7 C 77/2019

Plný text

Okresní soud Praha-východ rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Filipa Janka a přísedících Ing. Drahomíry Drašnerové a PhDr. Martina Kučery ve věci žalobce: osobní údaje žalobce pro doručování: adresa zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o neplatnost rozvázání pracovního poměru

I. Žaloba, jíž se žalobce domáhal určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 8. 10. 2018, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 13 552 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne [datum] domáhal určení, že rozvázání pracovního poměru žalobce u žalované, a to výpovědí ze dne 31. 7. 2018 a výpovědí ze dne 8. 10. 2018 je neplatné. Spolu s tím se žalobce domáhal také dlužné mzdy ve výši průměrného výdělku, dále souvisejících nároků plynoucích z pracovní pozice zaměstnance a zákonného úroku z prodlení, aniž by však žalobce uvedl, co konkrétně, (tj. jakou částku, za jaké období, případně s jakým příslušenstvím) po žalované požaduje. Žalobce argumentoval tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 19. 12. 2014 ve znění dodatku ke smlouvě ze dne 11. 12. 2015 pro žalovanou vykonával práci na pozici [anonymizováno] – [anonymizováno]. Žalovaná měla žalobci dne 31. 7. 2018 předat blíže neodůvodněnou výpověď téhož data. Následně žalobce od žalované obdržel další výpověď z pracovního poměru, a to ze dne 8. 10. 2018, která byla žalobci osobně předána dne 11. 10. 2018. Proti výpovědi ze dne 31. 7. 2018 podal žalobce ke zdejšímu soudu žalobu již dne 30. 11. 2018, přičemž řízení o určení neplatnosti této výpovědi bylo vedeno pod sp.zn. 9 C 182/2018 a bylo pravomocně ukončeno rozsudkem ze dne 16. 1. 2020, na základě něhož byla žaloba o určení, zda je rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 31. 7. 2018 neplatné, zamítnuta.

2. S ohledem na shora uvedené bylo usnesením ze dne 9. 5. 2022, č. j. 7 C 77/2019- 48 řízení o žalobě, co do části, kde se žalobce domáhal určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 31. 7. 2018 zastaveno, a to pro překážku res iudicatae, když ve věci již bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem 9 C 182/2018-186 a v části, kde se žalobce domáhal úhrady dlužné mzdy a souvisejících nároků spolu se zákonným úrokem z prodlení bylo podání odmítnuto, když žalobce ani na výzvu soudu vady podání neodstranil a podání tak v této části i nadále zůstalo neurčité a neprojednatelné. Řízení tak proto pokračovalo pouze co do určení, zda je rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 8. 10. 2018, neplatné. Usnesením ze dne 15. 10. 2019, č. j. 7 C 77/2019-30 bylo řízení ve smyslu § 110 o.s.ř. až do dne 6. 11. 2020 přerušeno, neboť to shodně navrhli oba účastníci řízení.

3. Svým podáním ze dne 1. 8. 2022 žalobce k výzvě soudu, aby v čem spatřuje naléhavý právní zájem na podané žalobě, svou žalobu doplnil. Uvedl, že za situace, kdy by první výpověď na základě pravomocného rozhodnutí soudu byla platná a pracovní poměr žalobce u žalované skutečně skončil ke dni 30. 9. 2018, pak dle právního řádu ČR neměl zaměstnavatel právo dát žalobci, jako třetí osobě, výpověď, neboť v té době by již žalobce zaměstnancem žalované nebyl a tudíž mu nemohla být z neexistujícího pracovního poměru dána platná výpověď. Žalovaná tak dle názoru žalující strany svým protiprávním jednáním donutila žalobce k právním krokům na svou obranu a tím i k vyvolání nákladů řízení s tím spojených, to vše bez zavinění žalobce, a žalobce má tedy s ohledem na tyto skutečnosti za to, že zde není dán jakýkoliv důvod pro to, aby nesl náklady z nelegálního jednání žalované pouze sám žalobce. Pokud by výpověď byla platná, pracovní poměr by skončil až ke dni 31.12.2018, což by mělo též důsledky vůči dalším úřadům jako VZP nebo OSSZ.

4. Žalovaná se k žalobě vyjádřila svým podáním ze dne 6. 10. 2022, ve kterém uvedla, že žaloba je založena na nesprávných, lživých a neúplných skutkových tvrzeních, jakož i na nesprávném právním názoru žalobce, stejně jako tomu bylo v případě jeho první žaloby o neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, kterou mu žalovaná dala dne 31. 7. 2018, a která již byla projednávána v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 9 C 182/2018. Žalovaná považovala přístup a postup žalobce vůči ní za povrchní, šikanózní a účelový, když trvá na své žalobě navzdory pravomocnému výsledku sporu o neplatnost rozvázání jeho pracovního poměru u žalované výpovědí, kterou mu žalovaná dala dne 31. 7. 2018, kdy soud postavil najisto, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci žalovanou dne 31. 7. 2018 je platná, a tedy že pracovní poměr žalobce u žalované tak platně skončil uplynutím zákonné výpovědní doby ke dni 30. 9. 2018. Žalovaná podotkla, že výpověď z pracovního poměru ze dne 8. 10. 2018 dala žalobci čistě z právní opatrnosti, když žalobce zpochybnil platnost první dané výpovědi. S ohledem na výše uvedené skutečnosti je dle žalované zřejmé, že žalobce již v době předání druhé výpovědi (dne 11. 10. 2018), nebyl zaměstnancem žalované, a tudíž tato druhá výpověď nemohla vyvolat a ani nevyvolala žádné právní účinky a neexistuje naléhavý právní zájem žalobce na určení, zda je rozvázání pracovního poměru druhou výpovědí ze dne 8. 10. 2018 platné či nikoli. Právní postavení žalobce dle žalované nelze ve světle rozsudku považovat za nejisté s tím, že bylo již pravomocným rozhodnutím soudu postaveno najisto, že právní vztah založený mezi žalobcem a žalovanou pracovní smlouvou ze dne 19. 12. 2014 skončil dne 30. 9. 2018. Proto žaloba posuzovaná v tomto soudním řízení neslouží potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů a ve světle soudní judikatury ji lze dokonce považovat za nedovolenou. Z těchto důvodů má žalovaná za to, že je to právě žalobce, kdo účelově protahuje řízení a navyšuje náklady řízení.

5. Při jednání konaném dne 22. 11. 2022 žalobce setrval na svém žalobním nároku s tím, že co se týká rozhodování soudu o nákladech řízení, žádá, aby mu byly přiznány s ohledem na ustanovení § 147 o.s.ř. Soud by měl dle žalobce přihlížet také k tomu, kdo zavinil náklady řízení, měl by postupovat takovým způsobem, že spočítá, kdo má ve věci více úkonů a v tom rozdílu rozhodnout o přiznání náhrady nákladů řízení. Žalobce dodal, že se teprve 20. 10. 2020 prokazatelně a platně dozvěděl o tom, že prohrál svůj spor a že výpověď ze dne 31. 7. 2018 daná žalobci je platná. Žalobce má tedy za to, že úkony, které činil do té doby, by mu měly býti proplaceny. Žalovaná navrhla žalobu v celém rozsahu zamítnou s tím, že úvaha žalobce ohledně aplikace § 147 o.s.ř. je nesprávná, když podle ní je tato úvaha v rozporu s o. s. ř., kde je jasně stanoveno, kdo má nárok na náklady řízení u prohraného sporu. Žalovaná dále uvedla, že nelze na daný případ pohlížet v tom smyslu, že by nemělo být hrazeno to, co bylo vynaloženo předtím, než bylo jasno, kdo spor vyhraje, a že toto je dle žalované notorietou.

6. Soud z provedeného dokazováním učinil následující skutková zjištění: Z rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 16. 1. 2020, č. j. 9 C 182/2018-186, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2020, č. j. 23 Co 186, 187/2020-252, soud zjistil, že žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že rozvázání pracovního poměru výpovědí dané žalobci dne 31. 7. 2018 je neplatné, byla zamítnuta, a že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení. Z rozsudků se podává, že na základě pracovní smlouvy ze dne 19. 12. 2014, ve znění s dodatku ze dne 6. 1. 2016, vykonával ode dne 1. 1. 2015 žalobce jako zaměstnanec u žalované práci na pozici [anonymizováno] – [anonymizováno] Pracovní smlouvou ze dne 19. 12. 2014 byl uzavřen pracovní poměr na dobu určitou, dodatkem k pracovní smlouvě došlo ke změně pracovního poměru na dobu neurčitou.

7. Z výpovědi z pracovního poměru ze strany zaměstnavatele ze dne 31. 7. 2018 předložené žalovanou bylo zjištěno, že žalovaná dala žalobci výpověď z pracovního poměru dle § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen jako „zák. práce“), v rámci které uvedla, že zaměstnanec nebude od 19. 8. 2018 docházet na pracoviště a od tohoto data mu bude placena náhrada mzdy. Z výpovědi z pracovního poměru ze dne 8. 10. 2018 bylo zjištěno, že žalobce převzal dne 11. 10. 2018 výpověď z pracovního poměru ze strany zaměstnavatele z organizačních důvodů podle § 52 písm. c) zák. práce. Žalovaná v odůvodnění výpovědi uvádí, že rozhodla o organizační změně, v rámci které došlo ke zrušení pozice [anonymizováno] – [anonymizováno] a z toho důvodu se žalobce stal pro žalovanou nadbytečným.

8. Z usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 4. 2021, č. j. 21 Cdo 706/2021-302 bylo zjištěno, že dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2020, č. j. 23 Co 186, 187/2020-252, bylo odmítnuto.

9. Z usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 26. 10. 2021, III. ÚS 1768/21, bylo zjištěno, že ústavní stížnost žalobce proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 4. 2021, č. j. 21 Cdo 706/2021-302, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2020, č. j. 23 Co 186, 187/2020-252 a proti rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 16. 1. 2020, č. j. 9 C 182/2018- 186, byla odmítnuta.

10. Další dokazování prováděno nebylo, neboť pro posouzení věci postačoval skutkový stav zjištěný z výše uvedených listin. <i>11. Dle § 72 zákona č. 262/2006 Sb. (dále také jako „zákoník práce“) neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.</i> <i>12. Dle § 80 zákona č. 99/1963 občanského soudního řádu (dále také jako „o.s.ř.“) pak určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.</i> 13. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že výpověď daná žalovanou žalobci ze dne 31. 7. 2018 bylo platná, a tedy že pracovní poměr žalobce u žalované skončil na základě této výpovědi ke dni 30. 9. 2018. Tuto skutečnost následně potvrdil Krajský soud v Praze jako soud odvolací a nedoznala změny ani poté, co se věcí zabýval Nejvyšší soud v Praze jako soud dovolací a následně ke stížnosti žalobce též Ústavní soud České republiky. Za tohoto stavu tedy pracovní poměr žalobce skončil na základě tohoto projevu vůle žalované ke dni 30. 9. 2018 a nelze se již zabývat platností výpovědi, podle níž by pracovní poměr měl zaniknout až později, a to na základě žaloby podle § 72 zákoníku práce. Žalobou by bylo možné domáhat se nároku pouze tehdy, kdyby žalobce měl na takovém určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o.s.ř., kterýžto ovšem nemá a mít v daném případě ani nemůže, protože ani případné určení neplatnosti výpovědi by na jeho právním postavení nic nezměnilo (srov. rozsudek NS ze dne 11. 12. 2019, sp.zn. 21 Cdo 3541/2019).

14. Pouze pro úplnost soud dodává, že se v dané věci ztotožňuje s argumentací žalované, dle které, dala-li žalovaná žalobci současně výpověď dne 31. 7. 2018 a další dne 8. 10. 2018 z téhož důvodu, pouze formulačně upravenou, lze přisvědčit tomu, že nemohla mít jinou motivaci, než tu, dát výpověď„ pro jistotu“, z opatrnosti, tedy pro případ, že by první výpověď daná žalobci (a žalobcem napadená), byla neplatná. Podstatným však zůstává, že výpověď, kterou žalovaná dala žalobci dne 31. 7. 2018 (tj. dříve daná výpověď), byla shledána platnou, tzn., že pracovní poměr žalobce u žalované skončil ještě dříve, než byla žalobci dána ze strany žalované i druhá výpověď, a je teda již zcela nadbytečné zabývat se otázkou platnosti této později dané výpovědi, když skončení pracovního poměru předcházelo této druhé, později dané výpovědi. Žalobce tak za dané situace již žádný naléhavý právní zájem na určení neplatnosti pozdější výpovědi nemá a ani mít nemůže (srov. NS ČR, sp.zn. 21 Cdo 3541/2019).

15. Co se týká námitek ohledně přiznání náhrady nákladů řízení, soud se neztotožnil s tvrzeními žalobce, dle kterých by mu měla být přiznána náhrada nákladů řízení za úkony, které činil do té doby, než bylo postaveno najisto, že výpověď dané žalobci dne 31. 7. 2018 je platná, když žalobce měl za to, že je nucen se soudně bránit vůči oběma předaným výpovědím, které mu žalovaná dala, a to pouze vinou žalované.

16. Soud v dané věci přisvědčil názoru žalované, že je to žalobce, který disponuje řízením a bylo tak pouze na jeho zvážení, zda má smysl v řízení pokračovat, nebo vzít žalobu zpět, když nejpozději poté, co bylo pravomocně rozhodnuto o neplatnosti, resp. platnosti výpovědi žalované ze dne 31. 7. 2018, tj. před jednáním ve věci samé mohl žalobce vzít podanou žalobu zpět a tím nejen snížit náklady řízení, ale v souladu s § 10 zákona 541/1991 Sb., by mu nadto byl zčásti vrácen i zaplacený soudní poplatek. Podstatné pro posouzení otázky náhrady nákladů řízení zůstává, že rozhodnutí vychází z výsledku sporu a zde žalobce úspěšný nebyl.

17. Odkazoval-li žalobce v tomto řízení na ustanovení § 147 o.s.ř., dle kterého, účastníku nebo jeho zástupci může soud uložit, aby hradili náklady řízení, které by jinak nebyly vznikly, jestliže je způsobili svým zaviněním nebo jestliže tyto náklady vznikly náhodou, která se jim přihodila, pak soud je názoru, že aplikace tohoto ustanovení v daném případě nepřichází do úvahy, když ustanovení cílí primárně na nesplnění procesní povinnosti v řízení před soudem (musí se jednat o zavinění, potažmo náhodu, tj. příkladmo jestliže se účastník nedostavil k jednání, při němž měl být vyslechnut jako účastník řízení, ačkoliv byl řádně a včas předvolán a věděl, že tím bude zmařen účel jednání) - což v dané situaci nenastalo - a nikoli na fakt, že žalobce podal dvě žaloby současně a žalovaná se proti nim v řízení bránila. Rozhodnutí o náhradě nákladů podle zavinění či náhody ve smyslu ustanovení § 147 o.s.ř. nezávisí na výsledku řízení. Jde o náklady, o nichž soud rozhoduje odděleně od dalších, jež v řízení vznikly, proto se používá termín separace nákladů řízení. Jde o sankční institut namířený hlavně proti„ nepoctivým“ účastníkům řízení, kteří neplní procesní povinnosti nebo se snaží oddálit konečné rozhodnutí. Obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění. Smyslem využití zásady zavinění je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil nebo jemuž se přihodila náhoda, která je vyvolala (viz § 146 odst. 2, § 147 a § 148 odst. 2 občanského soudního řádu, srovnej usnesení ÚS ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 563/01).

18. Žalobce také mohl v dané věci vzít žalobu zpět bezodkladně po pravomocném rozhodnutí v řízení sp.zn. 9 C 182/2018, tj. ještě před samotným nařízením jednání a vyjádřením žalované ve věci, čímž by náhradu nákladů řízení přiznanou žalované snížil na jeden úkon právní služby, režijní paušál a odpovídající DPH. Soud je toho názoru, že náklady řízení hrazené žalobcem (např. náklady vynaložené na jeho právního zástupce pohledem nutnosti bránit se druhé podané výpovědi), nejsou za dané situace otázkou, jež by mohla být zohledněna způsobem žalobcem navrhovaným v rámci tohoto řízení, kde se soud řídí procesními pravidly danými ustanoveními o.s.ř.

19. O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s ustanovením § 142, odst. 1 o..ř., když přiznal ve věci plně úspěšné žalované náhradu nákladů řízení ve výši 13 552 Kč Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 2 500 Kč za jeden úkon dle § 7 a § 9, odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, dále také jako„ AT“) za každý z 4 úkonů právní služby dle § 11, odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření ve věci samé ze dne 6. 10. 2022, účast na jednání dne 22. 11. 2022 a jednání s protistranou o smíru dne 22. 6. 2022 (pokus o smír ze strany žalované byl potvrzen při jednání dne 22.11.2022), dále náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý ze 4 úkonů právní služby dle § 13 odst. 3 AT, tj. 1 200 Kč a z daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 11 200 Kč, tj. 2 352 Kč. Soud nepřiznal žalované náhradu nákladů řízení za úkon právní služby požadovaný žalovanou, a to za návrh na přerušení řízení (resp. souhlas s návrhem na přerušení řízení), když se v tomto úkonu jednalo toliko o prosté vyjádření souhlasu s přerušením řízení a proto nelze na tento úkon pohlížet ve smyslu § 11, odst. 1 h) AT.