7 C 499/2021

Plný text

Okresní soud Praha-východ rozhodl samosoudcem Mgr. Filipem Jankem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovaným: ad 1) Česká republika - Státní pozemkový úřad, IČO sídlem adresa žalované zastoupená ČR - Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem adresa žalované ad 2) Obec Zdiby, IČO sídlem adresa žalované zastoupená advokátem údaje o zástupci pro určení vlastnického práva

I. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala určení, že první žalovaná Česká republika je vlastníkem pozemku parc. [číslo] v kat.úz. [obec], obec Zdiby, zapsaném na [list vlastnictví] u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha – východ, s příslušností hospodařit pro Státní pozemkový úřad, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované ad 1) na náhradu nákladů řízení částku ve výši 1 200 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované ad 2) náhradu nákladů řízení částku 28 798 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované ad 2).

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 21. 12. 2021 domáhala určení, že vlastníkem pozemku parc. [číslo] v katastrálním území Zdiby (dále také jako„ pozemek“) s příslušností hospodařit pro Státní pozemkový úřad jr Česká republika, tj. první žalovaná. Žalobu odůvodnila tím, že ačkoliv je v katastru nemovitostí evidována jako vlastník pozemku druhá žalovaná, obec Zdiby, žalobkyně má za to, že druhá žalovaná není skutečným vlastníkem předmětného pozemku, jelikož druhá žalovaná měla vlastnické právo k pozemku údajně nabýt ex lege na základě ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. zákona 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále také jako„ ZPO“). Dle žalobkyně však příslušné ustanovení předepisuje kumulativní podmínky pro nabytí předmětného pozemku žalovanou ad 2), a to, že„ Do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, (i) k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v hlavním městě [obec] též na městské části, (ii) pokud obce a v hlavním městě [obec] též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily.“ Žalobkyně je přesvědčena, že žalovaná ad 2) tyto podmínky nenaplnila, neboť v dané době s pozemkem nehospodařila, a tedy že vlastníkem s příslušností k hospodaření s předmětným pozemkem je i nadále žalovaná ad 1). Ke vkladu vlastnického práva žalované ad 2) do katastru nemovitostí došlo pouze na základě prohlášení Obecného úřadu [obec] ze dne 6. dubna 1999, [číslo jednací]. Žalobkyně dovozovala svou aktivní legitimaci ve věci z toho, že je oprávněnou osobu dle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále také jako„ ZMV“), a že sporný pozemek odpovídá původnímu pozemku pozemkového katastru (PK) parc. [číslo] na knihovní vložce [číslo] desek zemských, katastrální území Zdiby, přičemž jejich vlastníkem byl subjekt“ [anonymizována čtyři slova]. [příjmení] zu [příjmení]“, tj. právní předchůdce žalobkyně. V případě předmětného pozemku došlo v rozhodném období k majetkové křivdě v důsledku skutečností uvedených v § 5 písm. a) ZMV, tedy k odnětí věci bez náhrady postupem podle zák.č. 142/1947 Sb. o revisi první pozemkové reformy, když pozemek byl církevnímu subjektu vyvlastněn rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 27.7.1950 podle zákona č. 142/1947 Sb. (ZRPPR).

2. Žalovaná ad 1) nárok uplatněný žalobkyní neuznala s odůvodněním, že žalobkyně uvedla, že předmětný pozemek odpovídá původní parcele pozemkového katastru (PK) [číslo] zapsané v knihovní vložce [číslo] desek zemských, jehož vlastníkem byla předchůdkyně žalobkyně a toto dokládá náhledem průniku PK mapy a KN mapy. Tuto listinu však žalovaná ad 1) nepovažuje za listinu prokazující totožnost předmětného pozemku a původní pozemkové parcely. Takovou listinou je dle žalované ad 1) buď identifikace, nebo srovnávací sestavení parcel vyhotovené katastrálním úřadem, případně též geometrický plán. Žalovaná ad 1) měla tedy za to, že žalobkyně dostatečně neprokázala, že předmětný pozemek skutečně vznikl z pozemkové parcely (PK) [číslo]. Žalobkyně dále v žalobě uvádí, že je přesvědčena, že skutečným vlastníkem předmětných pozemků je žalovaná ad 1), neboť žalovaná ad 2) podmínky pro vznik vlastnického práva nesplnila, aniž by to jednoznačně a konkrétně doložila. Z podané žaloby zároveň nevyplývá, z čeho žalobkyně usuzuje, že žalovaná ad 2) pozemky fakticky neužívala, pozemky nespravoval žádný jiný subjekt a sloužily k plnění úkolů tehdejšího MNV [obec] jako správci majetku.

3. Podáním ze dne 31. 3. 2022 se k podané žalobě vyjádřila také žalovaná ad 2). Uvedla, že žalobu považuje za zcela nedůvodnou a navrhla její zamítnutí v celém rozsahu. Žalovaná primárně uvedla, že k tomu, aby mohla být žaloba oprávněná, je potřeba, aby v souladu s ustanovení § 18 ZMV bylo splněno hned několik podmínek. V prvé řadě musí být žalobce oprávněnou osobou podle ZMV a dále věc, ke které má být vlastnické právo určeno (v předmětném případě tedy Pozemek), musela být alespoň po část období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 (dále také jako„ Rozhodné období“) ve vlastnictví oprávněné osoby dle ZMV nebo této osobě musela příslušet a dále musela být předmětná věc převedena nebo musela přejít z majetku státu v rozporu s právními předpisy uvedenými v ustanovení § 18 odst. 1 ZMV. Žalovaná ad 2) podotkla, že všechny tyto podmínky musí být naplněny kumulativně. Není-li některá z nich naplněna, je žaloba neoprávněná a nemůže jí být vyhověno. Žalovaná ad 2) měla za to, že žalobkyně své vlastnické právo k předmětnému pozemku v rozhodném období nikterak neprokázala, pouze jej tvrdila. Žalovaná ad 2) dále poukázala na skutečnost, že k odnětí pozemku došlo na základě zákona č. 142/1947 Sb. (dále také jako zákona o revizi), a že k odnětí pozemku samotného došlo ještě před účinností tohoto zákona, to znamená, že odnětí pozemku nespadá pod křivdy, které by měly být napraveny postupem zakotveným v ZMV. Zejména pak ale dle žalované ad 2) nebyla splněna ani následující podmínka tvrzená žalobkyní, tj. že věc přešla nebo byla převedena z majetku státu v rozporu se zákonem. Žalovaná ad 2) měla naopak za to, že nabyla vlastnické právo k pozemku ex lege podle ZPO, neboť splňuje všechny tři podmínky stanovené kumulativně tímto zákonem, tj. v případě sporného pozemku se jednalo o majetek ve vlastnictví České republiky, přičemž ke dni 23.11.1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům (konkrétně na základě hospodářské smlouvy ze dne [datum] Národnímu výboru ve [obec]), jejichž práva a závazky následně přešly na obce a také, obec (žalovaná ad 2) ke dni 24. 5. 1991, tedy ke dni účinnosti ZPO, s majetkem obec i fakticky hospodařila. Co se týká třetí podmínky, žalovaná ad 2) uvedla, že v roce 1991 sloužil pozemek k zemědělským účelům. Konkrétně žalovaná ad 2), přenechala pozemek k užívání za účelem pěstování brambor a uchovávání hnoje. S ohledem na více než dvacetiletý časový odstup nemá žalovaná ad 2) již k dispozici písemné podklady, na základě kterých byl pozemek přenechán k pěstování brambor a ukládání hnoje. Tuto skutečnost je však možné prokázat svědeckými výpověďmi. Kromě shora uvedeného pak žalovaná ad 2) namítala, že předmětný pozemek by i v případě, že by tato žaloba následně byla úspěšná, nešlo žalobkyni vydat dle zákona ZMV v rámci restitučního řízení, o což by žalobkyně následně usilovala, neboť pozemek je zastavěn ve smyslu § 8 odst. 1 ZMV, tvoří tak nyní zahradu, přístupové cesty i parkoviště nezbytné k provozu mateřské školy, jež na něm byla postavena. Dle žalované ad 2) naplňuje-li tedy věc, která má být v rámci restitucí vydána (resp. vůči které se církev domáhá určení vlastnického práva tak, aby jí mohl být následně jako restituce vydán), předpoklady věci, které podle ZMV vydat nelze, ztrácí žaloba na určení vlastnického práva zcela svůj smysl, když vydání takové věci zpět církvi není dle ZMV možné. Pozemek tedy není možné žalobkyni v rámci případného navazujícího restitučního řízení vydat. Zdejší řízení je tak ve svém důsledku bezpředmětné, když stejně nemůže dojít k naplnění účelu navazujícího restitučního řízení. Snahu žalobkyně domoci se po více než 7 letech, kdy jí to zákon umožnil, vydání pozemku, který je pro obec klíčový, za přinejmenším nevhodnou či rozpornou s dobrými mravy.

4. Žalobkyně v reakci na vyjádření žalované ad 1) a jejího zpochybnění, zda předmětný pozemek skutečně vznikl z pozemkové parcely (PK [číslo] v kú. [obec]) předložila identifikaci parcel dřívějšího pozemkového katastru s parcelami katastru nemovitostí ze dne 7. 3. 2022, z níž toto tvrzení dle žalobkyně jednoznačně vyplývá. K vyjádření žalované ad 2) žalobkyně uvedla, že co se týče výtky, že neprokázala své vlastnictví k předmětnému pozemku v rozhodném období, neboť pozemek měl být převeden do vlastnictví státu ke dni 12.8.1947, kdy nastala účinnost zák.č. 142/1947 Sb. (ZRPPR), s touto žalobkyně nesouhlasí, neboť dle žalobkyně skutečnost, že zákon o revizi nabyl účinnost před 25. únorem 1948, nemá vliv na to, že odejmutí vlastnictví podle něho zakládá majetkovou křivdu a že je notorietou, že církevní právnické osoby neobdržely žádnou náhradu za odejmutý majetek dle zákona o revisi. K tvrzením žalované ad 2) ohledně přechodu předmětného majetku do vlastnictví žalované ad 2) žalobkyně odkazovala na četnou judikaturu, ze které se dle žalobkyně podává, že je potřeba pojem hospodaření s majetkem chápat jako opozici k pojmu„ právo hospodaření“ a to v tom smyslu, že právo hospodaření představuje určitou formální podmínku, zatímco hospodaření podmínku materiální, coby faktické užívání majetku, a že zákonodárce cílil převést do vlastnictví obcí toliko ten majetek, který právní předchůdci obcí fakticky využívaly k plnění svých úkolů. Dle žalobkyně však žalovaná ad 2) neprokázala hospodaření s pozemkem k danému období, tj. k 23. 11. 1990 a k 24. 5. 1991 Ani tvrzení žalované ad 2) o tom, že předmětný pozemek přenechala k zemědělskému užívání – pěstování brambor a skladování hnoje neznamená, že předmětný pozemek žalovaná fakticky využívala k plnění svých úkolů, naopak toto tvrzení vyvrací. O tom, že žalovaná ad 2) pozemek fakticky nevyužívala, svědčí i skutečnost, že prohlášení pro zápis jejího vlastnického práva neučinila ve lhůtě jednoho roku od údajného nabytí vlastnictví dne 24. 5. 1991, ale až po 7 letech. Co se dále týká námitky žalované ad 2) k tomu, že předmětný pozemek nemůže být následně vydán v restitučním řízení, tak tato je dle žalobkyně rovněž nedůvodná, neboť dle žalobkyně v tomto řízení nelze posuzovat splnění předpokladů pro vydání pozemků, např. pro absenci překážek pro vydání v navazujícím restitučním řízení.

5. Žalovaná ad 2) se vyjádřila k replice žalobkyně dne 7. 10. 2022 a uvedla, že důkazy předložené žalobkyní, resp. údaje zapsané v Knihovní vložce desek zemských nejsou dostatečně čitelné a z čitelných částí zápisu není patrné, že by žalobkyni náleželo v rozhodném období (tj. v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1950) vlastnické právo k danému pozemku, ani skutečnost, že žalobkyně je právním nástupcem subjektu„ [anonymizována čtyři slova]. [příjmení] zu [příjmení]“ tuto skutečnost neprokazuje. Žalovaná znovu zdůraznila, že faktické odnětí pozemku proběhlo už před počátkem rozhodného období, kdy tato skutečnost vyplývá ze soupisu pozemkového majetku podléhající revizi dle zákona o revizi a nadto, že žalobkyně ani neprokázala naplnění podmínky odnětí pozemku bez náhrady, přičemž i přes tvrzení žalobkyně, má žalovaná ad 2) za to, že je potřeba odnětí bez náhrady v řízení prokázat, přičemž toto žalobkyně dosud neprokázala. Zejména ale žalovaná ad 2) akcentovala svá dřívější tvrzení o tom, že na ni přešlo vlastnictví k danému pozemku ex lege a v souladu se zákonem, neboť byly naplněny všechny tři kumulativní podmínky pro přechod vlastnictví k danému pozemku v souladu se ZPO. Žalovaná ad 2) nesouhlasila s názorem žalobkyně ohledně jejího výkladu k pojmu hospodaření s majetkem. Dle žalované ad 2) je potřeba poukázat i na judikaturu Nejvyššího soudu, v níž byla opakovaně vyslovena myšlenka, že i přenecháním věci do nájmu, případně do dočasného užívání, naplňuje znaky pojmu hospodaření a že jistě nemusí jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, ale i v ostatní právním smyslu, zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření, či možnost uvedené věci pronajmout. Žalovaná ad 2) závěrem uvedla, že i přesto, že je přesvědčena o tom, že dostatečně prokázala, že nabyla pozemek po právu, poukazuje rovněž i na vydržení pozemku, neboť přechod pozemku byl potvrzen„ prohlášením o přechodu“ již z roku 1999, tedy před více než dvaceti lety a žalovaná je tedy od této doby poctivou držitelkou pozemku, tedy i v případě, že by pozemek nepřešel na žalovanou ad 2) v souladu se zákonem (s čímž žalovaná ad 2) zásadně nesouhlasí), pak žaloba je nedůvodná i z toho důvodu, že žalovaná ad 2) pozemek vydržela v souladu se zákonem. Připomněla, že pokud by ve zdejším řízení žalovaná ad 2), jakožto obec provozující mateřskou školu nacházející se na pozemcích, které sporný pozemek obklopuje, ztratila možnost dispozice s pozemkem, který je pro provoz mateřinky nepostradatelný, pak i přes veškeré komplikace pro žalovanou ad 2), by případné křivdy způsobené žalobkyni v minulosti stejně nemohly být napraveny, jelikož by pozemek žalobkyni v restitučním řízení nemohl být vydán. Při jednání dne žalovaná ad 2) dále doplnila, že obec nabyla své vlastnictví k pozemku řádně dle § 1 odst. 1 zákona o přechodu majetku ze státu na obce, pokud jde o hospodaření, ten pozemek byl obci předáván za účelem výstavby, ale obec v roce 1987 až 2006 obec neměla územní plán, aby mohla výstavbu realizovat, až posléze činila kroky k výstavbě mateřské školky, která na tomto pozemku byla následně postavena. V těch dotčených letech a v roce 1991, který je podstatný, byl obci daný pozemek přenechán k užívání místním zemědělcům, kteří jej užívali pro pěstování brambor a také tam skladovali hnůj.

6. Soud z provedeného dokazování učinil následující skutková zjištění:

7. Mezi stranami nebylo sporu o tom, že v katastru nemovitostí je jako vlastník sporného pozemku evidována Obec Zdiby, tj. žalovaná 2, přičemž k zápisu do katastru nemovitostí došlo na základě prohlášení Obecního úřadu Zdiby č. S [číslo] ze dne 6. 4. 1999 (zjištěno též z prohlášení ze dne 6. 4. 1999 a z výpisu z Katastru nemovitostí).

8. Soud má také za prokázané, že v minulosti žalobou dotčený pozemek náležel do vlastnictví žalobkyně, resp. do vlastnictví právního předchůdce žalobkyně [příjmení] [anonymizována dvě slova] u [anonymizována dvě slova], uváděné též pod označením [příjmení] [jméno] [anonymizována dvě slova]. [příjmení] [anonymizována dvě slova], či [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova]. [příjmení] [anonymizováno] [příjmení] (prokázáno Zemskými deskami knihovní vložkou [číslo] pro statek [obec], sdělením katastrálního úřadu pro hl. město Prahu ze dne 4. 11. 2022, rozhodnutí o sloučení církevních právnických osob ze dne [datum] s jeho doplněním ze dne 31. 3. 2003 dle ust. kán. 121 CIC, výpis z rejstříku evidovaných právnických osob ze dne 27. 10. 2021, kopie katastrální mapy se stavem k 7. 3. 2022, identifikace parcel a výňatek knihy pozemkové z roku 1911).

9. Dotčený pozemek byl žalobkyni (resp. její právní předchůdkyni) vyvlastněn (zjištěno z výnosu Ministerstva zemědělství ze dne 27.7.1950, [číslo jednací] [spisová značka], Zemské desky vložka knihovní [číslo], soupis pozemkového majetku podléhajícího revisi podle zákona o revisi první pozemkové reformy)

10. Z hospodářské smlouvy ze dne 1. 7. 1987 o převodu správy národního majetku vyplývá, že parcela [číslo] (zahrada) v k.ú. [obec] o výměře [anonymizována dvě slova] m² byla převedena ze Státního statku [obec] na [ulice] národní výbor ve [obec], a to za účelem použití na stavební parcely. Místnímu národnímu výboru příslušelo právo hospodaření k parcele, jak tento vztah byl ověřen také ve smyslu § 36 odst. 10 vyhl. ČÚZK č. 190/96 Sb., ve znění vyhlášky ČÚZK č. 179/98 Sb. a to i ke dni 23.11.1990 (hospodářská smlouva ze dne 1.7.1987, prohlášení OÚ [obec] č. S [číslo] ze dne 6.4.1999).

11. Z dohody o užívání pozemku [číslo] ze dne 14. 9. 1982 uzavřené mezi MNV [obec] a manželi [jméno] a [jméno] [příjmení], bytem [obec] [část obce a číslo], soud zjistil, že na základě této dohody rada MNV [obec] vložila pozemek [číslo] k.ú. [část obce], o výměře 1 200 m², do užívání manželům [příjmení], přičemž manželé [příjmení] nesli náklady spojené s obhospodařováním pozemku a zavázali se k udržování porostu v řádném stavu a dále ke sklizni ovoce a travin, když produkty si mohli ponechat pro svoji potřebu. Dohoda byla uzavřena na dobu neurčitou. [příjmení] [příjmení] měl i v další době zájem o užívání pozemku (resp. 1/3 pozemku parc. [číslo]), pozemek jako zahradu užíval, vysázel na něm ovocné dřeviny a žádal o užívání i dalšího pozemku. Hradil také, minimálně v letech 1989 a 1990, zemědělskou daň MNV [obec] (dohoda o užívání pozemku ze dne 14. 9. 1982, složenky, návrh na užívání pozemku ze dne 26.1.1987)

12. Žalobou dotčený pozemek, resp. z něho oddělené parcely č. st. [anonymizováno] a č. st. [anonymizováno] byl v letech 2012 až 2014 zastavěn stavbou mateřské školky. Dotčený pozemek tak v nynější podobě obklopuje vlastní budovy školky, slouží jako přístup k budovám, parkoviště a zpevněné plochy, zahrada a hřiště, jsou v něm též vedeny přípojky pro mateřskou školku (kolaudační souhlas s užíváním stavby ze dne 24. 1. 2014, územní rozhodnutí Městského úřadu Klecany, stavební úřad ze dne [datum], rozhodnutí o stavebním povolení ze dne [datum], fotografie). Pozemek jako celek je oplocen a to i v jeho severní svažité straně ku potoku, kde plot tvoří jeho hranici. V nedávné době byl pozemek rekultivován a může být užíván po celé své severní straně k míčovým hrám, rekreačním a vzdělávacím aktivitám (např. environmentálnímu pozorování rostlinstva a zvěře) pro účely školky (geodetické zaměření vypracované dne 29. 12. 2022, letecké snímky, fotografie).

13. K věci slyšená svědkyně [jméno] [příjmení] uvedla, že před revolucí v roce 1989 již začal užívat pozemek její otec [jméno] [jméno], jí bylo 14 let, chodili na pozemek pravidelně, udržovali ten pozemek, bylo to asi od roku 1982 1983, kdy měl ten pozemek její otec pronajat a měl ho pronajat určitě i po revoluci, vzpomíná si, že se tam učila. Měl ho pronajat jistě ještě v roce 1994, protože to se stěhovala od rodiny a ví, že tam jezdili ještě pomáhat. Už tam v té době nepěstovali toho tolik, dříve to byly brambory, okurky, zelenina, pak spíše tam jenom sklízeli seno a sušili je pro králíky. Domnívá, že takto tomu bylo až do roku 1997, co otec ten pozemek využíval, ale v tom roce 1994, tehdy jej využíval jistě. Ta zahrada byla dělena na tři části, jednu měl její otec, jednu pan [příjmení] a jednu pan [příjmení]. V horní části toho pozemku, to měl na starosti pan [příjmení]. Myslí si, že pozemek patřil obci, s matkou hledali nějaké smlouvy k tomu pozemku, ale žádné nenašly, myslí, že měl otec ten pozemek zapůjčen. S kým otec o pozemku jednal, neví. Ze [obec] se svědkyně stěhovala v roce 1994, v tom roce 1991 otec pozemek ještě užíval. Pokud uváděla, že v roce 1991 se na pozemku učila na maturitu, k dotazu směřujícímu k jejímu věku (je narozena 1968), vysvětlila, že dodělávala tehdy dálkově oděvní průmyslovku a v roce 1991 maturovala. Závěr o tom, že ten pozemek byl pronajat, či zapůjčen, to činila z komunikace s tatínkem, který hovořil o tom, že to mohou obhospodařovat. Tím, že neměli u domku zahrádku, takto využívali. To sdělení by datovala někdy do těch let 1982 – 1983, když se stěhovali do bytovky v Přemýšlení, pak to i nadále užívali, činí z toho závěr, že i později to muselo být nějak ošetřeno.

14. Svědek [příjmení] [příjmení] vypověděl, že užíval předmětný pozemek od roku 1982, dohodl se tehdy s Místním národním výborem, uzavřel smlouvu a celou výměru pozemku začal obhospodařovat. Vykácel stromy, křoví, dal dohromady celý areál, i pozemek při silnici, tam byl kompost. Dal dohromady zhruba 3 000 m², aby se daly hospodářsky využívat. Když toto bylo hotovo, tak se k tomu užívání hlásili i další, JUDr. [příjmení] a [jméno], dohoda byla taková, že má každý zhruba 1/3 toho pozemku, celý areál, včetně staré školky a drobné provozovny byl oplocen. Když měl tu 1/3, tak dosadil stromy, část pozemku zoral, v roce 1983 koupil k tomu půdní frézu, což může i doložit doklady. Zahrádkařil na tom pozemku, neboť je celoživotně založením zahrádkář. Od roku 1984 tam zahrádkařil a skončil až v roce 1996. Myslí, že tam potom, co skončil, [jméno] ještě byli. Pozemek patřil obci. Po předestření dohody (založena na čl. 105 soudního spisu) k ní svědek uvedl, že to je ta dohoda, o které hovořil. K návrhu na uzavření dohody (na čl. 106 soudního spisu) svědek sdělil, že roce 1986 byly volby, bylo tam nové vedení na Národním výboru, dělali takovou revizi. Ten návrh tam proto poslal, neví, jestli na to byla nějaká písemná reakce, to si již nevzpomíná, ale ten pozemek dále bez problémů užíval i nadále. Asi se nesepisovala nová dohoda, mělo za to, že platí ta původní. Do leteckého snímku z roku 1988 1989 byla dle popisu svědka vyznačena stará školka, drobná provozovna, část užívaná drobnou provozovnou, plot a rozdělení zahrady na 3 díly, užívané svědkem, panem [příjmení] a [anonymizováno]. Byl též vyznačen příjezd na pozemek, vrata a vrátka. [ulice] provozovna byla dle svědka zřízena národním výborem, byl tam pan [příjmení], svážela se tam obecní zeleň a kompostovalo se to tam, fungovalo to tam a rozvíjelo se ještě i v těch letech 1990 1991.

15. Ve věci byl dále vyslechnut Ing. [příjmení] [příjmení], bývalý starosta (v letech [rok] – [rok]) obce Zdiby. Uvedl, že na [ulice] úřad přišli v roce 1990, zjistili, že tam jejich občané využívají ten pozemek a je tam komunitní centrum, byla tam obecní knihovna, využívali ji k jednání zastupitelstva. Pozemek užívali občané obce Zdiby, pan [příjmení], pan [jméno] a JUDr. [příjmení]. Od obce tam pracoval pan [příjmení], svážel tam listí z obce a traviny, co posekal, vybudoval tam kompost, který obec prostřednictvím pana [příjmení] využívala. Využívali to již dříve, bylo mu řečeno, že je vše v pořádku, nestaral se tedy o to, nechával to běžet, bylo hodně jiné práce. Vypověděl, že se seznamovali se závažnějšími problémy, zahajovala se kanalizace, vodovod, čistírna, toto běželo tak nějak samo, nebyla nutnost to vykazovat, nechali to tedy být. Ví, že se říkalo, že vedlejší objekt je církve, ale co se týká tohoto pozemku, tak nějak je (zastupitelstvo) to netížilo, nic v tom směru nedělali. Byly to takové pionýrské doby, ta agenda nebyla těm lidem zřejmá, žádný odbor majetku tam přímo nebyl, tehdy se zahajoval územní plán, seznamovali se s tím, kdo je kde vlastníkem, nějaký vlastní odbor k tomu neměli. Zůstalo to z období předešlého MNV, nějak se to jinak nezapisovalo.

16. Z dalších provedených důkazů soud s ohledem na prokázání předpokladů § 1, odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. pro přechod vlastnictví žalobou dotčeného pozemku na druhou žalovanou nečinil pro věc podstatná zjištění a další dokazování neprovedl pro nadbytečnost, když ve věci bylo možno rozhodnout dle soudem již provedeného dokazování.

17. Soud má po provedeném dokazování za prokázané, že sporný pozemek, je pozemkem, který byl odebrán právní předchůdkyni žalobkyně po roce 1945, jak je zjevné z výnosu Ministerstva zemědělství ze dne 27.7.1950 a soupisu pozemkového majetku podléhajícího revisi podle zákona o revisi první pozemkové reformy. Ke dni 24. 5. 1991 byl tento pozemek ve vlastnictví České republiky, jak bylo doloženo prohlášením obce ze dne 6. 4. 1999 a výpisem z KN, přičemž ke dni 13. 11. 1990 náleželo právo hospodaření k danému pozemku právnímu předchůdci druhé žalované (tj. místnímu národnímu výboru [obec]), což vyplývá z hospodářské smlouvy ze dne 1. 7. 1987. Ostatně co se týká splnění prvních dvou podmínek (tj. že pozemek byl ke dni 23. 11. 1990 ve vlastnictví České republiky, a že k tomuto dni příslušelo právo hospodaření s pozemkem národním výborům) nebylo ze strany žalobkyně sporováno. Žalobkyně namítala, že žalovaná ad 2) obec Zdiby nesplňovala třetí zákonnou podmínku, tj. že obec s pozemkem ke dni účinnosti zákona nehospodařila.

18. Soud má na základě provedené dokazování, zejména pak ze svědeckých výpovědí dále za prokázané, že obec (resp. občané této obce na základě dohod s MNV [obec]) daný pozemek skutečně užívali, na pozemku hospodařili, pěstovali zde plodiny, apod…). Ze svědecké výpovědi p. [příjmení] se podává, že hospodářsky využívala pozemek, resp. jeho část, i obec samotná (resp. dříve [příjmení] [jméno]), když dle svědka:„ tam pak byla ta drobná provozovna, ta byla zřízena národním výborem, který tak mohl činit, byl tam pan [příjmení], který to měl, svážela se tam obecní zeleň a kompostovalo se to tam, fungovalo to tam a rozvíjelo ještě i v těch letech 1990 1991„ Svědkyně [příjmení] potvrdila užívání pozemku její rodinou na základě dohody, když uvedla, že„ před revolucí v roce 1989 již začal užívat pozemek její otec, jí bylo 14 let, chodili na pozemek pravidelně, udržovali ten pozemek, bylo to asi od roku 1982 1983, kdy měl ten pozemek její otec pronajat a měl ho pronajat určitě i po revoluci… v roce 1994, tehdy jej využíval jistě. Ta zahrada byla dělena na tři části, jednu měl otec, jednu pan [příjmení] a jednu pan [příjmení], ten již také zemřel. V horní části toho pozemku, to měl na starosti pan [příjmení]“ 19. Pokud jde o aktuální stav pozemku, bylo dokazováním zjištěno, že celý pozemek parc. [číslo] slouží účelům mateřské školky, jejíž stavbu obklopuje. Je využíván pro účely přístupu k ní, k parkování vozidel a jako zahrada a hřiště též k aktivitám dětí mimo budovu. Jako takový je pro účely provozu mateřské školky nezbytně nutný. <i>20. Podle § 80 o. s. ř., určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.</i> <i>21. Dle ustanovení § 1, odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále také jako ZPO) pak do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. 11. 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v hlavním městě [obec] též na městské části, pokud obce a v hlavním městě [obec] též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily.</i> <i>22. Dle ustanovení § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnosti (dále také jako ZMV) je oprávněnou osobou i právnická osoba zřízená nebo založená za účelem podpory činnosti registrované církve a náboženské společnosti k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům.</i> 23. Dle ustanovení § 5, písm. a) ZMV skutečnostmi, v jejichž důsledku došlo v rozhodném období k majetkovým křivdám, je i odnětí věci bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě). <i>24. Podle § 8 odst. 1, písm. a) ZMV věc nelze vydat v případě, že se jedná o zastavěný pozemek; za zastavěný pozemek se považuje část pozemku, která byla poté, kdy se stala předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5, zastavěna stavbou nebo částí stavby schopnou samostatného užívání (dále jen„ stavba“), byla-li stavba zřízena v souladu se stavebním zákonem5) a je užívána, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby; za zastavěný pozemek se rovněž považuje část pozemku zastavěná stavbou, která je ve vlastnictví jiné osoby než je stát nebo oprávněná osoba, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby,</i> 25. Dle ustanovení § 18, odst. 1 ZMV oprávněná osoba může podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu. <i>26. Podle § 68 odst. 1 zák.č. 367/1990 Sb., o obcích práva a závazky místních národních výborů a městských národních výborů přecházejí na obce, v nichž měly ke dni účinnosti tohoto zákona tyto národní výbory sídlo; obdobně přecházejí práva a závazky obvodních národních výborů a národních výborů měst [obec], [obec], [obec] a [obec] na město Brno, Ostravu, [obec] a [obec].</i> 27. Soud se prvotně zabýval ve smyslu § 80 o. s. ř. existencí naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení a uzavřel, že s ohledem na § 18 odst. 1 zákona o vyrovnání a vzhledem k ustálené judikatuře Nejvyššího soudu ČR přiznávající možnost zpochybnit ve sporech vedených dle tohoto ustanovení i existenci předpokladů přechodu majetku na obce dle zák.č. 172/1991 Sb., tento naléhavý právní zájem vyplývá ze zákona. Za této situace není možné shledat nedostatek naléhavého právního zájmu a pro tento nedostatek žalobu zamítnout.

28. Mezi stranami byla sporná otázka ohledně vlastnického práva k pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec], kdy žalobkyně tvrdila, že ačkoliv je jako vlastník pozemku v katastru nemovitostí zapsána Obec Zdiby, tj. žalovaná ad 2), vlastnické právo k pozemku ve skutečnosti náleží žalované ad 1), resp. že skutečným vlastníkem pozemku je žalobkyně, neboť dle žalobkyně její právní předchůdkyně byla historicky původním vlastníkem pozemku, který jí však byl následně vyvlastněn, a to bez náhrady, čímž byla žalobkyni způsobena majetková křivda a žalobkyně je tak v souladu s § 18 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi oprávněnou osobou pro podání žaloby o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu se zákonem. Následně by se žalobkyně mohla domáhat vydání pozemku v rámci navazující restitučního řízení. Žalobkyně měla zejména za to, že žalovaná ad 2) nesplňuje všechny podmínky stanovené zákonem o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí. S tímto žalované nesouhlasily. Žalovaná 2 naopak měla za to, že všechny kumulativní podmínky dle tohoto zákona splnila a vlastnické právo k pozemku na ni náležitě přešlo ze zákona, a i v případě, že by tomu tak nebylo, měla žalovaná 2 za to, že vlastnické právo k pozemku řádně vydržela.

29. Soud se na základě provedeného dokazování ztotožnil s tvrzeními žalovaných, že žaloba není důvodná, neboť vlastníkem pozemku je žalovaná ad 2), která nabyla vlastnické právo ke spornému pozemku přechodem v souladu s § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále také jako ZPO), neboť byly splněny všechny tři kumulativní podmínky pro to, aby vlastnické právo k pozemku na žalovanou obec dle tohoto zákona přešlo. A to dnem účinnosti citovaného zákona, tedy dnem 24. 1. 1991, neboť druhé žalované příslušelo právo hospodaření s předmětným pozemkem ke dni 23. 11. 1990 a ke dni 24. 1. 1991 na předmětném pozemku také hospodařila. Nic na tom nemůže změnit ani skutečnost, že k zápisu došlo až v roce 1999, neboť obec nabyla vlastnického práva přímo ze zákona (viz. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2016).

30. Soud primárně uvádí, že co se týká samotného pojmu„ hospodaření“, pak soud v této otázce přisvědčil názoru žalovaných, že se nejedná pouze o„ hospodaření“ ve smyslu užívání věci, ale i v ostatním právním smyslu, zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právem včetně možnosti uvedené věci pronajmout. K tomu srovnej např. Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3118/2018, kde nejvyšší soud konstatuje že:„ K otázce výkladu pojmu„ hospodaření“ ve smyslu § 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, v níž je ustanovení § 1 zákona č. 172 /1991 Sb. setrvale interpretováno tak, že k přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí je třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce (k tomu srov. § 68 odst. 1 zákona o obcích), ale též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také reálně hospodařily. Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, tedy nakládá s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Jistě přitom nemusí jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, ale i v ostatním právním smyslu, zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření, či možnost uvedené věci pronajmout.

31. Obdobně se k dané problematice vyjadřuje vícero rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, např. rozsudek ze dne 21. 3. 2003, sp. zn. 28 Cdo 99/2003, ze kterého vyplývá, že:„ Poslední požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb. hospodařily ke dni účinnosti tohoto zákona, je potom nutno chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, a nakládá tedy s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Nejedná se tedy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, tj. např. výkon zemědělské činnosti, ale též v ostatním právním smyslu zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními přepisy upravujícími právo hospodaření, např. pronájem této věci.“ Nebo také:„ Nejedná se tedy jen o hospodaření ve„ faktickém (fyzickém)“ smyslu, tj. například výkon zemědělské činnosti, ale též ve smyslu právním zahrnujícím například možnost uvedené věci pronajmout.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99). Aktuálně též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.3.2021, sp.zn. 28 Cdo 3736/2020, upravující případ užívání pozemků v zahrádkářské kolonii zahrádkáři (tedy ne nepodobné posuzované věci), kdy soud k fakticitě hospodaření s pozemkem obcí rovněž uvedl, že„ Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily ke dni účinnosti tohoto zákona, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, a nakládá tedy s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Zajisté přitom nemusí jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, ale i v ostatním právním smyslu, zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření.“ 32. S ohledem na vše shora uvedené má soud za to, že i třetí podmínka, tj.„ hospodaření obce s pozemkem“ byla splněna, a vlastnické právo tak na obec přešlo ze zákona, když po provedeném dokazování je zcela zjevné, že obec pozemek částečně sama hospodářsky užívala (p. [příjmení], který na pozemek svážel a na něm likvidoval obecní zeleň), a dále jej obec pozemek pronajímala, či nechávala do užívání soukromým k osobám k jeho údržbě a dalšímu využití (např. k zahrádkaření a rekreaci), jak bylo prokázáno svědeckými výpověďmi i listinnými důkazy (dohodou o užívání pozemku uzavřenou dne 14.9.1982 mezi MNV [obec] a manželi [příjmení]), přičemž práva a závazky z takových dohod přešly dle § 68 odst. 1 zák.č. 367/1990 Sb., o obcích, na druhou žalovanou.

33. Nad rámec výše uvedeného soud doplňuje, že žalobu považuje též za neúčelnou, neboť je přesvědčen o tom, že pozemek by nebylo možno žalobkyni vydat (§ 8 odst. 1 ZMV), neboť je zčásti zastavěn stavbou mateřské školky (resp. obklopuje ji) a ve zbytku je mateřskou školkou využíván.

34. Soud závěrem uvádí, že s ohledem na výše uvedené se pak již více nezabýval nabytím vlastnického práva na základě vydržení druhou žalovanou, avšak pro úplnost dodává, že judikaturou Nejvyššího soudu je dovozeno, že je s institutem vydržení nutno počítat i v souvislosti s žalobou dle ustanovení § 18 odst. 1 ZMV. Toto je jasně konstatováno např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1966/2012 a také v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3652/2016. Viz. Toto rozhodnutí se přímo vyjadřuje i k ZPO, jakožto k možnému nabývacímu titulu:„ [příjmení] zákon č. 172/1991 Sb. proto mohl být domnělým nabývacím titulem, o který žalovaný opíral vlastnické právo k pozemku. Tento závěr není v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.“ 35. Vzhledem ke shora uvedenému soud podanou žalobu zamítl.

36. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalovaným, které byly v řízení zcela úspěšné, nárok na náhradu nákladů řízení. Žalované ad 1) byla jako náhrada nákladů řízení přiznána částka 1 200 Kč, přičemž tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 300 Kč za jeden úkon dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky, tj. celkem za 4 úkony ve věci (vyjádření ze dne 8. 3. 2022 a účast na jednání dne 18. 10. 2022, dne 10. 1. 2023 a dne 24. 2. 2023). Žalované ad 2) byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 28 798 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst., § 7 a § 9 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč sestávající z částky 3 100 Kč za každý ze 7 úkonů právní služby uvedených v § 11 odst. 1, písm. a), d) a g) a. t. (převzetí a příprava, vyjádření k žalobě ze dne 31.3.2022, vyjádření k replice žalobkyně ze dne 7.10.2022, doplnění tvrzení ze dne 11.11.2022, účast u jednání soudu dne 18.10.2022, účast na jednání soudu dne 10.1.2023 a účast na jednání soudu dne 24.2.2023), tj. částka 21 700 Kč, včetně 7 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., tj. částka 2 100 Kč a nákladů odpovídající daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky ve výši 4 998 Kč, tj. celkem částka ve výši 28 798 Kč. Soud žalované ad 2) nepřiznal účtovanou odměnu za vyjádření druhé žalované k replice žalobkyně ze dne 2. 1. 2023 a ze dne 20. 1. 2023, neboť druhá žalovaná v těchto svých vyjádřeních pouze opakovala a sumarizovala svá dřívější tvrzení, případně se jednalo o doplnění odkazů na judikaturu, které však již mohly být součástí dřívějších vyjádření a jejich doplnění, za něž odměna přiznána byla.