25 C 159/2026

Plný text

Okresní soud Praha-východ rozhodl samosoudkyní JUDr. Bc. Zdeňkou Krejzarovou ve věci žalobkyně: Credivo Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 11 825,95 s přísl.

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 4 999,96 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 4 999,96 Kč od 30. 5. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 6 745,72 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 370,76 Kč od 30. 5. 2025 do zaplacení a dále částku 80,29 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně (společnost právnická osoba., IČ: IČO žalobkyně) se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 6. 11. 2025 domáhala na žalovaném zaplacení částky 11 745,68 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. hodnota ze dne 28. 1. 2025 uzavřené prostřednictvím internetové stránky Anonymizováno.Anonymizováno.Anonymizováno mezi žalovaným a žalobkyní. Tvrdila, že na základě předmětné smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výši 33 900 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit žalobkyni spolu s příslušenstvím v pravidelných denních splátkách, přičemž první splátka byla splatná dne 27. 2. 2025 a konec kreditového rámce měl nastat dne 22. 7. 2026. Smlouva o spotřebitelském úvěru byla se žalovaným uzavřena elektronicky prostřednictvím klientského profilu, do kterého se žalovaný přihlásil pomocí dvou faktorového ověření. Úvěr byl žalovanému vyplacen na bankovní účet č. č. účtu prostřednictvím bezhotovostního převodu z bankovního účtu žalobkyně, a to dne 28. 1. 2025 v částce 5 000 Kč. Žalobkyní uplatněná pohledávka ve výši 11 745,68 Kč se skládá z jistiny ve výši 4 999,96 Kč, poplatku za vyplacení tranší úvěru 99,50 Kč, smluvního úroku ve výši 6 374,96 Kč, poplatku za službu „klidné spaní“ ve výši 84,18 Kč, poplatku za službu „presto“ ve výši 165 Kč a poplatku za službu „informační sms servis“ ve výši 22,08 Kč. Žalovaný se dle čl. VII odst. 2 a čl. VI smlouvy zavázal zaplatit žalobkyni poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 1,99 % z vyplacené tranše. Dále se žalovaný dle čl. VII odst. 3 a čl. VI smlouvy zavázal zaplatit žalobkyni smluvní úrok ve výši 1,07 % denně z nesplacené části jistiny. Při sjednávání smlouvy si žalovaný zvolil v souladu s čl. VII odst. 4 smlouvy službu „klidné spaní“ v původní výši 84,18 Kč, službu „presto“ v původní výši 165 Kč a službu „informační sms servis“ v původní výši 223,08 Kč. Žalobkyně se dále na žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 80,29 Kč představující smluvní pokutu sjednanou v čl. VIII odst. 1 smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení, přičemž žalobkyně požadovala na žalovaném zaplacení smluvní pokuty za první 90 dnů prodlení žalovaného za období od 28. 2. 2025 do 29. 5. 2025. Žalovaný do dnešního dne na žalovanou částku ničeho neuhradil, ačkoliv byl k tomu upomínán.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Protože ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů, vyzval soud účastníky podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád v platném znění (dále jen „o.s.ř.“) k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít podle § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně ani žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřili.

4. Soud tedy dle § 115a a § 101 odst. 4 o.s.ř., věc projednal na základě účastníky předložených listinných důkazů.

5. Pakliže soud nárok uplatnění žalobou částečně zamítl, odkazuje k tomuto soud rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. spisová značka., v němž bylo uzavřeno, že v řízení vedeném dle ustanovení § 115a o. s. ř. nelze zamítnout návrh tehdy, jestliže na základě listin tvořících obsah spisu nelze učinit závěr, že žalobce svůj nárok prokazuje. Soudem nebylo v daném případě uzavřeno, že skutkový děj nelze postavit najisto. Z listin žalobkyní předložených soud učinil závěr o skutkovém ději, a pokud byl žalobní návrh v části zamítnut, tak pouze proto, že z listin žalobkyni předložených nelze z hlediska právního hodnocení učinit jiný závěr, než ten, že žalobní nárok není částečně důvodným. Soud k tomu pro úplnost uvádí, že ačkoliv je nutno věc posoudit jinak než dle účastníkova právního názoru, případné poučení dle citovaného zákonného rozhodnutí by zde nemohlo vést k jinému rozhodnutí soudu.

6. Z předložených listinných důkazů zjistil soud následující skutkový stav. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 28. 1. 2025 smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. hodnota, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše 33 900 Kč s možností postupného čerpání a žalovaný se zavázal žalobkyni vrátit poskytnuté finanční prostředky spolu s příslušenstvím dle čl. VI. a VII., přičemž v čl. VI byla sjednána úroková sazba ve výši 1,066 % denně, dále byl sjednán poplatek za vyplacení tranše úvěru ve výši 1,99 % z čerpané částky a roční procentní sazba nákladů při čerpání celého kreditního rámce (RPSN) činila 2564,15 % a první splátka byla splatná dne 27. 2. 2025 a konec doby platnosti kreditového rámce měl nastat dne 22. 7. 2026. Při sjednávání smlouvy si žalovaný zvolil službu „klidné spaní“ za poplatek ve výši 3,66 Kč denně, službu „presto“ za poplatek výši 165 Kč za expresní vyplacení každé tranše a službu „informační sms servis“ za poplatek ve výši 0,96 Kč denně. V čl. VIII. odst. 1 smlouvy byla pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátky sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení. Dle předpisu denních splátek měl žalovaný hradit na splácení poskytnutého úvěru částku ve výši 58,59 Kč denně (viz smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. hodnota, Příloha: Předpis denních splátek, údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru, autorizace ověření totožnosti, souhlas se zpracováním osobních údajů). Úvěruschopnost žalovaného žalobkyně posuzovala podle interního dokumentu schváleného ČNB (viz obecné principy posuzování a filozofie společnosti). Žalobkyně vzala za ověřený čistý měsíční příjem žalovaného ve výši 16 857 Kč, kdy vycházela z bankovního výpisu doloženého žalovaným (viz výpis o posouzení úvěruschopnosti u společnosti právnická osoba., identifikovatelné příjmy). Žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti vycházela dále z toho, že žalovaný žije na adrese adresa. Domácnost má 4 členy, z toho příjem mají 3 členové domácnosti. Žalovaný nemá žádné pravidelné měsíční výdaje na půjčky, nemá žádné pravidelné měsíční výdaje na bydlení, za další nezbytné výdaje vynaloží 2 000 Kč měsíčně, nemá žádné ostatní zbytné výdaje. Výše ověřeného čistého měsíčního příjmu žalovaného činila 16 857 Kč. Výše tvrzeného čistého měsíčního příjmu činila 25 000 Kč. Vypočítané minimální výdaje činí 5 870 Kč. Disponibilní příjem v částce 10 900 (viz výpis o posouzení úvěruschopnosti). Žalobkyně poskytla žalovanému převodem na bankovní účet č. č. účtu dne 28. 1. 2025 částku 5 000 Kč (viz přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli, sdělení právnická osoba. ze dne 19. 6. 2026). Žalovaný dlužnou částku neuhradil, ačkoliv byl k tomu vyzván výzvou žalobkyně ze dne 29. 5. 2025 a následně předžalobní upomínkou ze dne 4. 10. 2025 (viz prodlení v délce 91 dní z 29. 5. 2025, výzva k úhradě před podáním žaloby a podací lístek).

7. Zaplacení dlužné částky, ani jiné skutečnosti významné z hlediska základu či výše žalobou uplatněného nároku nebyly tvrzeny, tedy ani prokázány.

8. Po právní stránce soud věc posuzoval podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), dle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Tímto nařízením je s ohledem na dobu, kdy se dostal žalovaný do prodlení s úhradou dlužné částky, nařízení vlády č. 351/2013 Sb., podle jehož § 2 platí, že výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

10. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užití cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

11. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

12. V daném případě je třeba uzavřenou smlouvu posoudit nejen podle shora citovaného ustanovení § 2395 o. z., ale s ohledem na její spotřebitelský charakter rovněž podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, s ohledem na to, že předmětná smlouva byla uzavřena dne 27. 2. 2025.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

15. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

16. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 29. 5. 2022 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Ohledně povinnosti posouzení úvěruschopnosti, se podává např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. spisová značka, který lze dle názoru soudu použít i při výkladu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze právnická osoba), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

18. Po provedeném dokazování soud uzavřel, že žalobkyně nedostála své povinnosti stanovené v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., neboť neprovedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného, tj. neposoudila úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí.

19. V řízení bylo zjištěno, že svá zjištění k posouzení úvěruschopnosti omezila toliko na údaje uvedené žalovaným. Smlouva o úvěru byla uzavřena za užití prostředků na dálku, což již samo o sobě předurčuje možnost komunikace stran a podrobné ověření situace klienta. Přezkum úvěruschopnosti, respektive příjmů a výdajů žalovaného, tak byl omezen výhradně na údaje, které uvedl žalovaný. V řízení má soud tak za prokázané, že zkoumání údajů rozhodných pro posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyně omezila na zjištění údajů získaných od žalovaného, aniž by s odbornou péčí tyto údaje ověřila, např. aniž by údaje ohledně příjmů byly podloženy potvrzením zaměstnavatele žalovaného. Rovněž žalobkyně ani nepřezkoumávala listiny dokládající zejména výdaje žalovaného, tedy, kde žalovaný bydlí, jaké konkrétní výdaje vynakládá na poplatky za služby poskytované v souvislosti s bydlením (voda, elektřina, příp. plyn), které lze doložit poměrně snadno (např. výpisem z účtu). Žalobkyně ani nezkoumala osobní situaci žalovaného, neboť i ta předurčuje jeho majetkovou situaci (osoby závislé výživou na žalované, počet nevýdělečných osob v domácnosti, výdělečných osob v domácnosti). Nebyly vůbec doloženy výdaje domácnosti žalovaného, ani příjmy a výdaje členů domácnosti žalovaného. Při zkoumání úvěruschopnosti je nutné se zaměřit a zjistit nejenom příjmy klienta, ale i výdaje a jím uváděné a prokazované údaje porovnat i s příslušnými veřejně přístupnými statistickými údaji tak, aby bylo zřejmé, že se jedná o příjmy a výdaje v místě obvyklé. Žalobkyní zřejmě nebyly zkoumány ani další běžné měsíční výdaje žalovaného jako např. na jízdné, platby mobilnímu operátorovi, záliby, ošacení, atd. Již tyto skutečnosti musí nutně vést k závěru, že přezkum úvěruschopnosti nebyl ze strany žalobkyně proveden s odbornou péčí a soudu nezbývá než konstatovat, že smlouva o úvěru je tak ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. neplatná, přičemž jak se podává ze shora citovaného ust. § 87 odst. 1 ve znění účinném od 29. 5. 2022, soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

20. S ohledem na shora citované tak soud smlouvu o úvěru dle § 87 zákona č. 257/2016 Sb. shledal jako absolutně neplatnou, přičemž je tak nutné peněžní prostředky, které žalobkyně poskytla prostřednictvím bankovního převodu na bankovní účet žalovaného, posoudit jako bezdůvodné obohacení ve smyslu shora citovaného ust. § 2991 a násl. o. z.

21. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému prostřednictvím bankovního převodu na bankovní účet žalovaného převedla částku celkem ve výši 5 000 Kč. Žalovaný se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, přičemž žalobkyně požaduje na jistině částku ve výši 4 999,96 Kč a je povinen toto plnění vrátit. Žalovaný bezdůvodné obohacení v této částce přesto do dnešního dne nevydal. Žalovaný řádně a včas neuhradil svůj závazek a dostal se tak dle § 1968 o. z. do prodlení s plněním peněžitého dluhu, proto náleží žalobkyni též úrok z prodlení ve výši odpovídající § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů (§ 1970 o. z.). Soud proto žalobě co do částky ve výši 4 999,96 Kč včetně úroku z prodlení jako důvodné vyhověl (výrok I.)

22. Domáhala-li se žalobkyně na žalovaném dále uložení povinnosti k úhradě částky ve výši 99,50 Kč jako poplatku za vyplacení tranší úvěru, dále částky ve výši 6 374,96 Kč jako smluvního úroku, částky 84,18 Kč jako poplatku za službu „klidné spaní“, částky ve výši 165 Kč jako poplatku za službu „presto“, částky ve výši 22,08 Kč jako poplatku za službu „informační sms servis“ a rovněž částky ve výši 80,29 Kč jako smluvní pokuty, tak soud v této části žalobní návrh jako nedůvodný vzhledem k shora uvedenému zamítl (výrok II.).

23. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož má-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně měla ve věci úspěch z 42,28 % (4 999,96/11 825,95 * 100) proti 57,72 % žalovanému, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když žalobkyni s ohledem na výši jejího úspěchu ve věci náhrada nákladů nenáleží a žalovanému dle obsahu náklady řízení nevznikly. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu Praha-východ. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.