35 C 25/2022

Plný text

Okresní soud Praha-východ rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Viktorem Smolíkem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovaným: 1. žalovaný anonymizována čtyři slova , IČO sídlem adresa žalované zastoupený anonymizována čtyři slova anonymizována čtyři slova anonymizováno anonymizováno anonymizováno sídlem adresa žalované 2. žalovaný , IČO sídlem adresa žalované zastoupený advokátkou Mgr. jméno příjmení , B.A. sídlem adresa o určení vlastnického práva

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že pozemek parc. [číslo] k. ú. a [územní celek] je ve vlastnictví 1. žalovaného, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit 1. žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 1 800 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit 2. žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 32 912 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce 2. žalovaného.

1. Žalobce se podle § 18 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen„ zákon o vyrovnání)“ domáhal určení, že pozemek parc. [číslo] k. ú. a [územní celek] (dále jen„ předmětný pozemek“) je ve vlastnictví 1. žalovaného. Žalobce uvedl, že předmětný pozemek je historickým majetkem církevní právnické osoby, jejímž právním nástupcem je žalobce. Tento majetek byl žalobci odňat na základě majetkové křivdy, na kterou pamatuje § 5 zákona o vyrovnání a následně byl v rozporu se zákonem č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do majetku obcí (dále jen„ zákon o přechodu“), převeden na 2. žalovaného. Žalobce se proto domáhal určení, že vlastníkem uvedeného majetku je 1. žalovaný.

2. Žalovaní shodně navrhli zamítnutí žaloby. Zpochybnili, že předmětný pozemek je v plném rozsahu původním pozemkem církevním, přičemž v části, ve které jde o původně církevní majetek, byl odebrán postupem dle zákona č. 142/1947 Sb. Předmětný pozemek pak byl přidělen k užívání Místnímu národnímu výboru [obec] [datum]. Následně 2. žalovaný požádal o jeho vydání [datum], když ke dni [datum] na předmětném pozemku hospodařil. Tím se 2. žalovaný stal řádným vlastníkem předmětného pozemku.

3. Žalovaný 2 navíc uvedl, že předmětný pozemek není možné vydat, neboť jde o pozemek vhodný pro zajištění a vybudování veřejné infrastruktury.

4. Podle § 80 o. s. ř., určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

5. Podle § 18 odst. 1 zákona o vyrovnání, oprávněná osoba může podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu.

6. Soud se zabýval ve smyslu § 80 o. s. ř. naléhavým právním zájmem na požadovaném určení a uzavřel, že s ohledem na § 18 odst. 1 zákona o vyrovnání tento naléhavý právní zájem vyplývá ze zákona. Za této situace není možné pro tento nedostatek žalobu zamítnout.

7. Soud se v prvé řadě zabýval předmětným pozemkem, zda jde vůbec o pozemek, který podléhá zákonu o vyrovnání. Proto provedl k důkazu 3 identifikace parcel vyhotovených příslušným katastrálním úřadem. Tyto identifikace se rozcházely, avšak následně katastrální úřad uvedl, že administrativní chybou vyhotovil v minulosti nesprávné identifikace, přičemž dle dostupných podkladů je zřejmé, že předmětný pozemek vznikl částečně z parcely [číslo] knihovní vložky [číslo] částečně z parcely [číslo] seznamu XCVI.

8. Z pozemkových knih je nepochybné, že parcela [číslo] je původní majetek žalobce, který byl evidován na knihovní vložce [číslo] následně byl odepsán s odkazem na výnos Ministerstva spravedlnosti ze dne 18. 12. 1950, [číslo jednací] [anonymizováno] na vložku [číslo] kde poté podléhal revizi. Parcela [číslo] pak byla vedena jako veřejný statek, a to nejméně od roku 1920. Tato parcela tak nebyla v rozhodném období žalobcovým majetkem.

9. Z hospodářské smlouvy ze dne [datum] bylo prokázáno, že předmětný pozemek dostal do správy Místní národní výbor [obec].

10. Z [anonymizována dvě slova] / [číslo] bylo prokázáno, že dne [datum] [stát. instituce] prohlásil, že k předmětnému pozemku náleželo 2. žalovanému právo hospodařit a že mu proto náleží vlastnické právo.

11. Z výpisu z katastru nemovitostí bylo prokázáno, že předmětný pozemek je evidován jako ve vlastnictví 2. žalovaného.

12. Soud dále provedl výslechy statutárních orgánů 2. žalovaného a svědků. Soud si byl vědom, že někteří ze svědků byli v minulosti statutárními orgány 2. žalovaného, avšak nikdo z nich v této pozici nebyl v rozhodném období roku 1991. Soud proto tyto osoby vyslechl v postavení svědků (vizte § 126a o. s. ř.).

13. Soud vyslechl starostu a místostarostu obce a svědkyni [příjmení], avšak Ti měli informace o předmětném pozemku toliko po roce 2000, což pro posouzení věci nebylo rozhodné. Pouze starosta obce vypověděl, že před tím byla na předmětném pozemku tráva, avšak ani nevěděl, že je obecní.

14. Svědkyně [celé jméno svědkyně] vypověděla, že do roku 1990 byla v pozici starostky obce. V té době byla na předmětném pozemku tráva, kterou na její pokyn kosilo místní JZD alespoň jednou ročně.

15. Soud dále vyslechl svědka [celé jméno svědka] a svědka [celé jméno svědka], kteří byli navrženi až po koncetraci řízení, avšak na základě poučení soudu dle § 118a o. s. ř. učiněného na 2. jednání poté, co soud zjistil, že prvé poskytnuté poučení bylo nesprávné a tudíž jej soud musel zopakovat.

16. Svědek [celé jméno svědka] vypověděl, že byl zastupitelem obce od roku 1994. Tehdy se předmětný pozemek kosil, a to tak, že lidé chodili na úřad žádat o možnost posekání a usušení trávy. Věděl však, že i v letech před jeho nástupem do úřadu se na předmětném pozemku kosila tráva a nebyl důvod se proto domnívat, že byl jiný režim správy předmětného pozemku před a po roce 1994. Později se na pozemku umístila deponie.

17. Svědek [celé jméno svědka] uvedl, že v 80. letech byl místostarostou obce a v 90. letech pak zastupitelem obce. Shodně se svědkem [celé jméno svědka]potvrdil, že na předmětném pozemku se sekala tráva. Nejprve tak činilo JZD a poté soukromníci se souhlasem obce. Sám to tak i jeden rok dělal. Později na pozemku obec umístila deponii a jeden čas na něj chtěla umístit čistička odpadních vod.

18. Z dalších provedených důkazů nezjistil soud žádné relevantní skutečnosti a další dokazování neprovedl pro nadbytečnost, když šlo o svědky, kteří věděli, co se dělo s pozemkem až po roce 2000, případně důkazy, které nebyly způsobilé zvrátit zjištěný skutkový stav tak, aby došlo byť jen k částečnému vyhovění žalobě.

19. Soud zhodnotil důkazy jednotlivě a i ve vzájemných souvislostech a uzavřel, že předmětný pozemek je z části pozemkem, který byl odebrán žalobci po roce 1945 a z části pozemkem, který byl po roce 1945 pozemkem veřejným. Předmětný pozemek dostal v roce 1982 do správy 2. žalovaný, který jej obhospodařoval a obhospodařuje soustavně až do současnosti. Nejméně v letech 1982 – 1994 na něm zajišťoval sekání trávy, a to nejprve za pomoci JZD a poté povoloval tuto činnost soukromým subjektům, na základě jejich žádostí. Dne [datum] učinil 2. žalovaný prohlášení vůči příslušnému katastru nemovitostí, na základě kterého došlo k zápisu jeho vlastnického práva od 1. žalovaného, přičemž je zapsaným vlastníkem dodnes.

20. Podle § 18 odst. 1 zákona o vyrovnání, oprávněná osoba může podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu.

21. Podle § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění platném a účinném od 1. 4. 1991 do [datum], předmětem tohoto zákona není majetek, který má být vrácen právnickým osobám zvláštními předpisy. Předmětem tohoto zákona rovněž není majetek, který na stát přešel po 25. únoru 1948 z vlastnictví církví, řádů a kongregací a náboženských společností. Podle odst. 2, majetku, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních předpisů, může být použito podle tohoto zákona pouze v případě, že tyto nároky nebyly uplatněny ve stanovené lhůtě nebo byly zamítnuty.

22. Podle § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění platném a účinném od 27. 1. 1992 do [datum], majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku.

23. Podle § 1 odst. 1 zákona o přechodu, který byl platný a účinný dne 24. 1. 1991, do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v hlavním městě Praze též na městské části, pokud obce a v hlavním městě Praze též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily.

24. Soud se zabýval předmětným nárokem a uzavřel, že v daném případě došlo dle § 1 zákona o přechodu k přechodu vlastnického práva k předmětnému pozemku na 2. žalovaného, a to dnem účinnosti citovaného zákona, tedy dnem 24. 1. 1991, neboť splňoval všechny zákonem předvídané okolnosti, když mu příslušelo právo hospodaření s předmětným pozemkem ke dni 23. 11. 1990 (toto právo měl nejméně od roku 1982) a ke dni 24. 1. 1991 na předmětném pozemku hospodařil. K tomuto datu nebylo účinné ani ustanovení § 3 zákona č. 92/1991 Sb. (to účinnosti nabylo dne 1. 4. 1991) a ani ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. (to účinnosti nabylo dne 27. 1. 1992). Uskutečněný přechod tak nebyl a nemohl být v rozporu s těmito ustanoveními a ty nemohly bránit provedení zápisu v katastru nemovitostí. Nic na tom nemůže změnit ani skutečnost, že k zápisu došlo nejdříve až v roce 1999, neboť obec nabyla vlastnického práva přímo ze zákona (vizte usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2016).

25. Soud za této situace uzavřel, že podmínky pro aplikaci § 18 zákona o vyrovnání nebyly naplněny, když část předmětného pozemku ani nebyla původním církevním majetkem a celý předmětný pozemek přešel řádně na 2. žalovaného před nabytím účinnosti blokačních ustanovení citovaných v tomto rozsudku. Soud s ohledem na tento závěr zcela zamítl žalobu jako nedůvodnou.

26. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalovaným, kteří byli ve věci zcela úspěšní, náleží plná náhrada všech vzniklých nákladů, které jim musí žalobce uhradit. Soud následně vyčíslil tyto náklady.

27. Ve vztahu k 1. žalovanému přiznal soud nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 800 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 1 800 Kč představující 300 Kč za každý z šesti úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky.

28. Ve vztahu k 2. žalovanému, přiznal soud nárok na náhradu nákladů řízení v částce 32 912 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč sestávající z částky 3 100 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 3 100 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 28. 2. 2022, z částky 3 100 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 25. 4. 2022, z částky 3 100 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 20. 5. 2022, z částky 3 100 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 27. 6. 2022, z částky 3 100 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 29. 8. 2022, z částky 3 100 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 8. 9. 2022 a z částky 3 100 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 24. 10. 2022 včetně osmi paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 27 200 Kč ve výši 5 712 Kč.

29. Lhůtu k plnění stanovil soud dle § 160 o. s. ř.