21 C 427/2025

Plný text

Okresní soud Praha-východ rozhodl samosoudkyní JUDr. Danou Fiedlerovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o 44.528,01 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 17.344 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 17.344 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení a kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2.355,80 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 27.184,01 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 1.229,57 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 2.169,37 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení a úrokem ve výši 8 % ročně z částky 18.632,31 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 26. 8. 2025 domáhala zaplacení částky 44.528,01 Kč s příslušenstvím uvedeným ve výrocích I. a II. tohoto rozsudku z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 0436721 uzavřené mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně , právnická osoba, ., IČO , IČO, , , adresa, , dne 22. 8. 2023. Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut úvěr ve výši 20.000 Kč, a to v hotovosti. Žalovaná se zavázala za tento poskytnutý úvěr zaplatit úrok v pevné výši 1.014 Kč, dále úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 9.800 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2.770 Kč a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 3.600 Kč. Celkovou dlužnou částku ve výši 37.184 Kč se žalovaná zavázala uhradit ve 14měsíčních splátkách po 2.656 Kč, splatnost poslední splátky měla nastat dne 22. 10. 2024. Žalovaná však nehradila splátky řádně a včas, přičemž poslední splátku uhradila dne 23. 8. 2023 ve výši 2.656 Kč, a proto právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené pohledávky. Vzhledem k tomu, že poskytnutý úvěr nebyl v plné výši uhrazen ve sjednané lhůtě, tj. do 22. 10. 2024, úročí se neuhrazená jistina úvěru ve výši 18.632,31 Kč od 23. 10. 2024 dále sjednaným úrokem ve výši 8,00 % ročně, v důsledku prodlení žalované též zákonným úrokem z prodlení a právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo rovněž právo na úhradu sjednané smluvní pokuty. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2025 s účinností ke dni 25. 3. 2025, přičemž postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno. Žalobkyně tak po žalované požadovala zaplacení neuhrazené jistiny ve výši 18.632,31 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 881,06 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 9.100 Kč, úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2.571,78 Kč, úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 3.342,86 Kč, smluvní pokuty ve výši 10.000 Kč, úroku z dlužné jistiny vyčísleného od 23. 10. 2024 do 20. 2. 2025 ve výši 1.229,57 Kč, zákonného úroku z prodlení vyčísleného od prodlení do 20. 2. 2025 ve výši 2.355,80 Kč, úroků z úvěru ve výši 8,00 % ročně z dlužné jistiny úvěru ve výši 18.632,31 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení, zákonných úroků z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 19.513,37 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení. Žalovaná byla před podáním žaloby vyzvána k úhradě dlužné částky, ale ničeho neuhradila. Podáním doručeným soudu dne 11. 12. 2025 pak žalobkyně doplnila, že právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením smlouvy a jejich ověření doklady vyžádanými od žalované a nahlédnutím do veřejných registrů, tj. NRKI, BRKI, SOLUS a insolvenčního rejstříku. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalované, konkrétně pracovní smlouvou a výplatními páskami. Právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z toho, že výše měsíčních příjmů žalované činí 35.505 Kč, výše jejích měsíčních výdajů 19.607 Kč, použitelný měsíční příjem byl vypočten na částku 20.898 Kč. Příjmy žalované zkoumala právní předchůdkyně žalobkyně dle výplatních pásek a pracovní smlouvy a výdaje žalované byly zkoumány z výpisů z bankovního účtu. Z uvedených informací pak právní předchůdkyně žalobkyně dospěla k názoru, že žalovaná je schopna splácet úvěr ve výši 20.000 Kč. K okolnostem ověřování listin a důkazů při uzavření smlouvy pak žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, a dále zmínila rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 12 Co 367/2020-170.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. K nařízenému jednání se žalovaná bez omluvy nedostavila, ačkoli jí bylo předvolání k jednání řádně doručeno. Soud tedy projednal a rozhodl věc v nepřítomnosti žalované postupem podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

4. Z provedených listinných důkazů zjistil soud následující skutkový stav.

5. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřeli dne 22. 8. 2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 0436721, na jejímž základě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 20.000 Kč a žalovaná se zavázala jej vrátit spolu s úrokem ve výši 1.014 Kč, úplatou za poskytnutí úvěru ve výši 9.800 Kč, náklady na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2.770 Kč a poplatkem za umožnění plateb splátek v hotovosti v místě bydliště ve výši 3.600 Kč, celkovou dlužnou částku ve výši 37.184 Kč se žalovaná zavázala uhradit ve 14 měsíčních splátkách po 2.656 Kč (viz smlouvu o úvěru č. 0436721). Žalovaná na dluh uhradila pouze částku 2.656 Kč (viz potvrzení o platbě v hotovosti ze dne 23. 8. 2023). Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2025, úplata za postoupení byla uhrazena dne 25. 3. 2025, postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno (viz smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2025 včetně přílohy č. 1, potvrzení o zaplacení kupní ceny včetně výpisu z účtu a oznámení o postoupení pohledávky ze dne 2. 4. 2025). Před podáním žaloby byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu v celkové výši 49.737,95 Kč nejpozději do 1. 8. 2025 (viz výzvu k plnění ze dne 17. 7. 2025 včetně podacího lístku). V žádosti o úvěr žalovaná uvedla, že je zaměstnána od 30. 9. 2016, bydlí u rodičů, nemá vyživovací povinnost vůči dětem do 26 let, nemá sjednaný rezidenční úvěr, má příjem ve výši 35.505 Kč měsíčně, výdaje na bydlení a energie ve výši 4.000 Kč měsíčně, náklady na dopravu, jídlo a osobní náklady ve výši 5.200 Kč měsíčně, srážky ze mzdy ve výši 5.407 Kč měsíčně, její celkové výdaje tak činí 14.607 Kč měsíčně a použitelný měsíční příjem 20.898 Kč. Příjem žalované byl ověřen z pracovní smlouvy, v níž byl sjednán den nástupu do práce 1. 10. 2016, a z výplatních pásek za období od května 2023 do července 2023, z nichž vyplývá, že průměrný čistý příjem žalované za tyto 3 měsíce činil po provedených exekučních srážkách 29.573 Kč (viz žádost o úvěr ze dne 22. 8. 2023, pracovní smlouvu ze dne 27. 5. 2022 a výplatní pásky).

6. Žalobkyně uvedla, že žalovaná na svůj dluh uhradila celkem 2.656 Kč, avšak zaplacení dalších splátek ani jiné skutečnosti významné z hlediska základu či výše žalobou uplatněného nároku nebyly tvrzeny, tedy ani prokázány.

7. Soud věc právně posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a dále s ohledem na spotřebitelský charakter uzavřené smlouvy také podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).

8. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

11. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Soud má za to, že obdobně jako za předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, platné a účinné do 30. 11. 2016, je namístě se i nyní za účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti soudu předně zabývat (i bez námitky žalovaného) v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru otázkou, zda ze strany žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (žalovaného). Povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr je v zákoně stanovena nikoli pouze na ochranu zadlužujícího se spotřebitele, ale současně též na ochranu dotčeného věřitele (v jehož prospěch je, aby spotřebitel, jenž se vůči němu úvěrově zavazuje, byl skutečně schopen svým závazkům dostát), i na ochranu všech dalších (i potenciálních) věřitelů dotčeného dlužníka, u nichž by řádné splácení jejich pohledávek daným spotřebitelem v případě jeho předlužení (další závazky), mohlo být ohroženo. Zakotvením ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru do právního řádu došlo k implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, podle níž musí věřitel před uzavřením smlouvy posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (článek 8). Z ustálené judikatury Krajského soudu v Praze (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. 22 Co 5/2020, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. 22 Co 53/2020, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019, sp. zn. 27 Co 143/2019) plyne, že pouze jazykový výklad právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou jako takovou by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že „Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je namístě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. Srov. i rozsudek SDEU ve věci C-679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené Okresním soudem v Ostravě právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru a shodné stanovisko v obdobné věci C-616/18, Cofidis. Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury) a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. V ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ustanovení § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (srovnej rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2021, č. j. 22 Co 92/2021-52).

14. Z listin označených žalobkyní k důkazu a založených ve spise nelze považovat za prokázané, že příjmy a výdaje žalované jako klienta byly náležitým způsobem zkoumány, a její úvěruschopnost tak byla řádně prověřena. Právní předchůdkyně žalobkyně nevzala v potaz rizikový faktor v podobě exekučních srážek ze mzdy žalované ani blíže nezkoumala výdaje žalované, zejména jaké konkrétní výdaje vynakládá na poplatky za služby poskytované v souvislosti s bydlením (voda, elektřina, příp. plyn), které lze doložit poměrně snadno (např. smlouvou s poskytovatelem příslušných služeb, výpisem z účtu). Právní předchůdkyní žalobkyně zřejmě nebyly zkoumány ani další běžné měsíční výdaje žalované jako např. náklady na jízdné, záliby, ošacení, platby mobilnímu operátorovi atd. Právní předchůdkyně žalobkyně bez bližšího zkoumání vycházela pouze z tvrzení žalované, avšak součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/201539, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé vyplnění formuláře při vyplňování žádosti o úvěr nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V tomto ohledu považuje soud za nedostatečné vycházet pouze z údajů deklarovaných žalovanou bez jejich zasazení do kontextu (tj. především údaji o výdajích žalované). V souladu se shora citovaným ustanovením § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů zejména k výdajům domácnosti žalované v daném případě nemohlo dojít. Dále je zjevné, že právní předchůdkyně žalobkyně se nezabývala dosavadním plněním dluhů žalované, ačkoli jí bylo známo, že ze mzdy žalované jsou činěny exekuční srážky. Z uvedeného je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost řádně prověřit úvěruschopnost žalované nesplnila.

15. Jestliže žalobkyně poukazovala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, a Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 12 Co 367/2020-170, pak soud uvádí, že tato rozhodnutí nejsou pro danou věc relevantní, neboť se týkaly odlišného skutkového stavu. V daném případě má žalobkyně dokumenty, které si vyžádala k posouzení úvěruschopnosti žalované právní předchůdkyně žalobkyně, k dispozici, dokonce je soudu i předložila, nicméně soud je považuje za zcela nedostačující, jak bylo popsáno výše. Dále je třeba uvést, že se nejedná o stejnou situaci jako ve druhém zmíněném rozhodnutí, že by žalovaná žádné výdaje neuvedla a právní předchůdkyně žalobkyně by vycházela z ekonomického modelu, v nyní projednávané věci totiž žalovaná v žádosti o úvěr své výdaje uvedla, avšak dle názoru soudu je právní předchůdkyně žalobkyně v kontextu posouzení úvěruschopnosti nesprávně vyhodnotila.

16. Neprokázala-li žalobkyně, že při sjednávání smlouvy o úvěru byla splněna zákonná povinnost posoudit úvěruschopnost žalované dlužnice, je třeba nahlížet na předmětnou smlouvu o úvěru jako na absolutně neplatnou (§ 87 odst. 1 věta prvá zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o. z.). Za stavu, kdy mezi účastníky nebyl sjednán platný závazek, se při vypořádání vztahu mezi nimi namísto obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení uplatní speciální ustanovení § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého vzniká žalobkyni vůči žalované pouze nárok na vrácení poskytnuté jistiny. Aktivní věcná legitimace žalobkyně je pak odvozena od § 1879 a násl. o. z.

17. Soud se poté zabýval otázkou, jaká byla žalované poskytnuta jistina a jakou částku žalovaná uhradila. Z předložených listinných důkazů bylo zjištěno, že žalovaná celkem čerpala částku ve výši 20.000 Kč a na splátkách uhradila celkem 2.656 Kč. Soud tak žalobě vyhověl co do čerpané jistiny po odečtení uhrazených splátek, tj. co do částky 17.344 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 17.344 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení a kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2.355,80 Kč, který žalobkyni náleží podle § 1968 a 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I.). Ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 27.184,01 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 1.229,57 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 2.169,37 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení a úrokem ve výši 8 % ročně z částky 18.632,31 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení, pak byla žaloba zamítnuta (výrok II.).

18. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož má-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně měla ve věci úspěch ze 38,95 %, žalovaná co do 61,05 %, žalovaná by tak měla nárok na 22,10 % (61,05 % minus 38,95 %) svých účelně vynaložených nákladů, avšak žalované žádné náklady řízení nevznikly. Z těchto důvodů soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo (výrok III.).

19. Povinnost k plnění byla stanovena v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.).