7 C 447/2021

Plný text

Okresní soud Praha-východ rozhodl samosoudcem Mgr. Filipem Jankem ve věci žalobce: Anonymizováno . Anonymizováno . Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupený advokátem Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 proti žalovaným: ad 1) Jméno zainteresované osoby 1/0 Datum narození zainteresované osoby 1/0 ad 2) Jméno zainteresované osoby 2/0 Datum narození zainteresované osoby 2/0 obě zastoupeny advokátem Jméno zástupce zainteresované osoby 2/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 2/0 o určení dědického práva

I. Určuje se, že žalobce je zákonným dědicem po zůstaviteli , jméno FO, , narozeném , datum, , zemřelém dne , datum, , naposledy bytem , jméno FO, , , Anonymizováno, , jméno FO, , Anonymizováno, , a tedy nejsou dány důvody k jeho vydědění.

II. Žalované ad 1) a ad 2 ) jsou povinny zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení částku 18 800 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce.

1. Žalobce se žalobou podanou soudu dne 3. 11. 2021 a poopravenou při jednání soudu dne 26.8.2022, domáhal určení, že je zákonným dědicem po zůstaviteli , jméno FO, , narozeném dne , datum, , zemřelém dne , datum, , naposledy bytem , jméno FO, , , Anonymizováno, , jméno FO, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , , adresa, (dále také jako „zůstavitel“ nebo „otec“), a tedy důvody jeho vydědění nejsou dány. Tvrdil, že je zletilým synem , zůstavitel, , který dne 3. 9. 1999 pořídil listinu o vydědění, jíž chtěl žalobce s odkazem na ustanovení § 469a odst. 1 obč.zák. vydědit. Důvod vydědění v listině specifikoval zůstavitel tak, že „, Jméno zainteresované osoby 0/0, (žalobce) jako syn trvale dlouhodobě neprojevuje o mou osobu žádný zájem, který by jako potomek projevovat měl. Z toho taktéž vyplývá, že mi v rozporu s dobrými mravy ani potřebnou pomoc v nemoci ani v jiných případech nikdy neposkytl tak, jak je uvedeno v příslušných ustanoveních občanského zákoníku.“ Žalobce argumentoval tím, že dle jeho názoru nejsou důvody vydědění uvedené v listině o vydědění ze dne 3. 9. 1999 dány. Uváděl, že v roce 1978 došlo mezi zůstavitelem a jeho matkou k rozvodu. V té době mu byly pouhé tři roky. Od rozvodu zůstavitel o něj dlouhodobě nejevil žádný zájem, nikdy ho sám nenavštívil a nikdy se ho ani nepokusil kontaktovat. Zůstavitel ho opustil, když byl malé dítě, které samo nemohlo o ničem rozhodovat. Postupem času, když dospíval, cítil se naprostým nezájmem a ignorací zůstavitele poškozen, protože vyrůstal bez otce a jeho otec o něj nejevil ani sebemenší zájem. V průběhu dospívání a následně dospělosti se snažil otce kontaktovat telefonicky, několikrát se jej pokoušel navštívit, ale nikdo mu neotvíral. Zůstavitel tedy nikdy na tyto úkony z jeho strany nereagoval, při jeho pokusech o telefonický styk mu vždy pokládal telefon. Žalobce tvrdil, že se několikrát pokoušel o to, být se zůstavitelem v kontaktu a byl by i připraven poskytnout mu případnou pomoc ve stáří a nemoci. Zůstavitel ale o navázání komunikace s ním nestál, nestál ani o udržování příbuzenského vztahu a všechny pokusy žalobce ignoroval. Sám zůstavitel s žalobcem nenavázal kontakt. Tento nezájem zůstavitele, který trval od raného dětství žalobce, nelze klást žalobci k tíži. Za této situace neměl žádnou reálnou možnost poskytnout zůstaviteli jakoukoliv případnou podporu či pomoc v nemoci ani v jiných případech. Žalobce nebyl zůstavitelem o jeho zdravotním stavu nikdy informován a ani být nemohl, neboť s ním zůstavitel nekomunikoval, se žalobcem nikdy neudržoval běžný příbuzenský vztah a nikdy se se žalobcem sám od sebe nechtěl vídat. Žalobce má za to, že vydědění přichází v úvahu jen tam, kde sám zůstavitel o blízký příbuzenský vztah stál a kdy měl zůstavitel sám zájem se s potomkem stýkat. K tomu žalobce dále poukazoval na judikaturu, dle které je jedním z hledisek, které je třeba u důvodu vydědění podle § 469a odst. 1, písm. b) obč.zák. vždy zkoumat také to, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s potomkem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy, vydědění přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomka osobně citově dotýká, kde mu tento stav vadí a nikoliv, jde-li o situaci, kdy je mu tento stav lhostejný, případně kdy k němu sám i podstatně přispěl. Podle § 469a odst. 1, písm. a) obč. zák. je nezbytné, aby se zůstavitel ocitl v situaci, kdy není schopen si sám, bez cizí pomoci , obstarat své základní životní potřeby. Současně musí jít o situaci, kdy o uvedené potřeby zůstavitele není postaráno jinak. Kdy potomek má reálnou možnost zůstaviteli potřebnou pomoc poskytnout a kdy zůstavitel nabízenou pomoc neodmítne. S ohledem na shora uvedené je podle žalobce nepochybné, že nebyl dán zákonný důvod pro jeho vydědění jako zákonného a nepominutelného dědice, a je tedy zákonným dědicem zůstavitele jako svého otce.

2. Žalobu podával žalobce s tím, že usnesením , soud, ze dne 30.8.2021, č.j. , spisová značka, , mu v pozůstalostním řízení, kde namítal neplatnost listiny o vydědění, neboť k jeho vydědění nebyl dán důvod, bylo uloženo, aby ve lhůtě dvou měsíců od právní moci tohoto usnesení podal u , adresa, žalobu na určení, že je ze zákona dědicem zůstavitele, a tedy že důvody jeho vydědění v listině o vydědění ze dne 3.9.1999, nejsou dány.

3. Žalované, manželka a dcera zůstavitele, s podanou žalobou nesouhlasily. Podle nich žalobce není dědicem po zůstavitele, jeho vydědění je platné, neboť neprojevoval o zůstavitele dlouhodobě jakýkoli zájem. Zatímco zůstavitel se po rozvodu s matkou žalobce o kontakt s žalobcem jako se svým ( byť osvojeným ) synem pokoušel.

4. Při jednání žalované doplnily, že se zůstavitel několikrát pokoušel žalobce kontaktovat, měl k němu citový vztah, velkou citovou náklonnost, byť došlo k rozvodu, chtěl se s ním stýkat i po rozvodu. Tomu ale matka žalobce bránila. To, že měl zůstavitel o žalobce zájem, dokládá i to, že řádně a včas plnil vyživovací povinnost. Žalobce, ale o zůstavitele nejevil dlouhodobě zájem, nakonec zůstavitel s lítostí musel žalobce vydědit. Žalovaná ad 2 ) k tomu uvedla, že otec o tomto tématu moc nemluvil, neboť to pro něj byla těžká životní etapa, ale jednou jí povídal, že jak matka, a tak i babička osvojeného žalobce mu zakazovaly se s ním stýkat. Ze strany zůstavitele proběhlo několik pokusů, a když viděl, že to nikam nevede, tak to považoval za marné. Matka (žalobce) mu to zakázala s tím, že to dítě (žalobce) špatně nese. Přesnou časovou osu, kdy ten zájem a kontakt o žalobce projevoval, však žalovaná ad 2 ) nezná. Tyto informace jí sdělil otec ve „ slabší „ chvíli v roce 2018, kdy se ho cestou přes jeho rodné město , adresa, , kdy vyprávěl různé historky a příhody o kamarádech, zeptala, jak to bylo s jeho prvním manželstvím. Sdělil jí, že to manželství zpětně v jeho pohledu bylo účelové proto, aby matka žalobce našla platícího otce na svého syna. Byl sám, nechal se zmanipulovat matkou žalobce. Pak ho matka žalobce s tchýní vyhodili z bytu, nějakou dobu ještě za nimi a za žalobcem dojížděl, ale na Silvestra mu sdělila bývalá manželka, že se s ním chce rozvést. Měl i tehdy snahu udržet kontakt, napravit vztahy, a to i po rozvodu. V dospělosti žalobce nikdy neviděl, ze strany žalobce žádný zájem nebyl, žalobce ho nikdy nekontaktoval.

5. Žalobce při jednání k tvrzení žalovaných uvedl, že v průběhu dospívání a následně dospělosti se snažil zůstavitele kontaktovat. Jel za ním se spolužákem asi v páté třídě základní školy, adresu znal ze složenky na výživné. Někdo jim otevřel, myslí si, že to byl otec, ale nechtěl se s ním bavit. Také se pokoušel volat mu do práce. Naposledy když dodělal vysokou školu, zaslal zůstaviteli pozvánku na promoci, zkoušel i telefonovat. Osoba, která telefon zvedla, ho po jeho představení pokládala. Nijak časté to nebylo.

6. Z provedeného dokazováním soud učinil následující závěr o skutkovém stavu:

7. Ze spisu , adresa, sp.zn. , spisová značka, byly zjištěny níže uvedené skutečnosti:

8. Z úmrtního listu vystaveného dne 31. 3. 2021 matričním úřadem , adresa, soud zjistil, že zůstavitel , jméno FO, , nar. , datum, , naposledy bytem , jméno FO, , , jméno FO, , Anonymizováno, , , adresa, , zemřel dne 18.3.2021.

9. Z protokolu ze dne 12.5.2021 ve věci sp.zn. , spisová značka, vedené u , adresa, bylo zjištěno, že v řízení o pozůstalosti po zemřelém , jméno FO, předložila pozůstalá manželka , Jméno zainteresované osoby 1/0, listinu, o níž prohlásila, že ji nalezla v bytě zemřelého. Listina byla odevzdána v zalepené obálce, nepoškozená, neopravovaná a bez známek zeslabujících její věrohodnost. Pozůstalá manželka prohlásila, že nebyla u jejího sepsání, je pravděpodobně sepsána a podepsána vlastní rukou zůstavitele.

10. Z opisu listiny o vydědění, která byla vlastnoručně sepsána a podepsána zůstavitelem dne 3. 9. 1999, soud zjistil, že zůstavitel , jméno FO, touto listinou rozhodl o úplném vydědění svého syna , jméno FO, , Datum narození zainteresované osoby 0/0, s odůvodněním, že „, Jméno zainteresované osoby 0/0, jako syn trvale dlouhodobě neprojevuje o mou osobu žádný zájem, který by jako potomek projevovat měl. Z toho taktéž vyplývá, že mi v rozporu s dobrými mravy ani potřebnou pomoc v nemoci ani v jiných případech nikdy neposkytl tak, jak je uvedeno v příslušných ustanoveních občanského zákoníku. Jmenovaný , Jméno zainteresované osoby 0/0, není mým skutečným biologickým synem. Synem se stal osvojením d době trvání mého prvního manželství s jeho matkou , jméno FO, , roz. , Anonymizováno, . Osvojení bylo vysloveno rozsudkem , adresa, pod č.j. , Anonymizováno, , Anonymizováno, /, Anonymizováno, ze dne 31.3.1978, který nabyl právní moci 31.3.1978. Od rozvodu zmíněného manželství počátkem roku 1979 jsem až do července 1992, tedy téměř 20 let řádně a pravidelně platil výživné, které prostřednictvím své matky , Jméno zainteresované osoby 0/0, přijímal a užíval i v době své plnoletosti bez jakéhokoli projevu k mé osobě do doby sepsání této listiny. Ze všech zde uvedených důvodů a s ohledem na moji skutečnou současnou rodinu by jakékoli dědické nároky , jméno FO, byly nejen v rozporu s občanským právem, ale především nemravné a nemorální. „11. Z usnesení , Anonymizováno, ze dne , datum, , č.j. , spisová značka, , soud zjistil, že notářka pověřená pozůstalostním řízením po zemřelém , jméno FO, uložila žalobci, aby ve lhůtě dvou měsíců od právní moci tohoto usnesení podal u , adresa, žalobu na určení, že je ze zákona dědicem po zůstavitele, a tedy že důvody jeho vydědění v listině o vydědění ze dne 3.9.1999 nejsou dány. Toto rozhodnutí je reakcí na skutečnost, že žalobce jako účastník v řízení o pozůstalosti popřel v tomto řízení důvody jeho vydědění obsažené v listině o vydědění. Podle ustanovení § 170 odst. 1 zák.č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních, odkázal soud toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví vzhledem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil v určené lhůtě. Shora uvedené usnesení soudu nabylo právní moci dne 27.9.2021.

12. Ze spisu , adresa, , sp.zn. , Anonymizováno, , právnická osoba, /, Anonymizováno, , byly zjištěny níže uvedené skutečnosti: Z rozsudku , adresa, ze dne 15. 2. 1979, sp. zn. , právnická osoba, , soud zjistil, že manželství , jméno FO, , roz. , Anonymizováno, jako navrhovatelky a , jméno FO, jako odpůrce, uzavřené dne 20. 8. 1977 před Městským národním výborem bylo rozvedeno a nezletilý , Jméno zainteresované osoby 0/0, , Datum narození zainteresované osoby 0/0, byl svěřen do výchovy a výživy matky. , jméno FO, byla uložena povinnost na nezletilého , jméno FO, platit výživné částkou 330 Kčs měsíčně k rukám matky. Návrh na rozvod byl podán matkou žalobce , jméno FO, . Uváděla v něm, že , jméno FO, ( odpůrce ) osvojil nezrušitelně jejího syna , jméno FO, z prvního manželství, o osvojení rozhodl , adresa, ze dne 31.3.1978, který nabyl právní moci 31.3.1978. S odpůrcem si dobře rozuměli a domnívala se, že bude dobrým otcem jejímu synovi. Krátce po svatbě však zjistila, že je odpůrce velmi žárlivý. K synovi se však choval velmi hezky a trval na tom, že ho chce osvojit. Půl roku po svatbě se situace zhoršila, když zjistil, že čeká dítě, neustále jí vyčítal, že dítě není jeho. Aby se vyhnula neustálým výčitkám, rozhodla se podrobit interrupci. Tím však ztratila k odpůrci jakýkoli citový vztah ( návrh ze dne 8.1.1979 ). Podle odpůrce mezi ním a navrhovatelkou ( matkou žalobce ) začalo docházet k nesrovnalostem. Byť se znali dlouho, zřejmě ji dokonale nepoznal. Zmiňoval také, že neshody zapříčinila také matka navrhovatelky (tj. babička žalobce), která se snažila ovlivnit svými názory zejména výchovu syna a zasahovala i do vedení domácnosti, svým chováním začala narušovat i vzájemné vztahy mezi nimi. Popíral, že by byl žárlivý a zmiňoval, že mu navrhovatelka ( matka žalobce ) lhala o tom, jak tráví volný čas. On zjistil, že byla u svého přítele, údajně kamaráda ze školy na svobodárně, přitom jemu říkala před ochodem z domu, že jde za kamarádkou. Neshody vyvrcholily v říjnu 1978, kdy ho tchýně vykázala z bytu a od té doby je nucen bydlet na svobodárně. Ve svém vyjádření k návrhu na rozvod uvedl, že souhlasí s tím, aby byl nezletilý svěřen do výchovy matky. Zmínil také, že mu nezletilý , jméno FO, ( žalobce ) při jeho návštěvách v bytě koncem roku 1978 vyprávěl o nějakém muži, který matku navštěvuje. Je přesvědčen, že jediným cílem navrhovatelky byla pouze snaha, aby osvojil jejího syna z prvního manželství ( vyjádření zůstavitele k rozvodovému řízení ze dne 1. 2. 1979 ). V řízení navrhovatelka uvedla, že je pravdou, že šla na večírek, který pořádal její kamarád, který se měl ženit a odpůrci řekla, že jde ke kamarádce. Důvod byl ten, že ji neustále bezdůvodně podezíral z nevěry. Dále vypověděla, že odpůrce měl syna rád, po jejich neshodách však i k němu ztratil vztah. Začal mu vykládat, že spím s někým jiným a zamykám se v pokoji, což dítě nervovalo, a proto mu řekla, aby už za ním nechodil. Hlavní příčinu rozvratu viděla v tom, že byla nucena podstoupit interrupci, když jí odpůrce neustále tvrdil, že dítě, které čekala, není jeho. Není pravdou, že by odpůrce vyhodila z bytu. Po jedné scéně, kdy přišel domů opilý a ona mu neumožnila intimní styk, se sebral a odešel. Odpůrce při své výpovědi v rozvodovém řízení sdělil, že bydleli v bytě s tchýní a zatímco on si myslel, že vztah mezi ním a chlapcem ( žalobcem ) je pěkný a že převezme roli otce, tchýně jej v tomto úmyslu neuznávala, vykládala si to tak, že jí chce chlapce vzít. Začátkem srpna přišla navrhovatelka do jiného stavu, čemuž předcházel onen večírek a on jí v hádce řekl, že dítě nemusí být jeho. Něco tehdy vypil, ale nebyl opilý, pustil se pak do hádky i s tchýní a nakonec řekl, že raději půjde. Uvědomil si, že udělal chybu a druhý den se omluvil, ale žena i tchýně mu řekly, aby se odstěhoval a tchýně mu vzala klíče. Za manželkou a chlapcem ( žalobcem ) pak dojížděl, považoval to za dobu přechodnou a sháněl garsonku, aby mohli být sami. Manželka mu tvrdila, že se rozvádět nechce. Zmínil také, že mu chlapec sám začal vyprávět, že k nim chodí nějaký pán, se kterým se navrhovatelka zamyká v obýváku. On to pouze vyslechl, nebavil se o tom, a navrhovatelce pouze řekl, aby se chovala jinak a do těchto situací chlapce nepřiváděla. Ona mu pak zavřela před nosem a do bytu ho nepustila. Bylo to před Vánoci, přesto se na Štědrý den snažil přijít, do bytu ho ale nepustily. Na Silvestra mu navrhovatelka oznámila, že požádala o rozvod, diskutovat o tom neměla zájem. Odešel proto, že se neshodl s tchýní, navrhovatelka to vzala jako důvod, aby požádala o rozvod. On si myslel, že se jejich poměry upraví, navrhovatelka však tím, že trvala na přerušení těhotenství, mu však dala najevo, že už nemá zájem s ním žít. Syna naposledy viděl o Vánocích, od té doby mu zakazovala stýkat se s ním ( protokol ze dne 15.2.1979 ). Ze sdělení Obvodního národního výboru v , adresa, – Odboru soc. věcí a zdravotnictví, oddělení péče o rodinu , právnická osoba, ze dne 13. 2. 1979 soud dále zjistil, že rodiče nezletilého nevedli společnou domácnost od října 1978, kdy se otec (zůstavitel) odstěhoval na svobodárnu , jméno FO, . Dle tvrzení matky uvedeného v tomto sdělení je otec nezl. , jméno FO, ( žalobce ) chorobně žárlivý, k nezletilému měl zpočátku hezký vztah, později mu již nevěnoval tolik pozornosti.

13. Z ústřižků poštovních složenek o platbě výživného za období od roku 1978 do 1996 předložených žalovanými bylo zjištěno, že po toto období platil zůstavitel výživné na žalobce, nejprve ve výši 330 Kč a poté od roku 1989 ve výši 450 Kč. Do roku 1980 byla na ústřižcích uváděna adresa zůstavitele , jméno FO, , Anonymizováno, , poté na předložených ústřižcích adresa zůstavitele jako odesílatele uváděna nebyla.

14. V řízení byli dále vyslechnuti svědci. Ze svědecké výpovědi paní , jméno FO, , soud zjistil, že svědkyně je kamarádka první žalované paní , jméno FO, . Ještě dříve než ji, od osmdesátých let, znala zůstavitele , jméno FO, . K dotazu na vztahy mezi zůstavitelem a žalobcem svědkyně uvedla, že , Anonymizováno, (zůstavitel), když se o tom bavil, o jeho synovi, tak říkal, že by ho rád vídal, ale že nemá možnost, že ho nepustili k němu. Říkali mu, že by to dítě mělo trauma. Bavili se o tom také tehdy, když platil výživné. Říkal „ platím, jel jsem za ním, ale neotevřeli mi. Neměl jsem možnost tam jít.“ Když byl syn starší, tak už to vzdal. Se svědkyní se scházeli dennodenně, neboť její muž byl nemocný, vodila ho před barák a zůstavitel si tam k nim sedával a tam se bavili. Byli kamarádi, chodili na letiště lítat, byli modeláři a chodili hodně k němu do garsonky. K dotazu soudu, kdy hovořil zůstavitel o tom, že snahu navštěvovat syna již vzdává, svědkyně uvedla, že si myslí, že to bylo v době, kdy poznal paní , jméno FO, , když se brali. Bylo to někdy v devadesátých letech. O tom, kdy a jak za synem jezdil, o tom se spolu nebavili, pouze o tom, že tam jezdí a že ho nepustili. Období těch hovorů datovala svědkyně, že to bylo v době, kdy ještě zůstavitel bydlel v , jméno FO, , v tom 1+1 nebo v garsonce v kasárnách, mohlo to být tak od roku 86. Jestli to bylo vázáno na nějaké události, ty návštěvy, o tom se nebavili. Podle svědkyně nesl zůstavitel situaci špatně, říkával vždycky, že chtěl syna, když ho osvojil, představoval si, že s ním bude chodit lítat, že budeme chodit společně, že bude chodit na letecké dny atd. Když o tom mluvil, tak mluvil o tom vždy smutně, že se to neuskutečnilo. Měl hrozně rád děti. K dotazu, jak často se za žalobcem snažil zůstavitel jezdit, vypověděla svědkyně, že jí to připadalo, že to bylo tak co 2 měsíce. Když k němu přišli na kafe, tak vždycky říkal, „tak jsem zase neuspěl. „ Doplnila k tomu později k dotazu, že toto období datuje zhruba do let 86 až 88. Jezdil do místa bydliště v Praze, ale neví kam. Jako důvod, proč nebyli zůstavitel a žalobce v kontaktu, označila svědkyně, asi to, že tvrdili zůstaviteli, že by mělo dítě z toho trauma, proto mu syna nechtěli dávat. Pokud by to zůstaviteli umožněno bylo, tak určitě by toho využil. Co se týče dárků, říkal jí zůstavitel, že koupil dárek na Vánoce, ale přivezl ho zpátky, to bylo někdy v tom 88, ale paměť jí tak neslouží, přesně si to nepamatuje. K tvrzením žalobce, že ve své páté třídě a i později, se pokusil navštívit svého otce, tento mu otevřel, ale dále se s ním nebavil, případně mu pokládal telefon, svědkyně sdělila, že to není pravdou. To zůstavitel nikdy neříkal, že by mu syn telefonoval, nebo že by ho navštívil. Uvedla také, že zůstavitel nehovořil o tom, že by někdy synovi psal, o tom nemluvil, a pokud se jedná o ten dárek, jak zmínila, tak ví o tom jednom dárku na Vánoce, kdy tam měl zůstavitel jet a vrátit se s ním zpátky. Se zůstavitelem se znali asi od osmdesátého druhého roku.

15. Svědkyně , jméno FO, ( dříve , jméno FO, ), matka žalobce a bývalá manželka zůstavitele vypověděla, že před jednáním si se synem zavzpomínali, jak to bylo, jak mu to bylo líto, že nemá tátu. Jak si představoval, jak asi vypadá a že to v sobě stále nese, že neměl tátu. Poznamenalo ho to. V rámci svého výslechu pak uvedla, že po rozvodu se zůstavitel asi za týden ozval, že chce syna vidět o víkendu. Řekla mu, že ano, přišel si pro něj, vyzvedl, pak ho zase přivedl. Syn přišel zaražený, zeptala se, kde s tatínkem byli, co dělali, on něco říkal, povídali si a pak se jí ptal, proč tatínka vyhodila kvůli pánovi. A ona mu říkala, že nemá žádného pána, že nezná žádného pána a syn říkal, že to říká táta, že si našla někoho jiného, jiného pána, a proto ho vyhodila. Mrzelo jí to, a když se pak zůstavitel ozval příště s tím, že by si přišel pro syna, tak říkala, ano, ale chci u toho být, a když se ptal proč, tak mu říkala, že neříká synovi hezké věci. Sešli se, byli se synem společně a on pak asi po hodině řekl, že už musí jít, přitom ta předešlá návštěva, ta trvala 3 hodiny. Pak se zůstavitel ještě párkrát ozval a pak se ozývat přestal. Neozval se na Vánoce, neposlal nic, neposlal nic k narozeninám, tak to šlo 3 roky. Když bylo synovi 6 let a ona se stěhovala od matky, volala zůstaviteli, že se přestěhovala, posílala mu adresu, na kterou má posílat výživné. A myslela si, že už se snad obrousily společné problémy a že by bylo dobré se sejít se synem, že se ptá po tatínkovi. Zůstavitel však říkal, že nemá zájem, že je to její syn a že o něj nestojí. Také jí řekl, ať jí nenapadne žádat o zvýšení výživného, což ji ranilo, neboť to ani neplánovala. Obdobně se svědkyně vyjádřila k době, kdy bylo žalobci asi 10 let. Uvedla k tomu, že v tu dobu ( ale to se dozvěděla až dlouho poté ), i syn začal sám pátrat po otci a vydali se s kamarádem do , obec, za ním. Ví, že ho našli, ale nechtěl vyjít ze dveří, nebo tak, prostě ho syn neviděl. Když šel syn na střední školu, volala zůstaviteli, že syn studuje, jestli nezmění názor na to, že by se viděli, neboť věděla od syna, že chodí k její sestře, ta volala zůstaviteli a on ho nechtěl k telefonu. Sestra jí radila, ať volá raději ona sama, že to bude údernější. V 15 letech se zůstavitel ani neptal, kam šel syn na školu. co dělá za školu, jen uvedl, že je to můj (svědkyně) syn a prostě nezájem. V jeho 18 letech chtěl potvrzení o studiu. A když se ptala, jestli by nechtěl syna vidět, tak říkal jenom, ať mu pošle to potvrzení, a to mu poslala. Když syn dostudoval, syn šel hned do práce, tak zůstaviteli volala, že syn dostudoval a že není potřeba platit výživné dál. A on zase jen chtěl, aby mu to poslala, což i udělala, a to bylo vše. K dotazům svědkyně doplnila, že pokud hovořila o tom, že nedal zůstavitel synovi ani vánoční dárek, to bylo, když byly synovi 3 roky, bylo to po rozvodu manželství. Ona sama zůstavitele nekontaktovala, když se přestal ozývat. Dobu těsně před rozvodem a po rozvodu se zůstavitelem popsala tak, že vztah mezi ní a zůstavitelem byl špatný. On jí donutil k potratu, to bylo velmi zlé. Uvedla k tomu, že „ šel před komisi, tam se tehdy chodilo, kde se ho ještě ptali, zda si to takto přeje. A když to chtěli oba, tak to povolili. Kdyby se tehdy zachoval jinak, možná se to dalo ještě slepit i přes to, co mi udělal, jak mne podezíral. Bylo to pro mne obrovské trauma. Řekla jsem mu, že s ním nechci být, přišel pak několikrát opilý, to dříve nedělal, nepil. Pak po nějakém konfliktu, kdy se na mne vrhl, jsem ho vykázala, řekla jsem mu, aby odešel, přišel si pak jenom pro gramodesky. Na syna se neptal, nechtěl s ním nikam jít. To vůbec nebylo. Na Vánoce před rozvodem volal, že by ho chtěl vidět, ale bylo slyšet, že má již něco vypito, tak jsem mu řekla, až vystřízliví, ať přijde. Přišel pak o něco později, stejně to z něj táhlo a ani neměl dárky, tak jsem ho nepustila dál. Neřešil se ani žádný styk, neříkal u rozvodu, že by chtěl syna navštěvovat. Až do podzimu nic nebylo, pak se šlo na tu procházku. Na Vánoce po rozvodu už se neozval. Já sama jsem se ho pak snažila kontaktovat jen v těch bodech, jak jsem dříve při svém výslechu uvedla.“ Zůstavitel nepožadoval nikdy úpravu styku se synem ani před rozvodem ani po rozvodu. Svědkyně rovněž vypověděla, že před rozvodem se znali s panem , jméno FO, (zůstavitelem) dlouhé roky, znali se od studií, byli vynikající kamarádi, občas u něj přespala, ovšem bez intimního vztahu, neboť měla v místě školu. Měli stejné koníčky, sport, hudbu, rozuměli si. Po jejím rozvodu ji kontaktoval, začali se scházet, zapojovala do toho časem i syna, bylo to prima. Sblížili se a asi za rok se zeptal, zda by si ho nevzala. Vzali se, hezky se choval k synovi, skamarádili se spolu. Biologický otec se o syna nezajímal, syn začal říkat zůstaviteli „táto“, tak říkal, že by ho adoptoval a adoptoval ho. Vztah se změnil tou nedůvěrou. Ona věří a vyžaduje to i od jiných. Zůstavitel ji ale začal sledovat. Když si šla nakoupit třeba do Bílé labutě, tak se tam náhodně objevil, vadilo jí, že je žárlivý. Zlom přišel, když se ženil kamarád, byla rozlučka, na kterou ji zval. Zůstavitel nechtěl, aby tam šla, ona ale šla, řekla, že jde s kamarádkou. On jí volal, pátral po ní, byla to souhra nešťastných náhod. Nikdy jindy zůstavitelovi nezalhala, jen v této jedné věci. Donutil ji pak jít k potratu, a to byl zlom. Netušila, co se s ní stane, když přišla o to dítě. Proto pak říkala u rozvodu, že ho nenávidí. Je to pro ni stále trauma, ta nenávist pak přešla, ale s ním již nechtěla být. Neví, proč je v rozsudku uváděno, že zůstaviteli zakázala styk se synem. Tak to nebylo. Jen u toho chtěla být. Ozval se 4 týdny po rozvodu, když se pak syn vrátil, tak jí říkal, proč vyhodila tátu. Svolila k tomu, aby si ho vzal, i když ho nenáviděla. K ní se nezachoval dobře, ale nebylo důvodu, aby mu syna nesvěřila. Říkala mu, že může chodit za synem, ale že s ním pak půjdou společně. Takto také 3× nebo 4× šli na procházku. On ty procházky stále zkracoval. Nechtěl ani nikam daleko, chodili jsme jenom po sídlišti. Neměl snahu o styk se synem. Párkrát byli na té procházce, ale pak už ji nekontaktoval. Když by chtěl syn s ním být, tak by ho nechala a šla by s nimi. Samotnému by to zůstaviteli nedovolila, když o ní říkal takové věci. Alespoň ne do věku nějakých pěti let syna. Pokud zůstaviteli volala, volala mu do práce, neví, jestli měl svůj telefon. Nejprve měl přímou linku, pak tam to bylo přes ústřednu. Ty telefonáty proběhly v těch 6, 10, 15, 18 a 23 letech, kdy mu volala, zda by se nechtěl se synem vidět. Vždy byla ta odpověď taková, že ne, že nemá zájem a hovořil o synovi jako jen o jejím synovi. Ona to měla v hlavě jinak, měla ho jako společného syna. Pokud volala někam, kde již nepracoval, tak jí asi dali jiné telefonní číslo na zůstavitele. Výživné hradil zůstavitel 300 Kč po celou dobu. Ta částka byla hrazena jí i poté, co syn nabyl zletilosti. Svědkyně také uvedla, že s biologickým otcem se syn ( žalobce ) nestýkal, dlouho nevěděl, že je adoptovaný. To se dozvěděl, snad někdy v 18 letech. Neví, jestli se někdy snažil kontaktovat svého biologického otce.

16. Svědkyně , jméno FO, , manželka zůstavitelova kamaráda, vypověděla, byla dotázána druhou žalovanou , Jméno zainteresované osoby 2/0, , jestli by nevěděla něco o adopci zůstavitelova syna a mohla jít svědčit. Vypověděla u svého výslechu, že zůstavitel byl spolužák jejího muže a kluci spolu kamarádili, tak ona s ním kamarádila taky, byl to tedy kamarád. Když se někdy v roce 78 nebo 79 ptala zůstavitele na , Anonymizováno, , kam jezdili s dětmi, proč tam nemá syna, tak jí říkal, že mu nebyl půjčen, a že se o tom nechce bavit. Pak se o to již nestarala, až po nějaké době zase, když je pomáhal stěhovat do , Anonymizováno, , to bylo v roce 84, opět se ho ptala na syna. Nechtěl se o tom vůbec bavit a neodpověděl. A když se někdo ptá a nedostane odpověď, tak se pak dále neptáte. Zůstavitele znala od roku 74, když bydleli v , adresa, , tak se vídali sporadicky, ale nejméně jednou za rok. Když se pak odstěhovali do , Anonymizováno, , tak to bylo častější a po roce 88 koupil manžel svědkyně chalupu, tak to už se také moc nestýkali. Ke vztahu zůstavitele a syna nemůže říci nic jiného, než co již uvedla. Zůstavitel o tom sám před ní nikdy nehovořil. S tím, že chce zůstavitel osvojit syna, byla seznámena. Její názor na to byl ostrý, že má čas, až dítě půjde do školy. Dříve, že to nemá smysl. Pokud jde o vztah zůstavitele k dětem, uvedla, že děti ho milovaly. Žalobce nezná, neví, jaký by byl syn. Zůstavitel by se určitě dobře staral, když mu to ale nebylo umožněno. K dotazu, jak ta situace působila na zůstavitele, sdělila, že v začátcích to měl určitě těžké, ale to bylo tehdy, když byli v , adresa, , to se tolik často nevídali. Nebylo mu příjemné se o tom bavit, k důvodu toho zákazu, neříkal zůstavitel vůbec nic. Pokud by mu byl umožněn styk, určitě by toho využil.

17. V rámci svého účastnického výslechu žalobce uvedl, že co se týká doby okolo roku 1978/1979, z toho si nepamatuje nic, byl hodně malý. Ze strany zůstavitele, nezaznamenal nikdy žádný kontakt, jen věděl, že chodily složenky do schránky, věděl, že existuje a že platí výživné. Co se týče jeho snahy, nějak kontaktovat zůstavitele, na základní škole, myslí, že v 5. či 6. třídě, jel do bydliště zůstavitele na adresu, která byla uváděna na složenkách. Jel tam tehdy s kamarádem , jméno FO, , ten si na to však již nevzpomíná. Chtěl zkusit, jestli otce neuvidí, našli s tím kamarádem adresu, někdo na ni otevřel, nějaká osoba, ale nebavil se s nimi, odmítl se s ním bavit, když mu žalobce řekl, kdo je. Není si jist totožností té osoby, ale myslí si, že to byl otec. Další snaha o kontakt byla telefonická, teta volala otci, předpokládá, že mu volala do práce, s tetou se chvíli bavil, ale jeho k telefonu nechtěl. Později říkala teta, že to má zkusit s mámou a zkoušel to tedy s mámou, dopadlo to stejně. I sám se někdy snažil otci zavolat, ale když řekl do telefonu, kdo je, tak otec zavěsil. A poslední pokus, to bylo na vysoké škole, rozesílali tehdy oznámení, že bude jeho promoce, chtěl, aby to máma poslala také otci na adresu, z níž posílal to výživné. Poslala bez ničeho tu kartičku, co se posílá, žádná odpověď ale na to nebyla a ani ji nečekal, bral to tehdy již formálně, tou dobou také již se dozvěděl, že to ani nebyl jeho biologický otec a nečekal tedy, že by na promoci přijel. K dotazům žalobce doplnil, že si asi vztah po tu krátkou dobu k zůstaviteli nevybudoval, ale mrzelo ho, že nemá otce, věděl o něm, nesl jeho jméno. Říkal ve škole, když se ptali, že dělá , profese, , spolužákům říkal, že otce má a ten stav ho mrzel. O své adopci se dozvěděl až v dospělosti, svého biologického otce nevyhledal, neměl potřebu ho kontaktovat, měl uzavřeno, že jeho otcem byl zůstavitel. Co se týče těch telefonů, zkoušel se dovolat telefonem, pevnou linkou, volal do práce, tam se dalo dovolat buď přes ústřednu, anebo přímou linkou. Povolání otce mu bylo známo, to říkal i ve škole, že je , profese, Co se týče té návštěvy, jel na adresu ze složenky, na 95 % to byla , jméno FO, , jestli minule říkal, že jel do , adresa, , tak to možná vycházel z toho, že tam otec pracoval. Po předložení originálů ústřižků poštovních složenek o platbě výživného, kde nebyla uvedena adresa odesílatele, žalobce uvedl, že má za to, že se jednalo o rukou psané údaje a o zelenou složenku. Doplnil, že tu návštěvu si nepamatuje zcela přesně, ví však, že jel někam autobusem, ale to místo se mu takto již nevybavuje. Pokud tedy uváděl nějaký údaj, vycházel z údajů, které má ze složenek. Povědomé mu přijdou ty rukou psané zelené, povědomá jsou mu také čísla , hodnota, , respektive , Anonymizováno, . K telefonním hovorům sdělil, že byly více než tři, ale nepamatuje si, kdy to bylo. To, že celý život otce neměl, bral jako křivdu a zklamání. Jako otce ho potřeboval předtím, pak už si bez něj poradil, vysvětlil k četnosti snahy o kontakt po nabytí zletilosti, žalobce. Příčinu smrti otce nezná, kde má hrob, neví a nezjišťoval to. Neví, jakou linkou se pokoušel otce kontaktovat. To, že mu volal, ví z rozhovoru, jak se o tom bavili s matkou. Nevzpomíná si teď, že by volal v době své promoce. Jsou to věci, co se snaží spíše vytěsnit. K uváděné návštěvě k dalším dotazům žalobce upřesnil, že vychází dodnes z toho, že to byl otec, odpovídalo to adrese, na kterou tehdy jel, z toho vychází tedy, že to byl otec. Je možné hypoteticky, že zvonil někde jinde, ale celou dobu žije v domnění, že byl na adrese, co měl ze složenky. Jak je nyní ze strany žalované předkládána hromada složenek, tak tehdy mohla být doma hromada složenek, ze kterých nějakou složenku vybral. Pokud by potřeboval otec pomoc a on o tom věděl, tak by tu pomoc samozřejmě poskytl, co by bylo v jeho silách a kdykoliv, není to tak, že by vůči němu cítil nějakou zášť, je to spíš neutrální vztah.

18. Soudem byl proveden také účastnický výslech druhé žalované , Jméno zainteresované osoby 2/0, . Ta uvedla, že co od otce ví a co jí sdělil, je to, že zájem z jeho strany o syna byl stálý a narušil ho až zákaz ze strany matky žalobce. Popsala výlet v roce 2018, když s otcem sbírali houby na , adresa, , dataci ví přesně, protože to byla poslední takováto vycházka s otcem, neboť pak byla nemocná ona, a následně i otec. Vyprávěl jí o tom, když se ho tázala, zda ho žalobce někdy kontaktoval, že ne, že ze strany žalobce nikdy žádná snaha nevznikla. Více se ho neptala, nevěděla, že by to mohla někdy potřebovat, takovéto informace, a ani jí nepřišlo vhodné do toho více šťourat a prohlubovat tu vzpomínku otce na to. V reakci na výpověď svědkyně , jméno FO, matky žalobce vypověděla, že otec byl normální, spolehlivý člověk, nikdy se nezachoval nevhodně, či špatně, vůči ní, nebo její matce, u výslechu matky žalobce měla pocit, jako by svědkyně hovořila o úplně jiné osobě, její tvrzení jí přišla absurdní. K dotazům doplnila, že otec hovořil o žalobci několikrát, znali jeho jméno, věděli, kdy se narodil. Také i někdy vtipkovali, když bylo jejímu bratru 27, tak vtipkovala máma, že bratrovi, myslela tím žalobce, bude asi stejně tak. Kontakty od jiných osob otec nezmiňoval. Tetu žalobce zmínil otec jedenkrát, ale v jiné souvislosti. Když otec o žalobci hovořil, působil klidně a sklesle. Bylo na něm poznat, že ho to mrzí. Měl svým způsobem radost, že se o tom může podělit, jakoby se mu ulevilo, že jí to řekl, tehdy, jak se bavili detailně, myslí si, že ho to určitě trápilo. Co se týče důvodu, proč nevídal žalobce, řekl jí, že mu matka žalobce zakázala styk se synem. Říkal, že žalobce na něj byl fixovaný, že se snažili spolu dělat různé aktivity, chtěl ho vídat i po rozvodu, matka ale tu situaci otočila proti němu s tím, že to syn špatně nese. Otec si myslel, že to je tak, že syn špatně nese to, jak se s otcem nevídají, to jeho matce vadilo a zakázala mu pak další styk. Uvedla také, že jako , profese, byl otec hodně vytížen, domnívá se, že nebylo možno se mu dovolat na , Anonymizováno, . Do roku 1995 byl zaměstnán v , Anonymizováno, , když měl 24 hodinové služby, byli s mámou domluveni na tom, že bude volat on domů, ony ani číslo na věž neměly, a myslí, že tak byly i nastaveny předpisy, že se tam nedalo dovolat, že by na , Anonymizováno, cizí číslo nepřepojili. A tím spíše od roku 1996, kde pracoval otec ve , adresa, na , Anonymizováno, , neboť to bylo vojenské letiště.

19. Po provedeném dokazování bylo zjištěno, že zůstavitel , jméno FO, , r.č. , Anonymizováno, , nar. , datum, , zemř. dne , datum, , naposledy bytem , jméno FO, , , Anonymizováno, , jméno FO, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , , adresa, sepsal dne 3. 9. 1999 listinu o vydědění, kterou zamýšlel vydědit svého osvojeného zletilého syna , jméno FO, (žalobce). Jako důvod uváděl, že , Jméno zainteresované osoby 0/0, jako syn trvale dlouhodobě neprojevuje o jeho osobu žádný zájem, který by jako potomek projevovat měl. Z toho taktéž vyplývá, že mu v rozporu s dobrými mravy ani potřebnou pomoc v nemoci ani v jiných případech nikdy neposkytl tak, jak je uvedeno v příslušných ustanoveních občanského zákoníku. Zmiňoval přitom, že žalobce není jeho biologický syn, neboť jeho otcovství je dáno rozhodnutím soudu o jeho osvojení. A dodával, že od rozvodu s matkou žalobce řádně platil výživné, které žalobce užíval i v době plnoletosti bez jakéhokoli projevu k jeho osobě. S ohledem na uvedené a na svoji skutečnou současnou rodinu by nárok jakýkoli dědický nárok žalobce považoval za nemravný, nemorální a rozporný s občanským právem.

20. Soud má z provedeného dokazování dále za prokázané, že krátce poté, kdy se zůstavitel oženil s matkou žalobce a žalobce osvojil, došlo mezi nimi k rozkolu způsobenému podezíravostí zůstavitele a zřejmě ne příliš ideálními podmínkami soužití v bytě s tchýní. Ještě poté, kdy zůstavitel ze společně obývaného bytu odešel ( a protože mu nebyl umožněn návrat, počal shánět pro rodinu s vidinou dalšího soužití jiné bydlení ), umožňovala mu matka žalobce návštěvy a styk se synem ( žalobcem ). Byla tedy ochotná k tomu, aby se se synem vídali, což se změnilo poté, kdy při jedné z návštěv měl žalobce sdělit zůstaviteli, že se matka stýká s jiným pánem a zůstavitel to následně matce vytknul a měl synovi říci, že jej matka vyhodila a našla si jiného pána. Poté již matka nechtěla, aby styk se synem probíhal bez její přítomnosti a následně pak došlo pouze k několika návštěvám a styk ustal. Ještě před rozvodem na Vánoce 1978 se zůstavitel snažil se synem setkat, matka ho však nepustila do bytu, což odůvodňovala jeho opilostí a žádala jej, aby přišel až později. Datace daných událostí byla při výslechu matky kladena až do roku 1979 a doby po rozvodu, nicméně z rozvodového spisu, kdy již byly rozhovor o „ pánovi“ i zamezení návštěvy na Vánoce uváděny, je zjevné, že proběhly ještě před rozvodem manželství. S ohledem na čas, který od té doby do výslechu svědkyně uplynul ( přes 40 let ) nepovažuje soud tento rozpor ve výpovědi za skutečnost, která by ji měla znevěrohodňovat. Popis „ asistovaných „ schůzek ze strany svědkyně působil věrohodně a je vysvětlitelné, že další návštěvy zůstavitele posléze ustaly. Nicméně, i kdyby bylo zcela pravdivé podání zůstavitele ( a posléze žalovaných ), že důvodem ukončení styku s žalobcem ze strany zůstavitele byla pouze skutečnost, že mu nebyl umožněn, na přijatém závěru soudu o neexistenci důvodů pro vydědění by to nic neměnilo. Dle soudu by totiž ani za takové situace nebylo možno zjištěné chování zůstavitele považovat za projevování opravdového zájmu o potomka a dávat k tíži žalobci, že je to on, kdo o zůstavitele neprojevoval zájem. Zůstavitel se totiž téměř okamžitě omezil pouze na to, že platil pravidelně výživné ve stanovené výši. Pokud svědkyně , jméno FO, popisovala, že se měl zůstavitel neúspěšně snažit navštěvovat po dlouhou dobu žalobce a nakonec to v devadesátých letech vzdal, nepovažuje soud její výpověď za věrohodnou. Podle svědkyně se měl zůstavitel pokoušet kontaktovat nezletilého přibližně cca každé dva měsíce v letech 1986 až 88, avšak neúspěšně, s tím, že tomuto setkání bylo zabraňováno. Toto tvrzení se soudu jeví jako nevěrohodné. Pokud by tvrzené návštěvy byly pravdou, znamenalo by to, že zůstavitel by za synem nejdříve několik prvních let po rozvodu manželství nejezdil ( dle svědkyně se se zůstavitelem znali cca od roku 1982, přitom o nějaké snaze o návštěvy do roku 1986 zůstavitel se svědkyní nehovořil ), posléze by se měl zůstavitel v letech 86 až 88 pokoušet neúspěšně kontaktovat syna každé dva měsíce, přičemž o tom vždy svědkyni při její návštěvě zpravil. Již méně často by v tom pokračoval do devadesátých let, kdy by po seznámení se s první žalovanou, jak uvedla svědkyně, svou snahu o styk se synem vzdal. Lze k tomu také podotknout, že v devadesátých letech bylo žalobci přes patnáct let a lze si těžko představit, že by zůstavitelovi mohlo být ve styku se synem bráněno, pokud by se o něj snažil. Nadto ze svědeckých výpovědí nevyplynulo, že by zůstavitel o daném tématu více hovořil, např. sdělil, kdo přesně mu ve styku se synem brání a jakým způsobem, nebo zda se zůstavitel pokoušel svého syna telefonicky nebo písemně kontaktovat. Žádný ze svědků pak neuvedl nic ani v tom smyslu, že by s nimi zůstavitel hovořil o tom, že synovi psal, či mu alespoň zkusil telefonovat. Svědkyně , jméno FO, nehovořila ani o návštěvách, s ní zůstavitel o synovi vlastně vůbec nehovořil. I svědkyně , jméno FO, , se kterou jinak měl zůstavitel často o snaze se se synem spojit hovořit, neuvedla nic o žádných přáních k narozeninám, k svátku, o dárcích, dopisech, či telefonátech. Jediné, co zmínila, byl jediný dárek na Vánoce, kdy nemělo být umožněno zůstaviteli jej předat. Dle soudu lze tuto událost zřejmě ztotožnit s Vánoci roku 1978. Od té doby se tedy styk zůstavitele se synem omezil na platbu výživného. Přitom je s podivem, ( tedy za předpokladu, že by se zůstavitel o styk se synem pravidelně pokoušel, jak bylo tvrzeno ), že by za celou dobu dal synovi pouze jediný dárek na Vánoce, bez jakéhokoliv dalšího dárku k Vánocům, telefonátu či přání nebo dárků k narozeninám. Nic jiného zjištěno nebylo a nikdo o ničem jiném ( včetně žalovaných ) ani nehovořil. Z výpovědi žalobce vyplynulo, že pokoušel-li se nezletilý svého otce kontaktovat, tento mu telefon obratem zavěsil. Lze však připustit, že toto tvrzení je nutno brát s rezervou, když sám žalobce uvedl, že si na telefonát nepamatuje a připomněla mu jej až jeho matka. Pokud jde o uváděnou snahu o návštěvu zůstavitele žalobcem v páté či šesté třídě, zde soud věří žalobci, že se o ni pokusil, má za to, že je logická a v souladu s věkem žalobce v té době a jistou dobrodružností takové cesty. Zpochybnění tohoto pokusu žalovanými s ohledem na neznalost adresy žalobcem a s poukazem na jejich ústřižky složenek, kde adresa není uvedena, není pro soud postačující. Je otázkou jakými ústřižky disponovala matka žalobce a adresa mohla být i zjištěna jinak, pouze to již plynutím času upadlo v zapomnění. Nakonec však i kdyby ze strany žalobce tato snaha neproběhla, s ohledem na jeho věk v době po rozvodu rodičů, nebyl to on, kdo se měl ( a vůbec mohl ) pokoušet o styk. Za podstatnou skutečnost naopak soud považuje fakt, že tvrdil-li zůstavitel, že mu je ve styku se synem bráněno, přitom o tento styk stál, nepokusil se nikdy tohoto styku domoci. To dle soudu nesvědčí zájmu zůstavitele o jeho syna. Pakliže svědkyně , jméno FO, hovořila o tom, že nakonec zůstavitel snahu o kontakt se synem vzdal, je soud po provedeném dokazování přesvědčen o tom, že snahu o kontakt se synem vzdal zůstavitel již na úplném počátku.

21. Právně soud zjištěný skutkový stav posuzoval podle níže uvedených ustanovení.

22. Dle § 37 odst. 1 obč.zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný.

23. Dle § 469a, odst. 1 obč. zák. zůstavitel může vydědit potomka, jestliže a) v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech, b) o zůstavitel trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, c) byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku, d) vede trvale nezřízený život.

24. Dle § 469a, odst. 3 obč. zák. o náležitostech listiny o vydědění a o jejím zrušení platí obdobně ustanovení § 476 a § 480; v listině však musí být uveden důvod vydědění.

25. Dle § 476 odst. 1 a 2 obč.zák. zůstavitel může závěť buď napsat vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu. V každé závěti musí být uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, jinak je neplatná.

26. Dle § 1476 o.z. dědí se na základě dědické smlouvy, ze závěti nebo ze zákona. Tyto důvody mohou působit i vedle sebe.

27. Podle § 1635 odst. 1 o.z. první třídě dědiců dědí zůstavitelovy děti a jeho manžel, každý z nich stejným dílem.

28. Podle § 1643 odst. 1 nepominutelnými dědici jsou děti zůstavitele a nedědí-li, pak jsou jimi jejich potomci.

29. Podle § 1646 odst. 1 o.z. ze zákonných důvodů lze nepominutelného dědice vyděděním z jeho práva na povinný díl vyloučit, anebo jej v jeho právu zkrátit. Zůstavitel může vydědit nepominutelného dědice, který a) mu neposkytl potřebnou pomoc v nouzi, b) o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl, c) byl odsouzen pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze nebo d) vede trvale nezřízený život.

30. Dle § 1672 o.z. uplatňuje-li právo na dědictví více osob a odporují-li si, odkáže soud toho z dědiců, jehož právní důvod je slabší, aby své právo uplatnil žalobou. Nepodá-li tento dědic žalobu ve lhůtě určené soudem, nezaniká sice jeho dědické právo, avšak při projednání pozůstalosti se k němu nepřihlíží.

31. Dle § 170 odst. 1 zák.č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních ( dále jen z.s.ř. ) v případě, že pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, soud usnesením odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou; k podání žaloby určí lhůtu, která nesmí být kratší než 2 měsíce.

32. Podle § 3069 zák.č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ( dále jen o.z. ) při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele. Z ustanovení § 3070 a 3072 o.z. a komentářového znění lze však dovodit, že platnost úkonů z hlediska dodržení formálních náležitostí se posuzuje podle předpisů platných ke dni, kdy byly tyto úkony činěny, zde tedy ke dni sepsání listiny o vydědění, a tedy podle zák.č. 40/1964 Sb., občanského zákona ( dále jen obč. zák. ). Pokud tedy jde o posouzení platnosti samotné listiny, posuzoval ji soud podle starého občanského zákoníku, když u každého právního jednání pro případ smrti, pořízeného před 1. 1. 2014, kdy zůstavitel zemřel po 31. 12. 2013, je třeba zkoumat, zda odpovídá právním předpisům účinným v době, kdy bylo učiněno. Je-li tomu tak, postupuje se dle něj. (Srov. Fiala, Drápal a kol., Občanský zákoník IV., 1. vydání, 2015).

33. V řízení o projednání pozůstalosti po zůstaviteli , jméno FO, došlo ke sporu o naplnění důvodů pro vydědění zůstavitelem osvojeného syna ( žalobce ) a tento byl soudem odkázán dle § 170 odst. 1 z.ř.s. ( § 1672 o.z. ) k podání žaloby ve stanovené dvouměsíční lhůtě. Své právo v této lhůtě žalobce řádně uplatnil.

34. V řízení bylo prokázáno, že zůstavitel , jméno FO, , nar. , datum, , zemř. dne , datum, , naposledy bytem , jméno FO, , , Anonymizováno, , jméno FO, , Anonymizováno, , sepsal dne 3. 9. 1999 listinu o vydědění, kterou zamýšlel vydědit svého osvojeného zletilého syna (žalobce). Soud přesvědčen o tom, že listina o vydědění je z formálního hlediska bezvadná, a to i co do její určitosti a srozumitelnosti, byla vlastnoručně sepsána a podepsána zůstavitelem, řádně uváděno je též datum ( 37 odst. 1 obč. zák., § 469a odst. 3 obč. zák. ). V tomto směru také nebylo ze strany žalobce ničeho namítáno. Pokud však jde o naplnění v listině uváděného zákonného důvodu vydědění zákonného dědice, v tomto případě žalobce, má soud za prokázané, že k jeho naplnění nedošlo. A tudíž nemohlo dojít ani k zákonnému vydědění a žalobce je zákonným dědicem zůstavitele. K tomu soud dodává, že k platnému vydědění je nutné prokázat existenci zákonného důvodu vydědění až ke dni smrti zůstavitele. Soud se v řízení o pozůstalosti (resp. ve sporném řízení vyvolaném postupem podle § 170 z.ř.s.) musí zabývat i jinými než zůstavitelem uvedenými zákonnými důvody vydědění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2019, 24 Cdo 1777/2019 ). Ani z tohoto pohledu však soud žádný důvod k vydědění žalobce neshledal.

35. Dle komentáře k dotčeným zákonným ustanovením a dlouhodobě ustálené judikatury soudů použitelné i na nyní posuzovaný případ se podává, že, jestliže potomek trvale neprojevuje o zůstavitele zájem proto, že zůstavitel neprojevoval zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění.

36. Nejvyšší soud České republiky například již v rozsudku ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, uvedl zejména to, že zájem, který by potomek měl projevovat o zůstavitele, je třeba posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu, a navázal, že pokud je skutečnost, že potomek trvale neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, důsledkem toho, že zůstavitel neprojevuje zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění. Je to zpravidla nezájem rodiče o dítě, který je příčinou nezájmu dítěte o rodiče. Proto nelze klást na roveň chování rodiče, který o dítě neprojevuje zájem prakticky od samého dětství a chování dítěte, které v důsledku toho neprojevuje zájem o rodiče. Zákonodárce zakotvením důvodu vydědění podle § 469a odst. 1 písm. b) o.z. neměl na mysli umožnit rodičům, kteří vůči svým dětem plní jen ty povinnosti, které jsou ze zákona vymahatelné, t.j. platí na ně výživné, vyloučit tyto své potomky z dědění. Obdobně pak rozsudek Nejvyššího soudu, 21 Cdo 3992/2008, 20. 11. 2009 uvádí, že „ skutečnost, že žalobce neprojevoval o zůstavitele zájem a případnou zůstavitelovu snahu navázat s ním v dospělosti vztah odmítl, vyplývala z nezájmu zůstavitele o žalobce projevovaného zůstavitelem od rozvodu s matkou žalobce (tehdy byly žalobci tři roky) až do žalobcovy dospělosti. Za těchto okolností odvolací soud v posuzované věci aplikoval i interpretoval ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. v rozporu se shora citovanou ustálenou judikaturou soudů, neboť chování žalobce vůči zůstaviteli, pro které byl zůstavitelem vyděděn, nelze posoudit jako důvod vydědění ve smyslu citovaného zákonného ustanovení. „ Ve věci posuzované Nejvyšším soudem přitom došlo k tomu, že vyděděný syn ve svých 29 letech přímo odmítl snahu otce o navázání kontaktu. V souvislosti s věkem dítěte a nyní soudem posuzovaný spor lze také upozornit na rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 1998, sp. zn. 18 Co 310/98, podle něhož je při posouzení důvodnosti vydědění nezletilého potomka v konkrétním případě nutno zkoumat nejen, zda se choval způsobem uvedeným v ustanovení § 469a odst. 1 písm. a), b), d) obč. zák., ale též uvážit, zda s ohledem na věk vyděděného, jeho rozumové schopnosti a volní vlastnosti od něho bylo možno chování vylučující vydědění požadovat. K tomu soud podotýká, že žalobci bylo v době rozvodu jeho rodičů necelé čtyři roky.

37. Soud v dané věci přisvědčil argumentům žalobce, dle kterých je při vydědění zákonného dědice nutno zkoumat vždy také to, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s potomkem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy, vydědění přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomka osobně citově dotýká, kde mu tento stav vadí a nikoliv, jde-li o situaci, kdy je u tento stav lhostejný, případně kdy k němu sám i podstatně přispěl. V řízení bylo prokázáno, že se zůstavitel s žalobcem nestýkal (s výjimkou několika ojedinělých setkání zůstavitele a žalobce v období kolem rozvodu zůstavitele a matky žalobce) již od věku 4 let žalobce, a že zůstavitel následně neprojevil žádný nebo téměř žádný zájem o další setkání či komunikaci s žalobcem.

38. Soud nepochybuje o tom, že pro zůstavitele bylo shora popisované období obtížné, a že se nakonec nejednalo o jeho nejšťastnější životní etapu, nicméně dle názoru soudu tím více se musela nastalá situace dotýkat malého dítěte předškolního věku a možná ještě více později v době dospívání. A to nehledě na skutečnost, že mezi zůstavitelem a žalobcem nebyl biologický vztah otce a syna. Žalobce o svém osvojení zůstavitelem dokonce až do svých 18 let nevěděl a zůstavitel si měl být vědom toho, jak závažný je krok, který osvojením nezletilého dítěte činí. Po zůstaviteli bylo na místě rozumně požadovat to, aby činil ve věci více a snažil se o styk s nezletilým, např. i prostřednictvím spolupráce s tehdejším orgánem péče o rodinu a dítě, či prostřednictvím soudu, a to tím spíše tvrdil-li, že k sobě měli s nezletilým blízký vztah a měl-li o něj zájem. Soud je přesvědčen o tom, že zůstavitel jako otec nezletilého žalobce, jímž se osvojením stal, a jímž také pro žalobce v jeho očích až do 18 let byl, mohl ve věci činit více. I pokud by mu bylo ve styku bráněno a on nechtěl vyvolat spor s matkou, bylo na něm v té době zajisté možné požadovat, aby se alespoň pokusil udržovat s nezletilým pravidelný písemný či telefonický kontakt. Také mu nic nebránilo v tom, posílat nezletilému blahopřání či dárky k narozeninám a Vánocům. Takové snahy zůstavitele však v řízení tvrzeny nebyly a z dokazování má soud za zjištěné, že je zůstavitel, vyjma jedněch Vánoc, ani nečinil.

39. Uvádí-li se v listině o vydědění jako důvod pro vydědění žalobce to, že „z toho taktéž vyplývá, že mi v rozporu s dobrými mravy ani potřebnou pomoc v nemoci ani v jiných případech neposkytl“ je nutno přisvědčit argumentaci žalobce, že zůstavitel sám žalobce nikdy o žádnou pomoc nežádal, resp. ji nepotřeboval a žalobce tak ani neměl případně možnost zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, či jinou, poskytnout. To znamená, že v daném řízení nebylo jako zákonný důvod pro vydědění prokázáno ani to, že by žalobce „v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech“, respektive k tomuto důvodu pro vydědění (tím, že nikdy reálně nenastal a zůstal pouze důvodem hypotetickým) nemohl soud rovněž přihlédnout.

40. Soud má za to, že žalobce vynaložil z jeho strany, a to zejména s přihlédnutím k jeho věku, vše, co od něj bylo možno ve věci obnovení styku se zůstavitelem požadovat. Lze konstatovat, že právě k jeho nízkému věku ( žalobci byly v době rozvodu necelé 4 roky ), i kdyby ve věci posléze neučinil nic, nebyl to žalobce, na kom by bylo možno aktivitu ve věci styku se zůstavitelem žádat a její absenci sankcionovat možným vyděděním. Pokud tedy zůstavitel své snahy o kontakt se žalobcem vzdal, jak ostatně vyplývá i ze svědeckých výpovědí, pak skutečnost, že žalobce neprojevoval o zůstavitele skutečný zájem, nemůže být za dané situace zákonným důvodem pro jeho vydědění. Na věci nic nemění ani fakt, že mezi zůstavitelem a žalobcem není biologický vztah otce a syna, byť i tato skutečnost zřejmě pro zůstavitele byla jedním z faktorů, proč tuto kapitolu svého života uzavřel. Nicméně právně je žalobce synem zůstavitele, včetně všech dalších důsledků, jako je právě otázka dědění po něm. I to měl zůstavitel, než žalobce nezrušitelně osvojil, zvážit a svůj krok učinit po delším rozmyslu, či delším soužití s matkou žalobce. Soudem zjištěné skutečnosti pak ani neumožňují přijmout závěr, který též zůstavitel v listině o vydědění zmínil, že by dědický nárok žalobce měl být považován za rozporný s občanským právem, nemravný a nemorální.

41. S ohledem na vše shora uvedené soud shledal, že v daném případě nebyly splněny zákonné předpoklady pro vydědění žalobce ze zákonné dědické posloupnosti ( § 469a odst. 1 obč.zák., resp. 1646 odst. 1 o.z. ) a proto soud rozhodl tak, že žalobce je zákonným dědicem po zůstaviteli ( 1476 o.z. a 1635 odst. 1 o.z. ) a nejsou dány důvody k jeho vydědění.

42. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 18 800 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 3 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 35 000 Kč sestávající z částky 2 500 Kč za každý z šesti úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (tj. příprava a převzetí zastoupení, podání ve věci samé, účast na jednání před soudem dne 26. 8. 2022, dne 15. 11. 2022 jako dva úkony neboť jednání trvalo déle než 2 hodiny, a dne 10. 1. 2023) včetně šesti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. Jelikož právní zástupce žalobce není plátcem DPH náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 16 800 Kč ve výši 3 528 Kč nebyla přiznána. Soud dále nepřiznal právním zástupcem požadovanou odměnu za první poradu s klientem dle § 11, odst. 1 b), neboť se nejednalo o případ ustanovené zástupce a tato odměna je nadto již zahrnuta v honorovaném úkonu příprava a převzetí právního zastoupení.

43. Podle § 149 odst. 1 o.s.ř. a § 160 odst. 1 o.s.ř. uložil soud žalovaným povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalobci ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobce.