6 C 125/2024

Plný text

Okresní soud Praha-východ rozhodl samosoudcem Mgr. Filipem Bartošem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované ., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o zaplacení 128 325 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky ve výši 128 325 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 13. 8. 2023 do zaplacení se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení ve výši 66 412,05 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované.

III. Žalobkyně je povinna nahradit České republice na účet Okresního soudu Praha-východ, náklady státu ve výši 14 904 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 128 325 Kč s příslušenstvím představující regresní nárok na náhradu pojistného plnění vyplaceného za původního žalovaného , jméno FO, (dále jen „původní žalovaný“). Tvrdila, že původní žalovaný dne 20. 12. 2022 způsobil dopravní nehodu jako řidič jízdní soupravy, kdy poškodil zaparkované vozidlo a místo nehody opustil, aniž splnil oznamovací povinnost. K vozidlu, kterým původní žalovaný způsobil dopravní nehodu, bylo u žalobkyně sjednáno pojištění odpovědnosti dle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla (dále jen „zákon o pojištění odpovědnosti“). Poškozenému bylo z havarijního pojištění jeho pojistitelem, společností , právnická osoba, ., vyplaceno pojistné plnění ve výši 121 909 Kč. , právnická osoba, . následně uplatnila právo na náhradu škody u žalobkyně, jelikož dopravní nehodu zavinil původní žalovaný jakožto pojištěný u žalobkyně. Žalobkyně tento nárok uhradila a dále uhradila i částku 6 416 Kč odpovídající spoluúčasti poškozeného. Nárok na náhradu těchto částek uplatnila žalobkyně vůči původnímu žalovanému podle § 10 odst. 1 písm. c) zákona o pojištění odpovědnosti, neboť původní žalovaný opustil místo nehody. Přes výzvu ze dne 13. 7. 2023 a předžalobní upomínku ze dne 15. 2. 2024 žalovaný dluh neuhradil.

2. Původní žalovaný k žalobě uvedl, že v době nehody plnil pracovní úkoly jako zaměstnanec společnosti , Jméno žalované, . (tj. žalované), která byla vlastníkem i pojistníkem vozidla a pojištěným subjektem, takže případná odpovědnost za škodu tíží výlučně ji. V reakci na to navrhla žalobkyně záměnu účastníka řízení na straně žalované tak, aby na místo původního žalovaného vstoupila žalovaná. Soud záměnu usnesením ze dne 29. 4. 2025, č. j. 6 C 125/2024-86, připustil.

3. Žalovaná nárok uplatněný žalobou neuznala ani zčásti. Uvedla, že nepopírá, že její zaměstnanec způsobil dne 20. 12. 2022 z nedbalosti dopravní nehodu při plnění pracovních úkolů a že žalobkyně z jejího pojištění odpovědnosti poskytla pojistné plnění ve výši 128 325 Kč. Namítla ale, že jde o regresní nárok dle § 10 odst. 1 písm. c) zákona o pojištění odpovědnosti, jehož podmínky žalobkyně neprokázala, přičemž důkazní břemeno k jejich splnění tíží žalobkyni. Samotný odjezd z místa nehody nepostačuje k naplnění tohoto ustanovení, neboť je třeba prokázat, že pojištěný jednal bez zřetele hodného důvodu s cílem znemožnit zjištění příčiny nehody, což z dosavadních tvrzení a důkazů nevyplývá; pokud o nehodě nevěděl, nemohl takto jednat.

4. Žalobkyně v reakci na vyjádření žalované setrvala na uplatněném nároku a uvedla, že jsou splněny podmínky regresního nároku dle § 10 odst. 1 písm. c) zákona o pojištění odpovědnosti, přičemž opuštění místa dopravní nehody bez zřetele hodného důvodu samo o sobě zakládá vznik tohoto nároku. Namítla, že relevantní pojem „pojištěný“ je třeba vykládat tak, že dopadá i na řidiče, který nehodu způsobil, a že z provedeného šetření plyne, že řidič poškození vozidla způsobil a z místa nehody odjel, aniž splnil své zákonné povinnosti, čímž znemožnil řádné zjištění příčin nehody. Odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu uvedeného ustanovení a uvedla, že důvod hodný zřetele pro opuštění místa nehody je dán pouze tehdy, pokud řidič o nehodě nevěděl a ani při vynaložení běžné péče vědět nemohl, což v projednávané věci považuje za neprokázané a s ohledem na rozsah škody za nepravděpodobné. Uvedla, že odjezd z místa nehody znemožnil mimo jiné ověření případného ovlivnění řidiče alkoholem.

5. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že předmětnou dopravní nehodu dne 20. 12. 2022 způsobil původní žalovaný, jako řidič žalované, a to při plnění pracovních úkolů v rámci pracovního poměru, kdy řídil jízdní soupravu složenou z motorového vozidla zn. , právnická osoba, , RZ , SPZ, , a přípojného vozidla zn. , právnická osoba, , RZ , SPZ, , přičemž při jízdě na parkovišti jízdní soupravou poškodil zaparkované vozidlo zn. , právnická osoba, , RZ , SPZ, , ve vlastnictví , jméno FO, , coby poškozené. Mezi účastníky rovněž nebylo sporu o tom, že k vozidlu žalované bylo u žalobkyně sjednáno pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla podle zákona o pojištění odpovědnosti, že škodní událost byla likvidována , právnická osoba, . z titulu havarijního pojištění poškozené vedeného pod pojistnou smlouvou č. , hodnota, , přičemž poškozené bylo vyplaceno pojistné plnění ve výši 121 909 Kč a dále částka 6 416 Kč odpovídající spoluúčasti, a že žalobkyně následně tyto částky uhradila a uplatnila regresní nárok na jejich náhradu jak vůči původnímu žalovanému, tak vůči žalované. Mezi účastníky však zůstalo sporné, zda původní žalovaný, který dopravní nehodu způsobil, mohl s přihlédnutím k okolnostem dané dopravní nehody při vynaložení nezbytné opatrnosti vědět, že došlo ke střetu vozidel a způsobení dopravní nehody, tj. zda mohl dopravní nehodu objektivně zaznamenat, přičemž žalobkyně tvrdila, že toto vědět měl a mohl, zatímco žalovaná tvrdila opak.

6. Z příkazu vydaného Městským úřadem , adresa, , odborem dopravy ze dne 6. 4. 2023, č. j. MUHO/, č. účtu, , který nabyl právní moci dne 3. 5. 2023, soud zjistil, že původní žalovaný byl uznán vinným přestupkem podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., kterého se dopustil z nedbalosti při řízení vozidla tím, že v provozu na pozemních komunikacích nesplnil nebo porušil povinnost věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích, neboť dne 20. 12. 2022 v čase 3:52 hodin v , Anonymizováno, v , adresa, na parkovišti obchodního domu Lidl, jako řidič jízdní soupravy složené z motorového vozidla zn. , právnická osoba, , RZ , SPZ, připojeného vozidla zn. , právnická osoba, , RZ , SPZ, , se při jízdě po parkovišti plně nevěnoval řízení vozidla, kdy levou zadní částí připojeného vozidla došlo k poškození zadní části zde zaparkovaného vozidla zn. , právnická osoba, , RZ , SPZ, , vlastníka , jméno FO, , čímž došlo k dopravní nehodě.

7. Ze znaleckého posudku vypracovaného soudním znalcem , tituly před jménem, , jméno FO, ze dne 18. 2. 2026, č. , hodnota, soud zjistil, že znalec určil průběh nehodového děje následovně. Při zatáčení vozidla , právnická osoba, s návěsem vpravo došlo k vybočení levé zadní části návěsu, kdy při vybočení levé zadní části návěsu došlo k nárazu do zadní části zaparkovaného vozidla , právnická osoba, . S ohledem na poškození vozidla , právnická osoba, , poškození návěsu , právnická osoba, , konečné polohy vozidla , právnická osoba, a trajektorii pohybu vozidel bylo stanoveno místo střetu jako náraz návěsu , právnická osoba, levou zadní částí (levým zadním rohem) do zaparkovaného vozidla , právnická osoba, , kdy došlo k poškození víka zavazadlového prostoru, zadního nárazníku a skla víka zavazadlového prostoru vozidla , právnická osoba, . Jednalo se o energeticky nevýznamný střet, kdy došlo k nárazu, resp. otěru, bez zásahu do deformačních zón vozidel a hloubkové deformaci skeletu karoserie. K otázce, zda řidič, který způsobil dopravní nehodu, mohl s přihlédnutím k okolnostem dané dopravní nehody při vynaložení nezbytné opatrnosti vědět, že došlo ke střetu vozidel a způsobení dopravní nehody, tj. zda mohl nehodu zaregistrovat, znalec uvedl, že vzájemná viditelnost v daném místě z vozidla , právnická osoba, na vozidlo , právnická osoba, , které bylo u zadní části návěsu v době, kdy vozidlo , právnická osoba, zatáčelo doprava (došlo k zalomení vozidla , právnická osoba, vůči návěsu) je omezená. S ohledem na nastavení vnějších zpětných zrcátek nebylo v technických možnostech řidiče vozidla , právnická osoba, při zatáčení kontrolovat (vidět) levý zadní roh návěsu. Z posudku soud dále zjistil, že délka vozidla , právnická osoba, byla 6,157 metru a návěsu , právnická osoba, byla 13,86 metru.

8. Další navržené a neprovedené důkazy soud zamítl pro nadbytečnost. Provedeným dokazováním byl skutkový stav zjištěn dostatečně k tomu, aby bylo možno ve věci rozhodnout.

9. S ohledem na přechodná ustanovení (§ 94) k zákonu č. 30/2024 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla byla na věc aplikována původní právní úprava, tj. shora definovaný zákon o pojištění odpovědnosti.

10. Podle § 10 odst. 1 písm. c) zákona o pojištění odpovědnosti pojistitel má proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný bez zřetele hodného důvodu opustil místo dopravní nehody nebo jinak znemožnil zjištění skutečné příčiny vzniku dopravní nehody.

11. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 30. 10. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1224/2024 formuloval a odůvodnil závěr, že důvodem hodným zřetele pro opuštění místa dopravní nehody ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) zákona o pojištění odpovědnosti může být skutečnost, že pojištěný nevěděl a při vynaložení běžné péče a opatrnosti ani vědět nemohl, že způsobil dopravní nehodu. Nelze se tedy spokojit pouze se závěrem, že byla zjištěna nevědomost pojištěného v subjektivním smyslu, nýbrž je třeba posoudit, zda pojištěný mohl či nemohl při vynaložení běžné péče a opatrnosti vědět, že dopravní nehodu způsobil (objektivní kritérium).

12. V daném sporu je tedy rozhodné, zda původní žalovaný při vynaložení běžné péče a opatrnosti objektivně mohl či nemohl vědět, že způsobil dopravní nehodu. K posouzení této otázky soud provedl důkaz znaleckým posudkem, z něhož jednoznačně vyplynulo, že původní žalovaný nemohl samotné způsobení dopravní nehody vidět.

13. Znalec se sice výslovně nevyjádřil k tomu, zda mohl původní žalovaný dopravní nehodu vnímat jinak, zejména sluchem či jako otřes, soud však považuje doplnění znaleckého posudku v tomto směru za neúčelné. Při svém hodnocení soud vycházel z toho, že ke střetu došlo v zadní části návěsu a že se jednalo o energeticky nevýznamný střet spočívající v pouhém otěru. S ohledem na tyto skutečnosti a na velkou vzdálenost mezi místem střetu a kabinou řidiče soud považuje za vysoce nepravděpodobné, že by původní žalovaný mohl střet zaznamenat sluchem či jako otřes. Zároveň by zodpovězení těchto otázek nepochybně vyžadovalo provedení vyšetřovacího pokusu, což by vedlo k nepřiměřenému navýšení nákladů řízení vzhledem k výši uplatněného nároku. Výsledek takového pokusu by nadto byl nejistý, neboť závisí na subjektivním vnímání a bylo by velmi obtížné věrně reprodukovat identické podmínky dopravní nehody.

14. Pokud žalobkyně namítala, že původní žalovaný měl s ohledem na omezenou viditelnost přijmout odpovídající opatření (např. zajistit si navádějící osobu), soud konstatuje, že tyto námitky směřují k okolnostem vzniku dopravní nehody, nikoli k posouzení podmínek pro vznik regresního nároku.

15. S ohledem na vše výše uvedené soud uzavřel, že původní žalovaný objektivně nemohl vědět, že způsobil dopravní nehodu a nebyla tak naplněna podmínka pro vznik regresního nároku žalobkyně vůči žalované spočívající v tom, že původní žalovaný bez zřetele hodného důvodu opustil místo dopravní nehody nebo jinak znemožnil zjištění skutečné příčiny jejího vzniku ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) zákona o pojištění odpovědnosti. Soud proto žalobu v plném rozsahu zamítl.

16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, která byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 66 412,05 Kč. Náklady sestávají z odměny za zastupování advokátem podle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „a. t.“) za 4 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 a. t. po 6 260 Kč (příprava a převzetí věci k 4. 11. 2024, vyjádření ze dne 18. 6. 2025, účast na jednání dne 12. 9. 2025 a 6. 5. 2026) z tarifní hodnoty 128 325 Kč, 1 paušální náhrady po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. ve znění do 31. 12. 2024 a 3 paušálních náhrad po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. ve znění od 1. 1. 2025. Soud dále přiznal žalované náhradu cestovních výdajů za jízdu ze sídla zástupce na jednání dne 12. 9. 2025 v délce 126 km (tam i zpět), při průměrné spotřebě benzinu dle technického průkazu 8,2/100 km, ceně benzinu 35,80 Kč/1 litr dle § 158 zákona č. 262/2006 Sb. a § 4 písm. a) vyhlášky č. 475/2024 Sb. a při sazbě základních náhrad 5,80 Kč/1 km dle § 1 písm. b) vyhlášky č. 475/2024 Sb. v celkové výši 1 100,68 Kč. Za cestu na jednání dne 12. 9. 2025 přiznal soud při ceně benzinu 34,70 Kč/1 litr dle § 158 zákona č. 262/2006 Sb. a § 4 písm. a) vyhlášky č. 573/2025 Sb. a při sazbě základních náhrad 5,90 Kč/1 km dle § 1 písm. b) vyhlášky č. 573/2025 Sb. náhradu v celkové výši 1 101,92 Kč. Za čas strávený na cestě na obě jednání (8 půlhodin) přiznal soud dle § 14 odst. 3 a. t. náhradu ve výši 1 200 Kč. Soud dále přiznal DPH ve výši 21 % z částky 30 092,60 Kč, tj. 6 319,45 Kč. Soud dále přiznal náhradu za zálohu na znalecký posudek ve výši 30 000 Kč. O splatnosti náhrady nákladů řízení k rukám advokáta úspěšného účastníka soud rozhodl podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

17. Žalovaná ve vyčíslení svých nákladů požadovala též náhradu nákladů původního žalovaného (za přípravu a převzetí věci, odpor ze dne 2. 7. 2024 a vyjádření ze dne 10. 3. 2025), kterou jí soud nepřiznal, neboť o těch již bylo pravomocně rozhodnuto usnesením ze dne 29. 4. 2025, č. j. 6 C 125/2024-86; náhrada za tyto náklady by nadto nenáležela žalované.

18. O náhradě nákladů státu rozhodl soud dle § 148 odst. 1 o. s. ř. Soudem vyplacené znalečné z rozpočtových prostředků státu činí 14 904 Kč (znalci bylo vyplaceno znalečné ve výši 44 904 Kč, z čehož 30 000 Kč bylo uhrazeno ze zálohy složené žalovanou a 14 904 Kč z rozpočtových prostředků státu). V řízení byla zcela úspěšná žalovaná, soud proto rozhodl o povinnosti v řízení neúspěšné žalobkyně nahradit České republice na účet zdejšího soudu náklady ve výši 14 904 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.