jehož prospěch je, aby spotřebitel, jenž se vůči němu úvěrově zavazuje, byl skutečně schopen svým závazkům dostát), i na ochranu všech dalších (i potenciálních) věřitelů dotčeného dlužníka, u nichž by řádné splácení jejich pohledávek daným spotřebitelem v případě jeho předlužení (další závazky), mohlo být ohroženo. Zakotvením ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru do právního řádu došlo k implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, podle níž musí věřitel před uzavřením smlouvy posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (článek 8). Z ustálené judikatury Krajského soudu v Praze (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. 22 Co 5/2020, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. 22 Co 53/2020, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019, sp. zn. 27 Co 143/2019) plyne, že pouze jazykový výklad právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou jako takovou by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že „Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je namístě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. Srov. i rozsudek SDEU ve věci C-679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené Okresním soudem v Ostravě právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru a shodné stanovisko v obdobné věci C-616/18, Cofidis. Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury) a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. V ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ustanovení § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (srovnej rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2021, č. j. 22 Co 92/2021-52).

14. Z listin označených žalobkyní k důkazu a založených ve spise nelze považovat za prokázané, že příjmy a výdaje žalované jako klienta byly náležitým způsobem zkoumány, a její úvěruschopnost tak byla řádně prověřena. Žalobkyně ke svým tvrzením ohledně údajného ověření úvěruschopnosti žalované právní předchůdkyní žalobkyně nepředložila soudu žádné listiny, dokonce žádné důkazy k těmto tvrzením ani neoznačila. V souladu se shora citovaným ustanovením § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k příjmům a výdajům žalované v daném případě nemohlo dojít. Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, svou povinnost řádně prověřit úvěruschopnost žalované nesplnila.

15. Neprokázala-li žalobkyně, že při sjednávání smlouvy o úvěru byla splněna zákonná povinnost posoudit úvěruschopnost žalované dlužnice, je třeba nahlížet na předmětnou smlouvu o úvěru jako na absolutně neplatnou (§ 87 odst. 1 věta prvá zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o. z.). Za stavu, kdy mezi účastníky nebyl sjednán platný závazek, se při vypořádání vztahu mezi nimi namísto obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení uplatní speciální ustanovení § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého vzniká žalobkyni vůči žalované pouze nárok na vrácení poskytnuté jistiny. Aktivní věcná legitimace žalobkyně je pak odvozena od § 1879 a násl. o. z.

16. Soud se poté zabýval otázkou, jaká byla žalované poskytnuta jistina a jakou částku žalovaná uhradila. Z předložených listinných důkazů bylo zjištěno, že žalovaná celkem čerpala částku ve výši 34.000 Kč a na splátkách uhradila celkem 2.102,99 Kč. Soud tak žalobě vyhověl co do čerpané jistiny po odečtení uhrazených splátek, tj. co do částky 31.897,01 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 31.897,01 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení a kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2.059,25 Kč, který žalobkyni náleží podle § 1968 a 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I.). Ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 8.451,14 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 3.390,09 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 216,63 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 2.651,47 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení a úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 33.648,48 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení, pak byla žaloba zamítnuta (výrok II.).

17. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož má-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně měla ve věci úspěch ze 79,05 % proti žalované, která měla úspěch co do 20,95 %, a proto soud rozhodl tak, že žalobkyně má nárok na náhradu 58,10 % (79,05 % minus 20,95 %) svých účelně vynaložených nákladů, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1.382 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému podle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), náleží odměna z tarifní hodnoty 40.348,15 Kč ve výši 700 Kč a podle § 14b odst. 6 písm. a) advokátního tarifu náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč za každý ze tří úkonů právní služby do podání návrhu ve věci samé [převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění a návrh ve věci samé podle § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu] a dále odměna ve výši 2.740 Kč podle § 14b odst. 4 ve spojení s § 7 bodem 5 advokátního tarifu a náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč podle § 14b odst. 6 písm. b) advokátního tarifu za jeden úkon právní služby učiněný po podání návrhu ve věci samé podle [účast na jednání soudu dne 30. 12. 2025 podle § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu], dále advokátovi náleží náhrada za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % z částky 5.590 Kč, tj. ve výši 1.174 Kč. Celkem má tak žalobkyně nárok na úhradu 58,10 % nákladů z částky 8.146 Kč, tj. na částku 4.733 Kč (výrok III.). Soud žalobkyni nepřiznal odměnu za písemné podání ze dne 19. 12. 2025, neboť žalobkyně mohla a měla veškeré rozhodné skutečnosti uvést již v žalobě, a nejedná se tak o účelně vynaložený náklad.

18. K výpočtu nákladů řízení podle § 14b advokátního tarifu soud přistoupil, neboť řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně žalobkyní ve skutkově a právně obdobných věcech (viz např. řízení vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 21 C 443/2025, 18 C 305/2025, 25 C 289/2025 či 21 C 427/2025) a tarifní hodnota předmětu řízení nepřesahuje 50.000 Kč.

19. Povinnost k plnění byla stanovena v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.); náhrada nákladů řízení pak na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).