7 C 286/2022

Plný text

Okresní soud Praha-východ rozhodl samosoudcem Mgr. Filipem Jankem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 47 835 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 47 835 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 47 835 Kč ve výši 11,75 % ročně od 1.1.2022 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne [datum] domáhala po žalované zaplacení částky 47 835 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že uzavřela s žalovanou distančně prostřednictvím elektronických prostředků dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] (dále také jako„ Smlouva“), na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr v celkové výši 31 100 Kč. Úvěr se žalovaná zavázala splácet minimálními měsíčními splátkami, přičemž výše minimální splátky úvěru měla dle Smlouvy činit 1/5 částky dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce; nejméně však výše minimální splátky úvěru činí 300 Kč. Spolu s jistinou měla žalovaná hradit poplatek za čerpání úvěru dle bodu 5.1 Smlouvy ve výši 6 220 Kč, tj. 20 % z čerpané jistiny, a smluvený úrok ve výši 20 % měsíčně. Ten vyčíslila žalobkyně v žalobě součtem jednotlivých částek účtovaných měsíčně dle výpisů k úvěru na částku 49 223 Kč Smluvní strany si dále ujednaly, že žalobkyně je oprávněna připisovat vyúčtované úroky z úvěru k jistině úvěru vždy k poslednímu dni každého kalendářního měsíce. Strany si dále sjednaly ve Smlouvě právo žalobkyně prohlásit úvěr za okamžitě splatný, pokud se žalovaná dostane do prodlení se splacením dluhu či jeho části po dobu delší 2 měsíce. Dle žalobkyně jí také vznikl nárok na úhradu smluvní pokuty ve výši 605 Kč, která se rovněž dle smlouvy stala součástí jistiny dluhu žalované.

2. Žalobkyně ke dni podání žaloby eviduje částečnou úhradu dluhu žalované v celkové výši 39 313 Kč. Žalovaná dle žalobkyně sjednané splátky nesplácela řádně a včas, proto žalobkyně v důsledku trvajícího porušování smluvních podmínek ze strany žalované, využila svého oprávnění a úvěr s účinností ke dni 31. 12. 2021 zesplatnila. Žalobkyni tak vzniklo právo požadovat po žalované okamžité splacení veškerých jejích závazků vyplývajících ze Smlouvy. Požadovala tedy po zohlednění částečné úhrady částku ve výši 47 835 Kč. Úvěruschopnost žalované ověřovala žalobkyně dle žalobních tvrzení lustrací v evidencích a kontrolou měsíčního příjmu, přičemž došla k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované splácet úvěr a žalovaná je schopna splácet pravidelné splátky úvěru.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

4. Žalobkyně byla následně vyzvána, aby doplnila svá tvrzení uvedená v žalobě o tom, jakým způsobem a jaké informace získala o schopnosti žalované splácet úvěr spolu s výzvou, aby žalobkyně označila důkazy k prokázání doplněných tvrzení. Žalobkyně se k dané výzvě zaslané jí soudem dne 2. 9. 2022 nevyjádřila.

5. Ve věci bylo rozhodnuto na základě listinných důkazů bez nařízení jednání za podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), když žalobkyně s tímto postupem vyjádřila souhlas již v žalobě a žalovaná se k výzvě soudu, zda s takovým postupem souhlasí, ve stanovené lhůtě nevyjádřila, v důsledku čehož má soud za to, že s takovým postupem souhlasí.

6. Na základě listinných důkazů vzal soud za prokázaný tento skutkový stav věci: Žalobkyně uzavřela dne [datum] s žalovanou smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] poskytla žalované bankovním převodem na účet finanční částku celkem ve výši 31 100 Kč (prokázáno výpisy z bankovního účtu žalobkyně č. [bankovní účet] na bankovní účet č. [bankovní účet]). V bodu 4. 1. smlouvy bylo sjednáno, že žalovaná se zavazuje poskytnuté finanční prostředky vrátit prostřednictvím měsíčních splátek v minimální výši. Výše minimální splátky úvěru měla činit 1/5 (jednu pětinu) částky dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce; nejméně však výše minimální splátky úvěru činí 300 Kč. V bodu 5. 1. smlouvy byl sjednán poplatek za čerpání úvěru ve výši 20 % z dlužné jistiny úvěru, tj. celkem ve výši 6 220 Kč. V bodu 6.1 smlouvy bylo sjednáno, že úvěrující má nárok i na úroky z úvěru celkově ve výši 20 % měsíčně, a to za dobu o od prvního dne druhého měsíce následujícího po kalendářním měsíci, ve kterém došlo k čerpání peněžních prostředků, až do jejich vrácení. Smluvní strany si dále ujednaly, že úrok ze smlouvy se ke konci každého kalendářního měsíce stává součástí jistiny dluhu žalované. V bodu 6. 3. smlouvy byla mezi žalobkyní a žalovanou sjednána i smluvní pokuta ve výši 121 Kč za každý započatý kalendářní měsíc prodlení, celkem tedy ve výši 605 Kč (prokázáno smlouvou o revolvingovém úvěru [číslo]). Žalovaná pak úvěr řádně a včas nesplácela, uhradila pouze částku 39 313 Kč.

7. Protože žalovaná úvěr řádně a včas nesplácela, žalobkyně v souladu s bodem 6. 5. smlouvy celý zůstatek úvěru zesplatnila a žalované dne 12. 4. 2022 zaslala předžalobní upomínku (prokázáno upomínkou ze dne 12. 4. 2022 s poštovním podacím archem).

8. Zaplacení zbylé dlužné částky nárokované žalobkyní, ani jiné skutečnosti významné z hlediska základu či výše žalobou uplatněného nároku nebyly tvrzeny, tedy ani prokázány. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně na výzvu soudu, aby doplnila svá tvrzení uvedená v žalobě o tom, jakým způsobem a jaké informace získala o schopnosti žalované splácet úvěr spolu s výzvou a aby dále označila důkazy k prokázání doplněných tvrzení, nereagovala.

9. Hmotněprávní posouzení věci bylo založeno na právní úpravě občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., dále jen„ o.z.“, neboť k uzavření smlouvy o úvěru došlo již za jeho účinnosti. <i>10. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>11. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.</i> <i>12. Podle § 2991 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> <i>13. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.</i> <i>14. Podle § 580 odst. 1 o.z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.</i> <i>15. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> <i>16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>17. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v v důsledku prodlení věřitele.</i> <i>18. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> 19. Dle výše citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je věřitel před uzavřením smlouvy se spotřebitelem povinen zhodnotit úvěruschopnost spotřebitele. Povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr je v zákoně stanovena nikoliv pouze na ochranu zadlužujícího se spotřebitele, ale současně též na ochranu dotčeného věřitele (v jehož prospěch je, aby spotřebitel, jež se vůči němu úvěrově zavazuje, byl skutečně schopen svým závazkům dostát), tak i na ochranu všech dalších (i potenciálních) věřitelů dotčeného věřitele, u nějž by řádné splácení jejich pohledávek daný spotřebitelem v případě jeho předlužení (další závazky), které na sebe bere, mohlo být ohroženo.

20. O tom, zda je právní jednání odporující zákonu neplatné absolutně nebo relativně, rozhodují hlediska uvedená v ustanovení § 586 o. z., kdy relativní neplatnost je stanovena v zájmu některého z účastníků a dále v ustanovení § 588 o. z., kdy absolutní neplatnost nastupuje v případě, že právní jednání kromě zákona porušuje také veřejný pořádek. Zákon o spotřebitelském úvěru zakotvuje povinnost poskytovatele úvěru, posoudit před uzavřením smlouvy nebo změnou smlouvy, spočívající v navýšení závazku, úvěruschopnost spotřebitele, tedy schopnost splácet úvěr s ohledem na jeho majetkové poměry, a to na základě nezbytných, spolehlivých a dostatečných informací získaných od spotřebitele. Poskytovatel úvěru je s ohledem na splátky úvěru povinen porovnat příjmy a výdaje spotřebitele včetně plnění předchozích závazků. Úvěr pak může poskytnout pouze tehdy, pokud nemá důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Sankcí za nedostatečné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je pak neplatnost uzavřené smlouvy. Judikatura Soudního dvora Evropské unie (srov. např. rozsudek z 5. 3. 2020, OPR-Finance, C -679/18 nebo ve věci C -679/18 ze dne 5. 3. 2020) pak zdůrazňuje povinnost soudů zkoumat podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, aniž by námitku neplatnosti byl povinen spotřebitel vznést. Zjistí-li porušení této povinnosti, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho bez dalšího zákonem předvídané důsledky. Smyslem harmonizované unijní úpravy spotřebitelských úvěrů je podle Evropského soudního dvora zajistit, aby věřitelé přistupovali k půjčování zodpovědně a aby neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti na základě informací získaných od žadatele o úvěr a z dostupných databází. Cílem směrnice harmonizující vnitrostátní právní úpravu této oblasti je chránit spotřebitele před nadměrným zadlužením a platební neschopností, neboť spotřebitel se nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli úvěru a jeho vyjednávací pozice často vede k akceptaci předem stanovených neměnných smluvních podmínek. Účinnou ochranu pak poskytuje sankce v podobě absolutní neplatnosti uzavřené smlouvy, v důsledku které věřitel ztrácí nárok na ostatní smluvní finanční plnění, vyjma poskytnuté částky a zákonných nároků (úrok z prodlení).

21. Na základě zjištěného skutkové stavu věci dospěl soud k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. Mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a žalobkyně poskytla žalované částku ve výši 31 100 Kč. K posouzení platnosti této smlouvy je soud povinen z úřední povinnosti (tedy bez toho, aniž by to namítala některá ze stran) zkoumat, zda žalobkyně dostála své zákonné povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného dlužníka náležitým způsobem. Žalobkyně v žalobě pouze obecně uvedla, že prověřovala úvěruschopnost žalované lustrací v evidencích a kontrolou měsíčního příjmu. K výzvě soudu, aby tato tvrzení konkretizovala a doplnila, jaké údaje při zkoumání úvěruschopnosti žalované zjistila, žalobkyně ničeho dalšího nedoplnila. Soud tak vychází z toho, že žalobkyně zřejmě zjistila, že žalovaná není vedena v evidencích jako dlužník a zjistila výši jejího příjmu. Nic dalšího však nezjistila, neboť nic dalšího ani (soud vychází z tvrzení žalobkyně) nezjišťovala. Výdajová stránka žalované tedy zůstala zcela opomenuta. Je nutno si přitom uvědomit, že tak, jak byla nastavena smlouva, měsíční splátka mohla být jako minimální ve výši 300 Kč, ale s nutností uhradit každý měsíc alespoň 1/5 z celkové dlužné částky, kam byly každý měsíc počítány poplatky a úroky (jak níže bude uvedeno v nemravné výši). Konkrétně u žalované byla výše prvního čerpání omezena na 5 000 Kč, tj. při připočtení 20 % poplatku z každé čerpané částky a 20 % měsíčního úroku, bylo nutno počítat se splátkou 1 400 Kč a předpokládat s ohledem na limit úvěru ve výši 50 000 Kč, že splátky mohou překročit i částku ve výši 14 000 Kč měsíčně. Nakonec výpisy doložené ke spisu dokládají, že od první splátky ve výši 1 200 Kč narostly žalobkyní požadované splátky do výše přesahující 9 500 Kč měsíčně. Informace získané žalobkyní jsou tak zcela nedostatečné, žalobkyně nesplnila svoji zákonnou povinnost danou jí ustanovením § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a nepostupovala s odbornou péčí a na základě dostatečných informací, případně na základě získaných informací dospěla k nesprávnému závěru o schopnosti žalované poskytnutý úvěr splácet.

22. Soud je navíc přesvědčen, že sjednaný smluvní úrok je v rozporu s dobrými mravy. Dle judikatury Nejvyššího soudu je v rozporu s dobrými mravy zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Na základě shora citovaných zákonným ustanovení a uvedené judikatury dospěl soud k závěru, že úrok ve výši 20 % měsíčně, který byla žalovaná povinna hradit do zesplatnění celého dluhu je nepřiměřeně vysoký (činí 240 % ročně), když ve srovnatelném období banky poskytovaly revolvingové úvěry zpravidla za roční úrok okolo 12 % ročně, jak vyplývá z veřejně dostupných informací ČNB ([webová adresa]). Navíc žalobkyně požadovala poplatek za čerpání úvěru (tj. další skrytý úrok).

23. S ohledem na výše uvedené je předmětná smlouva o úvěru absolutně neplatná (§ 580 spolu s ustanovením § 588 o. z.). Vzhledem k tomu, že mezi žalobkyní a žalovanou nebyl sjednán platný závazek včetně závazku k zaplacení smluvních pokut, smluvních úroků či jiných poplatků, jakožto plnění závislém na hlavní smlouvě o úvěru (§ 1727 o.z.), má žalobkyně nárok na vrácení peněžité částky představující jistinu úvěru. Žalovaná tak byla povinna žalobkyni zaplatit pouze skutečně poskytnuté a nesplacené peněžní prostředky z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z. Z tvrzení a důkazů předložených žalobkyní bylo prokázáno, že žalované byla vyplacena částka 31 100 Kč z titulu smlouvy o úvěru, přičemž žalovaná uhradila ve splátkách celkem částku 39 313 Kč. Žalované tak nezbývá vrátit z poskytnuté částky již ničeho a proto soud žalobu v celém rozsahu zamítl.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně byla v řízení neúspěšná a měla by tedy hradit náklady řízení žalované, té však žádné náklady řízení nevznikly.