7 C 264/2021

Plný text

Okresní soud Praha-východ rozhodl samosoudcem Mgr. Filipem Jankem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 460 461,26 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 239 452,86 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 1. 11. 2020 do zaplacení a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částky 221 008,40 Kč, úroku ve výši 4,3 % ročně z částky 443 845,52 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 221 008,40 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 3 246,32 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne datum domáhala zaplacení částky 460 461,26 Kč s příslušenstvím s tím, že s žalovaným uzavřela dne 4. 12. 2014 smlouvu o stavebním spoření číslo na základě které následně účastníci dne 5. 2. 2015 uzavřeli smlouvu o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření číslo do výše čerpání až 773 000 Kč (dále též„ úvěrová smlouva“). Po splnění podmínek pro získání řádného úvěru ze stavebního spoření byl žalovanému na základě úvěrové smlouvy poskytnut úvěr ke smlouvě o stavebním spoření číslo přičemž žalovaný byl povinen poskytnutý úvěr splácet prostřednictvím pravidelných měsíčních splátek ve výši 5 250 Kč, nejpozději do 20. dne příslušného měsíce, počínaje měsícem září 2019. Žalovaný úvěr v celkové výši 773 000 Kč vyčerpal, neplnil však povinnosti dlužníka z úvěrové smlouvy, když řádně a včas nehradil sjednané splátky úvěru ze stavebního spoření na úvěrový účet, proto byla na vyčerpaný meziúvěr žalovaného celkem ve výši 773 0000 Kč použita finanční částka ve výši 287 706,31 Kč, která byla převedena z vkladového účtu žalovaného číslo. Jelikož žalovaný nehradil své závazky vůči žalobkyni řádně a včas řádně a včas, odstoupila žalobkyně od úvěrové smlouvy dopisem ze dne 3. 11. 2020, a to pro prodlení dlužníka s více než dvěma splátkami. Přestože byla pohledávka splatná nejpozději 31. 10. 2020, žalovaný ji neuhradil, a to ani přes předžalobní výzvu žalobkyně. Žalobkyně tak požadovala vedle dlužné částky ve výši 460 461,26 Kč (jistina ve výši 443 845,52 Kč a smluvní úrok do data odstoupení od smlouvy ve výši 16 615,74 Kč), kterou zůstal žalovaný dlužen poté, co došlo k částečnému umoření dluhu ze stavebního spoření, dále také smluvní úrok ve výši 4,3 % ročně z částky 443 845,52 Kč za období od 1. 11. 2020 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky 443 845,52 Kč za období od 1. 11. 2020 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě vyjádřil svým podáním ze dne 9. 2. 2022, ve kterém uvedl, že má za to, že v daném případě žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost dlužníka před poskytnutím úvěru, kdy dle žalovaného je poskytovatel spotřebitelského úvěru dle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, i nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V případě, kdy nedojde k adekvátnímu posouzení bonity spotřebitele, je nutné veškeré následky s tím spojené vykládat v neprospěch poskytovatele spotřebitelského úvěru. Dle žalovaného pak žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti vycházela pouze z výše naspořené částky na vkladovém účtu žalovaného číslo která je sama o sobě nevypovídá o tom, zda bude dlužník svůj úvěr splácet, nadto sama žalobkyně ve svém návrhu poukazuje na to, že žalovaný měl již v okamžiku poskytnutého úvěru na meziúvěrovém účtu číslo nedoplatek ve výši 8 141,65 Kč, tedy měl již v době poskytnutí úvěru neuhrazené závazky. Všechny tyto skutečnosti svědčí o tom, že žalobkyně nedostatečně zhodnotila schopnost žalovaného splácet daný úvěr a proto žalovaný považuje uzavřenou smlouvu o úvěru za neplatnou.

3. Žalobkyně s tvrzením žalovaného nesouhlasila, a ve svém vyjádření ze dne 30. 1. 2023 uvedla, že posuzováním úvěruschopnosti žalovaného se zabývala tak, jak jí ukládal zákon účinný v době podpisu úvěrové smlouvy, kdy úvěruschopnost žalovaného byla prověřována zkoumáním jeho příjmů a výdajů. V žádosti žalovaný uvedl, že je osobou samostatně výdělečně činnou podnikající od 01. 10. 1998 v oboru služeb (opravy, pohostinství a ubytování) na pracovní pozici manager, vedoucí s průměrným čistým měsíčním příjmem 64 000 Kč. Žalovaný dále uvedl, že je rozvedený, bezdětný a bydlí ve vlastním bytě/domě. Jeho nejvyšší dosažené vzdělání je středoškolské. Tyto informace vyplývaly i z náhledu do interního systému žalobce. Dále bylo zjištěno z potvrzení o příjmu a údajů o finanční situaci ze dne 04. 12. 2014, že žalovaný v době žádosti o předmětný meziúvěr už jeden úvěr měl a to od anonymizováno banky s měsíční splátkou ve výši 20 787 Kč. Toto tvrzení žalovaný podložil dodatkem ke Smlouvě o úvěru od anonymizováno banky ze dne 23. 01. 2015. Dále byl žalovaný prověřován nahlížením do registrů SOLUS a BRKI a nahlížením do insolvenčního rejstříku. Žalobce měl dále za to, že případ by měl být posuzován dle zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru (starého zákona o spotřebitelském úvěru), který byl účinný do 30. 11. 2016, neboť úvěrová smlouva byla uzavřena dne 05. 02. 2015, přičemž tento zákon transponoval pouze směrnici EP a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru („ CCD“), která poskytovateli úvěru ukládá primárně povinnost postupovat dle informací získaných od spotřebitele, tedy ověřování informací dle směrnice CCD není dle žalobkyně potřeba. Posuzování úvěruschopnosti dle této směrnice proto dle žalobkyně nemuselo být tak důkladné, jako za účinnosti nového zákona o spotřebitelském úvěru, nýbrž postačovalo, že se poskytovatel úvěru posouzením úvěruschopnosti pouze zabýval. Nadto směrnice CCD ani předchozí zákon o spotřebitelském úvěru žádná kritéria pro posouzení úvěruschopnosti neobsahovala a proto má žalobkyně za to, že dle této směrnice nebylo potřeba informace sdělené spotřebitelem ověřovat. Podle směrnice CCD má být úvěrový trh efektivní, čemuž by bránily přehnané požadavky na ověřování informací předaných spotřebitelem. Žalobkyně se posuzováním úvěru zabývala tak, jak jí to ukládal zákon účinný v době podpisu úvěrové smlouvy.

4. Při jednání dne 10. 3. 2023 žalobkyně trvala na podané žalobě. Žalovaný namítal, že smlouvu uzavřel jako spotřebitel, a že byl v době uzavření smlouvy zaměstnancem, přičemž žalobkyně měla za to, že žalovaný byl osobou samostatně výdělečně činnou podnikající od roku 1998, tak, jak uvedl v žádosti o poskytnutí úvěru. Při jednání dne 28. 4. 2023 již žalobkyně to, že žalovaný byl v době poskytnutí úvěru zaměstnancem, nerozporovala, tj. skutečnost, že byl žalovaný v době poskytnutí úvěru zaměstnancem, byla mezi stranami učiněna jako nesporná.

5. Soud z provedeného dokazování učinil následující skutková zjištění:

6. Mezi účastníky nebylo sporné, že žalovaný dne 4. 12. 2014 uzavřel s žalobkyní smlouvu o stavebním spoření číslo následně dne 5. 2. 2015 na základě uvedené smlouvy uzavřel s žalobkyní smlouvu o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření číslo. Žalovaný následně vyčerpal meziúvěr celkem ve výši 773 000, kdy v této částce byl zahrnut poplatek ve výši 3 861 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet prostřednictvím pravidelných měsíčních splátek ve výši 5 250 splatných vždy do 20. dne v měsíci spolu s příslušným úrokem ve výši 4,30 % ročně na úhradu úvěru ze stavebního spoření, kdy přehled čerpání poskytnutého úvěru spolu s jeho plněním ze strany žalovaného vyplývá z přehledu pohybu na meziúvěrovém účtu. Dne 31. 7. 2019 provedla žalobkyně vyúčtování meziúvěrového účtu a vkladového účtu, kdy následně žalobkyně zůstatek žalovaného na vkladovém účtu číslo ve výši 287 706,31 Kč převedla na úvěrový účet žalovaného, čímž došlo k ponížení úvěru na částku 485 293,69 Kč. Mezi stranami nebylo sporována ani skutečnost, že žalovaný v průběhu trvání úvěru na poskytnutém úvěru uhradil částku celkem ve výši 221 008,40 Kč. Jelikož však nehradil na poskytnutý úvěr splátky řádně a včas, jak bylo zjištěno z výpisů z meziúvěrového a vkladového účtu žalovaného, žalobkyně dopisem ze dne 3. 11. 2020 odstoupila od úvěrové smlouvy. Splatnost pohledávky v celkové výši 460 461,26 nastala ke dni 1. 11. 2020. Z této částky pak jistinu představovala částka ve výši 443 845,42 Kč a smluvní úrok od data odstoupení do 31. 10. 2020 částku 16 615,74 Kč. Zásadní a spornou skutečností zůstalo, zda žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného.

7. Ze spisového zrcadla k žádosti č. smlouvy číslo a printscreenu obrazovky PC k úvěrovému případu číslo (č.l. 61 a 84 soudního spisu) se podává, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr za účelem financování bytových potřeb týkajících se rodinného domu včetně údržby a změny rodinného domu s cílovou částkou 773 000 Kč, s tím, že částka představující zajištění na vkladovém účtu je ve výši 273 705 Kč. Samotný úvěr nebyl zajištěn nemovitostí, další pohledávkou ani ručitelem, nezajištěná výše úvěru tedy představovala částku 499 295 Kč. Bonita klienta byla shledána jako dostatečná, zajištění také, úvěruschopnost žalovaného byla dále prověřena prostřednictvím kontroly účtů v CODIS a BRKI. Žalovaný byl identifikován rodným číslem, jako typ kontraktu uváděl: doba neurčitá, plný úvazek, rozvedený, bydlení ve vlastním, manager ve službách (pohostinství, ubytování), čistý příjem 64 000 Kč měsíčně, splátkové závazky 50 397 Kč měsíčně. Kolonka IČ: zaměstnavatele zůstala nevyplněna. Závěrem bylo doporučeno úvěr schválit.

8. V potvrzení o příjmu ze dne 4.12.2014 (č.l. 78) vyplnil žalovaný své jméno a adresu, rodné číslo a údaje o dříve poskytnutém úvěru u právnická osoba Ve formuláři zůstala nevyplněna část určená pro informace o příjmu, vyživovaných dětech a pracovním poměru, kterou by měl vyplnit (a potvrdit) zaměstnavatel.

9. Z potvrzení od právnická osoba (č.l. 79) bylo zjištěno, že u žalovaném zmíněného úvěru u této banky došlo počínaje dnem 25.2.2015 ke snížení splátky na 20 787 Kč.

10. V žádosti o poskytnutí meziúvěru ze stavebního spoření ze dne 4.12.2014 žalovaný (opět označený rodným číslem nikoli identifikačním číslem), mimojiné, uvedl, že výše jeho úvěrů činí měsíční splátku 50 397 Kč, v čemž již byla započítána uvažovaná splátka 5 250 Kč na požadovaný meziúvěr. Z listiny je patrno, že původní výše splátkového zatížení byla uváděna 52 808 Kč a bonita žalovaného byla zjištěna nedostatečnou. Posléze došlo ke snížení splátky u právnická osoba (viz. č.l. 79), čímž úvěrové zatížení žalovaného pokleslo a žádost byla schválena.

11. Na úvěr načerpal žalovaný skutečně částku 769 139 Kč, když z poskytnutého úvěru ve výši 773 004 Kč činil částku ve výši 3 865 Kč poplatek za poskytnutí úvěru. To bylo doloženo žádostmi o čerpání ze dne 4.2.2015 a 24.2.2015, oznámením o čerpání ze dne 6.2.2015 a 3.3.2015 (č.l. 110 – 118).

12. Žalobkyně výpisy z účtu žalovaného (meziúvěrového a úvěrového) doložila, že ze strany žalovaného byla nad rámec částky ve výši 287 706,31 Kč, která byla převedena z vkladového účtu a použita na částečné splacení meziúvěru, uhrazena v dalších splátkách částka ve výši 221 008,40 Kč (č.l. 122 – 127 a 132 – 137).

13. Z dopisu ze dne 14. 10. 2020, který byl adresován žalovanému a označen jako„ poslední výzva k úhradě“ se podává, že žalovaný byl žalobkyní vyzván k úhradě dlužné částky 17 724,50 Kč spolu s pravidelnou platbou ve výši 5 250 Kč, a to do 31. 10. 2020.

14. Z oznámení věřitele ze dne 3. 11. 2020, které bylo adresováno žalovanému, se podává, že žalovaný byl žalobkyní upozorněn na zesplatnění závazku ze smlouvy číslo zároveň vyzván k úhradě dlužné částky ve výši 460 461,26 Kč.

15. Z výzvy k plnění ze dne 26. 2. 2021 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění dlužné částky ve výši 478 985, 05 Kč z titulu smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření číslo ze dne 5. 2. 2015, a to nejpozději do 5. 3. 2021.

16. Z dalších listin nebyly žádné podstatné skutečnosti pro posouzení věci zjištěny.

17. Další dokazování prováděno nebylo, neboť pro posouzení věci postačoval skutkový stav zjištěný z výše uvedených listin.

18. V projednávané věci bylo mezi účastníky sporné, zda úvěrová smlouva, na základě níž žalovaný následně čerpal finanční prostředky až do částky 773 000 Kč, byla mezi žalovaným a žalobkyní sjednána platně, přičemž žalovaný argumentoval absolutní neplatností této smlouvy s ohledem na skutečnost, že žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného, kdy je povinností žalobkyně s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to nejen na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, ale také nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, což v daném případě dle žalovaného ze strany žalobkyně splněno nebylo.

19. Soud má na základě provedeného dokazování za to, že žalovaný jako dlužník uzavřel dne 4. 12. 2014 s žalobkyní jako věřitelkou smlouvu o stavebním spoření číslo přičemž dne 5. 2. 2015 uzavřel žalovaný jako dlužník s žalobkyní jako věřitelkou smlouvu o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření číslo na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému meziúvěr a úvěr v celkové ve výši 773 000 Kč a žalovaný se zavázal splácet na úhradu tohoto úvěru měsíční splátky ve výši 5 250 Kč splatné vždy do 20. dne v měsíci (zjištěno ze smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření číslo). Žalovaný také akceptoval ujednání obsažená ve Všeobecných obchodních podmínkách stavebního spoření žalobkyně a Obecných úvěrových podmínkách žalobkyně, které tvořily nedílnou součást úvěrové smlouvy. Žalovaný na dluh řádně a včas neplnil, jak ostatně vyplývá i z výpisů z meziúvěrového žalovaného, tudíž žalobkyně odstoupila od předmětné smlouvy vůči žalovanému, přičemž vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky (zjištěno z oznámení věřitele a výzvy k úhradě ze dne 3. 11. 2020). Žalobkyně se tedy po žalovaném domáhala celkové částky 460 461,26 Kč, (z čehož částka 443 845 představuje jistinu a částka 16 615,74 představuje smluvní úrok), když čerpaný úvěr ve výši 773 000 Kč byl následně ponížen o částku 287 706,31 Kč, která byla dříve naspořena žalovaným a následně převedena z vkladového účtu žalovaného a následně započtena vůči dlužné částce (zjištěno z výpisů z meziúvěrového účtu žalovaného). Žalovaný dále na pravidelných splátkách uhradil na úvěru částku v celkové výši 221 008,40 Kč, jak se podává z výpisů z úvěrového a meziúvěrového účtu žalovaného. Ostatně to, že žalovaný za dobu trvání úvěru uhradil částku 221 008,40 Kč, nebylo mezi stranami v průběhu řízení sporováno.

20. V dané věci tedy bylo pro rozhodnutí především třeba zodpovědět otázku, zda je úvěrová smlouva absolutně neplatná jak tvrdil žalovaný, když žalobkyně má povinnost řádně a s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a v případě, že své povinnosti nedostojí, je smlouva neplatná a případný věřitel má v takovém případě právo pouze na vydání bezdůvodného obohacení, tedy toho, co plnila bez právního důvodu.

21. Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

22. Podle § 513 o.z. příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním.

23. Podle § 1 zák.č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy (dále jen„ zákon o spotř. úvěru“), tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie) a upravuje některá práva a povinnosti související se spotřebitelským úvěrem. Spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem.

24. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotř. úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

25. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

26. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

27. Na základě provedeného dokazování má soud za to, že daná úvěrová smlouva, která byla mezi účastníky uzavřena, je absolutně neplatná, když žalobkyně nezkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného, resp. žalobkyně jako věřitelka nedostála své povinnosti postupovat s odbornou péči při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, jak ji ostatně chápe i Nejvyšší soud (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018), kdy zdejší soud v daném případě neshledal žádného důvodu, proč by se měl od toho, jak zkoumání úvěruschopnosti chápe Nejvyšší soud, odchýlit, a to tím spíše, že v daném případě se v případě úvěru jednalo o značně vysokou částku (773 000 Kč). Soud proto v dané věci shledává jako relevantní argument žalovaného, že žalobkyně v daném případě rezignovala na řádné zjišťování úvěruschopnosti žalovaného.

28. Z judikatury se podává, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018).

29. Dle názoru soudu nelze v žádném případě přisvědčit argumentaci žalobkyně spočívající v tom, že se na daný případ aplikuje směrnice EP a Rady 2008/48/ES, tzv.„ CCD směrnice“, podle níž posuzování úvěruschopnosti žalovaného„ nemusí být tolik důkladné, postačuje pouze, pokud se poskytovatel úvěru posuzováním zabýval“, neboť z pouhé skutečnosti, že v případě spotřebitelských úvěrů došlo následně ke zpřesnění, potažmo zpřísnění dané úpravy, a to transponováním směrnice EP a Rady č. 2014/17/EU, nelze ještě dovozovat, že by předchozí směrnice nekladla důraz na posuzování úvěruschopnosti dlužníka, či že by věřitel nebyl povinen při poskytování úvěrů postupovat s odbornou péči při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, kdy i dle předchozí právní úpravy bylo potřeba informace poskytnuté žadatelem o úvěr řádně ověřovat. Stejně tak i požadavky kladené na věřitele, aby ověřil - a to například i doložením výplatních pásek či výpisů z účtu - příjmy spotřebitele pro získání spotřebitelského úvěru, nelze v daném ohledu v žádném případě považovat za přehnané. A to zejména s ohledem na výši žádaného úvěru, když soud připouští, že u drobných úvěrů a půjček v řádu tisíců korun není vždy nutno trvat na ověření dlužníkem uvedených údajů.

30. To však není případ daného sporu, kde se soud ztotožnil s tvrzením žalovaného, že žalobkyně jako věřitelka nedostála své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Mimoto, že žalobkyně nezohlednila při svém postupu, že se jedná o úvěr v částce více než tři čtvrtě milionu korun, dále zcela opominula prověřit i tvrzený příjem žalovaného, který již v roce 2015 údajně dosahoval příjmu cca 64 000 Kč (tj. příjmu, který se v dané době značně odchyloval z běžné hladiny příjmů ostatních zaměstnanců, byť by se jednalo o příjem osoby pracující na manažerské pozici). Žalobkyně si tvrzené příjmy a jejich stálost u zaměstnavatele žalovaného nikterak neprověřovala, což dle soudu měla, a to tím spíše, že žalovaný měl již v době poskytnutí úvěru i další závazky spočívající mimo jiné i v úhradě jiných splátek a úvěrů, které měly dle tvrzení žalovaného spolu se splátkou z požadovaného úvěru přesahovat 50 000 Kč měsíčně. Nadto bylo třeba přihlédnout k dalším výdajům na stravu, ošacení a dalším běžným výdajům žalovaného.

31. Na základě shora uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že smlouva, kterou žalobkyně a žalovaný uzavřeli, je smlouvou o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. Vzhledem k tomu, že v právním vztahu vystupoval žalovaný jako spotřebitel, řídí se smlouva i příslušnými ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru. Na tom, že se jednalo o spotřebitelský úvěr, nic nemění ani skutečnost, že se fakticky jednalo o financování bydlení žalovaného, když daný úvěr nebyl zajištěn zástavním právem na nemovité věci. Zákon o spotř. úvěru ukládá poskytovateli spotřebitelského úvěru, v tomto případě tedy žalobkyni, před uzavřením smlouvy posoudit schopnost úvěrovaného spotřebitele, tedy žalované, poskytnutý úvěr splatit. V případě, že poskytovatel spotřebitelského úvěru neprověří úvěruschopnost spotřebitele v souladu se zákonem a přesto spotřebiteli úvěr poskytne, je smlouva o úvěru stižena neplatností.

32. Žalobkyně a žalovaný spolu uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalobkyně žalovanému úvěr, na jehož základě žalovaný čerpal finanční prostředky ve výši 773 000 Kč s tím, že žalobkyně po započtení částky 287 706,31 Kč, která byla převedena z vkladového účtu žalovaného, požadovala po žalovaném uhrazení zbývající dlužné částky ve výši 460 461,26, přičemž v řízení bylo prokázáno (a toto ostatně nebylo mezi stranami ani sporováno) že žalovaný uhradil na pravidelných splátkách po dobu trvání úvěru částku ve výši 221 008,40 Kč. Soud je toho názoru, že žalobkyně dostatečně nesplnila povinnost jí plynoucí z § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, a sice povinnost prošetřit úvěruschopnost žalovaného, přičemž tato povinnost není splněna, pokud poskytovatel úvěru vychází pouze z tvrzení klienta (stvrzených jeho podpisem) tak, jak tomu bylo v daném případě, kdy žalovaný pouze tvrdil své příjmy a výdaje, aniž by si jeho tvrzení žalobkyně ověřila, kdy v daném případě bylo nezbytně nutné ověřit skutečné příjmy žalovaného (např. i dotazem na jeho zaměstnavatele - obzvlášť když se žalobcem uváděná částka jeví s ohledem na běžné povědomí o příjmech zaměstnanců v roce 2015 jako nepřiměřeně vysoká) a také prověřit výdaje žalovaného. Je bezesporu, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na doplnění údajů do formuláře k hodnocení klienta, aniž jsou tyto údaje ověřeny. Popsaný postup naopak vede pouze k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele (srov. s rozhodnutím Krajského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2020 č. j. 26 Co 269/2020-67). Porušení povinnosti zakotvené v ustanovení § 9 zákona o spotřebitelském úvěru způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a k této je třeba přihlédnout i bez návrhu (§ 588 o. z.), (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný na www.nsoud.cz).

33. S ohledem na shora uvedené posoudil soud smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou. Žalovaný tak je povinen žalobkyni zaplatit pouze skutečně poskytnuté a nesplacené peněžní prostředky z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z. Žalovanému byla ze strany žalobkyně reálně poskytnuta částka ve výši 769 139 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný na úvěru uhradil (mimo žalobkyní započtenou částku 287 706,31 Kč) ještě částku 221 008,40 Kč, má žalobkyně právo na úhradu zbývající části žalované částky v rozsahu rozdílu mezi požadovanou částkou ve výši 460 461,26 Kč a zaplacenou částkou ve výši 221 008,40 Kč. Tedy na částku 239 452,86 Kč. Jelikož žalovaný tuto dlužnou částku neuhradil, dostal se tím ode dne následujícího po jejím zesplatnění (tj. 1. 11. 2020) do prodlení (§ 1968 o. z.), čímž žalobkyni vznikl dále nárok na zaplacení úroku z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši odpovídající nařízení vlády č. 351/2013 Sb (výrok I.).

34. Ve zbývajícím rozsahu žaloby, tj. v částce 221 008,40 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 4,3 % ročně z částky 443 845,52 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení a spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 221 008,40 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení pak žalobu zamítl (viz výrok II. rozsudku).

35. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení částečně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 3 246,32 Kč. Tato částka představuje 4 % z jejich celkové výše 81 158 Kč, přičemž soud k této výši dospěl vypočtením rozdílu úspěchu žalobkyně a neúspěchu žalobkyně (52 % - 48 %), když žalobkyni, která se domáhala částky 460 461,26 Kč, přičemž jí byla přiznána částka 239 452,86 Kč. Celkové náklady ve výši 81 158 Kč sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 17 754 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) za 5 úkonů (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, návrh ve věci samé podle § 11 odst. 1 písm. d) AT, účast na jednání soudu dne 10. 3. 2023 a účast na jednání dne 28. 4. 2023 podle § 11 odst. 1 písm. d) AT), právní služby ve výši 10 180 Kč za jeden úkon a dále paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT) za každý ze shora uvedených 5 úkonů právní služby a náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 52 400 Kč ve výši 11 004 Kč. Celková výše náhrady nákladů činí 81 158 Kč; z toho 4 % představuje 3 246,32 Kč. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu Praha-východ. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.