13 C 40/2020

Plný text

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. jméno příjmení a soudců JUDr. Ireny Sekavové a JUDr. Petra Wulkana ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa žalobce , zastoupen advokátem Mgr. jméno příjmení , sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného , zastoupen advokátem Mgr. jméno příjmení , sídlem adresa o určení existence služebnosti, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 29. 9. 2021, č. j. 13 C 40/2020 – 161, <b>I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.</b> <b>II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení [částka], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.</b> 1. Okresní soud Praha - západ (dále„ soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne [datum], č. j. 13 C 40/2020 – 161, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že pozemek parc. [číslo] v obci a [katastrální uzemí] je zatížen služebností práva chůze a jízdy ve prospěch pozemku parc. č. st. 173, jehož součástí je stavba č. e. 294 a parc. [číslo] v obci a katastrálním území Libeř (výrok I.). Výrokem II. stanovil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce. Žalobce (respektive právní předchůdkyně žalobce, původní žalobkyně [jméno] [příjmení]) se žalobou domáhal určení, že pozemek parc. [číslo] v obci a katastrálním území Libeř je zatížen služebností práva chůze a jízdy ve prospěch pozemků parc. č. st. 173 a parc. [číslo] jejichž vlastníkem je žalobce (v době podání žaloby právní předchůdkyně žalobce) s tím, že uvedený pozemek byl historicky vybudován právě jako přístupová a zároveň jediná možná přístupová cesta k nemovitostem žalobce a takto byl od šedesátých let předchozího století využíván, a to nejprve manželi [příjmení] a následně právní předchůdkyní žalobce, [jméno] [příjmení], která uvedené nemovitosti na základě kupní smlouvy od manželů [příjmení] nabyla. V užívání uvedeného pozemku jako přístupové cesty nebylo ze strany právních předchůdců žalovaného žádným způsobem bráněno, a to až do poloviny roku 2018, kdy žalovaný začal žalobce (právní předchůdkyni žalobce) v užívání nemovitosti omezovat. Soud prvního stupně uzavřel, že právní předchůdkyně žalobce nikdy nemohla být v dobré víře o existenci tvrzené služebnosti, když nebyl zjištěn žádný, ani domnělý právní titul, na základě kterého by bylo možné tuto domněnku z objektivního hlediska shledat za oprávněnou, neboť služebný pozemek byl po určitou dobu využíván jako cesta, avšak jednalo se o užívání zřízené pouze ve prospěch osoby – manželů [příjmení], nikoliv ve prospěch pozemku. V řízení dle závěru soudu prvního stupně nebylo prokázáno ani užívání předmětné nemovitosti k chůzi či jízdě právní předchůdkyní žalobce.

2. Proti tomuto rozsudku podal včas odvolání žalobce, který, tak jako v řízení před soudem prvního stupně, pouze odkazoval na historické souvislosti, kdy pozemky ve vlastnictví žalobce i předmětný pozemek – přístupová cesta, vznikly rozdělením původního pozemku parc. [číslo] kdy pozemek p. [číslo] byl právním předchůdcem žalobce prodán manželům [příjmení] v roce 1965 a právě z důvodu plánovaného prodeje byl vytyčen nový pozemek parc. [číslo] to jako přístupová cesta k pozemku p. [číslo] což bylo podmínkou stanovenou MNV [obec]. Jako přístupová cesta byla pozemek parc. [číslo] užíván manžely [příjmení] a následně i [jméno] [příjmení] poté, kdy nemovitosti na základě kupní smlouvy uzavřené s manželi [příjmení] nabyla do svého vlastnictví. Soudu prvního stupně žalobce vytýkal, že neprovedl žalobcem navržené důkazy, zejména svědecký výslech paní [příjmení] právě k okolnostem užívání předmětného pozemku jako přístupové cesty, když v tomto směru soud prvního stupně uzavřel, že žalobce neunesl důkazní břemeno. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl.

3. Žalovaný ve vyjádření k odvolání žalobce navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného, když správným shledal závěr soudu prvního stupně, že předmětný pozemek byl využíván jako přístupová cesta na základě dohody uzavřené ve prospěch právních předchůdců žalobce, manželů [příjmení] a toto věcné břemeno zaniklo dohodou uzavřenou mezi nimi a žalovaným v roce 2015.

4. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

5. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vycházel z takto zjištěného skutkového stavu: žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. st. 173, jehož součástí je stavba číslo evidenční 294 a pozemku parc. [číslo] v obci a katastrálním území Libeř a žalovaný je vlastníkem pozemku parc. [číslo] dále sousedních pozemků parc. [číslo] parc. č. st. 526, vše v obci a katastrálním území Libeř. Pozemek parc. [číslo] vznikl oddělením části původního pozemku parc. [číslo] (jehož vlastníkem bylo [jméno] [celé jméno žalovaného], narozen 1905) za účelem prodeje, kdy na základě kupní smlouvy ze dne [datum] se vlastníky uvedeného pozemku stali manželé [jméno]. K splnění podmínky pro povolení uvedeného prodejen vznikl oddělením části pozemku parc. [číslo] (rovněž ve vlastnictví R. [celé jméno žalovaného], narozen 1905), pozemek parc. [číslo] pro účely přistupové cesty k nově vzniklému pozemku parc. [číslo]. V kupní smlouvě R. [celé jméno žalovaného] manželům [příjmení]„ propůjčil“ část pozemku [číslo] odděleného jako díl„ B“ o výměře 47 m² a od [parcelní číslo] díl označený„ C“ o výměře 54 m², k zajištění přístupu ke koupenému pozemku [číslo], na kterém je postavena chata ve vlastnictví manželů [příjmení] Kupní smlouvou uzavřenou dne [datum] mezi manžely [příjmení] jako prodávajícími a [jméno] [jméno] a [jméno] [příjmení] (původní žalobkyně v dané věci) jako kupujícími bylo převedeno vlastnictví rekreační chaty evidenční [číslo] se stavební parcelou parc. [číslo] zahradou parc. [číslo] v obci a katastrálním území Libeř na manželé [příjmení] Kupní smlouvou uzavřenou mezi [jméno] [příjmení] a [celé jméno žalobce] bylo převedeno vlastnictví k pozemku parc. [číslo] parc. č. st. 173, jehož součástí je stavba, č. e. 294 vše v katastrálním území a obci [obec] na žalobce s účinky zápisu vkladu ke dni [datum]. Ve veřejných evidencích (nyní u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha - západ, dříve u střediska geodézie [okres]), jak od roku 1968 zapsáno právo přístupové cesty na pozemek parc. [číslo] pro manžele [jméno]. Předmětem dohody uzavřené dne [datum] mezi žalovaným jako povinným a manželi [příjmení] jako oprávněnými byla dohoda o zániku věcného břemene cesty přes pozemek povinného parc. [číslo] v obci a katastrálním území Libeř ve prospěch oprávněných. Původní žalobkyně [jméno] [příjmení] čestným prohlášením ze dne [datum] prohlásila, že cestou přes pozemek parc. [číslo] k pozemku parc. č., [číslo] užívá od roku 1983. [příjmení] o užívání pozemku parc. [číslo] jako přístupu k pozemku parc. [číslo] vznikl v roce 2018.

6. Takto zjištěný skutkový stav odpovídá důkazům provedeným před soudem prvního stupně a rozsahu dokazování. Odvolací soud se s takto zjištěným skutkovým stavem ztotožnil.

7. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který věc posoudil v souladu s ustanovením § 129 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále „obč. zák.“) a podle zákona [číslo] Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen„ OZ“). Podle § 129 odst. 1 obč. zák. je držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Držet lze věci, jakož i práva, která připouštějí trvalý nebo opětovný výkon (odst. 2.).

8. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

9. Podle § 134 odst. 1, 3 obč. zák., se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li jí nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu 10 let, jde-li o nemovitost. Do doby podle odst. 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce.

10. V daném případě se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že i když žalobce, respektive jeho právní předchůdkyně, [jméno] [příjmení], užívali pozemek parc. [číslo] v obci a katastrálním území Libeř jako přístupovou cestou k pozemku parc. [číslo] to právní předchůdkyně žalobce od roku 1983, kdy nabyla vlastnictví k pozemku parc. [číslo] nemohlo dojít k vydržení věcného břemene chůze a jízdy, neboť je zde absence dobré víry. Již v době, kdy právní předchůdkyně žalobce, [jméno] [příjmení], nemovitost na základě kupní smlouvy nabyla do vlastnictví, bylo ve veřejných evidencích (v dané době u střediska geodézie [okres]) zapsáno právo cesty přes předmětný pozemek výslovně ve prospěch manželů [příjmení], nikoliv tedy jako služebnost ve prospěch pozemku parc. [číslo]. Za tohoto stavu je proto nerozhodné, zda právní předchůdkyně žalobce předmětný pozemek k přístupu ke svému pozemku užívala po dobu, kterou zákon uvádí jako potřebnou k vydržení, neboť není splněna kumulativně další podmínka, a to existence dobré víry. S ohledem na uvedený závěr ani odvolací soud neshledává důvodnou námitku žalobce proti procesnímu postupu soudu prvního stupně, který neprovedl svědecký výslech žalobcem navržené svědkyně [jméno] [příjmení]. V tomto směru je třeba vycházet z toho, že uvedená svědkyně je původní žalobkyní v dané věci, je tedy nepochybné, že by její výslech nepřinesl jiná tvrzení, než která jsou obsahem žaloby. S ohledem na nemožnost výslechu uvedené svědkyně při jednáních soudu prvního stupně s ohledem na věk a zdravotní komplikace a zejména s ohledem na závěr o absenci dobré víry v užívání tvrzeně služebného pozemku lze navržený výslech svědkyně považovat za nadbytečný.

11. Odvolací soud se zcela ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, pokud jde o posouzení mimořádného vydržení podle ust. § 1095 o. z. Jak již uvedl soud prvního stupně neshody ohledně využívání pozemku žalovaného začaly na konci roku 2018. Institut mimořádného vydržení není tedy v daném případě na místě, neboť v souladu s ust. § 3066 o. z. doba držby držitele a jeho právního předchůdce nemůže skončit dříve než uplynutím pěti let (u nemovité věci) ode dne nabytí účinnosti o. z. (tedy od [datum]), což v daném případě splněno nebylo.

12. Odvolací soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který se se všemi námitkami žalobce, které byly opětovně uplatněny v odvolacím řízení, řádně a podrobně vypořádal.

13. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

14. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen i v nákladovém výroku II., kdy v řízení před soudem prvního stupně byl v plném rozsahu úspěšný žalovaný, který v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. má právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů. Žalovanému vznikly náklady na právním zastoupení, které byly soudem prvního stupně stanoveny ve správné výši odpovídající vyhlášce [číslo] Sb., advokátnímu tarifu.

15. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byl v plném rozsahu úspěšný žalovaný, kterému vznikly náklady na právní zastoupení, a to odměna za dva úkony právní služby (písemné vyjádření k odvolání žalobce a účast právního zástupce žalovaného u jednání odvolacího soudu) po [částka] podle § 11 odst. 1 písm. d), g), § 9 odst. 4 písm. b), § 7 bod 5 advokátního tarifu po [částka], dva režijní paušály po [částka] podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu a 21 % DPH ve výši [částka]. Celková výše nákladů žalovaného v odvolacím řízení činí [částka].