35 C 251/2019

Plný text

Okresní soud Praha-východ rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Viktorem Smolíkem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o: vypořádání podílového spoluvlastnictví

I. Zrušuje se podílové spoluvlastnictví žalobce a žalované k pozemku st [parcelní číslo], jehož součástí je garáž bez č. p. a č. e., a k vedlejší stavbě, která je též součástí st p. [číslo] k pozemku [parcelní číslo] – zahrada, vše v k. ú., a obci [obec].

II. Nemovitosti uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku se přikazují do výlučného vlastnictví žalované.

III. Žalovaná je povinna vyplatit žalobci částku 241 621,64 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 116 160 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované.

V. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu Praha-východ plnou náhradu nákladů řízení v částce, jejíž přesná výše bude uvedena v samostatném usnesení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VI. Žalobci se vrací přeplatek na soudním poplatku ve výši 3 000 Kč.

1. Žalobce se žalobou podanou soudu dne 13. 10. 2017 domáhal vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem uvedeným ve výroku I. tohoto rozsudku (dále jen„ nemovitosti“ nebo„ předmětné nemovitosti“), s tím, že předmětné nemovitosti tvoří pozemky, budova bez čísla popisného, ke které je připojena garáž. Žalobce uvedl, že je vlastníkem podílu o velikosti 1/8 těchto nemovitostí, zbývající podíl pak vlastní žalovaná. Žalobce navrhoval vypořádat předmětné nemovitosti tak, že jemu do užívání bude přikázána garáž a dále část pozemku umístěná pod touto garáží a část pozemků vedená podél plotu až k hranici pozemku. Pro případ, že by předmětné nemovitosti nebylo možné rozdělit, navrhl žalovaný, aby nemovitosti byly přikázány do jeho výlučného vlastnictví a žalované byla vyplacena náhrada.

2. Žalovaná se připojila k návrhu na vypořádání spoluvlastnictví, nesouhlasila však se způsobem jeho vypořádání. Uvedla, že dle jejího názoru předmětné nemovitosti tvoří jeden nedělitelný celek, přičemž jejich rozdělením by došlo k jejich podstatnému znehodnocení. Také náklady na rozdělení obou objektů by v dané věci byly enormní a podstatně by přesahovaly hodnotu těchto nemovitostí. Nakonec namítala, že předmětné rozdělení by zcela zjevně neodpovídalo velikostem jednotlivých podílů účastníků. S ohledem na velikost podílů a skutečnost, že nemovitost využívá, navrhla, aby nemovitosti byly vypořádány přikázáním do jejího výlučného vlastnictví a žalobci byla vyplacena náhrada.

3. Soud pro úplnost konstatuje, že předmětem řízení bylo též vypořádání spoluvlastnictví účastníků k družstevnímu podílu v Bytovém družstvu. Soud však usnesením ze dne 27. 6. 2019, č. j. 19 C 293/2017-296, obě vypořádání spoluvlastnictví rozdělil a v rámci tohoto řízení bylo nadále projednáváno vypořádání podílu k předmětným nemovitostem.

4. Ze shodných tvrzení účastníků ve spojení s výpisem z katastru nemovitostí bylo prokázáno, že účastníci řízení jsou vlastníky předmětných nemovitostí s tím, že žalovaná je majoritní spoluvlastnicí o velkosti podílu 7/8. Na uvedených pozemcích jsou umístěny 2 významné stavby, a to budova s podsklepením, která je vedena jako zděná kůlna (dále jen„ zděná kůlna“) a na ni je napojena pomocí 3 zdí garáž (obě nemovitosti jsou odděleny jednou příčkou). Podél plotu je poté umístěna druhá kůlna (prokázáno fotografiemi z místa, znaleckými posudky Ing. Bronislavy Kolouchové a Ing. Hany Kameníkové).

5. Podle § 1140 odst. 1 občanského zákoníku, nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat. Podle odst. 2 věta první, každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví.

6. Podle § 1143 občanského zákoníku, nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.

7. Vzhledem k tomu, že účastníci shodně navrhli, aby spoluvlastnictví bylo vypořádáno, avšak na způsobu jeho vypořádání se nedohodli, dospěl soud k závěru, že je namístě spoluvlastnictví zrušit dle § 1143 občanského zákoníku (výrok I.).

8. Podle § 1144 odst. 1 občanského zákoníku, je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota. Podle odst. 2 rozdělení věci však nebrání nemožnost rozdělit věc na díly odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích.

9. Soud v prvé řadě zabýval otázkou reálného rozdělení věci na 2 samostatné věci (tzv. vertikální rozdělení nemovitostí). V tomto směru nebylo mezi stranami sporu, že reálně zděnou kůlnu není možné rozdělit. Mezi stranami byl toliko spor o to, zda je možné reálně oddělit garáž od zděné kůlny.

10. Za tímto účelem byly vyhotoveny 4 znalecké posudky, a to posudek Ing. Bronislavy Kolouchové, Ing. Hany Kameníkové, Ing. Rudolfa Štěpánka a Ing. Jaroslava Rydla, které shodně uvedly, že předmětnou garáž je možné oddělit. Problémem tohoto rozdělení však bude řešení energií a rozvodů, které alespoň z části prostupují pod žalobcem oddělovaným pozemkem, dále svodů ze střechy, které by zasahovaly do případného pozemku žalované, a nakonec s ohledem na schodiště, které z pozemku žalované vede skrze garáž pod zděnou kůlnu (prokázáno výpověďmi znalců a fotografiemi), bude třeba řešit právní režim tohoto užívání nebo způsob přístupu do podsklepení.

11. Soud se nejprve zabýval jako předběžnou otázkou hodnotou nemovitostí. Při tom vyšel z hodnoty stanovené [celé jméno znalkyně] při její výpovědi dne [datum]. Na tomto jednání znalkyně upozornila na změnu skutkového stavu, když dle všech předchozích posudků (včetně jejího písemného posudku) se jednalo o pozemky, které bylo možno zastavět. Proto byly takto hodnoceny. Nicméně v mezidobí znalkyně na příslušném úřadu zjistila, že v současné době se předmětné nemovitosti nacházejí v nezastavitelném území a hodnotu pozemků proto stanovila na částku 2 050 Kč za m2. Ve zbytku pak odkázala na hodnoty uvedené ve svém posudku. Soud tak vyšel z ceny budov a jiných staveb uvedených v posudku Ing. Hany Kameníkové, následně vyšel z rozlohy pozemků a tuto rozlohu vynásobil znalkyní stanovenou cenou za metr čtvereční a uzavřel, že celková hodnota nemovitostí činí částku 1 932 973,14 Kč. Takto zjištěnou cenu pak soud považoval za referenční hodnotu pro své další úvahy.

12. Jen pro úplnost soud konstatuje, že při stanovení hodnoty nemovitostí s ohledem na změnu situace a s ohledem na delší časový odstup nevycházel pro stanovení hodnoty pozemků z posudku Ing. Bronislavy Kolouchové.

13. Soud se poté zabýval mírou znehodnocení nemovitostí v případě provedení jejich rozdělení. Soud v tomto směru vycházel ze závěru znalkyně Kameníkové, která ve svém důsledku po revizi svých závěrů na jednání dne [datum] uzavřela, že ke znehodnocení nemovitostí nedojde, případně bude zanedbatelné.

14. Soud k tomu konstatuje, že z výpovědi znalkyně je nepochybné, že v případě reálného rozdělení bude třeba odstranit kůlnu umístěnou před garáží, neboť bez jejího odstranění by se žalobce s vozem do garáže nemohl dostat, aniž by nezasahoval do pozemku žalované. Hodnota této kůlny pak byla stanovena na částku 10 118 Kč.

15. Soud se následně zabýval otázkou nákladů takového rozdělení. V tomto směru byly vyhotoveny 2 znalecké posudky, a to posudek znalce Ing. Rudolfa Štěpánka a posudek znalkyně Ing. Hany Kameníkové.

16. První zmiňovaný posudek stanovil náklady rozdělení nemovitostí na částku 464 465 Kč, tedy asi 24 % hodnoty předmětných nemovitostí.

17. Druhý zmiňovaný posudek pak stanovil hodnotu rozdělení nemovitostí v částce asi 200 000 Kč. Znalkyně Kameníková však k tomu uvedla, že tato hodnota je toliko orientační, neboť k jejímu stanovení přistoupila bez existence jakéhokoliv plánu rozdělení, který je nutným předpokladem ocenění. Při stanovení této hodnoty vycházela z rozsahu minimálních prací, přičemž není zřejmé, zda a jak budou řešeny přívody inženýrských sítí, zda vůbec bude třeba řešit všechny tyto sítě, když u garáže je otázka, zda je potřeba např. zajišťovat jí přívod vody, zda bude mezi nemovitostmi třeba stavět oplocení apod. Znalkyně pak jednoznačně uvedla, že pokud jde o posudek Ing. Štěpánka, tak vyvstává pochybnost, zda je dána potřeba všech znalcem oceněných prací, aniž by výrazně zpochybňovala výši tohoto ocenění. Znalec Štěpánek při tom nemá specializaci v oboru stavebnictví, takže není oprávněn zodpovědět otázku, jaké konkrétní práce by bylo nutné provést pro rozdělení a bez této znalosti pak toto rozdělení nemůže ohodnotit.

18. Soud tak uzavřel, že při správnosti závěrů znalkyně Kameníkové, by hodnota znehodnocení nemovitostí navýšená o hodnotu nákladů na reálné rozdělení představovala asi 10,8 % hodnoty nemovitostí. Soud při tom odkazuje na judikatorní závěry, ze kterých je zřejmé, že míra znehodnocení rozdělovaných nemovitostí menší než 15 % nemůže zpravidla být důvodem, pro který soud dospěje k závěru, že nemovitosti jsou nedělitelné (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015).

19. Soud tak konstatuje, že za této situace při správnosti závěrů Ing. Štěpánka jsou pozemky nedělitelné bez dalšího pro existenci vysokých nákladů rozdělení, v případě správnosti závěru Ing. Kameníkové jen ze znehodnocení nemovitostí a hodnoty provedených rozdělovacích prací není možné tyto závěry učinit. Soud za této situace zvažoval, zda není namístě vyhotovit revizní znalecký posudek, nicméně s ohledem na další skutečnosti k tomuto kroku nepřistoupil z důvodu hospodárnosti řízení, neboť bez ohledu na to, který z posudků byl vyhotoven v souladu se skutečností, by soud dospěl k závěru, že předmětné nemovitosti jsou nedělitelné.

20. Soud při zohledňování hodnoty prací vycházel též ze vztahů mezi účastníky. Při tom měl bezpečně prokázáno, že žalovaná s žalobcem mají vztahy složité až konfliktní. Dne 13. 11. 2017 žalovaná podávala na Policii České republiky vysvětlení, neboť žalobce na její osobu podal trestní oznámení, když v nyní projednávané garáži mělo dojít k poškození žalobcova vozidla. V rámci této výpovědi též uvedla, že ji žalobce v běžné komunikaci osočuje z vraždy otce, napadá ji a vyhrožuje (prokázáno úředním záznamem o podání vysvětlení). Soud při tom konstatuje, že žalovaná byla soudem v této věci vyzvána, aby se vyjádřila až usnesením ze dne 22. 11. 2017, tedy přibližně týden po její výpovědi, tedy toto podání vysvětlení před policejním orgánem se nejeví jako přímá reakce na toto řízení.

21. Vztahy účastníků též dokresluje dopis jejich společného bratra, ve kterém žalovanou obviňuje, že jej žádala, aby o žalobci řekl, že jej přinutil darovat žalobci majetek, tedy aby vypověděl, že má z žalobce strach, že je narušenou osobou apod. Z dopisu je též zřejmý pozitivní vztah matky účastníků s žalovanou a naopak její negativní vztah s žalobcem, když přáním matky účastníků bylo„ udělat z moji sestry majoritního vlastníka“ (prokázáno dopisem ze dne 26. 11. 2018).

22. Z provedeného dokazování je tak zřejmé, že vztahy mezi žalobcem a bratrem účastníků na straně jedné a žalovanou a matkou účastníků na straně druhé jsou natolik narušeny, že účastníci neváhají užívat prostředků jako je trestní oznámení, případně jako je vzájemné obviňování z chování, které hraničí až s trestním právem (vyhrožování, poškozování auta, vražda otce apod.). Soud konstatuje, že nedobré vztahy mezi účastníky mohou být důvodem k tomu, aby soud uzavřel, že další společné soužití je nepřijatelné a věc je tím pádem nedělitelná (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004). V obecné míře je však třeba konstatovat, že tento závěr není možné udělat toliko, pokud mezi účastníky je veden soudní spor, ale tyto rozpory musí být podstatnějšího rázu.

23. Soud v dané věci má za to, že v řízení nebylo prokázáno, že by intenzita narušení vztahů mezi účastníky byla natolik významná, že by sama o sobě vedla k závěrům, že nemovitosti jsou nedělitelné. Soud má za to, že za předpokladu vzniku 2 samostatných věcí, které by z principu na sobě byly nezávislé, tak vztahy účastníků by nemusely bránit reálnému rozdělení.

24. Soud se nakonec zabýval otázkou, zda předmětné nemovitosti tvoří jeden funkční celek. K tomu soud konstatuje, že v dané věci není možné nemovitosti vnímat jako dům s garáží a zahradou, i když po faktické stránce se tato úvaha nabízí, neboť zděná kůlna není objektem určeným k bydlení nebo rekreaci a není takto ani kolaudována (prokázáno znaleckými posudky Ing. Kolouchové a Ing. Kamenické). Nelze proto k této nemovitosti přistupovat tak, že nemovitosti vytváří jeden funkční celek, i když nepochybně spolu souvisejí, protože za této situace je možné je samostatně užívat v souladu s jejich určením.

25. Soud tak konstatuje, že z provedeného dokazování neshledal existenci jednoho tak silného důvodu, pro který by samostatně bylo možno říci, že nemovitosti jsou nedělitelné. Soud však připomíná, že k posouzení věci je vždy třeba přistoupit komplexně a jednotlivé důvody v souhrnu mohou vést k závěru o nedělitelnosti nemovitostí.

26. Soud při tom konstatuje, že při rozdělení nemovitostí minimalistickým způsobem by vznikly celkové náklady rozdělení nejméně 10,8 % hodnoty nemovitostí, přičemž předpokladem takovéhoto rozdělení by bylo zřízení sady věcných břemen, a to částečně ve prospěch žalované (služebnosti inženýrských sítí, vstupu do podsklepení přes pozemky garáže) a částečně ve prospěch žalobce (služebnosti odtoku vody ze střechy, nutný přístup ke garáži za účelem její údržby). Již v současné době jsou vztahy účastníků hraniční, když již na sebe podali trestní oznámení a obviňují se před orgány státu z jednání, která hraničí až s veřejnoprávními delikty (soud vůbec nehodnotil, zda se některé obvinění vůbec zakládá na pravdě). Obecně pak platí, že špatné sousedské vztahy mohou vést k velkému množství konfliktů, přičemž existence jakéhokoliv věcného břemene mezi sousedy představuje třecí plochy budoucích sporů. Pokud již v počátku jsou tyto vztahy narušeny až do té míry, že dochází ke vzájemnému obviňování z minimálně domnělých křivd z minulosti, je zřejmé, že vytvořit takovýto sousedský stav by bylo nežádoucí. Pokud by soud eliminoval tyto třecí plochy na minimum (tedy např. zajistil samostatné vedení jednotlivých inženýrských sítí pro nemovitosti, zajistil nový přístup do sklepa apod.), pak by podstatně vzrostly náklady na rozdělení, které by nemohly představovat minimální částku 200 000 Kč, kterou stanovila znalkyně Kameníková, ale naopak by představovaly částku 464 465 Kč tak, jak ji stanovil znalec Štěpánek (soud poznamenává, že znalkyně Kameníková neměla výhrady k ocenění prací, ale toliko k nutnosti jejich provedení), které by však již vedly k závěru o nedělitelnosti nemovitostí.

27. Soud tak uzavírá, že při reálném oddělení garáže, jak jej navrhoval žalobce, by došlo k neúměrně vysokým nákladům takového rozdělení, případně by byla vytvořena situace s takovou mírou potenciality sporů, když vztahy účastníků jsou již dnes špatné, že nelze než uzavřít, že nemovitosti jsou reálně nedělitelné.

28. Za této situace soud již nepřistupoval k revidování posudků Ing. Štěpánka a Ing. Kameníkové, neboť tento postup by nebyl hospodárný.

29. Podle § 1165 občanského zákoníku, jednotka vznikne, pokud o tom rozhodne soud při oddělení ze spoluvlastnictví, při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, při zúžení společného jmění nebo při vypořádání společného jmění.

30. Pokud soud dospěl k závěru, že není možné reálně rozdělit nemovitost na 2 samostatné nemovitosti, zabýval se následně možností reálného rozdělení nemovitosti na bytové jednotky při zohlednění velikosti podílů (tzv. horizontální dělení).

31. Soud však uzavřel, že v daném případě není předmětem vypořádání nemovitost, která by sloužila nebo mohla sloužit k bydlení (viz znalecké posudky znalkyně Kolouchové a znalkyně Kameníkové) a ve které by tak bylo možné nějaké jednotky zřídit. Soud za této situace uzavřel, že není možné předmětnou zděnou kůlnu rozdělit na bytové jednotky.

32. Podle § 1147 občanského zákoníku, není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.

33. Soud se poté zabýval otázkou přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví některého z účastníků, když oba účastníci projevili o nemovitosti zájem.

34. Soud při rozhodování, kterému z účastníků přisoudí věc do výlučného vlastnictví, vzal v úvahu v prvé řadě zájem obou účastníků o přikázání, což je podmínka nutná nikoliv postačující, jejich solventnost, když nedostatek solventnosti je důvodem nevyhovění návrhu (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 11 Co 698/2014, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 22 Cdo 1305/2007), a poté velikost podílu a účelnost využití věci, jakož i případná jiná kritéria (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 22 Cdo 3150/2015).

35. V dané věci bylo prokázáno, že hodnota nemovitosti činí částku 1 932 973,14 Kč (prokázáno výpovědí znalkyně Kameníkové, viz shora), přičemž hodnota žalobcova podílu odpovídá částce 241 621,64 Kč (tuto částku by byla žalovaná povinna žalobci vyplatit na vypořádacím podílu) a hodnota podílu žalované představuje částku 1 691 351,50 Kč (tuto částku by musel žalobce vyplatit žalované na vypořádacím podílu). Soud aktualizoval majetkové poměry účastníků ke dni svého rozhodnutí a zjistil, že žalobcovo disponibilní portfolio představuje částku převyšující hodnotu 1 880 000 Kč (prokázáno výpisy z účtů) a žalobce je oprávněn s těmito prostředky nakládat, neboť má souhlas své manželky (prokázáno čestným prohlášením žalobcovy manželky). Žalovaná pak předložila výpis z účtu, ze kterého je zřejmé, že má k dispozici disponibilní zůstatek převyšující 300 000 Kč (prokázáno výpisem z jejího účtu). Soud tak uzavřel, že oba účastníci mají k dispozici dostatek prostředků k vyplacení druhého z účastníků. Jen pro úplnost soud nevycházel ze starších předložených dokladů, když ty již byly neaktuální. Soud se poté zabýval využitelností nemovitostí.

36. Ze shodných tvrzení účastníků je nepochybné, že předmětnou zděnou kůlnu užívá ke své rekreaci se souhlasem žalované matka účastníků jako své letní sídlo. Protože tak činí se souhlasem žalované, je třeba uzavřít, že zděnou kůlnu užívá právě žalovaná a její blízcí. Tato skutečnost byla účastníky shodně prohlášena a odpovídá též výslechu svědkyně [příjmení]. Žalobce naproti tomu v převážné míře užívá předmětnou garáž ke svému parkování vozu, případně k parkování vozu své manželky. Ani o této skutečnosti mezi stranami nebylo sporu a byla prokazována též úředním záznamem o podání vysvětlení žalovanou z listopadu 2017.

37. Soud v obecné míře konstatuje, že dominantní nemovitostí na předmětných pozemcích je zděná kůlna, která do určité míry supluje rekreační objekt a do jisté míry je takto fakticky využívaná. K tomuto využití je příslušná i zahrada. Garáž u takového objektu pak standardně slouží k zajišťování parkování osoby, která k objektu dojíždí za účelem obhospodařování zahrady a zděné kůlny. Při stanovení využitelnosti za normálních okolností je to třeba vnímat tak, že pro otázku využívání celých nemovitostí je zásadní zodpovědět, kdo a jak je schopen využít zděnou kůlnu.

38. V daném případě je nepochybné, že žalobce má zájem o užívání primárně toliko garáže. Sám uvedl, že v blízkosti bydlí, takže potencialita využití zděné kůlny je relativně malá. Žalovaná naopak zděnou kůlnu využívá jako rekreační objekt, avšak nikoliv celoročně. V době využívání objektu však má zjevné uplatnění i pro garáž.

39. Soud tak uzavřel, že míra využívání nemovitostí je mezi účastníky v zásadě stejná (případný rozdíl je marginální), když žalovaná užívá po dobu přibližně poloviny roku hlavní nemovitost a žalobce užívá celoročně nemovitost k ní připojenou.

40. Vzhledem k tomu, že oba účastníci mají zájem i finance nemovitosti převzít do svého výlučného vlastnictví a současná využitelnost nemovitostí u obou účastníků je podobná, přistoupil soud k přikázání nemovitostí dle velikosti podílu žalované, když ta je zcela zjevně majoritním spoluvlastníkem (výrok II.) a uložil jí uhradit žalobci jeho vypořádací podíl ve lhůtě dle § 160 o. s. ř. (výrok III.).

41. Jen pro úplnost soud dodává, že z dalších provedených důkazů nebyly zjištěny žádné další relevantní skutečnosti. Vzhledem k tomu, že soud zjistil skutkový stav v míře dostatečné pro rozhodnutí, neprováděl již žádné další důkazy pro nadbytečnost.

42. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovaná byla zcela úspěšná. [jméno] úspěchu soud posuzoval dle navrhovaného způsobu vypořádání, když žalobce od počátku požadoval reálné rozdělení nemovitostí a žalovaná požadovala přikázání nemovitostí do svého vlastnictví, a k tomuto způsobu rozdělení soud nakonec přistoupil.

43. Při stanovení výše tarifní hodnoty vycházel soud z celkové hodnoty celé věci ponížené o hodnotu podílu žalované (§ 8 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.“)) tedy z částky 241 621,64 Kč.

44. S ohledem na to soud přiznal žalované nárok na náhradu nákladů řízení v částce 116 160 Kč (výrok IV.). Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 241 621,64 Kč sestávající z částky 9 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., částky 9 300 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 18. 12. 2017, částky 9 300 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 8. 3. 2018, částky 9 300 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 16. 5. 2019, částky 9 300 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 27. 6. 2019, částky 9 300 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 2. 8. 2020, částky 9 300 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 20. 10. 2020, částky 18 600 Kč (2 x 9 300 Kč) za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 4. 2. 2021, částky 9 300 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 22. 3. 2021, deseti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 96 000 Kč ve výši 20 160 Kč.

45. Soud žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení spojené s místním ohledáním, když nebylo ve spise doloženo, že tyto náklady řízení skutečně vznikly.

46. O náhradě nákladů řízení státu soud rozhodl dle § 148 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovaná byla zcela úspěšná (viz shora) a náklady řízení státu tak nese neúspěšný žalobce. Výši nákladů si soud dle § 151 odst. 6 o. s. ř. ponechal do samostatného usnesení, když jejich výše není doposud soudu známa (výrok V.).

47. Soud se nakonec zabýval otázkou přeplatku na soudním poplatku. Žalobce podal žalobu na vypořádání 2 věcí, a to podílu vy bytovém družstvu a podílu na nemovitých věcech. Každý tento návrh je zpoplatněn dle Položky 7 Sazebníku soudních poplatků poplatkem 2 000 Kč, který je třeba navýšit o 5 000 Kč za každou nemovitou věc. V daném případě tak soudní poplatek za podání žaloby činil (2 000 Kč + 2 000 Kč + 5 000 Kč) 9 000 Kč, přičemž poplatek 2 000 Kč připadá na řízení 19 C 293/2017, které již bylo pravomocně skončeno. Soud však usnesením ze dne 31. 10. 2017, č. j. 19 C 293/2017-10, vybral soudní poplatek ve výši 12 000 Kč. Vzhledem k tomu, že tímto postupem vznikl přeplatek na soudním poplatku, vrátil soud tento přeplatek dle § 10 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (výrok VI.), když tak nebylo učiněno v souběžném řízení.