10 C 13/2022

Plný text

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. jméno příjmení a soudců Mgr. Hany Říhové a Mgr. Pavly Peltrámové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupen JUDr. jméno příjmení , advokátem, sídlem adresa , proti žalované: osobní údaje žalované zastoupena Mgr. jméno příjmení , advokátem, sídlem adresa , o zaplacení částka , o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne datum rozhodnutí č. j. číslo jednací

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II. a IV. potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši [částka] do tří od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem v [obec a číslo].

1. Shora citovaným rozsudkem Okresní soud Praha-západ ve vztahu k žalobci zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky [částka]. Své rozhodnutí odůvodnil zjištěním, že účastníci řízení jsou dědici po [jméno] [celé jméno žalované], která byla na základě závěti dědičkou po sestře [jméno] [příjmení]. [jméno] [příjmení] a [jméno] [celé jméno žalované] sepsaly dne [datum] listinu, která obsahovala příslib [jméno] [celé jméno žalované], že zajistí, že po [jméno] [příjmení] zděděnou nemovitost neprodá a po své smrti odkáže dětem po svém starším zemřelém synovi. Soud prvého stupně tuto listinu posoudil podle občanského zákoníku platného v době pořízení listiny a dospěl k závěru, že svým obsahem šlo vlastně o příkaz [jméno] [příjmení] k závěti, přitom závazek na základě takového příkazu by byl v rozporu se zákonem, neboť tehdy platné právo neumožňovalo závěť nijak podmínit. Dohodou [příjmení] [příjmení] a [jméno] [celé jméno žalované] se tak obcházel zákon, který zůstaviteli neumožňoval nařídit dědici, jak má se zděděným majetkem dále nakládat. Takový úkon je neplatným právním úkonem podle § 39 tehdy platného občanského zákoníku. K celé záležitosti nelze přistupovat neformálně a takto posuzovat úkon [jméno] [příjmení] a [jméno] [celé jméno žalované], neboť úprava dědického práva v tehdejším občanském zákoníku byla úpravou rigidní a nebylo možné se od ní odchýlit. Soud proto uzavřel, že [jméno] [celé jméno žalované], která nemovitost prodala v roce 2015, nezavazoval tento závazek, nejde tedy o její dluh, který by zavazoval její právní nástupce.

2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce [celé jméno žalobce] včasné odvolání. V něm namítá, že dohoda [jméno] [celé jméno žalované] a [jméno] [příjmení] byla nepojmenovanou smlouvou o závazku ve prospěch třetí osoby, tato osoba se uzavřením smlouvy stala účastníkem řízení a závazek vůči ní trvá i po smrti povinné osoby. Listina není žádným pořízením [jméno] [příjmení] pro případ smrti, neobsahuje žádnou podmínku závěti. Soud svým rozhodnutím zasáhl do autonomie vůle smluvních stran. Smlouva obsahovala jednak závazek nemovitost neprodat a dále závazek odkázat ji třetím osobám (a vlastnit ke dni smrti). Byl-li tedy druhý závazek vázán na okamžik smrti, pak mohl dospět až ke dni smrti [jméno] [celé jméno žalované] a k porušení závazku došlo až dnem smrti. Odvolatel požadoval, aby napadené rozhodnutí bylo změněno v jeho prospěch.

3. Žalovaná ve svém vyjádření navrhla potvrzení rozhodnutí soudu prvého stupně jako správného. Poukázala na to, že tehdy platná úprava neumožňovala realizovat a připojovat příkazy a podmínky k závěti. Byla zde jednoznačná snaha obejít zákon, který neumožňoval dědici nařídit, jak má s majetkem naložit. Úprava dědického práva je rigidní, nelze se od ní odchýlit. Poukázala na to, že právo bylo promlčeno, neboť zůstavitelka povinnost porušila již v roce 2015 prodejem nemovitosti.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozhodnutí soudu prvého stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a zákona č. 99/1963 Sb. (o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

5. Účastníkem původního řízení byl na straně žalobců také [celé jméno žalobce], který uplatňoval ve svůj prospěch po žalované samostatný nárok ze stejného důvodu ve výši [částka]. Také tento účastník řízení podal odvolání, odvolací řízení však bylo usnesením soudu prvého stupně ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] ve vztahu k tomuto žalobci zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Žalobce [celé jméno žalobce] tedy přestal být účastníkem řízení, rozhodnutí soudu prvého stupně ve výroku I. a III., které se týkalo výlučně jen žalobce [celé jméno žalobce], respektive vztahu žalobce [celé jméno žalobce] a žalované [celé jméno žalované], tak nabylo odděleně právní moci. Odvolací soud již tedy se žalobcem [celé jméno žalobce] jako s účastníkem řízení dále nejednal.

6. Jde-li o skutkový stav v této věci, odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvého stupně ve vztahu k aplikovanému právnímu posouzení provedl dostačující dokazování, důkazy správně zhodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a zásadně správně uzavřel také o skutkovém stavu této věci. Na rozhodnutí soudu prvého stupně lze v této části zásadně odkázat.

7. Rozhodné skutečnosti podstatné pro právní posouzení ostatně mezi účastníky nebyly ani sporné. Nebylo tedy sporným, že žalobce a žalovaná jsou spolu s dalšími osobami dědici po své babičce [jméno] [celé jméno žalované], narozené [datum] a zemřelé [datum]. Nesporným je to, že na základě rozhodnutí soudu účastníci nabyli dědictví, přitom dědický podíl žalované na pozůstalosti činil jednu polovinu.

8. Mezi účastníky je také nesporné, že babička účastníků [jméno] [celé jméno žalované] (dále také jen„ zůstavitelka“) jsem měla dva syny, starší syn [jméno] zemřel [datum] a zanechal po sobě čtyři děti, mimo jiné také žalobce. Nesporným mezi účastníky je také to, že zůstavitelka byla dědičkou po své sestře [jméno] [příjmení], narozené [datum], která zemřela dne [datum], a to na základě závěti, která byla sepsána [jméno] [příjmení] dne [datum], v níž povolala za dědičku veškerého svého majetku zůstavitelku. Ta se na základě dědění po [jméno] [příjmení] stala tak dědičkou mimo jiné také 1/6 domu [adresa], postaveného na pozemku č. parc. 367, tohoto pozemku, dále pozemku č. parc. 368, vše v obci [obec], katastrální území Záběhlice. Nesporným je také to, že zůstavitelka svůj podíl na těchto nemovitostech prodala v roce 2015.

9. V průběhu řízení žalobce předložil listinu, z níž dovozoval svůj nárok proti žalované jako dědičce zůstavitelky, která je označena jako sepsaná v [obec] dne [datum]. Listina obsahuje tento text:„ dnešního dne, t. j. [datum] učinila moje sestra, [jméno] [celé jméno žalované] závazný slib, že zajistí, aby 1/6 domu v [část obce], Za [obec] [číslo] kterou já dosud vlastním a kterou jí v poslední vůli odkazuji, nebude nabídnuta k prodeji, ale po její smrti bude odkázána dětem jejího staršího syna, který zemřel“. Tato listina obsahuje podpis [jméno] [příjmení] na pravé straně listiny a podpis [jméno] [celé jméno žalované] na levé straně listiny.

10. Pravost této listiny, jakož i obsah deklarovaného závazku, byl mezi účastníky sporný. Žalovaná zpochybňovala pravost podpisu [jméno] [celé jméno žalované] i obsah závazku ve vztahu k žalobci uplatněnému nároku.

11. Přestože pravost podpisu na této listině zůstala mezi účastníky sporná a soud prvého stupně k této záležitosti nevedl žádné podstatné dokazování, odvolací soud dospěl k závěru, že shora popsaný skutkový stav v této věci je dostačující pro právní posouzení. I odvolací soud má za to, že předtím, než by případně prováděl dokazování k otázce pravosti předložené listiny z [datum] sepsané [jméno] [příjmení], je třeba zabývat se tím, zda obsahově daná listina může být základem pro žalobou uplatněný nárok.

12. Při právním posouzení této věci soud prvého stupně zcela správně vycházel z právních předpisů rozhodných ke dni pořízení dané listiny a ke dni smrti [jméno] [příjmení], tedy z předpisů zákona č. 40/1964 Sb. – dříve platného občanského zákoníku (dále jen obč. zák.). Především soud prvého stupně zcela správně aplikoval ustanovení o dědění podle § 460 a následujících obč. zák., zejména ustanovení § 477 a § 478, která ve svém rozhodnutí ocitoval. Soud správně aplikoval také ustanovení § 39 obč. zák., podle něhož je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází, anebo se příčí dobrým mravům.

13. Odvolací soud se tak stejně jako soud prvního stupně zabýval tím, zda listina, z níž žalobce odvozuje svůj nárok s tvrzením, že na základě ní mu vznikla přímo vůči zůstavitelce pohledávka, která nebyla zůstavitelkou uspokojena a která proto přešla na dědice, je takový tvrzený nárok skutečně způsobilá založit. Také odvolací soud uzavřel, že z této listiny žalobci žádný nárok vůči žalované nevzniká. Jak již bylo výše uvedeno, [jméno] [příjmení] pořídila dne [datum] univerzální závěť ve prospěch zůstavitelky. Hodnotí-li pak odvolací soud žalobcem předloženou listinu sepsanou [jméno] [příjmení] (s odhlédnutím od námitky nepravosti podpisu zůstavitelky na této listině) je nutno uzavřít, že svým formálním charakterem nejde o smlouvu obsahující text ujednání mezi účastníky, nýbrž jde o jednostranné prohlášení [jméno] [příjmení] o závazném slibu zůstavitelky vůči ní, přitom poukazuje na to, že ve prospěch zůstavitelky pořídila závěť. Tento„ závazný slib“ se dle tohoto prohlášení týká dispozice s majetkem, který má zůstavitelka nabýt děděním na základě této závěti, tedy dispozice s majetkem dosud ve vlastnictví [jméno] [příjmení] po její smrti, nabude-li ho zůstavitelka děděním ze závěti.

14. Z popsaného výkladu obsahu listiny je tak zřejmé, že prohlášení [jméno] [příjmení] bylo navázáno na obsah jejich závěti a bylo tak zřejmé, že je také vůlí [jméno] [příjmení], aby v souvislosti s nabytím majetku podle její závěti byla závětní dědička (zůstavitelka [jméno] [celé jméno žalované]) po její smrti významně omezena v nakládání s tímto majetkem, a to tak, že zůstavitelka„ zajistí“, aby tento majetek nebyl„ nabídnut k prodeji“ a bude po smrti zůstavitelky [jméno] [celé jméno žalované]„ odkázán“ konkrétním osobám.

15. Je tedy zcela jednoznačně zřejmá souvislost tohoto úkonu sepsaného [jméno] [příjmení] (a spolupodepsaného [jméno] [celé jméno žalované]) s její závětí, přitom smyslem tohoto úkonu zjevně mělo být omezit závětní dědičku v nakládání s majetkem, případně zřídit určité svěřenské nástupnictví.

16. Odvolací soud se plně ztotožňuje se soudem prvního stupně v závěru o tom, že také právní úprava dědění dle obč. zák. byla úpravou kogentní, od níž nebylo možné se tehdy odchýlit (§ 2 odst. 3 obč. zák.), přitom tento požadavek je plně oprávněně odůvodněn charakterem chráněných zájmů, neboť úpravou dědění se řeší situace, která nastane až po smrti člověka, není tedy možné již nastavené vztahy jeho vlastní vůlí či dohodou dále korigovat. Tedy pro všechny zúčastněné je potřeba v zájmu právní jistoty respektovat kogentní ustanovení zákona. Proto nelze připustit, že by si účastníci těchto vztahů mohli podmínky dědění a práva a povinnosti dědiců upravovat dispozitivně (například prostřednictvím nepojmenované smlouvy dle § 51 obč. zák.).

17. Trvání na kogentní právní úpravě dědictví pak s ohledem na výše uvedené chráněné zájmy všech zúčastněných osob na takové právní úpravě nemůže představovat ani přepjatý formalismus, jak namítá žalobce.

18. Právní úprava dědění v době sepisu listiny a v době smrti [jméno] [příjmení] byla založena na požadavku neomezovat dědice co do nabytí dědictví ani co do dispozice se zděděným majetkem, které by mu bránily v účelném využití dědictví, vyjádřeném v ustanovení § 478 obč. zák. (srovnej také závěry vyjádřené v komentáři k občanského zákoníku I., II., 2. vydání, [obec], C. H. Beck, 2009, s. [číslo]).

19. Smyslem žalobcem tvrzené„ dohody“ mezi [jméno] [příjmení] a zůstavitelkou [jméno] [celé jméno žalované] však zjevně bylo právě takové omezení dispozic se zděděným majetkem, ve své podstatě tak šlo o specifickým způsobem formulovanou podmínku dědění.

20. Nepřípustné podle tehdejší právní úpravy bylo také sjednání nějaké formy svěřenského nástupnictví, neboť to tehdy platná právní úprava nedovolovala právě vzhledem k výše zmíněnému principu volnosti dispozic dědice s nabytým majetkem. K tomu se ostatně vyjadřovala i právní teorie (srovnej závěry [jméno] [příjmení] v článku„ o fideikomisární substituci, [anonymizována dvě slova], 2005, [číslo] strana [číslo], v nichž ve vztahu k ustanovení § 478 obč. zák. vyjádřil, že od doby přijetí této právní úpravy„ nikoho ani nenapadlo, aby osud svého majetku post mortem ovlivňoval způsobem, který by byl v rozporu se zásadou neomezené volnosti dědice, jak v nabytí, a tak i v nakládání se zanechaným majetkem“).

21. Při vědomí zmíněné právní úpravy platné v době jednání účastnic daného vztahu tedy ani žádnou nepojmenovanou smlouvou nemohlo být sjednáno pro případ nabytí majetku děděním mezi zůstavitelem a dědicem omezení dědice při nakládání se zděděným majetkem. Pokud by tak účastníci vztahu učinili, museli si být vědomi nedovolenosti takového ujednání, tedy toho, že takové ujednání nebude mít ve smyslu § 478 obč. zák. žádné právní účinky. Takový závazek pak tedy mezi nimi mohl existovat jen v určité„ morální“ nevymahatelné podobě.

22. Jestliže tedy zůstavitelka [jméno] [celé jméno žalované] nemohla být platně omezena v dispozici se zděděnou nemovitostí, pak také na základě předložené listiny jí nemohl vzniknout ve vztahu k žalobci žádný závazek. Ostatně takový závazek by vzhledem k charakteru„ závazného slibu“ daného [jméno] [příjmení] nemohl být ani dluhem, který by přešel na právní nástupce zůstavitelky [jméno] [celé jméno žalované]. Závazek spočívající v pořízení pro případ smrti je totiž ryze osobním závazkem, neboť pořídit ve prospěch určité osoby pro případ smrti může právě jen zůstavitel svým osobním jednáním. Z takového jednání obmyšlené osobě však nevznikají práva přímo vůči zůstaviteli, neboť dědictví se nenabývá jen na základě pořízení pro případ smrti, nýbrž je založeno na ingerenci státu, dědicem se tak stává osoba až rozhodnutím soudu, a to i na základě právní skutečnosti, kterou je smrt zůstavitele. Také z tohoto důvodu zde na základě takového ujednání nemůže existovat ani žádný závazek zůstavitele, za který by odpovídali jeho dědicové.

23. Ve vztahu k námitce, že by bylo v rozporu s dobrými mravy, aby dědicové zůstavitelky nebyli zavázáni vůči osobám, v jejichž prospěch mířil„ závazný slib“, který měla dát zůstavitelka [jméno] [příjmení], je nutno poukázat na to, že zůstavitelka ke dni své smrti nebyla vlastnicí zděděných nemovitostí (prodala je již v roce 2015), takže děděním se dědicům [jméno] [celé jméno žalované] nemohlo dostat ani žádného prospěchu z tohoto majetku. Za takové situace nemůže postup odpírající žalobci jím tvrzenou pohledávku být ani v rozporu s dobrými mravy.

24. Ze všech výše popsaných důvodů odvolací soud shledal rozhodnutí soudu prvého stupně věcně správným a postupem podle § 219 o. s. ř. jej potvrdil.

25. Soud prvního stupně zcela správně rozhodl také o náhradě nákladů řízení ve vztahu k žalobci, své rozhodnutí správně odůvodnil, náklady řízení správně vyčíslil, proto na odůvodnění soudu prvého stupně v této části (bod 9) lze v plném rozsahu odkázat.

26. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení procesně úspěšné žalované. Její náklady představují náklady za právní zastoupení v podobě dvou úkonů právní služby v hodnotě [částka] za jeden úkon. S připočtením hotových výdajů v podobě režijního paušálu za dva úkony ve výši [částka] a daň z přidané hodnoty pak celkem představují náklady odvolacího řízení žalované [částka]. Proto odvolací soud uložil žalobci, aby tyto náklady žalované zaplatil.