21 C 91/2024

Plný text

Okresní soud Praha-východ rozhodl samosoudkyní JUDr. Danou Fiedlerovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO: IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o zaplacení částky 17.042 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 15.000 Kč od 9. 2. 2024 do zaplacení a s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 120,90 Kč, a to do osmi měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 2.042 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 2.042 Kč od 9. 2. 2024 do zaplacení a kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 16,83 Kč, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 3.661,07 Kč, a to do osmi měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 9. 2. 2024 domáhala zaplacení částky 17.042 Kč s příslušenstvím dle smlouvy o úvěru. Tvrdila, že s žalovaným uzavřela dne 4. 9. 2023 smlouvu o úvěru. Žalobkyně se na základě uzavřené smlouvy zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 15.000 Kč. Žalobkyně poskytla finanční prostředky žalovanému dne 4. 9. 2023, a to na bankovní účet uvedený ve smlouvě o úvěru č. , č. účtu, . Žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni částku ve výši 15.495 Kč s tím, že splatnost nastala dne 4. 10. 2023. Žalovaný žalobkyni ničeho neuhradil. Po zesplatnění žalovaný rovněž ničeho na dluh neuhradil. Dále byly žalovanému účtovány náklady účelně vynaložené na vymáhání pohledávky a následující poplatky, které si se žalobkyní žalovaný sjednal: poplatek za expres výplatu, poplatek za tzv. bezpečnou splátku, poplatek za SMS servis. Dlužná částka se tak skládá z neuhrazené jistiny ve výši 15.000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč, poplatku za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatku za bezpečnou splátku ve výši 99 Kč, poplatku za SMS servis ve výši 49 Kč, účelně vynaložených nákladů na vymáhání ve výši 300 Kč a smluvních pokut ve výši 900 Kč, dále z úroku z prodlení kapitalizovaného ke dni podání žaloby ve výši 137,73 Kč, úroku z prodlení v zákonné výši od 9. 2. 2024 do zaplacení z částky 17.042 Kč. Žalobkyně prověřila bonitu žalovaného důsledným zjišťováním jeho kreditního skóre. Vstupní data pro zjištění kreditního skóre, resp. pro zjištění limitu nejvyšší měsíční splátky, žalovaného byla následující: zdroj příjmu: zaměstnanec, výše úvěru: 15.000 Kč, čistý měsíční příjem: 38.000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti 32.000 Kč, životní minima dospělých členů domácnosti: 7.520 Kč, počet dětí: 2, splátky jiným společnostem uvedené v žádosti: 0 Kč, splátky jiným společnostem z Nrki mimo HC: 0 Kč, splátky v HC: 1.487 Kč, výše splátky schváleného úvěru: 15.842 Kč, měsíční výdaje domácnosti na bydlení: 5.000 Kč. Žalobkyně provedla lustraci žalovaného v registrech ISIR, NRKI, SOLUS a CRIBIS. Na základě uvedených zjištění a též s ohledem na výši úvěru žalobkyně shledala žalovaného schopným splácet předmětný bezúčelový úvěr. Žalobkyně zaslala dne 5. 1. 2024 žalovanému předžalobní výzvu, ve které byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do 19. 1. 2024.

2. Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že považuje za nespornou skutečnost, že čerpal úvěr ve výši 15.000 Kč od žalobkyně. Ve zbývajícím rozsahu nárok neuznává primárně s ohledem na nepřiměřenost smluvních podmínek ve světle legislativy EU a judikatury SDEU. Žalovaný uvedl, že žalobkyně řádně neposoudila úvěryschopnost žalovaného jako spotřebitele, pokud při prověření úvěryschopnosti před uzavřením smlouvy nijak neověřovala výdaje žalovaného, když už v době čerpání předmětného úvěru čerpal jiné úvěry, což vyplývalo z výpisu z účtu žalovaného. Žalobkyně dále nezohlednila, že žalovaný měl v době čerpání úvěru dvě vyživovací povinnosti. Žalobkyně neověřuje úvěruschopnost klientů. Odkázal na rozhodnutí ČNB, které bylo vydáno už v roce 2021. Žalobkyni bylo už v té době vytýkáno, že vychází pouze z tvrzení spotřebitele, resp. nijak neověřuje jimi poskytnuté údaje, například o výši příjmu. Dále je žalobkyni zejména vytýkáno, že absolutně nezjišťuje výdaje spotřebitelů. Vychází pouze ze statistických údajů, nicméně ani neověřuje, kolik je např. na spotřebitelích závislých osob apod. Žalobkyně zcela ignoruje doporučení dohledového orgánu, kdy logikou společností poskytujících takovéto spotřebitelské úvěry je, že se jim to nevyplatí, resp. nevyplatí se jim doporučením řídit. Nicméně s ohledem na zákon o spotřebitelském úvěru je v takovémto případě spotřebitel povinen vrátit pouze jistinu, a to v rozumné době, např. ve splátkách apod.

3. Z provedených důkazů byl zjištěn následující skutkový stav. Žalobkyně uzavřela dne 4. 9. 2023 se žalovaným smlouvu o úvěru, v níž se zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 15.000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit, a to do 4. 10. 2023 (viz výpis z obchodního rejstříku žalobkyně, kopie občanského průkazu žalovaného, úvěrová smlouva, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a informační memorandum o zpracování osobních údajů). Žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 15.000 Kč dne 4. 9. 2023 (viz výpis čerpání, splátek a úhrad, opis výpisu proplacení smlouvy ze dne 4. 9. 2023 a výpis z účtu). Žalovaný žalobkyni neuhradil na dluh ničeho (viz výpis čerpání, splátek a úhrad). Žalobkyně po žalovaném požadovala částku 15.000 Kč, dále žalovanému účtovala náklady na vymáhání ve výši 300 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč, poplatek za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatek za bezpečnou splátku ve výši 99 Kč, poplatek za SMS servis ve výši 49 Kč a smluvní pokuty ve výši 900 Kč, dále úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni podání žaloby ve výši 137,73 Kč (viz sazebník a výpis čerpání, splátek a úhrad). Úrok z prodlení požadovala žalobkyně i po dni podání žaloby, a to úrok z prodlení v zákonné výši od 9. 2. 2024 do zaplacení z částky 17.042 Kč. Splatnost dluhu nastala ke dni 4. 10. 2023. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku z 5. 1. 2024 (viz předžalobní výzva, vč. podacího archu). Žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru provedla lustraci žalovaného v ISIR, NRKI, SOLUS a CRIBIS (viz potvrzení o provedení ověření bonity klienta a metodika posouzení úvěryschopnosti). Příkazem ČNB ze dne 14. 2. 2024, č. j. 2024/23023/650, byla žalobkyně uznána vinnou nezavedením a neudržováním přiměřených pravidel a postupů pro posuzování úvěryschopnosti spotřebitele zajišťující řádné poskytování spotřebitelského úvěru v případě produktu , Anonymizováno, a , Anonymizováno, (viz příkaz ČNB).

4. Hmotněprávní posouzení věci bylo založeno mimo jiné na právní úpravě zákona č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), neboť všechny rozhodné skutečnosti nastaly již za jeho účinnosti (§ 3028 odst. 1 o. z.).

5. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

8. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Uzavřené smlouvy je třeba posoudit nejen podle ustanovení § 2395 o. z., ale s ohledem na jejich spotřebitelský charakter i podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 12. 2016 s ohledem na to, že předmětná smlouva byla uzavřena dne 4. 9. 2023.

11. Soud má za to, že obdobně jako za předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, platné a účinné do 30. 11. 2016, je namístě se i nyní za účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru, z úřední povinnosti soudu zabývat (i bez námitky žalovaného) v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru předně otázkou, zda ze strany žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (žalovaného). Povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr je v zákoně stanovena nikoliv pouze na ochranu zadlužujícího se spotřebitele, ale současně též na ochranu dotčeného věřitele (v jehož prospěch je, aby spotřebitel, jenž se vůči němu úvěrově zavazuje, byl skutečně schopen svým závazkům dostát), i na ochranu všech dalších (i potenciálních) věřitelů dotčeného dlužníka, u nichž by řádné splácení jejich pohledávek daným spotřebitelem v případě jeho předlužení (další závazky), mohlo být ohroženo. Zakotvením ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru do právního řádu došlo k implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, podle níž musí věřitel před uzavřením smlouvy posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (článek 8). Z ustálené judikatury Krajského soudu v Praze (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. 22 Co 5/2020, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. 22 Co 53/2020, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019 sp. zn. 27 Co 143/2019) plyne, že pouze jazykový výklad právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že „Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. I rozsudek SDEU ve věci C-679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené Okresním soudem v Ostravě právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, a shodné stanovisko v obdobné věci C-616/18, Cofidis. Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. V ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ustanovení § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (srovnej rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2021, č. j. 22 Co 92/2021-52).

12. Z listin označených žalobkyní k důkazu a založených ve spise nelze považovat za prokázané, že příjmy a výdaje žalovaného jako jejího klienta byly náležitým způsobem zkoumány, a jeho úvěruschopnost tak byla řádně prověřena. Žalobkyně výdaje žalovaného blíže nezkoumala. Nezkoumala tedy, kde žalovaný bydlí, jaké konkrétní výdaje vynakládá na poplatky za služby poskytované v souvislosti s bydlením (voda, elektřina, příp. plyn), které lze doložit poměrně snadno (např. výpisem z účtu). Žalobkyní nebyly zkoumány ani další běžné měsíční výdaje žalovaného jako např. na jízdné, platby mobilnímu operátorovi, záliby, ošacení, atd. Žalobkyně ani nijak blíže nezkoumala příjem žalovaného, vystačila si pouze se žalovaným tvrzeným příjmem ve výši 38.000 Kč měsíčně. Pokud se tedy jedná o příjmy a výdaje žalovaného, tak je zřejmé, že se žalobkyně spokojila s pouhým vyplněním (některých) údajů do shora popsaného formuláře a žádné další listiny od žalovaného dokládající jeho tvrzení nepožadovala. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé vyplnění formuláře žalobkyně nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným ustanovením § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k příjmům a výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít.

13. Neprokázala-li žalobkyně, že při sjednávání smlouvy o úvěru byla splněna zákonná povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného dlužníka, je třeba nahlížet na předmětné smlouvy o úvěru jako na absolutně neplatné (§ 87 odst. 1 věta prvá zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o. z.). Za stavu, kdy mezi účastníky nebyl sjednán platný závazek, se při vypořádání vztahu mezi nimi na místo obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení uplatní speciální ustanovení § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého vzniká žalobkyni vůči žalovanému pouze nárok na vrácení poskytnuté jistiny.

14. Soud se poté zabýval otázkou, jaká byla žalovanému poskytnuta jistina a jakou částku žalovaný uhradil. Z předložených důkazů bylo zjištěno, že žalovaný celkem čerpal částku ve výši 15.000 Kč dle smlouvy. Žalovaný žalobkyni ničeho neuhradil. Žalobkyni tak vznikl nárok na úhradu částky 15.000 Kč i s požadovaným zákonným úrokem z prodlení. Žalobkyně má nárok na zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 15.000 Kč od 9. 2. 2024 do zaplacení a na kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 120,90 Kč (výrok I.)

15. Ve zbývajícím rozsahu, tj. co do nároku na zaplacení částky 2.042 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 2.042 Kč od 9. 2. 2024 do zaplacení a kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 16,83 Kč, pak bylo třeba žalobu zamítnout (výrok II.)

16. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož má-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně měla ve věci úspěch z 88 % (15.000 Kč s příslušenstvím) proti 12 % (2.042 Kč s příslušenstvím) žalovaného, a proto rozhodl soud o tom, že má žalobkyně nárok na náhradu 76 % (88 % minus 12 %) svých účelně vynaložených nákladů, které se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“) náleží odměna ve výši 300 Kč, a dle § 14b odst. 5 advokátního tarifu náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč za každý ze tří úkonů právní služby (za převzetí a přípravu zastoupení, výzvu k plnění a písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu), dále z odměny ve výši 1.820 Kč a náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč dle § 7 bodu 5 a § 8 odst. 1 a dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu náhrada za jeden úkon právní služby (za vyjádření k odporu žalovaného ze dne 22. 3. 2024 dle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu) a dále náhrady za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % ve výši 697,20 Kč, tj. celkem 4.817,20 Kč. 76 % z této částky pak činí 3.661,07 Kč. K výpočtu nákladů řízení podle § 14b advokátního tarifu soud přistoupil, neboť řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně žalobkyní ve skutkově a právně obdobných věcech (viz např. řízení vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, či , spisová značka, ) a tarifní hodnota předmětu řízení nepřesahuje 50.000 Kč. O povinnosti zaplatit náhradu nákladů k rukám zástupce žalobkyně soud rozhodl podle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř.. (výrok III).

17. Lhůta ke splnění povinnosti vymezené ve výrocích I. a III. byla soudem prodloužena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty za středníkem o. s. ř. na osm měsíců od právní moci rozsudku. Při určení lhůty k plnění přihlédl soud k tvrzení žalovaného o tom, že je ve špatné finanční situaci (z důvodu psychických problémů a s tím související nutnosti podstoupit léčbu). Soud dále přihlédl k délce prodlení žalovaného (úvěr byl splatný ke dni 4. 10. 2023), celkové výši dluhu (15.000 Kč s příslušenstvím, tj. poměrně nízká částka). Soud zejména zohlednil, že ekonomický dopad nesplněného závazku na žalobkyni jako věřitele nebude nijak zásadní a nemůže ji nijak poškodit. Současně ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru poskytuje spotřebiteli dobrodiní splatit jistinu úvěru „v době přiměřené jeho možnostem“. V daném případě lze jistinu s příslušenstvím splatit v osmi měsíčních splátkách nepřevyšujících 2.000 Kč.