10 C 17/2023

Plný text

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. jméno příjmení a soudkyň Mgr. Kláry Obrtlíkové a JUDr. Ireny Sekavové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně bytem adresa žalobkyně zastoupena Mgr. jméno příjmení, advokátem sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa zastoupen JUDr. jméno příjmení, advokátem sídlem adresa o ochranu rušené držby, o odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne datum rozhodnutí, č. j. spisová značka

I. Usnesení soudu prvního stupně se ve výrocích I. a II. potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného.

1. Okresní soud v Berouně (dále jen„ soud prvního stupně“) shora označeným usnesením (dále jen„ usnesení soudu prvního stupně“ nebo„ napadené usnesení“) zamítl žalobu,„ kterou se žalobkyně domáhala rozhodnutí, aby bylo žalovanému zakázáno zhotovování stavby skladové a servisní haly na parc. číslo v katastrální uzemí (stavba) na pozemku parc. číslo v katastrální uzemí, stavba která obsahuje objekt S01 – hala a oplocení, objekt S02 – sjezd, objekt S03 – ČOV, objekt S04 – studna, objekt S05 – odlučovač ropných látek a požární nádrž, zhotovované podle veřejnoprávní smlouvy o umístění a provedení stavby spis. zn.: číslo 2022, číslo jednací, včetně všech příloh“ (výrok I.) rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a dále rozhodl o vrácení přeplatku soudního poplatku žalobkyni (výrok III.).

2. Poté, co vzal za prokázané, že žaloba byla podána včas, soud prvního stupně konstatoval, že žalovaný provádí stavbu skladové a servisní haly na základě řádně uzavřené veřejnoprávní smlouvy, která nahradila stavební povolení a postupuje tedy zcela v souladu s právem (dle příslušných ustanovení stavebního zákona). Uzavřel, že jestliže je jednání žalovaného souladné s právem, nedochází z jeho strany ke svémocnému rušení práva (vlastnického práva žalobkyně k nemovitosti) a nejedná se tak o svémocné rušení držby.

3. Proti tomuto usnesení, jeho výrokům I. a II., podala žalobkyně v zákonné lhůtě odvolání. Poukazovala na to, že podle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen„ stavební zákon“), lze sice stavební povolení za zákonných podmínek nahradit veřejnoprávní smlouvou, avšak ustanovení § 116 odst. 1 téhož zákona vylučuje, aby veřejnoprávní smlouva byla uzavřena tehdy, pokud je k uskutečnění záměru třeba závazné stanovisko k posouzení vlivů na životní prostředí, což nebylo dodrženo. Dále namítala, že správní orgán jí protiprávně neumožnil se účastnit správního (stavebního) řízení, a„ v důsledku toho správní orgán ani nemohl soukromoprávní námitky žalobkyně projednat, natož o nich rozhodnout, ačkoliv na správním orgánu leží zákonná povinnost soukromoprávní námitky všech ″sousedů″ přezkoumat“. Žalobkyně připustila, že si je vědoma, že primární obrana proti negativním účinkům stavby na její okolí je možná především skrze správní soudnictví, současně však namítala, že ve smyslu občanského zákoníku se soukromá práva mají uplatňovat nezávisle na právu veřejném, přičemž„ v tomto řízení se jedná o soukromoprávní námitky žalobkyně, která hájí svůj soukromý zájem, týkající se vlivu imisí, zde konkrétně imisí vnikajících na nemovité věci žalobkyně, spočívající v otřesech, propadu, hluku a prachu, které ohrožují nejen existencí stavby, ale už samotným zhotovováním stavby žalovaným“. Uvedla, že se žalobou domáhá ochrany držby proti budoucím negativním účinkům budoucí stavby na sousedním pozemku. A byť pozemky žalobkyně přímo nesousedí s pozemky, na nichž je stavba zhotovována, tak dopad imisí na její pozemky vyplývá z toho, že stavba je zhotovována na rozsáhlém poddolovaném území po hlubinné železnorudné těžbě. Navrhovala, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Žalovaný ve vyjádření k odvolání poukazoval na to, že jedná v souladu s uzavřenou veřejnosprávní dohodou a jeho stavební činnost tak není svémocná. Podle žalovaného žalovaná„ usiluje o kvazi ″veřejnoprávní″ přezkum, což není z povahy věci podstatou tohoto řízení“, v jehož rámci se soud omezuje toliko na zjištění poslední držby a jejího svémocné rušení. Podle žalovaného k žádnému rušení ani ohrožení držby žalobkyně nedochází, vyjma dočasného hluku a prašnosti, k němuž běžně v průběhu provádění staveb dochází, veřejnoprávní normy s tím počítají a orgány státní správy dohlížejí, aby nedocházelo k překračování hygienických limitů. K umístění a povolení stavby byla doložena projektová dokumentace ověřená autorizovanou osobou včetně vyjádření příslušných úřadů a orgánů, včetně obec geologické služby a obvodního báňského úřadu, podle jehož vyjádření se stavba nachází na území, které je mimo hranice stávajících evidovaných dobývacích prostorů a mimo hranice ložiskových území. Dále namítal, že žalobkyně žádné rušení či ohrožení své držby neprokázala. Vedle toho namítal i opožděnost žaloby. Navrhoval potvrzení napadeného usnesení a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

5. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláním, tedy ve výrocích II. a III., když odvoláním nenapadený výrok III. samostatně nabyl právní moci, podle ustanovení § 212 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

6. Pro potřeby rozhodnutí vycházel odvolací soud z těchto skutečností patrných z obsahu spisu: Žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. parc. č. st. 260, jejíž součástí je rodinný dům adresa, dále pozemků parc. číslo parc. číslo parc. číslo v obci obec, katastrální území Nučice u Rudné. Žalovaný je vlastníkem pozemků parc. číslo parc. číslo parc. číslo parc. číslo v obci obec, katastrální uzemí. Dne datum byla mezi stát. instituce, jako správním orgánem, a žadatelem – žalovaným, uzavřena veřejnoprávní smlouva o umístění a provedení stavby sp. zn. číslo 2022, jejímž předmětem je stavba skladové a servisní haly na pozemcích žalovaného a která v článek VI. obsahuje výčet podmínek pro provedení stavby, kdy stavba má být provedena podle projektové dokumentace ověřené stavebním úřadem, která je nedílnou součástí smlouvy. Na pozemku parc. číslo je plánována stavba haly o rozloze 797,26 m², zpevněné pojezdové plochy o rozloze 422,90 m² a příjezdové pojezdové plochy o rozloze 161,39 m². anonymizováno žalobkyně nejsou přímo sousedícími s pozemky žalovaného, na nichž má být provedena stavba dle výše uvedené veřejnoprávní smlouvy, vzájemná vzdálenost je v řádu desítek metrů, přičemž mezi pozemky žalobkyně a pozemky žalovaného prochází silnice spisová značka. Žalobkyni byla sdělením Městského úřadu Beroun ze dne datum poskytnuta kopie veřejnoprávní smlouvy – stavba skladové a servisní haly. Žalobkyně se„ přihlásila jako vynechaný účastník řízení“ s tím, že s uvedenou stavbou nesouhlasí, neboť jsou ohrožena její vlastnická práva jako vlastníka pozemků, žádala o nahlédnutí do spisu, týkajícího se stavby Skladová a servisní hala v k. ú. obec, což jí stavební úřad odmítl umožnit, neboť není účastníkem řízení.

7. Odvolací soud se předně ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně o včasnosti dne datum žaloby podané dne datum ve smyslu ustanovení § 1008 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), podle něhož soud zamítne žalobu na ochranu nebo na uchování držby, pokud bude žaloba podána po uplynutí šesti týdnů ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o svém právu i o osobě, která držbu ohrožuje nebo ruší, nejdéle však do jednoho roku ode dne, kdy žalobce mohl své právo uplatnit poprvé. Pro počátek běhu lhůty dle § 1008 odst. 1 o. z. je rozhodující stav, při němž dochází k faktickému ohrožení či rušení držby. Proto i pokud žalobkyně již v průběhu roku 2022 věděla o záměru žalovaného realizovat na svých pozemcích stavbu, samy formální přípravy, opatřování si potřebné dokumentace a úředních povolení, jakkoliv mohly u žalobkyně vyvolávat obavu z toho, k čemu tyto přípravné kroky či probíhající správní řízení dospěje, samo o sobě to nepředstavovalo faktické rušení, ani ohrožení, její držby. Proto odvolací soud nepovažuje za rozhodující ani okamžik, kdy se žalobkyně formálně dozvěděla o uzavřené veřejnoprávní smlouvě, ale teprve fyzické kroky směřující k faktickému zahájení stavby, k čemuž by teoreticky mohlo dojít i s odstupem více měsíců, popř. ještě může být od zahájení realizace stavby přes vydané stavební povolení či uzavřenou veřejnoprávní smlouvu z jakýchkoliv důvodů upuštěno.

8. Podle ustanovení § 1003 o. z., držbu není nikdo oprávněn svémocně rušit. Kdo byl v držbě rušen, může se domáhat, aby se rušitel rušení zdržel a vše uvedl v předešlý stav.

9. Podle ustanovení § 1004 odst. 1 o. z., je-li držitel prováděním stavby ohrožen v držbě nemovité věci nebo může-li se pro to důvodně obávat následků uvedených v § číslo a nezajistí-li se proti němu stavebník cestou práva, může se ohrožený držitel domáhat zákazu provádění stavby. Zákazu se držitel domáhat nemůže, jestliže ve správním řízení, jehož byl účastníkem, neuplatnil své námitky k žádosti o povolení takové stavby, ač tak učinit mohl.

10. Podle ustanovení § 1013 odst. 1 o. z. se vlastník zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod.

11. Je třeba rozlišovat, jaký je rozdíl, a to především ve smyslu (účelu) possesorní žaloby podle § 1003 a § 1004 o. z. a petitorní žaloby podle § 1013 a následujících o. z. Obě jsou sice prostředkem ochrany (nejen) vlastnického práva toho, kdo je konáním jiného rušen či ohrožen, nicméně každá představuje jiný způsob této ochrany. Zatímco possesorní žaloba klade důraz na rychlost ochrany (zachování) posledně zjištěného stavu před jeho rušením (ohrožením) svémocným konáním jiného, petitorní žaloba představuje komplexnější ochranu především vlastnického práva před jeho narušováním ze strany jiného vlastníka. Řízení o possesorní žalobě probíhá zrychleně v zákonem stanovené lhůtě (srov. § 176 a následující o. s. ř.), která nepředpokládá (ani neumožňuje) provádění nějakého obsáhlejšího dokazování k prokázání všech skutečností, a proto se omezuje toliko na zjištění (prokázání) poslední faktické držby a (prokázání) jejího faktického svémocného rušení, přičemž i to musí být seznatelné na základě jednoduchého dokazování. Složitější a obsáhlejší dokazování, které by si vyžadovalo delší časový úsek, by popíralo prvotní cíl právní úpravy žaloby na ochranu rušené držby, tj. její rychlost. Naopak v rámci řízení o petitorní žalobě je prostor k uplatnění všech důkazních prostředků, včetně místních šetření či znaleckých posudků tak, aby byl tvrzený skutkový stav zjištěn (prokázán) co nejkomplexněji, bylo s určitostí zjištěno, zda a do jaké míry jednotliví vlastníci (účastníci řízení) navzájem zasahují do svých vlastnických práv, zda se tak děje právem (ne) dovoleným způsobem, v rozsahu (ne) přiměřeném okolnostem a zda je nutný zásah ze strany soudu spočívající v zákazu (nařízení zdržet se) takového zasahování.

12. V projednávané věci žalobkyně brojí proti výstavbě na pozemcích žalobce s poukazem na svou obavu především z toho, že by realizací a následným provozem stavby mohlo dojít k rušení užívání její nemovitosti a rovněž narušení stavby jejího domu v blízkém sousedství (nejde o bezprostředně sousední nemovitost) vzhledem k historické poddolovanosti tamního území a obecně zmiňuje i možné imise spočívající v otřesech, propadu, hluku a prachu. Prokázala sice umístění své nemovitosti a stavby na pozemcích žalovaného, nelze však pokládat za prokázané, že by ze strany žalovaného, konkrétně v souvislosti s realizací stavby na jeho pozemcích, fakticky docházelo k tvrzenému rušení její držby. Argumentace žalobkyně ve značné míře cílí na jí tvrzené nedostatky správního řízení, jež vyústilo v uzavření veřejnoprávní smlouvy mezi stát. instituce, jako správním orgánem, a žalovaným, ze dne datum o umístění a provedení stavby, sp. zn. číslo 2022, a skutečnost, že jí nebylo umožněno se řízení účastnit a uplatňovat v něm svoje námitky. Ovšem charakter a zejména šíře a rovněž odborné zaměření jí uplatňovaných námitek široce přesahuje rámec řízení na ochranu rušené držby. Provedeným dokazováním soud prvního stupně správně zjistil a uzavřel, že žalovaný nejedná svémocně, nýbrž na základě příslušným stavebním úřadem vydaného stavebního povolení resp. stavební povolení nahrazující veřejnoprávní smlouvy (srov. § 116 stavebního zákona). Současně nebylo prokázáno, ani nevyplynulo, že by imise vznikající při realizaci stavby překračovaly hygienické limity (což nebylo ani tvrzeno) či nad míru přiměřenou okolnostem narušovaly držbu žalobkyně. Tento závěr nicméně nikterak nevylučuje (a nepředjímá), že by obsáhlejší dokazování v řízení o petitorní žalobě nemohlo dospět k odlišným závěrům.

13. Na základě výše uvedeného odvolací soud napadené usnesení podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil, včetně akcesorického výroku o nákladech řízení.

14. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení úspěšnému žalovanému byla přiznána náhrada vzniklých nákladů odvolacího řízení, spočívajících v nákladech za právní zastoupení. Při určování výše odměny advokáta za jeden úkon právní služby (srov. § 6 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ AT“)) vycházel odvolací soud z ustanovení § 9 odst. 1 AT, podle něhož, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka částka, neboť předmětem tohoto řízení je žaloba na ochranu rušené držby, což není žaloba na určení práva nebo neplatnosti, ale žaloba na uložení povinnosti, jejímž předmětem je právo, jehož hodnotu nelze vyjádřit v penězích. Náklady na zastoupení žalovaného tedy sestávaly z odměny za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast na soudním jednání) po částka (§ 9 odst. 1, § 7 bod 4., § 11 odst. 1 písm. d), g), AT) a paušální náhrady hotových výloh po částka za každý úkon právní služby. (Právní zástupce žalovaného vlastní vyúčtování nákladů nepředložil, tudíž nedoložil, ani netvrdil, že je plátcem DPH.) Proti tomuto usnesení dovolání není přípustné (§ 238 odst. 1 písm. g) o. s. ř.).