7 C 64/2022

Plný text

Okresní soud Praha-východ rozhodl samosoudcem Mgr. Filipem Jankem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce proti žalovaným: ad 1) celé jméno žalované , datum narození bytem adresa žalované ad 2) celé jméno žalovaného , datum narození bytem adresa žalovaného pro určení dědického práva

I. Žaloba, jíž se žalobce domáhal určení, že dědici k příslušnému podílu na nemovitostech st. parc. [číslo] druh pozemku - zastavěná plocha a nádvoří a parc. [číslo] druh pozemku -zahrada, vše v [katastrální uzemí], [územní celek], zapsaných na LV [číslo] u [stát. instituce], [stát. instituce], jsou [celé jméno žalovaného] [celé jméno žalobce], se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou podanou soudu dne 14. 2. 2022 domáhal určení, že žalobce a jeho bratr [celé jméno žalovaného] (žalovaný ad 2) jsou dědici k příslušnému podílu na nemovitostech st. [parcelní číslo], druh pozemku zastavěná plocha a nádvoří, a parcelní [číslo] druh pozemku zahrada, vše [katastrální uzemí], [územní celek], zapsané na listu vlastnictví [číslo] u [stát. instituce], [stát. instituce]. Žalobce uvedl, že jeho otec [jméno] [celé jméno žalobce], který zemřel dne 19.4.2021 (dále jen„ zůstavitel“) sepsal před svou smrtí dne 23.10.2013 závěť. Tuto závěť žalobce zpochybňuje. V závěti zůstavitel určil svou závětní dědičkou svou vnučku, [anonymizováno] [celé jméno žalované], roz. [příjmení] (dále také i jako„ vnučka“ nebo„ závětní dědička“), kterou ustanovil dědičkou chaty č. e. [anonymizováno] (rod. rekr.) postavené na stavebním pozemku [číslo] st. po. [číslo] parcelní [číslo] vše v [katastrální uzemí], [územní celek]. Žalobce v žalobě uvedl, že uznává nárok první žalované, závětní dědičky [celé jméno žalované] pouze k chatě, tedy ke stavbě [část obce], č. e. [anonymizována dvě slova], stojící na pozemku st. p. [číslo] v k.ú. [část obce], [územní celek], zapsané na [list vlastnictví] u [stát. instituce], [stát. instituce]. Co však žalobce sporuje je nárok žalované k pozemkům par. č. st. [anonymizováno] a [číslo] na [list vlastnictví], k.ú. [část obce], [územní celek]. Tento nárok žalované žalobce neuznává. Žalobce tvrdil, že vůlí zůstavitele bylo odkázat žalované stavebnicovou chatu, kterou si měla rozebrat a přestěhovat na jen pár desítek metrů vzdálené pozemky, které vlastní její rodina. Dle žalobce se však závětní dědička na základě této závěti domáhá kromě montované chaty i pozemků č [anonymizováno] a [číslo], na kterých chata stojí. Dále žalobce uvedl, že závěť byla sepsána dne 23. 10. 2013, tedy ještě v době účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Dle ustanovení § 37 citovaného občanského zákoníku„ Právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.“ Podle právního názoru žalobce je však formulace použita v závěti neurčitá, neboť připouští několikerý výklad, je vnitřně rozporná a nesrozumitelná. V závěti podle právního názoru žalobce je však uvedeno jednoznačně jen to, že zůstavitel první žalované odkazuje pouze chatu na těchto pozemcích postavenou, nikoliv pozemky samotné. O pozemcích se v závěti píše jen v tom smyslu, že chata je na nich postavena. Pokud je ale tato část závěti nejednoznačná a tedy neurčitá, a lze ji vykládat různě, pak je závěť absolutně neplatná. Z tohoto důvodu, nemohou být uváděné pozemky součástí dědictví, plynoucí z této závěti a závětní dědička dědí pouze samotnou chatu, určenou k demontáži a přestěhování. Žalobce dále uvedl, že závěť, stejně jako každý jiný právní úkon musí být učiněn mimo jiné svobodně, určitě a srozumitelně, tedy mimo jiné tak, aby nebylo možné ji vykládat různými způsoby. Navíc žalobce je přesvědčen, že zůstavitel vyhotovil závěť pod nátlakem a nikoli tedy svobodně. Žalobce uvedl, že je přesvědčen o tom, že zůstavitel závětí mínil, aby závětní dědičce připadla pouze a výlučně chata a poukázal na skutečnost, že v době sepsání závěti byl účinný, jak již shora uvedeno občanský zákoník č. 40/1964 Sb., kde se neuplatňovala superficiální zásada, tedy bylo možné, a běžně se tak dělo, že předmětem právního úkonu byla jen samotná stavba bez pozemku, na němž byla postavena. V tomto smyslu je třeba posuzovat a vykládat předmětnou závěť. Žalobce závěrem uzavřel, že s ohledem na vše uvedené je zřejmé, že první žalovaná je závětní dědičkou pouze ke shora specifikované stavbě (chatě) č.e. [anonymizováno], nikoli však závětní dědičkou shora specifikovaných pozemků st. [parcelní číslo] a p. [číslo] na kterých se stavba nachází.

2. Usnesením Okresního soudu Praha - východ ze dne 3. 12. 2021, č. j. [číslo jednací], vydaném v dědickém řízení notářkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení], jako pověřenou soudní komisařkou, bylo uloženo žalobci a žalovanému ad 2) jako dědicům [příjmení] zákonné třídy, aby do dvou měsíců od právní moci tohoto usnesení podali žalobu na určení, že jsou dědici k příslušnému podílu na nemovitostech st. [anonymizováno], druh pozemku zast. plocha a nádvoří, součástí je stavba: [část obce], č. e. [číslo], [anonymizováno], stavba stojí na pozemku p.č. st. [anonymizováno] a parc. [číslo] druh pozemku zahrada, vše v k.ú. [část obce], [územní celek] ([list vlastnictví]), které jsou v SJM [anonymizováno], a to proti závětní dědičce [celé jméno žalované]. Což žalobce podanou žalobou ve stanovené lhůtě učinil.

3. První žalovaná a závětní dědička svým podáním doručeným soudu dne 24. 3. 2022 se k výzvě soudu vyjádřila tak, že žalobu v celém rozsahu neuznává. Uvedla, že její děda (zůstavitel) již samotným textem závěti postavil najisto, že v závěti se pojednává jak o chatě č.e. [anonymizováno], stojící na stavební parcele [číslo] tak i o stavební parcele [číslo] (stavební parcela je uvedena dvakrát, tedy i jako pozemek, na němž stojí chata i jako samostatný pozemek), tak i o parcele [číslo] vše v k.ú. [část obce], obci [obec]. Nerozumí tomu, co žalobce zpochybňuje. Dále se vyjádřila k rodinným poměrům, když uvedla, že od jejích 2 let byl její otec (druhý žalovaný) v emigraci a babička s dědou (zůstavitel) jí nahrazovali jeho nepřítomnost, jak nejvíce mohli, přičemž prarodiče její matce s ní (tj. s první žalovanou) pomáhali téměř denně a žalovaná s prarodiči strávila krásné dětství a dospívání na zmiňované chatě. Byli pro ni v podstatě druhými rodiči, a to až do jejich smrti. Dále uvedla, že mezi nimi existovalo silné pouto, které může doložit fotografiemi, videi i svědectvími dalších osob. Žalovaná také sdělila, že se, na rozdíl od jejich synů, starala o prarodiče až do úplného konce. Žalobce se od rodiny distancoval někdy v roce 2012 a 2013 a odstěhoval se do Lužických hor. Se zůstavitelem nevycházel žalobce v podstatě nikdy dobře, neměli se příliš rádu a vedli dlouhodobé spory. Dá se říci, že za své dítě považovali prarodiče žalovanou. Babička umírala rok doma, starali se o ni první žalovaná, druhý žalovaný a děda (zůstavitel), po smrti babičky v říjnu 2018 se o zůstavitele starala žalovaná sama až do jeho smrti, přičemž s jeho péčí jí nepomohl ani jeden z jeho synů (žalobce a druhý žalovaný). Závěrem uvedla, že ji prarodiče vždy ujišťovali, že chata bude jednou její, a s ní samozřejmě i související zahrada, neboť věděli, že je zde žalovaná ráda, a tak si to přáli. Toto zmiňovali i před jejím tátou a strýcem (žalobce a druhý žalovaný), kteří to tedy věděli. Dále uvedla, že může doložit i výhrůžný dopis žalobce adresovaný prarodičům, v případě, že chatu darují právě žalované. Dle sdělení žalované toto bylo poté, co se babička svěřila s úmyslem darovat první žalované chatu svému synovi, tedy žalobci. Závěrem navrhla žalobu zamítnout jako nedůvodnou.

4. Druhý žalovaný se svým podáním ze dne 28. 3. 2022 vyjádřil tak, že žalobou uplatněný nárok neuznává, a to ani zčásti. Uvedl, že žalobce v žalobě fakticky uznává, že zůstavitel sepsal předmětnou závěť ze dne 23. 10. 2013 vlastní rukou a rovněž ji vlastnoručně podepsal. Zároveň ovšem žalobce zcela neurčitým způsobem uvádí, že ji zpochybňuje. Druhý žalovaný k tomu uvádí, že tvrzení žalobce jsou zcela účelová, tendenční a především nepodložená. Podle něj žalobce nadto žádným způsobem nesporuje skutečnost, že by zůstavitel jakýmkoliv způsobem pozbyl způsobilost k právním úkonům. Dle názoru druhého žalovaného tak rovněž žalobce žádným způsobem nezpochybňuje, že v závěti ze dne 23. října 2013 je zachycena poslední vůle zůstavitele. Dle druhého žalovaného žalobce zejména spekuluje ohledně údajných úmyslů zůstavitele, když tvrdí, že záměrem zůstavitele bylo to, aby si první žalovaná chatu rozebrala a přestěhovala ji na vzdálené pozemky, které vlastní její rodina. Dle druhého žalovaného žalobce uvádí, že je závěť vnitřně rozporná a nesrozumitelná a činí nepodložené závěry o absolutní neplatnosti závěti a v neposlední řadě žalobce uvádí, že závěť musí být učiněna mimo jiné svobodně, určitě a srozumitelně, nadto je přesvědčen, že zůstavitel vyhotovil závěť pod nátlakem a nikoliv svobodně. Druhý žalovaný uvedl, že nejen že jsou tvrzení žalobce zcela absurdní, ale zejména nejsou tyto absurdní spekulace žalobce žádným způsobem podložené. K tvrzení o vyhotovení závěti pod nátlakem poukázal na skutečnost, že časový rozdíl mezi sepsáním závěti a úmrtím zůstavitele je téměř osm let. Ačkoliv by měl zůstavitel téměř 8 let na odvolání závěti, po celou tuto dobu byl ve svém záměru zcela konzistentní a k jejímu odvolání nikdy nedošlo. Z předložené závěti zůstavitele ze dne 23. října 2013 je zřejmé pouze to, že si zůstavitel přeje, aby předmětná chata připadla jeho vnučce – [celé jméno žalované], a to k obvyklému účelu. Obvyklým účelem je pouze kontinuální užívání předmětné chaty včetně pozemků vnučkou zůstavitele. Pokud žalobce tvrdí, že záměrem zůstavitele bylo, aby jeho vnučka chatu s číslem evidenčním [anonymizováno], určenou pro rodinnou rekreaci rozebrala a přestěhovala, jakkoliv je takové tvrzení absurdní, zcela neunáší žalobce ohledně tohoto tvrzení břemeno důkazní. Je nesporné, že záměrem a cílem zůstavitele ve vlastnoručně podepsané závěti bylo stanovit za svou dědičku svou vnučku [celé jméno žalované]. Vůle zůstavitele byla taková, aby tuto chatu po smrti zůstavitele využívala pro„ rod. rekr.“ vnučka [celé jméno žalované]. Dále pak dle druhého žalovaného žalobce na str. 3 předmětné žaloby uvádí nepřesnou citaci z poslední vůle zůstavitele. Zřejmě si rovněž žalobce uvědomuje, že záměrem zůstavitele bylo, aby jeho vnučka užívala chatu č. ev. [anonymizováno], stavbu pro rodinnou rekreaci stojící na pozemku parc. č. st. [anonymizováno] a pozemek parc. [číslo] vše v k. ú. [část obce] a to k obvyklému účelu. Druhý žalovaný citoval také ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále také jako„ o.z.“, konkrétně § 574, 3069, § 3070 a § 1494. Závěrem navrhl provést účastnické výslechy žalovaných a uvedl, že první žalovaná měla se zůstavitelem velice hezký vztah a starala se o něj v posledních letech jeho života. Na předmětné chatě se konaly téměř všechny rodinné oslavy, kterých se první žalovaná vždy účastnila, a to na rozdíl od žalobce, který se jich neúčastnil. Nad rámec shora uvedeného pak žalovaný uvedl, že ve věci není dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále také jako o.s.ř.) na požadovaném určení.

5. Při jednání dne 26. 8. 2022 účastníci shodně uvedli, že za dané situace mezi nimi dohoda není možná. Žalobce přednesl žalobu ve znění, v jakém byla soudu zaslána s tím, že ji doplnil o poznámky učiněné v podání, které k jednání donesl a připojil ke spisu. V tomto podání žalobce upřesňuje, že kdyby zůstavitel nezapomněl ve větě udělat pomlčku a místo zkratek použil rozvitá slova, vůbec zde účastníci nemuseli být, a že pokud si někdo vykládá závěť jinak, pak je závěť neurčitá, protože připouští několikerý výklad a závěť je tedy nejednoznačná, když nesmí připouštět více výkladů. Dále uvádí, že závěť byla sepsána pod nátlakem a jen proto, že se zůstavitel pravděpodobně domníval, že odkazuje vnučce pouze chatu bez pozemků, tak z toho důvodu již další závěť nesepsal. Poukázal na věk zůstavitele v době sepsání závěti 87 let s tím, že sám druhý žalovaný u notářky prohlásil, že otec nebyl ve stavu sepsat závěť a že ji napadne. Dále uvedl, že důvodem, proč žalovaná měla zdědit pouze chatu, bylo to, že druhý žalovaný je nemajetný a desítky let nepracuje, a proto se v rodině dle tvrzení žalobce dlouhodobě předpokládalo, že nemovitý majetek připadne žalobci s tím, že žalobce druhého žalovaného vyplatí. Žalobce uvedl, že se netajil svým úmyslem chatu zbourat, nemovité věci tím zhodnotit a následně prodat jen stavební parcelu. Protože se jednalo o malou chatu, dle tvrzení žalobce„ stavebnici cca 5 x 4 m, sestavenou z několika dřevěných panelů, nabízela se možnost ji rozebrat a jinde zase sestavit, proto se žalobce domníval, že si takto chatu„ vezme žalovaná“. Dále žalobce uvedl, že je přesvědčen, že závěť byla sepsána pod nátlakem, neboť kdyby chtěl zůstavitel chatu žalované darovat, učinil by tak za života, ale toto zůstavitel z morálních důvodů udělat nemohl a toto jednání dokládá, že žalovaná na zůstavitele za jeho života vyvíjela nátlak. Dále žalobce uvedl, že žalovaná na jednání u notáře uvedla, že pořídila nahrávku či dokonce videozáznam při sepisování závěti. K tomu žalobce uvedl, že tímto jednáním žalovaná porušila zákon, a je zarážející, že k tomu žalovaná nadto měla nějaký důvod, když zůstavitel údajně sepsal závěť dobrovolně. Rovněž upozornil na skutečnost, že účastníci mají v rodině právníka, se kterým byl zůstavitel před svou smrtí ve styku, a že kdyby závěť sepsat chtěl, učinil by tak jeho prostřednictvím. K tzv. výhružnému mailu, který žalovaná předložila, a který zasílal žalobce dne 6. 1. 2014 [jméno] [příjmení], žalobce uvedl, že tento mail zasílal své v té době již dementní matce, nikoliv zůstaviteli a že se zůstavitelem měl sice komplikovaný vztah, ale o nic více než druhý žalovaný a první žalovaná. Uvedl, že otci pomáhal tak, jako ani jeden z nich. Myl mu okna, čistil koberce, opravoval elektroinstalaci, ani jeden z nich (žalovaná a žalovaný) mu takto manuálně nepomáhali. Dále uvedl, že je schopen také doložit fotografie a videa z výletů a oslav.

6. K výzvě soudu, aby doplnil žalobce tvrzení, v čem měl spočívat uváděný nátlak žalované vůči zůstaviteli, žalobce uvedl, že to je v přiložených poznámkách (které byly téhož dne předány soudu i protistraně). Dle žalobce první žalovaná chtěla, aby jí jeho otec (zůstavitel) chatu daroval, chtěla to již dříve a zůstavitel to odmítal, byl odpůrcem sepisování závětí, pokud se tak stalo a závěť sepsal, udělal to nedobrovolně. Vnučka (žalovaná) byla v rodině preferovaná, byla tam citová vazba, mohla ho tím vydírat. Také poukazal na to, že je zvláštní, že k sepisu závěti si donesla žalovaná záznamové zařízení, což je nezákonné a má za to, že i toto dokládá, že ta závěť byla sepisována pod nátlakem. Nic dalšího k tomu k dotazu soudu a k výzvě soudu neuvedl. Ke sdělení věku zůstavitele a poukazu na tvrzení druhého žalovaného z dědického řízení, uvedl žalobce k dotazu soudu, jak k těmto tvrzením má býti soudem přistupováno a zda jimi uplatňuje nějaké námitky, že otci (zůstaviteli) to tehdy celkem myslelo, ale když už byl donucen k závěti, tak ji sepsal způsobem, jak si představoval, jak má k tomu rozdělení dojít. Tu závěť uznává, ale je přesvědčen o tom, že zůstavitel neměl v úmyslu odkázat i ty pozemky. Tehdy to tak šlo a doma o tom také mluvili. Podle žalobce druhý žalovaný svým prvotním postojem k té závěti potvrdil, že otec tu závěť nesepsal dobrovolně.

7. Žalovaná trvala na svém původním vyjádření k žalobě a uvedla, že citová vazba mezi ní a prarodiči byla opravdu silná, neboť vyrůstala s babičkou a dědou poté, co její otec emigroval. Před narozením její dcery se babička s dědou svobodně rozhodli, že ji chtějí chatu s pozemky darovat. Má nahrávky, kde děda tituluje svého syna, tedy žalobce, grázlem a podobně, 15 let spolu nevycházeli, 15 let o něj žalobce nejevil vůbec žádný zájem a ten vztah nebyl mezi nimi dobrý nikdy. Žalobce nečinil žádný dotaz, žádnou nabídku pomoci, starala se o dědu po smrti babičky sama, což se dvěma dětmi bylo těžké. Co se týče videa, tam jsou nahrávky o tom, kde děda sděluje, že nechce, aby synové, zvláště [jméno], po něm něco dědil, tituluje jej zrůdou. Celá tato věc jí přijde absurdní. Babička s dědou jí chtěli dát chatu i s pozemky, na té chatě trávila nejvíce času, má na to místo vzpomínky a věří, že takto to babička s dědou také chtěli. Děda se syna bál (bále se obou synů ale [jméno] více, s [jméno] alespoň nějaké věci řešili), proto nepodepsal darovací smlouvu, kterou soudu dosílala. Nechtěl, aby mu vyhrožoval, jak bylo zvykem. Chtěl dožít v klidu. Špatné rodinné vztahy může svědecky doložit. Děda byl při sepsání závěti v dobrém zdraví a psal ji z vlastní svobodné vůle. Pokud je zmiňován nějaký příspěvek na koupi chaty, chata i s pozemky byla ve společném jmění babičky a dědy a mohli s ní nakládat, jak chtěli. Totožnou závěť také sepsala i babička. Ví, že žalobce bude bojovat, ale věří, že pravda zvítězí a záměr babičky s dědou bude naplněn. Na její přednes reagoval žalobce tak, že sdělil, že se syny nevycházel zůstavitel s oběma stejně. Na ty nahrávky by neměl být brán zřetel. Pokud se jedná o pohřeb, tak ten vypravila první žalovaná za jeho zády. Do smrti jeho matky, tedy babičky první žalované, spolu normálně komunikovali, tím myslí sebe s první žalovanou, po smrti otce již nikoliv, a pokud zde uvádí citovou vazbu a to, že na chatě trávila dětství, k tomu žalobce uvádí, že on na chatě též trávil dětství, ale především on tu chatu stavěl. Nikdo tam neprovedl tolik práce jako on. Nemyslí si však, že by to pro soud mělo být důležité.

8. Druhý žalovaný při jednání soudu odkázal na své učiněné vyjádření k žalobě a uvedl, že podle něho ta závěť zcela jasně vyjadřuje vůli zůstavitele. Ten věděl, že se on a bratr spolu nedomluví, a proto nemovitost - chatu s pozemky odkázal vnučce. Pokud jsou zde zmiňovány obavy ze synů, vysvětlil, že má za to, že nejedná o to, že by se otec bál, že by mu hrozilo nějaké napadení, ale spíše že se otec obával toho, a věděl, že se spolu budou oba bratři dohadovat o pozůstalost. Proto ji odkázal vnučce. Pokud jde o práci na chatě, tam uvádí, že jak on, tak žalobce na té chatě nic neudělali. Pokud jde o stavbu, tu chatu stavěl zůstavitel sám.

9. Z provedeného dokazováním soud učinil následující závěr o skutkovém stavu:

10. Ve společném jmění manželů [jméno] a [jméno] [příjmení] (rodičů žalobce a druhého žalovaného a prarodičů první žalované) jsou zapsány pozemky parc. č. st. [anonymizováno] o výměře 25 m² (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba č.e. [anonymizováno] (rod. rekr.) a parc. [číslo] o výměře 348 m² (ostatní plocha) vše v k.ú. [část obce], [územní celek], zapsané na [list vlastnictví], vedené [stát. instituce], [stát. instituce] (výpis z katastru nemovitostí). Při úvahách, jak s danými nemovitostmi (a to jak pozemky, tak i chatou) naložit, zvažovali manželé [příjmení], že je darují své vnučce [celé jméno žalované] (žalovaná ad 1). Byla vyhotovena darovací smlouva ze dne 23.10.2013, k jejímu uzavření však nedošlo, neboť nebyla podepsána [jméno] [celé jméno žalobce] (darovací smlouva ze dne 23.10.2013). Namísto toho byla zvolena varianta závěti, což je vysvětlitelné obavou [jméno] [celé jméno žalobce] z reakce synů v případě darování nemovitostí vnučce. Skutečnost, že vztahy mezi [jméno] [celé jméno žalobce] a jeho syny nebyly dobré, byla v řízení nesporná, potvrzována vyjádřeními všech zúčastněných. Opodstatněnost obavy z nepříznivé reakce byla doložena e-mailovou zprávou zaslanou žalobcem jeho matce [jméno] [příjmení]. Znění e-mailové zprávy rovněž dokládá, úmysl [jméno] a [jméno] [příjmení] přenechat své nemovitosti vnučce a nikoli synům. A též skutečnost, že se o tom v rodině vědělo. V předmětném e-mailu ze dne 28.12.2013 píše žalobce matce například„ [příjmení] a [jméno] pro vás nikdy nic neudělali… …je smutné, že ho za tuto vychcanost odměníte tím, že jeho rodina dostane o chatu navíc. Věřím, že ocení přístřešek, který jsem mu tam postavil. Doufám, že je vám jasné, že polovinu té chaty zároveň dáváte i [anonymizováno], manželovi [příjmení], protože majetek nabytý v manželství se dělí mezi oba… … já za svou letitou péči o rodiče nejen, že nezdědím část majetku jak v jiných rodinách běžné, ale ještě jsem přišel o to, co mi bába před 41 lety darovala.“ Uváděl žalobce v reakci na to, že původní cena chaty s pozemkem byla 31 000 Kč, z čehož asi třetinu dali s bratrem dohromady (peníze od báby [příjmení]), což znamená, že jejich třetinu v dnešních cenách cca 300 000 Kč dostane první žalovaná s manželem. Dokládá tím též to, že s chatou a pozemky mělo být nakládáno jako s celkem. E-mail uzavírá žalobce takto„ Jednání mého otce s ohledem na jeho dlouhodobě podlomený charakter mne nepřekvapuje, ale za do se mi mstíš ty, matko ???„ Byť je tedy e-mail adresován pouze [jméno] [příjmení], podává se z něho, že reaguje na jednání obou manželů a tedy úmysl darovat nemovitost první žalované, vnučce [jméno] [příjmení] [jméno], je přičítán oběma prarodičům (e-mail ze dne 28.12.2013).

11. Namísto darovací smlouvy však pořídil o svém majetku zůstavitel [jméno] [celé jméno žalobce], otec žalobce a druhého žalovaného, dne 23.10.2013 závěť. Tuto vlastnoručně sepsal a podepsal, což nebylo v řízení o podané žalobě sporné. Podstatná (žalobcem označovaná jako sporná) část závěti zní následovně: „ Já, níže podepsaný [jméno] [celé jméno žalobce], [rodné číslo], bytem [adresa žalovaného], odkazuji své vnučce, [celé jméno žalované], [rodné číslo], bytem [adresa žalované] (rod. rekr.), č.e. [anonymizováno], postavenou na stavebním pozemku [číslo] st. p.č [anonymizováno], parcelní [číslo] vše [katastrální uzemí], [územní celek], vedené na listu vlastnictví [číslo] u [stát. instituce], územní pracoviště [okres]„ Ze závěti bylo dále zjištěno, že pro případ, že by z jakéhokoliv důvodu nedědila první žalovaná, ustanovil zůstavitel náhradními dědici žalobce a druhého žalovaného, a to rovným dílem (závěť zůstavitele [jméno] [celé jméno žalobce] ze dne 23.10.2012).

12. V dědickém řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp.zn. [spisová značka] ve věci projednání pozůstalosti po [jméno] [celé jméno žalobce], zemřelém dne [datum], došlo mezi dědici ke sporu. Pozůstalý syn [celé jméno žalovaného] zpochybnil předloženou závěť s ohledem na to, že není zřejmé, jestli byla psána vlastní rukou a zda se jedná o podpis zůstavitele. Závěť neuznával za platnou z důvodu zdravotního stavu svého otce a okolností, za jakých byla pravděpodobně sepsána (v posléze vyvolaném řízení ve věci sp.zn. 7 C 64/2022 již [celé jméno žalovaného] jako druhý žalovaný žádnou z těchto námitek nevznesl). Pozůstalý syn [celé jméno žalobce] prohlásil do protokolu v dědickém řízení, že závěť je psaná rukou zůstavitele a jedná se o jeho podpis. Co se týče znění závěti, uznává nárok závětní dědičky pouze k chatě, nikoli k pozemkům na [list vlastnictví]. Soud proto usnesením ze dne 3. 12. 2021, č. j. [číslo jednací], uložil dědicům první zákonné třídy, a to pozůstalému synovi [celé jméno žalovaného] a pozůstalému synovi [celé jméno žalobce], aby do dvou měsíců od právní moci tohoto usnesení podali žalobu na určení, že jsou dědici k příslušnému podílu na nemovitostech st. [anonymizováno], druh pozemku zast. plocha a nádvoří, součástí je stavba: [část obce], č. e. [anonymizováno], rod. rekr., stavba stojí na pozemku p.č. st. [anonymizováno] a parc. [číslo] druh pozemku zahrada, vše v k.ú. [část obce], [územní celek] ([list vlastnictví]), které jsou v SJM [anonymizováno], a to proti závětní dědičce [celé jméno žalované] (usnesení Okresního soudu Praha-východ pod sp.zn. [číslo jednací]).

13. Předmětem tohoto řízení bylo tedy zodpovědět zásadní otázku, zda zůstavitel sepsanou závětí zamýšlel, aby se jeho vnučka a závětní dědička, stala vlastníkem nejen stavby – chaty, č. e. [anonymizováno] (rod. rekr.), postavené na stavebním pozemku parc. č. st. [anonymizováno], ale i pozemků parc. č. st. [anonymizováno] a parc. [číslo] to vše v [katastrální uzemí], [územní celek], zapsané na [list vlastnictví] (jak tvrdili žalovaní) nebo zda bylo vůlí zůstavitele, aby se vnučka coby závětní dědička stala pouze vlastníkem samotné stavby, tj. chaty, č. e. [anonymizováno], která je součástí pozemku parc. č. st. [anonymizováno], v k.ú. [část obce], [územní celek], zapsané na [list vlastnictví] (což byla hlavní námitka žalobce). Případně, zda byla závěť sepsána pod nátlakem, či zda není závěť neurčitá a v důsledku toho neplatná, což v řízení žalobce rovněž namítl.

14. Podle § 3069 zák.č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.) při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele. Z ustanovení § 3070 a 3072 o.z. a komentářového znění lze však dovodit, že platnost úkonů z hlediska dodržení formálních náležitostí se posuzuje podle předpisů platných ke dni, kdy byly tyto úkony činěny, zde tedy ke dni sepsání závěti, a tedy podle zák.č. 40/1964 Sb., občanského zákona (dále jen obč. zák.). Pokud tedy jde o posouzení platnosti samotné závěti, posuzoval ji soud podle starého občanského zákoníku, když u každého právního jednání pro případ smrti, pořízeného před 1. 1. 2014, kdy zůstavitel zemřel po 31. 12. 2013, je třeba zkoumat, zda odpovídá právním předpisům účinným v době, kdy bylo učiněno. Je-li tomu tak, postupuje se dle něj. (Srov. Fiala, Drápal a kol., Občanský zákoník IV., 1. vydání, 2015). <i>15. Dle § 37 odst. 1 obč.zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný.</i> <i>Dle § 476 odst. 1 a 2 obč.zák. zůstavitel může závěť buď napsat vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu. V každé závěti musí být uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, jinak je neplatná.</i> <i>Dle § 476a obč.zák. vlastnoruční závěť musí být vlastní rukou napsána a podepsána, jinak je neplatná.</i> <i>Dle § 1475 odst. 1, 2 a 3 o.z. dědické právo je právo na pozůstalost nebo na poměrný podíl z ní. Pozůstalost tvoří celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci. Komu náleží dědické právo, je dědic, a pozůstalost ve vztahu k dědici je dědictvím.</i> <i>Dle § 1476 o.z. dědí se na základě dědické smlouvy, ze závěti nebo ze zákona Tyto důvody mohou působit i vedle sebe.</i> <i>Dle § 1670 o.z.abytí dědictví potvrzuje soud. Soud potvrdí nabytí dědictví osobě, jejíž dědické právo bylo prokázáno.</i> <i>Dle § 1672 o.z. uplatňuje-li právo na dědictví více osob a odporují-li si, odkáže soud toho z dědiců, jehož právní důvod je slabší, aby své právo uplatnil žalobou. Nepodá-li tento dědic žalobu ve lhůtě určené soudem, nezaniká sice jeho dědické právo, avšak při projednání pozůstalosti se k němu nepřihlíží.</i> <i>Dle § 170 odst. 1 zák.č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen z.s.ř.) v případě, že pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, soud usnesením odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou; k podání žaloby určí lhůtu, která nesmí být kratší než 2 měsíce.</i> 16. Po provedeném dokazování je soud přesvědčen o tom, že závěť je z formálního hlediska bezvadná, a to i co do její určitosti a srozumitelnosti. Soud shledal, že byla sepsána a podepsána zůstavitelem (což mezi účastníky nebylo sporné, když námitka v tomto smyslu vznesená druhým žalovaným [celé jméno žalovaného] v dědickém řízení, nebyla před soudem nikým uplatněna a nikdo tuto skutečnost nezpochybňoval), byla datována dnem, měsícem a rokem sepsání, byl v ní uveden závětní dědic i předmět dědictví, má všechny náležitosti a splňuje všechny podmínky na závěť jako platný právní úkon v době jejího sepsání kladené, jak bude vysvětleno níže. Projev vůle zůstavitele odkázat vnučce nejen chatu, ale i pozemky, je zcela jasný, nenechávající prostor jinému výkladu, a to již ze samotného znění závěti.

17. Zůstavitel v závěti doslovně uvedl, že odkazuje své vnučce: chatu (rod. rekr.), č.e. [anonymizováno], postavenou na stavebním pozemku [číslo] st. p.č [anonymizováno], parcelní [číslo] vše [katastrální uzemí], [územní celek], vedené na listu vlastnictví [číslo] Z jazykového znění závěti je patrné, že zůstavitel zcela zjevně zamýšlel, aby se jeho vnučka, závětní dědička, stala vlastníkem nejen samotné stavby č.e. [anonymizováno] (tj. chaty), ale i přilehlých pozemků včetně zahrady, když i v závěti samotné zůstavitel uvádí parcelní [číslo] v k.ú. [část obce], přičemž stavba (chata) samotná se nachází na pozemku parc. č. st. [anonymizováno]. [jméno] a ani z části na pozemku parc. [číslo]. Už ze samotného jazykového výkladu se dá bez dalšího usuzovat, že pokud by zůstavitel zamýšlel svou vnučku ustanovit dědičkou pouze chaty, která se nachází pouze na pozemku parc. č. st. [anonymizováno], pak by pozemek parc. [číslo] v k.ú. [část obce] v závěti samotné vůbec nezmiňoval, neboť by pro to nebyl žádný důvod. Stejně tak by nebyl důvod uvádět dvakrát pozemek st. parc. [číslo] to jednou ve vztahu k tomu, že je na něm postavena chata a podruhé samostatně.

18. Zůstavitel v závěti uvedl výčet nemovitostí, přičemž jej vymezil za dvojtečku tento výčet uvozující a dále za ní pokračoval jasným označením jednotlivých nemovitostí, přičemž tyto od sebe odděloval čárkami. Tedy uváděl: za prvé chatu č.e. [anonymizováno] postavenou na stavebním pozemku [číslo] za druhé stavební pozemek [číslo] za třetí parcelu [číslo] k čemuž uvedl vše [katastrální uzemí], [územní celek], vedené na [list vlastnictví]. Tvrzení a výkladu žalobce, že předmětem závěti měla být pouze chata, zůstavitelem uvedené znění neodpovídá ani z toho pohledu, že se vztahuje k množství věcí (vše) a nikoli k jedné věci, navíc se vztah k množství (a nikoli jednotlivosti) objevuje též ve slově (vedené). Pakliže by měla závěť dopadat pouze na chatu na pozemku, pak by tomu odpovídalo slovní vyjádření, že zůstavitel odkazuje chatu postavenou na pozemku, vedenou na listu vlastnictví… 19. Soud se neztotožnil s námitkou žalobce, že„ kdyby zůstavitel nezapomněl ve větě udělat pomlčku a místo zkratek použil rozvitá slova, vůbec by ke sporu nemuselo dojít.“ Naopak je přesvědčen, že právě formulace závěti, kterou se zůstavitel rozhodl použít, svědčí o jeho skutečném úmyslu, tj. aby po jeho smrti chata, a to včetně pozemků, které čárkami ve větě výslovně oddělil a tím zároveň i definoval jako předmět dědictví, připadly právě žalované.

20. Shora uvedenému výkladu soudu navíc odpovídají také další ve věci provedené důkazy a tento výklad rovněž odpovídá skutkovému stavu popsanému účastníky. Z tvrzení první žalované a druhého žalovaného a koneckonců i z tvrzení samotného žalobce se podává, že první žalovaná měla ke svým prarodičům velmi vřelý vztah, byli si velmi blízcí a první žalovaná nejen že na předmětné chatě a v jejím okolí strávila s prarodiči spoustu času, ale o prarodiče do jejich smrti i pečovala, nejdříve o babičku, následně o zůstavitele (toto ostatně nebylo v řízení ani rozporováno). Citovou vazbu mezi prarodiči a vnučkou uváděl žalobce také jako skutečnost, jíž mohla první žalovaná zůstavitele vydírat a dovozoval z ní možný nátlak na zůstavitele při sepsání závěti. Naopak, jak bylo zjištěno, zůstavitelův vztah k oběma jeho synům byl přinejmenším problematický, což logicky posiluje závěr soudu o tom, že zůstavitel zjevně zamýšlel, aby jeho majetek (resp. majetek v SJM) po smrti připadl jeho vnučce, ke které měl silnou citovou vazbu. Nakonec záměr vlastníků nemovitostí (chaty s pozemky) přenechat je vnučce je doložen také darovací smlouvou a e-mailem adresovaným matce žalobce a druhého žalovaného reagujícím na úvahy o darování nemovitostí první žalované (viz. bod 10 rozsudku). Tvrzení žalobce, že měla být odkázána první žalované pouze chata, kterou si měla rozebrat a postavit na svém pozemku, se jeví pouze jako účelové a ničím nepodložené.

21. Soud se dále netotožnil s námitkou žalobce, že zůstavitel sepsal závěť pod nátlakem vnučky (první žalované). Je nutno poukázat na to, že již samotná tvrzení žalobce jsou v částečném rozporu, když žalobce v úvodu žaloby uvádí, že zůstavitel předmětnou závět dne 23. 10. 2013 vlastnoručně sepsal a žalobce„ uznává nárok první žalované, závětní dědičky [celé jméno žalované] k chatě, tedy ke stavbě [část obce], č.e. [anonymizováno], rod. rekr., stojící na pozemku st. [parcelní číslo], v k.ú. [část obce], [územní celek], zapsané na [list vlastnictví] u [stát. instituce], KP [okres], přičemž současně žalobce namítá, že zůstavitel sepsal závěť pod nátlakem a nikoli svobodně, což by však působilo neplatnost takové závěti (§ 37 odst. 1 obč. zák.). K výzvě soudu, aby žalobce doplnil svá tvrzení o tom, v čem měl spočívat nátlak na zůstavitele při sepsání závěti, tento pouze uvedl, že první žalovaná chtěla, aby jí jeho otec (zůstavitel) chatu daroval, chtěla to již dříve a zůstavitel to odmítal, byl odpůrcem sepisování závětí, pokud se tak stalo a závěť sepsal, udělal to nedobrovolně. Vnučka byla v rodině preferovaná, byla tam citová vazba, mohla ho tím vydírat. Také záznamové zařízení, jež si měla vnučka donést při sepisování závěti, dokládá, že závěť byla sepisována pod nátlakem. Popsané, i kdyby bylo pravdou, však nenaplňuje znaky, v nichž občanský zákoník spatřoval důvody, pro něž by dovozoval u právního úkonu absenci svobodné vůle (§ 37 odst. 1 obč. zák.). O svobodný právní úkon nešlo v takovém případě, kdy byl učiněn v důsledku přímého fyzického donucení, případně v důsledku psychického donucení (nátlaku), zejména bezprávné výhružky. Přičemž bezprávná výhružka musela být takového druhu a intenzity, aby se jednajícího byla způsobilá vzbudit důvodnou bázeň (strach). Posuzovala se tedy citelnost zla, kterým bylo hrozeno (např. zabití, ublížení na zdraví, citelná újma na majetku…). Tvrzení žalobce nikterak neodpovídá znakům, které by musely být naplněny, aby bylo možno vůbec uvažovat o právně relevantním nátlaku na vůli zůstavitele, soud proto k této jeho námitce dále nepřihlížel. Nic v řízení také nevypovídalo o nátlaku ze strany první žalované či nesvobodné vůli zůstavitele, naopak tvrzení o rodinných vztazích svědčila skutečnosti, že prarodiče měli skutečně v úmyslu darovat chatu, včetně pozemků, spíše než svým synům své vnučce. Ani skutečnost, že žalovaná chtěla, aby jí prarodiče chatu darovali ještě za života (pokud tomu tak skutečně bylo) není výhružkou a sama bez dalšího nesvědčí o tom, že žalovaná na zůstavitele vyvíjela nějaký nátlak, natož právně relevantní.

22. K námitce žalobce, že druhý žalovaný je nemajetný a nepracuje, a v rodině se dlouho předpokládalo, že majetek připadne žalobci, aby mohl druhého žalovaného vyplatit, soud uvádí, že tuto námitku nepovažuje za relevantní. Nadto i pokud by toto byl původní záměr rodičů (či zůstavitele), okolnosti se následně změnily, když se prarodiče rozhodli přepsat nemovitosti na první žalovanou (resp. učinit takové úkony, aby je nabyla v dědictví).

23. K tvrzení žalobce, že ten se netajil svým přáním chatu zbourat a pozemky následně zhodnotit a prodat, s čímž měl být dle žalobce zůstavitel srozuměn, soud dodává, že tato námitka opět není pro řízení podstatná, nestaví do jiného světla provedené dokazování a sepsanou závěť. Možno k tomu opětovně uvést, že provedené dokazování (zejména jasně projevená vůle v závěti) a tvrzení účastníků vypovídající o nesporně špatném vztahu mezi zůstavitelem a syny, oproti silné citové vazbě zůstavitele k vnučce, včetně skutečnosti, že chatu postavil zůstavitel (lze tedy předpokládat, že k ní rovněž měl silnou vazbu), vše vede soud k přesvědčení, že jeho výklad sepsané závěti je jediný logický a správný. Možné žalobcem tvrzené srozumění zůstavitele s rozmontováním a přenesením chaty na jiný pozemek, i kdyby bylo skutečně někdy projeveno, je otázkou, kdy a jak se tak stalo, a zda by se jednalo vůbec o skutečné (či jen na oko projevené) srozumění se záměry žalobce, když bylo doloženo, že zůstavitel se obával konfliktů vyvolaných spory o majetek. Jinak řečeno, tvrzení žalobce nemá váhu, která by mohla vést soud k jinému výkladu písemně jasně zaznamenané a projevené vůle zůstavitele, kterážto spory odložila až do doby po jeho smrti.

24. K námitce druhého žalovaného, že ve věci není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 o.s.ř., uvádí soud, že tato námitka není důvodná. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení není třeba ve věci zkoumat, neboť ten se podává již ze zákona a z odkazu notáře na podání žaloby s požadovaným určením (§ 170 z.ř.s.). Jinak řečeno žaloba podaná podle § 170 z.ř.s. není určovací žalobou ve smyslu § 80 o.s.ř., jde o žalobu na určení právní skutečnosti, u níž naléhavý právní zájem vyplývá již z právního předpisu.

25. Soud proto s ohledem na shora uvedené rozhodl tak, jak ve výrokové části tohoto rozhodnutí uvedeno a žalobu zamítl.

26. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o.s.ř.”) ovšem za situace, kdy žalovaným, kteří byli v řízení zcela úspěšní a měli by právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady řízení nevznikly (první žalovaná) nebo se práva na náhradu nákladů řízení vzdali (druhý žalovaný). Rozhodl tedy tak, že tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.