9 C 57/2019

Plný text

Okresní soud Praha-východ rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Jany Stejskalové a přísedících Mgr. Martiny Kotalíkové a Karla Turka ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem údaje o zástupci pro zaplacení 87 875 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 43 217 Kč, odmítá.

II. Žaloba v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 44 658 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,75% ročně z částky 39 340 Kč od 13.11.2018 do zaplacení, ve výši 8,75% ročně z částky 39 340 Kč od 13.12.2018 do zaplacení a ve výši 8,75% ročně z částky 39 340 Kč od 13.1.2019 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 59 580,40 Kč k rukám zástupce žalované do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobou podanou u nadepsaného soudu dne 30.11.2018 se žalobce domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané mu 31.7.2018 a dále uhrazení dlužné mzdy ve výši průměrného výdělku spolu se zákonným úrokem z prodlení.

2. Usnesením vyhlášeným při jednání dne 11.7.2019 byl nárok na zaplacení dlužné mzdy včetně zákonného úroku z prodlení vyloučen k samostatnému projednání (dále vedeno pod sp.zn. 9C 57/2019) a žalobce byl usnesením ze dne 20.8.2019 č.j. 9C 57/2019-13 vyzván odstranění vad podání spočívající v nedostatečné specifikaci výši dlužné mzdy, kterou žalobce požaduje včetně uvedení období, za kterou je dlužná mzda požadována. Podáním doručeným soudu dne 5.9.2019 žalobce upřesnil, že požaduje náhradu mzdy za období od 1.10.2018 do 31.12.2018, a to vždy částku 39 340 Kč za každý z měsíců říjen, listopad a prosinec 2018. Dále žalobu rozšířil o nárok na zaplacení částky 39 412 Kč představující neproplacené přesčasové hodiny včetně příplatku ve výši 25%, a to za celkem 135,25 hodin neproplacených přesčasů, tedy 31 530 Kč + 25% ve výši 7 882 Kč, celkem tedy 39 412 Kč.

3. Usnesením ze dne 24.5.2021 č.j. 9C 57/2019-53 soud vyzval žalobce, aby odstranil vady návrhu na rozšíření žaloby ze dne 5.9.2019 spočívající v absenci tvrzení, za jaké měsíce požaduje příplatky za práci přesčas, které uplatnil v celkové výši 39 340 Kč. Podáním doručeným soudu dne 30.5.2021 žalobce doplnil svá tvrzení, že příplatky v uvedené výši (celkem za 135,25 hodin) požaduje za měsíc červenec 2017, říjen 2017, listopad 2017, prosinec 2017, leden až květen 2018 a za červenec 2018. Usnesením ze dne 24.6.2021 č.j. 9C 57/2019-70 soud připustil rozšíření žaloby (vedle nároku na náhradu mzdy ve výši 118 020 Kč) o nárok na zaplacení příplatků za přesčasové hodiny v celkové výši 39 412 Kč.

4. Při jednání dne 5.8.2021 žalobce po výzvě soudu k odstranění vad podání (dle § 43 odst. 1 o.s.ř.) upřesnil, že pokud požaduje zákonné úroky z prodlení z náhrady mzdy (v celkové výši 118 020 Kč), požaduje je ve výši 8,75% ročně z částky 39 340 Kč od 13.11.2018 do zaplacení, ve výši 8,75% ročně z částky 29 340 Kč od 13.12.2018 do zaplacení a ve výši 8,75% ročně z částky 39 340 Kč od 13.1.2019 do zaplacení. Dále při tomto jednání (dne 5.8.2021) rozšířil žalobu, pokud jde o nárok na zaplacení přesčasových hodin na celkovou částku 83 162 Kč, kdy tato částka se sestává z dlužných příplatků za práci přesčas za 7/ 2018 ve výši 9 654 Kč, za 8/ 2018 ve výši 6 891 Kč, za 9/ 2018 ve výši 23 400 Kč, dále nezaplacené přesčasy za měsíce květen 2017, říjen 2017, listopad 2017 a prosinec 2017, leden až květen 2018 v celkové částce 43 217 Kč, a dále nezaplacenou dovolenou za měsíce červen a červenec 2018 v celkové výši 4 713 Kč; zároveň vzal žalobu částečně zpět co do dlužné náhrady mzdy za měsíce říjen, listopad a prosinec 2018 v celkové částce 118 020 Kč.

5. Usnesením ze dne 11.11.2021 č.j. 9C 57/2019-131 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 18.1.2022 č.j. 23 Co 9/2022-147 bylo řízení co do částky 118 020 Kč zastaveno a bylo připuštěno rozšíření žaloby (co do dlužných příplatků za práci přesčas) ve výši 83 162 Kč.

6. Žalobce v průběhu řízení doplnil tvrzení (ve vyjádření ze dne 28.2.2022), že u žalované pracoval v nepřetržitém provozu, kdy zákonná pracovní doba činí 37,5 hodin týdně. V říjnu 2017 odpracoval 168,75hodin, dle fondu pracovní doby měl odpracovat 165 hodin, přesčasy tak činí 3,75 hodin; v listopadu 2017 odpracoval 180 hodin, dle fondu pracovní doby měl odpracovat 165 hodin, přesčasy tak činí 15 hodin; v prosinci 2017 odpracoval 180 hodin, dle fondu pracovní doby měl odpracovat 157,5 hodin, nezaplacené přesčasy tak činí 22,5 hodin; v lednu 2018 odpracoval 180 hodin, dle fondu pracovní doby měl odpracovat 172,5 hodin, nezaplacené přesčasy tak činí 7,5hodin; v únoru 2018 odpracoval 157,5 hodin, dle fondu pracovní doby měl odpracovat 150 hodin, nezaplacené přesčasy tak činí 7,5 hodin; v březnu 2018 odpracoval 202,5 hodin, dle fondu pracovní doby měl odpracovat 165 hodin, přesčasy tak činí celkem 68,25 hodin, přičemž v rozsahu 37,5 hodiny mu byly zaplaceny, nezaplacené přesčasy činí 30,75 hodin; v dubnu 2018 odpracoval 180 hodin, dle fondu pracovní doby měl odpracovat 157,5 hodin, přesčasy tak činí 22,5 hodin; v květnu 2018 odpracoval 180 hodin, dle fondu pracovní doby měl odpracovat 172,5 hodin, přesčasy tak činí 7,5 hodin; v červnu 2018 odpracoval 157,5 hodin, dle fondu pracovní doby měl odpracovat 157,5 hodin, přesčasy tak činí 0 hodin. Dle dohody měly být tyto přesčasové hodiny (v celkovém rozsahu 117 hodin) zaplaceny ve mzdě v měsíci červnu 2018; měla být tedy vyplacena mzda ve výši 101 980 Kč hrubého, dluh tak činí 49 391 Kč. V červenci 2018 odpracoval žalobce 180 hodin, dle fondu pracovní doby měl odpracovat 150 hodin, přesčasy tak činí 30 hodin; v srpnu 2018 byla vyplacena náhrady mzdy, neboť žalobce pro překážky v práci na straně zaměstnavatele práci nevykonával – bylo mu zaplaceno za 167,75 hodin v průměrném hodinovém výdělku ve výši 233,12 Kč, ačkoliv se náhrada měla počítat z průměrného výdělku za II. kvartál 2018, kdy průměrný hodinový výdělek činil 269,31 Kč, celkem tedy na náhradě mzdy za srpen 2018 žalovaná žalobci dluží částku 7 821 Kč; za září 2018 pak byla žalobci vyplacena náhrada mzdy pro překážky na straně zaměstnavatele dle průměrného hodinového výdělku ve výši 233,13 Kč, ačkoliv správně měl průměrný hodinový výdělek činit 269,31 Kč/hodina, a tudíž rozdíl v náhradě mzdy, která vyplacena byla a která vyplacena býti měla, činí 31 116 Kč. Dále žalobce uvedl, že mu nebyla zaplacena dovolená, kterou čerpal 3.6.2017 a 4.6.2017, a rovněž mu nebyla zaplacena nevyčerpaná dovolená ve mzdě za září 2018; celkové na dovolené žalovaná dluží žalobci 8 120 Kč. Celkový nárok tak činí 108 669 Kč. Dále svým podáním ze dne 21.4.2022 doplnil, že se původně domáhal částky za přesčasy ve výši 39 412 Kč, přičemž svým podáním ze dne 28.2.2022 rozšířil žalobu o částku 108 669 Kč.

7. Usnesením ze dne 30.6.2022 č.j. 9C 57/2019-219 soud připustil změnu žalobu navrženou žalobcem při jednání dne 5.8.2021 o nárok na nezaplacenou dovolenou za měsíc červen a červenec 2018 ve výši 4 713 Kč; zároveň nepřipustil shora uvedenou změnu žaloby z podání ze dne 28.2.2022 ve znění doplnění ze dne 21.4.2022, neboť taková změna by byla v rozporu s hospodárností a ekonomičností řízení. Tento návrh žalobce učinil v reakci na výzvu soudu k doplnění tvrzení ohledně jednotlivých nároků (usnesením ze dne 10.2.2022 č.j. 9C 57/2019-165). Z obsahu tohoto návrhu je zřejmé, že žalobce opětovně požaduje jiné nároky, než které učinil předmětem řízení na jeho počátku. Tvrdí, že mu nebyly proplacené hodiny za měsíce říjen 2017 až květen 2018, kdy mu za toto období dluží žalovaná celkem částku 49 391 Kč; za červenec 2018 mu žalovaná má dlužit za 30 přesčasových hodin. Pokud jde o nároky za měsíce srpen a září 2018, změnil žalobce tvrzení a nově se domáhal zaplacení náhrady mzdy s poukazem na to, že ta, která mu byla vyplacena, byla špatně vypočtena. Rovněž pak změnil i uplatněný nárok na dovolenou, kterou jednak čerpal 3. a 4.6.2017, a dále pak v září 2018 (bez uvedení délky), přičemž výše nároku činí 8 120 Kč. Z podání, kterým se žalobce změny žaloby domáhá, tedy z tvrzení v nich obsažených, nikterak nevyplývá důvod takové změny. Soud se domnívá, že žalobce sám si nebyl jistý výši nároku, jakož i důvodností, a proto opakovaně přistoupil k návrhu na změnu žaloby, kdy uplatňuje jiný nárok, případně stejný nárok, ale za jiné období a v jiné jiné výši. Tím se stává zcela nepřehledné, čeho se žalobce svoji žalobou vlastně domáhá. Nelze ani přehlédnout, že se nejedná o nároky, které by snad žalobce nemohl uplatnit již na začátku řízení, když jde o nároky, které měly vzniknout v roce 2017 a 2018, žalobce se jich domáhá a upravuje jejich výši podáními doručenými soudu v roce 2022. Byť v řízení nebylo ke dni podání návrhu na tuto další změnu žaloby dosud provedeno dokazování, přesto takový návrh soud shledal v rozporu s hospodárností řízení, když tento návrh mohl žalobce uplatnit již na začátku řízení, a zejména znepřehledňuje uplatněný nárok.

8. Předmětem řízení se tak staly tyto nároky: (a) nárok na zaplacení úroků z prodlení z požadované náhrady mzdy ve výši 8,75% ročně z částky 39 340 Kč od 13.11.2018 do zaplacení, ve výši 8,75% ročně z částky 29 340 Kč od 13.12.2018 do zaplacení a ve výši 8,75% ročně z částky 39 340 Kč od 13.1.2019 do zaplacení, (b) nárok na zaplacení příplatků za práci přesčas za měsíce květen 2017, říjen 2017, listopad 2017 a prosinec 2017, leden-květen 2018 v celkové částce 43 217 Kč, (c) nárok na zaplacení příplatků za práci přesčas za 7/ 2018 ve výši 9 654 Kč, za 8/ 2018 ve výši 6 891 Kč, za 9/ 2018 ve výši 23 400 Kč, a (d) nárok na zaplacení neproplacené dovolené za měsíc červen a červenec 2018 v celkové výši 4 713 Kč.

9. Pokud jde o nárok označený pod písmenem (b) – tedy nárok na zaplacení příplatků za práci přesčas za měsíce květen 2017, říjen 2017, listopad 2017 a prosinec 2017, leden-květen 2018 v celkové částce 43 217 Kč, soud při jednání dne 10.1.2023 vyzval žalobce, aby odstranil vady z tohoto uplatněného nároku spočívající v neurčitosti, kdy je třeba, aby specifikoval výši nároků na proplacení přesčasových hodin za jednotlivé měsíce. Žalobce i přes toto poučení vady neodstranil, když toliko odkázal na své podání ze dne 28.2.2022 (č.l. 174) a ze dne 9.11.2023 (č.l. 280), které však svým obsahem a výpočtem, pokud jde o dané období, tj. květen 2017, říjen 2017 až květen 2018 neodpovídají tomu, čeho se žalobce svoji žalobou domáhá. Dle těchto podání žalobce již opomíjí nárok za 5/ 2017 a celkovou částku, kterou za toto období požaduje, vyčíslil na částku 49 391 Kč, ačkoliv nárok uplatněný žalobou, respektive jejím rozšířením učiněným při jednání dne 5.8.2021, jak byla připuštěna usnesením ze dne 11.11.2021 č.j. 9C 57/2019-131 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 18.1.2022 č.j. 23 Co 9/2022-147, činil částku 43 217 Kč. S ohledem na tuto nesrozumitelnost a neurčitost soud proto v této části uplatněný nárok odmítl (výrok I.).

10. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. Ve svém podání ze dne 1.2.2022 (č.l. 151) poukázala na nepřipravený, nekoncepční a nehospodárný přístup žalobce v tomto řízení, kdy žalobce vlastně nemá jasno o tom, čeho se chce po žalované domáhat. Shrnula historii uplatnění nároků žalobcem (jak jsou popsány shora pod body 1-6), přičemž v nepřehlednosti až zmatečnosti změn uplatněných nároků spatřuje účelovost jednání žalobce, které má až šikanózní povahu. Žalobce po dobu trvání pracovního poměru u žalované nikdy po ni nepožadoval zaplacení žádného z těchto nároků, ačkoliv by to bylo jistě u každého rozumného zaměstnance na místě – tedy si své nároky hlídat a řádně a včas je uplatňovat. Žalovaná dále uvedla, že rozsudkem zdejšího soudu ze dne 16.1.2020 č.j. 9C 182/2018-186 byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané mu žalovanou dne 31.7.2018. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27.10.2020 č.j. 23 Co 186/2020-252; podané dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.4.2021 č.j. 21 Cdo 706/2021-302 odmítnuto. Žalovaná odmítla, že by žalobci nebyly zaplaceny některé části mzdy/náhrady mzdy za čerpanou dovolenou za dobu trvání pracovního poměru. Pokud jde o nárok za přesčasy za 5/ 2017, potom žalovaná namítla, že za toto období vznikl žalobci nárok na zaplacení příplatků za práci přesčas v rozsahu 11,25 hodin; mzda za toto období včetně příplatků mu byla řádně zaplacena ve mzdě za měsíc květen 2017. Ohledně tohoto nároku namítla žalovaná promlčení, neboť tento nárok mohl být uplatněn již 11.6.2017 (když dle pracovní smlouvy byl stanoven výplatní den vždy 10. dne následujícího měsíce). Pokud jde o nárok za měsíc červenec 2017, zde žalovaná namítla, že v tomto měsíci nebyl žalobce v práci, nevznikl mu tak nárok na mzdu, tím méně mohl odpracovat práci přesčas. Ohledně tohoto nároku rovněž žalovaná vznesla námitku promlčení, když případná splatnost nároku nastala 10. dne následujícího měsíce, tj. 10.8.2017. Rovněž pokud jde o nárok na zaplacení mzdy za práci přesčas za měsíc říjen 2017, zde žalovaná namítla, že žalobce neodpracoval žádnou práci přesčas, když odpracoval dle plánovaného rozpisu směn 11,25 hodin dne 28.10.2017, která byla odměněna jako práce ve svátek. Rovněž i ohledně tohoto nároku namítla žalovaná promlčení, když tento nárok mohl být uplatněn již dne 11.11.2017. Za měsíc listopad 2017 dle evidence pracovní doby neodpracoval žádnou práci přesčas, a tudíž mu žádný nárok na zaplacení ani mzdy ani příplatku za práci přesčas nevznikl; zároveň žalovaná namítla promlčení uplatněného nároku, který mohl být uplatněn již dne 11.12.2017. Za měsíc prosinec rovněž neodpracoval žalobce žádnou práci přesčas, a tudíž mu žádný nárok na zaplacení mzdy ani příplatku za práci přesčas nevznikl; zároveň žalovaná namítla promlčení uplatněného nároku, který mohl být uplatněn již dne 11.1.2018. Rovněž ani za měsíc leden 2018 a za únor 2018 žalobce neodpracoval žádnou práci přesčas, a tudíž mu na žádnou mzdu ani příplatky z tohoto důvodu nevznikl nárok. I ohledně těchto nároků vznesla žalovaná námitku promlčení, když tyto nároky mohly být uplatněny již 11.2.2018, respektive za měsíc únor 2018 dne 11.3.2018. Za měsíc březen 2018 vznikl žalobci nárok na mzdu a příplatky za práci přesčas v rozsahu 6,75 hodin a tento nárok mu byl řádně zaplacen. Žalovaná namítla promlčení nároku za tento měsíc, když nárok mohl být poprvé uplatněn již dne 11.4.2018. V měsíci dubnu ani květnu 2018 žalobce neodpracoval žádnou práci přesčas, a tudíž mu nemohl vzniknout ani nárok na zaplacení mzdy a příplatků za práci přesčas za toto období; ohledně nároku za duben 2018 pak vznesla žalovaná námitku promlčení, když tento nárok mohl žalobce uplatnit již dne 11.5.2018. Rovněž ani v měsíci květnu, červenci, srpnu a září 2018 nevykonal žalobce pro žalovanou žádnou práci přesčas, když navíc v měsíci srpnu a září 2018 již nekonal práci vůbec, ale po dohodě s žalovanou zůstal po dobu trvání výpovědní doby doma, tedy nekonal práci z důvodu překážek na straně zaměstnavatele. Pokud jde o uplatněný nárok na zaplacení čerpané dovolené za červen a červenec 2018, namítla žalovaná, že v měsíci červnu 2018 čerpal žalobce dovolenou ve dnech 18. a 19.6 (2 směny); náhrada mzdy za tuto dobu mu byla řádně proplacena. Ohledně nároku na náhradu mzdy za čerpání dovolené za měsíc červen 2018 pak žalovaná vznesla námitku promlčení, neboť tento nárok mohl být uplatněn již dne 11.7.2018. Pokud jde o uplatněný nárok zákonného úroku z prodlení z původně žalované náhrady mzdy za období od 1.10.2018 do 31.12.2018, tedy za období následujícím po, dle žalobce, neplatném rozvázání pracovního poměru (ke dni 30.9.2018), tento nárok žalovaná shledává zcela nedůvodný, neboť rozsudkem zdejšího soudu byla žaloba na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru zamítnuta a rozsudek nabyl právní moci.

11. Žalobce se z jednání konaného dne 10.1.2023 omluvil a žádal o odročení jednání. Soud jeho žádosti nevyhověl a jednal v jeho nepřítomnosti za současné přítomnosti jeho zástupce. Byť je právem účastníka účastnit se jednání, byť je zastoupen zástupcem, a sama tato okolnostem nemůže být důvodem pro neodročení jednání, soud tuto omluvu nepovažoval ani za včasnou ani za řádnou. Žalobce svoji neúčast omlouval nutností absolvovat rehabilitační procedury. Jak vyplývá z předloženého [anonymizováno] průkazu, příslušný rozpis byl žalobci vypsán již dne 5.12.2022, přesto žalobce svoji žádost o odročení jednání soudu zaslal až dne 5.1.2023, tedy měsíc poté, co již mu byl znám termín rehabilitací a jejich kolize s nařízeným jednáním. Navíc z přehledu je zřejmé, že rehabilitace nebyly předepsány žalobci na každý den ledna 2023, a tudíž mu nic nebránilo v tom, aby si případně zařídil posunutí termínu stanoveného na 10.1.2023, a to tím spíše, kdy mu již byl znám termín nařízeného jednání, neboť ten byl stanoven při odročení jednání dne 10.11.2022 a zástupci žalobce bylo uloženo vyrozumět o termínu jednání nepřítomného žalobce. Jednání žalobce, který se až těsně před jednáním z něj omlouval a žádal o odročení, ačkoliv mu kolize byla známa již mnohem dříve a mohl snadno stanovenou rehabilitaci přeobjednat, soud považuje za obstrukční s cílem oddálit jednání ve věci. Z tohoto důvodu soud žádosti žalobce o odročení jednání nevyhověl a jednal v jeho nepřítomnosti. Je třeba zdůraznit, že žalobce byl již přípisem ze dne 26.7.2022 (č.l. 233) upozorněn na nutnost doplnění tvrzení tak, aby se mohl na jednání připravit; stejně tak bylo účastníkům zasláno jak rozhodnutí o připuštění změny žaloby, tak i o nepřipuštění žaloby, vždy se značnou časovou rezervou před jednáním, aby zástupce žalobce mohl záležitost s žalobcem probrat a na jednání se náležitě připravit.

12. S ohledem na to, že ohledně nároků na zaplacení mzdy a příplatků za práci přesčas za měsíce květen 2017, říjen 2017, listopad 2017 a prosinec 2017, leden-květen 2018 v celkové částce 43 217 Kč, soud žalobu odmítl, provedené dokazování se vztahuje již pouze ke zbývajícím uplatněným nárokům, jak jsou specifikovány pod bodem 8 pod písmeny a), c) a d).

13. Z provedeného dokazování soud zjistil následující rozhodné skutečnosti:

14. Z pracovní smlouvy ze dne 19.12.2014 bylo zjištěno, že žalobci vznikl pracovní poměr u žalované na pozici údržbář – mechanik, a to s nástupem do práce dne 1.1.2015. Z výpovědi z pracovního poměru ze dne 31.7.2018 bylo zjištěno, že s žalobcem byl pracovní poměr rozvázán výpovědí z organizačních důvodů. Žalobce výpověď převzal dne 31.7.2018.

15. Z rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 16.1.2020 č.j. 9C 182/2018-186 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27.10.2020 č.j. 23 Co 186/2020-252 bylo zjištěno, že soud zamítl žalobu žalobce na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědi dané žalobci dne 31.7.2018. Rozsudek nabyl právní moci dne 7.12.2020.

16. Z přehledu docházky za měsíc červen 2018, který předložil žalobce, bylo zjištěno, že žalobce měl odpracovat celkem 1 22:45 hodin, absence celkem 3 4:45 hodin; dle mzdového listu mu za měsíc červen 2018 mzda za celkem 122,75 hodin, dále 2 dny (12,25 hodin) za povinného lékaře a 3 dny (22,5 hodin) za dovolenou, celkem hrubá mzda činila 39 245 Kč.

17. Z přehledu docházky za měsíc červenec 2018, kterou předložil žalobce, bylo zjištěno, že v tomto měsíci odpracoval žalobce celkem 1 27:45 hodin, absence představovaly celkem 52:15hodin; dle mzdového listu za 7/ 2018 mu za tento měsíc byla vyplacena mzda za 127,75 hodin, dále za jeden den (7,25hodin) za povinného lékaře, náhrada mzdy za dovolenou za 22,50hodin (3 dny) v období od 16.7 do 17.7 a dále náhrada mzdy za 3 dny (22,50hodin) za období od 25.7 do 26.7, celkem tedy hrubá mzda činila 43 325 Kč.

18. Z mzdového listu za 8/ 2018 (předloženého žalobcem) bylo zjištěno, že v měsíci srpnu 2018 žalobce pro žalovanou nevykonal žádnou práci, a to z důvodu překážek na straně zaměstnavatele, kdy mu byla vyplacena náhrada mzdy ve výši 39 339 Kč hrubého.

19. Z mzdového listu za 9/ 2018 (předloženého žalobcem) bylo zjištěno, v měsíci září žalobce pro žalovanou nevykonal žádnou práci, a to z důvodu překážek na straně zaměstnavatele, kdy mu byla vyplacena náhrada mzdy, náhrada za nevyčerpanou dovolenou a dále odstupné v celkové výši 188 198 Kč hrubého.

20. Z evidence pracovní doby žalobce za 6/ 2018 vedené žalovanou bylo zjištěno, že v měsíci červnu 2018 odpracoval žalobce pro žalovanou celkem 1 22:45 hodin, dále čerpal 2 dny dovolené (započítáno vždy po 11,25 hodin) a dále absolvoval povinného lékaře v rozsahu 12:15 hodin.

21. Z evidence pracovní doby žalobce za 7/ 2018 vedené žalovanou bylo zjištěno, že v měsíci červenci 2018 odpracoval žalobce pro žalovanou celkem 1 27:45 hodin, dále čerpal 4 dny dovolené (započítáno vždy po 11,25 hodin) a dále absolvoval povinného lékaře v rozsahu 7:15 hodin.

22. Z evidence pracovní doby žalobce za 8/ 2018 vedené žalovanou bylo zjištěno, že v měsíci srpnu 2018 žalobce pro žalovanou nevykonal žádnou práci, a to z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele v rozsahu 16 8:45 hodin.

23. Z evidence pracovní doby žalobce za 9/ 2018 vedené žalovanou bylo zjištěno, že v měsíci září 2018 žalobce pro žalovanou nevykonal žádnou práci, a to z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele v rozsahu 180 hodin.

24. Jak prokazují výpisy z účtu žalované, žalobci byla vyplacena mzda ve výši 28 133 Kč dne 8.6.2018, ve výši 28 342 Kč dne 9.7.2018, ve výši 31 103 Kč dne 8.8.2018, ve výši 29 160 Kč dne 7.9.2018 a ve výši 145 304 Kč dne 8.10.2018.

25. Z e-mailu ze dne 21.3.2018 zaslaného [jméno] [jméno] adresovaného„ [anonymizována dvě slova]“ bylo zjištěno, že [jméno] [jméno] jako HR Manager žalované potvrzuje vyrovnávací období za leden až červen 2018; poté bude provedena sumarizace přesčasů a tyto proplaceny anebo bude poskytnuto náhradní volno. Jednalo se o odpověď na žádost zaslanou panem [příjmení], [příjmení], [jméno] a [příjmení] podepsaní jako pracovníci údržby [anonymizováno].

26. Shora uvedenými listinnými důkazy bylo prokázáno, že žalobce byl zaměstnán u žalované na základě pracovní smlouvy, a to počínaje od 1.10.2015, přičemž jeho pracovní poměr zanikl výpovědí z důvodu organizačních změn ke dni 30.9.2018. Žaloba, kterou se žalobce domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, byla zamítnuta. Žalobce tvrdil, že v měsíci červenec 2018 mu vznikl nárok na zaplacení mzdy a příplatku za přesčasové hodiny ve výši 9 654 Kč, za měsíc srpen 2018 ve výši 6 891 Kč a za měsíc září 2018 ve výši 23 400 Kč a dále neproplacené dovolené za měsíc červen a červenec 2018 ve výši 4 713 Kč. K prokázání těchto tvrzení předložil evidenci pracovní doby a mzdové listy; ty však plně korespondují s evidencí pracovní doby, kterou předložila žalovaná, kdy zcela odpovídá rozsah odpracovaných hodin i čerpané dovolené a návštěv u lékaře. Navíc je zřejmé, že v měsíci srpnu a září 2018 již žalobce pro žalovanou práci nevykonával, a to pro překážky v práci na straně zaměstnavatele, a tudíž je tedy vyloučeno, aby mu vznikl nárok na zaplacení mzdy a příplatků za práci přesčas za tyto měsíce. Soud poučil žalobce, že nemá za prokázané, že v měsíci červenci, srpnu a září 2018 odpracoval práci přesčas, která mu nebyla proplacena, a dále že v měsíci červnu a červenci 2018 čerpal dovolenou, za kterou mu nebyla vyplacena náhrada mzdy, a vyzval k předložení důkazů; žalobce, ač poučen o následcích nevyhovění této výzvě žádný důkaz nepředložil. S ohledem na uvedené tedy soud z hlediska skutkového uzavřel, že žalobce neunesl ohledně tohoto svého tvrzení důkazní břemeno.

27. Další důkazy, které účastníci navrhli, a to mzdové listy a evidence pracovní doby za období květen 2017, říjen 2017 až květen 2018, již soud neprováděl s ohledem na to, že pokud jde o nárok za toto období, soud žalobu v této části odmítl.

28. Dle ustanovení § 109 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ zákoník práce“, za vykonanou práci přísluší zaměstnanci mzda, plat nebo odměna z dohody za podmínek stanovených tímto zákonem, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak.

29. Dle ustanovení § 114 odst. 1 a 2 zákoníku práce (1) za dobu práce přesčas přísluší zaměstnanci mzda, na kterou mu vzniklo za tuto dobu právo (dále jen„ dosažená mzda“), a příplatek nejméně ve výši 25 % průměrného výdělku, pokud se zaměstnavatel se zaměstnancem nedohodli na poskytnutí náhradního volna v rozsahu práce konané přesčas místo příplatku. (2) Neposkytne-li zaměstnavatel zaměstnanci náhradní volno v době 3 kalendářních měsíců po výkonu práce přesčas nebo v jinak dohodnuté době, přísluší zaměstnanci k dosažené mzdě příplatek podle odstavce 1.

30. Dle ustanovení § 222 odst. 1 zákoníku práce zaměstnanci přísluší za dobu čerpání dovolené náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku.

31. Dle ustanovení § 144 zákoníku práce jestliže se zaměstnavatel se zaměstnancem nedohodnou o splatnosti a výplatě jinak, platí pro splatnost a výplatu odměny z dohody, odměny za pracovní pohotovost a náhrady mzdy nebo platu obdobně § 141, 142 a 143. Je-li sjednána jednorázová splatnost odměny z dohody až po provedení celého pracovního úkolu, vyplatí zaměstnavatel odměnu z dohody v nejbližším výplatním termínu po dokončení a odevzdání práce.

32. Dle ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

33. Předmětem žaloby, po jejím částečném odmítnutí, se staly celkem 3 nároky. Pokud jde o nárok na zaplacení příplatků za práci přesčas za 7/ 2018 ve výši 9 654 Kč, za 8/ 2018 ve výši 6 891 Kč, za 9/ 2018 ve výši 23 400 Kč, a nárok na zaplacení neproplacené dovolené za měsíc červen a červenec 2018 v celkové výši 4 713 Kč (označené pod bodem 8 shora písmeny c) a d)), ohledně tohoto tvrzení žalobce neunesl důkazní břemeno (jak je popsáno shora), a tudíž tento nárok soud zamítl.

34. Pokud jde o nárok na zaplacení úroků z prodlení z požadované náhrady mzdy ve výši 8,75% ročně z částky 39 340 Kč od 13.11.2018 do zaplacení, ve výši 8,75% ročně z částky 29 340 Kč od 13.12.2018 do zaplacení a ve výši 8,75% ročně z částky 39 340 Kč od 13.1.2019 do zaplacení, soud uvážil takto. Tento nárok představuje příslušenství z náhrady mzdy, kterou žalobce požadoval v původní žalobě spolu s určením neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí dané mu zaměstnavatelem dne 31.7.2018. Tedy, jinými slovy, tento nárok má svůj původ v náhradě mzdy, na jejíž vyplacení má nárok zaměstnanec za dobu, kdy měl pracovní poměr skončit rozvázáním, které bylo následně soudním rozhodnutím shledáno neplatným, až do doby právní moci takového rozhodnutí. V daném případě však výpověď z pracovního poměru daná žalobci dne 31.7.2018 nebyla shledána neplatnou, žaloba byla zamítnuta. Žalobci tak nevznikl nárok na zaplacení náhrady mzdy dle § 69 zákoníku práce, a tudíž žalovaná nemohla být v prodlení s tímto peněžitým plněním. S ohledem na uvedené tedy byla zamítnuta žaloba i v této části.

35. Žalovaná ve věci vznesla námitku promlčení, pokud jde o nároky na zaplacení mzdy spolu s příplatkem za práci přesčas za 5/ 2017, 10/ 2017 až 4/ 2018 a dále náhradu mzdy za dovolenou čerpanou v červnu 2018. Byť se věcně soud nároky za měsíce 5/ 2017, říjen 2017 až 5/ 2018 věcně nezabýval, neboť shledal tyto nároky nesrozumitelné a neurčité, nad rámec uvádí, že pokud jde o nároky za měsíce 5/ 2017, 10/ 2017 až 3/ 2018, v tomto směru jsou tyto nároky již promlčené. V souladu s ustanovením § 4 zákoníku práce se promlčení řídí ustanovením § 609 a násl. zákona č. 89/2012, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“). Dle § 629 odst. 1 o.z. je promlčecí doba 3 letá a počíná běžet, dle § 619 odst. 1 o.z. ode dne, kdy právo mohlo být u orgánu veřejné moci uplatněno poprvé- V případě mzdových nároků se jejich zaplacení lze u soudu domáhat dnem následujícím po jejich splatnosti Splatnost mzdy (náhrady mzdy) není dána dnem termínu výplaty, ale, pokud není mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem dohodnuto jinak, řídí se § 141 odst. 1 zákoníku práce, dle něhož mzda nebo plat jsou splatné po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat nebo některou jejich složku. To platí též pro náhradu mzdy dle § 144 zákoníku práce. Je tedy zřejmé, že mzda (včetně všech příplatků) za měsíc 5/ 2017 byla splatná ke dni 30.6.2017, za měsíc 10/ 2017 byla splatná ke dni 30.11.2017, za měsíc 11/ 2017 byla splatná ke dni 31.12.2017, za měsíc 12/ 2017 byla splatná ke dni 31.1.2018, za měsíc 1/ 2018 byla splatná ke dni 28.2.2018, za měsíc 2/ 2018 byla splatná ke dni 31.3.2018, za měsíc 3/ 2018 byla splatná ke dni 30.4.2018, za měsíc 4/ 2018 byl splatná ke dni 31.5.2018 a za měsíc 6/ 2018 byla splatná ke dni 31.7.2018. Žalobce tyto nároky uplatnil svým podáním doručeným soudu dne 30.5.2021. K tomuto datu již uběhla 3letá promlčecí doba ohledně nároků za měsíc 5/ 2017, 10/ 2017 až 3/ 2018. Žalobce v řízení tvrdil, že ohledně splatnosti přesčasů za měsíce 1/ 2018 až 6/ 2018 byla uzavřena mezi účastníky dohoda o jejich splatnosti spolu se mzdou za 6/ 2018, soud nemá takovou dohodu za prokázanou. Žalobce v tomto směru předložil e-mail zaslaný [jméno] [jméno] adresovaný„ [anonymizována dvě slova]“, v němž je uvedeno, že potvrzuje vyrovnávací období za leden až červen 2018; poté bude provedena sumarizace přesčasů a tyto proplaceny anebo bude poskytnuto náhradní volno. Jednalo se o odpověď na žádost zaslanou panem [příjmení], [příjmení], [jméno] a [příjmení]. Z této listiny není zřejmé, že by se týkal též žalobce, neboť žalobce zde není zmiňován, ani podepsán. Soud tedy vyzval žalobce, aby prokázal svoje tvrzení, že se dohodli se zaměstnavatelem na vyrovnání těchto přesčasových hodin ve mzdě za 6/ 2018; žalobce ani po této výzvě včetně poučení o následcích, pokud nebude vyhověno, žádné důkazy nepředložil. Soud tedy uzavřel, že ohledně této tvrzené dohody žalobce neunesl důkazní břemeno. Pokud jde o náhradu mzdy za dovolenou čerpanou v měsíci červnu 2018, i ohledně tohoto nároku soud shledal důvodnou námitku promlčení. Náhrada mzdy za tento měsíc byla splatná (dle § 144 zákoníku práce) dne 31.7.2018; žalobce tento svůj nárok uplatnil až při jednání konaném dne 5.8.2021, tedy po uplynutí 3leté promlčecí doby.

36. Z výše uvedených důvodů tedy soud žalobu co do částky 44 658 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,75% ročně z částky 39 340 Kč od 13.11.2018 do zaplacení, ve výši 8,75% ročně z částky 39 340 Kč od 13.12.2018 do zaplacení a ve výši 8,75% ročně z částky 39 340 Kč od 13.1.2019 do zaplacení zamítl.

37. Pokud jde o náklady řízení, bylo třeba rozlišit, že původní nárok představoval částku 118 020 Kč spolu s příslušenstvím, a to úroky z prodlení ve výši 8,75% ročně z částky 39 340 Kč od 13.11.2018 do zaplacení, ve výši 8,75% ročně z částky 39 340 Kč od 13.12.2018 do zaplacení a ve výši 8,75% ročně z částky 39 340 Kč od 13.1.2019 do zaplacení, a částku 39 412 Kč; následně byla částka 39 412 Kč rozšířena na částku 83 162 Kč a ohledně částky 118 020 Kč byla vzata žaloba částečně zpět a soud v této části řízení zastavil. Vzhledem k tomu, že zastavení řízení procesně zavinil žalobce, který vzal v této části žalobu zpět (a toto nebylo nikterak vyvoláno jednáním žalované), v této části přísluší náhrada nákladů řízení dle § 146 odst. 2 o.s.ř. žalované. V části žaloby co do zaplacení částky 43 214 Kč byla žaloba odmítnuta; žalované tak náleží i v této části řízení náhrada nákladů řízení dle § 146 odst. 3 o.s.ř. Ve zbývající části žaloby byla žaloba zamítnuta a žalované tak přísluší náhrada nákladů řízení dle § 142 odst. 1 o.s.ř.

38. Tyto náklady se sestávají z odměny advokáta dle § 7 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, a to dle: -) za 2 úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení, účast na jednání soudu dne 5.8.2021, kdy je třeba odměnu počítat z tarifní hodnoty 118 020 Kč a 39 142 Kč, celkem tedy 157 162 Kč, výše odměny dle § 7 a § 8 odst. 1 advokátního tarifu činí 7 420 Kč za jeden úkon, za 2 úkony 14 840 Kč; -) za 4 úkony právní služby: vyjádření ve věci samé ze dne 1.2.2022, vyjádření ze dne 23.3.2022, nahlížení do spisu dne 4.3.2022, jednání s protistranou dne 22.6.2022, kdy je třeba odměnu počítat z tarifní hodnoty 83 162 Kč (připuštění změny žaloby a částečné zastavení řízení usnesením ze dne 11.11.2021), výše odměny dle § 7 a § 8 odst. 1 advokátního tarifu činí 4 460 Kč za jeden úkon, za 4 úkony 17 840Kč; -) za 3 úkony právní služby: jednání dne 10.11.2022, nahlížení do spisu dne 1.12.2022, a jednání dne 10.1.2023, kdy je třeba odměnu počítat z tarifní hodnoty 83 162 Kč + 4 713 Kč (připuštění změny žaloby usnesením ze dne 30.6.2022), celkem 87 875 Kč, výše odměny dle § 7 a § 8 odst. 1 advokátního tarifu činí 4 620 Kč za jeden úkon, za 2 úkony 13 860 Kč; dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý ze shora uvedených 9 úkonů právní služby dle § 13 odst. 4 advokátní tarifu; 21% DPH z uvedených částek ve výši 10 340,40 Kč; celkem 59 580,40 Kč.

39. Soud nepřiznal odměnu za právní službu – nahlížení do spisu dne 13.1.2020, tedy v době, kdy bylo řízení přerušeno, a tudíž nebylo důvodu spis studovat, jakož ani za nahlížení do spisu dne 29.9.2021, kdy zde nebylo učiněno žádné podání žalobce, které by tuto nezbytnost vyvolávalo. Stejně tak soud nepřiznal odměnu za nahlížení do spisu dne 7.7.2022, kdy tomuto nahlížení nepředcházelo žádné rozsáhlé podání žalobce, respektive podání, které žalobce soudu předložil, bylo odesláno obratem žalované, přičemž zjevně neobsahovala žádné přílohy a žalovaná tak měla podání k dispozici kompletní. Naproti tomu soud přiznal odměnu za nahlížení do spisu dne 4.3.2022 a dne 1.12.2022, neboť mu předcházelo vždy podání žalobce s velkým objemem příloh, které vyžadovalo přípravu pro podání ve věci (ze dne 23.3.2022), respektive účasti na jednání dne 10.1.2023. Za takovéto situace je přiznání odměny i za nahlížení do spisu v průběhu řízení, tedy per analogiam dle § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu ospravedlnitelné (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1176/2015. Stejně tak soud jako ospravedlnitelné shledal přiznání odměny za úkon právní služby jednání s protistranou dle § 11 odst. 1 písm. i) advokátního tarifu, neboť mezi účastníky, jak vyplývá i z obsahu spisu, reálně probíhala jednání o smírném vyřešení věci.

40. Lhůta k plnění nákladů řízení byla stanovena v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř.) na zákonné platební místo (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).