35 C 348/2020

Plný text

Okresní soud Praha-východ rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Viktorem Smolíkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o: výživné na rozvedenou manželku

I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen počínaje dnem 24. 9. 2020 přispívat žalobkyni na výživu rozvedené manželky částku 23 000 Kč měsíčně, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 6 534 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 24. 9. 2020 domáhala stanovení výživného na rozvedenou manželku ve shora uvedené částce. Počátek plnění požadovala ode dne podání žaloby. Uvedla, že s žalovaným byli v období od 9. 6. 2012 do 15. 1. 2020, kdy bylo manželství pravomocně rozvedeno, manželé. Manželství bylo od počátku nespokojené, neboť žalobkyně musela snášet neustálé ataky žalovaného, které vyvrcholily tím, že ji žalovaný v lednu 2018 agresivně vyhodil s jejich dětmi [jméno] ([datum narození]) a [jméno] ([datum narození]) na ulici. Žalobkyně se proto přestěhovala ke svým rodičům a v současné době bydlí v nájmu, za který platí částku 11 500 Kč. Jejím jediným příjmem je rodičovský příspěvek v částce 8 500 Kč. Jiné své příjmy nemá. V tuto chvíli jí proto pomáhají rodiče. Žalovaný naproti tomu je majetný, jeho čistý měsíční příjem činí přibližně 92 000 Kč, má vlastní dům v hodnotě 12 000 000 Kč. Dle názoru žalobkyně jí tak vznikl nárok na výživné rozvedené manželky dle § 697 o. z.

2. K výzvě soudu pak žalobkyně doplnila, že svoji neschopnost sama se živit spatřuje v tom, že se sama stará o nezletilého [jméno], se kterým je na rodičovské dovolené, a nezletilého [jméno], který trpí posttraumatickou stresovou poruchou (dále jen„ PTSP“) způsobenou chováním žalovaného. Ten dochází 3 roky na psychologické terapie, přičemž jeho stav jej vyčleňuje z normálního života. Je proto vzděláván v domácím prostředí. Nakonec žalobkyně uvedla, že žalovaný je hostilní člověk a jejich společné soužití pro ni bylo traumatické. Žalobkyně následně podrobně popsala jejich společné soužití.

3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že dle jeho názoru nejsou splněny základní předpoklady nároku žalobkyně na výživné rozvedené manželky. Dle jeho názoru žalobkyně neuvedla ničeho, co by jí bránilo se samostatně živit a jakkoliv to souviselo s manželstvím. Následně se žalovaný vyjadřoval k jednotlivým důvodům, které žalobkyně uváděla. V prvé řadě popřel, že by zdravotní stav nezletilého [jméno] vyžadoval domácí výuku. Toto tvrzení dle jeho mínění jednoznačně vyvrátil znalecký posudek vyhotovený před Okresním soudem v Táboře (dále jen„ opatrovnický soud“) ve věci péče soudu o oba nezletilé, když znalkyně neobjevily ničeho, co by nasvědčovalo existenci PTSP u nezletilého [jméno], a naopak uzavřely, že nezletilý je manipulován proti otci. Žalovaný byl dále toho názoru, že i kdyby žalobkyně nebyla schopna se sama živit, tak přiznání výživného pro její osobu, by bylo zcela v rozporu s dobrými mravy. Poukazoval na skutečnost, že žalobkyně mu přes předběžné opatření opatrovnického soudu již několik let odpírá kontakt s oběma syny. Žalovaný tuto skutečnost prostřednictvím opatrovnického soudu řešil. Navíc žalovaný byl žalobkyní a jejím otcem napaden, což bylo vyhodnoceno jako přestupek. Pokud jde o společné soužití účastník, takto dle jeho názoru bylo spokojené, tvrzení, že žalobkyně byla vyhozena z domu, byla zcela smyšlená.

4. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že účastníci řízení byli od 9. 6. 2012 do 15. 1. 2020 manželé, když datem 15. 1. 2020 nabyl právní moci rozsudek, kterým manželství bylo rozvedeno (prokázáno shodným tvrzením účastníků, oddacím listem a rozsudkem zdejšího soudu ze dne 10. 12. 2019, č. j. [číslo jednací]). [obec] rozvratu manželství spočívala v odcizení manželů, ve ztrátě důvěry a vzájemné úcty, v rozdílnosti názorů na fungování vztahu a výchovu dětí (prokázáno rozsudkem zdejšího soudu ze dne 10. 12. 2019, č. j. [číslo jednací]). Z manželství se narodili dva nezletilí synové, kterým ke dni podání žaloby bylo více než 3 roky a více než 6 let a kteří jsou v současné době oba v péči žalobkyně (prokázáno shodným tvrzením účastníků). Žalobkyně pobírá rodičovský příspěvek ve výši 8 500 Kč (prokázáno oznámením o změně výše sociální dávky s poštovními poukázkami). Žalovaný pobírá měsíčně mzdu ve výši přibližně 68 000 Kč (prokázáno potvrzeními zaměstnavatele) a bylo mu uloženo rozsudkem zdejšího soudu ze dne 13. 7. 2020, č. j. [číslo jednací] platit žalobkyni výživné mezi manžely ve výši 6 000 Kč měsíčně, a to až do 15. 2. 2020 (prokázáno citovaným rozsudkem). Mezi stranami dále nebylo sporu, že si žalovaný za trvání manželství vzal půjčky, avšak byl spor o to kolik a v jaké výši.

5. Žalobkyně dále předložila notářský zápis ze dne 5. 2. 2021, NZ [číslo], kterým notářka osvědčila, že viděla nájemní smlouvu k nájmu bytu na blíže nespecifikované adrese, kterou uzavřel blíže nespecifikovaný pronajímatel s žalovanou, přičemž žalobkyně dle této smlouvy má hradit částku 11 500 Kč (nájemné a poplatky). Žalovaný namítal pravost této smlouvy, když dle jeho názoru žalovaná bydlí u svých rodičů a navrhl k tomu dotaz na opatrovníka nezletilých dětí, kde žalovaná bydlí. Soud s ohledem na svůj názor tento návrh pro nadbytečnost zamítl.

6. Soud dále z provedeného dokazování má za prokázané, že žalobkyně na žalovaného podala trestní oznámení, v rámci jehož šetření policie vznesla dotaz na poměry žalovaného u jeho zaměstnavatele (prokázáno dotazem policie). Dále bylo prokázáno, že žalobkyni byla opatrovnickým soudem uložena pokuta, neboť žalobkyně přes nařízené předběžné opatření opakovaně žalovanému nepředávala nezletilé děti (prokázáno usneseními opatrovnického soudu ze dne 20. 2. 2018, č. j. [číslo jednací], a ze dne 20. 12. 2018, č. j. [číslo jednací]), a že žalobkyně a její otec se dopustili dne 5. 12. 2018 vůči žalovanému přestupku proti občanskému soužití, když z jejich strany došlo k jeho napadení (prokázáno rozhodnutím Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 1. 8. 2019). Rozsudkem ze dne 10. 5. 2019 pak opatrovnický soud svěřil nezletilé do péče matky a otci stanovil výživné v celkové výši 14 000 Kč (prokázáno rozsudkem opatrovnického soudu ze dne 10. 5. 2019, č. j. [číslo jednací]) a v tomto směru v rámci odvolacího řízení nedošlo k významnější změně (shodné tvrzení účastníků).

7. Soud k důkazu provedl znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace psychiatrie a klinická psychologie, který nechal pro své řízení vyhotovit opatrovnický soud (dále jen„ posudek“). Z předmětného posudku a jeho závěrů se nikterak nepodávalo, že by nezletilý [jméno] trpěl PTSP, případně že by jeho stav vyžadoval soustavnou péči. Z předmětného posudku se též nepodávalo, jaké bylo soužití účastníků řízení v době trvání manželství. Jiné relevantní skutečnosti soud z posudku nezjistil.

8. Jen pro úplnost soud konstatuje, že z dalších provedených důkazů neučinil žádná relevantní zjištění.

9. Následně soud věc posoudil po právní stránce.

10. Žalobkyně se domáhala výživného nerozvedené manželky v částce 23 000 Kč měsíčně. Soud se nejprve zabýval otázkou existence nároku na výživné a následně pak by se zaobíral výší tohoto nároku.

11. Podle § 697 odst. 1 o. z., manželé mají vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Vyživovací povinnost mezi manžely předchází vyživovací povinnosti dítěte i rodičů.

12. Žalobkyně odvozovala svůj nárok na výživné rozvedené manželky od citovaného ustanovení a primárně tak dovozovala svůj nárok od své sociální situace při porovnání majetkové situace žalovaného. Soud však konstatuje, že předmětné ustanovení se dotýká nároků mezi manžely, a to od vzniku manželství do jeho zániku. Vzhledem k tomu, že ke dni podání žaloby bylo manželství účastníků rozvedeno, soud uzavřel, že citované ustanovení na případ nedopadá.

13. Podle § 760 odst. 1 o. z., není-li rozvedený manžel schopen sám se živit a tato jeho neschopnost má svůj původ v manželství nebo v souvislosti s ním, má vůči němu jeho bývalý manžel v přiměřeném rozsahu vyživovací povinnost, lze-li to na něm spravedlivě požadovat, zejména s ohledem na věk nebo zdravotní stav rozvedeného manžela v době rozvodu nebo skončení péče o společné dítě rozvedených manželů.

14. Podle § 196 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen„ z. p.“), k prohloubení péče o dítě je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnankyni a zaměstnanci na jejich žádost rodičovskou dovolenou. Rodičovská dovolená přísluší matce dítěte po skončení mateřské dovolené a otci od narození dítěte, a to v rozsahu, o jaký požádají, ne však déle než do doby, kdy dítě dosáhne věku 3 let.

15. Podle § 30 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře (dále jen„ z. s. s. p.“), rodič, který po celý kalendářní měsíc osobně celodenně a řádně pečuje o dítě, které je nejmladší v rodině, má nárok na rodičovský příspěvek nejdéle do 4 let věku tohoto dítěte, a to nejdéle do doby, kdy byla na rodičovském příspěvku vyplacena z důvodu péče o totéž nejmladší dítě v rodině celková částka 300000 Kč, není-li dále stanoveno jinak. V případě, že nejmladším dítětem v rodině jsou 2 či více dětí narozených současně (dále jen„ vícerčata“), má tento rodič nárok na 1,5násobek částky 300 000 Kč.

16. Nárok na výživné rozvedeného manžela vzniká při kumulativním splnění 2 podmínek, a to neschopnosti manžela se živit, když tato neschopnost má svůj původ v manželství nebo v souvislosti s ním. Zákonodárce tak stanovuje nejen podmínku, že jeden z manželů není schopen obstarat své potřeby (jak to v dané věci tvrdí žalobkyně), ale tato jeho neschopnost musí být v příčinné souvislosti s tím, co se odehrávalo v manželství (např. jeden z manželů v průběhu manželství onemocněl, dlouhodobě se staral o domácnost na úkor své kariéry, narodilo se dítě apod.). Typicky pak není neschopnost jednoho manžela se živit v příčinné souvislosti s ukončením manželského soužití, pokud je odvislá od dobrovolného rozhodnutí dotčeného manžela žít další život nějakým způsobem přes možnost zajistit svůj život jinak. Nárok jednomu z manželů vzniká pouze, pokud není schopen se živit ani v případě jiného možného uspořádání své životní situace.

17. Žalobkyně pak v obecné rovině je žena s vysokoškolským vzděláním ve věku 33 let, která netrpí žádnou nemocí, jež by jí bránila vykonávat nějaké povolání. V obecné rovině tak její osobě nic nebrání živit se sama. Soud se proto zaobíral žalobkyní tvrzenými příčinami jiného uspořádání věcí.

18. Žalobkyně příčinu neschopnosti se sama živit spatřovala v tom, že je na rodičovské dovolené s nezletilým [jméno] a stará se o nezletilého [jméno], který trpí PTSP a musí jej vychovávat v domácím prostředí.

19. Pokud jde o nezletilého [jméno], tak se o něj žalobkyně ke dni podání žaloby starala. Již v té době byl starší tří let. Zákonodárce ve věci péče o nezletilé děti k nim přistupuje tak, že dítě do 3 let svého věku standardně potřebuje soustavnou péči některého z rodičů, přičemž připouští, že pro dítě je vhodné být s rodičem do svých 4 let věku. Volbu této doby však nechává na rozhodnutí rodiny. Toto vyplývá ze skutečnosti, že zatímco dle § 196 z. p. je zaměstnavatel povinen rodiči držet pracovní místo do 3 let od narození dítěte (presumuje se potřebnost takovéto výchovy), tak poté již zaměstnavatel tuto povinnost nemá, a to i přes skutečnost, že rodiči může dle § 30 z. s. s. p. být ještě 1 rok poskytován rodičovský příspěvek. Pokud sám zákonodárce rozlišuje děti do věku 3 let a mezi věkem 3 a 4 roky, nelze než uzavřít, že sám zákonodárce počítá s tím, že rodič poté, co dítě nabyde 3 let věku, standardně nastoupí opětovně do zaměstnání. Sama skutečnost, že rodič je s nezletilým dítětem starším 3 let na rodičovské podpoře dle § 30 z. s. s. p., proto nemůže být důvodem k závěru, že se rodič z tohoto důvodu nemůže sám živit, protože, nejsou-li dány jiné další skutečnosti, se v takovém případě jedná o jeho volbu.

20. Ve vztahu k nezletilému [jméno] žalobkyně tvrdila toliko to, že s ním je na rodičovské dovolené, pročež se není schopna sama živit. Vzhledem k tomu, že nezletilému byly 3 roky již před podáním žaloby a žalobkyně ničeho dalšího neuvedla, soud uzavřel, že rodičovská dovolená z důvodu starání se o nezletilého [jméno] žalobkyni nebránila zajistit si příjem a tak i svoji obživu.

21. Následně se soud zabýval potřebou starat se o nezletilého [jméno]. Ten v době podání žaloby sice již dosáhl 6 let věku, ale dle žalobních tvrzení trpí PTSP a žalobkyně jej musí vychovávat v domácím prostředí. Soud se zabýval tímto tvrzením a provedl k důkazu posudek, který však vyzníval spíše v neprospěch pravdivosti takového tvrzení (i když z něj není možné učinit jednoznačný závěr, že tvrzení není pravdivé). Soud proto žalobkyni v tomto směru poučil dle § 118a odst. 3 o. s. ř., nechť navrhne k uvedenému tvrzení nějaké důkazy, jinak se vystavuje nebezpečí neúspěchu ve věci, avšak žalobkyně na toto poučení relevantně nereagovala, neboť žádné důkazy nenavrhla. Tím tak nesplnila svoji povinnost důkazní. Soud tak uzavřel, že ničeho nebrání nezletilému [jméno] nastoupit do předškolního nebo školního vzdělávání a žalobkyni nastoupit do práce.

22. Soud tak uzavřel, že pokud žalobkyně není schopna sama sebe živit, tak tato neschopnost nemá původ v manželství ani s ním nemá souvislost, neboť je způsobena její volbou pobírat rodičovský příspěvek po delší dobu.

23. Podle § 762 odst. 1 o. z., nedohodnou-li se manželé nebo rozvedení manželé o výživném, může manžel, který rozvrat manželství převážně nezapříčinil nebo s rozvodem nesouhlasil a kterému byla rozvodem způsobena závažná újma, navrhnout, aby soud stanovil vyživovací povinnost bývalého manžela i v takovém rozsahu, který zajistí, aby rozvedení manželé měli v zásadě stejnou životní úroveň. Právo rozvedeného manžela na výživné lze v tomto případě považovat za důvodné jen po dobu okolnostem přiměřenou, nejdéle však po dobu tří let od rozvodu.

24. Soud se s ohledem na žalobní tvrzení následně zabýval otázkou, zda ve věci nejsou dány podmínky pro stanovení výživného dle § 762 odst. 1 o. z. Předpokladem takovéhoto výživného však bylo splnění jedné ze dvou podmínek, a to a) nesouhlas žalobkyně s rozvodem nebo b) příčina rozvratu manželství je toliko (převážně) na straně žalovaného.

25. Žalobkyně k těmto skutečnostem nenavrhovala žádné důkazy. Soud je proto dokazoval toliko rozsudkem o rozvodu, kterým bylo prokázáno, že žalobkyně s rozvodem souhlasila a k němu se připojila a příčiny rozvratu byly rozvodovým soudem spatřovány na obou stranách. Soud z těchto závěrů rozvodového soudu vycházel (viz § 135 odst. 2 o. s. ř.), když mu nebyly předloženy jiné důkazy. Soud za této situace žalobkyni dále nepoučoval a uzavřel, že nebyly splněny podmínky ustanovení § 762 odst. 1 o. z.

26. Vzhledem k tomu, že v daném případě nebyly splněny podmínky přiznání nároku výživného rozvedené manželky dle § 760 odst. 1 o. z. ani dle § 762 odst. 1 o. z., soud zamítl žalobu v plném rozsahu.

27. Za této situace bylo bezpředmětné hodnotit námitku žalovaného ve vztahu k dobrým mravům, případně zkoumat adekvátní výši výživného.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na plnou náhradu nákladů řízení jako odměnu za právní zastupování. Pokud jde o výši této odměny, soud vyšel ze skutečnosti, že podle § 151 odst. 2 o. s. ř. zákonodárce předpokládá využití prováděcího předpisu podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni. Takovýto předpis tzv. přísudková vyhláška 484/2000 Sb. byla zrušena nálezem Ústavního soudu Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013 a doposud nebyla adekvátně nahrazena. Protože neexistuje zákonem předvídaný prováděcí předpis, je jako pomocným předpisem pro stanovení výše náhrady nákladů řízení využívána vyhláška č. 177/1996 Sb. advokátní tarif (dále jen„ a. t.”), přičemž tato vyhláška není pro praxi soudu závazná. V citovaném nálezu pak ústavní soud dotčenou přísudkovou vyhlášku zrušil s tím, že je třeba zvažovat proporcionalitu principu sankcí. Tu je třeba brát v poměru k povaze a hodnotě sporu. Výživné je pak obecně specifickým nárokem vzniklým v rámci rodiněprávních vztahů, přičemž adekvátní výše výživného je odvozena mimo jiné od volní úvahy soudu a okolností věci. S ohledem na pravidelné ingerence soudu do těchto vztahů vlivem změny okolnost, která může nastat již druhý den po rozhodnutí, nelze nikdy jednoznačně určit, zda jde o plnění na omezenou dobu nebo dobu delší než 5 let. Za této situace dle soudu není přiléhavé aplikovat z citované vyhlášky ustanovení § 8 odst. 2 a. t., které je s ohledem na předmět sporu nepřiměřené, a je třeba přistoupit ke stanovení výživného podle ustanovení § 9 a. t.

29. Soud proto přiznal žalovanému nárok na náhradu nákladů řízení v částce 6 534 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 1, § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 10 000 Kč sestávající z částky 1 500 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 1 500 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 17. 12. 2020 a z částky 1 500 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 8. 1. 2021 včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 5 400 Kč ve výši 1 134 Kč.

30. Soud žalovanému nepřiznal náhradu za podání dne 7. 2. 2021, neboť toto podání již nebylo nutné ve věci činit a mohlo být provedeno na jednání soudu dne 8. 2. 2021.

31. O soudním poplatku soud nerozhodoval, když neúspěšná žalovaná je od jeho placení osvobozena (§ 11 odst. 2 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích), čímž se poplatková povinnost na žalovaného nepřenáší.