21 C 429/2023

Plný text

Okresní soud Praha-východ rozhodl samosoudkyní JUDr. Danou Fiedlerovou ve věci žalobkyně: Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno . Anonymizováno ., IČO: IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 , Anonymizováno . Anonymizováno . sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený dne Anonymizováno . Anonymizováno . Anonymizováno bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení částky 16.137,59 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 12.029,17 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12.029,17 Kč od 29. 8. 2023 do zaplacení a kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 405,37 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 4.108,42 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4.108,42 Kč od 29. 8. 2023 do zaplacení a úrokem ve výši 15 % ročně z částky 14.381,59 Kč od 29. 8. 2023 do zaplacení, kapitalizovaným úrokem ve výši 1.046,22 Kč a kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 133,25 Kč, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 2.627,65 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 28. 8. 2023 u zdejšího soudu domáhala zaplacení částky 16.137,59 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že s žalovaným uzavřela dne 1. 9. 2021 smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru č. , hodnota, . Žalobkyně se na základě uzavřené smlouvy zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky prostřednictvím kreditní karty, a to opakovaně, vždy však do maximální celkové výše 41.990 Kč. Žalovaný se zavázal načerpané finanční prostředky žalobkyni vrátit a zaplatit úroky. Žalobkyně za dobu trvání smlouvy poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 41.990 Kč. Žalovaný uhradil žalobkyni celkem částku 29.960,83 Kč. Tyto platby byly započteny v souladu se splátkovým kalendářem. Žalobkyně zaslala dne 24. 5. 2023 žalovanému výzvu před zesplatněním celého úvěru, ve které byl žalovaný vyzván k okamžité úhradě dlužné částky a byl upozorněn na možnost zesplatnění úvěru k témuž dni. Ke dni 24. 5. 2023 byl úvěr zesplatněn, neboť žalovaný dlužnou částku ani přes urgence neuhradil. Po zesplatnění neuhradil žalovaný na dluh ničeho. Z důvodu prodlení byly žalovanému účtovány poplatky za vedení účtu (cena 39 Kč za měsíc) ve výši 156 Kč, náklady na vymáhání ve výši 600 Kč a smluvní pokuty ve výši 1.000 Kč. Dlužná částka se tak skládá z neuhrazené jistiny ve výši 14.381,59 Kč, poplatků ve výši 156 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč a smluvních pokut ve výši 1.000 Kč, dále z úroku kapitalizovaného ke dni podání žaloby ve výši 1.046,22 Kč, úroku ve výši 26,28 % p.a. od 29. 8. 2023 do zaplacení z částky 14.381,59 Kč, úroku z prodlení v zákonné výši kapitalizovaného ke dni podání žaloby ve výši 538,62 Kč a úroku z prodlení v zákonné výši od 29. 8. 2023 do zaplacení z částky 16.137,59 Kč. Žalovaný ani přes výzvu žalobkyně neuhradil ničeho. Žalobkyně dále uvedla, že prověřila bonitu žalovaného důsledným zjišťováním jeho kreditního skóre. Vstupní data pro zjištění kreditního skóre, resp. pro zjištění limitu nejvyšší měsíční splátky, žalovaného byla následující: výše úvěru: 41.990 Kč, zdroj příjmu: jiný, výše příjmu: 25.000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti 20.000 Kč, životní minima dospělých členů domácnosti: 3.860 Kč, počet dětí: 0, splátky jiným společnostem z Nrki mimo HC: 0 Kč, splátky v HC: 0 Kč, výše splátky schváleného úvěru: 1.680 Kč, měsíční výdaje domácnosti uvedené v žádosti: 6.000 Kč, minimální výdaje na bydlení: 4.523 Kč, druh bydlení: podnájem. Žalobkyně provedla lustraci žalovaného v registrech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR. Na základě uvedených zjištění a též s ohledem na výši úvěru žalobkyně shledala žalovaného schopným splácet předmětný revolvingový úvěr.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Vzhledem k tomu, že se žalovaný bez omluvy k jednání nedostavil, soud projednal a rozhodl věc v jeho nepřítomnosti postupem dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

3. Z předložených listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav. Žalobkyně uzavřela dne 1. 9. 2021 smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru č. , hodnota, , v níž se zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky, opakovaně, vždy maximálně do výše 41.990 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit, a to ve výši měsíční splátky 4% z dlužné částky (viz smlouva o úvěru, úvěrové podmínky). Žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 41.990 Kč (viz výpis čerpání, splátek a úhrad). Žalovaný žalobkyni uhradil částku 1.839 Kč dne 14. 10. 2021, 16. 11. 2021, 21. 12. 2021, 18. 1. 2022, dále částku ve výši 1.878 Kč dne 7. 2. 2022, 10. 3. 2022, 11. 4. 2022, 11. 5. 2022, 9. 6. 2022, 14. 7. 2022, 9. 8. 2022, 12. 9. 2022, 24. 10. 2022, 9. 11. 2022, 20. 12. 2022 a 13. 1. 2023, a dále částku 36,88 Kč dne 25. 5. 2022 a částku 31,95 Kč dne 25. 8. 2022, kterou žalobkyně započetla na jistinu, úroky a poplatek za vedení účtu. Žalobkyně po žalovaném požadovala částku 16.137,59 Kč, dále žalovanému účtovala poplatky za vedení účtu ve výši 156 Kč, náklady na vymáhání ve výši 600 Kč a smluvní pokuty ve výši 1.000 Kč, dále úrok kapitalizovaný ke dni podání žaloby ve výši 1.046,22 Kč, úrok z prodlení v zákonné výši kapitalizovaný ke dni podání žaloby ve výši 538,62 Kč. (viz výpis čerpání, splátek a úhrad). Úrok a úroky z prodlení požadovala žalobkyně i po dni podání žaloby, to úrok ve výši 26,28 % p.a. od 29. 8. 2023 do zaplacení z částky 14.381,59 Kč a úrok z prodlení v zákonné výši od 29. 8. 2023 do zaplacení z částky 16.137,59 Kč. Žalobkyně zesplatnila dluh ke dni výzvy dne 24. 5. 2023 a dále zaslala žalovanému předžalobní upomínku z 15. 6. 2023 (viz výzvy, vč. dokladu o odeslání). Žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru provedla lustraci žalovaného v ISIR, NRKI, SOLUS a CEE a vyžádala si od něj potvrzení o příjmu (viz potvrzení o provedení ověření bonity klienta a potvrzení příchozí platbě 24.402 Kč z , Anonymizováno, , adresa, ).

4. Hmotněprávní posouzení věci bylo založeno mimo jiné na právní úpravě zákona č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), neboť všechny rozhodné skutečnosti nastaly již za jeho účinnosti (§ 3028 odst. 1 o. z.).

5. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

8. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Uzavřenou smlouvu je třeba posoudit nejen podle ustanovení § 2395 o. z., ale s ohledem na její spotřebitelský charakter i podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 12. 2016 s ohledem na to, že předmětná smlouva byla uzavřena dne 1. 9. 2021.

11. Soud má za to, že obdobně jako za předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, platné a účinné do 30. 11. 2016, je namístě se i nyní za účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru, z úřední povinnosti soudu zabývat (i bez námitky žalovaného) v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru předně otázkou, zda ze strany žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (žalovaného). Povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr je v zákoně stanovena nikoliv pouze na ochranu zadlužujícího se spotřebitele, ale současně též na ochranu dotčeného věřitele (v jehož prospěch je, aby spotřebitel, jenž se vůči němu úvěrově zavazuje, byl skutečně schopen svým závazkům dostát), i na ochranu všech dalších (i potenciálních) věřitelů dotčeného dlužníka, u nichž by řádné splácení jejich pohledávek daným spotřebitelem v případě jeho předlužení (další závazky), mohlo být ohroženo. Zakotvením ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru do právního řádu došlo k implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, podle níž musí věřitel před uzavřením smlouvy posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (článek 8). Z ustálené judikatury Krajského soudu v Praze (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. 22 Co 5/2020, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. 22 Co 53/2020, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019 sp. zn. 27 Co 143/2019) plyne, že pouze jazykový výklad právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že „Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. I rozsudek SDEU ve věci C-679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené Okresním soudem v Ostravě právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, a shodné stanovisko v obdobné věci C-616/18, Cofidis. Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. V ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ustanovení § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (srovnej rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2021, č. j. 22 Co 92/2021-52).

12. Z listin označených žalobkyní k důkazu a založených ve spise nelze považovat za prokázané, že výdaje žalovaného jako jejího klienta byly náležitým způsobem zkoumány, a jeho úvěruschopnost tak byla řádně prověřena. Žalobkyně výdaje žalovaného blíže nezkoumala. Nezkoumala tedy, kde žalovaný bydlí, jaké konkrétní výdaje vynakládá na poplatky za služby poskytované v souvislosti s bydlením (voda, elektřina, příp. plyn), které lze doložit poměrně snadno (např. výpisem z účtu). Žalobkyní nebyly zkoumány ani další běžné měsíční výdaje žalovaného jako např. na jízdné, platby mobilnímu operátorovi, záliby, ošacení, atd. Pokud se tedy jedná o výdaje žalovaného, tak je zřejmé, že se žalobkyně spokojila s pouhým vyplněním (některých) údajů do shora popsaného formuláře a žádné další listiny od žalovaného dokládající jeho tvrzení nepožadovala. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé vyplnění formuláře žalobkyně nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným ustanovením § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k příjmům a výdajům žalované v daném případě nemohlo dojít.

13. Neprokázala-li žalobkyně, že při sjednávání smlouvy o úvěru byla splněna zákonná povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného dlužníka, je třeba nahlížet na předmětnou smlouvu o úvěru jako na absolutně neplatnou (§ 87 odst. 1 věta prvá zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o. z.). Za stavu, kdy mezi účastníky nebyl sjednán platný závazek, se při vypořádání vztahu mezi nimi na místo obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení uplatní speciální ustanovení § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého vzniká žalobkyni vůči žalované pouze nárok na vrácení poskytnuté jistiny.

14. Soud se poté zabýval otázkou, jaká byla žalovanému poskytnuta jistina a jakou částku žalovaný uhradil. Z předložených důkazů bylo zjištěno, že žalovaný celkem čerpal částku ve výši 41.990 Kč. Žalovaný žalobkyni celkem uhradil částku 29.960,83 Kč. Žalobkyni tak vznikl nárok na úhradu částky 12.029,17 Kč i s požadovaným zákonným úrokem z prodlení. Žalobkyně má nárok na zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12.029,17 Kč od 29. 8. 2023 do zaplacení a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 405,37 Kč (výrok I.)

15. Ve zbývajícím rozsahu, tj. co do nároku na zaplacení částky 4.108,42 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4.108,42 Kč od 29. 8. 2023 do zaplacení a úrokem ve výši 15 % ročně z částky 14.381,59 Kč od 29. 8. 2023 do zaplacení, kapitalizovaným úrokem ve výši 1.046,22 Kč a kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 133,25 Kč, pak bylo třeba žalobu zamítnout (výrok II.)

16. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož má-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně měla ve věci úspěch z 74,54 % (12.029,17 Kč s příslušenstvím) proti 25,46 % (4.108,42 Kč s příslušenstvím) žalovaného, a proto rozhodl soud o tom, že má žalobkyně nárok na náhradu 49,08 % (74,54 % minus 25,46 %) svých účelně vynaložených nákladů, které se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“) náleží odměna ve výši 300 Kč, a dle § 14b odst. 5 advokátního tarifu náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč za každý ze tří úkonů právní služby (za převzetí a přípravu zastoupení, výzvu k plnění a písemné podání nebo návrh ve věci samé – žalobu dle § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu), a DPH ve výši 252 Kč, tj. celkem 2.400 Kč. K výpočtu nákladů řízení podle § 14b advokátního tarifu soud přistoupil, neboť řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně žalobkyní ve skutkově a právně obdobných věcech (viz např. řízení vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. , spisová značka, , , spisová značka, , či , spisová značka, ) a tarifní hodnota předmětu řízení nepřesahuje 50.000 Kč. Dále náleží žalobkyni odměna za úkon – účast na jednání dne 28. 12. 2023 dle § 6 odst. 1 advokátního tarifu, a to v sazbě 1.780 Kč dle § 7 bod 5. z tarifní hodnoty ve výši 16.137,59 Kč dle § 8 odst. 1 advokátního tarifu. Včetně DPH ve výši 21 %, tj. 373,80 Kč, pak činí odměna za tento úkon celkem 2.153,80 Kč. Celková výše náhrady nákladů právního zastoupení činí 4.553,80 Kč. Poměrná výše nákladů dle úspěchu žalobkyně v rozsahu 49,08 % z částky 5.353,80 Kč (800 Kč za soudní poplatek a 4.553,80 Kč za právní služby) činí 2.627,65 Kč. O povinnosti zaplatit náhradu nákladů k rukám zástupce žalobkyně soud rozhodl podle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. (výrok III).

17. Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem o. s. ř., neboť ke stanovení jiné lhůty neshledal soud důvody.